Pablo Kral komentáře u knih

Ač už notně zastaralá, velmi dobře napsaná kniha. Principy platí stále. Přečetl jsem ji už v době jejího vydání (1996), ale nyní přišel čas si ji teprve vychutnat. Bylo v ní vpravdě detektivní napětí. To mi usnadnilo přečíst to jedním dechem. Tak se dozvídáme příběh paní Kolomanské s psychogenní schizofreníí jako reakcí na tragédii v rodině léčenou chlorprothixenem a haloperidolem, o endogenní depresi dr. Sadílka, na něhož zabral prothiaden, alzheimerovou nemocí postižené paní učitelky Slatoňové, jíž byla nasazena nootropika, s napětím sledujeme záhadný případ inženýrky Kraňské se závislostí na diazepamu, onemocnění rakovinou jednoho technika, který podstoupil dávku LSD aby se smířil se smrtí, a nakonec sledujeme osudy špičkového chirurga s maniodepresívní psychózou, který zase musel nakombinovat amitriptylin a lithium. Všechny zde podrobně až beletristicky popsané kazuistiky mají dobrý potenciál v tom směru, že se v nich mnozí skutečně žijící pacienti sami poznají, což, jak autor podotýká, považuje za poklonu jeho schopnosti literárního ztvárnění celoživotních klinických zkušeností. Knihu pan docent Vinař dedikoval všem těm, kteří jej naučili poznávat hlubiny lidské duše, tedy svým nemocným. Klíčovou roli v této pozoruhodné práci hrají psychofarmaka a jejich schopnost když ne kauzálně vyléčit, tak alespoň účinně potlačit příznaky těch nejtěžších a nejzákeřnějších duševních nemocí. A tak se dovídáme jak fungují neurotransmitery a receptory, ale i nemálo dobrých postřehů z práce s pacienty. Až na na můj vkus příliš často zakomponované erotické zápletky (ale budiž) v příbězích nemám knize co vytknout. A to ani po těch třiceti letech od jejího vzniku. 90 %

16.03.2025

Autor na dvaadvaceti slavných filmových dílech ukazuje zajímavou a spletitou souvislost mezi filmem a filozofií. Čte se to opravdu dobře, je to napsáno lehkým perem a velmi srozumitelně i pro laiky v oblasti filozofie. Kniha je dobře stravitelná, velmi zajímavá a poskytuje přehled o některých nejzákladnějších otázkách filozofie. Pochopitelně filozoficky vzdělaným jedincům můžu doporučit jen jako kuriozitu využívající scénická umění. Vezměme to popořádku a heslovitě: Je život jen sen? Jak poznáme, že nejsme mozky v kádi? Stroj na štěstí. Lze dokázat existenci Boha? Existuje duše? Co je identita? Problém kauzální historie a psychologické kontinuity. Morální relativismus. Vražda pro záchranu více jedinců. Vězňovo dilema. Umělá mysl a vědomí. Člověk robotem. Vpád radikálně nové kvality do vnímání. Zombie bez vědomí. Krádež neustále se měnící věci. Determinismus a čas. Mýtus svobodné vůle. Paradox cesty časem a kvantová neurčitost. Toť ve stručnosti vše. Autor nechává čtenáře udělat si vlastní názor aniž by se ovšem vyhýbal některým "jasným" závěrům. Za mě jedna velká spokojenost. Hodnotím za 90 %.

2 06.03.2025

Z této příručky jsem získal jeden razantní pocit. Autorka odvádí svoji práci opravdu vehementně. (Vida na čem všem se dá postavit kariéra.). Paní docentka Králíková to s námi kuřáky myslí dobře a doopravdy upřímně. A má pádné medicínské argumenty. Zejména pak postavené na spolehlivých statistikách. A tady bych si dovolil dopustit vpád nového a mnoha odborníkům zřejmě čehosi neznámého. Tato příručka pro odstrašení od tabakismu zjevně operuje s ideou, že statistická data mají všezahrnující a neprůstřelnou výpovědní hodnotu. Ovšem, avšak jen zdánlivě. O jedinci jako unikátním a neopakovatelném individuu nevypovídá zhola nic. Je tady jedna zásadní otázka: Kam zmizel člověk? Prostá lidská existence se všemi svými přirozenými libůstkami a slabostmi? Kam zmizel holistický přístup k lidským bytostem? Kde je skutečný život se všemi svými pro a proti? Zdařilý redukcionismus na diagnostické kategorie bezpochyby vyvolává respekt. Zejména u laiků. Ale nechybí tomu širší rozměr? Vzpomněl jsem si na Osha a budu jej volně parafrázovat: "Kuřte když si chcete kontaminovat plíce svinstvem. Kuřte, ale dělejte to vědomě. Vědomě! Pak to (kouření) i samo odezní. Co záleží na tom, jestli umřete v šedesáti nebo v sedmdesáti, ale pokud nekouříte a nežijete vědomě, pak jste život promarnili". Na závěr si ještě dovolím parafrázovat Felixe Holzmana: "Že kouření škodí, říkáte? To já jsem znal dva. Ten jeden kouřil celej život a umřel když mu bylo devadesát. A ten druhej celej život nekouřil a umřel když mu byly dva roky". Mým záměrem nebylo tuto práci zlehčovat, ale pokusit se ji zasadit do smysluplnějšího kontextu. Čtěte Diagnózu F17, ale nemá smysl generovat pocity viny, když se vám něco (odvykačka) nedaří. Tak a já si jdu zapálit.

05.03.2025

Se zatajeným dechem jsem po tři dny sledoval excelentně inspirativní argumenty zaobalené do výsostně intelektuální atmosféry. V procesu průchodu labyrintem superpostmoderních zjevení jsem však každou kapitolou více a více v duchu s autorem polemizoval, a nakonec jej kontrujícími nápady zpochybňoval. Ale popořádku: Na počátku autor popisuje svoje vlastní zkušenosti a vize po první dávce psilocybinu, ukazuje, jak psilocybinové houby prokazatelně hrály jedinečnou roli pro pravěkého člověka, jejich snadnou dostupnost, vysoký transformativní potenciál, současnou vlnu dekriminalizace houbiček v USA, chlubí se, že má "rozsáhlé praktické i odborné znalosti" díky Mazatékům... apod. Knihu rozdělil do tří sekcí (současnost, minulost a budoucnost) a sedmi kapitol. Zabývá se "všemi" významnými studiemi, integrálním přístupem k psychedelikům, holony, operuje s "ekologií vědomí" (pasáže o myceliárních myšlenkových procesech v životě hub byly vskutku impozantní), "ukazuje, že naši předkové žili způsobem života, který je předurčoval k užívání psychedelik", v dalších pasážích (které mě úplně dostaly) například manévruje s pojmem "psychedelická ekonomie", blockchaimem a prakticky klade rovnítko mezi psychedeliky a kryptoměnami jako integračním momentem ekonomie budoucnosti, a po expozici mnoha jiných třeskutých témat knihu uzavírá podivnými atraktory jako teleologickými přístupy k budoucnosti. Prý má psychedelická revoluce, resp. re-evoluce jasný singulární cíl a účel - vypěstovat v budoucích generacích kreativitu, integritu, empatii, lásku ... etc. etc.

Obávám se, že psilocybinová spojka nebude fungovat. Má-li člověk (jako například já) vycházet při posuzování výše uvedených nálezů dle svých vlastních zkušeností (jak by to asi mělo být), pak musí respektovat realitu každodenního postupu životem vezdejším. A v tom vidím problém. Autorovo nadšení pro psychedelika by se snad dalo pochopit badatelskou vášní, ale jsem hluboce přesvědčen, že jeho všeobecný optimismus není třeba jen mírnit, ale zcela odmítnout. Vize a perspektivy současného světa nás, jak jsem přesvědčen, neopravňují k vyslovení spekulativní domněnky, že pouze procházíme přechodnou krizí, která za sto let pomine a pak budeme konečně všichni definitivně šťastní až na věky v daleko komplexnějším a intimitou zoceleném světě. O meditativních duchovních praktikách se autor zmiňuje naprosto okrajově a de facto jim nepřikládá valný význam. Namísto de-egoizace svrchovaného individua poctivou duchovní prací beze všech zkratek, jak se o ní zmiňují všechny velké mystické tradice, autor zjevně cítí potřebu megalomansky reorganizovat lidské společenství do jakýchsi nadstruktur řízených bůhvíjakou inteligencí.
Abych to uzavřel: Vlasně ani nevím, zda knihu doporučit, či ne. Kniha je bezpochyby interesantní, ale pouze pokud ji čtete jako sci-fi. Tvrdým oříškem bylo pro mne knihu obšťastnit hvězdičkami. Kdyby všechno, co autor exponuje, byla pravda, dám jich pět. Kdyby se fatálně mýlil, což nelze vyloučit, dal bych jednu. Nakonec se přikláním k 4****. Přečtěte si Psilocybinovou spojku, ale mějte na paměti, že není všecko zlato co se třpytí.

1 02.03.2025

Tato fascinující kniha byla, jak sám autor předesílá, dokončena roku 1979 a vydaná v roce 1983. Líčení osudů tak zvaných "toxikomanů" je zde sugestivní a plastické. Osobně jsem knihu přečetl již v osmdesátých letech coby dítě školou povinné, a ani od té doby neztratila na působivosti. Nyní jsem ji přečetl za jedno odpoledne a jsem z ní stejně tak "štronzo". Chci říci, že jsem tuto práci znovu přečetl, tentokráte se čtyřicetiletým odstupem. A přiznejme si jeden naprosto relevantní argument - texty jsou velmi silně poplatné době, ve které vznikly, tedy za socialistického zřízení. Inkriminované chemikálie, jenž jsou zde katastrofálně bolavě kriminalizovány (LSD, mezkalin, psilocybin), jsou už třicet let považovány za vysokopotentní léčiva při dobře indikovaných psychických stavech a jsou geniálními léky pro pacienty se správně určenými psychickými problémy. Prožil jsem ve společnosti této knihy celé odpoledne a večer a můžu zodpovědně říct, že případy zde poněkud beletristicky popsané ve mne neprobudily dojetí, ale spíše smutek. Bylo to krátké, ale velmi náročné. Přestože jsou argumenty a názory pana Klímy (1979!) dávno překonané a pohřbené pod nánosem postmoderních výzkumů lidského vědomí, je tato kniha stále čistou sílou v "boji proti náruživosti", jak by asi řekl autor. Josef Klíma nás provádí "skříní plnou zločinců", psychiatrickými léčebnami, nápravně výchovnými zařízeními pro mladistvé, věnuje se problematice "čichačů" čikuli, trichlóru a toluenu (nevím jaká je situace dnes), záchytkami a protialkoholními "odmašťovnami", návykem na léky v té době dostupnými, a celá práce končí "Životem v závislosti" (doslov Dr. Drtila). A přesto že ČSSR je historickým státem, některé principy "odmašťování" zůstávají platné do dnešních dnů. Rád jsem si připomněl osmdesátá léta a přečetl tuto publikaci s nevšedním zájmem. Na víc než na čtyři hvězdy to ale vzhledem k té propasti času nevidím.

1 17.01.2025

Tak tohle byla velkolepá podívaná. Stručné a výstižné texty jsou doplněny o fenomenální a originální obrazový materiál. Četbu jsem si vychutnával, dával jsem si načas. Pokaždé, když můj zrak spočinul na dobovém obraze, rytině, či skice, jako bych nasával ducha té doby, přesouval se do centra dění a zblízka sledoval, co se v té době vlastně dělo a jak to tam vypadalo. Velitelský sbor, vojenští hudebníci, pěchota, jezdectvo, dělostřelectvo, pevnosti, námořnictvo, život na venkově a ve městě, život šlechty a líčení hrůz celé této války, abych tak řekl "všichni proti všem". Celé je to postavené na práci s vizuálními informacemi. Možno ještě dodat, čím tato publikace není: ani učebnicí a ani encyklopedií. Je to výpravná cesta vezoucí se na dobové vlně, která vtáhne do děje, aby mohla být po právu obdivována jako velmi zdařilý experiment provést čtenáře po de facto prvním celoevropském bojovém konfliktu v dějinách. Autor se musel poprat se záplavou vizuální látky a dobře vybírat. A to se mu vrchovatě podařilo. Pro mne osobně to bylo první velké setkání s problematikou třicetileté války a já už se vůbec nedivím, že je toto téma opředeno takovým olbřímím množstvím informací, jež se dochovaly, a takovou esenciální fascinací. Ta vydržela historikům i čtenářům do dnešních dnů. Děkuji autorovi za zážitek, který nemusel být vždy příjemný (vždyť šlo o válku, která vyhladila půlku Evropy), ale byl velmi poučný. Hodnocení vidím na 96 %, což prakticky znamená pět plných hvězd.

2 10.01.2025

Až téměř omluvně a až téměř se slzou na krajíčku se obracím na českého čtenáře: Ne, že bych sedm z osmi kapitol této knihy považoval za jakýsi balast patřící kamsi do světa sport-businessu, ale David Pastrňák se zde prezentuje jako hvězda první třídy, jíž není rovno, jakýsi sportovní superman, jehož úspěchy budiž zbožňovány a stavěny na piedestal všeho úspěchu, jehož možno dosáhnout. To je podle mne neadekvátní světu, ve kterém bychom se spíše měli radovat z pohybu, a nikoli pomýšlet na miliardové výdělky za každou cenu. Hluboce však děkuji autorovi za poslední - osmou kapitolu, kde je den po dni podrobně vylíčen zlatý šampionát z roku 2024 v Praze, kde David parádní trefou ve finále vystřelil zlato pro celý český národ. Moc za to děkuji. V současném systému hodnocení na DK to vidím na 90%, tedy 4,5 hvězdy. To za to Pragano :DDDD

1 04.01.2025

Nemá smysl opakovat slova komentátorů, jen jsem si do bločku narychlo poznamenal: Neuvěřitelný příběh maďarského lékaře, který by si snad ani nikdo nemohl vymyslet, se stal v osvětimském lágru realitou. Doslova neuvěřitelné. Dokument par excelans. Překvapilo mne, že si i v takových podmínkách zachoval tvář profesionálního lékaře a zachovával si v rámci možností pozoruhodným způsobem lidskou důstojnost. Nyiszli měl i velký kus "štěstí". Štěstí v neštěstí. Kdo četl, ví, že není co dodávat. Dávám pět hvězd, ale upřímně - lze tento deprimující dokument vůbec kvantitativně zhodnotit? Nechávám na pováženou...

5 21.10.2024

Přečetl jsem před pěti léty a - upřímně řečeno - netroufl (nedovolil) jsem si komentovat. Neměl jsem odvahu. Nyní jsem výtisk opět uchopil do rukou a zvažuji... že je snad dobře, že vzpomínky již vybledly. Ale vzpomínám... Tohle byla nejnáročnější kniha, kterou jsem kdy přečetl. Nic pro slabé nátury. V pubescenci ani adolescenci by mě nikdy ani nenapadlo, že někdy u knihy uroním slzu (jsem chlap jak hora). Viola byla má přibližně šestistá kniha, a... stalo se. Totiž komentovat tuto knihu je jako vysvětlovat mimozemšťanovi co je to koncentrační tábor. Podruhé bych to asi nedal. Neuvěřitelné co člověk zkusí než umře... Probíral jsem žebříček nejlepších knih a Viola se umístila vysoko. Právem. Nemám slov. Druhá světová válka byla tak "unikátní" a tak strašlivá, že zplodila takové příběhy, jako je tento. Nebylo mým primárním úmyslem komentovat vlastní obsah knihy, ale vyjádřit ten strašlivý a strašidelný pocit, který rezultoval... Až dnes jsem našel odvahu... Kéž by se tak tristní existencialismus vůbec nemusel svěřovat papíru. Děkuji za nejsilnější čtenářský zážitek života. Mengeleho děvče si zaslouží primární příčku v žebříčku. Tehdy jsem udělil pět hvězd, ale dá se tohle vůbec hodnotit kvantitativně? Uvažte sami...

9 29.09.2024

Anotace nelže - skalním sci-fistou nejsem, jen jsem se chtěl dozvědět o žánru něco víc. Sympatická publikace, která se nebojí relativní věkovitosti žánru a snaží se ji i za cenu úsporných opatření (méně kreseb a více textu v bublinách) přiblížit každému zájemci v tomto netradičním hávu. No trvalo mi to pár dní než jsem to přelouskal, ale výsledný dojem byl vcelku dejinně ukončený a komplexní. Je to výpravné, takže příběh i zajímavý. Jsem vskutku sváteční sci-fista. Mými vyvolenci jsou Clifford Simak, Martin Petiška, Jules Verne, bratří Strugačtí a ještě pár. Dialogy v bublinách jsou úderné, děj je krásně vykreslený, kniha má slušný rozsah. Dával jsem si na čas a každou stránku si vychutnal. Mám rád pěkné knihy (a tato jí je), protože moje čtenářské ego rádo speciality. Stvořit dějiny science fiction v komiksu byl výborný nápad a já jsem hrdým majitelem jednoho (legálního) výtisku. Pět hvězd

4 27.09.2024

Pražské mordy jsou objemná kniha, ke které jsem si rychle utvořil takový hezký vtah, a to navzdory jejímu obsahu. Knihu s fantastickým množstvím fotografického materiálu, popisující prvorepublikové zločiny, jsem si (dá-li se to tak říci) rychle zamiloval. S jejím čtením jsem nepospíchal, času dost, chci říct, že každý případ (a že jich nebylo málo) jsem si vychutnával jako by šlo o nějaké supertajné dokumenty. Dosud neznámé a nepublikované snímky dodávaly skvělý grafický šmrnc celé tlusté knize. Já jsem při čtení této rarity mnohdy ani nedýchal a jen užasle vyhlížel rozhřešení případu. Při neuvěřitelné pestrosti trestných činů za první republiky jsem se často přistihl, že jsem případem hraničně saturován a musím si před dalším dát pauzu. Opravdu hrozné a kuriózní věci se děly. Knihu bych neprodal (a asi ani nepůjčil) ani za padesát kop grošů. Tak moc si jí vážím. Dávám pět hvězd

1 27.09.2024

Ačkoliv nejsem matematik (nemám ty správné neurony), knihu Problémy pro třetí tisíciletí jsem ze zvědavosti sháněl dlouhá léta, až se mi to jednou podařilo. Antikvariát bez problémů zafungoval. Tato publikace nastiňuje sedm otázek matiky, jež odolávají věkovitému i supermodernímu rozhřešení. Osobně jsem ji s nadšením pojal jako exkurz do teritorií, kde sice nemám co pohledávat, ale urvat byť jen kousíček z pochopení každého problému bylo pro mne veliké vítězství. Miluju nevyřešené záhady supermoderní vědy. U úvodních pěti problémů jsem se trochu chytal, ale u poslední - Hodgeovy domněnky, jsem to vzdal. Jen zopakuji, že kniha je velmi náročná i pro studenty matematiky, ale Keith Devlin se snažil zjednodušovat až nad únosnou míru, takže jsem si tento unikát, tuto raritu mohl po dočtení pohodlně zařadit do knihovny a čekat až se mi utvoří ten kompetentní chuchvalec neuronů v mozku. Knihu si považuji až tak, že mám k ní láskyplný vztah. To je vše, co jsem chtěl říct. A ještě jedno - za tu Hodgeovu domněnku strhávám jeden bod, ale to zas tak nebolí. 4*

4 27.09.2024

Komunity matematiků si velmi vážím. Vždycky jsem byl hluboce přesvědčen (narozdíl od samotných matikářů), že člověk přece MUSÍ mít v hlavě jakési chuchvalce nervových buněk, které jej v ideálním případě katapultují na VŠ studium matiky, či mat-fyzu. Ti s jejich deficitem stěží našprtají SŠ. A jetli ne, tak jsem pitomec. Na úvod řecké základy, pak Východ, Čína, renesance, infinitezimi, géniové osvícenství, matika za Napoleona, nekonečna, a géniové 20. století. Knížka je pěkná, úhledná, dobře se čte (hlavní články vždy střídají medailonky těch nejvýznamnějších). Ale hlavně - kniha na mně celou četbu dýchala interesantním vánkem psychologie a psychická atmosféra popisovaných životopisů byla nabitá na 220 Voltů. Opravdu velmi zajímavé čtení. Kdybych na střední neměl z matiky nelidského zloducha co jen pouští strach a hrůzu, jistě bych se této fascinující královně věd věnoval i já. Pět hvězdiček

6 27.09.2024

Pana Jana A. Nováka si vážím a považuji pro jeho umírněný přístup k záhadám (tzv. seriózní záhadologie). Je to něco docela jiného než vidět mimozemšťany za každým rohem. Pořídil jsem si několik svazků od tohoto badatele a spisovatele nu a - teď se k tomu dostaneme - Příběhy českých alchymistů a mystiků považuji za jeho nejzdařilejší kulišárnu. Převážná většina knihy zabírá pochopitelně alchymie. Ta má historické kořeny v dávnověku a pan Novák měl před sebou výzvu poprat se s tímto tématem. Nechybí pohledy a popisy alchymistických laborování, obracení ve zlato, jedy, kovy, prostě alchymistická laboratoř. Hemžilo se to tam renesančními osobnostmi představující předvoj skutečné chemie, ale i vykutálenci, vykukové a příživníci. Osoba Jeho Milosti císaře Rudolfa II. rovněž nesměla chybět. Co se týká mystiky, tam autor trošičku zaspal a moc podkladů k dispozici asi nesehnal. Ale to nevadí - Je toho dost a já - přestože knihy pana Nováka čtu jen okrajově, chtěl bych mu udělit velikou pochvalu za tuto knihu, neboť jsem se královsky bavil. 5*

4 27.09.2024

Na úvod komentáře mi málem ukápla slza, když jsem si uvědomil, jak málo čte (a uznává) Osha naše čtenářstvo. Ono to - jak chápu - ani není jen tak zahloubat se do indické mystiky. Ale v případě téhleté knihy nehodlám šetřit chválou. Přečetl jsem ji už podruhé v krátkém čase a její moudrost mi vůbec ani nedá spát. Rozpravy o zlomcích Herakleitových jsou kniha, ve které Osho naskýtá podrobné rozbory výroků starořeckého filozofa Herakleita. Pár veršů z Herakleita a Oshův rozbor. "Hérakleitos je vskutku nádherný. Kdyby se býval narodil v Indii nebo někde na Východě, byl by dnes znám jako buddha," konstatuje Osho na úvod. Aristoteles považoval Herakleita za pomatence, protože Herakleitos byl svojí filozofií temný, dotěrný, ne tak pozitivní, vyžíval se v paradoxních výrocích a vůbec stavěl realitu na hlavu. Mělo to však svůj hluboký, přehluboký smysl. Osho komentuje s vrozenou lehkostí a co odstavec, tak to aspoň jedna pravá perla. Tahle kniha je pro mne víc než dvěstěkarátový diamant. Pět hvězd.

2 27.09.2024

Tak tohle byla srdeční záležitost. Severka je hojně čtená a opakovat komentátory nemá smysl. Měl jsem při čtení v hlavě směsici soucitu, poraženectví, zmatku, hlubokého porozumění, utrpení... Nina nic nelakuje na růžovo a osud Severky mi přese všechnu faleš dává hluboký lidský smysl. Na přebalu knihy je jako pěst na oko otázka, která zní: "Co může jedinec obětovat pro vlastní svobodu?" Já osobně se domnívám, že jde o to, o jakou svobodu se vlastně jedná, protože takzvaných "Svobod" je nemalé množství. A nejde mi jen o svobodu podnikat a tržní hospodářství a všechna ta práce z čeho jsme zase unaveni my všichni, ale jde o mindfulness, východní mystické tradice, buddhismus ... ale uznávám - to je od tématu. Doufám, že Nina Špitálníková v budoucnu nepověsí psací potřeby na hřebík na ušmudlané zdi a napíše zase něco srdcervoucího. Za Severku neuvažuju jinak než za pět bodů.

10 27.09.2024

Je načase, abych se podělil o zážitky z četby této knihy: Jak jsem vyrozuměl, byla to prvotina Niny Špitálníkové, ale já si nemůžu postěžovat, že by se to četlo nepohodlně. Nina byla přesná, vstřícná, upovídaná, představovala památky, stručnou historii KLDR, v rámci možnosti cestovala, studovala ... na pár chvil i oddechovka. Za jednu věc ale hvězdičku strhnu. Její běžný, až bezstarostný život v rámci univerzity (i jinak) byl - a to si přiznejme - zakonzervován v jakési bublině, ve které se režim ukazuje z té přívětivější stránky. Až v závěru přidala kapitolu Propaganda a historie, ve které věc uvádí do jisté míry na pravou míru - znelíbil ses režimu? - výslechy, mučení, vězení, koncentráky, popravy ... atd. Přestože jsem knížku přečetl za dvě odpoledne a bavila mě, neudělím plný počet hvězd. 4*

5 27.09.2024

Zaslouženě jsem si přidal Ninu Špitálníkovou do Oblíbených. Odvedla dobrou práci, ale i pár husarských kousků, protože kontakt s lidmi z KLDR není bez rizik. Sedm příběhů o životě v KLDR a sedm útěků. Nejvíc se mi asi "líbila" Feministka. Příběhy mě utvrdily v názoru, že KLDR je v podstatě jeden velký koncentrační tábor. Vzhledem k tomu, že se tato kniha hojně čte a má velmi vysoké skóre v žebříčku, jsem rád, že se tak u nás dovídáme tolik severokorejských reálíí o "životě" tam. No pochopitelně jsem si i já přihřál polívčičku a vrněl si blahem, že žiju střední třídu v ČR. Chtěl bych touto cestou mockrát poděkovat Nině za autentické a existenciální informace z "pera" české koreanistky. Záslužný čin. Poklona. Zvažoval jsem sílu příběhů - zda dát čtyři nebo pět hvězd (protože realistická próza Severka mne úplně uchvátila), ale budu držet basu. 5 *****

13 27.09.2024

Poprvé za deset let mého působení na Databázi Knih mám po třech dnech po dočtení knihy pocit, že nebudu mít klid, dokud nenapíšu komentář. Nuže do toho: Patnáct příběhů vypovídá skutečné události, jež se odehrály za rakouského císařství i v době prvorepublikové. Šlo o kombinované vraždy-sebevraždy z nešťastné lásky, nebo dílo usvědčených vrahů z žárlivosti a nenávisti. Příběhy jsou sepsané krátce, srozumitelně a jasně. Po zpravidla místopisném úvodu se již ocitáme přímo v jádru dění. Všechno do sebe zapadá a působí sevřeně a uzavřeně. Jenže... jenže láska, žárlivost a vztah ke smrti jsou existenciální city, a mají tedy snad i přesah do nevědomých oblastí lidské psýché, a jako takové jsou tedy nejen nutně zjevenou skutečností, ale snad i v jakémsi smyslu slova "právem" oněch citově zmatených či vypočítavých zločinců. Sám jsem se ovšem mnohdy přistihl, jak si sobě říkám: "tak za tohle bych mu dal bez milosti provaz". A taky že ho dostal. Bylo by ale jednoduché tato individua s klidným svědomím poslat na šibenici, a přitom jedním dechem nedodat, že, abych volně parafrázoval Stanislava Grofa: "žijeme ve světě, ve kterém se může stát komukoli cokoli, a to bezdůvodně". Překvapilo mě, jak často uděloval císař F. Josef I. milost (zločinec pak vyfasoval min. 10 až 20 let těžkého žaláře). Četlo se to jedním dechem a přehledné a vynikající zpracování tématu autorem mne přimělo, abych vykonal sebe-osvobozující akt a zprostil se viny díky napsanému komentáři. Teď se mi tedy ulevilo. Rozhodně to není můj poslední Vladimír Šindelář a uděluji zasloužených pět hvězdiček.

3 15.09.2023

Přečteno pečlivě za dvě odpoledne. No... především musím konstatovat, že pro laického čtenáře jde o téměř ideální úvodní seznámení se základy adiktologie. Napsáno čtivě a v rámci možností srozumitelně. Ale to je asi tak všechno. Odhlédnu nyní od nutného zjednodušování tak dost složité problematiky. Dílo je koncipováno plně v duchu západní klasické, konvenční psychologie (psychiatrie). Lembkeová obratně manévruje za pomocí kazuistik ve vodách současné adiktologie, ovšem skutečně relevantních informací je zde sporadicky. Ačkoliv celé pojetí díla vyznívá veskrze lidsky a uživatelsky přívětivě, autorka se v podstatě oddává obratným manipulacím se čtenářovým egem, klade důraz na pozitivní účinky (?) studu, bolesti, odříkání, bezpodmínečné abstinence, sebezpoutání, zničující upřímnosti, pocitů viny, výčitek svědomí a konečně správného (jak jinak) začlenění do stávajících společenských struktur. Nic nového pod sluncem. Jako pouhá poznámka pod čarou se pak jeví skutečně a existenciálně závažný přístup zde naznačený pod názvem mindfullness (str. 87), který úzce souvisí s východními meditačními technikami, a představuje netušený potenciál, který byl v knize hrubě zanedbán. Škoda, že autorka nenašla odvahu (ani ji nehledala), aby metodu mindfullness rozpracovala, rozšířila a hlouběji zakomponovala do své jinak vcelku zajímavé studie. Pochopitelně nemohu vyloučit, že můj názor na tuto knihu se nemusí slučovat s principy, jimiž autorka knihy čtenáře tak vřele oblažuje, ale to by bylo na dlouhou debatu. Přestože se to četlo jedním dechem, neboť autorka má nesporný talent psát srozumitelně a čtivě, nemohu knize udělit vyšší hodnocení. 3*

4 12.09.2023