Miranda
přečtené 439
Helimadoe
1966,
Jaroslav Havlíček
Další z knih, která mě vtáhla do sebe a nepustila, především díky neobyčejným schopnostem a talentu Jaroslava Havlíčka, díky jehož popisnému umění vidím všechno před sebou jako ve filmu: Hanzelínovy dcery, jeho ordinaci, přírodu, krajinu, a mnoho dalšího, a to přitom nejsou jen krásné věci, které by si člověk rád vybavoval a na řadu z nich by možná raději zapomněl. Já v tom ani tak nevnímám "příběh pošetilé puberty", jako neskutečně smutný úděl pěti dcer, které měly to "štěstí", že se narodily do zásadové rodiny doktora Hanzelína, který jakkoli působil na malého Emila "otcovsky" a "uděloval mu rady", byl podle mě člověk, který ženy nerespektoval a tím se i divím, jak mohl zplodit pět dětí. Nemůžu pochopit, jak mohl být pro toho chlapce doktor něčím víc než jeho vlastní otec, který se podle mě k němu choval daleko lépe, a tak nějak si i ten vztah mezi rodičem a dítětem představuji (zejména kapitola Sen). Neskutečně smutné vyprávění, které mi připomíná film Smrt panen, i když jsou to diametrálně odlišné osudy mladých dívek, pohnutky jsou sice jiné, ale účel je stejný a ten Hanzelínův snad ještě víc brutální (jeho dcery byly v podstatě otroci). I když tento příběh měl být "příběhem odpočinku", já při téhle knize většinou jen trpěla a trápila se. To však nic nemění na tom, že je svým způsobem velice krásná a jsem opravdu ráda, že jsem si ji konečně přečetla a zaplakala si nad pomíjivostí věcí, lidí a vůbec všeho. Nafackovala bych si za to, že jsem ve svých studentských letech zcela nepochopitelně bojkotovala povinnou četbu. PS: Nechcete obsah knihy zde na databázi trochu zkrátit? Vždyť je tam vše, včetně konce, a to asi není moc dobré. Já ho naštěstí předem nečetla.... celý text
Platforma
2020,
Michel Houellebecq
Kniha se mi nečetla moc dobře, zvlášť povaha pana úředníka mě občas vytáčela doběla. Úsměvné mi přišly skoro všechny sexuální pasáže, protože byly jak podle nějakého pornografického scénáře a také z říše snů. Všichni vždy pozitivně naladěni a nadrženi, žádné komplikace, vyvrcholení přichází v několika vlnách a vždycky, všechny ženy ochotné naprosto ke všemu, kdekoliv, kdykoliv, veskrze "obchodní pojetí". Omezenost v tom, že sex je pilířem všeho, a kromě něj snad nic jiného, co by člověka naplnilo, neexistuje. Možná to byly nějaké halucinace, ale skutečně se v té knize mluvilo o lásce? Kde? Já jí v tom všem počínání nenašla. Nejsem žádný puritán, ale také jsem realista a jsem šťastná, že jsem kromě sexu v životě poznala i jiné radosti, např. právě tu lásku. Na druhou stranu se v knize vyskytly i věty, které mě pobavily a které jsem si podtrhla, třeba mě vyloženě zaujaly všechny ty podrobnosti ohledně cestovních agentur a snaha o jejich úspěch na trhu, bohužel dokud nepřišel "náš hrdina" se svým super nápadem. Nebo popis úřednické práce. Nebo pasáže, které blíže ukazovaly jeho povahu: " Uvažoval jsem, zda bych případně stejně snadno poznal Roberta, Josiane (...), pravděpodobně ano. Toto zjištění mě dvakrát nepotěšilo; paměť se mi neustále plnila v podstatě naprosto zbytečnými informacemi." Nebo jeho "četba" Firmy. Konec knihy mě dostal, i když jsem to trošku čekala, tak nějak lze poznat, kam to všechno směřuje, nakonec jsem litovala, že se to nestalo třeba uprostřed knihy, a pak se následné události víc nerozvinuly. Jenže, když už je ústřední postavou takový nemastný neslaný egoista, není o čem psát, nic se v něm neodehrává, čtenář s ním má i problém soucítit, nikam by to nevedlo. A to je škoda.... celý text
Kouzelný dům
1948,
Karel Josef Beneš
„Neodpověděla. Douho mlčeli. Stál uprostřed pokoje, tetelivé stíny větví poletovaly po jeho obličeji jako stíny křídel neviditelných motýlů, a díval se přes ni do zeleně. Ale viděl jen ji.“ Ke knize jsem se dostala, jak jinak, díky stejnojmennému filmu z roku 1939 (na novější filmovou adaptaci z roku 1970 se teprve chystám). Působil na mě úplně jinak než všechny ostatní filmy té doby. Snad i díky jeho názvu tak nějak magicky. Ale mé pocity z filmu se nedají vůbec srovnat s tím, co se ve mně dělo, když jsem četla a hlavně dočetla knihu (samozřejmě je to dáno i tím, že pan režisér Vávra si scénář ke svému filmu poupravil). Takový důraz na krásu a čistotu přírody jsem zatím v žádné knize neobjevila, tolik popisů, různých přirovnání, i pocity lidí a výraz jejich tváře autor přirovnal k obrazům přírody (a nebylo to jen, že komusi po tváři přeběhl mrak, či stín). V kontextu celého příběhu měl autor jistě důvod, proč je vše kolem „kouzelného domu“ tak čisté, nezkažené a krásné a proč se celý příběh čtenáře v jeho průběhu a zejména na jeho konci tak moc dotýká. Knihu jsem četla na chatě, ke konci srpna a shodou okolností je příběh také postaven do tohoto časového období. Čím dál víc se přibližovalo nevyhnutelné, tak i příroda se postupně z veselého letního poblouznění pomalu nořila do podzimního chladu a temnoty. Všechno bylo propojeno s přírodou a stejně jako v ní se udávají určité změny, jiné se udávaly mezi lidmi v kouzelném domě. Je to skutečně jedna z nejkrásnějších a nejpůsobivějších knih, kterou jsem četla, kdybych měla více životů, ráda bych se opět ponořila do „zeleného vesmíru“ Martinova pokoje a prožila s ním jeho silný a bolavý zážitek ještě jednou.... celý text
Můj život mezi slzami a smíchem
2020,
Jiřina Bohdalová
Kniha v naší rodině putuje napříč generacemi, každý si ji moc rád přečte. Byla vánočním dárkem pro naši devadesátiletou babičku, o nic méně vtipnou a čilou, než je ve stejných letech sama autorka, a přes její dcery doputovala ke mně, její vnučce. Věřím, že plynule projde přes všechna babiččina vnoučata, kterých není málo. Kniha je čtivá, zajímavá, plná informací, moc se mi líbí popisy přístupu paní Bohdalové k jejímu herectví, jak vnímá tu postavu, jak celkově k rolím přistupuje, novinkou pro mě byla zjištění o tvorbě scének pro Televarieté s Vladimírem Dvořákem. Protože jsem velký filmový fanda a miluju české filmy, ocenila jsem, vtipné, často dojemné, vzpomínky na neméně slavné herecké kolegy. Líbí se mi, že ač paní Bohdalová výborně hraje, v knize si naopak nehraje na nic, je upřímná a za svými názory si stojí. Kniha je plná fotografií a to je samozřejmě ohromné plus, mínusem je možná použitá barva, nebo lepidlo, kniha má výrazný chemický odér, to mi občas znepříjemnilo čtení. Žádné chyby, ani překlepy, jak tu někdo psal, jsem neobjevila, myslím, že to tak psáno být mělo, aby to bylo víc autentické. Jsem moc ráda, že jsem si knihu přečetla a vřele doporučuji všem, nejen filmovým, fandům.... celý text
Ucho
1990,
Jan Procházka
"Teďka chceš umejvat nádobí ... ?" řekne Ludvík "Venku už ... prosím tě, zpívají ptáci!" "Ptáku ... !" řekne Anna. Polohlasem. Pohrdavě. - moje oblíbená pasáž :). Velmi čtivá kniha, přečetla jsem ji na jeden zátah ani ne za dvě a půl hodiny. Zřejmě i proto, že znám filmové zpracování z roku 1970, brala jsem jako výhodu, že na mě hlavní postavy promlouvaly hlasy Jiřiny Bohdalové a Radoslava Brzobohatého. V jednom rozhovoru paní Bohdalová říkala, že pro ni bylo ztvárnění té postavy náročné a pan Brzobohatý jí prý řekl něco ve smyslu: "Chtěla jsi to, tak se snaž!" A já myslím, že výsledek její snahy je bezchybný. Jak je uvedeno na přebalu knihy, strach z ucha - odposlouchávacího zařízení se nevyhýbal ani nejvyšším kruhům komunistické smetánky. Navíc hlavní postavy kromě toho, že mají s režimem společného trochu víc, nejsou úplně kladnými hrdiny, mají své mouchy (jako každý) a v knize je tento fakt zdůrazněn. Na jednu stranu se proto čtenář naplno vciťuje do jejich obav a strachu, na tu druhou mu ale nemůže uniknout, že Anna je neskutečná špindíra a hysterka a Ludvík zase násilník a holkař. Alkohol teče proudem a není snad osoby, která by byla střízlivá, což ve výsledku onu situaci ještě víc zhoršuje, jak už to tak s alkoholem bývá. Parádní a strhující kniha, kterou neodložíte, dokud ji nedočtete.... celý text
Kat nepočká
1990,
Norbert Frýd
Ke knize mě přivedl, jak jinak, stejnojmenný film z roku 1971. Ten jsem donedávna neznala a píseň v něm, Slepá bábo - hopla, mně zní v hlavě pokaždé, když si na něj vzpomenu. Byl to intenzivní zážitek. Postavy v knize na mě proto promlouvaly hlasy Martina Růžka, Radoslava Brzobohatého a Jiřiny Bohdalové, i Jaroslav Moučka měl svou skvělou chvilku. Kniha je velice čtivá, popisy v ní úžasným způsobem vykreslují dusnou atmosféru celé situace, zejména popisky scén v hotelu "Karla šla neslyšně po tlustém koberci, jako ryba přeplula kolem zrcadel schodiště, kde všecko odpočívalo sto metrů pod hladinou dne". Poprvé nejsem schopna určit, zda je lepší film nebo kniha. Zřejmě proto, že autoři filmu pozměnili jen nepatrně některé, dá se i říct, drobnosti (je asi jedno kdo s kým, ve výsledku to má stejný efekt), a nijak výrazně se od původního díla neodchýlili, naopak přidali krásnou hudbu, jiskřivé scény v ateliéru a doslova údernější finále. A kniha je napsána tak skvěle, že ani žádných úprav nebylo třeba. Silný zážitek po všech směrech.... celý text