nameadel
přečtené 154
Vzhůru - Pozoruhodná cesta k vrcholu Mount Everestu
2011,
Edward Michael Grylls
Před několika lety jsem četla Peklo blízko nebe od Jona Krakauera a teď jsem sáhla k tematicky velmi blízkému Vzhůru od Gryllse. Pamatuji si, jak mě Krakauerova výpověď strhla a přinesla mi velmi emotivní zážitek, což se vlastně povedlo i Gryllsovi, ač tedy o něco pozitivněji a bez závěrečné deprese. Narozdíl od českého překladu Pekla (který je opravdu neskutečné peklo) je Vzhůru přeloženo moc hezky a dobře se čte. "Medvěd" (divný, divný, divný) na mě vždy působil extrémně sympaticky a skromně, možná trochu trpí trochu přehnanou přísností ke svojí osobě a zároveň umí neskutečně ocenit schopnosti ostatních. V tomto duchu "obdivuji všechny ostatní horolezce" a "jak se proboha odvažuju jít touhle cestou s vámi" se nese vlastně celá kniha. Myslím, že čtenářovi musí být víc než jasné, že právě Bear Grylls je jednou z nejsilnějších osobností, která v roce 1998 na Everest lezla (jak se ten komentář najednou stává ódou na Gryllse). Jediné, co mi na knize, a obecně na povaze autora, moc nesedělo je to, jak moc věřící je, a jak často se obrací k Bohu, na můj vkus dost slepě, což je pro mě u osoby tohoto typu vážně nepochopitelné. S tím svým "jsem v rukou Božích" nechápu, že už není dávno po smrti, se vším co dělá. Sice na mě tohle "pánbíčkářství" nepůsobilo úplně dobře a dost mě to vytrhávalo z vyprávěného příběhu, ale všechno to zmizelo v závěrečné kapitole knihy, která podle mě perfektně podtrhuje přesně ten rys Beara Gryllse, který se mi tak líbí (skromnost, sebereflexe, jasně seřazené životní priority). Vylezl jsem na Everest, ale život jde dál - a to je to podstatné. "Nemysli si, že když jsi vylezl na Everest, tak doma nemusíš pomáhat. Ať už jsi u prasat." :)... celý text
Čelisti
1992,
Peter Benchley
Vlastně nemám ke knize moc co říct. Dala jsem si ji jako oddechovku po Bílé velrybě (che) a přečetla jsem ji během chvilky. Trochu mě zarazilo, jak moc se v knize klade důraz na Brodyho vnitřní boj s postavením ve vlastní rodině. Ano, děj zůstává víceméně stejný, Martin Brody se ze všech sil snaží vyřešit problém se žralokem, ale na rozdíl od filmu k tomu ještě řeší svůj osobní život, sám sebe jako muže/manžela. Tato část příběhu ve filmu není, naopak v knize v podstatě tvoří kostru veškerých dějových událostí. Trochu upozaděný je finální hon na žraloka, což mě trochu mrzelo - chemie mužské trojice na lodi mi ve filmu přijde dokonalá. Celkově ale spokojenost.... celý text
Bílá velryba
1975,
Herman Melville
Je to tu, Everest zdolán, konečně jsem dočetla Bílou velrybu. Nutno říct, že jsem nikdy žádnou knihu nečetla tak dlouho (abych ji na konci skutečně dočetla!). Mám z toho trochu rozporuplné pocity, protože jsem u některých pasáží, popisujících zabíjení velryb, knížku skoro definitivně odložila. Zároveň pro mě bylo někdy těžké vracet se k tomu složitém způsobu vyprávění, který autor zvolil. Nejvíc musím vyzdvihnout takové ty záblesky vnitřního zamyšlení, filozofování, které se mě hluboce dotkly a přišly mi neskutečně nadčasové. Obdivuji autorovu schopnost sebereflexe a analýzy určitého pokrytectví, které s sebou příběh přinášel. Přesně kvůli těmto pasážím (kterých tam ale až tolik nebylo) jsem ráda, že jsem Bílou velrybu četla a přečetla. S jistotou ale říkám, že se k ní už nikdy nevrátím.. Tak a teď jdu konečně číst něco jiného!... celý text
Kladivo na čarodějnice
2016,
Václav Kaplický
Nejdepresivnější kniha, kterou jsem kdy četla. A naprostý vrchol literárního zpracování nějakého příběhu. Kladivo na čarodějnice má tu "výhodu", že zpracovává opravdu velice zajímavé téma, které je ještě ke všemu podloženo skutečnými událostmi. Způsob, jakým dokázal Kaplický tento příběh odvyprávět je opravdu obdivuhodný (a co jsem tak vyčetla, losinské/šumperské procesy jsou popsány velice přesně). Za mě naprosto "skvěle" zachycený průběh ničení lidské psychiky a celé jedné komunity. Kniha je navíc velice čtivá. Nejradši bych tomu dala těch hvězd minimálně osmkrát tolik. Jo a - je mi z toho smutno.... celý text
Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii
2017,
Ladislav Zibura
Pořád mě to celkem baví číst, ale ze tří knih je tahle nejslabší. Chybí jí nějaký plán a cíl a díky tomu se mi "děj" hrozně sléval a moc ve mně nezanechal. A hrozně mě mrzel ten zničehonic konec, protože upřímně, na konci 'Pěšky mezi buddhisty a komunisty' jsem byla vážně hluboce dojatá. Je to prostě lehká oddechová četba - nic víc, nic míň.... celý text
