Montezuma
přečtené 490
Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha
1966,
Miguel de Cervantes y Saavedra
Ach, ty klasiky! Chápu, že renesančně-barokní čtenář musel být nadšen, ale co si z toho má vzít nešpanělský čtenář v roce 2015? Srandovní to fakt není (neustálé padání z koně, postele, prdění!, žvanění Panzovo atd.), galantní historky na 50 stran o nevěrných paničkách z dnešního pohledu vyzní jako úplné krávoviny a nějakou velkou filosofii aby v tom čtenář hledal pod lupou. A přece tam je, ukrytá pod sedimenty zastaralých forem a nacionálních specifik, takže Španělé nejspíš chrochtají blahem, ale co my, kteří to nemáme po těch staletích šanci ocenit ani rozpoznat? Ještě, že existují krásné doslovy od profesorů Černých; čili: ideály jsou dobrá věc, je potřeba je mít, ale ne ve formě fanatismu (což se přihodilo Cervantesově Španělsku a kterýžto problém zůstává součástí španělské povahy doposud); je tudíž potřeba brát ohledy i na realitu a jít zlatou střední cestou. Pěkné, že? Já to ovšem dočetl jen z profesionální čtenářské cti a se skřípěním zubů. (OK, a taky proto, že jsem za to dal v antikvariátu 80 korun).... celý text
Markéta Lazarová
2008,
Vladislav Vančura
Markéta Lazarová se mimořádně hodí k zamyšlení na téma velká literatura a ty ostatní. Jak už podotkli někteří uživatelé: lidé si neustále pletou vysokou literaturu (ať už to znamená cokoliv) a showbyznys. Všechny ty severské detektivky, knižní thrillery, Viewegh, všechno co má jakoukoliv reklamu, téměř vše o čem se dočtete na populárních serverech, vážení přátelé, nemá žádnou literární hodnotu a je totožné s produkty obyčejného zábavního průmyslu libovolné provenience. Cítíte snad, že srovnávat Lady Gaga a Beethovena je poněkud mimo mísu, že se jedná o hrušky a jablka, která nepatří do jednoho koše, ne? Tak je to mu i s literaturou. Moderní brak je o dynamice, dialozích, srozumitelném stylu a hlavně ZÁPLETCE - přitom každý pořádný spisovatel měl vždy ze zápletky osipky a snažil se ji utlumit na naprosté minimum, neboť nic tak nezplošťuje a nedevalvuje jako přehnaný důraz na fabuli. Říká se tomu midcult. Zatímco brak je neškodný, každý ho hravě rozpozná, pobaví se a zapomene, midcult je v tomto poněkud nebezpečnější, plete lidem hlavu, vykrádá postupy vysoké literatury a tváří se seriózně, nemá však její hloubku a záběr, devalvuje a otupuje, kazí vkus masám. Je tudíž velmi fuj fuj. Naproti tomu velká literatura nemá za úkol někoho konejšit, přivodit mu onu tolik pověstnou "pohodičku" či prvoplánově bavit, má naopak probouzet, burcovat, rozbíjet "ten zamrzlý oceán v našem srdci" a provokovat. Literatura není narkotikum. Čím větší skandál, čím větší bolest způsobí tím lépe. Jak řekl klasik: "Dobrý spisovatel se pozná podle toho, že skončí před soudem." Baudelaire, Céline, Houellebecq, Wilde, Dostojevskij... ti všichni by mohli vyprávět a honosit se tímto jediným a opravdovým vyznamenáním, které je Stát schopný géniům zcela upřímně poskytnout. Vyhmátnout, dotknout se nejisté podstaty světa z principu nelze slovy, ale něčím za nimi, něčím mezi řádky, obrazy. Na to je ovšem potřeba talent a ochota sejít z vyšlapaných cestiček ohraných pravidel žánru. Nepleťme si proto prosím literaturu a literaturu. Nechme ty, kteří chtějí číst Kafku číst Kafku a ty, kteří chtějí číst Rowlingovou číst Rowlingovou. Mějme však na paměti, že se nejedná o totéž, nehledě na to, co se nám současní relativisté pokouší namluvit. Opravdové umění bylo vždy poněkud elitářské a vzdálené lidu, se stejnou silou vábící jak snoby tak lidi srdce. Markéta Lazarová není severská detektivka.... celý text
Mrchopěvci
1984,
Jan Křesadlo (p)
Knihu jsem objevil se zpožděním díky anketě časopisu Reflex ještě v mytických dobách jeho velké slávy za šéfredaktora Bílka. Kdosi ji tam označil za jeden z nejlepších českých románů vůbec. A měl pravdu. Křesadlo, člověk renesanční, mohl by jistě exhibovat svůj nezměrný intelekt jak to rádi dělají méně talentovaní spisovatelé a umořit nás tak profesorskou analýzou zvrácenosti padesátých let, to by však nesměl být bytostným ironikem s pochopením pro lidské, a hlavně ty sexuální, slabosti. Ne, že by měl pochopení pro hlavního antagonistu této hrobnicko - deviantsko - politicko - panoptikální frašky, docenta Skolmeného, démona téměř Holdenovského ražení, jinak se tu však jasně odráží životní perspektiva lékaře-sexuologa, který viděl a zažil až příliš na to, aby si dovolil moralizovat. Otevírá se nám tu náruč věru "čarokrásné" raně dělnické Prahy padesátých let tak jak ji neznáme z oficiálních dějin či nedejbože komunistické propagandy: špína a ubohost dělnických čtvrtí v nichž vedle domorodců živoří deklasované buržoazní živly, z dob dřívějších vesele přežívá a bují prostituce, do toho cikánská galérka, úchylní aparátčíci na lovu bezbranných obětí atd., přesto v pozadí za cynickým šklebem autorovým jasně rozpoznáme víru v jakýsi původní sociálně nepodmíněný mravní řád, který je tak nevykořenitelný jako dech, jako opravdová láska, která nakonec našeho hrdinu nezapomenutelně uchrání před spáry dravce. To vše delikátně zabaleno v nevídaně labužnickém literárním stylu poučené ironie a hořkého smíchu nad tím člověčím běsněním. Opravdová perla na dně české literatury.... celý text
