milary přečtené 731
Cesta pro vraha
2004,
Jaroslav Velinský
Pomáhali jsme s mužem dceři a zeťákovi pakovat domácnost z Brna a zabydlovat v Praze. A tak jsem za těch deset večerů po náročných dnech vymázla jeden Opodeldok a přečetla jednoho Finka. Zabíralo oboje. Tělo ráno fungovalo a zrelaxovaná mysl čiperně konspirovala. Doporučuju! P.S. Pro mě jeden z nejlepších…... celý text
Oceán na konci uličky
2013,
Neil Gaiman
S Neilem Gaimanem jsem se zatím potkala jen jako se spoluautorem Dobrých znamení (ta mě nadchla) a autorem Koralíny a Hvězdného prachu. Tentokrát setkání nevyšlo. Nemyslím, že by to vězelo v nedostatku mé představivosti, ba možná spíš naopak. Neupírám knížce níže obdivovanou a vyzdvihovanou křehkost, zasněnost, pohádkovou tajemnost, taky jsem ji místy nalezla.. Ale pro mě byla ta ...kapka hororu a nadpřirozena... z komentáře uživatele DvěTéčka, velikosti oceánu, s nadsázkou řečeno. Prostě neoblibuju horory a váhám... spletitými cestami děje putovat někam, kde vlastně ani nechci být... - což jsem si vypůjčila z komentáře, který napsala laura. A jakkoliv nepolemizuju nijak ani s tím ostatním, co právě laura tak výstižně ve svém komentáři pojmenovává, z duše mi mluví taky hned první z řady postřehů ze stejně skvělého příspěvku uživatele HerrPilot. Zkrátka – tenhle nezpochybnitelně výtečný vypravěč mě napříště asi mine. A to jako jedinečný tvůrce atmosféry, kterou vytváří pomocí prostředků pro mě za hranou.... celý text
Z lásky k Praze
2018,
Gene Deitch
Nádherná knížka. Dokonalý písmenkový animáček svádějící k názvu "Takoví jsme byli", v němž autor líčí svůj šest dekád trvající pobyt v Praze v období ČSSR, ČSFR a ČR od samého sklonku padesátých let po současnost, přivedl na svět Američan s českýma očima, filmař Gene Deitch.... celý text
Maigret a tělo bez hlavy
1996,
Georges Simenon
A opět vděčně kopíruju Jaruš7... delikatesa na poslech...? No, to tedy je. Každá z těch krátkých nahrávek Radioservisu dodá příběhu neuvěřitelný šmrnc a barvitost, - jak to, propánakrále, tihle hlasoví velmistři dělali, že do toho dostali tolik života? Každé mrknutí, odlesk emoce, lehké popíchnutí, odměřená zámlka - všechno, VŠECHNO! tak mimoděk, jako když dýchají? Ehm, pardon, jsme na databázi knih, já se vždycky tak nadchnu :)... Takže - příběh: hodně mě bavilo prostředí i postavy, mám moc ráda vyšetřování v klasickém stylu (např. dedukce, vycházející z maličkostí), pozvolnou gradaci napětí, osobitý nenásilný humor, odvěké motivace, nemoderní okolnosti, klidně trochu "přes čáru". Na něco jsem zapomněla? Tak příště. :)... celý text
Prípad z baru
1988,
Georges Simenon
Taky já jsem si užívala radioservisáckou verzi pod názvem U kulaté báby. Interpretace skvělá, náramná - nelze tudíž dát míň hvězdiček než čtyři. A vlastně - mně se líbil i ten příběh; touhy, vášně, emoce, různost téhož optikou nároků početných zúčastněných. Zajímavé.... celý text
Volání odnikud
2003,
Jaroslav Velinský
Jestli jsem si doteď myslela, že po přečtení devíti dílů Oty Finka už mě pan Velinský zas až tak nepřekvapí, tak to byl omyl přímo gigantických rozměrů. Mně vám už skoro ani nesejde na kvalitě detektivní zápletky - pravda, občas v komentáři něco jako srovnání jednotlivých částí ubreptnu, ale to jen, aby řeč nestála; beztak jsou ty zápletky vedle většiny (nejen retro) detektivek domácí produkce tak (přinejmenším) standardně dobré, že se o tom ledaskomu z autorů může - zvlášť v tomhle množství - akorát zdát. To překvapení? Ještě stokrát úžasnější jazyk, postavy, ještě vtipnější a živější dialogy, ještě nápaditější situace, ještě bizarnější, neuvěřitelně uvěřitelný :) reál. Chtěla bych citovat a citovat. Klekí Petra s mucholapkou, Ljuba Wonder /stříbrnej hádek, Jukóni a jejich náramnej bál, Guma Coural a dům Ušerů, Prokrista, - pardon, Prokrusta :)... Ale citovala bych do zejtřka. Tak jenom - cenkjú, pane Velinský...... celý text
Vladimíra Čerepková. Beatnická femme fatale
2014,
Alice Horáčková
Já si občas s biografiemi moc nerozumím. Ale chtěla jsem si přečíst 7x ve vedlejší úloze a tahle knížka mi přišla pod ruku nějak mimoděk a dřív, tak si říkám, jsou prázdniny, proč ne? Vlastně ani nevím, proč mi vůbec přišlo na mysl to spojení s prázdninami; oddechovku jsem nečekala a ona to oddechovka pohříchu není. Spíš mě po dočtení napadlo, že to bylo jakési podvědomé avízo: budeš potřebovat čistší hlavu a čas. Osoby a obsazení? Znala jsem většinou z jiných souvislostí, než ve spojení s ranou Violou, a asi tak půl na půl. Landovský, Jakubisko, Vráťa Brabenec, Marie Benetková (mmj. autorka Zlatýho z nebe), mihnuvší se Václav Havel, Yvonne Přenosilová a další. Klíčové osoby, např. Inku Machulkovou, Čerepkové osudové muže (vč. těch, kteří se snažili prosadit jako první její tvorbu), i beatnickou femme fatale samotnou pro mě objevila až autorka knížky, Alice Horáčková. A udělala to tak důkladně, že jsem seděla u čtení jako přikovaná a uhranutě sledovala padesátky a zejména šedesátky prostřednictvím těžko pobratelného osudu jedné podivuhodné holky. Netradiční biografie, píše se v začátku anotace. No to tedy je. Neuvěřitelná výdrž a zevrubnost ve shromažďování zdrojů, atraktivní zpracování beze stopy kalkulu, profesionalita prostá jakéhokoliv náznaku bulváru. Inteligentně vedené rozhovory, důsledná absence osobního hodnocení. A přesto, či právě proto se na vás řádky hrnou s razancí, která člověka doslova zavalí vnitřním zaujetím a intenzitou, v daném žánru nevídanou. To, že o Vladimíře Čerepkové psala právě Alice Horáčková, považuju za nesmírně šťastné osudové spojení. Mě knížka ohromila. Vším. A teď se těším na sbírky.... celý text
Ratajský les
2016,
Aleš Palán
To ale byla hrůzná knížka! Hrozná, děsivá, - na pět hvězd, na šest, na osm... Spoustu podobných má člověk časem za sebou, - já vím, já vím!! Je třeba je číst, aby jednomu neotrnulo a paměť neoprýskala, ale... Už si to hodně dávkuju; koncentráky, války, totality, všechnu tu člověčí bestialitu, co ji živí trýzeň a strach, slabost, amorálnost a chtivost, vytí s vlky až k sebestrávení. Násilí plodí násilí a kvůli pozdnímu "ale to jsem přece nechtěl!" nekonečný řetěz nepraskne. Spravedlnost? Prý - co byste po tý slepý bábě chtěli!?... A navíc je tu ten zatracený úhel pohledu. Ten neochvějný výrobce nezpochybnitelných "pravd". Těch dálnic pro naše nároky - oprávněné, sic!! - bez ohledu na optický klam užších, než stezka pro mezky. A těmi až příliš často jsme. Husí kůži mám doteď... (Všechno další, co jsem o téhle úžasné knížce nenapsala ač chtěla bych, je už ve skvělém komentáři DriftBooks. Dík!)... celý text
Dvakrát řež, jednou měř
2006,
Janet Evanovich
Budu dost lakomá; nadělím pouhé tři. Do puntíku souhlasím s tím, co napsal marlowe. Zatímco první díl mě bavil roztomilým laškováním, střelenými protagonisty a početnými kolosálně humornými výroky, zároveň nepostrádal rozumnou dávku napětí, což je u krimi nepominutelná ingredience. Mám moc ráda knížky jen tak pro zábavu, pro vyvětrání hlavy. Druhý díl série mou čtenářskou hlavou ovšem profičel až příliš bez nároků, a to už zas tak moc ráda nemám. Přes dvěstěpadesát stránek špičkování připravovalo nepopiratelně vtipné hlášky o porci vtipnosti, děj, byl-li nějaký, zase o spád a gradaci únavně umanutá eskalace bláznivějších a bláznivějších scén, zejména těch s babičkou. Nebylo to takové, abych nedočetla. Ale hodně se to odchýlilo od toho, co jsem čekala po prvním díle. Za stavu 1:1 dám ještě šanci trojce (aspoň kvůli Rexovi :)). Obálka?? Bez komentáře... :)... celý text
Farma zvířat
2000,
George Orwell (p)
Slyšela jsem v podání Petra Čtvrtníčka, bylo to skvělé. Dlouho předlouho odkládaná knížka, v určité době trochu kapric, jakože - tys fakt? nečetla? Orwella?? NE!!! Mulisymulisy!!! :(((( ... A pak už mi nějak unikal, vždycky bylo něco jiného. A pak už mi tolik nesešlo na tom, co si kdo myslí o mém výběru četby, až jsem se nakonec sama sebe jednou zeptala - tys fakt nečetla Orwella? - a koupila jsem si ho. Některé knížky nepromeškáte, Farma zvířat k nim patří. Vlastně, bohužel. Je to podobenství o tom, co bylo, je, a bezpochyby taky bude, což odvážně tvrdím, přestože jsem si zrovna někam zašantročila svou křišťálovou kouli. Když jsem doposlouchala, tak si (ještě v zajetí té síly) povídám - super, máme to z krku, ještěže někoho napadlo to napsat... A pak jsem se vzpamatovala, rozpomenula se KDY to Orwell napsal, a co se stalo od té doby všude možně. No, co naděláme. Třeba jednou... (?)... celý text
Mayday
1987,
Thomas H. Block
Nebylo a nebylo to v knihovně k mání. Ostatně nebyly k mání dlouho ani knihovny :(. A tak jsem na Audiolibrixu sáhla po Buriánkově desetidílném zpracování z roku 1984. Plzeňská inscenace měla svého času úspěch a také několik repríz. Pak ale došlo nešťastnou náhodou k poškození, či spíše nevratné ztrátě části záznamu, než... se ukázalo, že si celou sérii kdysi natočil soukromý audiofil, a díky němu se podařilo po více než třiceti letech Mayday zkompletovat a vrátit zpět k posluchačům. Docela dobrodružná historie. Já to nikdy předtím nečetla. Na začátku mi přišla trochu strojená interpretace , ale jakmile se děj rozjel, - mha přede mnou, mha za mnou - už mě napětí do konce neopustilo. Řekla bych, že u takhle skvěle napsané klasiky z thrillerových vod, která je ještě pořád v porovnání s knihami na podobná témata ve hře o žluté triko, nedává dvakrát smysl nimrat se v technických detailech, procentu uvěřitelnosti a rozebírat, zda je zastaralá a proč. Je lepší si ji prostě užít. Anebo ji zkrátka nečíst. Happy end? Ten mě drásá zejména tam, kde se usilovně snaží prodloužit agonii nějaké bezbřehé blbosti. U knížek jako Mayday přimhouřím oko a skousnu ho. Jak jinak by to taky mělo skončit, že? :))... celý text
Podvod zlatého faraona
2019,
Petra Klabouchová
Líbilo - a moc. Jako zkušená "vykradačka" jsem si tenhle tip na skvěle vystavěný příběh přisvojila z komentářové pokladnice kolegy Killingjoke (a chvíli ho nechala ležet ladem, protože tak se to přece s nelegálně nabytými cennostmi dělá, že?) :)) Komentář už si ovšem nepřisvojím; ostatně - líbily se mi téměř všechny zde uvedené, zejména ten od cturadcturad, a tak se zdržím nápodoby. Jen připojím své obdivné okouzlení nádherně zbeletrizovaným příběhem nalezení Tutanchamonovy hrobky, dokonale vylíčeným historickým pozadím i podmínkami archeologických počinů, nadřeknutými tajemstvími oficiální egyptologie, tajemnem z nepředstavitelných hlubin věků, napětím, jazykem, výchozím nápadem tohohle přepychového vyprávění... Ale zrovna tak se mi tajil dech (a ne příjemně) nad těžko uvěřitelnými popisy drancování, chamtivosti, snobismu, barbarského chování, zlodějnou, korupcí, šmelením s důkazy, s dědictvím kohosi jiného… Jakže to bylo?… mastné huby zírající přes sklo na obnažené mrtvé panovníky Egypta… Nějak takhle z toho my „civilizovaní“ vycházíme… A ani domácí si tu úplně nepotrpí na fair play... Poslední čtvrtinu knížky už jsem trávila rovným dílem četbou a u počítače. Nějak to nejde jinak. Trochu mě zamrzela tvář dost nemilosrdně přisouzená Carterovi. A obešla bych se bez poněkud profláknutého posledního „odhalení“ :). Přesto – velká a nečekaná paráda.... celý text
Olympia
2021,
Volker Kutscher
Čtyři - a asi by si Olympia zasloužila i pět. Vloni jsem četla Hitlerovu olympiádu Christophera Hiltona, tam naopak v komentáři zmiňuju Kutschera, - ale to jsem ještě vůbec netušila, nakolik se mi teď ona knížka mnoha shodnými fakty připomene a čtení posledního dílu série bude díky tomu ještě atraktivnější. SPOILER: Píšu - poslední díl. V tom je pro mě tentokrát trochu kámen úrazu, a na stejný vrub jde i kolísavá tendence připnout na výložku pátou hvězdu. Vlastně bych se spokojila - jako se závěrem, vč. nenásilné možnosti pokračování - s momentem, kdy Charly v poslední kapitole téhle maximálně napínavé knihy, a po skvěle vymyšleném a nečekaném finále, rekapituluje plusy a mínusy a vrací se do "všedního" Berlína a do práce. Jenže: následuje epilog. A ten může být hodně krkolomným "oslím můstkem" k eventuálnímu pokračování, anebo pokračování nebude, a pak je to jen zbytečný kýč jak bič. No, pokud k tomu pokračování dojde, snad se znovu záhy utopíme ve víru děje a na tenhle přílepek pozapomenem. Já sázela na pokračování v Praze (byť jsem nepočítala, že by se vše podařilo na první dobrou). Zatím to vypadá, že jsem se netrefila, a autor potřebuje na závěr akčnější pecku. Nebo na rozjezd. To uvidíme... Vřele souhlasím s jaroiva a její výtkou ohledně překladu. Obzvláště pak, když sám závěr knihy, ta jedenapůl stránečka dramatické rozhlasové reportáže, obsahuje informace zdaleka ne nepodstatné :).... celý text
Dobrá znamení
1997,
Terry Pratchett
Původně jsem chtěla komentář pojmout jako deníkový záznam - nějak takhle... Den první: V očekávání intelektuálního zážitku kladu na nosič desku s přiměřenou hudbou (kvůli vhodnému pozadí), zaujímám nenucenou pozici v křesle, cinknu ledem ve sklenici a jmu se naslouchat. Jenže to nějak... Sakra... Po prvních deseti minutách zneklidním, ale snažím se dál předstírat soustředěné zaujetí. Po další chvíli se obtížně vyhrabu z nenucené pozice, poškrábu desku s přiměřenou hudbou nešetrným odnětím přenosky, pocintám se zteplalým alkoholem a znervózním podezřením, že jsem hloupější, než "mí oblíbení". No ano, považovala jsem - odtažité řekněme - hodnotitele trochu za škarohlídy, ale že bych zrova já?!)... Spát jdu zdecimovaná a s nulovým sebevědomím. Ale takhle to P. & G. určitě nechtěli!!! Tedy; nalejme si čistého vína. Ta knížka JE chytřejší než já, přiznávááám... Aby totiž bylo možné, dělat si z něčeho psinu, je nevyhnutelně nutné něco (pokud možno co nejvíc) o tom vědět. Takže - bod jedna: všeobecný přehled nezaškodí. A to určitě i o biblických tématech, ne že ne. Protože čím víc informací máte, tím víc souvislostí vám dojde, a o to víc se (v tomhle případě) nasmějete. (Ale není třeba házet flintu... Uživatelům "intelektuálně plašším" :) můžu zkušeně doporučit přednes Jana Zadražila. Díky němu se vychechtáte dosyta, aniž byste ty otravně se povyšující souvislosti nějak zvlášť postrádali). :) A ono SDĚLENÍ, které je vpleteno do husté osnovy chytré a laskavé legrace bizarních, báječně nekorektních a ve všech ohledech velkorysých (byť možná trochu i co do počtu stránek :)) Dobrých znamení, určitě nepřehlédnete. Nepřehlédněme... Stojí za to.... celý text
Český ráj
2018,
Jaroslav Rudiš
Tak co bych tedy určitě nečekala - že při poslechu Rudišova Českého ráje najdu Jana Wericha. Že budu místy vnímat podobnou řečovou melodiku, rytmus i akcenty. Že i určitými stylistickými podobnostmi mi knížka občas připomene Fimfárum. Nebo Čochtana. Že interpret pan Čtvrtníček nadřekne, zapauzíruje, zaintonuje a dořekne cosi tak, že sama sebe podezírám ze sluchových halucinací :). Nene, v žádném případě se nejedná o jakousi vědomou stylizaci! Interpretace je naprosto osobitá a úžasná, ještě při bezpochyby tak obtížném textu. Ozvuky Wericha (Horníčka, Smoljaka třeba) - nijak uměle, naprosto mimoděk - jsou zkrátka nečekaným bonusem navíc. Pro moje uši i duši. Moje první setkání s autorem, tedy první knížka. Parádní. I když jsem měla chuť ji po úvodních dvou replikách konzervativně zavrhnout. Protože tohle teda! ... tctctc... :) Zpočátku se tváří jako nahodilé pindání týpků v sauně (náramně krásně panem Čtvrtníčkem hlasově charakterově rozlišených). Týpků, kteří nemají jména a každý jejich výrok (což by se mohlo zdát na první dojem k nepřečkání!) je uvozován jako: ten, který je hasič a zachraňuje lidské životy, nebo - ten, který je z nás nejmladší (prostě takovým zdlouhavě indiánským způsobem) - řekl... Na první pohled repetitivní chlapácký kecy... A mezi vším tím chlapáctvím (a skoro dojemně směšnou agresivitou mlaďochů, zatím slepých nedostatkem vlastních zkušeností s přibývajícím věkem), se zřetelně vyrýsovávají linky životních příběhů každého z nich (z nás), odlišné na povrchu, odlišné uvnitř, poletující chomáčky nejistot, strachů a všelikých nezřetelných myšlenek povymetaných po koutech duše, drobný prach pochyb, tušení pomíjivosti - a neuhasitelná touha nahlédnout, co je "za zdí", a konečně vědět... Líbila se mi, tahle ramenatá a vnitřně křehká sranda. A taky konec, - trochu mě vyvedl z míry, ale nechtěla bych ho jinak.... celý text
Milénium 1–3 (box)
2010,
Stieg Larsson
V dávném šerověku jsem sérii viděla. Pamatovala jsem si, že to bylo hodně drsné koukání, - a jinak? - sotva oba hlavní protagonisty. Mám ráda hlas pana Stránského. A zcela nahodile jsem tuhle narazila na pár komentářů k jednotlivým dílům Milénia. K poslechu mě však postrčil jeden s atypickým závěrem ohledně autora: ...čest jeho památce... Hmm... No tak jsem si rozklikla životopis - a pochopila. První část se mi "líbila" v podstatě nejmíň. Tak na - řekněme - slabých deset? :) Zejména proto, že tématicky už to bylo za hranou toho, do čeho bych se pustila normálně. Ale "normálně" by krutost popisovaného nepřevážilo fenomenální zpracování. Druhá část byla něco, od čeho už dost dobře nešlo se odtrhnout. Pro mě nejlepší. Před třetím dílem jsem o mezipauze už ani neuvažovala, k poslechu se vracela v co možná nejkratších intervalech a poslouchala po co nejdelších kusech. I proto, že záplava postav a švédských jmen dávala pozornosti řádně zabrat. Ale pokud člověk nepauzíruje moc, určitě ze souvislostí nevypadne. Také po téhle stránce se Larsson ukázal nejen jako úžasný autor, ale precizní a mimořádně zkušený novinář, výsostně schopný uspořádat a přehledně předložit složky komplikovaného děje a vygradovat ho k přesvědčivému závěru. Mě osobně moc nelákají pokračování oblíbených děl jinými autory; málokdy se to povede. U Milénia bych to nejen neriskla, ale ani neudělala z úcty k autorovi.... celý text
Marlow
2020,
Volker Kutscher
Chtěla jsem dát 4, dávám pět. A vlastně si po pár dnech, kdy jsem si Marlowa nechala uležet v hlavě, nejsem jistá, zda i to stačí. Dost obtížně se popisuje proč. Chtěla jsem citovat úryvek, kdy Ratha - zcela proti jeho přesvědčení - převálcuje, byť na chvíli, úděsná síla davového nadšení na sjezdu v Norimberku. Skvěle už ale cituje jiným neméně působivým úryvkem Jaruš7. Z duše mi mluví Gracian1964 a potkávám se s Mats 379 i jaroiva v názoru, že série nejenže nemá klesající, nýbrž stabilní či vzrůstající úroveň, ale že Marlow určitě patří k nejlepšímu. Stejně jako jaroiva a konicekbily (jehož komentář báječně postihuje charakter celé Kutscherovy série) se hluboce přimlouvám za chronologické čtení. Tedy nejen kvůli tomu, že mnoho postav je průchozích, ale právě kvůli geniálně kompaktní sociální sondě do historicky velepoutavého období, která Kutscherovy "kriminálky" nadřazuje žánru. A spolu s broskev 28 sdílím zaujetí pro další osudy Fritze i ostatních, skvěle vyfabulovaný příběh J.M. (no teda, chtě nechtě mi byl chvílemi i sympatický, zlosyn jeden!!), a samozřejmě - pro "škatuli Petersonovou"!!! Přeju nám všem, ať pan Kutscher neumdlí. Ale ať, proboha, umí přestat včas, jakkoliv se budem těžko loučit a bude nám to líto.... celý text
Lunapark
2020,
Volker Kutscher
Pořád mě to hrozně baví číst. Nenapsala jsem to už minule? Napsala. Vidíte. Setrvalý stav :). Ano ano, zase je tam spousta overstolzek. S tím nic nenaděláte. A zase je tam spousta stránek zmarněných tou čím dál umanutější a nadutější Charly. A spousta protivných domácích rozbrojů. A... ... mezi tím, úplně nepostřehnutelně, vsakujete pach té doby. Smrad, charakteristický pro jakoukoliv totalitu. Puch násilí, strachu, ohrožení, iracionality, politické a rasové segregace, morálního rozkladu. Vnější i vnitřní nesvobody. Nejen tam "venku". Ale doma, u stolu. Uvnitř sebe sama. Tak jak s tím žít. A žít se přesto nějak musí... Myslím, že pro tohle čtu Kutschera s takovým obdivem. A vlastně jsem mu vděčná, že zlo epochy, kterou dovede tak bravurně postihnout, rozmělní tu trochou lehce otravné romantiky, tu malinko přepáleným arzenálem dějových aktivit, - a tu nějakým tím cigárkem nad běžný limit. :) Prostě to hrozně ráda čtu...... celý text
Plachetnice na vinětách
2020,
Jiří Hájíček
Čte se to dobře. Jednoduše proto, že autor je prokazatelně dobrý spisovatel - alespoň podle ohlasů na Venkovskou trilogii morálního neklidu například, - já od něj zatím nic nečetla. Ale nepotkala jsem se s příběhem. Minimálně jeho částmi, které mi přišly mnohdy vykonstruované a přitažené za vlasy. S dialogy. Marií samotnou. Nechci její tápání devalvovat spojeními "čtení pro ženy" a "červená knihovna", pravda ovšem je, že bych podobnou postavu hledala u autorů (autorek) jiného ražení. Tuším, co jsem měla v knize najít. Nenašla. Vztahovou "hluchotu" a "němotu" jsem potkala už jinde líp. Generační střety. Mezníky, kdy člověk najednou nahlíží život jinak. Musí. Nebo stárne. Nebo oboje. A neumí to... Mně příjde, že pokus o to, tohle všechno v knize postihnout, prostě nevyšel. Že vyznění je nepředpokládaně laciné a trochu banální... Ocenila jsem atmosféru, náznaky poetiky, vypravěčství, vhledy do minulosti, - to, co pravděpodobně autorovi vyneslo zasloužené uznání u jiných knih. Mně se Plachetnice na vinětách nelíbila. Zkusím jiného Hájíčka.... celý text