Miranda komentáře u knih
Od autora se od Kouzelného domu snažím přečíst z jeho díla co nejvíce, protože číst jeho knihy je jednoduše opravdu zážitek. Z povídkové knihy Past jsem samozřejmě opět nadšená. Od dojemného příběhu péče o Dítě pro štěstí, židovského chlapce Jana, po Čtyři dny, napínavý příběh vraha Jezbery, který po útěku doufá v lepší zítřky, až po (pro mě jednoznačně nejlepší) příběh o člence ilegální skupiny za okupace, Růženy Kubínové, která se ocitne v Pasti nalíčené gestapem, je to jedna perla vedle druhé. Ať už se týká neuvěřitelných popisů autora prakticky čehokoli, příkladně Čtyři dny: "Užasl, venku byla tma, ne však včerejší a předvčerejší, černá, nepřátelská a neprostupná, škrtička dálek, nýbrž jiná, modravá, měkká, šerosvitná tma, rozprostřená do nesmírného vzdušného prostoru, který byl milostně prozářen hvězdným lustrem, zasazeným do nebeské klenby" nebo Past: "Nicméně oslovit toho kakabuse, tuhle hromotluckou, oknířenou mužatku, podobnou obryni z cirkusu, s vlasy nepořádně vyčesanými k temeni, kde jí seděl ohyzdný drdol...", díky kterým čtenář vše vidí jako ve filmu, po schopnost dojmout nebo udržet čtenáře v napětí, kdy knížku neodložíte, i kdyby Vám víčka padala, záda bolela a bůhvíco, prostě ji musíte dočíst. Vřele doporučuji!
Překrásná kniha zejména díky půvabům Lídy Baarové, která potěší velkou měrou každého jejího fanouška. Je jediná svého druhu s informacemi, které jinde nenajdete, navíc je psaná s citem a obdivem. Potvrzují se tady její slova z dokumentu Zkáza krásou: "Já jsem nebyla jenom krásná, já jsem měla talent." A trefa do černého je stříbrná barva písma a fotografií, které oddělují jednotlivé kapitoly, díky kterým se z knihy stává klenot každé knihovny.
Zpočátku jsem měla velký problém se do knihy začíst. Těch popisů v ní bylo tolik, a co teprve sprosté a vulgární mluvy. A i přesto, v některých hodně napínavých scénách, kdy by se umění popisu hodilo, mi dělalo problém si tu situaci představit (úhoři a scéna poté, závěr knihy, první abiturientský večírek). Navíc neznám většinu z rostlin, které tam byly popisované, natož zbraní, knih, nic. Filosofické debaty jsem nepobírala, k větší představivosti mně to tudíž nepomohlo. Kniha určitě stojí za přečtení, protože jak se z popisu mohou čtenáři domnívat, opravdu se nejedná o nějakou prvoplánově úchylnou literaturu. Některé pasáže byly neskutečně zajímavé a napínavé, hlavní hrdinka Vám, i přes svou drsnost a v mnohém podobnost s otcem, přiroste k srdci, ať už chcete nebo ne. Takový trochu Bear Grylls v sukních. I trocha humoru se tam objevilo. Naopak čtení té knihy v mnoha případech až bolí, spousta nechutných bolavých hnusných pasáží, jako já vím, že tam asi patřily, ale bylo toho moc. Někdo tady psal o polykání tarantule, nevím, co tedy četl, já se celou dobu bála, kdy ta nechuťárna přijde, a ono nic. Snad nevadí, když uvedu na pravou míru, že se jedná o pojídání štíra. A holátka myší byla ve starém opuštěném autě, nikoli v jejich autě. Ale to opravdu není zdaleka to nejhorší. Chápu, že to muselo být drsné a také bylo, aby to mělo vypovídající hodnotu. Nějak ale cítím, že si musím dát od těchto hrůz pauzu (proto jsem si také vyhledala knihu s názvem Smrt zaživa :D). Proč je vše tak drsné, sprosté, bolavé a hnusné a proč máme potřebu to číst a proč jiní mají potřebu to psát? Je to takové to ukojení bulvární duše, kterou má v sobě každý z nás? Bojím se, aby toho nebylo čím dál víc a i mimo knihy ... poslední dobou mi přijde, že čtu jednu drsňárnu za druhou, od různých autorů. Je běžné už mluvit jako kanál a ještě běžnější v knihách a filmech zobrazovat to nejdrsnější z drsného. Je toho moc. I když v mnohém je to i případ této knihy, mám pocit, že se trochu vymyká. Pořád tam je ještě prostor na zobrazení záblesků citu, lásky a to Vás ve vší té hrůze zahřeje a pohladí. Naděje na tu velkou změnu tady podle mě určitě je.
Kromě, bohužel nedokončeného, romaneta Smaragdový příboj a Komtesy Camilly se mi povídky moc nelíbily. Havlíčka mám ale strašně ráda, snažím se přečíst vše od něj, jen v tomto souboru mi vadily některé až nechutné a občas až brutální popisy určitých situací. Vím, že se některé situace bez toho neobejdou, ale Útěk z civilizace by se za mě bez lovu želvy obešel, ale chápu, že šlo o to znázornit, jak hluboce odlišná je tahitská kultura od té naší. Jinak mě povídka zaujala, je to až neuvěřitelné, jak je člověk ve zcela jiném světě a cítí se spolu s hlavní postavou jako cizinec, ne-li vetřelec. Komtesa Camilla byla velmi vtipná, Zánik městečka Olšiny děsivý, popisy čerta až odporné. Kamenný orchestr obsahoval rovněž pro mě ne zcela stravitelné situace. Ale Smaragdový příboj, tak to je tedy něco, ten úplně strčí do kapsy vše, co tenhle soubor obsahuje, možná i proto, že se dozvíme, že ostatní povídky, kromě Olšiny, byly "na objednávku", nebyl to typický Havlíček. Takže za mě stojí za přečtení z tohoto souboru jen nedokončený Smaragdový příboj. Kvůli němu si knihu i ponechám. Jinak bych ji asi poslala dál.
Velice poutavý psychologický román, který vypráví dcera Lisa, držená svou matkou Eve v izolaci, zčásti dobře míněnou jako ochranu před vnějším zlým světem. Postupem času se dozvídáme důvody a pohnutky, které k takovému rozhodnutí matku vedly, ale hlavně neustále sledujeme myšlenkové pochody její dcery, ve kterých odhalíme, jaký taková izolace měla dopad na její vývoj (a to je teda něco, to vám povím). Že nic není jednoduché a matčino rozhodnutí se izolovat přináší komplikace, nepochopení a obtíže, ani ne tak od dcery, ale zejména z vnějšího světa, se rozumí samo sebou. S napětím a soucitem pak už jen sledujeme nelehké postavení obou žen, v podstatě takovou studii obětí, protože těmi jak Eve, tak Lisa, bohužel jsou.
Tak neuvěřitelně ukecanou knížku by člověk pohledal. Pořád se v ní jen tlachá, čvaňhá, beseduje ... a to je důvodem pro neúplný počet hvězdiček mého hodnocení. Kniha je to, díky spoustě postav a totožných jmen, zpočátku velice zmatená, ale pokud to čtenář vydrží, po chvíli je nenásilně vtažen do poutavého děje příběhu o nenaplněné lásce, bezbřehé nenávisti, bolesti a trápení. Kvůli jednomu špatnému rozhodnutí se životy všech začnou hroutit a všichni se jenom trápí, hladoví, churaví, řada z nich i umírá (čímž se usnadňuje orientace v postavách) a pořád o tom mluví ... Dost mě překvapuje, že jakmile jeden člověk dá přednost jinému (bez ohledu na to, že to vlastně hluboko v srdci tak nechce), tak ten opuštěný se nezlobí na tu osobu, která tak učinila, ale na všechny kolem, kteří za její rozhodnutí nemohou. A ať je nenávist jakkoli silná, stejně si osud najde cestu, jak alespoň vzdáleně svůj cíl naplní. To se mi líbilo, že se člověk úplně neutopil v beznaději a zmaru. A musím říct, že ta hospodyně Nelly mi lezla na nervy, neustále se do všeho pletla, řadě věcí neprospělo její konání, ale co už. Poučení pro mě je takové, že ať půjdeš hlavou proti zdi, stejně ji neprorazíš a pokud osud nějaká ta vlákna utkal, nemá cenu s ním bojovat. A hlavně, že důležitá životní rozhodnutí se mají dělat srdcem a ne rozumem. Oblíbené postavy: (svým způsobem určitě Heathcliff, Katka ml. a hlavně Hareton). A poznámka na závěr: Je k neuvěření, jak moudří a dospěle uvažující byli všichni spisovatelé žijící daleko před námi v jejich mladých letech. Když někdy vidím dnešní dvacátníky, nebo i čtyřicátníky, přijdou mi spíš jako přerostlé děti, a absolutně bez zdravého rozumu a intelektu. A bohužel k nim řadím i sebe. V životě bych ve dvaceti a ani ve ctyřiceti něco takového nenapsala.
Od autorky jsem četla fejetony v časopisu Elle, které se mi natolik líbily, že jsem je sbírala a následně nechala sešít. A ony později vyšly jako kniha. S povídkami je to ale něco uplně jiného. Jsou opravdu ponuré, mrazivé, kde se to v autorce bere? Asi nejoriginálnější nápad na příběh mi přišel v povídce Její rodina. Mapa mi přišla jak z autorčina života. Důkaz velice vtipný, alespoň ze začátku. Návrat a Motýlek se mi moc nelíbily. I když "líbit se" tady úplně nefunguje. Opravdu povedené jsou Ema má babičku, Milada, Moře a The Eden Garden. A nejstrašlivější byl pro mě Sněhulák, z toho mi bylo vyloženě zle na duši a nejen kvůli závěru příběhu. Závist je strašná vlastnost a ještě když za to člověk nemůže, ale dohnalo jej k tomu jeho prostředí, ve kterém vyrůstal a které si nevybral. Dvě stejně staré holčičky a tak odlišné osudy. Smutné a hrozivé, brrrrr! A potěšilo mě, že pokud se v některé z rolí objevil alkohol, vedl vždy k něčemu špatnému. Protože tak to prostě je. Aňa Geislerová opravdu psát umí a ten její mozek tedy vymýšlí věci ... asi jsem radši za ten svůj, v tomto ohledu úplně prázdný. PS: S Aňou jsem měla možnost se setkat při besedě o této knize a nakonec se o ní ani moc nemluvilo, bohužel. Ale mám podpis a i fotku, tak jsem šťastná. Je moc fajn a na nic si nehraje. To je ta životní moudrost. Je vážně neobyčejná a originální. Škoda, že jsem jí to neřekla...
Kniha je velmi čtivá, plná překrásných fotografií. Pro mě je favoritem hned ta první po otevření knihy (ve stínu stromů na zahradě u stolu), parádní je i Jana a Jiřina v New Yorku, a mohla bych pokračovat, ty fotky mají příběh, úžasné momentky, ale i portréty, pózy. V textu spousta zajímavostí, informací, příběhů, které dojmou, pobaví (brusinky, Macháček) i zabolí. Všudypřítomná velká bolest autorky a snaha nějak to trápení v sobě uzavřít a maminku pochopit. Na druhou stranu je kniha s láskou psaná. Pro mě byl asi nejdojemnější popis vztahu s Vlastimilem Brodským. Věřím, že to byla láska jako trám. Připoměla mi mé rodiče, kteří měli mezi sebou podobný věkový rozdíl a láska to byla nekonečná, moje máma u toho textu jistě prolije spoustu slz. Terezu Brodskou jsem nedávno potkala, bohužel na místě, kde jsem ji moc otravovat nechtěla (takže podpis nemám) a to mě přimělo okamžitě knihu začít číst, i když jsem si na ni už dlouho myslela. Přečtení mi trvalo ani ne týden a jsem zase o něco moudřejší plus mám zaškrtáno asi deset dalších filmů s Janou Brejchovou, které jsem neviděla a budu doufat, že se brzy v televizi objeví. Zároveň je mi tak nějak smutno z toho, že je tak dlouho (už deset let!) v péči lékařů a vlastně už od roku 2007 v podstatě nešťastná. Říká se, že vše má svůj důvod, ale tohle je už opravdu moc.
Už delší dobu vím, že Kazuo Ishiguro mi přirostl k srdci. A díky doslovu v této knize jsem možná i zjistila, proč tak moc. Absolvoval kurz tvůrčího psaní pod stejnými lidmi jako můj další milovaný autor, Ian McEwan. Oba jsou přitom jako nebe a dudy, a přesto mě hodně baví, každý svým vlastním přístupem. K doslovu ještě musím dodat, že mě až překvapilo, že pan Ladislav Nagy úplně opominul roli žen v této knize. A to prosím nejsem žádná feministka, nebo tak. Ale ta role žen v téhle knize mi přijde strašně důležitá. Bez nich by hlavní postavy příběhu vůbec nepromlouvaly a jakkoli jsou hlavní postavy bloudících, neukotvených poutníků důležité, stejně tak jsou důležité i postavy oněch žen, které přeci také tápou: jedna přichází o manžela, druhá se velmi změnila, i díky přístupu manžela, třetí ztratila chuť radovat se ze života, čtvrtá je sice slavná, ale sama neví proč, a pátá se domnívá, že má talent, ale nijak jej nevyužívá. Jsou stejně tak ztracené jako ti muži. Možná víc. Nevím, proč to tak silně vnímám, asi proto, že jsem také žena? A také ve věku, kdy člověk na sobě pozoruje změny nejen fyzické, ale především psychické, prostě na řadu věcí se už člověk dívá jinak? Fascinuje mě, jak je Ishiguro vykreslil a také jak málo stačí, aby člověk někomu ublížil, a hlavně slovem. Nějak mi to i připomnělo Muže, kteří nemají ženy od Harukiho Murakamiho, což bylo tedy silnější kafe. Příběhy jsou poutavé, jemně plynou, překvapilo mě, že jsem se u dvou z nich i řádně pobavila (fialový deník a hotel), kniha se mi četla moc hezky, naději na nové zítřky však ve mně neprobudila, a to byl hádám i její účel. Jak všichni víme, naděje je potvora a není moc dobré na ni spoléhat.
Zpočátku jsem měla velký problém knihu číst, a to zejména kvůli množství vulgarismů. Nemám tuhle mluvu ráda, vadí mi, když to někdo přehání. Zdravě si ulevit, budiž, ale mluvit tak pořád, poslouchat to a i číst mě fakt ničí. Stejně tak ty detailní popisy sexuálních hrátek, obojí mi přišlo zbytečné. Možná i všechna ta přirovnání. Ta kniha totiž i bez toho všeho s člověkem dost zamává. Měla jsem pocity naprosté bezmoci, smutku, znechucení, lítosti, trochu jsem se i bála. Opravdu z ní mrazí a rozhodně na ni nezapomenu. Koncentrovaná duševní bolest.
Co se týká skutečnosti, jak je kniha psaná, musím říct, že se mi četla velice dobře, o tom žádná. Problém pro mě představoval fakt, že se jedná o román inspirovaný životem skutečné osoby, a já pořád nechápu, proč vlastně něco takového vůbec vzniklo. Navíc po smrti dotyčné, jejíž jméno a osobnost láká a fascinuje dodnes a bude ještě dlouho a hlavně, která k tomu už nemůže nic namítat. Že by důvodem byla vidina jistého výdělku? Mnohem častěji mě spíše napadala nějaká osobní msta, když se na autorku podívám. Zároveň mě velice překvapila řada vulgarismů a explicitních sexuálních popisů, občas i téměř hororových scén. MM je vykreslena jako zoufalá troska, loutka bez vlastního názoru, nešťastná žena. A ten smutek se k vám dostane hodně hluboko. Budu mít problém se některých popisů i zbavit. Občas jsem s autorkou souhlasila, např. okolnosti kolem natáčení filmů Někdo to rád horké a Mustangové, popisu vzhledu a úprav MM, jejích tužeb. Myslím, že kdyby román nebyl tak bulvární, nebyla by to špatná kniha a možná by i zůstala v mojí knihovně. Škoda, že někteří budou tuto knihu vnímat jako realistickou, když se podle ní i točil film a samotná MM se autorčina pohledu na její život těžko zbaví. Pevně doufám, že většina bude při pohledu na život MM vycházet z životopisů, dokumentů a jejích filmů a nenechá si svůj názor ovlivnit prvoplánově skandálním dílkem.
Je to asi obdobím, ve kterém jsem tuhle dětskou knihu četla, ale já jsem z ní opravdu nadšená, dojatá, nejradši bych autora vyhledala a vyjádřila bych mu hluboký vděk za to, že je na světě a tvoří tak krásné knihy. Je pravdou, že se nejedná o typickou dětskou knihu s jednorožci a růžovými princeznami. Realita je hmatatelná a nějaké to strašidlo je všudypřítomné. Petrovy transformace jsou zvláštní a někomu mohou připadat děsivé, ale copak to, že v jakési perníkové chaloupce si bába s dědkem chtějí upéct vykrmené dítě, stejně jako jezinky a vlk a jiné, to je přece také hrůza a bereme to jakoby nic, tady jen jedna panenka chce kluka upravit k obrazu svému, jemně řečeno. Velmi mě dojal příběh Kocour, protože sama mám téměř 17ti letou kočku, stejně tak příběh o Miminu, protože jsme v očekávání a už jedno dítě v Petrových letech máme a úplně maximálně příběh Dospělý, protože se naše dítě už blíží tomu věku a kdo jiný než dospělý jako čtenář pochopí, jak pravdivý ten poslední příběh Snílka je. Knihu velmi doporučuji pro přečtení dospělým a okolo toho desátého roku i dětem, a možná pak, až budou samy dospělí, aby se k ní vrátily. Třeba budou dojetím brečet stejně jako já.
Knihu jsem četla několik měsíců. Četla se mi velice těžko, zvlášť proto, že to byl zmar nad zmar. Tolik neštěstí a nespravedlnosti, které se s množstvím přečtěných stránek nijak nezlehčuje, mi moc dobře nedělalo. Neříkám, že nechápu, o čem kniha je a že bych snad očekávala zamilovanou romanci, jen tolik stupňujících se hrůz bylo přeci jen příliš a ani těch pár osamělých stránek štěstí mi naději nevrátilo. V roce 1928 napsat takovou knihu, to muselo být něco, pochybuji, že v témže roce byla vydána podobná. Jsem moc ráda, že doufejme spoustě lidí otevřela oči a že těm, kteří se v jejích hrdinech poznali, pomohla v nejtěžších chvílích. Závěrem jen můžu přidat trochu úlevy nad tím, že lidé, kteří své city směřují jiným směrem už nejsou naší společností tak opovrhováni, a nejsou nuceni schovávat se po pochybných putykách a zapíjet svůj žal a úděl a trápit se nepochopením sebe samého, jako spousta hrdinů této knihy. A nejen v téhle oblasti, ve všech lidských vztazích platí "svůj ke svému" a to není žádné opovrhování nebo odsouvání někam jinam. Člověku je vážně lépe s lidmi, kteří jej chápou a berou jej takového jaký je.
Ke knize mě přivedla hlavně láska k hudbě Demise Roussose, jako malá jsem s oblibou poslouchala máminy desky. Nedávno jsem se k jeho hudbě vrátila a protože jsem také dost přibrala, vytasila se máma s touto knihou. Ze začátku člověka zaujme hlavně upřímné líčení zpěváka o jeho lásce k jídlu a boje se soustavným přibíráním, také různé zážitky z cest a např. popis stravování Američanů (děs). Dále už nastupují čistě rady k tomu naučit se zdravě jíst a žít, milovat pohyb a neotravovat si život příliš kalorickými a nezdravými potravinami. V závěru knihy jsou do detailu popsané vlastnosti zeleniny, ovoce, koření, u každého druhu, zdravé recepty, tabulka normální hmotnosti (pro mě šok, že mám 45 kg nadváhu, dá-li se to tak vůbec říct), průměrná potřeba kalorií, výdaje kalorií podle činnosti (čtenáře bude jistě zajímat, že čtením spálí za půl hodiny 15-20 kalorií, pokud jde o ženu a 20-25, pokud jde o muže), tabulky nutriční hodnoty jídel, tabulka nejbohatších potravin a přátel štíhlé linie. Kniha probudí v člověku svědomí a ukáže mu krásu toho, že příroda moc dobře ví, proč člověku servíruje ty největší skvosty sama a není tedy třeba jakkoli je přehnaně dochucovat nebo konzumovat věci přírodou téměř netknuté. Myslím, že rozhodně stojí za přečtení, tolik informací o jídle, každém druhu masa, zeleniny a ovoce jsem ještě neviděla a je psána s citem, se čtenářem komunikuje a povzbuzuje ho a hlavně zbytečně neděsí. Určitě vřele doporučuji.
Další z knih, která mě vtáhla do sebe a nepustila, především díky neobyčejným schopnostem a talentu Jaroslava Havlíčka, díky jehož popisnému umění vidím všechno před sebou jako ve filmu: Hanzelínovy dcery, jeho ordinaci, přírodu, krajinu, a mnoho dalšího, a to přitom nejsou jen krásné věci, které by si člověk rád vybavoval a na řadu z nich by možná raději zapomněl.
Já v tom ani tak nevnímám "příběh pošetilé puberty", jako neskutečně smutný úděl pěti dcer, které měly to "štěstí", že se narodily do zásadové rodiny doktora Hanzelína, který jakkoli působil na malého Emila "otcovsky" a "uděloval mu rady", byl podle mě člověk, který ženy nerespektoval a tím se i divím, jak mohl zplodit pět dětí. Nemůžu pochopit, jak mohl být pro toho chlapce doktor něčím víc než jeho vlastní otec, který se podle mě k němu choval daleko lépe, a tak nějak si i ten vztah mezi rodičem a dítětem představuji (zejména kapitola Sen). Neskutečně smutné vyprávění, které mi připomíná film Smrt panen, i když jsou to diametrálně odlišné osudy mladých dívek, pohnutky jsou sice jiné, ale účel je stejný a ten Hanzelínův snad ještě víc brutální (jeho dcery byly v podstatě otroci). I když tento příběh měl být "příběhem odpočinku", já při téhle knize většinou jen trpěla a trápila se. To však nic nemění na tom, že je svým způsobem velice krásná a jsem opravdu ráda, že jsem si ji konečně přečetla a zaplakala si nad pomíjivostí věcí, lidí a vůbec všeho. Nafackovala bych si za to, že jsem ve svých studentských letech zcela nepochopitelně bojkotovala povinnou četbu.
PS: Nechcete obsah knihy zde na databázi trochu zkrátit? Vždyť je tam vše, včetně konce, a to asi není moc dobré. Já ho naštěstí předem nečetla.
Kniha se mi nečetla moc dobře, zvlášť povaha pana úředníka mě občas vytáčela doběla. Úsměvné mi přišly skoro všechny sexuální pasáže, protože byly jak podle nějakého pornografického scénáře a také z říše snů. Všichni vždy pozitivně naladěni a nadrženi, žádné komplikace, vyvrcholení přichází v několika vlnách a vždycky, všechny ženy ochotné naprosto ke všemu, kdekoliv, kdykoliv, veskrze "obchodní pojetí". Omezenost v tom, že sex je pilířem všeho, a kromě něj snad nic jiného, co by člověka naplnilo, neexistuje. Možná to byly nějaké halucinace, ale skutečně se v té knize mluvilo o lásce? Kde? Já jí v tom všem počínání nenašla. Nejsem žádný puritán, ale také jsem realista a jsem šťastná, že jsem kromě sexu v životě poznala i jiné radosti, např. právě tu lásku. Na druhou stranu se v knize vyskytly i věty, které mě pobavily a které jsem si podtrhla, třeba mě vyloženě zaujaly všechny ty podrobnosti ohledně cestovních agentur a snaha o jejich úspěch na trhu, bohužel dokud nepřišel "náš hrdina" se svým super nápadem. Nebo popis úřednické práce. Nebo pasáže, které blíže ukazovaly jeho povahu: " Uvažoval jsem, zda bych případně stejně snadno poznal Roberta, Josiane (...), pravděpodobně ano. Toto zjištění mě dvakrát nepotěšilo; paměť se mi neustále plnila v podstatě naprosto zbytečnými informacemi." Nebo jeho "četba" Firmy. Konec knihy mě dostal, i když jsem to trošku čekala, tak nějak lze poznat, kam to všechno směřuje, nakonec jsem litovala, že se to nestalo třeba uprostřed knihy, a pak se následné události víc nerozvinuly. Jenže, když už je ústřední postavou takový nemastný neslaný egoista, není o čem psát, nic se v něm neodehrává, čtenář s ním má i problém soucítit, nikam by to nevedlo. A to je škoda.
„Neodpověděla. Douho mlčeli. Stál uprostřed pokoje, tetelivé stíny větví poletovaly po jeho obličeji jako stíny křídel neviditelných motýlů, a díval se přes ni do zeleně. Ale viděl jen ji.“ Ke knize jsem se dostala, jak jinak, díky stejnojmennému filmu z roku 1939 (na novější filmovou adaptaci z roku 1970 se teprve chystám). Působil na mě úplně jinak než všechny ostatní filmy té doby. Snad i díky jeho názvu tak nějak magicky. Ale mé pocity z filmu se nedají vůbec srovnat s tím, co se ve mně dělo, když jsem četla a hlavně dočetla knihu (samozřejmě je to dáno i tím, že pan režisér Vávra si scénář ke svému filmu poupravil). Takový důraz na krásu a čistotu přírody jsem zatím v žádné knize neobjevila, tolik popisů, různých přirovnání, i pocity lidí a výraz jejich tváře autor přirovnal k obrazům přírody (a nebylo to jen, že komusi po tváři přeběhl mrak, či stín). V kontextu celého příběhu měl autor jistě důvod, proč je vše kolem „kouzelného domu“ tak čisté, nezkažené a krásné a proč se celý příběh čtenáře v jeho průběhu a zejména na jeho konci tak moc dotýká. Knihu jsem četla na chatě, ke konci srpna a shodou okolností je příběh také postaven do tohoto časového období. Čím dál víc se přibližovalo nevyhnutelné, tak i příroda se postupně z veselého letního poblouznění pomalu nořila do podzimního chladu a temnoty. Všechno bylo propojeno s přírodou a stejně jako v ní se udávají určité změny, jiné se udávaly mezi lidmi v kouzelném domě. Je to skutečně jedna z nejkrásnějších a nejpůsobivějších knih, kterou jsem četla, kdybych měla více životů, ráda bych se opět ponořila do „zeleného vesmíru“ Martinova pokoje a prožila s ním jeho silný a bolavý zážitek ještě jednou.
Kniha v naší rodině putuje napříč generacemi, každý si ji moc rád přečte. Byla vánočním dárkem pro naši devadesátiletou babičku, o nic méně vtipnou a čilou, než je ve stejných letech sama autorka, a přes její dcery doputovala ke mně, její vnučce. Věřím, že plynule projde přes všechna babiččina vnoučata, kterých není málo. Kniha je čtivá, zajímavá, plná informací, moc se mi líbí popisy přístupu paní Bohdalové k jejímu herectví, jak vnímá tu postavu, jak celkově k rolím přistupuje, novinkou pro mě byla zjištění o tvorbě scének pro Televarieté s Vladimírem Dvořákem. Protože jsem velký filmový fanda a miluju české filmy, ocenila jsem, vtipné, často dojemné, vzpomínky na neméně slavné herecké kolegy. Líbí se mi, že ač paní Bohdalová výborně hraje, v knize si naopak nehraje na nic, je upřímná a za svými názory si stojí. Kniha je plná fotografií a to je samozřejmě ohromné plus, mínusem je možná použitá barva, nebo lepidlo, kniha má výrazný chemický odér, to mi občas znepříjemnilo čtení. Žádné chyby, ani překlepy, jak tu někdo psal, jsem neobjevila, myslím, že to tak psáno být mělo, aby to bylo víc autentické. Jsem moc ráda, že jsem si knihu přečetla a vřele doporučuji všem, nejen filmovým, fandům.
"Teďka chceš umejvat nádobí ... ?" řekne Ludvík "Venku už ... prosím tě, zpívají ptáci!" "Ptáku ... !" řekne Anna. Polohlasem. Pohrdavě. - moje oblíbená pasáž :).
Velmi čtivá kniha, přečetla jsem ji na jeden zátah ani ne za dvě a půl hodiny. Zřejmě i proto, že znám filmové zpracování z roku 1970, brala jsem jako výhodu, že na mě hlavní postavy promlouvaly hlasy Jiřiny Bohdalové a Radoslava Brzobohatého. V jednom rozhovoru paní Bohdalová říkala, že pro ni bylo ztvárnění té postavy náročné a pan Brzobohatý jí prý řekl něco ve smyslu: "Chtěla jsi to, tak se snaž!" A já myslím, že výsledek její snahy je bezchybný. Jak je uvedeno na přebalu knihy, strach z ucha - odposlouchávacího zařízení se nevyhýbal ani nejvyšším kruhům komunistické smetánky. Navíc hlavní postavy kromě toho, že mají s režimem společného trochu víc, nejsou úplně kladnými hrdiny, mají své mouchy (jako každý) a v knize je tento fakt zdůrazněn. Na jednu stranu se proto čtenář naplno vciťuje do jejich obav a strachu, na tu druhou mu ale nemůže uniknout, že Anna je neskutečná špindíra a hysterka a Ludvík zase násilník a holkař. Alkohol teče proudem a není snad osoby, která by byla střízlivá, což ve výsledku onu situaci ještě víc zhoršuje, jak už to tak s alkoholem bývá. Parádní a strhující kniha, kterou neodložíte, dokud ji nedočtete.
Ke knize mě přivedl, jak jinak, stejnojmenný film z roku 1971. Ten jsem donedávna neznala a píseň v něm, Slepá bábo - hopla, mně zní v hlavě pokaždé, když si na něj vzpomenu. Byl to intenzivní zážitek. Postavy v knize na mě proto promlouvaly hlasy Martina Růžka, Radoslava Brzobohatého a Jiřiny Bohdalové, i Jaroslav Moučka měl svou skvělou chvilku. Kniha je velice čtivá, popisy v ní úžasným způsobem vykreslují dusnou atmosféru celé situace, zejména popisky scén v hotelu "Karla šla neslyšně po tlustém koberci, jako ryba přeplula kolem zrcadel schodiště, kde všecko odpočívalo sto metrů pod hladinou dne". Poprvé nejsem schopna určit, zda je lepší film nebo kniha. Zřejmě proto, že autoři filmu pozměnili jen nepatrně některé, dá se i říct, drobnosti (je asi jedno kdo s kým, ve výsledku to má stejný efekt), a nijak výrazně se od původního díla neodchýlili, naopak přidali krásnou hudbu, jiskřivé scény v ateliéru a doslova údernější finále. A kniha je napsána tak skvěle, že ani žádných úprav nebylo třeba. Silný zážitek po všech směrech.