Oophaga
přečtené 2060
Dívka v pavoučí síti
2015,
David Lagercrantz
Na Larssona to navazuje asi tak ´šikovně´ jako Lars Kepler, jen s výhodou toho, že Lagercrantz může pracovat s postavami, které vymyslel jeho předchůdce. Ten je dokázal stvořit coby dostatečně poutavé a bizarní, ale přitom živoucí. Následovník už jen opakuje jejich typické rysy, ovšem pod jeho taktovkou zůstávají pouze figurkami na šachovnici. Vybírá si sice zajímavá témata (autismus, savantský syndrom, umělá inteligence, singularita), ale pak je ztvárňuje tím nejpovrchnějším způsobem typu: našel jsem si všechny potřebné informace na Wikipedii. Nehledě k tomu, že Balderův objev funguje v příběhu zcela trapně jako MacGuffin. Celý techno thriller je pak v závěru očekávatelně technofobní (Je to velký člověk, zničil svůj největší objev, aby nemohl být zneužit). Autor bere za svůj Larssonův občasný patos (zpravidla však v předchozích dílech průběžně odlehčovaný ironií), jenže zcela neohrabaným, někdy dokonce didaktickým způsobem, který je místy nechtěně vtipný. Navíc se dopouští se školáckých chyb, kdy vševědoucí vypravěč čtenáři přímo říká, co si má o které postavě myslet, místo aby to dynamicky ukazoval, nebo alespoň jen naznačoval popisem chování. Škoda, když už se chtěli přiživit, mohli to aspoň udělat dobře. Nikomu to ale vadit nebude, protože valná většina konzumentů nepřemýšlí (šťastně hltají své Keplery a teď i Lagercrantze), takže prodeje budou - už jsou - závratné a soukolí se povalí dál v duchu hesla Show must go on.... celý text
Příběh služebnice
2008,
Margaret Atwood
Nejčastějším problémem dystopií je, že jejich sdělení (týkající se problémů současné společnosti a jejich potenciálního zhoršení) bývá poněkud přímočaré. Tady je zmíněná slabina zmírněna zábavným odstupovým trikem v závěru, který upřesňuje i mlží zároveň. A zejména tím, že celý text je napsaný dech beroucím způsobem. Styl autorky sice místy paradoxně oslabuje výpovědní status hrdinky (která vše vypráví pro kazetovou nahrávku, jak se později dozvíme); narátorka, jež touží zejména vylíčit svůj příběh, by se možná nezabývala zemitě svůdnými popisy, např. zahrádky: "Tulipány jsou červené, u stonku až tmavě rudé; jako kdyby je někdo řízl a teď se v těch místech začínaly hojit." (nebo) "Tu a tam jsou vidět žížaly, důkaz plodnosti půdy, jak se polomrtvé zachytily na slunci, pružné a růžové jako rty." Podobné příměry však obvykle také odrážejí situaci protagonistky i její touhu po starém světě, jehož drobných radostí si dostatečně neužívala, dokud mohla. I když tedy barvitý a bohatě strukturovaný jazyk narušuje iluzi zdánlivého mluveného proudu vědomí (přičemž jeho účelem je rovněž v průběhu čtenáři zatajit, z jaké pozice a jakým způsobem jsou vlastně události podávány), lze mu jen těžko odolat.... celý text
