oXide
přečtené 102
Zakladatelé Západu a poslední člověk
2007,
Ivo T. Budil
Opravdu povedená kniha, resp. eseje o vývoji Západní civilizace a následném předpokládaném zániku. Eseje jsou zpracované odborně a často jsou protkány zajímavými citacemi předních světových filosofů, ekonomů atd. Velmi často se kniha opírá o Francise Fukuyamu a jeho dílo Konec dějin a poslední člověk. Právě poslední člověk, se kterým je spojena Nietzscheho filosofie se tady objevuje velmi často, stejně jako celé Nietzscheho učení. Díky těmto esejím si člověk vytvoří nový obrázek na současnou společnost. Je třeba říct, že text není jen pouhou nic neříkající kritikou, jako to mají v oblibě někteří spisovatelé, ba naopak, snaží se Západní civilizaci částečně obhájit, i když nepopírá fakt, že spousta věcí je zkrátka špatně.... celý text
Psychologie pocitů štěstí
2013,
Jaro Křivohlavý
Naprosto dostačující publikace pro základní pochopení štěstí jako abstraktního pojmu, které nutně každý chápe jinak. Profesor Jaro Křivohlavý, významný český psycholog tuto knihu pojal spíše populárně naučně, než čistě odborně, nicméně právě díky tomu je tolik čtivá a přesto ji lze použít jako relevantní zdroj informací, i když jen základních. Nahlíží na štěstí ze dvou základních pojetí štěstí, horizontálního a vertikálního, které potom rozvádí do filozofického pojetí štěstí v minulosti, avšak zabývá se i moderním pojetím štěstí z hlediska psychologie. Rozhodně zajímavá kniha k zamyšlení, která předkládá ověřené informace. „Úspěch, stejně jako štěstí musí přijít jako vedlejší produkt jiného směřování (zaměření všech snah k jinému cíli). Je totiž nezaslouženou odměnou toho, když si zvolíme vyšší cíl nežli jen své vlastní zájmy.“... celý text
Kauza K. H. Borovský
1998,
Michael Borovička
Havlíček byl bezpochyby výjimečnou osobností v našich dějinách. Otázkou zůstává, zda je to dáno jeho povahou nebo okolím, společností, která v té době vůbec nebyla klidná. Už od jeho narození probíhaly různé revoluce a povstání, utvářela se silná vlastenecká hnutí a celý tento proces vyvrcholil roku 1848, kdy proběhlo tzv. Jaro národů. Od tohoto bodu jde Havlíčkův život spíše z kopce, i když záleží, jak se člověk na celou situaci dívá. Tato kniha poutavě předkládá životní etapy Havlíčka: jeho pokus stát se knězem, cestu do Ruska, novinářskou kariéru – kdy vlastně položil základy pro moderní žurnalistiku, ale i literární kritiku apod. Dnes je Havlíček chápán jako mučedník, a to přesto, že ve své době a ještě těsně před jeho smrtí byl veřejně kritizován. Nutno však dodat, že trnovou korunu mu na rakev B. Němcová položila zcela oprávněně.... celý text
Babička
2005,
Božena Němcová
I přesto, že se tak nezdá, Babička je nepochybně moderním dílem české kultury. Říká se, že Božena Němcová je přechodem naší literatury mezi romantismem a realismem – to je však zcestná myšlenka. Stačí se hlouběji podívat na její dílo Babička. Vlastně je třeba objasnit fakt, že samotná Němcová se o přerod české literatury z romantismu do realismu nijak nesnažila. Spíše tvořila na pomezí těchto uměleckých směrů. V Babičce se totiž zrcadlí romantický realismus. V Babičce je mnohem méně reality, než bychom u realismu očekávali. Převládá idealizování a na rozdíl od západních realistů se toto dílo drží při zemi, nesnaží se grandiózně vyzdvihnout svou monumentálnost a to i přesto, že ji nepochybně má! Babička je vlastně v tomto smyslu ještě jakási pohádka s realistickými prvky, chcete-li, bez nadpřirozených jevů a bytostí pro pohádku jako žánr typických. Svět v Babičce je jiný, než ten reálný, ale v jiném ohledu, je totiž nekonečně naivní a vládne zde až jakási mechaničnost – lidé se sdružují, jsou důvěrní, věrní, neexistují bariéry na základě původu, postavení apod. Postava Babičky je nejen důvěrnicí kněžny, ale snad až jakousi prozřetelností, která zasahuje do osudů ostatních. Tvorba Němcové, konkrétně v tomto případě Babička tak není snahou o akademickou dokonalost, nýbrž je to tvorba citů, snů, především až naivity. V lidech není cítit rozpolcenost ani jiné spory a tak toto dílo přichází o základní prvek moderní tragiky. Babička je tedy sice přímá, až naivní, možná dokonce primitivní, ale to jen souvisí s tím, že Němcová přirozeně věřila v přirozenou dobrotu lidské duše.... celý text
Máj
2002,
Karel Hynek Mácha
Vrcholné dílo české poezie, základní stavební kámen moderní české poezie a Mácha jako jeden z „prokletých básníků“ u nás. Máj jako dílo má všechno, od prvotního nepřijetí pro svůj nihilismus a málo vlastenecký charakter na pozadí Národního obrození, až po nepochopení v dnešní době, ano, tak složité dílo to je, že většinou populace je i po svých 180 letech stále zcela nepochopeno. Mácha zde skvěle pracuje až se surrealistickou přírodou, která má v Máji nezastupitelnou roli, nejde totiž o přírodu, jako takovou, nýbrž o jakousi živou entitu, tedy „Matku zemi“ (viz. deníky). Mácha zde staví do kontrastu pomíjivost lidského osudu (se kterým skvěle pracuje) oproti věčnosti přírody, která je nepomíjivá, věčná a stále se obnovující – Mácha dokonale pracuje s časem. Ve své první rovině je sice dílo lehce obhájitelné jako báseň lásky (aneb zcestná interpretace na základních, ba dokonce středních školách), ale ve své podstatě je i láska sama pomíjivá, tak jako život člověka, který Mácha vnímá naprosto lhostejně a ústřední myšlenkou díla je pak právě pomíjivost (v čase). Bohužel je zdejší hodnocení naprosto zkresleno nepochopením a neschopností správně nahlížet na text a nevnímáním mimotextové roviny.... celý text
