nefernefer
přečtené 530
Měsíc nad Soho
2016,
Ben Aaronovitch
„Přepadla mě příšerná představa, že mě snad obejme, ale naštěstí jsme si oba včas vzpomněli, že jsme Angličané.“ Líbí se mi způsob, jakým je tato série napsaná. Sedne mi humor a hlavní hrdinové jsou mi sympatičtí. Líbí se mi ústřední myšlenka existence různých zvláštních bytostí a božstev žijících nepoznaně mezi běžnými smrtelníky. Líbí se mi fyzikálně pojatá magie, jejíž podstata je postavená na přírodních zákonech. Jinými slovy má tato série našlápnuto stát se mou oblíbenou. Jen dvě drobnosti mi čtení trochu kazily. Zaprvé jsem si od předešlého dílu nechala příliš dlouhý odstup, takže jsem si to, co se v něm stalo, už pamatovala dost mlhavě. A jak jsem záhy zjistila, tato série je naneštěstí celkem dost provázaná a nějakými připomínkami minulého děje se autor rozhodně nezatěžuje. Z čehož pro mě plyne jediné ‒ neloudat se a do dalšího dílu se pustit co nejdříve. A zadruhé mě mrzelo, že nejsem Londýňan, protože to bych si čtení užila dvojnásob. Ale s tím asi nic nenadělám. :o)... celý text
Bláznův kabát
2015,
Martin Fahrner
„… každý potřebuje někoho, kdo je popsaný stejným písmem.“ Pro mě dosud neznámý autor a moc příjemné překvapení. Mám ráda knihy, které končí pozitivně. Tahle má konec téměř idylický, ale bez nejmenšího náznaku nějaké přeslazenosti. Skládáte střípky kratičkých kapitol, které jsou napsané každá trochu jinak podle toho, kdo ji vypráví. A všem to věříte. Všichni mají nějaké trápení, se kterým se snaží vypořádat. Každý se dívá na svět trochu jinýma očima. A vy s nimi. Vtáhnou vás do svých životů. Prožíváte jejich bolest a se zájmem sledujete, kam je dovede. Až najednou do sebe všechny dílky tak nějak úplně samozřejmě zapadnou a vy cítíte úlevu, že všechno je, jak má být. Každý má sice svůj vlastní příběh, ale jedno mají společné. Hledají někoho, kdo bude popsaný stejným písmem. „Slunce zapadá. Stojím na kopci a pozoruji tu krásu. Najednou jsem věděl, že se můžu vrátit k lidem, ke kterým patřím. Že se nebudu bát pravdy, protože je složitá, protože i já mám pravdu…“... celý text
Serotonin
2019,
Michel Houellebecq
„… stalo se akorát to, že se nic nestalo, že moje přilnavost k světu, již zkraje omezená, postupně mizela úplně, až už nemohlo nic zabránit sesuvu.“ Jedno se Houellebecqovi musí nechat. Psát umí. Naštěstí. Protože kdyby tenhle depresivní, sebelítostí nacucaný monolog chlápka, který tak nějak neví, co si vlastně počít se životem, byl ještě špatně napsaný, asi bych to nedočetla. Ale takhle nejen že jsem to dočetla, ale dokonce mě to i bavilo. Pár zajímavých úvah, neotřelá slovní spojení (poklona překladateli). Jen jsem nepobrala, jak je možné, že někdo, kdo trpí totální ztrátou libida a impotencí, neustále žvaní o sexu. Když mě něco nezajímá, tak mě ani nenapadne se tím zabývat, nebo ne? Ovšem autor si je nejspíš velmi dobře vědom toho, co od něj jeho čtenáři očekávají a že kdyby tam právě tyhle pasáže chyběly, spousta z nich by byla zklamaná. :o)... celý text
Dobrá znamení
2019,
Terry Pratchett
„Říká se, že ďábel zpívá nejkrásnější písně. To je v zásadě pravda. Jenže v Nebi mají mnohem lepší choreografy.“ … a teprve když se spojí dohromady, je z toho ta správná show. Stejně jako když se spojí dohromady dva věční kluci s podobným smylem pro humor. Z každého řádku je cítit ta dětinská radost, se kterou se snažili jeden druhého trumfnout. U téhle knihy se prostě nemůžete neusmívat. To nadšení je nakažlivé. :o) A není to jen vtipné. Je to hlavně chytré. A laskavé. Navíc jsem měla to štěstí, že se mi dostalo do ruky poslední vydání, které je skutečně nádherné. Překrásná obálka s vypolstrovanými deskami a úžasným vyobrazením boje Dobra se Zlem, vymazlené detaily, pěkné obrázky. Už jen pro to potěšení ji držet v rukou jsem se snažila ji číst co nejdéle. Opravdu moc doporučuji!... celý text
Křížová palba
2019,
Štěpán Kopřiva
„Myslím, že už jsem se několikrát zmiňoval, že má tahle studna průměr něco přes metr a půl. Z čehož vyplývalo, že by se sem další tělo schovalo jen velmi těžko.Tohle nebyla studna na dvě mrtvoly. Byla to typická jednomrtvolová studna. Ale přesto jsem šťouchnul do Fairaizla, aby kousek odplul, a věnoval jsem dvacet sekund prohmatávání dna. Nic. Přesně jak jsem si myslel. Přece poznám jednomrtvolovou studnu, když ji vidím.“ Detektivky čtu jen velmi sporadicky, ale z Rychlopalby jsem byla nadšená, takže další díl byl jasná volba. Kopřivův bezejmenný bojovník za spravedlnost a lepší svět je mi sympatický. Navíc mě baví, jak je kniha napsaná. S lehkostí prošpikovanou vtipnými poznámkami a odkazy na kdeco, literaturou počínaje a matematickými teoriemi konče. Ačkoli tentokrát se přiznám, že už mi to přišlo někdy trochu přes čáru. Třeba v momentě, kdy hlavní hrdina coby obyčejný pochůzkář jen tak mimochodem utrousil poznámku o harzburgitickém diamantu, se na rovinu přiznám, že jsem si připadala jako úplný ignorant. Možná jsou na tom jiní čtenáři se vzděláním lépe. Uznávám, že mám mezery. Ale nějak se nemůžu zbavit dojmu, že si tu autor tak trochu honil triko. A hlavně to častokrát fakt nepůsobilo moc věrohodně (přestože o inteligenci, vzdělání a sečtělosti našich strážců zákona rozhodně vůbec nepochybuji). Ačkoli na druhou stranu jsem si zase trochu rozšířila obzory, takže bych měla vlastně spíš poděkovat. :o)... celý text
Napsala jméno svý na zdi
2011,
Julius Šimko
Pro pohlazení, pro pobavení, pro zamyšlení. Laskavé, něžné, úsměvné i prostopášné. Takové jsou verše i neverše v téhle sbírce. A v doprovodu fotografií s nápisy na zdech tvoří harmonický celek. S touhle knížkou mi bylo moc hezky. :o) Malířka Naučila jsem se vidět a malovat. Do detailu vykreslit pohled, vycítit duši... ... tvou jedinečnou vůni. Proč? Kdy a jak? Je zázrak. Co nikdy nepochopím. Nikdy se nemohu dopídit odkud přicházíš. Mohu tě jen pohladit štětcem a umazanou rukou.... celý text
Možnosti milostného románu
2019,
Jan Němec
„Asi je to román pro ty, kdo dávají přednost sdílení před sděleními.“ - se píše na zadní straně obálky a podle mě to knihu naprosto vystihuje. Pokud nejste připraveni sdílet a zajímá vás pouze příběh, knihu si neužijete. Budete jen řešit, kdo se jak zachoval, čí to byla vina a kdo komu ublížil. Zda to je, či není pozérství a narcismus, zda měl, či neměl autor právo svou partnerku takhle „odhalit“ na veřejnosti. Budete jen soudit. Ale pokud se oprostíte od jakýchkoli soudů a jen se vtisknete mezi řádky a necháte se unášet, čeká vás úžasná cesta do krajiny emocí a nádherného jazyka. Do krajiny lásky, která možná neskončila dobře, ale rozhodně stálo za to ji prožít. Pokud jste schopni a ochotni sdílet, je tahle kniha pro vás.... celý text
Hod mrtvou labutí
2018,
Ondřej Hübl
Zaplaťpánbu za tu poslední povídku. Skoro mám nutkání všem potenciálním čtenářům doporučit, aby si z celé knížky přečetli jen tu jednu a nekazili si dojem ostatními. Špacírflintě bez váhání dávám z fleku plný počet hvězd. Narozdíl od těch, které jí předcházejí a kterými jsem se prokousala jen s velkým sebezapřením (povídku o Dejvickém divadle jsem dokonce vzdala úplně), protože ve mně vzbuzovaly jen pocit ošklivosti. Věřím, že po světě chodí spousta takových lidských kreatur, jakými jsou jejich hlavní hrdinové, a že se mnozí lidé skutečně chovají jako hovada, ale rozhodně takoví nejsou všichni, jak se nás autor snaží přesvědčit. Nebo to aspoň tak vypadá. Na milost se třemi hvězdami bych snad vzala jen Průmysl 4.0, který se odehrává v nějaké smyšlené dost depresivní budoucnosti. Ale ostatní povídky byly jen ztrátou času. Naštěstí na mě na konci čekala odměna za tu vynaloženou námahu a já tak nezavírala knihu totálně znechucená, ale naopak okouzlená a s pocitem, že tu poslední povídku snad nemohl napsat stejný autor. Že se tam omylem zatoulala z nějaké knížky Oty Pavla nebo jiných spisovatelů, kteří dokážou v lidech vzbudit jejich lepší já. Za těch několik posledních stránek lidskosti mi to stálo.... celý text
Síť přízraků
2014,
Ondřej S. Nečas (p)
„Já...,“ pronesl Felix a praštil trubkou batole do hlavy. „Nejsem...,“ další rána vykřesla jiskry. „Kurva...,“ po hladké lebce se rozběhly praskliny. „Žádný...,“ náraz zazněl víc dutě. „Vořezávátko!“ Černá hlava se rozletěla na střepy a tělo mimina se sesulo na zem. „Jsem Kladivo na čaroděje, bejby,“ utrousil Felix a zatočil trubkou. Další výborný díl. Tahle série už pro mě pomalu začíná být sázkou na jistotu, že po dočtení kteréhokoli dílu mi zůstane na tváři ještě dlouho pobavený úsměv. A co mě na tom baví nejvíc, je, že i když se jedná o čistokrevný brak, tak je z každého řádku cítit, že to nepíší žádní primitivové. A Ondřej Nečas píše fakt hodně dobře. Čirá radost to číst. „Pod nohama cítila chvění města, ten zvláštní, tiše pravidelný pohyb, jako záškuby podkožních svalů spícího zvířete, ochutnávala nohama dlažbu a ten dotyk ji naplňoval vzrušením. Síla prosakovala vzduchem.“... celý text
Platforma
2013,
Michel Houellebecq
„Sami sebe si uvědomujeme ve vztahu k druhým; právě proto je vztah s druhými nesnesitelný.“ Tak tohle nebylo zrovna odpočinkové čtení. Což neznamená špatné. Čte se to samo. Přímočaré, na nic si to nehraje a rozhodně si to nebere servítky, ať se jedná o jakékoli téma. Erotické scény jsou napsané skvěle, nepůsobí vulgárně a pokud někoho pohoršují, je problém spíš na jeho straně. Mně se tahle kniha líbila, jen bych doporučila si její čtení naplánovat na dobu, kdy je člověk psychicky v pohodě, protože jinak může skončit v pěkné depresi. ;o)... celý text
Tyrkysový orel
1997,
Michal Ajvaz
„Obvykle vidíme věci jen v okamžiku, kdy vstupují do našeho života a kdy jsou ještě cizí. Naše nejbližší věci, které po celé roky denně používáme, se pokrývají povlakem samozřejmosti a stávají se pod ním neviditelnými, a tak prostor kolem našeho těla, kde tyto věci žijí, je pro nás záhadnější krajinou než vzdálená exotická města, o kterých čteme v časopisech a na která se díváme v televizi. Skutečná džungle je v krajině blízkého; je to džungle, kterou nikdy neopouštíme.“ Dva příběhy, které se v jednom bodě letmo protnou, ale jinak si žije každý svým životem. Kouzelné prolínání reálného světa se světem imaginace. Pomalé tempo, poetický jazyk, velmi originální zamyšlení nad formou, funkcí a významem písma a k tomu všemu spousta dalších a dalších vnořených dílčích vyprávění pohybujících se na hranici mezi skutečností a snem. Takové literární matrjošky pro milovníky fantazie. :o)... celý text
Pěna dní
2005,
Boris Vian
Ve výkladní skříni seděla na pérové matraci hezká žena. Měla nahou hruď a přístroj opatřený dlouhými měkkounkými kartáči s jemnými bílými chlupy jí směrem nahoru kartáčoval ňadra. Na ceduli tam bylo napsáno: Ošetřujte svou obuv pomocí Protinožce důstojného pána Karla. „To je dobrý nápad!“ zvolala Chloé. „Vždyť to spolu nijak nesouvisí...,“ namítl Colin. „Je to mnohem příjemnější rukou.“ [...] V jiné výloze podřezával muž v řeznické zástěře malé děti. Byla to propagační výloha Sociální péče. „Tohle je drahý špás,“ poznamenal Colin. „Čistit to každý večer, to je musí přijít hrozně draho.“ „Nejsou přece skutečné!“ vyplašila se Chloé. „Kdo to může vědět?“ řekl Colin. „Sociální péči to nic nestojí...“ Tak tuhle knihu by si měli přečíst všichni obdivovatelé Carrollovy Alenky v kraji divů, aby poznali, co to je opravdová nonsensová literatura. Tohle totiž není jen snůška nesmyslů, kterými se prokousáváte se zatnutými zuby jenom proto, že „to je přece klasika“. Tohle je skutečná fantazie. Ničím neomezená, úžasně barevná, vtipná i mrazivá. Nepopírám, že je to bláznivé a totálně na hlavu postavené, ale má to atmosféru a je to dobře napsané. Což jsou dvě zásadní věci, které mi u Alenky chyběly.... celý text
Tracyho tygr
2005,
William Saroyan
Poslední dobou jsem měla smůlu na knížky, které měly možná dobrý příběh, ale byly tak mizerně napsané, že už jsem z toho pomalu začínala propadat trudomyslnosti. Naštěstí se ke mně dostala tahle, a ta zafungovala lépe než míč. :o) Nevím, zda jsem ji pochopila správně nebo ne. Popravdě jsem se ji pochopit ani moc nesnažila a to, co jsem si z ní odnesla, si nechám pro sebe. Každý v ní může vidět něco jiného a všichni mohou mít pravdu. Anebo nemusejí. Není to důležité. Důležitá je atmosféra, to jak na vás kniha působí, jak se cítíte během čtení i poté, co ji dočtete. A tohle pro mě byla esence laskavosti a něhy. Balzám. Určitě jsem ji nečetla naposledy. „Rozumíte psychiatrii?“ zeptal se Tracy. „Psychiatrii ne,“ řekl dr. Pingitzer. „Lidem - maličko, maliličko. Každý den, každý rok víc a víc maliličko. Proč? Lidi jsou těžký. Lidi jsou lidi. Lidi jsou zábava, hra, fantazie, kouzla a čárymáry. Aha! Lidi jsou bolest a nemoc, šílenství a ublížení, lidi zraňujou lidi, zabíjejí lidi, zabíjejí sebe. [...] Psychiatrii já nenávidím. Lidi miluju. Bláznivé lidi, krásné lidi, zklamané lidi, nemocné lidi, zlomené lidi, zničené lidi. Takové lidi miluju.“... celý text
Nejkrásnější bývají na útěku
2009,
Pavel Šrut
Protože knihu hodnotím jako celek, nemůžu dát víc než tři hvězdy. Což ale nic nemění na tom, že některé básně si určitě zaslouží plný počet. Horečka V zemi sucha vyprahle a zblízka jako po hrnčířském kruhu ne mě ale rukám po tobě se stýská... celý text
Charakter (taky ještě mädchen, ničema a oskar)
2012,
Jiří Šimáček
Podlehla jsem zdejším pochvalným komentářům a bylo to totální zklamání. Nudila jsem se, zahořklost pana Brixiho mi nepřišla ani trochu vtipná, spíš mi ten jeho věčný negativismus lezl na nervy. Části věnované třináctileté Lence na mě nepůsobily vůbec věrohodně. Sama mám dceru, které bylo třináct celkem nedávno, ale takhle by mluvila sotva. A pasáže, které se týkaly ničemy, jsem rovnou přeskakovala, jak se mi ošklivily. Rozhodně nemůžu říct, že by mi četba téhle knihy skýtala nějaké potěšení, takže ani doporučit ji tím pádem nemůžu.... celý text
Tvář vody
2018,
Guillermo del Toro
„Kdy anomálie přestane být anomálií a začne být jen součástí běžného života? Co když já a ty nejsme poslední svého druhu, ale jedni z prvních? První z lepších tvorů v lepším světě? Můžeme alespoň doufat. Že nepatříme minulosti, ale budoucnosti.“ Často se komentář snažím uvést nějakou větou z dané knížky, která ji z mého pohledu charakterizuje. A v tomhle případě si myslím, že autoři měli prostě záchvat uvědomělosti a chtěli známé pohádkové téma povýšit na mravoučný příběh o podvědomé tendenci společnosti vyobcovat každého, kdo se jen trochu liší. Takže vedle zvláštního vodního tvora tu máme i tělesně postiženou, homosexuála a černošku. Chvályhodný úmysl, jen kdyby nebylo té jinakosti na tak malém prostoru vměstnáno tolik, že to chvílemi působilo skoro jako parodie (což ale není to, co mi vadilo nejvíc). Podobné téma se v různých variacích objevuje v tisících jiných knih a zdálo by se, že příběh lásky, která nakonec překoná všechny překážky a kde dobro zvítězí a zlo je po zásluze potrestáno, má úspěch předem zaručen. I já mám ráda pohádky. Ovšem dobrý příběh automaticky neznamená dobrou knihu, resp. knihu dobrou pro mne, protože pro mne je mnohem důležitější než příběh sám způsob, jakým je kniha napsaná. A pokud některé věty nechápu ani po několikerém přečtení a nudím se u toho natolik, že mě to nutí přeskakovat celé pasáže, pak nemám z četby vůbec žádné potěšení a jen se snažím co nejrychleji dobrat konce, abych zjistila, jak to dopadlo. Takže za mě závěr: příběh by nebyl úplně špatný, ale zpracování je pro jinou cílovou skupinu čtenářů, než jsem já. Jestli taky patříte mezi ty, co v knihách hledají kromě příběhu i potěšení z práce s jazykem, tak sáhněte raději po jiné. Nebo se třeba podívejte na film, tohle bude totiž asi právě ten případ, kdy je lepší než kniha.... celý text
Lars láme kosti
2019,
Daniel Gris
„Skoro jsem se nepoznával. Najednou jsem byl právě takovej správňák, nad kterejma se vždycky ušklíbám. Mahatma Gandhí, Brandon Walsh a Lars v jedný řadě, všichni svatý až na půdu.“ Je to tak, Lars je prostě správňák, co naplat. Ale to je právě to, co je na něm sympatické. Že to není jenom potetovaná vypatlaná mlátička bez vlastního názoru, ale chytrý chlap, který sice řeší věci často ne úplně v rukavičkách, zato však stojí vždycky na správné straně. Zkrátka přesně ten přitažlivý prototyp drsňáka s romantickou duší, který však narozdíl třeba od Wolverina (jo, ten mi přijde jako stejná sorta) navíc ještě trousí téměř na každé stránce fakt vtipné hlášky, kvůli kterým to v důsledku vlastně čtu. Protože právě vtip je to, co mě na téhle sérii (doufám tedy, že to tímto dílem nekončí a bude z toho série) tak baví a kvůli čemu z té řady běžných (tím rozhodně nemyslím špatných) detektivek tak vyčnívá. A navíc je to hodně dobře napsané. Čímž mám na mysli, že jsem vůbec neměla potřebu přeskakovat řádky a užívala si každou větu. „...kostky ledu uvnitř zachrastily a několikrát se přes ně přelil jantarovej příboj. Jeho vůně mi nejkratší cestou vrazila do nosu a já zavřel oči. Tu chvíli před tím, než poprvý usrknu, mám vždycky nejraděj. Skoro bych řekl, že slibuje víc, než člověku nakonec dá. A pak že chlast a ženský nemaj nic společnýho.“ Nad posledními stránkami jsem však měla neodbytný dojem, že si autor dělá ze čtenářů srandu. I když vlastně proč ne? Já se bavila celou knížku, tak proč ho nenechat, ať se na těch posledních dvou stránkách pobaví zase on. „Ta hudba vykouzlená hmyzí armádou dodávala oné chvíli atmosféru smíření člověka s přírodou. Vzduch, na němž melodie plula, byl prosycen mořskou solí, mírný vánek si pohrával s jejími atomy a mísil je s vůní pomerančů a oliv. Ta směs byla tím nejopojnějším parfémem, který pomalu, ovšem s jistotou vedl dva mladé lidi až na okraj jejich skrývané touhy.“ A když to vezmu kolem a kolem, tak mě ten telenovelový závěr konec konců pobavil taky. Úplně jsem viděla Boba Saint-Clara v Muži z Acapulca. :o)... celý text
