nefernefer přečtené 530

Láskou ji nespoutáš 2018, Atticus (p)

„Kouzlo poezie spočívá v tom, že ji objevíme, když je nám jí třeba.“ Je diskutabilní, jestli je tohle skutečně poezie. Nevím. To, že je jedna věta rozkouskovaná na několik řádků, nestačí. Zkrátka já to jako poezii nevnímám. Ale to vůbec nic nemění na tom, že je to moc krásné. Krásné myšlenky citlivě zabalené do těch správných slov. Kratičké věty, které často naprosto přesně vyjadřují to, co cítí spousta lidí, jen to neumějí pojmenovat. „Byla jen další rozbitá panenka, která snila o klukovi s lepidlem.“ Působilo to na mě spíš jako sbírka citátů o lásce doplněných moc krásnými černobílými fotografiemi. Nebo by to mohlo být i naopak. Sbírka černobílých fotografií doplněných moc krásnými citáty o lásce. Ale vlastně, kdo jsem já, abych soudila, co je poezie a co není? Je to nádherné. Víc netřeba. „Trpělivě tloukla křídly o jeho nebe, a když odešel, vzlétla a byla zase sama sebou.“... celý text

Admirál čaje 1996, Petr Stančík

Obecně jsem fanda nonsensové literatury, baví mě, když si někdo dokáže hrát, a pan Stančík se svou hravou fantasmagorií patří mezi mé oblíbence. Ovšem tohle na mě bylo nějak moc. „Jak šla bomba na vandr“ byla výborná, stejně jako ostatní „předhádky“. Ale ty byly jen čtyři, a k tomu každá sotva na půl stránky. Ve zbytku knížky mě pak zaujal sem tam nějaký obrat či originální příměr, ale jako celek mě to spíš otravovalo. Protože nic se totiž nemá přehánět. Ani snaha o originalitu. Čeho je moc, toho je prostě příliš, a to platí i v literatuře.... celý text

Nad propastí byla tma 2018, Auður Ava Ólafsdóttir

„Na vině je ten, kdo ví a nic s tím nedělá.“ Na jednu stranu mě to fakt bavilo číst. Ale na druhou stranu ten ustřižený nedokončený konec a detaily, které se v příběhu opakovaně vrací jako něco důležitého, aniž by byly vysvětleny (Jonasovy jizvy - jak k nim přišel?; jeho tetování - proč si ho vybral?), mi nedovolí hodnotit lépe, i když mě to mrzí. Zkusím si přečíst od autorky něco dalšího. Třeba si spravím dojem.... celý text

Deset tisíc životů 2019, Michael Poore

„Jedna duše má deset tisíc životů,“ řekla Bábi. „Deset tisíc pokusů. Potom se z ní stane Nicota.“ Milo ztuhl. Co? „Takže máš ještě pět životů, aby se ti to povedlo. A jestli se ti to povede, projdeš Sluneční branou ve zlatém záblesku a staneš se součástí Velké reality. Nadduše,“ dodala Bábi „Všeho.“ „Vesmírnýho boa“, vyštěkl Milo. „Je mi to jasný.“ „To doufám,“ řekla Bábi. „Protože jestli to nedáš, přivedeme tě sem a strčíme tady z toho chodníku a ty navždycky zmizíš z času i prostoru. Tvoji duši zrušíme jako blbej televizní seriál.“ Z tohohle úryvku je, myslím, dostatečně jasné, o co v knize jde. U většiny Milových životů jsem si říkala „Zaplaťpánbu za ten můj!“ a mnohem víc mě bavil příběh, který se odehrával napříč celou knihou v Životě po životě, kam se po každé smrti vracel, aby tu strávil nějaký čas, než se znovu narodí. Klasický milostný příběh milenců, kterým okolí nepřeje, ale oni se odmítnou vzdát. Anotace sice začíná slovem legrační, ale k popukání to úplně není. Je to příjemně napsaná odpočinková kniha, ve které se autor občas lehce otře o nějaký ten vážný problém nebo si jen tak trochu zafilozofuje na téma smyslu života. A sem tam je to i vtipné. :o) „Poslouchejte“, řekl Buddha a zakašlal. „Nehledejte své štěstí až na konci Země. Dokonalost je v tom být spokojený s tím, co jste teď.“ „Co když je někdo debil?“ vykřikl někdo. Mistr mu věnoval unavený úsměv. „Velmi pochybuji,“ řekl, „že šťastní lidé jsou debilové.“ Pak umřel. Ompati hleděl do prázdna. Jeho oči zastřel šok. „Jeho poslední slovo bylo ‚debilové‘,“ poznamenal.... celý text

Lars útočí 2020, Daniel Gris

„Vyklepaný slečny na sedačce jsem na první pohled odhadnul na akvarijní rybičky. Hezký ploutve, ladnej pohyb, ale inteligence sotva na plavbu od jedný skleněný stěny ke druhý. Snad zvládnou aspoň nalít drink.“ Mám ráda pohádky. Proto mám ráda Larse. Protože i tenhle díl je sice vtipně a svižně napsaný a do drsňáckého potetovaného hávu zabalený, ale pořád zůstává fajn pohádkou pro dospělé, kde ‒ slovy Larse ‒ „... jde o nápravu špatnejch věcí a záchranu nevinnejch duší.“ A že při tom sám velký kladný hrdina není až tak úplně beze zbytku kladný, je víc než sympatické. Zůstává nadále mým oblíbencem. :o) P.S.: A ještě drobnost, která nemá s kvalitou obsahu nic společného, ale mě moc těší, a tou je forma. Všechny díly jsou vydané na příjemném papíře s normální velikostí písma a normální šířkou okrajů, mají tvrdé desky a stužkovou záložku, což v dnešní době začíná být čím dál tím vzácnější. Pro mě to bylo prostě potěšení ze čtení po všech stránkách. :o)... celý text

Pastvina zmizelých 2005, Václav Erben

Co se týče detektivek s kapitánem Exnerem, jsem možná trochu nekritická, protože pro mě mají neodolatelnou příchuť mého mládí. Sedmdesátky jak vyšité. Všechno vidím v barvách. Jako bych se dívala na film. A přestože se nejedná o bůhvíjak akční příběh a kapitán Exner je spíš sympatický floutek, který si s lidmi prostě jen tak povídá, než namachrovaný drsňák, co pro ránu nejde daleko, tak se to četlo samo. Letní vyprávění se sice vleklo líně jako řeka, na jejímž břehu se odehrávalo, přesto nenudilo a udržovalo mě v mírném napětí a zvědavosti až do konce. Prostě ideální čtení třeba na dovolenou.... celý text

Pošťákova snoubenka 2018, Denis Thériault

Google poezie: Psáno našeptávačem 2020, Tomáš Miklica

„Teda, to muselo dát příšernou práci. Přitom taková blbost, co?“ :o) Tahle hláška bylo to první, co mě napadlo. Ne že by dalo nějakou extra práci ty básně vytvořit, o to se koneckonců postarala technika. Ale ne všechno, co z našeptávače vypadne, je hodno nazývat poezií. A vybrat z toho obrovského množství to, co za něco stojí, a výstižným nadpisem, který dá zdánlivě nahodilým a často nesourodým útržkům vět úplně jiný rozměr, to povýšit na poezii, opravdu muselo dát práci. BUDOUCNOST až mi až mi jednou nezavoláš až mi tváře zcela zblednou až mi čas řekne stůj až mi bude tak sto deset přijde bůh a zmáčkne reset Kromě samotných básniček, většinou vtipných a často lehce nekorektních, je pěkná i předmluva a na konci moc hezký rozhovor se zakladatelem tohoto konceptu. „Ta nejlepší google poezie nám může hodně prozradit ‒ je to záznam toho, o čem lidé přemýšlí, když si myslí, že se nikdo nedívá.“ Doporučuji všem milovníkům nejen slovních hříček a alternativní poezie, ale také všem, kteří dokážou ocenit vtip, i hračičkům, kteří se možná nechají inspirovat. :o)... celý text

Čisté radosti mého života 2002, Jan Šmíd

Přes některé i poměrně dramatické okamžiky, které s sebou přináší život na řídce obydleném americkém venkově (notabene život s lvicí), plyne kniha klidným pomalým tempem. Celý příběh, složený z mnoha minipříběhů, jež se tak na cestách po tomto kraji mohou člověku přihodit, se odehrává v jakémsi zvláštním bezčasí (možná padesátá léta 20. století, ale stejně tak dobře by to mohla klidně být léta sedmdesátá) a je připomenutím toho, že štěstí si každý představuje po svém a ten, kdo nemá mnoho, je mnohdy bohatší než ten, kdo toho má až moc. Doporučuji milovníkům krásných popisů přírody a přívětivých knih s pomalu plynoucím dějem, které spíš uklidní, než aby nějak výrazně pobavily.... celý text

První kost božího těla 1998, Petr Stančík

SPOR OBLOHY A SLUNCE Tak zpívá tma: Když do mne ránou rána pronikneš, mou temnou tvář tím zakryješ. Tak zpívá slunec: Rozkoší, kterou ti dávám, roste tráva. Tak zpívá tma: Optej se milenců, čí zraky je lépe skryjí? Mé! Já pasu vlkodlaky. Tak zpívá slunec: Kam jen pohledím, ty pošleš stín. Obloho oblá, rozkostřený kloube božích sil, nebýt mne, nikdo tě nikdy nespatřil. Tohle je poezie, která mě oslovuje. Nebudu tvrdit, že se mi líbilo všechno. Některé básně mě minuly, některé jsem nepochopila a u některých jsem si říkala, že je autor psal v pořádném rauši. :o) Ale jako celek hodnotím vysoko, protože ty ostatní jsou skvělé. Obdivuji úžasnou hru se slovy. Vtip a lehkost, s jakou básník vytváří nová slova a těm starým dává nové významy. SETKALCOVSKÝ STAV Setkali jsme se včera i setkali láskou: já byl útek, ty osnova. Dnes už jen páříme se, párat zítra začneme a jako páru nás pak jeden vítr na dvě strany rozduje.... celý text

Další příběhy nečekaných konců 2006, Roald Dahl

Možná jsem už zhýčkaná, ale za svůj život jsem četla nepočítaně mnohem lepších povídek. Ty nečekané konce vůbec nečekané nebyly, po jazykové stránce také žádný zázrak, prostě celkově jsem se u této knihy dost nudila.... celý text

Podivuhodný život osamělého pošťáka 2017, Denis Thériault

Cestuješ ve mně obdivuj mou krajinu okus mé vody Mám moc ráda haiku a opravdu obdivuji toho, kdo ho umí napsat tak, aby dávalo smysl, bylo poetické a zároveň dostálo předepsanému počtu a pořadí slabik 5‒7‒5. Proto jsem se pustila i do této knihy. Příběhu samotnému bych neudělila více jak dvě hvězdy, ale díky těm básničkám, z nichž některé byly lepší než ty skutečně japonské, se kterými jsem měla možnost se seznámit, přihazuji třetí a ta čtvrtá je za naprosto nečekaný a pro mě překvapivý konec. Některé komentáře pode mnou knihu právě za ten závěr kritizují, ale v mých očích knížce natolik vylepšil renomé, že jsem nakonec zvedla hodnocení. Dalším kladem bylo, že jsem se dozvěděla spoustu nových zajímavých informací o japonské poezii a rozšířila si obzory o další její formu - tanku. Jako nedostatek naopak vnímám to, že básně v této knize dost často nedodržovaly předepsané pořadí slabik, takže to vlastně opravdová haiku nebyla. Nevím, zda je to tak i v originále, nebo je tím vinen překladatel. Chápu, že překládat něco takového je obzvlášť těžké. Ale s přihlédnutím k tomu, že se nejedná o sbírku japonské poezie, ale o beletrii (vzhledem k rozsahu spíš novelu než román, jak uvádí anotace), tuto nedokonalost nakonec přehlížím, protože i tak jsou ty verše hezké. Cestuji v tobě proniknu až do středu tvé metropole... celý text

H₂O a pastýřové snů 2019, Petr Stančík

„ ‚Do motýlího sosáčku!‘ ulevil si Hugo pomocí nejsprostší ze všech japonských nadávek, kterou se naučil od pana Zakahira, svého mistra bojového umění zvaného Kendó neboli Cesta meče.“ Třetí dobrodružství klanarádů Huberta, Huga a Ofélie, členů klanu H2O, je stejně povedené jako předchozí dvě. Moje nadšení neutuchá. Nemyslela jsem si, že někdy budu fanynkou knižní série určené pro mladší školní věk, ale už je tomu tak. Autora si řadím mezi oblíbené, a než vyjde další díl, tak se asi pustím do nějaké jeho jiné knížky pro děti, abych zjistila, jestli jsou stejně dobré. :o) „Pedr. Nejezchleba přezdívaný Dieta, byl ředitelem základní školy Evelíny Saturejkové. Když byl v mládí pro nedotáčivost mozkových závitů vyloučen ze studií, nechal si své křestní jméno Petr úředně změnit na Pedro. A od těch dob ho píše zkráceně s tečkou na konci, aby si lidé mysleli, že je doktorem pedagogických věd.“... celý text

Steiner aneb Co jsme dělali 2001, Martin Fahrner

„Někdy možná člověk musí hodně zapomenout a hodně prožít, aby nakonec objevil pravdy, které mu už dávno pošeptali jiní.“ Třetí kniha od Martina Fahrnera, kterou jsem přečetla, a s definitivní platností si ho zařazuji mezi své oblíbené. Tentokrát se nejedná o klasický příběh, ale o takový kaleidoskop vzpomínek, kdy do kratičkých střípků ze života fiktivního hlavního hrdiny zjevně probleskují skutečné postavy a skutečné prožitky samotného autora. Není to nijak ohromující, akční ani napínavé, přesto jsem se ke čtení vracela ráda, protože co mají zatím všichni Fahrnerovi hrdinové společné, je snaha být lepším člověkem a nezlomná víra ve spravedlivý svět, pro který jsou ochotni bojovat do roztrhání těla. Ovšem bez zbytečného zdůrazňování všech ústrků a utrpení, kterým při tom musí čelit. Ano, i tady se tak trochu hraje na city, ale nenásilně. Spíš je to takové laskavé pohlazení pro duši.... celý text

H₂O a tajná vodní mise 2017, Petr Stančík

„Ten Vulpes měl prostě všechny možné nešvary, a skoro žádné švary.“ VYNIKAJÍCÍ! Je to sice oficiálně knížka pro děti, ale myslím, že daleko víc si ji užijí dospělí. :o) Opravdu doporučuji každému, kdo ještě úplně dítětem být nezapomněl a kdo dokáže ocenit úžasný cit pro jazyk a téměř cimrmanovskou poetiku. Jen na okraj, další díl je možná ještě lepší. ;o) „Rotunda je románský kostel do kruhu. Runda zase znamená, když se v kruhu kolem stolu vypije nějaký nápoj, například kohoutková voda. Obě slova pocházejí z latinského rotundus, čili kruhový. Nejvíc rotund na celém světe najdete v Čechách a na Moravě, je to taková naše národní specialita. A nejvíce rund krouží v hostinci U Zlaté rotundy.“... celý text

O malíři 2019, Pavel Čech

Krásné, ale smutné. Trochu mi to náladou připomnělo Šťastného prince od Oskara Wilda. Ilustrace jsou samozřejmě nádherné jako ve všech knihách Pavla Čecha, ale tentokrát téměř černobílé. Absence barev podtrhuje melancholii příběhu a obrázky zimního města bez lidí mi úplně připomněly covidově vylidněnou Prahu. „Procházel městem, které tak dobře znal. V průchodech foukal studený vítr a zasněžená dlažba klouzala. Svět jako by ztratil barvy. Byla to dlouhá zima. Ulice byly liduprázdné.“... celý text

Cesta kolem mé hlavy za čtyřicet dnů 1985, Miroslav Skála

„Každý slušný člověk vlastně celý život hledá vážnou známost se slušnou, skromnou nemocí, se kterou by se sžil.“ Úsměvné, laskavé čtení (nic k popukání, spíš jen k lehkému pousmání), po kterém je člověku tak nějak obyčejně hezky. A i to je někdy třeba. Vlastně docela často. :o) Navíc napsané moc hezkým jazykem. „Sám sobě se za obzorem neztratíš, byť jsi ho měl sebemenší. A jiným? Když zmizíš z obzoru jedněm, neodbytně se objevíš na obzoru druhým. Není úniku. Někomu vždycky budu v obzoru trčet.“... celý text

Andykódy 2020, Andy Bureš

Kdybych neznala souvislosti a brala to opravdu jen jako poezii, pak musím přiznat, že by tyto „verše“ strčily do kapsy mnohé z těch, se kterými jsem měla v poslední době tu čest. Ovšem ve světle toho, o co jde ve skutečnosti, musím říct: Je to výborné a fakt mě to pobavilo. Skvěle to ilustruje typickou českou schopnost přežít to nejhorší jen díky tomu, že si z toho budu dělat srandu. Protože vlastně je to spíš k pláči.... celý text

Zvláštní, ale pravdivé 2017, John Searles

Mlýn na mumie 2014, Petr Stančík

„Když se Durman marně snažil polknout hostii, která se mu přilepila na jazyk, pomyslel si, jaká škoda, že Ježíš nebyl kuchař. To by jistě neproměňoval své tělo do suché, nekvašené oplatky bez chuti, ale vybral by si k tomu třeba bouillabaissu nebo jehněčí kolínko na rozmarýnu. Kněží by během mše vařili a teologické spory by se nevedly o vycházení Ducha svatého, nýbrž o to, zda biftek smažit na sádle, nebo na oleji, či je-li přípustné do bramborového salátu přidávat mrkev.“ Velmi osvěžující kombinace světa alá „Adéla ještě nevečeřela“ s průvodcem po pražských knajpách a bordelech (v obou případech s velmi barvitými popisy nabízených rozkoší) za Rakouska-Uherska, zpestřená fantaskními až mysteriózními scénami a doplněná mnoha vtipnými historicko-politicko-filozofickými postřehy. Lahůdka pro jazykové fajnšmekry. V případě duševní nouze lze nalistovat libovolnou stránku a téměř s jistotou tam najdete nějakou perlu, která vám poskytne první pomoc. Pročež velkoryse promíjím rozplizlý konec a vřele doporučuji coby účinný nástroj duševní hygieny. „První živý tvor, jehož člověk domestikoval, nebyl žádný vlk, nýbrž kvasinka. Alkohol a chléb stály u počátku lidské civilizace.“... celý text