neheria
přečtené 143
Holky odnikud
2021,
Amy Reed
No. Je to zajímvej pokus o přiblížení feminismu a problematiky rape culture mladším čtenářům, taková kombinace Moxie a seriálových 13 důvodů, řekla bych. V průběhu knihy se objevilo mnoho pasáží, který byly excelentně napsaný a zasahovaly přímo do černýho. Mluvím o problematice sebenenávisti, depresí, neznalosti práv a povinností ve vztazích a samozřejmě znásilnění. Zásadní problém byl, že pasáže většinou ležely dost roztříštěně po textu, moc na sebe nenavazovaly a hodně skákaly od jednoho tématu k druhýmu. Hodně mě mrzelo, že se k většině nakousnutých problematik autorka už podruhý nevrátila a neprozkoumala i jak se můžou v průběhu času měnit, ať už k horšímu, či lepšímu. Taky mě mrzela ta hodně agresivní nálada, která se táhla celou knížkou. Agresivní vůči klukům. Ti byli hodně zobecňovaní a docela ráda bych viděla nějakej objektivnější, komplikovanější pohled, ne jenom rozdělení na černou a bílou. V druhý půlce se to autorka snažila trošku zachraňovat a dala spíš najevo, že ne všichni kluci musí bejt hovada, ale nijak nepátrala po tom, co k rape culture nejčastěji vede - špatný vzdělávání. Kdo z vás se ve škole učil o principu svolení? Že i mlčení je "ne" a jen jasně řečené "ano" je ano? A že "ano" v průběhu změněný v "ne" je taky ne? Zní to logicky, ale ne každej si to musí uvědomit, když mu to není explicitně řečeno. A ve školách vám jen ukážou co je to tampon, co vložka a že užívat kondomy je fajn nápad. Uff. Obecně vzato - fajn snaha. Asi bych to malý holce nedala číst bez nějakýho doplňkovýho rozhovoru a popovídání si, protože by si z toho akorát mohla odnýst že všichni chlapi jsou nebezpeční a je třeba se jim vyhejbat, ale tuna jinejch věcí - přístup holek k sexu, bezpečnost sexu, práce s intimností ve vztahu, nějaký pochyby o sobě samý při hledání si partnera/partnerky a obavy z toho, co bude - je tam nakousnuto fakt hezky. A samozřejmě velice slušný přiblížení tématu znásilnění. Jak s oběťma jednat, popsaní jejich pocitů, důvodů k traumatu a bolesti, vysvětlení některých možných způsobů reakcí a vyrovnání se.... celý text
Vejce a já
2004,
Betty MacDonald
K tomuhle není co říct, zkrátka příběhy jak je psal sám život. Jedna z nejlepších knih, co znám.
Důmyslné umění, jak mít všechno u pr**le
2017,
Mark Manson
Navzdory očekávání vůbec ne tak zlé, jak jsem se bála. Autor je cynický, občas vtipný, ale hlavně vám jeho názory nerve do hlavy ať to stojí co to stojí, prostě jen konstatuje obecné pravdy. Což je vlastně fajn.... celý text
Ostrov Lhářů
2015,
E. Lockhart (p)
Páni. Tohle je neuvěřitelně zvláštní knížka. Z letmého pohledu na komentáře vidím, že ne každému sedla, a že ne každý ji pochopil, ale páni. Když jsem se do ní pouštěla, nevěděla jsme nic, ani anotaci jsem nečetla, jediný, co jsem znala, byla první věta. Nebo čtyři. „Welcome to the beautiful Sinclair family. No one is a criminal. No one is an addict. No one is a failure.“ A nějak mi to stačilo. Po první desítce stránek jsem naprosto podlehla jazyku a stylu vyprávění, a i když jsem naprosto netušila, která bije, četla jsem dál. Prvních 200 stránek bych asi neoznačila za nudu, ale rozhodně se nic nedělo. Ale to je právě to, co mě táhlo dál. Kdy se něco konečně stane? Co nevíme? Furt se o něčem nemluví, něco se stalo, co? A vyplatilo se to. Nechci se tu o tom moc rozepisovat, pokud má tuhle knížku smysl číst, tak když o ní nic nevíte. Ale způsob, jakým doručuje poselství, forma komunikace, kterou se postupně prokousáváte, představy hrdinky bez mrknutí oka přecházející v realitu a zase zpět… bomba.... celý text
Každé řešení má svůj problém
2009,
Kerstin Gier
Vlastně nevím, co jsem čekala, ale tím, co jsem dostala, jsem byla příjemně překvapena. Knížka byla vtipná, čtivá, příjemná - a to i přes to s jak obtížnými tématy se potýká. Mileráda doporučuji.... celý text
Probudím se na Šibuji
2018,
Anna Cima
Probudím se na Šibuji je kouzelná záležitost. Potýká se se dvěma hlavními příběhovými linkami, které se zprvu něžně a opatrně oťukávají a nakonec zcela nestydatě proplétají. A funguje to výborně. Akademické prostředí a všední život v kontrastu se záhadou opletenou existencí myšlenky v tokyjské Šibuji zkrátka fungují perfektně. Prostředí, témata, vztahy i příběh jsou skvělé a fakt je žeru. Co ale nežeru jsou postavy. Většinu postav. Jaká je pointa Kristýny? Proč tam je, k čemu slouží? A proč se autorka rozhodla představit Janu jako arogantní, elitářskou a povrchní kravku? Prvních pár kapitol jsem skutečně měla chuť knihu zahodit, protože mi Jana neuvěřitelně pila krev a moc nechápu, proč musela být takhle protivná a zlá, když to stejně v příběhu žádnou roli nehrálo. Navíc se v průběhu knihy všechny tyhle její negace záhadně vytratily a já si furt nejsem jista proč. Bylo to díky japonské literatuře, díky jejímu zažrání do Kawašitovy záhady, díky společnosti V.K.? Nevím, nevyrozuměla jsem, nepochopila jsem. A je mi to popravdě docela líto, ráda bych viděla za tím vším, co postavy mají představovat, něco víc, ale prostě tam nic není. Krom postav mi taky ještě úplně nesedl jazyk. Byl nejednotný a místy rozptylující. A ne nejednotný protože se běžné pasáže prokládaly těmi překladovými, to se nebojte, to jsem ještě pochopila, ale zvláštně zvolené puny, zničehonic se vynořivší filozofické odstavce a nepřesvědčivé dialogy zkrátka rušily. A ten freš hovorovej jazyk taky nebyl moc freš. To se povedlo Pavlu Barešovi u Mety, ale fakt ne Anně Cima v Šibuji. Nejraději bych knížce dala 90 %, jelikož mi ale Databáze dovolí pohybovat se jen v sudých desítkách, zvolím 100 %. Je to skvělá záležitost, jsem ráda, že kdy vyšla a určitě ji vřele doporučuji. Čtení mě moc bavilo, užila jsem si ho a k polovině knížky už jsem na počáteční nesnesitelné chování Jany skoro zapomněla a mohla si nerušeně užívat jejího příjemnějšího já. Obou já.... celý text
