Montezuma
přečtené 490
Mlčení
1987,
Šúsaku Endó
(...) "V té chvíli jsem pochopil, že umírat za lidi dobré a krásné není tak těžké, ale jakou oběť znamená vydat se za ubohé a zkažené!" (...) (...) "Kdyby Bůh nebyl, člověk by určitě nemohl unést tu jednotvárnost moře, tu zlověstnou netečnost. Bylo to hrozné pomyšlení. Jak strašný žert, kdyby Bůh nebyl! (...) Kultivovaný, křehký román o jen těžko vyslovitelných věcech. Mystérium světa se zde nepředvádí jako slon v manéži a neutápí se v nánosech kýčovitých mystických propriet (symbolem této zhovadilé estetiky budiž navěky film Darrena Aronofského Fontána), nýbrž září jasným světlem v "náporech všednosti". Každé slovo tu má svou váhu. Každá chvíle je neskonale banální a zároveň nekonečně významná. Endó očividně nesnáší hru na efekt a já mu za to při takovém tématu nadšeně tleskám. Mlčení, román-haiku.... celý text
Můj stříbrný vítr
2009,
Antonín Kachlík
Antonín Kachlík je jistě statečný a sympatický chlap. Bohužel neumí vůbec psát. Proto se divím, že svoje zajímavé a hodnotné zážitky nesvěřil profesionálovi a nenapsali spolu, co já vím, třeba knihu rozhovorů nebo po vzoru Buñuela a Carrièra knihu vzpomínek. Můj stříbrný vítr původně v 50. letech lektoři odmítli z důvodu mj. "naprosté neuměleckosti" na což si Kachlík v předmluvě trochu dotčeně stěžuje. Nyní, po čtyřiceti letech prý zjistil, že téma je aktuálnější než kdy předtím a změnil nakladatele. Kniha je ovšem pořád stejně tragická. V Kachlíkově podání i ten odboj působí směšně, pateticky, a co hůř, banálně. Škoda, že nakladatelství Futura nezaměstnává nějaké zlé lektory, starý pán by se tak aspoň vyhnul sarkastickým komentářům na Databázi knih.... celý text
Miláček
1972,
Guy de Maupassant
Pantheon! Styl jako metronom: přesný, bez kudrlinek a ostrý jako břitva! Ty charaktery: věčné tehdy jako dnes. Dokážu si představit - a nejen to - tyhle "novináře" a muže všech řemesel, kteří se svou hubou a šarmem dokáží vyšplhat (vetřít) kamkoliv a přes mrtvoly kohokoliv. Dost to připomíná Stendhala v tom smyslu, že pokud měl člověk v tehdejší společnosti nějaké ambice a schopnosti a chtěl se realizovat, ale bohužel nebyl "urozený", vlastně mu nic jiného než být hrozná svině nezbývalo. Dnes je to úplně jiné: člověku stačí jenom známosti:) Ovšem jako vždy: jestliže člověk hřeší na lidskost, inherentní vada zla, tj. jeho sklon k destrukci, rozbije životy na padrť, a co se zdá vnějšímu pozorovateli coby vítězství je vlastně prohra, neboť pod smokingy a luxusními róbami vítězů nejsou lidé, ale prázdná, vykotlaná dubiska. Duroy je člověk se kterým lze soucítit: v příznivější době by byl milujícím otcem a vzorným manželem nějaké té středostavovské paničky. Měl by duši.... celý text
Když jsem umírala
1967,
William Faulkner
Tak ne. Já tenhle styl psaní fakt nemůžu; vypadá to jako napsané přes noc (a taky prý skoro bylo) a posléze svěřené do péče nakladateli, kterému se s tím už dál nechtělo párat. A tak je to s každým Faulknerem. V jednotlivostech dobrý, ale celkově svou záměrnou nedořečeností a zmateností hrozně na nervy jdoucí autor. Plus ty postavy: méně sympatickou sbírku těch nejhorších vidláků a pokrytců aby člověk pohledal. Faulkner na mě dělá dojem šarlatána (i když není): místo, aby se nejdřív naučil pravidlům a pak je podle nějaké vlastní logiky systematicky porušoval, rovnou je rozbíjí, a vychází mu z toho strašný maglajz. Sorry, Bille. Teda...teď si to po sobě čtu a nechtěl bych, aby to vyznělo, jako že si Faulknera nevážím, nebo že to je špatný spisovatel, to ani náhodou. Respektuji ho - o čemž svědčí těch pár knih, které jsem od něj přese všechno přelouskal - jen mně prostě jde proti srsti. Tak to raději napravím citátem jeho velkého obdivovatele Josefa Škvoreckého právě ke knize Když jsem umírala: "Přes všechno vnější zdání není Faulkner černý mág bezvýchodnosti: je pravda, že nepodává žádný recept; na to je příliš znalý života a příliš složitý, a všechny spisovatelské politicko-filosofické recepty se tak jako tak ukázaly zoufale naivními simplifikacemi." Takže Faulkner nakonec svými knihami nechtěl nic říct. A já proto s ulehčením můžu konstatovat, že to přece jen byl dobrý spisovatel.... celý text
Stručné dějiny křesťanství
2009,
Stephen Tomkins
Takový příjemný "ateistický" protipól obvyklé bezectné katolické propagandy typu Franzenových Malých církevních dějin; jen mně přijde zajímavé, že ta pravověrným vůbec nevadí. Navíc se Tomkins k určité zaujatosti přiznává hned v úvodu. Jak sám říká: "Tato kniha je určena lidem, kteří nedokáží rozlišit mezi Martinem Lutherem a Martinem Lutherem Kingem." Výklad je osekaný na absolutní populárně naučné minimum a je proto vhodný převážně pro naprosté začátečníky v oboru "Průzkumník křesťanských luhů a hájů." A že je to věru fascinující krajina.... celý text
Republiku a varlata
2012,
Vratislav Effenberger
Ach, tak hrozně učené! A taky dost arogantně, nepříjemně napsané. Nevím, Effenbergerův styl mně i přes zajímavost předkládaných témat moc nesedl. Nicméně s výsledkem jeho zkoumání - totiž že debilita je na nezadržitelném postupu - se nedá než vřele souhlasit.... celý text
