Montezuma
přečtené 490
Dějiny křesťanství
1999,
Paul Johnson
Náboženství je náboženství a nemá cenu debatovat o tom, jestli je to dobře nebo špatně. Bylo tu vždy a navždy tu také zůstane, přinejmenším do doby, než se lidskému druhu, nedej bože, podaří rozlousknout ono Tajemství. Touha po jednotě, smyslu a pochopení je nevykořenitelná. Potud v pořádku. Problém nastává v okamžiku, kdy se této lidské potřeby, uložené v nejhlubších kořenech každé osobnosti, uráčí zmocnit libovolná banda úchylů, tuto potřebu institucionalizuje a zneužije ke svým choutkám po moci, bohatství a ovládání druhých. Bohužel, tento únos náboženství se opakuje s železnou pravidelností a křesťanství - ve své době obdařené velkolepým souborem skutečně přelomových morálních imperativů lásky k bližnímu, odpuštění a milosti - nevyjímaje. A tím se dostáváme k matičce Katolické církvi. Vytvoření dogmat, teologie, církevního práva, organizační struktury, to vše uchránilo Církev a křesťanství od zániku v časech helénského světa a státního pronásledování, rozumím tomu, že to vše bylo nutné, ale od časů Ediktu milánského už je to především faleš a pokrytectví, honba za mamonem a mocí. Když už Církev, tak ta prvotní, nestátní. Cokoliv zavánějící náboženstvím a politikou je podstatou zla. Katolická církev tvrdí, že je pozemským vtělením Ježíše Krista a bez její existence prý nedojdeme spásy. Být věřícím a ne agnostikem, s klidným svědomím bych to risknul.... celý text
Paměti jihočeského odbojáře
2009,
Josef Pikl
Proč nám den co den zpravodajské servery a tištěné noviny nepřináší příběhy lidí jako pan Pikl, příběhy odbojářů, vědců, spisovatelů, krátce lidí, kterých je možné si vážit a kteří pro nás tolik udělali? Proč znovu neprobudit ono pozitivní vlastenectví, hrdost na vlastní stát a národ jako jsme to naposled cítili za První republiky? Místo toho se nám ve formě rozhovorů, článků, filmových dokumentů aj. dostává nikdy nekončícího přívalu lidské ubohosti a "zajímavých a potřebných" náhledů do světa patologických jedinců typu doktor Rath. A ne, lidi to nechtějí. Lidi budou číst a dívat se na to, co se jim předloží. Pojďme na sebe být zase chvilku hrdí. Rozpoznejme a nejširším vrstvám obyvatel představme skutečné hrdiny a vzory hodné následování. Opravdu, tak těžké to nebude. Pan Pikl k takovým vzorům patří.... celý text
Stalin
1949,
Vítězslav Nezval
Ach, ta moje úchylka zvaná soc. realismus! Člověk si zkazí náladu, zklame se v charakterech a leda tak pochopí, že básníci jsou jářku divná pakáž; buď zpívají s anděli nebo vyjí s vlky, nic mezi tím. V SSSR a i jinde za oponou se svého času hojně diskutovalo o povaze umělce v novém zřízení. Levicoví umělci přijíždějící ze Západu do země zítřka (četl jsem vzpomínky Steinbecka a Gida) byli povětšinou v šoku a nevěděli pořádně, jak svou hrůzu místním vysvětlit: umělec, redukovaný na apologetu režimu, přestává být umělcem a jeho dílo se stává fraškou, tragikomickým šklebem, umělec musí být z podstaty věci protispolečenský, protirežimní. A ten náš Víťa, ten náš básnický génius to všechno hodil za hlavu. Druh lidí, vůdce, tamada//je milován a vážen všemi//s ním v čele Rudá armáda//zachránila i moji rodnou zemi.... celý text
Muška
1972,
Georges Bernanos
(...)"Co vlastně dělám v tomto světě, ptá se křehká dívka němým pohledem, v němž je pokora, přijetí věcí jaké jsou, i vzdor, který se nikomu nepodaří ochočit. Muška ví, že v tomto životě nemá ve skutečnosti nic žádnou logiku, že ji nebude mít ani její smrt, ale až přijde, bude mít stejnou samozřejmost jako ranní slunce."(...)... celý text
