Miranda
přečtené 434
Lída Baarová: Návraty
2021,
Jiří Tauchen
Překrásná kniha zejména díky půvabům Lídy Baarové, která potěší velkou měrou každého jejího fanouška. Je jediná svého druhu s informacemi, které jinde nenajdete, navíc je psaná s citem a obdivem. Potvrzují se tady její slova z dokumentu Zkáza krásou: "Já jsem nebyla jenom krásná, já jsem měla talent." A trefa do černého je stříbrná barva písma a fotografií, které oddělují jednotlivé kapitoly, díky kterým se z knihy stává klenot každé knihovny.... celý text
Absolutní miláček
2019,
Gabriel Tallent
Zpočátku jsem měla velký problém se do knihy začíst. Těch popisů v ní bylo tolik, a co teprve sprosté a vulgární mluvy. A i přesto, v některých hodně napínavých scénách, kdy by se umění popisu hodilo, mi dělalo problém si tu situaci představit (úhoři a scéna poté, závěr knihy, první abiturientský večírek). Navíc neznám většinu z rostlin, které tam byly popisované, natož zbraní, knih, nic. Filosofické debaty jsem nepobírala, k větší představivosti mně to tudíž nepomohlo. Kniha určitě stojí za přečtení, protože jak se z popisu mohou čtenáři domnívat, opravdu se nejedná o nějakou prvoplánově úchylnou literaturu. Některé pasáže byly neskutečně zajímavé a napínavé, hlavní hrdinka Vám, i přes svou drsnost a v mnohém podobnost s otcem, přiroste k srdci, ať už chcete nebo ne. Takový trochu Bear Grylls v sukních. I trocha humoru se tam objevilo. Naopak čtení té knihy v mnoha případech až bolí, spousta nechutných bolavých hnusných pasáží, jako já vím, že tam asi patřily, ale bylo toho moc. Někdo tady psal o polykání tarantule, nevím, co tedy četl, já se celou dobu bála, kdy ta nechuťárna přijde, a ono nic. Snad nevadí, když uvedu na pravou míru, že se jedná o pojídání štíra. A holátka myší byla ve starém opuštěném autě, nikoli v jejich autě. Ale to opravdu není zdaleka to nejhorší. Chápu, že to muselo být drsné a také bylo, aby to mělo vypovídající hodnotu. Nějak ale cítím, že si musím dát od těchto hrůz pauzu (proto jsem si také vyhledala knihu s názvem Smrt zaživa :D). Proč je vše tak drsné, sprosté, bolavé a hnusné a proč máme potřebu to číst a proč jiní mají potřebu to psát? Je to takové to ukojení bulvární duše, kterou má v sobě každý z nás? Bojím se, aby toho nebylo čím dál víc a i mimo knihy ... poslední dobou mi přijde, že čtu jednu drsňárnu za druhou, od různých autorů. Je běžné už mluvit jako kanál a ještě běžnější v knihách a filmech zobrazovat to nejdrsnější z drsného. Je toho moc. I když v mnohém je to i případ této knihy, mám pocit, že se trochu vymyká. Pořád tam je ještě prostor na zobrazení záblesků citu, lásky a to Vás ve vší té hrůze zahřeje a pohladí. Naděje na tu velkou změnu tady podle mě určitě je.... celý text
Smaragdový příboj - novely
1962,
Jaroslav Havlíček
Kromě, bohužel nedokončeného, romaneta Smaragdový příboj a Komtesy Camilly se mi povídky moc nelíbily. Havlíčka mám ale strašně ráda, snažím se přečíst vše od něj, jen v tomto souboru mi vadily některé až nechutné a občas až brutální popisy určitých situací. Vím, že se některé situace bez toho neobejdou, ale Útěk z civilizace by se za mě bez lovu želvy obešel, ale chápu, že šlo o to znázornit, jak hluboce odlišná je tahitská kultura od té naší. Jinak mě povídka zaujala, je to až neuvěřitelné, jak je člověk ve zcela jiném světě a cítí se spolu s hlavní postavou jako cizinec, ne-li vetřelec. Komtesa Camilla byla velmi vtipná, Zánik městečka Olšiny děsivý, popisy čerta až odporné. Kamenný orchestr obsahoval rovněž pro mě ne zcela stravitelné situace. Ale Smaragdový příboj, tak to je tedy něco, ten úplně strčí do kapsy vše, co tenhle soubor obsahuje, možná i proto, že se dozvíme, že ostatní povídky, kromě Olšiny, byly "na objednávku", nebyl to typický Havlíček. Takže za mě stojí za přečtení z tohoto souboru jen nedokončený Smaragdový příboj. Kvůli němu si knihu i ponechám. Jinak bych ji asi poslala dál.... celý text
Pád z hnízda
1994,
Ruth Rendell
Velice poutavý psychologický román, který vypráví dcera Lisa, držená svou matkou Eve v izolaci, zčásti dobře míněnou jako ochranu před vnějším zlým světem. Postupem času se dozvídáme důvody a pohnutky, které k takovému rozhodnutí matku vedly, ale hlavně neustále sledujeme myšlenkové pochody její dcery, ve kterých odhalíme, jaký taková izolace měla dopad na její vývoj (a to je teda něco, to vám povím). Že nic není jednoduché a matčino rozhodnutí se izolovat přináší komplikace, nepochopení a obtíže, ani ne tak od dcery, ale zejména z vnějšího světa, se rozumí samo sebou. S napětím a soucitem pak už jen sledujeme nelehké postavení obou žen, v podstatě takovou studii obětí, protože těmi jak Eve, tak Lisa, bohužel jsou.... celý text
Na Větrné hůrce
2009,
Emily Brontë
Tak neuvěřitelně ukecanou knížku by člověk pohledal. Pořád se v ní jen tlachá, čvaňhá, beseduje ... a to je důvodem pro neúplný počet hvězdiček mého hodnocení. Kniha je to, díky spoustě postav a totožných jmen, zpočátku velice zmatená, ale pokud to čtenář vydrží, po chvíli je nenásilně vtažen do poutavého děje příběhu o nenaplněné lásce, bezbřehé nenávisti, bolesti a trápení. Kvůli jednomu špatnému rozhodnutí se životy všech začnou hroutit a všichni se jenom trápí, hladoví, churaví, řada z nich i umírá (čímž se usnadňuje orientace v postavách) a pořád o tom mluví ... Dost mě překvapuje, že jakmile jeden člověk dá přednost jinému (bez ohledu na to, že to vlastně hluboko v srdci tak nechce), tak ten opuštěný se nezlobí na tu osobu, která tak učinila, ale na všechny kolem, kteří za její rozhodnutí nemohou. A ať je nenávist jakkoli silná, stejně si osud najde cestu, jak alespoň vzdáleně svůj cíl naplní. To se mi líbilo, že se člověk úplně neutopil v beznaději a zmaru. A musím říct, že ta hospodyně Nelly mi lezla na nervy, neustále se do všeho pletla, řadě věcí neprospělo její konání, ale co už. Poučení pro mě je takové, že ať půjdeš hlavou proti zdi, stejně ji neprorazíš a pokud osud nějaká ta vlákna utkal, nemá cenu s ním bojovat. A hlavně, že důležitá životní rozhodnutí se mají dělat srdcem a ne rozumem. Oblíbené postavy: (svým způsobem určitě Heathcliff, Katka ml. a hlavně Hareton). A poznámka na závěr: Je k neuvěření, jak moudří a dospěle uvažující byli všichni spisovatelé žijící daleko před námi v jejich mladých letech. Když někdy vidím dnešní dvacátníky, nebo i čtyřicátníky, přijdou mi spíš jako přerostlé děti, a absolutně bez zdravého rozumu a intelektu. A bohužel k nim řadím i sebe. V životě bych ve dvaceti a ani ve ctyřiceti něco takového nenapsala.... celý text
Co tě nezabije
2023,
Aňa Geislerová (p)
Od autorky jsem četla fejetony v časopisu Elle, které se mi natolik líbily, že jsem je sbírala a následně nechala sešít. A ony později vyšly jako kniha. S povídkami je to ale něco uplně jiného. Jsou opravdu ponuré, mrazivé, kde se to v autorce bere? Asi nejoriginálnější nápad na příběh mi přišel v povídce Její rodina. Mapa mi přišla jak z autorčina života. Důkaz velice vtipný, alespoň ze začátku. Návrat a Motýlek se mi moc nelíbily. I když "líbit se" tady úplně nefunguje. Opravdu povedené jsou Ema má babičku, Milada, Moře a The Eden Garden. A nejstrašlivější byl pro mě Sněhulák, z toho mi bylo vyloženě zle na duši a nejen kvůli závěru příběhu. Závist je strašná vlastnost a ještě když za to člověk nemůže, ale dohnalo jej k tomu jeho prostředí, ve kterém vyrůstal a které si nevybral. Dvě stejně staré holčičky a tak odlišné osudy. Smutné a hrozivé, brrrrr! A potěšilo mě, že pokud se v některé z rolí objevil alkohol, vedl vždy k něčemu špatnému. Protože tak to prostě je. Aňa Geislerová opravdu psát umí a ten její mozek tedy vymýšlí věci ... asi jsem radši za ten svůj, v tomto ohledu úplně prázdný. PS: S Aňou jsem měla možnost se setkat při besedě o této knize a nakonec se o ní ani moc nemluvilo, bohužel. Ale mám podpis a i fotku, tak jsem šťastná. Je moc fajn a na nic si nehraje. To je ta životní moudrost. Je vážně neobyčejná a originální. Škoda, že jsem jí to neřekla...... celý text
Moje máma Jana Brejchová
2022,
Tereza Brodská
Kniha je velmi čtivá, plná překrásných fotografií. Pro mě je favoritem hned ta první po otevření knihy (ve stínu stromů na zahradě u stolu), parádní je i Jana a Jiřina v New Yorku, a mohla bych pokračovat, ty fotky mají příběh, úžasné momentky, ale i portréty, pózy. V textu spousta zajímavostí, informací, příběhů, které dojmou, pobaví (brusinky, Macháček) i zabolí. Všudypřítomná velká bolest autorky a snaha nějak to trápení v sobě uzavřít a maminku pochopit. Na druhou stranu je kniha s láskou psaná. Pro mě byl asi nejdojemnější popis vztahu s Vlastimilem Brodským. Věřím, že to byla láska jako trám. Připoměla mi mé rodiče, kteří měli mezi sebou podobný věkový rozdíl a láska to byla nekonečná, moje máma u toho textu jistě prolije spoustu slz. Terezu Brodskou jsem nedávno potkala, bohužel na místě, kde jsem ji moc otravovat nechtěla (takže podpis nemám) a to mě přimělo okamžitě knihu začít číst, i když jsem si na ni už dlouho myslela. Přečtení mi trvalo ani ne týden a jsem zase o něco moudřejší plus mám zaškrtáno asi deset dalších filmů s Janou Brejchovou, které jsem neviděla a budu doufat, že se brzy v televizi objeví. Zároveň je mi tak nějak smutno z toho, že je tak dlouho (už deset let!) v péči lékařů a vlastně už od roku 2007 v podstatě nešťastná. Říká se, že vše má svůj důvod, ale tohle je už opravdu moc.... celý text
Nokturna
2021,
Kazuo Ishiguro
Už delší dobu vím, že Kazuo Ishiguro mi přirostl k srdci. A díky doslovu v této knize jsem možná i zjistila, proč tak moc. Absolvoval kurz tvůrčího psaní pod stejnými lidmi jako můj další milovaný autor, Ian McEwan. Oba jsou přitom jako nebe a dudy, a přesto mě hodně baví, každý svým vlastním přístupem. K doslovu ještě musím dodat, že mě až překvapilo, že pan Ladislav Nagy úplně opominul roli žen v této knize. A to prosím nejsem žádná feministka, nebo tak. Ale ta role žen v téhle knize mi přijde strašně důležitá. Bez nich by hlavní postavy příběhu vůbec nepromlouvaly a jakkoli jsou hlavní postavy bloudících, neukotvených poutníků důležité, stejně tak jsou důležité i postavy oněch žen, které přeci také tápou: jedna přichází o manžela, druhá se velmi změnila, i díky přístupu manžela, třetí ztratila chuť radovat se ze života, čtvrtá je sice slavná, ale sama neví proč, a pátá se domnívá, že má talent, ale nijak jej nevyužívá. Jsou stejně tak ztracené jako ti muži. Možná víc. Nevím, proč to tak silně vnímám, asi proto, že jsem také žena? A také ve věku, kdy člověk na sobě pozoruje změny nejen fyzické, ale především psychické, prostě na řadu věcí se už člověk dívá jinak? Fascinuje mě, jak je Ishiguro vykreslil a také jak málo stačí, aby člověk někomu ublížil, a hlavně slovem. Nějak mi to i připomnělo Muže, kteří nemají ženy od Harukiho Murakamiho, což bylo tedy silnější kafe. Příběhy jsou poutavé, jemně plynou, překvapilo mě, že jsem se u dvou z nich i řádně pobavila (fialový deník a hotel), kniha se mi četla moc hezky, naději na nové zítřky však ve mně neprobudila, a to byl hádám i její účel. Jak všichni víme, naděje je potvora a není moc dobré na ni spoléhat.... celý text
Kde jsi, když nejsi
2023,
Radka Třeštíková
Zpočátku jsem měla velký problém knihu číst, a to zejména kvůli množství vulgarismů. Nemám tuhle mluvu ráda, vadí mi, když to někdo přehání. Zdravě si ulevit, budiž, ale mluvit tak pořád, poslouchat to a i číst mě fakt ničí. Stejně tak ty detailní popisy sexuálních hrátek, obojí mi přišlo zbytečné. Možná i všechna ta přirovnání. Ta kniha totiž i bez toho všeho s člověkem dost zamává. Měla jsem pocity naprosté bezmoci, smutku, znechucení, lítosti, trochu jsem se i bála. Opravdu z ní mrazí a rozhodně na ni nezapomenu. Koncentrovaná duševní bolest.... celý text
