milary
přečtené 731
Síť
2012,
Håkan Nesser
Pokud čekáte cokoliv pro detektivku obvyklého, nic z toho tady nenajdete. Zpočátku jsem četla jaksi roztěkaně, podvědomě vyhlížejíc, kdy TO začne. TÍM jsem nemyslela ani v nejmenším nic konkrétního; koneckonců vražda byla spáchána, situace nastolena, jen mě mátl pocit jakési neuchopitelnosti čteného. Až po pěkných pár stránkách jsem se potěšeně zatetelila nad jakousi formulací, pak zachechtala, přestala loudit řád v poněkud chaotickém a o to štědřejším nanášení vrstev situací, lehce absurdních dialogů a nitkovitého tepu vyšetřování, a spokojeně dospěla k rozuzlení. Pro tentokrát mi vlastní zápletku zastínilo radostné vzrušení z originálního stylu nově objeveného autora, ale to vůbec nevadí. VanVeeteren se svým týmem bez námahy zaujal pozici mezi těmi, ke kterým se ráda vracím.... celý text
Země mrtvých nadějí
2019,
Christopher John Sansom
Ch. J. Sansom... Všechno, co mám ráda. Historické období, excelentní vypravěčství, "staří známí", Shardlakeova právnická ekvilibristika, detektivní případ, fiktivní příběh v reálných kulisách. Žádný z dílů pro mně nebyl "slabší", tenhle se mi ale, skoro překvapivě, líbil úplně nejvíc. Myslím, že Sansomova schopnost načerpat informace z nesčetných zdrojů a předat je čtenáři v neuvěřitelně plastické podobě tady dosáhla naprostého vrcholu. Víc než 750 stránek jen tak někomu neodpouštím. Zde se týkají rebelií šířících se Anglií sotva dva roky od smrti Jindřicha VIII. a ústících ve vznik povstaleckých táborů. Nic, o čem by člověk (já) doteď moc věděl. Navíc, když trochu nadsadím, kauza se odehrává víceméně na jednom místě. Přesto jsem neztratila pozornost ani na chvíli. Závěrečná část knihy je věnována zdrojům a tomu, co na Sansomovi miluju úplně nejvíc. Obsáhlému a pobratelnému objasnění reálných okolností v přehledných kapitolách. Nemusíte zdlouhavě "googlit"; odpovědi na své otázky (a že jich bylo!), dostanete vzápětí, včetně dostupných informací o těch postavách, které mají svůj historický předobraz. Pro mě nádherné čtení.... celý text
Dary se přece nevracejí
2007,
Ludmila Janáková
Velký respekt - z bezpečné vzdálenosti; sama bych ničeho podobného, jak to autorka popisuje, nebyla schopná. Což ale nemusí nutně znamenat, že bych nemohla být pěstounka, myslím... Hodně se mi líbí komentář karaliene; běžely mi hlavou podobné věci... (A tu další knížku si určitě přečtu, díky).... celý text
Kde zpívají raci
2020,
Delia Owens
Tentokrát se s většinovým hodnocením příliš nepotkávám (ale to smyslem komentářů není). Zdůvodnění je asi tohle: Líbil se mi začátek. Přestože jižanská kulisa není nikdy tak úplně moje parketa, divoké prostředí bažin, pobřeží a oceánu tvořilo hodně lákavý rámec nezvykle koncipovaného příběhu opuštěného lidského mláděte, trochu podobného Robinsonovi. (Jenže Robinson "jen" ztroskotal, nevykašlala se na něj bez jakéhokoliv varování máma, bylo mu o dost víc let a netrpěl v očích jižanské maloměstské veřejnosti stigmatem "holky z bažin". A uměl číst a počítat a kdeco. A měl Pátka). Takže: zpočátku bylo všechno nanejvýš zajímavě otevřené, představivost pracovala na plné obrátky. Do děje vstupovaly další postavy, nepřehlédnutelně se však drala do popředí nejsilnější ingredience knihy; tvář přírody. A ta tou dominantní složkou zůstala až do konce, domnívám se. Nemohlo to být jinak; autorčino výsostně zasvěcené, uhrančivé a vpravdě dokumentární obeznamování čtenáře s tajemstvími bažiny i vlastnostmi oceánu, opatřené nesčetnými podrobnostmi z oblasti flory a fauny, popisy a latinskými názvy, precizními zdůvodněními toho či onoho jevu, zevrubným líčením sebemenších obměn již popsaného, nakonec vyústilo v jediné. Všechna ta úctyhodná vášeň pro detail jakoby překročila rámec žánru a bezděčně přiřadila ději – aspoň v mých očích – vedlejší roli. Možné SPOILERY: Děj měl ovšem velké ambice... Věrohodně podat příběh postavy, která z osamělého, zavrženého děcka bez vyhlídek, vzdělání a s minimem socializace, dospěje v bytost respektovanou ve vědeckém světě, renomovanou autorku jedinečných odborných publikací a také utajenou básnířku. A navíc, - propojit linku přírody a osobnostního růstu hrdinky s linkou třetí; vyšetřováním vraždy… Překvapila mě nevyváženost zpracování. „Dějové“ pasáže postrádaly vzletný rozmach „odborných“ částí, místy byly jen těžko uvěřitelné, dialogy těžkopádně konstruované, romantické scény skoro jako přes kopírák, přičemž to, co s Tatem mohlo (při troše dobré vůle a vzhledem k okolnostem) působit rytířsky a uvěřitelně, s Chasem, v situaci totožné, už působilo směšně. Myslím tím třeba jeho „oddaný“ zájem o výklad ohledně fungování hvězd, který si Kya přečetla v knihách o Einsteinovi, ve chvíli kdy.., eh... – je Einstein prostě to poslední, co by odkrvená mysl vstřebala :). Nemyslím, že bych byla cynik, spíš si to v reálu těžko představuju… Co mě ale vykolejilo zcela, byl konec. Nedovedu akceptovat, že by Tate po letech soužití a respektu jednoho dne vyhrábl zpod kamen tklivou báseň, která by mu odkryla nejen další hřivnu jeho milované Kyi, ale také to, že mu jaksi „opomenula“ zmínit, že úkladně zabila člověka. Že zvládla (vzdor své přirozené plaché letoře) konspiraci, která zahrnula převleky, přejezdy, proudy, absenci svědků, nepravděpodobně dosažitelný časový limit, to, že se oběť dochvilně dostavila, dostala, co jí patřilo, a šmytec. Bylo to z krku… A že by on, Tate, bez cavyků (a obvyklého autorčina sklonu k popisnosti) vše jen tak spálil - a nazdar... Vlastně, zpětně byl ten „soud“ fraška. K odsouzení nějak ani dojít nemohlo, i kdyby v něm nefigurovali přehnaně retardovaní policajti. Neb nepravděpodobnost provedení byla zdůrazňována tak mnohočetně a s takovou vehemencí, že to byla na čtenáře zkrátka bouda. A ještě k té vraždě. Nepřehlédla jsem, že oficiálních cest k obvinění Chase bylo nemnoho a odhodlávání bylo těžké (ne, že by se s tím člověk nepotkal i mimo tuhle dobu a prostředí). A kdyby ho Kya vzala v sebeobraně šutrákem, tomu bych rozuměla. Takhle tomu nerozumím. Autorkou po mnoho stránek budovaný obrázek Kyi se mi někam rázem vytratil. Udělala jsem chybu, poslouchala jsem. I interpretace se podepsala na mém hodnocení, protože neodbytně poutala mou pozornost k věcem, které by se mi tak jako tak nelíbily, ale při četbě by asi tolik nevyčnívaly. Moc hezky byly namluvené ženské figury a děti. A dál si vypůjčím kousek komentáře z Audiolibrixu, se kterým se zcela ztotožňuji: ...pitvoření hlasu při interpretaci mužských postav bylo místy až trapné. Interpretace tak celkově vyzní hrozně lacině a možná to uškodilo příběhu, který by jinak mohl mít lepší náboj… No, nevím.... celý text
Mise Afghánistán
2015,
Tomáš Šebek
Četla jsem zrovna o velikonocích. A myslím, že lepší svědectví o službě, pokoře, odvaze, toleranci a nesobeckém nasazení ve věci dobra a lásky k bližnímu jsem si vybrat nemohla. A byl tam i další kus velikonočního příběhu; že i když mají některé dobré "mise" zdánlivě špatné konce, to podstatné nekončí. Pokračuje dál. A já pokračuju též. S Africkou zimou: do Jižního Súdánu s Lékaři bez hranic. P. S. Lukáš Hlavica čte nádherně, co Tomáš Šebek tak úžasně žije a píše. Díky!... celý text
Tiché roky
2019,
Alena Mornštajnová
Mluviti stříbro, mlčeti zlato. Vyřčené slovo je jako vystřelený šíp, do toulce ho nevrátíš. Mlčení... ...Mohli jsme si možná sednout ke stolu a promluvit si... rozjímá Svatopluk nad matčinou postelí v ústavu. Než se znavená zamlžená mysl vzmůže vypustit z úst jméno. Chybné jméno. Závan dojetí jako by nikdy nebyl. Vždycky! všechno pokazila... Slova... Ta chorá... Křižují křikem i šeptem, vyřčena i na papíře. Uzamykají do mlčení, kde po zlatu ani památky... (Pro)mlčení. (Za)mlčení. Strachy. Křivdy. Zbabělosti. Omyly. Domněnky. Lži... Ubližující, chybující, toužící, trpící, v pýše mrhající časem, silami, životem... Křičící. Němí. My... Na "Tiché roky" jsem si počkala. Tři skvělé knížky předchozí, je možné, aby i tahle..? JE.... celý text
Před povodní
2020,
Anna Bolavá (p)
Zatímco "Do tmy" mě opředlo jinakostí a zmámenou a zcela pohlcenou vlákalo do tenat vůní, barev a tajemna, kterými překypovalo jako vřící čarodějný kotlík, a "Ke dnu" zanechalo vyčkávající a trochu vystřízlivělou, četba "Před povodní" ve mně průběžně budila nutkavou potřebu jít si umýt ruce a vykloktat. Mýdlem. Prostě toho vazkého ulpívání a vhledů do "zásvětí" duševního zdraví bylo nějak moc. Do tmy 3. byla jedna z knih, kterou jsem se určitě nechystala pro případný nezájem odložit (a důvodem nebyly investované dvě stovky). Zajímalo mě, kam skvělá Anna Bolavá posune své psaní i postavy, s jejichž osudy jsem se už dvakrát potkala. A lhala bych, pokud bych nepřiznala, že některé pasáže jsem četla se zaujetím, byť chvílemi poněkud schizofrenním (což se k textu docela dobře hodilo). Nebo-li s respektem k autorčiným schopnostem a s až fyzickou nechutí k tomu, co čtu. Snažila jsem se uchovat si odstup a přeskakovala jen málo. A tak se mi dostalo hned několikerého ponaučení. A sice, že jeden autor může napsat knížku, která patří k tomu úplně nejlepšímu, co jsem kdy četla (díl 1), i knížku, která se mi líbí míň (díl 2), - což je asi úplně běžné, - ale že tentýž autor může zcela ochromit mé čtenářské pohárky něčím (díl 3), co pro mě reprezentuje koncentrovanou ošklivost ve škále, jaká razantně potlačí jakékoliv moje nadšení pro sebeuznávanější osobitý styl. Z duše mi mluví komentář od uživatele mahdal. Žánrová změť.., taky mi to vadilo. Jinými slovy se téhož v podobném smyslu dotýká ve svém komentáři také InaPražáková. Tak snad příště...... celý text
Polední hodina
2019,
Dörte Hansen
Překrásná knížka. Jazyková pastva, nádherný, neuvěřitelně citlivý překlad (Viktorie Hanišové, mimochodem). Zprvu jakoby jen črty, střípky a náznaky, vazby lidí k lidem, lidí k přírodě, lehkovážně mýcená historie míst. Čas v kruhu. Neomylně zapadající souvislosti, člověk čte stále rychleji a nenasytněji, to jak rozpoznává v ději vlastní život; a dočítá dojatý, obdarovaný, snad i trochu zmoudřelý a - naplněný pokojem. Klidem z řádu věcí. Ta knížka je úchvatně poetická, avšak nikoliv melancholická, pro zvláštní způsob humoru, někdy lehýnce a nečekaně dočerna. Výjimečné. Moc se mi líbil i Starý kraj, před časem. Polední hodina ale víc. Skvělé P. S. od broskev28 níže. Přesné a užitečné.... celý text
První padlí
2019,
Volker Kutscher
Pořád to hrozně ráda čtu, uvědomuju si, jak jsem se po delší době (lehce rozpačitá z předchozího dílu) naplno vrátila do - teď už nezvratně - hitlerovského, nacisty ovládnutého Německa. No ano, jak píše broskev28 v báječném komentáři níže, teprve teď se doopravdy láme chleba. Teprve teď je zrůdnost nastoupivší oficiální ideologie a nestoudnost praktik silové převahy naplno odkryta i těm největším popíračům. Teprve teď propuká hon na Židy zcela nepokrytě, teprve teď se začíná utíkat přes hranice tam, kde "je ještě možné svobodně mluvit", například do Československa. Do Prahy. Ach... Kromě excelentního vylíčení politických poměrů mi tentokrát učaroval i bezvadně vymyšlený případ a rozšíření běžného obsazení o další pozoruhodné typy :). Rozhodně pokračuju.... celý text
Spánek rozumu plodí příšery
2020,
Aleš Palán
Poslouchala jsem jako audioknihu. Přišla jsem sice o fotky, ale nelituju. Autentičnost projevu obou aktérů rozhovoru mi to zcela vynahradila. Byla radost je poslouchat. A byla radost, ráchat se s požitkem v čisté vodě rozhledu, nezpochybnitelné profesní způsobilosti, kultivované argumentace, hravé sebeironie, respektu k odlišnosti. Vizionářství (bez dnes zcela běžného katastrofického filtru), předpokladů na základě zkušeností, ověřeného, ověřitelného. Pookřála jsem. A mé grémium "ředitelů zeměkoule" je zase o jednoho člena bohatší. :)... celý text
Koláč s kapkou jedu
2011,
Alan Bradley
Já ji měla už jednou vypůjčenou, tu knížku. Tehdy mi uvízla pod prsty díky jednomu z mých oblíbených. Ale asi měl tenkrát můj čtenářský hlad, který mě v knihovně pravidelně přepadá :), zase jednou velké oči; nestihla jsem ji (až na pár počátečních stránek) přečíst. Zdálo se mi, že to zas taková škoda není. Znovu jsem se chytla na udičku díky komentáři JezinkyJ o kousek níže, a tentokrát to klaplo. Ze začátku jsem byla trochu odtažitá, ani napodruhé mě malá chemička s jejím vyhroceným "kočkováním" se sestrami bezprostředně nepolapila. Ale záhy jsem zaregistrovala, jak štědře jazykově vybavený ten příběh je, jak nápaditá je zápletka, jak děj překvapivě "odsýpá". Líbily se mi živé a vtipné dialogy. A uspokojilo mě napětí i rozuzlení. A zamlouvaly se mi "vějičky" zmínek a odkazů (zdaleka ne jen co do oblasti chemie) jakoby mimoděk vpletené do příběhu. Hodně příjemné čtení.... celý text
Zatracená kočka
1973,
Mildred Gordon
Jednoduchá a milá drobnůstka pro vyvětrání hlavy. Ocenila jsem přiměřený počet stránek; než začne člověk poohrnovat nos, je na konci, neznuděný a odpočatý. A pro lidi, kteří vlastní a milují kočky, záležitost dvojnásob zábavná :).... celý text
Kdo ví, kde budu zítra
2019,
Jindřich Šídlo
Hodně informativní, hodně inspirativní, hodně zajímavé. Není třeba se vším souhlasit, v tom smysl knížky nespočívá.
Bubáci pro všední den
2008,
Karel Michal (p)
Jako dítě jsem četla opakovaně stále to samé (a přesně to samé očekávala :)). Pak jsem se léta ke knihám nevracela. Až celkem nedávno mi došlo, že opakované čtení často umožní číst napodruhé trochu "jinou" knihu a znásobit užitek z ní. Ztráta času to většinou nebývá. Ostatně, při smršťovitém přívalu vydávaných titulů ztratíme určitě víc času "knihokopectvím", ve snaze vykutat z toho chytlavě lákavého množství tu pravou knížku přesně pro nás; tu, která nás pobaví, poučí, ideálně povznese :). A býváme často zklamaní až otrávení, a navíc (abychom úplně nezmarnili vložené úsilí) klopotně dočíítáme... K "Bubákům pro všední den" jsem se vrátila ráda. Zvědavá, po těch letech. Pamatovala jsem si, že to bylo vtipné. Ale bylo tam zároveň cosi... Povídky jsem si vybavila všechny (i když orientační obsah bych dala dohromady možná u Bílé paní, Kokeše a Plivníka). Co se v nich ovšem DÁLO, to je úplně jiná. Užila jsem si to. Kontrasty, absurditu, ostrovtip. Nejen to "o čem", i to mistrovské a originální "jak". Hodně jsem se smála. Ale bylo tam ono už zmíněné "cosi", přes které se to veselí cedilo občas dost těžko... Skvělé.... celý text
Dolores Claiborneová
2010,
Stephen King
V hororech jsem se nenašla, nečtu je, ale knížky Stephena Kinga jsem vždycky míjela s upřímnou lítostí; že musí být skvělý spisovatel mi bylo celkem jasné. Pak mi někdo (vřelé díky, kap66! :)) nabídl Dolores... Stephen King JE skvělý spisovatel (i když - paradoxně - zůstanu asi provždy u tohoto jediného titulu). Kdesi na malém ostrůvku, na místní policejní stanici, sedí žena Dolores. Hospodyně, ne už mladá. Pracovitá a houževnatá ženská s nohama na zemi a slovníkem odpovídajícím... - no právě, čemu? První neznámá. Tomu, že celý život dře jako služka? Že má na krku děcka a otrapu? Měla otrapu? Proč vypovídá u policajtů? Že jdou zase řeči? S čím vším co souvisí? Co je pravda? Jak do toho zapadá její chlebodárkyně? Je ona tím, za koho se vydává? Vydávala? Proč se věci seběhly tak, jak se seběhly? A seběhly se vůbec tak? KDO je Dolores? Na jen o málo víc než dvou stovkách stran sedí Dolores na policejní stanici a povídá. Vypovídá. Vrství děje, pocity, pohnutky. Nezamlčuje nic. Přesto se mlha zvedá jen pomalu, jak přibývají další a další věty. Spojitosti. Retrospektivy. Vzpomínky. Běsy. A do toho se promítá láska. Nekompromisní potřeba ochraňovat a soucítit. Zastat se, ať to stojí, co to stojí. Protože jiná možnost přece není. A - věřte nevěřte: je tam i spousta humoru. Je, opravdu. Dolores není žádná plačka. I když by bezpochyby mohla být. Je to tak statečná, pravdivá a pokorná ženská, že mi to bralo dech. Žila jsem to s Dolores od začátku do konce. Se vším všudy. Bez dalšího.... celý text
