muf-rodrigo přečtené 65

Poirot a já 2015, David Suchet

Knížku jsem si přečetl, protože ji četla moje žena, velká fanynka Davida Sucheta jako Poirota. Protože já ho mám rád také, pustil jsem se do ní. Narozdíl od doslova dokonalého ztvárnění detektiva (a jak i kniha potvrzuje, této roli se snažil D. Suchet dát všechno), kniha není úplně to, co jsem čekal. Možná jsem byl příliš namlsaný životopisem Isaaca Asimova, který se četl jak román, ale nemohu hodnotit víc než průměrem. Myslím, že ostatní komentující hodnotili spíše postavu, než knihu. Ze zákulisí seriálu se toho mnoho nedozvíme, jen pár drobných historek a popis času - mezidobí - mezi jednotlivými sériemi, kde D. Suchet hrál především na divadle. Dozvíme se něco z pozadí napsání románů lady Agathy (všimněte si, že používám "lady" bez překladu, protože - a za to by překladatelka potřebovala pověsit za koule - překládat ten titul jako "dáma" mi rvalo uši a otáčelo žaludek při každém přečtení), a také řadu charakterových rysů samotného Poirota, jinak je ale kniha nekonečným seznamem jednotlivých dílů (a že jich bylo!) s hereckým obsazením prokládaným superlativy na adresu scénáristů, režisérů a ostatních herců. Škoda, mohlo tam být víc zážitků, klidně mohl i více odbíhat od tématu nebo zabíhat do historie, života Agathy Christie nebo hereckého ansamblu, proč ne. Takhle jsem místy pasáže s výčtem herců, které trochu připomínaly strukturovaný životopis, prostě přeskakoval. Jakkoli mne kniha úplně neodrovnala, D. Suchet je především herec, a jako herec v roli Hercula Poirota byl naprosto dokonalým ztělesněním postavy a stal se tak nepochybně nesmrtelným.... celý text

Kalibán 1997, Isaac Asimov

Na cestu vlakem jsem potřeboval něco ke čtení, tak jsem si do čtečky hodil Kalibána, ani jsem si nevšim, že ho vlastně Asimov nenapsal. Knížka dobře ubíhala, měla takový ten asimovský styl, občas už mne trochu nudilo to až příliš velké zabředávání do zákonů robotiky, rozvoj Kalibána byl zajímavý, ale trochu mi připadnul účelově tlačený (nebo byl ten robot fakt tak chytrý), pachatele jsem tušil někde v půlce, jen jsem neznal přesně motiv, no a konec byl takový akční, ale tak nějak ... nedokončený. V každém případě po dlouhé době slušné čtení.... celý text

Pod znamením půlměsíce 2015, Luděk Frýbort

Jednoduchá kniha, takový trochu spirituální survival román, plný různých klišé a servírující problematiku včetně vysvětlivek jako na zlatém podnose. Až na výjimky nečekejte nějaké složité sociopsychologickopolitické rozbory, většina myšlenek je vcelku účelově a nekomplikovaně vložena do úst postavám vybraným z různých částí světa, a doprovázena je rovnou i vysvětlením, pokud by snad ti méně důvtipní nějaké potřebovali. Netvrdím, že islám, který je výrazně mladší než křesťanství a reformací neprošel, není v západní civlizaci v některých aspektech prostě problém, že dekadence a změkčilost západního světa ho jednou přivede do problémů, ale čekal jsem něco víc než kompilaci již známého. Netřeba tedy zapínat hlavu. Je škoda, že je většina myšlenek podávána až moc přímočaře a černobíle, kritika islámu vůbec nemusela být tak okatá, vůbec dokonce nemusel být zmiňovaný, čtenář by se jistě dovtípil (nebo taky možná ne, tak se tomu autor rovnou vyhnul a naservíroval to doslovně), kniha mohla jít do hloubky a vést k většímu zamyšlení nad tématy nejednoznačnými, jenže to by je nejdřív musela předložit, ale až na tři čtyři pasáže, které měly zajímavou myšlenku, se jednalo jen o explicitní popis známých či domnělých problémů s islámem a muslimy ve společnosti, která je jim cizí. Začátek knihy byl slabý, skoro jsem myslel, že ani nedočtu, ale postupně se objevila nějaká ta zajímavá myšlenka a vcelku to mělo spád, tak jsem četl dál, konec byl takový nemastný neslaný a zbrklý. Suma sumárum, kniha pro ty, co se chtějí utvrdit ve svých názorech, nehledají žádné nové pohledy na problematiku a nechtějí se zamýšlet nad nejednoznačností a komplikovaností světa.... celý text

Já, Asimov 1996, Isaac Asimov

Memoáry autora, sepsané částečně už v nemocnici a krátce před jeho skonem a vydané až po něm, jsou výjimečně zajímavým výletem do minulého století, Ameriky doby krize, válečné a poválečné, světa vzdělávání, začátků sci-fi a jejího vývoje, lidí a nakladatelství s tímto žánrem spjatých, a ano, dokonce i samotného autora, jeho mládí, života, rodiny, známých, životních postojů. Kapitoly sepsané a vydané tak, jak autor chtěl, tedy jak mu přišly na mysl, zachycují všechny stránky jeho života a společnosti, psané lehkou rukou se snadno čtou a místy i pobaví, velkou výhodou je nechronologické řazení (nebo aspoň ne přísně chronologické), takže to není nějaký deník, spíš střípky ze života. Nejvíce asi utkví, že Asimov, syn chudých židovských imigrantů z Ruska, se vypracoval z nuly, byl tak trochu jiný než ostatní, měl výbornou paměť, měl o sobě hodně vysoké mínění (i když - při shlédnutí jeho bibliografie - se ani nedivím), uměl dobře flirtovat, byl vynikající řečník, esejista a glosátor, byl nesmírně plodný, pracovitý a skutečně nadaný, nesnášející velké prostory a cestování po souši a letadlem, nade všechno miloval psaní, svoji druhou ženu, měl i trochu toho štěstí, kterému však vždy šel naproti, jeho děti si ho moc neužily a jeho manželky musely mít svatozář. Každopádně 650 stran, které zpočátku vypadaly na životopis více než hrozivě, uplynulo jako voda, i když ve druhé třetině vzpomínky trochu ztrácely dech, na konci při seznamování s jeho pozdní tvorbou 80. let ho zase nabraly. Tu jednu hvězdu ale musím přeci jen strhnout za až příliš nekritické adorování sebe sama, i když to beru jako daň fenomenálního úspěchu a pokročilejšímu věku autora.... celý text

Atom - Cesta subatomárním vesmírem 1997, Isaac Asimov

Na této populárně naučné knize je vidět, jak fantastický byl Isaac Asimov autor - většina lidí si ho pamatuje jako autora sci-fi, těch ale většinu napsal v 50.-60. letech minulého století, pak se přes 30 let věnoval především psaní vědecké a populárně-vědecké literatury, psaní esejů a úvodníků a sestavování antologií, v době, kdy internet byl jen snem budoucnosti, a ani to možná ne. Přestože za 30 let od sepsání knihy vědecký pokrok zase posunul hranici poznání subatomárního světa o kus dál, je tahle čtivě a srozumitelně psaná kniha stále dobrodružným výletetem do atomu, kterým by měl začít každý, koho tahle problematika začíná zajímat. Začíná sekcí Hmota, pokračuje přes Světlo, Elektrony, Jádra, Izotopy, Neutrony, Rozpady, Antihmotu, Neutrina, Interakce, Kvarky a končí Vesmírem. Tahle kniha by měla být učebnicí, je dostatečně hutná a nabitá informacemi a zároveň se čte úplně sama. Nejnovější informace k novým objevům si už dnes lze dohledat na internetu. Je velká škoda, že Isaac už nemůže sepsat aktualizované vydání. Další kniha, kterou z knihovny jen tak nevyřadím.... celý text

Konec Věčnosti 1993, Isaac Asimov

Tuhle knížku jsem měl v knihovně hodně dlouho a jednou koukám, nepřečtený Asimov, to není možný. Originál, jak je u Asimova běžné, přes půl století starý, ale neztratil nic na zajímavosti. Příběh, jak je též u Asimova zvykem, pěkně odsýpá, taková oddychovka, ale doteď mi v hlavě leží nosná myšlenka, o které často přemítám - musí být snaha o minimalizaci ztrát za každou cenu opravdu nejlepším řešením? Asimov tu nastínil překvapivou odpověď, která - když se nad ní trochu zamyslím a třeba i zabrousím do historie - vůbec překvapivá není.... celý text

Kaleidoskop (70 povídek) 1989, Ray Bradbury (p)

Fantastická kniha mnoha a mnoha povídek, fakt tlustá, ale ideální na čtení, když si jen tu a tam něco chci přečíst. Povídky na sebe nenavazují a nejlepší je, že Bradbury měl vážně obrovský záběr, od sci-fi, přes (dnes by se řeklo) psychothrillery po detektivní povídky, takže každý si tam najde to svoje podle nálady. Kniha, kterou nikdy z knihovny nevyřadím.... celý text

Kalašnikov 2013, Christopher John Chivers

Zajímavá knížka. Rád čtu literaturu faktu, a když je jímavě napsaná, o to víc. Na textu je vidět, že je Chivers novinář. Třetina knihy je věnovaná předchůdcům moderních rychlopalných zbraní a jejich tvůrcům, je také vidět, že americké zdroje jsou o poznámí mohutnější a konzistentnější než ty ruské. V téhle "úvodní" části se o konstrukci zbraní mnoho nedovíme, jen základy, o to víc prostoru je věnováno popisu peripetií při vývoji a zavádění zbraní a popisu bitev a vojenských střetů, ve kterých tyto zbraně figurovaly. V druhé části se skokem ocitáme o půl století dál, v Sovětském svazu, kde Kalašnikov představuje prototyp svojí zbraně, a autor nás seznamuje i s jeho životem. Hned jsem se lekl, že se Chivers vykašlal na celou etapu II. světové války, která měla na vývoj automatických zbraní po válce zásadní vliv, naštěstí to ale byl jen dočasný úlek, autor se obloukem vrací k této historické etapě a provazuje ji s předchozími. Následuje docela podrobná část věnovaná zavádění útočné pušky M-16 do americké armády. Potom se dovíme něco o policice a šíření AK do světa a poslední čtvrtina knihy je věnována několika historickým událostem, ve kterých AK hrál významnou roli. Knížka je velmi čtivá, především díky velkému množství příběhů, které zabírají minimálně polovinu stránek. Zachytil jsem ale i vcelku zbytečné opakování faktů (ne časté), kritiku a opakované zdůrazňování neschopnosti odpovědných osob vhodně a včas zavádět nové zbraně (nejspíš záměr), určitou nevyváženost textu (způsobenou děravými a rozporuplnými informacemi z "druhé" strany) a ano, je tam i trochu toho novinářského patosu a tu a tam tendenčnosti, to se ale dá odpustit, stěží se tomu zcela vyhnout. V každém případě je vše kvalitně ozdrojováno, mnoho stránek na konci knihy tvoří soupis odkazovaných zdrojů. Pro fandy zbraní (AK-47, ale i M-16 a jejich předchůdců) a jejich vývoje to je nepochybně zajímavá kniha do knihovničky. Kdo ale čeká knížku podrobně rozebírající jednotlivé typy AK a jeho derivátů, ať sáhne po jiné knize. Tohle je příběh ŽIVOTA zbraně a jejích předků, vývoje, zavádění, šíření, jejích konkurentů a lidí kolem ní, ne její anatomie.... celý text

Radost z x 2014, Steven Strogatz

Taková matematická jednohubka pro matematické skorolaiky. Je hodně vidět, že se jedná pouze o kompilaci krátkých esejí publikovaných v novinách. Členění na témata je skoro zbytečné, je to takové hup sem, hup tam, bez nějakého širšího kontextu a zabředávání do hlouky, takové vyďobávání zajímavých jednotlivostí a věcí, které by mohly být pro laika zajímavé. Část věcí (např. geometrické důkazy Pythagorovy věty apod.) jsem znal ze školy, část pro mne byla nová a zajímavá. Z knihy mám ale takový ambivaletní pocit, za přečtení stojí, ale je hodně roztříštěná a co mi nejvíc vadilo, a bylo to zřejmě způsobeno nezbytným zkracováním esejí do novin, je, že spousta věcí tam zůstala jakoby nakousnutá a nerozvedená, prostě byly je tak zmíněny a ... nic. Konec kapitoly. To byla velká škoda, i když se kniha hemží odkazy na další literaturu, pro ty, kteří chtějí problematiku studovat hlouběji, nicméně v této knize se moc hluboko nedostanou. Spíše si přečtu knihu Jazyk matematiky, jak jsem do ni nahlédl, vypadá to, že s většinou uváděných věcí se v ní též setkám, nejspíš půlce nebudu rozumět, ale dostanu všechno v širším kontextu, včetně historického. Tahle knížka je tak na půjčení ... a může jít dál.... celý text

Údolí mrtvých 2018, Tim Weaver

Tehle komentář musí být chápán jako shrnutí pocitů člověka, který poprvé četl knihu tohoto typu. Mám zkušenosti se sci-fi detektivními příběhy Isaaca Asimova, s klasickými knihami Agathy Christie či G. K. Chestertona, nebo spletité špionážní věci od le Carrého, ale tohle je něco jiného. Pozitivum je, že se kniha čte velmi lehce, má jednoduchý svižný jazyk, děj má spád, nikde nezadrhává ... a to všechno je z mého pohledu i vada knihy. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že je tu béčkový příběh s béčkovými klišé, příběh, který tu už tisíckrát byl, příběh, který je svojí plochostí, přímočarostí a dodržováním "tradičních" postupů říká o zfilmování nějakým druhořadým studiem. Opět je tu ultrachytrý vyšetřovatel, tvrdý i citlivý, který nedělá chyby při výslechu, nedělá chyby při vyšetřování, vidí za dva rohy, vždy brnkne na správnou strunu, pro ženy je okouzlující, chlapy sere a má na telefonu přátele, co pomůžou kdykoli s čímkoli, samozřejmě tak trochu nelegálně, no a už to jeho jméno - Raker, to prostě musí být tvrďák s hebkým srdcem, a veškeré vyšetřování se děje - jak jinak - jedině v noci. Klišé na klišé. Ale i když pominu takové ty mačo, slzobolné a patetické pasáže, stejně je tu ještě jedna věc, která mohla reputaci napravit, ale neudělala to. Příběh je totiž komplikovaný hlavně tím, že někdo něco tají, protože jinak je děj děsně přímočarý, připomínal mi koridorovou počítačovou hru - utíká jedním směrem, na místě činu či jiném zkoumaném místě je právě tolik indicií, aby se detektiv mohl posunout dál, žádné nevedou do slepé uličky, nejsou redundantní, nikdy žádnou zásadní věc nepřehlédne, všimne si vždy toho, čeho si jiný (třeba celé vyšetřovací týmy) nevšimne a právě ta jedna věc ho ve vyšetřování posune o level výš, v ději je spousta nepochopitelných nesmyslů (nebudu vyzrazovat děj, ale každého musí zarazit např. zbytečnost určitého prvku na konci, který ale zároveň způsobí ... nemůžu prozrazovat). Suma sumárum - čekal jsem od knihy víc, nějaký propracovaný příběh, který by měl i hlubší záběr, nutil mne se zamyslet, měl různá tmavá zákoutí a slepé uličky, a třeba i na chvíli zvolnil, dostal jsem však jízdu na tobogánu - rychlou, přímou, krátkou, béčkovou. Možná si to žádá dnešní doba - všechno rychle, bez zbytečných kliček a přemýšlení. Nemám na čtení moc času, musím si hodně vybírat. Tenhle typ knih, co v nich příběh letí o závod a jsou zmlasknutý za jedno odpoledne, takové jednohubky, co proletí hlavou a moc tam toho nezanechají, není asi pro mne. Vyžaduju knihy, na které budu myslet ještě za 10 let. Ostatní jsou sice pro tu chvíli zábavné, ale ve finále ztrátou času.... celý text

Nikdo nechce čekat věčně 2008, Rudolf Havlík

Nadace 2009, Isaac Asimov

Moje hodnocení nemůže být objektivní, neboť (je to vůbec možné?) si doteď pamatuju tu chvíli, kdy jsem jako dítě na chatě před téměř 30 lety otevíral malou tenkou právě vydanou knížku s barevným obalem a názvem Nadace, aniž bych věděl, že tenhle dárek bude znamenat dlouhou, napínavou a zábavnou cestu vesmírem a časem, neboť tahle kniha bylo jen první sousto, sousto, po kterém jsem se nemohl dočkat dalšího a čekal jsem jak na smilování na další díly. Tohle jídlo si člověk vychutná až po přečtení ostatních dílů série Nadace (přičemž ten chronologicky první jsem četl až naposled, protože ještě v té době nebyl vydán), a nejen té, též detektivních románů o robotech Nadaci předřazených, bez nichž by nebyl kompletní fantastický Asimovův svět, svět Země, vesmíru, celých generací lidí a robotů, který byl plný překvapení a přesto logický. Četl jsem knihu v době, kdy internet byl ještě v plenkách, počítače byly 10x dražší a 1000x pomalejší než dnes, na knihu je třeba koukat prizmatem půlstoletí, co mezi napsáním a českým vydáním uběhlo, ale ani to jí neubírá na zajímavosti a nadčasovosti. Nejspíš ani otec netušil, co tehdy koupil, ale jsem opravdu rád, že jsem tuto knihu kdysi dostal. Těším se, až si jednou, teď, po 30, nebo později, po 50 letech zase přečtu celou sérii.... celý text

Historie včel 2017, Maja Lunde

Kdo by podle názvu čekal nějaký hluboký propracovaný příběh románovým způsobem objasňující včelí a lidský kolaps, chytře provazující děj s argumenty, paralelami, úvahami, bude zcela zklamán (jako já). Samotná myšlenka měla obrovský potenciál, ale z celé knihy jsem měl silný pocit, že ... ty včely tam vlastně vůbec nemusely být. Jsou to hlavně příběhy o lidech, jejich rodinách, povahách, snažení, v různých obdobích (to už tu mnohokrát bylo), vyprávěných (podle mne zbytečně) napřeskáčku (to tu bylo také), příběhy docela zdlouhavě, ne moc zajímavě podané, s podivnými dialogy a chováním hlavních postav, popisující podružnosti a přitom ignorující zásadní věci. Ale především, včely v knize hrají vlastně zcela podružnou roli. Je strašně vidět, že autorka o nich ví vcelku kulové, jenom na základě zjištěných kusých informací vystavěla hlavní příběh (úly), poskládala k tomu nějaký děj, aby to drželo pohromadě, přidala nějaký ten leitmotiv, aby to mělo větší hloubku a bylo to jako aktuální (člověk vs. včely, potažmo příroda), přičemž na "osvětlení" samotných příčin kolapsu pak nechala v celé knize suma sumárum dva odstavečky a navíc si k představě kolapsu pomohla několika pochybnými berličkami, které se na pár místech zhmotnily v nepříjemném agitačním tónu (ano, narážím na ty zmíněné havárie jaderných elektráren - proboha proč by s kolapsem včelstev a potravního řetězce měly přijít havárie reaktorů? A pak ta nemožnost chovat hospodářská zvířata, protože ... nerostla ani tráva? Opravdu travní porosty potřebují opylovat včelami, nepostará se o to přenos pylu třeba vítr? Nevím. Možná jsem jako milovník přírody na tyhle demagogické žvásty moc citlivý ...). Úplně nechápu ta pochvalná hodnocení. Kdyby to byla prvotina, tak prosím, ale takový nesourodý, místy hodně nudný či nelogický a předem odhadnutelný příběh s velmi povrchním líčením problematiky, ke které odkazuje titul knihy, u zavedené autorky ... vždyť fakt, že se ty tři linie někde propojí a že líčí nějaké rodinné vztahy je trochu málo, ne? Zvlášť, když tam včely vlastně jen dělají stafáž ... Škoda, velká škoda toho promarněného potenciálu.... celý text

Šumperák - Ztráta plánu 2019, Martina Mertová

Určitě zajímavý nápad, oprášit legendární stavbu minulých dob - Šumperák. Přispěl jsem na Hithitu na tuto knihu, zaujaly mne ukázky, ale ... celá kniha je ve tvaru šumperáku, což je velmi nevšední a opravdu pěkné, první cca desetina knihy je jakési artové zpracování designu domu, více než informace jsou tam kresby, citace e-mailů a několik půdorysů, bez nějakého většího informačního obsahu. Zbytek knihy pak jsou fotografie objektů ze tří směrů a na konci dvě stránky textu ... a jsem u toho, ukázky na hithitu byly prakticky všechno, co v knize bylo nejzajímavější, čekal jsem víc informací o fenoménu šumperák, o architektovi, jednotlivých stavbách, myslel jsem, že autor opravdu půjde do hloubky, ale tahle kniha je spíš takovým drobným uměleckým počinem s rozsáhlou fotografickou přílohou. Zjevně je to tím, že kniha má - dle doslovu - navazovat na autorovu knihu z roku 2015, kde je (údajně) problematika podrobně řešena, potom to má samozřejmě logiku, tato kniha je vlastně jen takovým fotografickým katalogem různých variant domů.... celý text

Než vystydne káva 2019, Tošikazu Kawaguči

Taková pohodová nenáročná knížka, pomalé tempo, navzájem se prolínající příběhy. Neurazí, neohromí. Zamýšlel jsem se, jak propastný může být rozdíl mezi tím, co si člověk myslí a jaká je (nevyřčená či nevysvětlená) skutečnost.... celý text

Verše psané na sklo 2019, Lenka Faltejsková

Den opričníka 2009, Vladimir Georgijevič Sorokin

Příběh dává nahlédnout do života a práce opričníka a jeho kolegů, lidí nad zákony oddanými vládci, s neomezenou mocí. Místy mi přišel román až přehnaně vulgární a perverzní, nicméně člověk si uvědomí, že to není asi tak nemožné, jací se asi uvolní běsi a zrůdnosti z nitra člověka, když dostane absolutní moc, když zjistí, že nehrozí trest? Myslím, že paralel v historii je řada. Ačkoli si určitě knihu číst znovu nebudu, zanechala ve mně stopy a náměty k zamyšlení.... celý text

Couchsurfing v Rusku - Aneb jak jsem málem začal rozumět Putinovi 2018, Stephan Orth

Kniha je to zajímavá, je to takové letmé seznámení s několika lokalitami v Rusku prokládané kapitolami se zamyšlením nad současnou informační společností (je vidět, že autor je novinář). Co mi na knížce chybí je rozmanitost. Jakkoli jsou jednotlivé lokace specifické, jsou zároveň i stejné, samozřejmě to částečně vyplývá ze způsobu cestování a okruhu lidí poskytujících ubytování, a podle mne se autorovi moc nepodařilo zpracovat téma chytlavěji (srov. např. Zibura nebo Dominika Gawliczková). Je to spíš takový strohý reportážní způsob psaní, stručně co zažil, doplnění pár fakt a šup dál, nevyhne se určité monotónnosti. Knížka mne nebavila tak, jak jsem si od ní sliboval. Je třeba ocenit práci překladatele a jeho upřesňující poznámky v textu.... celý text

Zpátky ve hře 2015, Michal Viewegh

Knížku jsem dostal, moje první kniha od autora. Čte se dobře, nicméně ty příběhy mi vesměs nepřipadly až tak zajímavé. Taková jednohubka.

1Q84: Kniha 3 2013, Haruki Murakami

(pokračování recenze z knih 1 a 2) ... čekal jsem na třetí knihu, abych se dočkal zklamání. Čekal jsem, že příběh se rozvine a zapadne do sebe jak puzzle. Že se nějak zajímavě a nečekaně uzavře. Ale nic z toho jsem nedostal. Jakoby autor měl nápad, který rozvíjí a ... nedokáže ho šikovně (logicky, zajímavě, překvapivě) ukončit. Pro mne škoda potenciálu, přestože jsem nad příběhem ještě mnohokrát přemýšlel.... celý text