Pablo Kral
přečtené 639
Tři poklady Tao
2009,
Osho
Tao-te-ťing jsem četl už dávno a měl jsem z něj roztodivné pocity. Geniální i hloupý, užitečný i nepraktický, překrásný i ohavný, galantní i klackovitý, fascinující i nudný.... no prostě bipolární. Chtěl bych na tomto místě zdůraznit obtížnost tématu a tak trochu i troufalost komentátora - Osha. Vznikl obsáhlý a odvážný komentář, a já musím říci, že jsem se u této knihy ani na chvíli nenudil. Souhlasím s podtitulem - slovo "rozjímání" zřejmě nejlépe vystihuje podstatu tohoto poměrně dobře promyšleného svazku. Jak už jsem naznačil, nebylo to moje první setkání s autory (Lao-c´ i Osho) - jinak bych nejspíš nikdy nevolil tak obtížné téma jako je komentovaný Tao-te-ťing. Obtížné, ale elegantní. Kupodivu - četlo se to opravdu výborně. A taky intuitivně cítím, že oba autoři věděli o čem mluví - měli co říci, ať už oba dva máte, či nemáte rádi. Osho odvedl monumentální práci - 466 stran textu kroužil jako zkušený orel vzdušnými proudy a nakonec stejně musel přiznat, že splynout s Tao můžete jen vy sami na vlastní pěst a nijak jinak. "Zmocnit se" jádra tohoto jedinečného učení ne-konání, je tedy toliko věcí ryze individuální. Přirozeně mě občas napadalo, neodvedl-li Osho tak trochu medvědí službu. To ale ať posoudí jiní. Sám za sebe: Dlouho již tomu co jsem pocítil takovou radost ze čtení duchovně spřízněné knihy. Skutečná lahůdka. To máte tak: Když jsem na střední sedával v lavici znechucený z nezáživného učiva, často jsem pozoroval za okny učebny v přilehlé botanické zahradě vzrostlou, košatou a majestátní korunu buku, a utěšoval se tím, že znalosti jsou za určitých okolností vlastně druhem hlouposti, zvláště pak, staví-li se na odiv. Měl jsem co dělat, abych nevstal a neučinil v této věci veřejné prohlášení. Naštěstí jsem to neudělal, a ponechal jsem si své tajemství pro sebe. Ten strom také. Nakonec to se mnou stejně nedopadlo nejlíp, ale to už je jiná historie. Ten buk kdysi žil a stále ještě žije ve mně, doufám, že mě přežije a bude pak stát na stráži jako memento ještě dlouho.... Tohle ovšem nebyla taoistická meditace, ale únik. Útěk od nestravitelné reality. Pravé Tao žije i umírá zároveň, Tao působí z nicoty, Tao je i není, Tao je jako cesta do ráje i slepá ulička, Tao tepe těhotnou práznotou, Tao neustále mlčí i tiše promlouvá k tomu, kdo chce naslouchat - a nejen ústy Osha - i přes propast věků. Jaképak paradoxy? Jaképak absurdity? Každá mince má přece dvě strany, ale sama je jen jedna. Tao je v evropských poměrech ve své původní formě prakticky nepoužitelné (neříkám nepochopitelné), takže jsem si aspoň užíval co to šlo ten rozkošný "idealismus", "utopické", a přesto hluboce pravdivé vidění nitra člověka. Dávám pět hvězd.... celý text
Továrna na smrt
1959,
Erich Kulka
Když pominu zvrácené hledisko extrémně cynických vykonavatelů táborové brutality, jeví se mi věc takto: Syrový a surový dokument, jehož pochopení je dnes pro většinu lidí limitováno naprostou nemožností prakticky porozumět osudu vězně koncentračního tábora, nebo si alespoň přibližně představit, o co šlo. Děs, při kterém vstávají vlasy a naskakuje husí kůže má vpravdě existenciální rozměr. Lidské bytosti zakoušející takové utrpení na hranici naprosté nesnesitelnosti mne, postmoderní civilizací zhýčkaného pokojového mopslíka, dovádí k otázce, v čem spočívá ta exkluzívní síla, která dohání některé jedince k závratným výškám vystupňované touze prostě žít a přežít. Za každou cenu to přežít. I takoví se kupodivu našli. Když to vztáhnu na sebe - kam až sahá moje představivost, nikde sám u sebe neshledávám pud sebezáchovy takového druhu a rozměru, abych mohl vydržet hotové inferno osvětimského lágru. To, co popisují autoři jako běžný provoz, bych já nevydržel ani jeden jediný den. Jeden filozof kdysi řekl, že jakákoli zrůdnost, která se stát může, se taky stane. Dřív nebo později. Propojení masového průmyslového odvětví s fyzickou likvidací lidí je toho těžko stravitelným důkazem. Chápu tento výrok tak, že příroda (nevyjímaje člověka) podrobuje svoje produkty těm nejneuvěřitelnějším experimentům a zkouškám, jaké jen lze myslet a vymyslet. A že Bůh mlčel? Že do těch neuvěřitelných hrůz nezasáhl? Tady můžu říct jen jediné: jsem ateista, a to mne, jak se domnívám, přece jen poněkud více přibližuje alespoň chvilkovým náhledům na podstatu zrůdnosti holocaustu. Není pro mne žádným překvapením, že vesmír při těch hrůzách dál a dál prostě jen dýchal těmi svými několika málo Kelviny tepla. Už Lao-c´ jasně řekl: „Nebesa neznají slitování. Zacházejí se všemi tvory jako se slaměnými psy“. A propos – problém existence zla ve všech jeho formách je těžko rozlousknutelný oříšek (zejména pro věřící). Na druhé straně pokud existuje jakýsi spirituální rozměr lidské existence, pak lze předpokládat zlo jako integrální součást dobra. Doufám, že tzv. „zločiny proti lidskosti“, tak jak je přímočaře a přitom ve výsledku tak plasticky popisuje tato kniha, nebude nikdy možné zamést pod kobereček a tvářit se, že na Zemi není místo pro peklo. Moje poklona těžce zkoušeným autorům této jedinečné knihy je tak hluboká, jak jen může být.... celý text
Stalker
2010,
Arkadij Strugackij
Úžasná párty v Pásmu (průzkum skořepiny, nebo zlaté koule), i mimo něj, organizovaný zmatek, jadrný až zdivočelý jazyk, vůkol plíživé přízraky lepící se harmondským kovbojům-stalkerům na jejich vlastní stíny, nejedna ztrestaná sklenička něčeho ostřejšího..., ano - tohle je dostatečně šílené, aby bylo pravděpodobné, že je to pravdivé. Roderick Shoehardt a jeho mistrovské přemety nikdy nezůstanou pravověrnými příznivci sci-fi zapomenuty. Tato divočina, tato adventůra na kvadrát prostě musí dislokovat čtenáře do dvou táborů - příznivců a odpůrců Pásma, a ovšem i samotných bratří Strugatských. Je v tom něco majestátního, optiku růžových brýlí bych však preventivně vyhodil tam kam patří - na smetiště dějin sci-fi. Strugačtí nebyli ani první ani jediní kdo si svého času pohrávali s myšlenkou napsat drsňáckou ódu na sci-fi. Dobrá práce. Ale čtyři hvězdy nejvěrněji vystihují, co si o kvalitě knihy myslím. Jsem totiž svátečním sci-fistou a jazykově mně vyhovují uhlazenější a srozumitelnější díla (Simak, Asimov, Wells, Wyndham, Petiška...). Jazyk pružný a svižný, ošlehaný ostrými větry dujícími z Pásma, na můj vkus však krapet komplikovaný, ale neurazil. Dobrý. Možná to časem dám ještě jednou, přestože mít tohle vrcholné dílo bratří Strugackých v krvi není žádná výhra - mohli by vás totiž nakazit ježibabí rosol nebo superhmotní moskyti z komáří mýtiny...... celý text
Fenomén psychedelie
2017,
Filip Tylš
Knihu jsem vnímal jako trilogii: Teoretické předpoklady, reporty o tripech a obrazová příloha. Jde o vcelku originální syntézu umění, zpráv a teorie psychedelik, přičemž se zde pracuje výhradně s psilocybinem. Chvíli mně sice trvalo, než jsem uvykl absenci symbolického, zastřešujícího koncepčního rámce, který při své originalitě vyvinul např. Stanislav Grof, ale rozumím tomu, že tato byla z podstaty věci cílená, no a - celé záležitosti určitě neuškodila, ba prospěla. Jinými slovy - zdá se, že "řešitelé" z výzkumné skupiny Dr. Páleníčka přistoupili k věci s čistou hlavou, nezatíženi balastem všerůzných psychologických škol. Ale ani "humánní serotonergní model psychózy indukovaný psilocybinem" mě nepřesvědčil o tom, že jde v zásadě o "indukovanou psychózu", tedy patologický fenomén vyprovokovaný v tomto případě psychotomimetikem. Rozvoj kreativity, spirituality a flexibility u zkoumaných dobrovolníků, je toho dostatečným důkazem. Mně se to líbilo. A taky si myslím, že už bylo na čase. Na čase redefinovat problém a restartovat výzkum. A ještě poslední věc - odsun psychedelik do jednoho pytle s "drogama" s návykovým a destruktivním potenciálem je při dodržení základních bezpečnostních pravidel donebevolajícím nesmyslem a výplodem nekompetentních, politicky motivovaných rozhodnutí. Přeji expertům z NÚDZ mnoho dalších úspěchů. Tato kniha jím rozhodně je.... celý text
Jak vidět sebe samé tak, jací doopravdy jsme
2017,
Jeffrey Hopkins
Velmi svižné, logické, precizní, inspirativní, elegantní, relevantní a v principu triviální a jasné. Postupuje se, řekl bych, meditací podpořenou racionálními a logickými pomůckami. Čistá práce.... celý text
Karel IV. - Rytíř, poutník, král, císař
2016,
Bohumil Vurm
Karel byl takovej klikař. Vždycky když mu teklo do bot, zasáhla štěstěna a vytáhla ho z bryndy. A tak mu i vydláždila cestu až k císařské koruně. Dlužno říci, že ani tak to ale neměl lehké. Rovněž osudy jeho čtyř manželek nebyly bez zajímavosti. Pro mne nebylo těžké zamilovat si tuto knihu a s ní i Karla. Ačkoli jsem zpočátku nedůvěřoval autorům, kteří nejsou historici, nalákala mne pěkná grafická úprava knihy a bohatý obrazový materiál. Dnes té investice nelituju, dával jsem si se čtením načas, nepospíchal jsem a četl pomalu, abych poměrně nahuštěné informace v pohodě vstřebal. Nebyl jsem zklamaný. Když pomineme Járy Cimrmana, stal se Karel IV. největším čechem (a právem), čehož je kniha velmi pěkně zpracovaným důkazem. Pozdní středověk je mým oblíbeným údobím evropských dějin, takže jsem si knihu vychutnával. Žádné hlubší postřehy jsem nezaznamenal, kniha je především historiografií, i když občasné exkurzy do dobových souvislostí mne prostě bavily. Karel se narodil do zlaté kolíbky a prozřetelnost i s celým batalionem andělů stály při něm po celý jeho dobrodružný život. Knihu si časem určitě ještě jednou přečtu a rád tak ňák zas pomedituju nad dobou i nad Karlem. Budiž tomuto velikánovi země lehká.... celý text
