natashka
přečtené 61
Kirke
2019,
Madeline Miller
Tohle pro mne byla kniha, která ve mně zůstane už asi navždy. Miluju knihy, ve kterých se vlastně "nic neděje" a obzvlášť tahle měla neskutečně comforting nádech, stejně jako Kirka jako postava. Udělala jsem si k ní velký citový vztah, rozhodně k tomu pomáhal i krásný poetický jazyk a celkově vyprávěčské schopnosti Madeline, se kterými všechno nějak tak krásně zapadalo, mělo nějaký význam, na který jste avšak museli trochu přijít sami. Poslední asi třetinu knihy jsem byla z nějakého důvodu skutečně velmi dojatá. Nejspíše z krásně zakomponovaného feminismu a taky kvůli jejího syna, celá tahle pasáž pro mě byla hodně emocionální. U knih normálně nepláču, ale tohle byl skutečně zážitek, který mnou, bez přehánění, skutečně pohnul.... celý text
Panny
2022,
Alex Michaelides
Asi bych od psychologického thrilleru čekala, že bude více psychologický. Atmosféra byla nulová a prostředí bohužel nevyužité, opravdu hodně rychlé tempo téhle knize nedělalo dobrotu. Dávám to za vinu stylu řešení zápletky hrdinkou, která je „na vlastní pěst“, což já osobně moc nemusím, hlavně jelikož je příběh pak většinou špatně uvěřitelný. Neuvěřitelnost byl základní problém celé knihy i závěrečného vyřešení zápletky. Mariana byla věčně paranoidní a my jsem vlastně nikdy nedostali objasnění proč tomu tak je. !!!SPOILER***Nejvíce mě ale mrzelo, že nebyla více rozebrána Sebastianova pedofilie a psychopatie a konec se Zoe byl ukončený otevřeně. Taky Fosca, kterému se věnovala celá kniha, a jak to s ním ve skutečnosti bylo jsme se dozvěděli jednou větou holou. Podprůměrné, ale rychle přečtené... celý text
Plíseň
2017,
Siri Pettersen
Páni, už dlouho jsem z knížky nebyla zklamaná tak, že mě to úplně rozhodilo. První díl bylo jedno z nejskvělejších děl, které jsem kdy četla. Milovala jsem politickou stavbu světa, systém magie a hlavně Hirku a Rimeho, pro které bych se po prvním díle klidně obětovala svůj vlastní život. A tady prostě všechno zmizelo, jako bych četla úplně jinou sérii. Rozhodně nenarážím na přesunutí příběhu hlavně do našeho světa, ale na způsob, jakým se vyprávění změnilo z krásného romantického jazyku a vyloženě zdlouhavého popisování, na plytký příběh ve stylu každé druhé fantasy, kterou najdu na trhu. Romantická linka mě naprosto zničila, já se na ní tak těšila (i přesto že romantické zápletky normálně moc nemusím!!!!) a nyní mám pocit, že to byla ta nejzbytečnější svět na světě. Kdyby nebylo prvního dílu, tak je tohle kniha, kterou si užiju, ale já měla skutečně tolik očekávání, že jsem doslova naštvaná tím, jakým směrem se všechno ubralo. :(... celý text
Eragon
2004,
Christopher Paolini
Všichni, co mají problém, ho mají většinou, protože popularita ≠ kvalitě knihy. Eragon se stal tak známým a populárním díky věku autora a vydání v době, kdy teprve vznikala young adult literární tvorba. Nikdo nikdy neřekl, že je tohle nějaké propracované fantasy veledílo, ale jako příběh pro nedospělou generaci to funguje úžasně. Moje emocionální pouto k mužským postavám s (dětským) trauma se v tomto případě hodně projevuje, a když máte rádi hlavní postavu, líbí se vám i samotná knížka. Miluju vztah Safiry a Eragona, byl emocionální a prostě krásný. Dračí jezdci jsou koncept, který nikdy neomrzí, a je mi jedno, jak to autor pojme. Svět měl politiku i dost popisů krajiny a já jsem překvapivě nebyla ztracená a všechno bylo velmi srozumitelné. Jediné co mě trochu mrzelo byla plochost postav, které měly ale tak skvělé pozadí, že to bylo opravdu škoda. Doufám, že se toho dočkám v dalším díle, na který se už nemůžu dočkat.... celý text
Dvůr křídel a zmaru
2018,
Sarah J. Maas
Vzhledem k tomu, že jsem knize dala 5*, je jasné, že z ní mám kladné pocity, i když na ní kladný pohled nemám, a proto tady prostě vyrentuju všechno to negativní: - pamatuju si na doby kdy byl Rhysand malý záškodníček, teď má nulový charakter, jelikož z něho Sarah udělala přehnaně velkého dobráka - Azriel má nějaké středoškolské komplexy - z Mor se stala toxická sebelítostivá ženština (natashka crying in background) - nejmocnější lordové Prythianu se chovají jakoby jim bylo 16 a procházeli hodně těžkou pubertou - celou knihu strávíme hledáním spojenců, aby nám nakonec na pomoc přišel asi úplně celý svět - všichni, ale opravdu všichni, jsou na pokraji smrti (někteří ne jenom na pokraji), ale všichni jsou asi moc překrásní na to, aby skutečně zemřeli - skutečně jsme se více než 1500 tisíc stránek dohromady báli padoucha, kterého nakonec zabije ta nejslabší postava ze všech (natashka crying in background pt.2) - tamlin je teda ten nejhorší na světě nebo mu mám odpustit????? - proč je tak těžké se nazývat jmény a neříkat druh a družka v každé druhé větě - kdo je vassa, a proč jsem o ní až do jejího znovuobjevení skoro nic nevěděla (info dump asi skutečně nefunguje. překvapení) - proč byl konec jako z disneovky njhdnfjn Now let me tell you, že jsem se touhle cihlou prokousávala téměř dva týdny. Ale let me tell you, že mě to nakonec zahřálo u srdíčka. Opakuju to už potřetí, ale knihy od Maasové nejsou něco co čtete, protože je to nějaký vrchol literatury, ale protože celý ten svět a postavy jsou vlastně vaše (moje) komfortní místečko. Celá ta válka byla taková trochu přihlouplá, ale já se ze studem přiznávám, že jsem ve chvíli, kdy tamta velká trojka supersilných faes vešla na bojiště, byla dojatá. A dojatá jsem nebyla jenom jednou, například scéna se Surielem mě taky dokázala trochu celkem hodně obměkčit. No prostě jsem si to užila a to mi nikdo nevezme. At the end jsem spokojená.... celý text
Meta
2020,
Pavel Bareš
Naprosto mi nesedl styl vyprávění, který na mě byl nuceně nespisovný, a jakožto příslušník generace mladší než mileniálové mi občas některé momenty a výrazy přišly vyloženě "cringe".Z krizí identity Lenny a její kamarádky jsem měla spíše srandu. Pak ale přišel na řadu více thrillerová zápletka a já se nemohla odtrhnout. Normálně bych o takový příběh vůbec nezavadila, ale svět se super schopnostmi vše krásně podbarvoval a Lenny mi nakonec byla moc sympatická. Kniha řeší drsnější téma, avšak Pavel Bareš si s tím pohrál úžasně, a některé zamyšlení pro mne byly opravdu krásné a dotýkající se lidské mysli i duše. Konec byl nepředvídatelný a celkem haluz, ale miluju, jak nebyl typické "všechno dobře dopadlo, všichni jsme šťastní", protože díky tomu nic, nad čím jsem se pozastavila neztratilo na váze.... celý text
Řbitov zviřátek
1994,
Stephen King
Asi před dvěma lety jsem tuto knížku kvůli tomu, jak mě nebavila a úzkosti, kterou mi vyvolala, nedočetla. Teď, když už jsem věděla o hlavním zvratu, a mám načtených mnoho jiných knih od Kinga, jsem se do čtení odhodlala znova a skutečně vůbec nelituji. Pro někoho může začátek být pomalý, já jsem si díky velmi pomalému rozjezdu k postavám udělala citový vztah, díky kterému mě pak zbytek příběhu o mnoho více zasáhl. Na rozdíl od ostatních Kingovek, kde jsou rodiny na pokraji rozpadnutí, zde máme vyloženě americkou idylku. Konec byl jediné trochu ne vyloženě zklamání, ale celé to zakleté indiánské pohřebiště a Wendigo mi prostě necvaklo tak, jak jsem chtěla. Stejně jako představa vraždícího dvouletého dítěte. Protože věc, která na téhle knize byla psycho, byly zoufalé myšlenky zlomeného otce a jeho souboj s jeho vlastní myslí. Tohle není nejmrazivější Kingova kniha kvůli krvavých nebo napjatých scén, ale kvůli věčně otevírajícímu se tématu smrti, které ruku na srdce, nemá nikdo rád. Mrazí vás důsledkem těch nepříjemných myšlenek, které vám to nasadí do hlavy. Hlavně se nedívejte na film, obě adaptace jsou slátaniny, které dělají knize špatné jméno :)... celý text
Píseň krve
2014,
Anthony Ryan
První část s výcvikem z prostředí bojové školy mě bavila opravdu velmi, a protože jsem si k postávám díky společnému vyrůstání a prožívání všech strastí udělala citový vztah, zajímala mě a bavila i další, celkem dost surová a válečná část. Nesnáším dlouhé podrobné popisy soubojů, ale přesně tomu se Anthony Ryan vyvaroval, a tak příběh přirozeně plynul. Celou drsnost války doplňovaly úžasné politické intriky. Knihu jsem bohužel ale četla přerušovaně, takže je to asi čistě moje chyba, ale později jsem se začala ztrácet ve jménech, vztazích a místech. Konečná zápletka s magií se mi zdála trochu nedovysvětlená a byla jsem z ní celkem v rozpacích. Vélin je láska, a proto se do dalších dílu nejspíše pustím, ale mám velký strach z klesající kvality. Tenhle díl mě každopádně velmi bavil.... celý text
Faja
2017,
Petra Stehlíková
Úplné nadšení z prvního dílu už trochu vyprchalo. I jako velmi nenáročný čtenář, co se ohledně fantastiky týče, jsem si začala všímat několika much. Já jsem si avšak udělala takový vztah k Ilan a nevím, jestli mám fakt tak špatné daddy issues, ale úplně miluju Joela a jeho crew, takže všechny nesrovnalosti byly pro mne vygumovány. Stejně jako v minulém díle byl celkem pomalý rozjezd a já byla hlavně zmatená v pojmech a odborných popisech fyzických jevů. Jelikož se jedná o dystopický svět, world-build mi i přes občasné zmatení nevadil, ale mrzelo mě to ve zvratech, které asi měly působit wow, když mně většinou teprve až v tu chvíli cvakl nějaky aha efekt. Užívám si to, je to něco mezi middle-grade a ya zasazené v úžasně vystavěném a drsném světě.... celý text
Dům soli a smutku
2020,
Erin A. Craig
Velmi průměrná kniha, která slibuje temnější re-telling s prvky detektivky a hororu. Na prvních stranách se mi líbila atmosféra a prostředí, doslova jsem cítila mrazivý vzduch ostrova a ponurou atmosféru. Hlavní hrdinka Annaleigh mi sedla a moc mě mrzelo, že jsme ostatní sestry vůbec nepoznali, protože měly všechny, kromě Camille, která hrála roli typické klišé protivné starší setry, úplně stejnou osobnost. Ze zajímavé zápletky se ale postupně začala stávat slátanina. Vypadalo to, že autorka sama neví, jakým směrem se ubrat. Když se objevilo slovo "polobůh", ztratila jsem všechny naděje a přišlo velké zklamání. Konec se snažil být tak moc wow, až z toho byla akorát změť všeho, co jsem nechtěla. Hlavního "viníka" jsem prokoukla hned a frustrovalo mě, že to Annaleigh vůbec nedochází, stejně, jako mě strašně moc frustrovala instant love. A to byl Cassius tak fajn. Čekala jsem a těšila se na mrazící a drsnou YA, před pár lety by tohle možná byl originální příběh, který by mě ohromil. Pro mě dobré a čtivé, ale tuctové a zapomenutelné.... celý text
Dvůr mlhy a hněvu
2017,
Sarah J. Maas
Do tohohle se nemůžete pouštět s očekáváním nějaké propracované fantasy s pořádnou zápletkou, protože když se pustíte všech těchto nadějí, tak se Maasová zase ukáže jako přirozeně dobrá autorka. Kniha není nejkratší a já se stejně nenudila. Feyre není hrdinka, kterou bych milovala, ale rozhodně proti ní necítím takovou zášť jako někteří. Nevadí mi, stejně jako ostatní postavy, o kterých už klidně můžu i říct, že je ráda mám. Pokud mám ale něco skutečně ráda, tak je to ten krásně popsaný svět a politikaření v něm. Popisů tady není málo a přesně proto mám tenhle díl tak moc ráda. Všechno má takový komfortní domácký nádech a já bych klidně četla jenom o procházení se ulicemi Velarisu. Když už jsme kladů, tak musím Sarah pochválit za práci s rozebíráním traumat. Jsou klišoidní, ale to je tady nějak tak všechno. Většina autorů s nimi neumí pracovat, Sarah je umí popsat reálně a uvěřitelně a toho já si cením. Čtu v originále a v něm mi sexuální scény tolik nevadily, ale to bude asi tím, že v češtině působí o mnoho vulgárněji. Tyhle kapitoly jsem prostě přeskočila a neřešila, nebylo to tak těžké. Tamlina jsem nikdy neměla ráda, ale jeho odstrčení jenom aby mohl přijít perfektní Rhysand bylo na mě až moc urychlené. S Feyre se přece tak moc milovali a on měl očividně nějaké psychické problémy (PTSD), které by spolu normální pár vyřešil...normálně a ne vyhrocenou situací. Fádní zápletku s kotlíkem si prosím taky odpusťme. Konec byl úplně úžasný, poslední stránky mě naprosto pohltily a já se skutečně nemůžu dočkat, až si přečtu další díl.... celý text
