Miranda komentáře u knih

Čtyři měsíce mi trvalo přečíst tuto knihu, ale nebylo to kvůli tomu, že má přes tisíc stránek, četla se mi zkrátka těžko. Od Kinga se mi moc líbila kniha Řbitov zvířátek, a pak podle jeho knih zpracované filmy Shining, Misery, Zelená míle, Dolores Claiborneová, Nadaný žák ... To jsem také nejprve viděla jako film a ta myšlenka mě hodně zaujala. Knížka ale byla pro mě dost zmatená, spoustu věcí v ní popisovaných mi přišlo zbytečných. Koktání a "umění hlasů" mělo samozřejmě v knize své místo, ale bylo to trochu únavné a zdržovalo od děje, stejně jako prolínání jednotlivých časových rovin. Člověku také občas nedalo pohrát si s myšlenkou, že autor je neskutečně zvrácený úchylák a pryč od něj, ale nedalo mi to, a proto na veškeré scény s velkým pošukem Patrickem Hockstetterem nikdy nezapomenu, stejně jako na řadu scén s Beverly Marshovou, zejména na tu hodně ulítlou, závěrečnou, v kanále. Co však nelze upřít je nápad, nápad na To, na jeho pohnutky, na jeho vznik, na boj s ním. Jsem ráda, že jsem tu řadu večerů mohla strávit s partičkou odhodlaných dětí, které se rozhodly čelit koncentrovanému zlu, představovat si jejich kulišácky utajenou klubovnu, a prožívat s nimi jejich hrůzné strachy a dětství plné bolesti. A ten konec, hlavně neprozrazovat to velké odhalení, k tomu si musí dojít každý sám. Ale neubránila jsem se pousmání, chápu totiž autora, protože kdo jiný je schopen toho nejhoršího na světě a ještě si to patřičně vychutnat.

5 03.06.2021

Tuhle knížku jsem milovala, hlavně kvůli zajímavým a věrným ilustracím, zejména v závěru, kde jsou v obrázkovém slovníčku korálky, křídy, televize, příbory, šicí stroj, domeček pro panenky nebo Večerníček, jen vyskočit z té knížky. Byla mi velmi blízká, všechny kresby v ní pro mě představovaly aktuální obraz toho, co kolem mě bylo. Stejně jako v Knížce pro Lucinku je vyobrazena např. “Sůl” přesně v obalu, který jsme vždy s maminkou v samoobsluze kupovaly. V téhle “zimní” se mi strašně líbila dvojstrana z lesa, kde člověk musí být potichu ... Co je úplně skvělý, i když sama nejsem Lucinka, tak mám malou Lucinku a ta si teď v knize listuje a čte ji jako já, a protože sama je Lucinkou a trochu i jako ona sama vypadá, je to dvojnásobná radost. Nedávno jsme přikoupili ještě tu “letní verzi” a máme takový Lucinčin kompletek. Kniha je i úžasně psaná - jedinečná - Vrzy vrz, snad venku zmz! Bimbalimba bimbala, jakpak jsi se vyspala? Je to strašně něžná knížka, obě jsou, zajímá mě, měla-li i autorka nějakou skutečnou Lucinku, pro kterou tuhle knihu (obě knihy), psala.

1 13.04.2021

Marry Poppinsová je další z kouzelných knih mého dětství. Stejně jako si skoro každé dítě myslí, že vidělo Pyšnou princeznu v barvě, já bych přísahala, že nejen na konci první kapitoly, ale na konci každé kapitoly její svěřenci dostávali opakovaně kouzelnou medicínu a ta měla pokaždé jinou chuť. A přesto se o tomhle zázraku v knize píše jen jednou. Když jsem byla dítě, fantazie pracovala naplno, strašně se mi líbil Chechtavý plyn a Paní Corryová, byla jsem úplně nedočkavá, potom v dospělosti, až se s dcerkou konečně dostaneme k noční výpravě s hvězdičkami z lesklého papíru. Nádherný příběh. A co teprve výlet do obrázku nebo kolem světa. Nezapomenutelná knížka s úžasnými nápady.

5 13.04.2021

Vánoční koledu miluju a jenom kvůli ní jsem se skřípěním zubů přetrpěla četbu Zvonů a Cvrčka na krbu. Knihu jsem četla odzadu, těšila jsem se na Vánoční koledu, kterou jsem do té doby znala jen jako animovaný film nebo divadelní představení. Byla krásná, možná krásnější, bez ní si už Vánoce představit nedokážu.

Kdyby mi někdo řekl, že se u některé z knih Iana McEwana zasměju, považovala bych ho, s prominutím, za blouda. Po zážitku s První láskou a posledním pomazáním, po Betonové zahradě, kdy pár scén už nikdy z paměti nevymažu, a budou mě strašit do smrti, bych nevěřila, že ze mě budou tryskat slzy smíchu a já budu řvát smíchy, jak snad nikdy předtím. Ale stalo se a já jsem nadšená. Po pár vtipných momentech knihy jsem vytáhla tužku a začala si vtipné a trefné poznatky podtrhávat. Od líčení hrdinova skomírajícího imunitního systému, přes barvitý popis přízvuku jeho vesnického kolegy až k zážitku na sněžnému skútru jsem tužku skoro nedala z ruky. Posléze jsem zjistila, že potrhávám téměř celou knihu a tak jsem toho raději nechala. I když se opravdu nejedná o prvoplánově vtipný příběh, je tam rozhodně znát autorův temný otisk - tomu se nevyhneme, je to jedna z nejvtipnějších knih, co jsem kdy četla. Oblíbila jsem si pana Iana McEwana, hlavně kvůli tomu, že skutečně umí psát, nejenom, že si vše dovedu snadno představit, umí popsat i bolest, tak, že ji vnímáte a smrad, že ho cítíte, prostě všechno. Jeho knihy se čtou tak snadno a přitom mají hloubku. Škoda jen, že výtisk, který vlastním, je tak trochu "jetý", pár listů někdo polil kafem nebo bůhvíčím ještě, upřímně doufám, že se nejedná o krev, ale co se dá očekávat od vyřazené knihy z knihovny. V tomhle případě se rozhodně nebudu bát investovat do nějaké novější sluníčkové verze :).

Milá kniha psaná s opravdovým citem pro vodáctví. Přenesla mě do dob minulých, kdy jsem absolvovala zatím jedinou, ale přesto jedinečnou vodáckou výpravu. Omlouvám se za ten popis, ale to je právě to, co ve vás tahle kniha navodí. Vzpomínky. Na vodu mě vzal kamarád P.K., spolu s jeho dvěma kamarády. K vodáckému slovníku bych přidala ještě "humr", což byl podle mých společníků jakýkoli nepořádek, brajgl nebo i nevábná bahnitá oblast, kde se jeden z nich cvaknul ("udělal") po pár metrech, co jsme vyjeli. V průběhu této kolosální výpravy jsem už začala být hodně alergická na větu "Podej mi lahváče" a na to, že jsme stany stavěli kdesi v neznámu pravidelně za hluboké tmy a probouzeli se v nich celí ulepení v pravé poledne ve vedru k padnutí. P.K., který cestoval v kajaku, dostal během naší cesty jakousi brutální žaludeční neurózu a odpadl. Já pak pouze s jeho kamarády, které jsem viděla poprvé v životě, trasu úspěšně dokončila. Sjížděli jsme Ohři. Navštívili jsme hrad Loket, kam jsem se divila, že nás vůbec pustili, protože jsme po těch pár dnech bez kempu a pořádné sprchy vypadali jako bahňáci všichni. Za těch pár dnů jsme toho zažili opravdu hodně a mám úžasný zážitek na celý život. Jeden z těch kamarádů mi doporučil k přečtení Obraz Doriana Graye a Popraviště, které se staly mými vůbec nejoblíbenějšími knihami. Děkuju Ti! (Už jsem se s nimi pak nepotkala, tak alespoň takhle) - třeba se to k Tobě donese potrubní poštou databáze knih - i když pochybuju, že by si takový skalní vodák četl někdy Vodáckou abecedu :). Výpravu jsme zakončili spořádáním "humříků", což byly nad ohněm opečené bavorské klobásky, vláčené s sebou několik dní v obrovském vedru, mimochodem jedno z nejlepších jídel vůbec. Měli jsme ho my tři zbylí cestovatelé a přežili jsme naštěstí bez úhony. Moc ráda na tu cestu vzpomínám. Doufám, že kluci taky. Původně jsem knihu pořizovala jako dárek, ale snad neobdarovaný odpustí, že si ji ponechám. Nemůžu totiž jinak. Spouštěče vzpomínek si hýčkám :).

3 04.08.2020

Kniha velmi čtivá, ale strašně smutná - tak jako bývá někdy život. Hugo Haas sice vytvářel vtipné postavy ve svých komediích a sršel humorem i ve společnosti, ale ve skutečnosti mi přišlo, že se pořád jenom trápil, hlavně ke stáru už ta melancholie byla až hmatatelná. Navíc jsem se v knize dozvěděla něco nového, co mě tedy nepotěšilo o Adině Mandlové (já, milovnice koček!) a jeho manželce Bibi (trošku sebestředný typ). Je to smutné čtení a ty rozbory na závěr (grafologie a spol.) mi přišly úplně zbytečné, takže jsem je nečetla. Celkově je z té knihy člověk takový celý naměkko a vůbec, raději si snad pustit Mravnost nade vše a dostat se z toho.

1 02.08.2020

Ian McEwan nepochybně umí skutečně výborně psát. Čte se to tak hezky a tak snadno! Otázkou však zůstává, zda si tuhle knihu člověk přečte rád. Každého tak trochu fascinují tabuizovaná témata a děsivá témata, a tohle je sice geniální, ovšem s prominutím totální prasárna. Moc bych si přála, abych si od zmiňovaného autora přečetla někdy něco, z čeho nebudu mít žaludek na vodě. Při četbě jsem totiž měla neustále pocit, že ten puch snad cítím taky! Knihu tedy nedoporučuji a doufám, že ten příšerný příběh s betonovým kvádrem, skrz naskrz špinavým klukem a mrtvou žábou brzy zapomenu.
PS: Děkuji uživateli janavan (jejímu komentáři) za to, že jsem následně pochopila hlavní myšlenku příběhu :)

3 25.07.2020

Milovaná kniha mého dětství, kterou jsem přečetla tolikrát a tahala ji s sebou úplně všude, že se mi později v rukách rozpadla na jednotlivé listy. Ale stále ji samozřejmě mám. Dcerce jsem však raději koupila novou, tu žlutou s původními ilustracemi I. V. Nymanové (Bornovy ilustrace mi k Pipi opravdu nejdou). Když jí večer čteme, můžeme se i teď všichni smíchy potrhat. Co mě ale vážně překvapilo, že mě kniha nyní, v mých letech, brutálně rozplakala (kapitola Pipi se nalodí), nebyla jsem zkrátka vůbec schopná ji nahlas číst. Tyhle tři děti byly strašně dlouho a prakticky denně součástí mého dětství. Když se (v té kapitole dva z nich) trápí, je to popsáno tak věrně, že to snad není možné. Na druhou stranu je trápení opravdu jen dočasné a po zbytek knihy člověk jen nonstop bublá smíchy. Z Pipi jsem si vzala spoustu věcí a jednou z nich je i to, že když mám narozeniny, ráda potěším malým dárkem i ostatní, protože proč by měl být šťastný jen oslavenec, šťastní můžou být přece všichni :).

12 01.07.2020

Nevím, jestli tato kniha pomůže úplně každému. Pomůže určitě tomu, kdo se rozhodl přestat kouřit a štve ho to, má třeba i nějaké zdravotní problémy. Pro ty, kdo se cítí dobře a kouření berou jako svůj životní styl nebo vyjádření sebe sama (jsou v tom zkrátka až po uši - závisláci), pro ty tahle kniha asi nebude, i když kdo ví? Kniha staví na prosté skutečnosti, že kouření je závislost, že kuřáci jsou závisláci a za pomoci této knihy se snaží zlikvidovat to malé monstrum uvnitř nich. Staví na tom, že není proč litovat, že jsme přestali, je to naopak důvod k radosti. Staví na tom, že změní myšlení kuřáka a pomůže mu uvědomit si, že dělá totální hloupost. Mně jako kuřákovi už dávno došlo, že mi cigareta nedává vůbec nic, ani mě nenají, ani nenapije, smrdím, jsem zbytečně nervní, agresivní, když si nemůžu zapálit, kouřím úplně zbytečně, ztrácím tím čas, navíc mi to způsobuje těžkosti (hůř dýchám a co mě vyděsilo, motá se mi hlava a mám pocit, že dostanu mrtvici, když do sebe po celém dni večer jednu napumpuju - konečně). Má to tedy nějaký smysl? Nemá. A co ještě k odvykání pomáhá? Například řádění jisté choroby, která po celém světě způsobila pandemii a která při těžším průběhu napadá hlavně plíce. To si pak takový kuřák (i když kouří "jen" pět denně) řekne, že mu to za to nestojí a že udělá alespoň něco pro to, aby to třeba ty jeho chudinky plíce zvládly lépe (kéž by - za ten měsíc) a třeba když tomu osud dá, bude se pak po celý zbytek života radovat z toho, že už kouřit nemusí a že když v tak nepříjemné a stresující době dokázal seknout s něčím, co mu vždy "pomáhalo", že už musí zvládnout cokoli, i kdyby trakaře padaly. Výzvu jsem přijala, načínám (úplně v klídku - občas bolí hlava a druhý týden mě svědilo celé tělo) třetí týden a panu Carrovi jsem slíbila, že už si nikdy nezapálím. Proč taky? Je přece tolik jiného, co Vám něco opravdu dá. Kouření zkrátka jenom bere a nic víc a je strašně fajn si to konečně uvědomit. PS: Kouřila jsem 25 let, v podstatě mi to nikdy "nechutnalo", občas mě to děsně štvalo, při trápení jsem kouřila jako komín a nic z toho, xkrát jsem se překouřila, v průběhu těch let se mi 1x na rok a 1x na dva roky podařilo toho nechat, pak jsem se nepochopitelně těšila, až už zase budu moct, kouření sbližovalo další kuřáky a všichni byli na jedné lodi, bylo to fajn, ale kamarádit spolu můžete přece i bez cigaret, no ne? Na úplný závěr jeden postřeh: Bála jsem se tu knihu číst a přečíst, že třeba skutečně dokáže to, že já kouřit přestanu. Co si pak počnu? A ten strach mě vyděsil, je opravdu možné, že se bojím, že už nebudu nikdy kouřit, jsem opravdu TAK hloupá (závislá)? Tohle mi otevřelo oči a možná to byl ten hlavní impulz, proč jsem s tím nakonec sekla. Navždycky.
Update srpen 2020 - Svoboda, vůbec kouřit nepotřebuji. Jen žiju, volně dýchám, voním, mám spoustu času a ušetřené peníze. Zkuste to taky, je to skvělý!
Update září 2020 - Nekončící svoboda! A co víc?
Update únor 2021 - Přibrala jsem, že by díky pandemii (moc se nehýbu), takže sice nekouřím (hurá), ale obchází tady strašák těžké nadváhy - musím s tím něco dělat, a to okamžitě! Možná za to může i můj počáteční fígl, jíst slané tyčinky a zapíjet Colou. To mě těch prvních pár týdnů docela zachránilo.
Update duben 2021 - Schazuju, ale jde to pomalu, rozhodně je lepší cvičit, než se trápit dietou.
Update leden 2022 - Pořád nekouřím a jsem takový ten protivný odnaučený kuřák na všechny stávající kuřáky. Nijak nehubnu, ale stále nekouřím a o to tu přece jde! Jsem na sebe pyšná a jsem šťastný človek!
Update 2023 - Opravdu to u mě zafungovalo. Děsně mě mrzí, že ne u mého muže, který knihu četl 2x a kouří pořád, ať mu říkám co říkám, je to pořád stejné. Trochu zoufalství, když vidíte, jak to druhého ničí, on to nechce pochopit a nemůžete s tím nic dělat a hádáte se spolu, protože ten druhý to nepochopí. Ale nevzdám to, snad někdy prozře i můj muž. Moc si to přeju. Rok 2024 - Za ušetřené peníze si dělám radost, ať už sama sobě nebo dětem a mám z toho moc fajn pocit. A držím Vám palce. Určitě se Vám to také povede. Čím déle vydržíte nekouřit, tím lépe pro Vás. Najednou (za dva za tři měsíce) zjistíte, že to nepotřebujete. A to za to vážně stojí.
Shrnutí ve třech větách:
1. NENÍ to vaše rozhodnutí, že chcete kouřit nebo že vám to chutná - vy prostě MUSÍTE kouřit, protože JSTE závislí.
2. Výše uvedené si potvrdíte, když se pokusíte pár dní nekouřit.
3. Opravdu chcete dávat peníze někomu, kdo prakticky denně vydělává na Vaší závislosti a je mu úplně jedno, že si tím, mnohdy fatálně, ničíte zdraví?

6 06.04.2020

U téhle knihy se táááák příjemně usínalo. Ze mě by měl pan Walker velkou radost! Dozvěděla jsem se toho tolik! Zajímavého, děsivého, poučného. Hlavně mi pomohl vyřešit můj dávný problém. Na škole jsem si přes celou noc, beze spánku, opakovala tři předměty, z nichž jsem následující den měla dělat státní zkoušky. Druhý den to dopadlo tak, že na přípravě jsem natvrdo usnula a nezapsala si jedinou poznámku. Neudělala jsem ani jeden z těch předmětů. Odešla jsem s obrovskou ostudou a pocitem, že jsem hloupá a tu školu nezvládnu. Táhlo se to se mnou další roky, než jsem státnice úspěšně složila, ani tehdy jsem se však nezbavila toho nepříjemného pocitu, že nestojím za nic. A přitom stačilo tak málo, spát před učením a hlavně se kvalitně vyspat po učení. Teď už to vím a můžu předat dál. Na škole jsme toho nikdo moc nenaspali, co nás hlavně zajímalo, bylo, jak nespat, aby se člověk mohl pořád učit. Pamatuji si jednu osobu, která se chlubila tím, že užívá stimulační drogy, aby se mohla učit celé noci a že všechny zkoušky bez problému zvládá. Už tehdy jsem pochybovala o tom, že z ní bude kvalitní zaměstnanec v oboru a s tím svým přístupem se podle mého názoru dostala tak maximálně blíž k tomu být six feet under. Tak, honem do peřin a spát 8 hodin každý den! Nebojte, nebudete za lenochy! Určitě nám to všem jen a jen prospěje a to po všech stránkách. A vykašlete se na své nadřízené, kteří fakt, že patříte k sovám, berou jako nevýhodu nebo slabost. Ať si "worholici" vstávají třeba ve čtyři ráno a ve tři padají na ústa. My ostatní se raději pořádně vyspíme :).

2 16.02.2020

Murakami mě získal knihou Kafka na pobřeží, která je pro mě zatím ta nej, ale Norské dřevo vůbec není špatné. Byla jsem ráda, že jsem mohla knihu z větší části číst úplně o samotě, protože se to ve mně všechno mlelo. Spousta erotických scén, takže je člověk pořád v jakési příjemné tenzi, v jedné chvíli mě kniha tak dojala, že jsem se rozbrečela jako úplný blázen, jindy jsem si zase s chutí četla pořád dokola ta Murakamiho moudra: "Byl to hňup, kterému dělalo dobře držet ostatní v nevědomosti, aby nad nimi mohl být pánem." Někdo tu psal, že moc fandil Tóru a Naoko, ja ne, já zkrátka moc a moc fandila Tóru a Midori.

6 22.07.2019

Jelikož jsem byla absolutně okouzlena stejnojmenným filmem od Romana Polanského, bylo nutností přečíst si i předlohu pro tento film. Vždy závisí na celkovém úsudku právě to, vidíte-li dříve film, nebo čtete-li dříve knihu. Někdy mi ve filmu spoustu věcí chybí, jindy mě film zaujme více než kniha, někdy naopak. Někdy jsem naštvaná, protože knihu autor nepochopí/nevnímá a natočí film, který jí rozhodně neodpovídá (např. Sněhulák a Hlídač č. 47 - i když Hlídač byl krásný film, ale ta myšlenka byla mimo, šlo tam o pomluvu a ne o skutečnost!). Tohle je však jiný případ. Polanski do svého filmu dal mnohem víc, než je v téhle knize, kterou se inspiroval, a příběh je jiný, zajímavější, kouzelnější. Kniha nebyla špatná, občas ale taková těžkopádná. Nejsem žádná feministka, tak mě nenadzvedlo ze židle to, že autor nepovažuje za sobě rovné ženy a muže, vzhledem k tomu, že v tehdejší době se ženám nedostávalo vzdělání. Na stránkách 48, 64 a 72 jsou skutečně skvostné postřehy o kočkách, o ženách a o lásce. To si někam opíšu. Celkově je ale kniha, jak se dozvíte z doslovu, především o autorově celoživotní úchylce/vášni/touze a vzhledem k tomu, že sepsal tento román, máme i my tu možnost do této jeho zvláštní potřeby proniknout a snad mu i porozumět. Zvláštností je konečné "uzdravení", kterého se samotnému autorovi v životě nepodařilo dosáhnout, možná snad i po tom toužil - ale toho, jací jste, jaké máte touhy, se podle mě nikdy nezbavíte. Rozhodně jsem ráda, že jsem knihu přečetla, byla v ní řada pasáží, která mi připomněla film a situace ve filmu, myslím, že bez této knihy by můj zážitek s filmem nebyl úplný. Leopolda obdivuji v tom, že své touhy neskrýval a sepsal je (určitě mu to i pomohlo), ale je mi smutno, hlavně z těch doslovů, když si o něm přečtete, že ten člověk snad nikdy nebyl šťastný - ale možná se tak cítil dobře, kdo ví.

1 28.12.2018

Jedna z knih, kterou neodložíte, dokud ji nepřečtete. Já ji četla tři dny. Teprve, když už jsem měla před očima mlhu a prostě to nešlo, odložila jsem ji, nerada, ale někdy člověk přece spát musí. Maria Riva rozhodně umí psát, kniha se četla TAK snadno. Řada událostí byla popsána velmi barvitě - veškeré dialogy, hotely, domovy, restaurace, jídlo, lodě, scény z ateliérů, šaty, líčení, účesy - vše si šlo jednoduše představit, jako ve filmu. Úplně jsem viděla tu scénu, kdy se MD naučila za pár chvil "pracovat" s osvícením a dosáhnout své představy o svém "filmovém" vzhledu. Člověk se také dost nasmál, to ano, hlavně z počátku. Zárověň mám ale z této knihy velmi nepříjemné pocity. Není pochyb o tom, že Marlene Dietrich byla nevšední žena, profesionálka, dříč, schopná všeho, ale to vše kolem, o čem se z většiny nevědělo, to byl opravdu hnus. Nejde mi o její milostné eskapády, ale o to, že to byla zlá ženská, alespoň podle své dcery, a tento fakt dává knize trpkou příchuť. Stejně tak, jako tato kniha, i MD měla dvě tváře a svým nejbližším dala tu svou druhou, horší část, poznat dokonale.

2 09.11.2018

To jsem opravdu nečekala! Jak mě kniha ze začátku nebavila a trápilo mě v ní úplně všechno, zhruba od její poloviny se vše obrátilo úplně jiným směrem. Knihu jsem nedokázala odložit, musela jsem ji dočíst za každou cenu, i když mi u toho bylo strašně smutno. Je to hodně vzdálené, ale připomnělo mi to můj vztah s jedním mým kamarádem. "Ondrou z Třeboně". Bylo mi 14 a Ondra pro mě znamenal všechno. Za čas se mi postupně začal vzdalovat, a i když on, jak sám říká "je dávno někde jinde", já si to odmítám připustit a pořád pro mě bude ten nejlepší kamarád na světě. Budu pořád vzpomínat na ty naše debaty v kavárnách a vůbec na ten pocit sounáležitosti, co jsme tenkrát měli. Někdo je holt beznadějný romantik pořád a nikdo ho o jeho bludu nepřesvědčí. My prostě nechceme. Je někdy mnohem lepší žít ve vzpomínkách a iluzi, než přijmout realitu.

08.12.2017

Bohužel, knize jsem nedokázala dát prostor poté, co autor v začátku začal kritizovat řeckou kuchyni, označil ji jako jednu z nejhorších na světě. Tím mě jeho veškeré další názory okamžitě přestaly zajímat, i kdyby snědl bůhví co. Jakmile jsem já ochutnala kouzelné umění řecké kuchyně, zamilovala jsem se a mou lásku si nikým kritizovat nenechám.

Jedna z nejlepších knih, kterou jsem ve svém životě četla. Byla tak strašně skvělá, že jsem oddalovala i její čtení, abych jí mohla číst delší dobu. Uprostřed knihy jsem se dokonce přinutila přečíst si jinou, jejíž četba mi předtím trvala skoro půl roku. Tak moc se mi líbila, že jsem jí prostě nechtěla dočíst, aby mi ten skvělý pocit zůstal co nejdéle. Má první přečtená kniha od Nesbøa. Byla příjemně děsivá, napínavá, vtipná, plná informací, čtivá, úžasná ve všech směrech. A výborně gradovala. Parádní zážitek!

4 15.07.2017

Knihu jsem si pořídila ze zvědavosti. Poslední dobou se o ET pořád všude mluvilo, v časopisech se o ní psalo a já zjistila, že tato herečka je pro mě velkým tajemstvím, nikdy jsem se o ni příliš nezajímala. Chtěla jsem si o ní přečíst knihu, která je psána jejími vlastními slovy, ne jen nějakou publikaci o ní, psanou jiným člověkem. Tato kniha mi přinesla spoustu odpovědí. Třeba co ji vedlo k tomu, že byla tolikrát vdaná, proč v jedné fázi svého života vypadala, jako že o sebe absolutně přestala pečovat, její postoj k lásce i k sobě samotné. Kniha je velmi čtivá, přečetla jsem jí za pár dnů a jsem ráda, že knihu mám. Z většiny ET v této knize popisuje její boj s nízkým sebevědomím a z toho pramenícím přejídáním, i když k jídlu měla odjakživa dobrý vztah. Touto knihou se snaží pomoci jí podobným, které nesoulad v soukromém životě řeší přemírou jídla. Její postoje jsou moudré a určitě mohou pomoci. Byla to chytrá žena se zdravým rozumem, která si uvědomovala svou vlastní hodnotu, ráda o sebe nechávala pečovat a pěstovala svou vlastní osobnost a styl. Přidává i pár historek o jiných herečkách té doby a společnosti v níž se pohybovala. Pokud někdy budu potřebovat shodit nějaká kila, k této knize se určitě vrátím.

14.05.2017

Pan Ondřej Suchý nikdy nezklame. Jeho knihy se čtou samy. Díky němu jsem se například dozvěděla, že na knize "Dneska už se tomu směju" Mandlová spolupracovala rovněž s Josefem Škvoreckým, stejně jako Lída Baarová na knize "Útěky". I když Mandlová zřejmě do své knihy přispěla mnohem víc. Čeho se mi zde dostalo, bylo trochu nesympatie právě k panu Škvoreckému, jeho vyjadřování a myšlenkové postupy mi někdy hnuly žlučí. Co se týká Mandlové, opět jsem se probudila ze svého snu, kdy si lidi idealizujeme, čekáme od nich něco víc a pak, např. při přepisu jejich konverzace nebo některých citací jen kroutíme hlavou (i když byly třeba v dopise, určeném jen té jedné osobě a nám do toho vůbec nic není). Nechci tady proboha nějak moralizovat, sama nejsem nic extra, ale po přečtení téhle knihy jsem zjistila, že bych si s Adinou asi nerozuměla, a pár věcí by mi na ní vadilo a nebyla by to zrovna ta často zmiňovaná "náruživost", to jí naopak možná činilo tak okouzlující. Trochu podlosti a zloby v ní ale asi přeci jen bylo. Nevraživé, závistivé a bolavé vzpomínky na ni v knize mají své místo, ale ty můj názor neovlivnily - to tady chci zdůraznit. Závistiví a nepřející lidé jsou všude. Současně s touto knihou jsem četla "Marilyn" od Normana Mailera, kde mě zaujala myšlenka, že právě lidé, kteří v životě něco ztratili, nebo jejich život nebyl úplně bezproblémový, probudí v sobě velmi silnou ctižádost, která jim, jsou-li navíc co k čemu, přinese úspěch a obdivovatele. Na druhou stranu pravé přátele jen poskrovnu, a to je někdy škoda. Pořád si Adiny Mandlové vážím a obdivuji jí, já bych nezvládla polovinu z toho, co ona, jen mi tahle kniha bohužel odkryla její trochu temnější a smutnou stránku.

24.02.2016

Na to, jak Marilyn zbožňuju, bych se měla stydět, že tohle je pouze druhá kniha, kterou jsem o jejím životě četla (první ani není uvedena tady v databázi, je to "Marilyn" od autorů Stefania Ricci a Sergia Risaliti). Moc ráda se dívám na filmy s ní, její zarámované fotky mi visí v bytě, ale její život dopodrobna neznám, ale kdo ano? Kniha od Normana Mailera mi rozhodně pomohla utřídit si informace, jen jsem byla trochu nepříjemně překvapena tím, že se mi citace v ní četly lépe, než text samotného autora. Jde na to sice dobře, ale příliš filosoficky a psychologicky, což není na škodu, ale občas se v tom člověk i ztrácí. Avšak řada jeho úvah stojí za popřemýšlení a jsem za ně ráda. Od knihy jsem se nemohla odtrhnout, řada zajímavých momentů ze života MM mě až překvapila, včetně tzv. faktoidů, které tam autor uvedl spíš pro zajímavost a pobavení. Chyběly mi ale citace, tápala jsem, neboť neznám všechny ředitele, producenty, spoluherce, přátele, spisovatele té doby, ale to je spíš moje chyba, že jsem se neorientovala. Na konci knihy však v jedné kapitole autor poctivě uvede všechny zdroje, ze kterých čerpal, včetně jeho názoru na jednotlivé knihy, kdy pár jich i sám doporučí, naopak od některých i odradí, případně osvětlí, čeho konkrétně se třeba týkají. A to jsou velmi cenné informace pro někoho, kdo nechce kupovat zajíce v pytli. Jak jsem čekala, kniha mě rozesmutněla, ale tak už to bývá, i výstava v Praze na mě měla takový depresivní dopad. Ale její fotky kvůli tomu ze zdi rozhodně nesundám, pořád pro mě bude ta nejkrásnější a nejkouzelnější ženská na světě a děkuji Normanu Mailerovi, že mi ji tak pěkně přiblížil.

24.02.2016