Montezuma Montezuma přečtené 490

Mlčení

Mlčení 1987, Šúsaku Endó
4 z 5

(...) "V té chvíli jsem pochopil, že umírat za lidi dobré a krásné není tak těžké, ale jakou oběť znamená vydat se za ubohé a zkažené!" (...) (...) "Kdyby Bůh nebyl, člověk by určitě nemohl unést tu jednotvárnost moře, tu zlověstnou netečnost. Bylo to hrozné pomyšlení. Jak strašný žert, kdyby Bůh nebyl! (...) Kultivovaný, křehký román o jen těžko vyslovitelných věcech. Mystérium světa se zde nepředvádí jako slon v manéži a neutápí se v nánosech kýčovitých mystických propriet (symbolem této zhovadilé estetiky budiž navěky film Darrena Aronofského Fontána), nýbrž září jasným světlem v "náporech všednosti". Každé slovo tu má svou váhu. Každá chvíle je neskonale banální a zároveň nekonečně významná. Endó očividně nesnáší hru na efekt a já mu za to při takovém tématu nadšeně tleskám. Mlčení, román-haiku.... celý text


Můj stříbrný vítr

Můj stříbrný vítr 2009, Antonín Kachlík
1 z 5

Antonín Kachlík je jistě statečný a sympatický chlap. Bohužel neumí vůbec psát. Proto se divím, že svoje zajímavé a hodnotné zážitky nesvěřil profesionálovi a nenapsali spolu, co já vím, třeba knihu rozhovorů nebo po vzoru Buñuela a Carrièra knihu vzpomínek. Můj stříbrný vítr původně v 50. letech lektoři odmítli z důvodu mj. "naprosté neuměleckosti" na což si Kachlík v předmluvě trochu dotčeně stěžuje. Nyní, po čtyřiceti letech prý zjistil, že téma je aktuálnější než kdy předtím a změnil nakladatele. Kniha je ovšem pořád stejně tragická. V Kachlíkově podání i ten odboj působí směšně, pateticky, a co hůř, banálně. Škoda, že nakladatelství Futura nezaměstnává nějaké zlé lektory, starý pán by se tak aspoň vyhnul sarkastickým komentářům na Databázi knih.... celý text


Miláček

Miláček 1972, Guy de Maupassant
5 z 5

Pantheon! Styl jako metronom: přesný, bez kudrlinek a ostrý jako břitva! Ty charaktery: věčné tehdy jako dnes. Dokážu si představit - a nejen to - tyhle "novináře" a muže všech řemesel, kteří se svou hubou a šarmem dokáží vyšplhat (vetřít) kamkoliv a přes mrtvoly kohokoliv. Dost to připomíná Stendhala v tom smyslu, že pokud měl člověk v tehdejší společnosti nějaké ambice a schopnosti a chtěl se realizovat, ale bohužel nebyl "urozený", vlastně mu nic jiného než být hrozná svině nezbývalo. Dnes je to úplně jiné: člověku stačí jenom známosti:) Ovšem jako vždy: jestliže člověk hřeší na lidskost, inherentní vada zla, tj. jeho sklon k destrukci, rozbije životy na padrť, a co se zdá vnějšímu pozorovateli coby vítězství je vlastně prohra, neboť pod smokingy a luxusními róbami vítězů nejsou lidé, ale prázdná, vykotlaná dubiska. Duroy je člověk se kterým lze soucítit: v příznivější době by byl milujícím otcem a vzorným manželem nějaké té středostavovské paničky. Měl by duši.... celý text


Když jsem umírala

Když jsem umírala 1967, William Faulkner
3 z 5

Tak ne. Já tenhle styl psaní fakt nemůžu; vypadá to jako napsané přes noc (a taky prý skoro bylo) a posléze svěřené do péče nakladateli, kterému se s tím už dál nechtělo párat. A tak je to s každým Faulknerem. V jednotlivostech dobrý, ale celkově svou záměrnou nedořečeností a zmateností hrozně na nervy jdoucí autor. Plus ty postavy: méně sympatickou sbírku těch nejhorších vidláků a pokrytců aby člověk pohledal. Faulkner na mě dělá dojem šarlatána (i když není): místo, aby se nejdřív naučil pravidlům a pak je podle nějaké vlastní logiky systematicky porušoval, rovnou je rozbíjí, a vychází mu z toho strašný maglajz. Sorry, Bille. Teda...teď si to po sobě čtu a nechtěl bych, aby to vyznělo, jako že si Faulknera nevážím, nebo že to je špatný spisovatel, to ani náhodou. Respektuji ho - o čemž svědčí těch pár knih, které jsem od něj přese všechno přelouskal - jen mně prostě jde proti srsti. Tak to raději napravím citátem jeho velkého obdivovatele Josefa Škvoreckého právě ke knize Když jsem umírala: "Přes všechno vnější zdání není Faulkner černý mág bezvýchodnosti: je pravda, že nepodává žádný recept; na to je příliš znalý života a příliš složitý, a všechny spisovatelské politicko-filosofické recepty se tak jako tak ukázaly zoufale naivními simplifikacemi." Takže Faulkner nakonec svými knihami nechtěl nic říct. A já proto s ulehčením můžu konstatovat, že to přece jen byl dobrý spisovatel.... celý text


Stručné dějiny křesťanství

Stručné dějiny křesťanství 2009, Stephen Tomkins
3 z 5

Takový příjemný "ateistický" protipól obvyklé bezectné katolické propagandy typu Franzenových Malých církevních dějin; jen mně přijde zajímavé, že ta pravověrným vůbec nevadí. Navíc se Tomkins k určité zaujatosti přiznává hned v úvodu. Jak sám říká: "Tato kniha je určena lidem, kteří nedokáží rozlišit mezi Martinem Lutherem a Martinem Lutherem Kingem." Výklad je osekaný na absolutní populárně naučné minimum a je proto vhodný převážně pro naprosté začátečníky v oboru "Průzkumník křesťanských luhů a hájů." A že je to věru fascinující krajina.... celý text


Republiku a varlata

Republiku a varlata 2012, Vratislav Effenberger
4 z 5

Ach, tak hrozně učené! A taky dost arogantně, nepříjemně napsané. Nevím, Effenbergerův styl mně i přes zajímavost předkládaných témat moc nesedl. Nicméně s výsledkem jeho zkoumání - totiž že debilita je na nezadržitelném postupu - se nedá než vřele souhlasit.... celý text