mirektrubak
přečtené 1234
V hodině rysa
2001,
Per Olov Enquist
"V domě mého dědy je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já.“ Na nevysvětlitelném násilí je vždy něco hrozivého a negativně fascinujícího. Ta náhlost, ta namátkovost, ta nemožnost čemukoli předejít, připravit se... Východiskem této hry je nepochopitelná dvojitá vražda. Je důvodem, proč je chlapec, úspěšný vrah a neúspěšný sebevrah, zahrnut do pofiderního psychologického experimentu. Aby se pochopilo nepochopitelné, odkrylo skryté... Pan Enquist hraje tuhle strunu bravurně, skoro dokonale. Hra není dlouhá, ale intenzivní a emočně vyčerpávající. Chytne a nepustí! A mnoho se opravdu odhalí, ano, a mnoho opravdu nečekaného. Ve stěžejním trialogu třeba to, že v rozhovoru nevychovatelného chlapce a dvou profesně respektovaných žen není nezletilý vrah tím, který je v místnosti tou nejvíce nelidskou lidskou bytostí! Přes mnohé zjevné (a zjevně záměrné) náboženské odkazy (hned úvodní motto je téměř doslovnou citací Janova evangelia) jsem tímto způsobem hru nečetl (přestože jinak cpu optiku víry všude kam to jde i kam to nejde, já vím). Téma vtělení boha do zrzavého kocoura mi bylo vzdálené. Zato na mě silně zapůsobila připomínka toho, jakou něhu může v zanedbané duši člověka působit dar přátelství, blízkosti a odpovědnosti. A jak devastující je, když zjistí, že už není držitelem takového daru. Že vlastně nikdy nebyl obdarovaným, že byl celou dobu ... experimentem.... celý text
Radúz a Mahulena
2021,
Julius Zeyer
"Ať srdce tvoje všechna muka pozná a všechnu úzkost duše tvoje, Mahuleno! Ty žiješ v něm, on v tobě? Nuž, lásku vaši tedy proklínám! Ať zapomene Radúz tebe, ať ani nezná tě, bud cizí mu, jak cizí jsi teď mně! Ať touhou zmíráš, žalem hyneš, ať strádáš tak, že srdce tvoje, těžké jako kámen, tu jedinou jen touhu bude znát, by ponořilo se do tůně nepaměti! Až život tvůj a všechno myšlení se utrpením velkým zhroutí v neurčitou mdlobu, ať i v tom otupění strašlivém ti zbude jedno přece vědomí: tvá bolest! Žal buď tvým dechem, žal tvým chlebem, žal tvým živlem jediným!" Setkání nečekaně zajímavé! Po mé letmé předchozí zkušenosti se Zeyerem (četl jsem z knihbudky vytáhnutou a do stejné budky rychle vrácenou přeslazenou Zahradu Mariánskou) jsem byl vůči Zeyerově citovosti hodně obezřetný a vlastně nic neočekával. Ale Radúz a Mahulena na mě působil mnohem víc jako sága než pohádka a v hranicích toho žánru mi jeho patos a poetická afektovanost přišla v pořádku. V rámci pravidel hry byl ten stylizovaný souboj lásky a nenávisti nejen akceptovatelný, ale nakonec i nějak překvapivě zasahující. Dobré, silné, působivé! "Mé srdce krvavý je květ. Co bolí mě, co bolí? Proč stále chvěju se? Nad hlavou mou když mračna táhnou, za nimi bych chtěla – nevím proč a kam. Má touha jako moje větve pne se věčně do dálky ... Tam ale k tomu domu toužím přede vším, kam můj stín padá ... A tak mé srdce stále bolí a stále kape z něho krev ... Jsou ptáci sladcí hosté, na ruce moje ztuhlé sedají a zpívají ... snad by mě konejšili, kdyby ten květ, ten krvavý, to srdce stále nebolelo mě..."... celý text
Longinovo kopí
2014,
Louis de Wohl
Ještě víc než Quo Vadis mi Longinovo kopí připomínalo Waltariho Jeho království. A to hned ve dvou aspektech. Jednak svým důrazem na jakousi "vícerozměrnost" postav, které nebyly jen dobré nebo zlé, ale procházely různým vnitřním pnutím a dynamikou, a také jejich portréty víc odpovídaly mentalitě římské doby a nebyly jen průmětem romantických představ do exotického prostředí. Za druhé, zejména, zde byl hodně přesvědčivě vylíčen myšlenkový střet římského a izraelského pojetí světa. Longin musel vstřebat nejen kompletně jinou představu o vztahu k přesahujícímu posvátnému, ale musel se vzdát také svého helenistického náhledu na svět, ve kterém je přece nepředstavitelné, aby nekulturní barbaři někde ze zapadlé periferie (kteří nechodí do lázní a nemají divadla a tělocvičny!) mohli dát světu pravého Boha, Pána všeho. Taková nepřijatelnost! Zdálo se mi, že zde bylo krásně popsáno napětí mezi přitahující silou Ježíše - kterou viděl promítnutou do tváří a činů těch, kteří se Ježíšem nechali pozvat do společenství - a touhou zůstat v bezpečí mentálního světa své domoviny. Světa, kterému rozumí a který ho nevystaví nutnosti překreslovat svého vnitřní konstanty. V tom je tenhle klasický historický román jaksi skrytě současný. Mluví tím nejen ke konvertitům ke křesťanství (kteří už vědí nebo tuší, že Pánův hlas nevolá k nějakému lážo plážo vztahu na půl plynu, že je potřeba učinit pro Boha ono Tereziino "determinada determinación", tedy "rozhodné rozhodnutí“), ale vlastně nám všem čtenářům připomíná, že na cestě k našemu lepšímu já je nám velkým nepřítelem lpění na neživých zvycích, na překonaných postojích a názorových schématech. Ale Longinovo kopí není psychodrama o vnitřním hledání a tápání mladého válečníka. Nebo lépe řečeno: není to jen o tom. Primárně je to dobře napsaný dobrodružný příběh, se srozumitelným vývojem a interakcemi postav, logicky plynoucím dějem a uvěřitelnými dialogy. Bavilo by mě trávit s postavami románu svůj čas, i kdyby se vše neodehrávalo na půdorysu nejznámější a nejdůležitější události dějin. Jako katolicky věřící čtenář ale musím pochválit autora právě za to, jakým způsobem začlenil příběh do biblického kontextu! Nedopustil se žádných věroučně pochybných odchylek od evangelní podoby, a to nejen v popisných částech (tedy: že by se v jeho knize děly události, které by odporovaly podání z Písma), ale ani ve vykreslení jednotlivých charakterů (tedy: že by postavy v jeho knize myslely a chovali se proti své vnitřní logice). Jako držitel státnice z biblistiky zde mohu s klidným svědomím souhlasně pokývat hlavou a obtisknout pod text pomyslné kulaté razítko. :-) Ale co na mě hlavně udělalo dojem? To byl ten opatrný až něžný způsob, se kterým autor nakládá s okamžiky Ježíšova života. Líbilo se mi totiž, že nejen chytře doplňuje a dovypráví, ale že stejně chytře na mnoha místech nechává ta či ona tajemství, aby zůstala tajemstvími a nepřišla tím o své kouzlo. Nedozvíme se třeba, co Ježíš píše do prachu před soudem s cizoložnicí. Někteří blázni by chtěli slyšet hlas Pána Krista na gramofonové desce, rozčiloval se kdysi dávno básník Holan. Louis de Wohl tomuto bláznovství odolal a svému románu tím dobře posloužil.... celý text
Lásky hra osudná
2018,
Karel Čapek
Bylo to svěží a vtipné divadlo, jakože opravdu jo! Commedia dell'arte nenabízí příliš prostoru pro hloubku, natož pro originalitu, to už by to pak nebyla Commedia dell'arte, že? A bratři Čapkové pravidla hry vlastně respektují, sice používají zcizovací efekty, ale milým způsobem, nevznikne z toho postmoderní guláš ani na sílu tlačené "zdnešňování". Jistě, pointa je jasná dlouho dopředu, dech to nevyrazí a k přemýšlení neprovokuje, ale to nejspíš záměr nebyl. Stačilo, že jsem si prožil s rozhlasovou inscenací téhle hry příjemnou hodinku (akorát mi to vyšlo na cestu pěšmo do knihovny a přes cukrárnu zpátky domů :-), po doposlouchání jsem nejen necítil trapnost nad tím, jaké nemožné juvenilie slovutní literáti psali. Dokonce jsem měl na konci hry mnohem lepší náladu než na jejím začátku. To není málo.... celý text
Já Tituba, černá čarodějnice ze Salemu
2022,
Maryse Condé
"Moji matku Abenu znásilnil anglický námořník jednoho dne roku 16-- na palubě lodi Christ the King, plující k břehům Barbadosu. Narodila jsem se jako důsledek tohoto násilí." Takto syrově a surově začíná tento román. A pokračuje ve stejném duchu. To proto, že Tituba je prostě taková: neúhybná, nekompromisní, divoká a mocná. Z řádků knihy je cítit jak její sebevědomí, tak její touha po svobodě, kterou nejde zničit. Vnitřně zůstává nezlomená, ve svém srdci a ve vnímání sebe zůstává nepokořená. No jo, jenže to platí jen vnitřně. Z pohledu zvenku je Titubin osud podobně zoufalý jako osud všech otroků své doby. Bez vlády nad sebou, jako loutka druhých. To byla asi moje nejsilnější emoce při čtení: hrůza při pohledu na situaci ženy, která má téměř nekonečné zdroje síly, ale má velmi omezené možnosti, jak tuto svoji sílu uplatnit. To nemůže nevyvolávat napětí, pocit nenaplnění, planosti... Tituba je v tom pravým opakem svého muže Johna Indiána, který se naopak dokázal dokonale všem podmínkám přizpůsobit (takový Švejk z Barbadosu, řekl bych) a já si při čtení pořád říkal, jestli bych neměl Titubě přát, aby byla jako její manžel. Protože pak by bylo pro ni všechno lehčí. Jenže to by pak bylo lehké až moc. A taky by nebylo o čem psát. Zmíněný rozpor mezi vnímání Tituby a jejím otrokářským okolím je dán tím, že myšlenkový svět Tituby je do značné míry světem angažované intelektuálky 20. století. Občasné přimíchání nadčasových komentářů a autorských glos k Titubinu vnitřnímu hlasu ale románu moc nepomohly. Zvlášť komunikace s Hester (což je postava z románu Nathaniela Hawthorna Šarlatové písmeno, jak jsem se ex-post dozvěděl na internetu) působila jako hodně neorganické začlenění soudobého hodnocení do tehdydobé reality. Já s těmi hodnoceními v zásadě souhlasím, o to by nebylo, ale stejně: příběh Tituby byl dost silný na to, aby mohl mluvit sám, bez podpůrných a objasňujících vsuvek.... celý text
Paní z námoří
2023,
Henrik Ibsen
Jsem rád, že se do mé pozornosti dostala Paní z moře krátce po dočtení jiné Ibsenovi hry, Nory. Přijde mi totiž, že se manželské páry z těchto dvou dramat v mnohém podobají, ale zároveň jsou úplně jiní. Helmerovi si věci pro sebe tají, aby neodkryli karty a nepřišli o trumfy. Wangelovi by pro druhé žít chtěli, ale nejde jim to, neumí to. Elida a Erik totiž k sobě chtějí najít cestu, jen to nedokážou, ze studu a ze špatného chápání situace. U obou hlavních hrdinek je to nejvíc vidět ve vztahu k dětem: Nora se chopí možnosti děti bez rozloučení opustit, Elida má naopak velkou radost, když po všech peripetiích pro děti svého muže z prvního manželství může být potěšením. Narušenost komunikace je vůbec klíčové téma, které prochází celou hrou, škoda že jsem si nepočítal kolikrát je některý z rozhovorů dvou postav přerušen těsné předtím, než by mohl přinést něco informačně nebo emočně hodnotného. A tak všichni dál žijí v domněnkách déle, než by museli... Druhým podstatným tématem je svoboda. S ní zachází různé postavy různě, ale to nejdůležitější o ní vypovídá opět Elida. Říká: je lepší mít svobodu, ve které se mohu rozhodnout dobře nebo špatně než mít bez svobodného výběru předepsánu variantu jedinou, byť objektivně tu správnou. Dá se s tím souhlasit? Nedá? Za určitých podmínek? Nevím, ale přijde mi užitečné o tom přemýšlet. Jen je škoda, že takhle zajímavě rozehrané dilema je zároveň tak slabé v zápletce. Nejspíš to byl záměr, ale navrátivší se cizinec je popsán jako extrémně protivný chlap, takže z té mýtické postavy, která je lákavá i obávaná (funguje jako takové téměř náboženské zjevení: mysterium tremendum et fascinans) se stává jen ta hrozba. Elidino rozhodnutí je tak snazší, což je dobře, protože hra "dobře" dopadne (i když: můžu říct, že dobře dopadla? Možná ne, možná jiný čtenář nebo návštěvník divadla bude mít pocit, že "dobře" by to dopadlo, kdyby Eli práskla do koní, nevím), ale Elidino rozhodování by mohlo být ještě významně komplikovanější a čtenářský/divácký zážitek sytější.... celý text
Domeček pro panenky (Nora)
2013,
Henrik Ibsen
Mně Nora a Torvald jako skuteční lidé nepřipadali, měl jsem z jejich komunikace pocit, jaký zažívám při svých letmých zkušenostech s filmy pro pamětníky. Tedy, že bych na podobné postavy a jejich interakce v běžném životě sotva narazil a že jsou spíše reprezentanty svých rolí, na kterých nám mistr Ibsen snáze ukazuje to, co nám chce ukázat. Ale pravdu mít nemusím, nežil jsem v té době. A navíc: jako archetypy fungují manželé Helmerovi výborně, v rámci žánru vlastně reální jsou, podobně jako je reálný důmyslný rytíř Don Quijote nebo Havelock Vetinari. Proto mi nebyli lhostejní, proto bylo tak zajímavé promýšlet jejich malé i větší rodinné lži, jejich hledání, nalézání i ukrývání. Historicko-společenský kontext z žádného literárního textu nelze odmyslet. Domeček pro panenky jistě je komentářem k dobové patriarchalitě a jistě je obžalobou toho, jak nedůstojné postavení ženy měly. Vždyť Nora neměla právo ani na vlastní klíč od poštovní schránky! Ale stejně mi přišla zajímavější psychologická rovina než společenská. Chci říct: mám pocit, že vztah manželů je patologický ne proto, že by jim norské maloměsto nedovolilo žít jinak, ale proto, že Helmerovi prostě byli párek sociopatů. A platí to pro oba v téměř stejné míře, podle mě. Vidět je to dobře na příkladu doktora Ranka: je to rodinný přítel, Nořin tajný ctitel, no a co to s Helmerovými udělá, když se dozví o jeho nevyhnutelné smrti? Nic, prostě nic! Chladná srdce, sobecké vidění světa. Jeden jako druhá! Ne, opravdu nevidím vztah Nory a Torvalda jako vztah věznitele a vězně. Je to v mých očích spíš dvojportrét manipulátorů, kdy jeden k posílení své pozice používá svoji sílu a druhá svoji slabost. Naučená bezmoc jako komunikační strategie, to je Nora v mých očích. Ostatně, když Nora ze své situace prchá, tak sice mluví o potřebě svobody a důstojnosti, ale impulsem není situace, která by ji svobodu zkracovala. Impulsem je situace, ve které se ukazuje, že Torvald už není garant bezpečí jejího standardu. (Hm, teď si říkám, že jsem asi nespravedlivý: v předchozím odstavci hodnotím spíš Noru, jako by žila dnes. Nora v době Nory možná opravdu neměla jinou šanci, nebo mnoho jiných šancí. Možná ta její role bylo to jediné, co se svýma kartama mohla hrát.) Bylo dobré Noru číst. Žijeme už sice v jiném světě, ale tendence k chování, které ve hře vidíme ve vyostřené podobě, máme stále. A genderově promíchány, myslím. Jsou muži, co v sobě mají kus Nory. Jsou ženy, které jsou docela dost Torvaldem. Teď to možná přeženu, ale skoro bych řekl, že každý z nás má v sobě kousek Torvalda i Nory, potřebu vlastnit a ovládat i zbavovat se odpovědnosti za sebe. U mě to teda platilo, já se v tom někdy viděl až bolestivě ("tyvole, ten můj paternalismus" vs. "tyvole, ta moje submisivita"), ale to je jenom dobře. Tohle mají dobré příběhy dělat, ukazovat nám, kdo jsme.... celý text
Křesťanská spiritualita v katolické tradici
2000,
Jordan Aumann
"Bludné učení nevyroste samo do plné výšky bez předchozí přípravy v myslích těch, kdo je přijmou. Obvykle začíná důrazem na některý jednotlivý článek křesťanské nauky nebo na některý aspekt křesťanského života, a pak pomalu dosahuje bodu, kdy tato nauka přeroste náležitou míru. I nejsvatější a nejoddanější osoby se mohou stát neúmyslnými propagátory heterodoxního učení. Ve své horlivosti nevidí, že se dopouštějí nadsázky a že jsou slepí vůči logickým důsledkům svých počátečních tvrzení. Mimoto se heretické nauky a heretická hnutí často rodí v reakci na nějaké učení či praxi, jež se pokládají za přehnané. Předráždění a nezkrocená horlivost mohou snadno vést k porušení víry a k její konečné ztrátě." Tohle je velmi zajímavá a užitečná kniha, myslím. A to přesto, že je to spíš učebnice dílčí teologické disciplíny než čtenářsky přívětivě vyprávěný příběh růstu spirituality v průběhu dvou křesťanských tisíciletí. Ano, těch jmen a názvů děl mohlo být méně, na zasazení do kontextu obecných, náboženských a teologických dějin mohl být dán trochu větší důraz. Takhle to asi předpokádalo čtenáře, který se orientuje v osobách a obsazení všech těch teologických proudů a teorií, které udávaly směr křesťanské spiritualitě. A taky čtenáře, který seká latinu, alespoň podle toho, že latinské citace jsou zde uvedeny bez českého znění. :-) (Jasně, mám google překladač po ruce, dohledal jsem si, co jsem potřeboval, ale o tom, jak autor pečuje o uživatelský komfort čtenáře to něco vypovídá). Kniha postupuje víceméně chronologicky, hezky tím ilustruje, jak se jednotlivé proudy, vlny a impulsy ve spiritualitě ovlivňovaly, jak na sebe vzájemně reagovaly, inspirací nebo naopak vymezením se. Dává to dějinám spirituality celistvost, ukazuje to, jak komunikace rozdílných duchovních obdarování společně pracuje. Jaký užitek mohou mít i zdánlivě slepé cesty. A také - a to mi přišlo zvlášť zajímavé -, že katolická spiritualita není dílem jednotlivců, ale působením inspirace Ducha v celku církve. V tomto smyslu mi přišlo symbolické a velmi vhodné, že závěrečná slova knihy nepatří žádnému konkrétnímu učenci, ale konstituci Lumen gentium, které je výsledkem společné práce koncilních otců a která právě spirituální různorodost oceňuje: "Každý však má podle vlastních darů a úkolů bez váhání postupovat cestou živé víry, která vzbuzuje naději a je činná láskou." "Bůh ví, co je mé největší štěstí, ale já to nevím. Neexistuje žádné pravidlo pro to, co dává štěstí a co je dobré. Co je vhodné pro jednoho nehodí se pro druhého, a cesty, jak dosáhnout dokonalosti, jsou velmi různé. Léky našim duším se od sebe navzájem liší. Bůh nás tedy vede zvláštními cestami. Víme, že si přeje naše štěstí, ale nevíme, co je naše štěstí, ani neznáme tu cestu... Svěřme se tedy do jeho rukou a nelekejme se, když nás povede divnou cestou... Mějme jistotu, že nás vede správně, že nás dovede k tomu, co je nejlepší, ne co my si myslíme, že je nejlepší, nebo co je nejlepší pro druhého, ale k tomu, co je nejlepší pro nás." (John Henry Newman)... celý text
O některých aktuálních otázkách eschatologie
2008,
neznámý - neuveden
Dokument Mezinárodní teologické komise promlouvá do světa, který seriózní zpracování tématu smrti vytlačuje z veřejného prostoru a činí z něj svým způsobem téma společensky nepatřičné. Křesťané na tom nejsou o mnoho lépe. Jednak proto, že podléhají stejným celospolečenským tendencím, ale i v rámci své věrouky jsou eschatologická témata spíš těmi, o kterých se příliš nepřemýšlí a příliš nediskutuje. A která se nepovažují za zásadní a závazné. Peklo? Ale prosím vás... Vatikánští teologové své čtenáře nechtějí strašit peklem. Texty podporuji naši víru a naději, že Bůh, který je nekonečná láska, nemůže mít žádné hranice, že láska je silnější smrt a Bůh je skrze Krista pánem i nad říší mrtvých. A my, lidé, když jsme Bohem voláni, jsme proto zásadním způsobem voláni k životu, který neskončí rozpadem naší biologické existence. A to nikoli jako jednotlivci, ale jako Boží lid - tento komunitní rozměr spásy (který je skvěle rozpracován v encyklice papeže Benedikta XVI. Spe salvi) je mi zvlášť blízký. Zadarmo to ale není. Člověk je stvořen jako svobodný a má svobodu Boží lásku odmítnout a na místo Boha si dosadit cokoli jiného. Majetek, kariéru, sebe... To samozřejmě věci spásy komplikuje, no ale beznadějné to s člověkem není ani tak. :-) Z uvedené perspektivy se v dokumentu vychází do konkrétních otázek, jedná se vlastně o sborník církevních vyjádření k aktuálním problémům a nejasnostem. Polarita duše a těla, dvojí soud, vzkříšení těla, už zmíněné společenství všech v církvi, problematika reinkarnace... Ne všechno jsem si četl se stejným zájmem, ale jako celek mi byl tento útlý průvodce problematickými místy eschatologie užitečný a přinesl mi cenné impulsy k přemýšlení.... celý text
Promluvy o posledních věcech
2014,
Charles Journet
"Vidíte, že realitu poznáváme tápavě a matně, skrze víru, a potřebujeme k tomu myšlenky a věty. Ale stává se, že na cestě, kterou nám otevřela víra, se dál než víra dostane láska. Když jdeme po této cestě dál, láska jakoby instinktivně nachází nevyslovitelné, absolutní. Má zavázané oči, protože ještě nenastal čas blaženého patření, ale i přes šátek na očích tuší, že jsou věci větší a pravdivější, než o jakých dokáže vypovědět víra. Proto svatý Tomáš vyslovuje tento úžasný výrok: Na zemi je lepší Boha milovat než znát." Charles Journet dokáže podat radostně dokonce i tak zdánlivě pochmurný teologický obor, jakým je eschatologie, nauka o posledních věcech člověka. V jeho podání to totiž není o strachu ze smrti, pekla, posledního soudu... Je mnohem víc průvodce krajinou křesťanské naděje. (Aniž by však ztratil cokoli z teologické přesnosti a přísnosti, žádné lacině zbožné rozněžnělosti!). Je průvodce putováním, na kterém nás neopustí pohled bohočlověka Ježíše Krista, kterého křesťané zrakem víry rozpoznávají jako toho, kdo přemůže bolesti a trápení světa a přivede lidstvo tam, kde bude stvořeno vše nové. Slovy biblické Apokalypsy: "Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo." Eschatologie je v tomto pojetí (jak ostatně musí být každý teologický obor) christocentrická. A také současná a neodbytně aktuální, vždyť eschatologické události jsou nejen záležitostí budoucího naplnění času, ale i probíhají právě teď v konkrétních křesťanských životech a společenstvích. Cením si také toho, že otec Journet dokázal ve svém výkladu představit velmi imaginární otázky způsobem, který je srozumitelný a má vnitřní logiku a soudržnost - jak mezi dílčími tématy v rámci eschatologie, tak i ve vztahu k dalším teologickým disciplínám. Aby to čtenář vnímal takto, musí s autorem sdílet křesťanské paradigma, samozřejmě, to je nezbytnost, protože předmět eschatologického bádání je neověřitelný jaksi ze své podstaty. Ovšem v Journetově podání sice není ověřitelný, ale zdá se mi uvěřitelný. "Být milován někým, kdo je nám roven, je již samo o sobě velmi krásné. Ale cítit se milován někým, ke komu bychom se ani neodvážili přiblížit pro vzdálenost, jež mezi námi panuje, je ohromující! Tu obrovskou lásku, s níž nám Bůh vychází v ústrety, nemůžeme vůbec nijak vyjádřit. Co tedy s nepřekročitelnou propastí mezi Bohem a dušemi, které stvořil? V nebi budeme milováni někým natolik jiným a takovou měrou, že naše srdce dokonale roztají..."... celý text
Julius Caesar
2017,
William Shakespeare
Julius Caesar nepatří k nejoceňovanějším Shakespearovým hrám. Je to vcelku pochopitelné, myslím. Na první pohled se opravdu zdá, že tady něco chybí. Hloubka Hamleta, mrazivá atmosféra Macbetha, beznadějná osudovost Leara nebo veronských milenců. Nenarazíme ani na precizní monology Richarda III. A humorná scéna byla v celé hře jen jedna, hned na začátku (ale to nereklamuji, vůbec ne, Shakespeare je v mých očí tím lepší, čím méně chce být vtipný). Přesto má hra co nabídnout, rozhodně. Protože je sice historická, ale přitom není. Ani ne tak proto, že si mistr William historická fakta pozměňuje ve prospěch toho, co nám chce vyprávět, na to už jsme si o něj zvykli. Je to víc proto, že jeho hlavní téma je výsostně aktuální: manipulace prostřednictvím řeči. Nejprve Cassius přivede pomocí vhodné kombinace argumentů a lichotek na stranu spiklenců Bruta. Později (a zde jsem vnímal hru jako nejvíc působivou) dokážou nejprve Brutus a po něm Antonius pomocí veřejných promluv ovládnout lid a tím změnit politické směřování Říma. A platí, že největší dopad mají ty nejvíc cynické lži, no prostě populismus jak ho dobře známe i dnes, jakkoli bychom ho raději neznali vůbec. Ke kladům hry patří i to, že nám divákům nepředkládá přehledný konflikt zla a dobra. Nejsou zde sprostí vrazi dobrého krále, ale ani hrdinní ochránci republikánských ideálů bránicí milovanou otčinu před nástupem diktátora. Své motivace sice muži s dýkami popisuje vzletně a šlechetně, ale je snadné vidět, jak si lžou do kapsy - zde je opět na scéně manipulace jako hlavní téma. Tentokrát ta, kterou se tribunové snaží obalamutit sami sebe. Personálně jsou v centru hry Brutus a Antonius (atentát se odehraje relativně krátce po začátku, takže je to nakonec takový Caesar bez Caesara :-), ale i zde nemáme jako diváci jasno, komu vlastně "fandit". Brutus je sice zrádce, ale jeho důvody vypadají částečně ušlechtile, je to mladý muž se zdravým jádrem, jen trochu (trochu hodně) ztracený sám v sobě (podle pana Hilského je to předobraz a předchůdce Hamleta, ale já tam podobnost moc neviděl). Antonius je sympatický svojí věrností mrtvému příteli, ale jeho lži lidem jsou cynicky nehorázné, v cynismu a účelovosti manipulace Bruta hravě trumfne! Jak to u Shakespeara bývá, nenechá nás v klidu ani potom, když spadne opona. Nechá nás přemýšlet o odpovědnosti za věci veřejné. O síle loajality k obci, k manželce, k příteli a o jejich vzájemném vyvažování. A zejména záměrně nechává otevřenou otázku, za jakých okolností je násilný akt ospravedlněný. Klasické morální teorie sice říkají (shodne se na tom Kant s Katechismem katolické církve, třeba), že cíl neospravedlňuje prostředky a skutek zůstává špatný, i když sleduje dobrý cíl. Sv. Tomáš Akvinský tvrdí, že skutek je dobrý, když je dobrý v každém aspektu a je špatný, když je cokoli v něm špatného. A vražda navíc patří do kategorie intrinsece mala, tedy skutků, které jsou "vždy a nutně špatné". No jo, jenže také všichni víme, že z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem, že? V mých očích se Caesarovi vrazi neospravedlnili, ale na obecnější rovině, v jiné historické situaci... No, jak už jsem říkal před chvilkou, Shakespearova dramata nás v klidu nenechávají, mluví přes ta staletí přímo do našich současných dilemat.... celý text
Hordubal (Čapek)
2022,
Ilona Smejkalová
Nejdřív jsem si říkal, že je to nějaká kravina. Hamlet bez Hamleta už tady přece byl, takže Hordubal bez Hordubala bude nějaký pokus o opakovaný vtip, který na prknech Národního nemůže vyznít než trapně, ne? Ale ono to smysl dávalo, překvapivě. Dobře to navazovalo na Čapkova románového Hordubala, alespoň jak jsem ho v jeho vícevýznamovém textu četl já. Juraj Hordubal je skládán postupně, ze vzpomínek ostatních. Z toho, co se o něm říká, i z toho, co se o něm mlčí. A není to zrovna radostná zkušenost. Je to naopak docela děsivé: rovnou na pohřbu člověka, který byl ještě nedávno manželem, bratrem, přítelem nebo sousedem dochází k deformaci jeho obrazu podle obrazu jiných. A nejen vinou nezbytně nutného zkreslení poznání, které nikdo nemůže nemít, ale také jako nástroj pro utišení svědomí nebo překřičení vlastní viny. Nebo, což je ještě horší, jako prostředek pro ovládnutí situace, pro vlastní prospěch... V divadelní adaptaci je potlačena Čapkova baladická poetičnost, důraz je položen na realismus dialogů a vztahů, takže z toho vlastně vyšla taková vesnická detektivka. Mě ale víc než hledání Jurajova vraha upoutávalo, stejně jako v případě původního románu, hledání Juraje samotného. Ve společnosti téhle dramatizace to bylo z mnoha různých důvodů hledání zajímavé. Ještě tři věty k divadelnímu programu jako takovému. Jak je tomu v Národním divadle velmi dobrým zvykem, nejsou zde jen praktické informace a pár fotek a zajímavostí. Nesamozřejmou samozřejmostí je text celé hry (jinak bych zde ani nekomentoval obsah), ale navíc podnětné texty o Čapkovi, o Rusínech, o dřívějších filmových inscenacích Hordubala, nebo třeba o kulturácích jako prostoru společenského života. Nejen doprovodný produkt k představení, ale sborník, který obstojí sám o sobě.... celý text
Masaryk iritující a fascinující
2018,
Ctirad Václav Pospíšil
"Osobností, která znamenala nejvíc v té době pro národ i pro jeho náboženský život byl T. G. Masaryk. Jako věřící člověk byl výjimkou mezi tehdejšími vídeňskými a pražskými liberály nebo nevěřícími profesory. Bylo tragédií, že nenašel v katolické církvi rovnocenného partnera pro dialog, takže došlo ke vzájemnému nepochopení a polemikám; bylo také chybou katolické církve, že se zatvrdila proti Masarykovým kritikám, někdy správným, jindy v zápalu boje přehnaným." (Josef Zvěřina) Mně přijde příběh prezidenta Masaryka neskutečný, skoro pohádkový! Vidět to někde v kině jako film, zdálo by se mi to až přepálené, přitažené za vlasy. Z velmi neprivilegované pozice chudého venkovského chlapce se propracoval do postavení prezidenta-osvoboditele, národem milované ikonické postavy. A povedlo se mu to bez podbízení se veřejnosti, ba právě naopak! Neúhybnost, se kterou se pouštěl do svých bojů za právo a pravdu proti většinovému mínění z něj dělají opravdového hrdinu, byť mimořádně nepravděpodobného! Ale tahle kniha není Masarykovým životopisem (respektive: v té své části, ve které byla, pro mě ztrácela na atraktivitě), to by bylo nošení dříví do lesa. Není ani tak úplně jeho duchovním portrétem, to už tady také bylo. Její unikátnost je v tom, že popisuje vztah Masaryka ke katolickému křesťanství. A tady to pro mě bylo zvlášť zajímavé, protože to přestávalo být o Masarykovi, ale začalo to být o nás, katolících! Masarykův náboženský portrét je zajímavý. Byl autenticky zbožný, Otčenáš se modlil každý den a v hovorech s Čapkem řekl, že ateistou nebyl ve svém životě ani na okamžik. Přesto odmítal katolickou církev, a to nejen v podobě, v jaké se s ní potkával, ale odmítal ji jako instituci, v jejím principu. Vlastně odmítal institucionalizované náboženství jako takové. Mohli bychom z tohoto nesouladu obviňovat Masaryka a měli bychom částečně pravdu: protože identifikovat komunálnost církevního společenství s jeho konkrétní dějinnou podobou je podstatná teologická nedomyšlenost, objektivně. Mohli bychom z tohoto nesouladu obviňovat katolickou církev tehdejší doby a našli bychom ještě větší část pravdy: církev o sobě tvrdila, že je dokonalá (societas perfecta), že mimo ni není spásy a že demokratizace a modernizace není slučitelná s Božím plánem pro svět. Do takového spolku lze sotva vkládat nějaké naděje. Prezident Masaryk tento zmíněný rozpor nedokázal překonat, nějak ho v sobě integrovat. Ano, setkával se s církví, která se pyšně tvářila, že je majitelkou pravdy a intelektuální lenost a neochotu čelit otázkám maskovala neměnností pravd, případně falešným mysticismem a poukazováním na Boží tajemství. To Masaryk nemohl nevidět a nemohl nekritizovat. Co ale vidět mohl a neviděl? Že zmíněná dobová situace s klérem neznamená automaticky, že každá teologie a každá mystika je špatná. Já si při čtení studie o Masarykovi uvědomoval, že mi v ní o Masaryka vlastně tolik nejde. Náš první prezident totiž může sloužit jako velmi dobrá případová studie konfliktu svobodomyslné mysli a poslušnosti náboženské autoritě. A tím přesahuje konkrétní jeden osud v konkrétní době. Klade nám, církevním katolíkům, otázku, jak by asi vnímal Masaryk dnešní církev? A jestli kolem nás nejsou nějací dnešní "masarykové", citliví lidé s autentickou vírou, které prostě odradíme, zaženeme, zahradíme jim svým špatným příkladem cestu k Bohu? Z takové představy mi není dobře... Je mi sympatické, že otec Pospíšil z pozice kněze a teologa není jen katolickým apologetou. Dokonce přirovnává TGM ke starozákonním prorokům, kteří byli Hospodinem povoláni k tomu, být hlasem tepajícím vlažně a formálně věřící lid. To mi přijde trochu přehnané. Ale považuji za důležité vidět, že lidé, kteří nás katolíky upozorňují na problematická místa naší nauky a zahanbující způsob našeho působení ve světě, nejsou naši nepřátelé, ale že nám naopak výrazně pomáhají svými pohledy z odlišných pozic. Kéž bychom byli všichni ke svým kritikům podobně vstřícní jako jezuita Adolf Kajpr právě v hodnocení TGM: "Svou nemilosrdnou kritikou katolicismu nutil však věřící katolíky k poctivější práci intelektuální i mravní, a tím se vlastně stal dobrodincem katolicismu"... celý text