Oophaga komentáře u knih

Autorka chtěla evidentně napsat novelu na aktuální společenské téma, která ale trochu převrátí perspektivu a bude jistým způsobem kontroverzní. Dílo, které bude čtenáře provokovat k přemýšlení o tématu. Zásadní problém ale je, že jakmile začneme východiska nastíněného světa a problematiky důsledněji promýšlet, přemýšlení samo je nakonec hlubší a podnětnější než samotná próza, která v tom kontextu působí jako slabá, i když vlastně není špatná. Ukazují se nekonzistence fikčního světa (a to bohužel nejen záměrné nekonzistence vylíčené praktikované ideologie, které jsou evidentní a zamýšlené), nedotaženost postavy, pomyslná "neochota" věnovat se tomu důkladněji. Vypadá to, jako by autorka měla nápad, ten nahodila a dál už se jí tím nechtělo příliš zabývat. Nahozeně působí charaktery, prostředí, ideologie i příběh, který nejvíc může některým čtenářům scházet. Zatímco v jiných dystopiích prostředí rámuje a určuje iniciaci či cestu hrdiny, tady je hlavním tématem popis fungování světa; protagonistka vlastně nikam moc nesměřuje, nijak se nevyvíjí (její závěrečné jásání jen potvrzuje, co už o ní víme). Je to jen průvodkyně, hlas, který má objasnit, "jak to tady funguje". A je to trochu škoda. Nejzdravější asi je k textu přistoupit bez jakýchkoli očekávání - pak může čtenáři něco dát, aniž by ho příliš zklamal.

6 03.03.2020

Podnětný román o umělé inteligenci, který není technofobní. Zázrak! V samém závěru pak připomene i epizodu ze seriálu BLACK MIRROR (série 3, epizoda 4) nazvanou SAN JUNIPERO (mimochodem taky téměř jediný optimisticky vyznívající díl v celé téhle řadě příběhů o dopadu rozvoje technologií na běžný život). Mnohé aspekty budou samozřejmě složitější, než jak je nastiňuje text, který se pokouší čtenáři trochu vyjít vstříc (ne ve smyslu myšlenkové plochosti, ale spíš ve snaze nezahltit jej technickými popisy). Autor evidentně chtěl, aby román působil spíš jako příběh ze současnosti (hrdinka je narozená v 80. letech), než "sci-fi z budoucnosti" (po kterém pak ke své vlastní škodě tendenčně - preventivně - nesahají nežánroví čtenáři). Takové to "it is happening now". Osvěžující pohled na problematiku, kterou spisovatelé obvykle nahlížejí spíš s varovně kynoucím prstíkem (ale ne, že by tato próza vůbec nereflektovala krize, jež mohou v dané souvislosti potenciálně nastat). Dobře vychovaná UI do každé rodiny! ;)

10 28.05.2019

"Tvůj hrdina je bílý Američan středního věku, co bloumá městem se svým bělošským žalem středního věku? Je dost těžký soucítit s takovým chlapem. I když je gay." Ledaže... by to nebyla tragédie, ale komedie. Není to hrdina, je to pošetilec! Je to vtipné. Často velmi, velmi trefné. Vysloveně labužnicky napsané, ale nebudí dojem samoúčelu (paradoxně mi ale styl souzněl víc s protagonistou, než s vypravěčem). And in the end, every story is a love story. Ocenění navzdory jsem nečekala nic zásadního, anotace mě zvlášť neoslovila (krize středního věku po cestě "kolem světa"), ale nakonec mi to dost sedlo. V hodnocení pořád lavíruju mezi **** a ***** (možná to bude občas skákat sem a tam), ale ve výsledku vždycky doporučeníhodný román, který dokonce potěší (přitom obvykle doporučuji spíš romány, které rozhodí). A jo, uchechtávala jsem se nahlas (ale to já dělávám, jsem taková šťastná to povaha).

3 20.01.2019

Zdánlivá "revenge story" postupně spěje k nevyhnutelnému, hutně a mohutně anticipovanému finále v obou časových liniích... Vzpomínky spolu s dospíváním hrdinů potemňují a nizozemský venkov se pomalu rýsuje jako větší peklo než Dumontovy filmové francouzské vesnické vize (a rozhodně to není taková legrace). Nakonec je vlastně škoda, že se toho tolikero objasní - co se přesně stalo a jak k čemu došlo - ta nedořečenost je v textu dlouhou dobu zajímavě funkční. Pozoruhodná je i ambivalence protagonistky, která se typicky adolescentně podílí na chování, jež považuje za nesprávné (jen aby náhodou nebyla vyloučena z party vyvolených), až se postupně stejně přehraje z role viníka do partu oběti. Má ale opravdu z předchozích činů špatné svědomí (obětem příliš nestraní, protože je považuje za rivalky)? Považuje další vývoj událostí za svůj (ne)přiměřený trest? Stylisticky text není příliš výrazný (ale způsob vyprávění k obsahu sedí), nicméně hvězda navíc hlavně za bezútěšný závěr a to, jak autorka nechce čtenáře hladit po srsti a nutí ho klást si nepříjemné otázky. Nejsou to ale úplně suverénní 4 ****, ta doslovnost (hraničící občas voyeurismem) vyznění trochu kazí. Ovšem většina publika to asi spíš ocení.

11.06.2018

Osciluji někde mezi *** a ****. Towles bezesporu umí psát, vytvářet atmosféru, okouzlit čtenáře – bavit ho a přitom ještě vnášet do příběhu v množství narážek a citací mnohé intertextuální spojnice, díky nimž text působí ještě "literárněji". A dělá to s naprostou lehkostí, podmanivostí, až opojností. Ale právě kvůli této líbivosti se občas lze zamyslet, zda už jsme nepřestoupili tenkou hranici kýče, jemuž je tu tak snadné podlehnout. Kniha totiž sice ukazuje drsné zákruty ruské historie 20. století, ale nepřestává být přitom vřelá, přátelská, optimistická a směřující k happy endu (a jistým způsobem usnadňující západnímu čtenáři přístup k "ruské duši", která je popisována angloamerickým autorem). Což jednomu připadá minimálně podezřelé, ale neodolávat je v tomto případě tak nějak sladké...

Níže uvádím citát z poznámky pod čarou, který je ilustrativní i humorně trefný:

"Čtenáři evropské beletrie mají tradičně těžkosti se jmény postav ruských románů. My Rusové se nespokojíme s křestními nebo rodinnými jmény; rádi užíváme zdvořilostní oslovení, rodová jména a celý zástup zdrobnělin – a to takovým způsobem, že jedna postava může být v rozmezí čtyř stránek označena čtyřmi rozličnými způsoby. Aby toho nebylo málo, naši největší spisovatelé, zjevně díky jakémusi hluboce zakořeněnému smyslu pro tradici či naprostému nedostatku představivosti, se podle všeho spokojují se zhruba třiceti jmény, která užívají pořád dokola. Neexistuje dílo Tolstého, Dostojevského nebo Turgeněva, v němž byste nenarazili na Annu, Andreje či Alexandra. Proto západní čtenář přijímá každou novou postavu, která se v románu objeví, s jistým rozechvěním – pro případ, že by v budoucích kapitolách hrála zásadní roli, se zastaví a uloží si její jméno do paměti."
(str. 111-112)

10 02.04.2018

PODHOUBÍ může vyvolat mylné předpoklady už proto, že novela byla nakladatelstvím Argo ne úplně ideálně inzerována coby horor (to je ale jejich obvyklá praxe s jakou se třeba intelektuální hříčky od Bineta nebo Eca snaží prodat i čtenářstvu Dana Browna, které je početně mohutnější a zisky z něj komerčně vydatnější). Jde spíše o v letním vedru se odehrávající mrazivé psychologické drama tematizující rodinnou tragédii a temné stránky lidské duše, které vyplouvají na povrch ve zlomových situacích nebo při mocenské převaze nad druhými. Próza je čtenáři záměrně nepříjemná a to nejen svým znepokojivým obsahem, ale také podivným „přelévajícím se“ vypravěčem, který vypráví z odstupu, ale zároveň se tu více-tu méně fokalizuje do perspektivy jednotlivých postav – nicméně tyto přechody jsou náhlé, často i matoucí a vyžadují jisté soustředění. Navíc je to ale vypravěč rozmarně nevěrohodný, který příběh zprostředkovává sérií neustálých, opakujících se anticipací, z nichž ale dlouho neprozrazuje to podstatné. Vzniká tak napětí, které jistým způsobem spíš irituje, než dráždí – očekávání totiž dává tušit, že se odehraje/odehrálo něco nepěkného a pro publikum možná až frustrujícího…

2 05.03.2018

Mé oblíbené guilty pleasure v tomto díle bezradně přešlapuje na místě. Autoři ze svých hrdinů tak dlouho zuřivě budovali Übermensche, až zjistili, že bez lidských slabostí, pudů a tužeb by to mohla být trochu nuda. Ale zároveň nejsou schopni nechat postavy slézt z piedestalu, což z nich (na konci této knihy konkrétně z Pendergasta) nakonec dělá ultimativní slabochy. Nehledě k tomu, že psychologie nikdy nebyla zrovna silnou stránkou série.

4 30.04.2017

RECEPT na tuto knihu je obsažen již v autorově předchozí knize. Např.:

- ...v oblíbeném žánru „osud malého člověka na pozadí velkých dějin“ (vem válku, přidej malého člověka a různě to střídej v poměru asi 3:4, dokud nevznikne poselství).

- Najednou jsem spatřil, že mezi slovy holokaust a transformers už není příliš velký rozdíl.

- Všechny ty příběhy nepřinášejí vhled do minulosti, přinášejí vhled do Googlu.

- „všechny naše problémy jsou proti tomu naprosto směšné“ křičí rachitický devatenáctiletý režisér, který právě natáčí filmový opus Hitlerova schovanka...

7 13.03.2017

Vlastně strašlivý kýč, napsaný přesně tak, aby působil na tu nejprimitivnější obrazotvornost. Vyvolává libé pocity, jaký byl život na malém městě v předválečné Francii vlastně idylický (sice zemřela matka do hrobu dána a nedůtklivý otec s nezájmem o dcery - ale rodinné sídlíčko plné rozkošných starožitností a rustikálního charakteru + láska rány zahojí) a evokuje napětí francouzského odboje za 2. světové války (ovšem se všemi těmi chic baretkami a sice přešívanými, ale elegantními kostýmky). Pak nechybí nějaká ta hrůza zajetí, mučení a koncentráku, aby si sentimentální duše mohly povzdychnout, jaká ta válka vlastně byla hrůza. A nakonec jsou všichni hrdinové (archetyp 'matky' i 'heroiny' je v obou sestrách zdárně až několikanásobně - nestačí zachránit jednoho člověka, ale pro jistotu desítky - naplněn), a čtenáři (či spíš čtenářky, na které autorka známá spíše texty 'červené knihovny' převážně cílí i tímto bestsellerem) mohou ronit slzy a dojímat se nad svým dojetím. Není náhoda, že už se chystá film, jistě bude 'pěkně vypadat' - tuhle fotogeničnost starých časů totiž pro jistotu nad míru exploatuje už román. Ale samozřejmě, že je to celkem čtivé, to zas jo.

12 15.02.2017

Škoda toho vydání (svazek vypadá jako průměrná příručka, jakých je na trhu nadbytek - ale kniha taková naštěstí není). Jde o docela slušný publicistický text, který je zábavný, poučný a plný příběhů i zajímavostí o paměti a jejím zkoumání i trénování, ukládání informací v mozku, zapomínání apod. Bratr J. S. Foera to navíc celkem dobře napsal, ale překlad je poněkud podceněn (jak je patrné už z příšerného názvu, který zcela neodpovídá originálu) a hemží se různými neobratnostmi, doslovnostmi a nepřesnostmi. Ale dá se to zkousnout, protože obsah za to stojí - nakonec pořád to není beletrie, u které čtenář podobné lapsy snáší hůř.

3 18.04.2016

Na Larssona to navazuje asi tak ´šikovně´ jako Lars Kepler, jen s výhodou toho, že Lagercrantz může pracovat s postavami, které vymyslel jeho předchůdce. Ten je dokázal stvořit coby dostatečně poutavé a bizarní, ale přitom živoucí. Následovník už jen opakuje jejich typické rysy, ovšem pod jeho taktovkou zůstávají pouze figurkami na šachovnici. Vybírá si sice zajímavá témata (autismus, savantský syndrom, umělá inteligence, singularita), ale pak je ztvárňuje tím nejpovrchnějším způsobem typu: našel jsem si všechny potřebné informace na Wikipedii. Nehledě k tomu, že Balderův objev funguje v příběhu zcela trapně jako MacGuffin. Celý techno thriller je pak v závěru očekávatelně technofobní (Je to velký člověk, zničil svůj největší objev, aby nemohl být zneužit). Autor bere za svůj Larssonův občasný patos (zpravidla však v předchozích dílech průběžně odlehčovaný ironií), jenže zcela neohrabaným, někdy dokonce didaktickým způsobem, který je místy nechtěně vtipný. Navíc se dopouští se školáckých chyb, kdy vševědoucí vypravěč čtenáři přímo říká, co si má o které postavě myslet, místo aby to dynamicky ukazoval, nebo alespoň jen naznačoval popisem chování. Škoda, když už se chtěli přiživit, mohli to aspoň udělat dobře. Nikomu to ale vadit nebude, protože valná většina konzumentů nepřemýšlí (šťastně hltají své Keplery a teď i Lagercrantze), takže prodeje budou - už jsou - závratné a soukolí se povalí dál v duchu hesla Show must go on.

14 13.09.2015

Nejčastějším problémem dystopií je, že jejich sdělení (týkající se problémů současné společnosti a jejich potenciálního zhoršení) bývá poněkud přímočaré. Tady je zmíněná slabina zmírněna zábavným odstupovým trikem v závěru, který upřesňuje i mlží zároveň. A zejména tím, že celý text je napsaný dech beroucím způsobem. Styl autorky sice místy paradoxně oslabuje výpovědní status hrdinky (která vše vypráví pro kazetovou nahrávku, jak se později dozvíme); narátorka, jež touží zejména vylíčit svůj příběh, by se možná nezabývala zemitě svůdnými popisy, např. zahrádky:
"Tulipány jsou červené, u stonku až tmavě rudé; jako kdyby je někdo řízl a teď se v těch místech začínaly hojit."
(nebo)
"Tu a tam jsou vidět žížaly, důkaz plodnosti půdy, jak se polomrtvé zachytily na slunci, pružné a růžové jako rty."
Podobné příměry však obvykle také odrážejí situaci protagonistky i její touhu po starém světě, jehož drobných radostí si dostatečně neužívala, dokud mohla. I když tedy barvitý a bohatě strukturovaný jazyk narušuje iluzi zdánlivého mluveného proudu vědomí (přičemž jeho účelem je rovněž v průběhu čtenáři zatajit, z jaké pozice a jakým způsobem jsou vlastně události podávány), lze mu jen těžko odolat.

3 01.09.2015

Backman je takový velmistr hřejivého lidského příbě-... kýče, že z toho zkrátka trochu chytám růžové osypky a raději bych dala 2**. Zvládá to výborně, ale kdo by měl rád manipulaci, ač celkem šikovně provedenou. Humor střídaný dojetím a světoborným ponaučením, že i ten největší protiva či pablb je lidská bytost, jen poněkud pohřbená pod nánosem komplexů a traumat. You just got to dig deep. Plus donekonečna proklamovaná oslava jinakosti coby výjimečnosti a srdíčka se tetelí... Díky fokalizaci se vševědoucí vypravěč často dívá pohledem (samozřejmě předčasně vyspělé a výrazně inteligentní) malé holky, takže text je vlastně nezávadný i pro odrostlejší děcka, budou ho zbožňovat věční young adults a k tomu sentimentální starší ročníky. Takhle se holt klohní bestseller. Jako pohádka celkem dobrý, ale na tu Lindgrenovou (jejímž skvělým Bratrům Lví srdce autor vzdává hold, ovšem stejně tak i dalším výdobytkům literární a převážně zfilmované popkultury) to stejně nemá.

8 07.06.2015

I když jsem četla nový Rauvolfův překlad, stejně na mě působil místy těžkopádně, občas kostrbatě a někdy archaicky. Samozřejmě se jedná o 20 let starou knihu, ale neměla jsem tak docela pocit, že by to byla Gibsonova chyba. Četba ve mě budila spíš chuť nahlédnout do originálu, než touhu pokračovat dál v češtině. Postavy evidentně hovoří poměrně svérázným jazykem, ale snaha o přílišnou kreativitu při jeho převádění vyvolává spíš pocit, že lidé takhle nemluví (a nemluvili a mluvit nebudou, ani ve fantastickém světě). Pro zajímavost srovnání úryvků u uživatele Hellboy. Vzhledem k tomu, že z toho nevychází nijak zvlášť dobře ani Neffova verze (a doufat, že se v dohledné době objeví třetí varianta, je zřejmě marné), asi nelze než doporučit četbu v angličtině.

3 10.04.2015

Předchůdce Stokera přistupuje k tématu s větší naivitou (danou i povahou vypravěčky) a zejména nižší variabilitou - oproti Viktoriány oblíbené kombinaci několika svědectví, forem a narátorů je Carmilla s jediným zdrojem poněkud chudičká. Ale obrovská škoda, že to nevyšlo v nějakém lépe přeloženém a vkusnějším gotickém vydání. Elektronická varianta sice čtenáře ušetří utrpení fyzického kontaktu s neestetickým svazečkem, nicméně k nastolené atmosféře by se tentokrát lépe hodil papír.

1 22.03.2015

Tentokrát jsem v hodnocení mírně nespravedlivá, protože nejnovější Murakamiho kniha je rozhodně lepší než jeho sáhodlouhé opusy ´Kronika ptáčka na klíček´ nebo ´1Q84´. Omezenější formát i konflikt zkrátka autorovi svědčí, jelikož má nepopiratelné sklony k bezbřehému grafomanství - na rozsahu necelých 300 stran se ale dají ještě jeho exkurzy do zdánlivě nesouvisejících proudů vědomí a vyprávění považovat za smysluplné vzhledem k celkovému vyznění. Koho už omrzel spisovatelův sklon k patosu a sentimentu (už jenom ty nadbytečné důrazy kurzivou; natož když dojde na sebelítost hlavního hrdiny, která nemá daleko k ufňukanosti protagonisty ´Norského dřeva´), toho však nový román dvakrát nepotěší. Stejně jako se nezavděčí tomu, kdo preferuje jeho bizarnější zápletky čerpající z východních motivů. Text je ale naštěstí alespoň podstatně sevřenější a koherentnější než předchozí česky vydané tituly, aniž by se vzdával obvyklé nedořečenosti a unikavosti.

4 04.03.2015

Balada o smutné kavárně: 3 - 4*, Svatebčanka: 5*. V druhém případě je působivá především úchvatná práce s dynamikou vyprávění a proměnami perspektivy. Lenivě pozvolné tempo graduje nezvyklým způsobem do jakéhosi "vymizení" ústřední (v očích hlavní hrdinky) události a následné emocionální prázdnoty vyjádřené však zhutněním děje podávaného náhle v retrospektivě, která s sebou nese přídech osudovosti i prchavosti zároveň.

1 14.02.2015

Co si počít s knihou žánru young adult (jíž čtete pracovně), která sice v rámci svého ranku není úplně špatná, ale nevydrží srovnání mimo něj, už vůbec ne stylisticky, ale ani jinak? Kouzla s nevěrohodnou vypravěčkou nejsou zrovna čarovná, když jsou "lháři" už v názvu knihy a odkazují se nejen ke skupince kamarádů, ale k celému pokryteckému rodinnému společenství. Vlastně to celé dost připomíná zápletku průměrného až podprůměrného filmového "hororu" The Uninvited (http://www.csfd.cz/film/234164-nezvana/), kterou sice nestojí za to vykrádat, avšak přesto to inspirační loupeží poněkud zavání. Na pubertální cílovou skupinu pak v zahraničí - kde je kniha bestsellerem s nějakým tím oceněním - působí text atmosférou bohatství a idyly starých dobrých časů zajištěné rodinky Sinclairových s temnými podtóny tahanic o peníze a nezřetelné tragédie - trochu jak z videoklipů Lany Del Rey. Přičemž sentimentální love story asi polechtá romantickou strunu spanilomyslných adolescentních čtenářek, leč je ve své cukrkandlovosti téměř nesnesitelná. Odhalení skutečného stavu věcí v závěru pak není ani tak překvapivé, jako spíš trochu zoufalecky nevyhnutelné.

6 20.01.2015

Na tak šťavnaté téma (exkomunikace kněze, který podlehl tělesné lásce a přestal věřit v Boha; nalezení Jidášových svitků popírajících zmrtvýchvstání) je to neuvěřitelně suchý text. Moment či postupný akt prozření nebo naopak zaslepení kontaktu s Bohem vlastně není nijak nastíněn, hlavní hrdina se jen nerozhodně potácí a ani ve své sexuální iniciaci není zrovna aktivní (toho se samozřejmě musí vždy chopit ženy). Když už nějaký zásadní čin vykoná, trpí u toho ztrátou paměti a není si dlouho jist, zda je skutečně jeho původcem (díky čemuž se ovšem fikaně vyhne trestu), ale ani jako nevěrohodný vypravěč není zrovna věrohodně napsaný. Nejzajímavější je na knize nutkavý motiv fyzického důkazu - představa, že by církev poškodil nález reálného Jidášova evangelia, ale jakmile by tento artefakt byl zničen, už by svou ničivou moc neměl, přestože by jeho obsah byl zveřejněn. Teze, že víra, která se dost pravděpodobně zakládá na něčem jiném, než na dokázaných pravdách a teoriích, by padla v prach kvůli další z nich. Který současný křesťan doopravdy vykládá bibli doslova? Což staví dost absurdní základní kámen celého díla, ale možná to něco vypovídá o lidské tendenci podepírat nehmotné a abstraktní ideje něčím hmotným a prokazatelným.

2 12.11.2014

Naštěstí jde o trochu víc než o čisté parazitování na klasice (a díkybohu lépe napsané než fan fiction), jejíž znalost je ale klíčová pro pochopení "mizanscény" příběhu. Bez ní jde jen o služebnickou love story paradoxně připomínající spíše o půl století pozdější Janu Eyrovou Charlotte Brontëové, než samotnou Austenovou (ale na své si přijdou třeba i milovníci seriálu "Panství Dowton" navyklí sledování dění "pod schody", které je o poznání činorodější, než dramata probíhající v pohodlí "nad schody", k jehož hladkému chodu je potřeba spousta těžké práce). Zatímco sestry Bennetovy a zejména jejich matka trpí pocitem, že k nim život nebyl fér, neboť je neobdařil řádným dědicem ani pořádným jměním, siroty Peggy a Sára, které jim za levný peníz slouží, nemají opravdu nic. Zřejmě aby šlo o zábavnější hrdinku, obdařila autorka ústřední postavu Sáry výrazně emancipovanější myslí, než je dobově oprávněné (což ale nakonec čtenáři zřejmě ocení víc, než kdyby šlo o pasivní mátohu ve stylu Fanny Priceové z austenovského "Mansfieldského panství"). Naopak překlad se zbytečně vyžívá v obskurních výrazech, které mají svou archaičností pravděpodobně navozovat správně nostalgickou atmosféru (např. přemíra "oznobenin" namísto omrzlin apod.). I přes válečný exkurz nejsou stejně jako u Austenové mužské postavy nijak důkladněji prokreslené, nicméně současná autorka je k nim o dost přísnější, než ta původní (takže se tu vesele - leč stále celkem cudně - smilní, Darcy zůstává poměrně nadutý i po svatbě, pan Bennet má temné tajemství a Wickham je nejen prevít, ale také pedofil :)). Co totiž zůstává, je ekonomické vyznění, v němž jsou zkrátka muži v kontextu doby nesmírně zvýhodněni, přidává se však osten sociální nespravedlnosti, na který neměly hrdinky předlohy v zajetí svého příběhu tendenci ani pomyslet (pokud tedy nepomýšlely na vlastní situaci). Kompozičně je však novější kniha poněkud méně vyvážená než ta, která ji inspirovala.

4 04.11.2014