Miss Utahraptor
přečtené 1029
Proces (komiks)
2009,
David Zane Mairowitz
Proces se mi dostal do ruky dvakrát. Poprvé v podobě tohoto grafického románu. Příliš jsem od toho neočekávala- "komiksový" Hamlet, kterého jsem četla předtím byl minimálně úděsný. Tentokrát to bylo naopak. Černobílé obrázky se kupodivu držely předlohy zuby nehty, zároveň ale výborně vynikla (ne)příjemně stísněná atmosféra. Vše si zachovávalo patřičnou vážnost narozdíl od již zmiňovaného díla Shakespearova. A výsledný dojem byl vynikající. Kdybych se někdy k Procesu potřeboval vrátit, rozhodně sáhnu po této versi.... celý text
Proces
2003,
Franz Kafka
“ 'Jako pes!' řekl, bylo to, jako by ho ten stud měl přežít.” Kniha je pro mne pravým opakem grafického románu. Nejen že mne příliš nezaujala, chvílemi jsem se dokonce poměrně slušně nudila. Příčina nejspíš vězí v mém osobním nepochopení hlavního hrdiny. Skutečně nemohu přijít na to, proč by měl poslouchat kohokoliv, kdo se jeví jako osoba značně nevěrohodná. Natožpak když je takových osob více.... K Procesu se rozhodně vracet nehodlám. Jako jednou čistě pozitivní věc bych v něm označila poslední, citovanou, větu.... celý text
Po nás ať přijde potopa
2008,
František Gellner
“A přece zdráhám se, já piják notorický, svým hrdlem prolíti svůj doušek poslední. Sny směšných zázraků mne uchlácholí vždycky a stesk můj udusí noc jedna výstřední.” (A přece zdráhám se) Až děsivě útlá sbírčička, která se velmi dobře čte. Tak by se dalo stručně charakterizovat toto dílko. Taková lehce oddychová poesie. Žádná závažná témata, básničky na pár řádků, formát do kapsy. Gellner se mi zalíbil. Nejspíš právě pro svou jednoduchost. Nepoužívá příliš alegorií nebo jiných básnických ozdob. (Přemýšlím, jestli vůbec nějaké.) Jeho síla je v přímosti a rytmice. Ani témata nejsou příliš vážná a pokud ano, jsou zlehčována. Autor si z ničeho nedělá hlavu. Život bere s nadsázkou a právě to se mi líbilo. Ona bezstarostnost, v některých básních přerůstající možná až v nezodpovědnost, či něco v tom smyslu. Sbírka sice nepatří mezi ty úplně nejlepší, jaké jsem kdy četla, ale nejen že se k ní ráda vrátím, myslím také, že bych si jí klidně i rozšířila knihovničku. Starosti s nedostatkem prostoru a následným uložení odpadají...... celý text
Elegie
1989,
Jiří Orten (p)
“Poník se usmál. Mlčel. Uměl mlčet. Potom se zvedl, přiblížil se ke mně a řekl zvolna: Počítám tu něco. A nevím proč a nevím ani kterak. Ale já musím. Slyšíš? Musíš také. Jdi hezky domů. Uč se čarovati.” (Šestá elegie) Ortenovy Elegie se mi líbily. Nevím přesně proč, vím ale, že hodně. Některým částem jsem jen těžko rozuměla, bezesporu nejlépe jsem na tom byla při čtení Sedmé elegie. Někdy se mi povedlo rychleji číst, než přemýšlet a tak jsem se musela vracet i o několik řádků zpět, aby mi neunikal význam. Z hlediska slohového jsou na tom básně vskutku velmi dobře. Jazyk není nikterak složitý. Nejvíce se mi líbila výše citovaná Šestá elegie, hledání vlastního místa za pomoci smutného mluvícího poníka (stále jsem přesvědčena o tom, že je světlehnědý), ale i ostatní měly své kouzlo. Ke sbírce se v budoucnu ráda vrátím, bude-li čas.... celý text
Poštovní holub
1929,
Jaroslav Seifert
"Jen zeptejte se Belfortského lva, zda nevyměnil by si věčnost z pískovce za jeden den, kdy do živého masa moh by zatnout dráp a píti krev, až hrůzou uhasla by Étoile." (Víno a čas- úryvek) Tato sbírka mne ničím příliš nezaujala. Ano, je příjemně krátká, zařaditelná do kategorie "čtivo na jedno odpoledne", ale obsahově nenadchne. Rozhodně ne natolik, abych se k ní vracela z vlastního popudu. Našly se básně, které se mi líbily, ale mnoho jich nebylo. Mezi nejlepší rozhodně patřily ty s válkou, jako tématem. Ostatní byly horší. Mnohdy jsem měla pocit, že mi něco uniká nebo jde jen o skupinku frází a slovních spojení navazujících na sebe, ovšem bez jakéhokoliv sdělení. Krom výše citované básně se mi líbila ještě "Bez křídel", krutě pravdivé "Karty a menuet" a v dodatcích uvedený "Měsíc nad plynárnou".... celý text
Šibeniční písně
2010,
Christian Morgenstern
"Kámen si letěl dál a dál, ač neměl křídla, nemával. Nu, přejme mu to, ámen. Přesto však, jaký div se stal, že může létat kámen!" (Problém) Překlad i samotná kniha se mi líbily mnohem více, než samotné "Šibeniční písně". Jako asi jediné výrazné negativum bych viděla nerozlišení jednotlivých básní podle původních sbírek. Za bezpochyby nejlepší bych označila báseň "Noční rybí zpěv". Soubor čárek a obloučků mi přišel absolutně neodolatelný, příjemně hravý, se zvláštním kouzlem. Ona hravost, jistá lehkost a absurdita se táhnou celou sbírkou. Odráží se ve formě veršů i v jejich obsahu. Poměrně často je v básni alespoň nepřímá zmínka o smrti, ale ani ta není pojata příliš vážně. Učebnicový příklad personifikace jsem našla ve veselé básni "V říši interpunkce". Komická představa pohřbu čárky a středníku mne upřímně rozesmála. Objevují se zde i nová slova, v souladu s vyzněním knihy absolutně bez vysvětlení. A tak si můžu dál lámat hlavu otázkou, kdo nebo co vlastně má být záhadný pýš v další z mých oblíbených básní. Sbírka se mi doopravdy hodně líbíla- snad krom postav Palmströma a hlavně Korfa. Toho teprve nemohu vystát.... celý text
Saturnin
2008,
Zdeněk Jirotka
“Je to hloupé, že člověku je vždycky jasno, co měl udělat, až je pozdě.” Příjemná, vtipná knížka. Dokonalý příklad lehkého, přívětivého humoru. Děj není nijak složitý, většina knihy i jejího vtipu je v dialozích. Na první pohled mne zaujaly předlouhé názvy kapitol a pak také skutečnost, že přes svou délku toho obvykle moc dopředu neprozradily. Spád dílo nepostrádá a to hlavně díky neustálým zásahů Saturnina a (šťastné) náhody. Má nejoblíbenější část se odehrává na venkovském sídle vypravěčova dědečka, v době bojkotu Miloušových pokusů o sblížení se slečnou Barborou. Představa korpulentní, dědictví chtivé tetinky, házející brambory do okna mne vskutku pobavila. Kupodivu jsem si nenašla oblíbenou postavu. Nejsympatičtější mi asi byl doktor Vlach se svou historkou o klíči na borovici a trefnými poznámkami. Sloh byl dobrý, nic bych mu nevyčítala. Konec se mi moc nelíbil- mívám problémy s happy endy. Snad jen poznámka o tetiččině svatbě mírně zlepšila výsledný dojem. Kniha byla velmi čtivá, líbila se mi, ale nepociťuji potřebu se k ní nějakých deset, dvacet let vracet. Ačkoli ji hodnotím velmi kladně (90 %), nejmenovala bych ji mezi nejlepšími, které jsem kdy četla.... celý text