Palivo přečtené 506

Záhada sardinky 2015, Stefan Themerson

Dobré den. Záhada sardinky je o tom, že pudl s bombou vyhodí do vzduchu dům, vdova jede na Mallorku a v Polsku žije generál. Poctivý literární guláš z ranku Jarryů, Tzarů, Quenejů, Obrianů a Vianů mi zamotal hlavu jako dvanáctej jégrmeister a to já rád. Doporučuji všem, kteří mají rádi intelektuální švandy dudáky. Rád bych viděl filmovou adaptaci v režii Víta Olmera, kdy jiří Krampol bude hrát všechny postavy, včetně pudla a továrny na sardinky.... celý text

Sirotkové ráje 2012, Milton Hatoum

Koukám knížka z Brazílie, to bude asi něco o fotbale si říkám, že jo, co jinýho tam ti divoši dělaj že, a ono ne! Ani jeden ofsajd, ani jeden Kaká, jen já kaká na záchodě. Knížka je o maníkovi, kterej po otci zdědí firmu a dvě sídla a postupně všechno prošustruje za blbosti, šlapky a vínečko. #respekt A to především proto, že se zakouká do nějaký indiánky a je neschopnej celej život uvažovat racionálně. Tak to mám i já, ale naštěstí to vždy trvá jen do rána. Měl jsem pořádnou žízeň a tak jsem si teď objednal minerálku. To sem ale nepatří. Knížka byla čitelná, docela svižná (líbilo se mi zakomponování indiánskejch mýtů a Eldorada) a i přes přemíru latino charakterů docela přehledná, především proto, že hlavní hrdinka se jmenovala Dinaura a služebná Florita, takže jsem si to snadno zapamatoval jako Dinosaur a Květinářka. Škoda, že autor neměl koule a nepojmenoval nějakou hrdinku Anna Kunda, když už jsme v tý Brazílii, duhhh. Ale nemějte mu to za zlé prosím, to je jen takový můj poznatek. No, myslím, že jsem už o knize řekl vše důležité, takže dávám 7 anakond z deseti.... celý text

Možnost ostrova 2007, Michel Houellebecq

Možnost ostrova je asi pátá knížka co jsem četl od Hulibrka a je stejná jako všechny ostatní. Nic jsem nedokázal, stárnutí stojí za hovno, já jsem kokot, všichni jsou kokot, prcání je skvělý, ale někdy taky kokot a celá západní civilizace se žene do kokotích pekel. Tentokrát do toho přimýchal ještě lidi z budoucnosti, ale to mě moc nebavilo, vlastně mě to docela sralo. Je ovšem strašidelné představit si, že lidi nebudou mít emoce - v tom případě budou vypadat jako moje stará, když do sebe našupe Xanaxy na letišti. A to nechceš. Minule začala hladit odpaďák a mě říkala gringo. Co se týče kontroverzí a podobných chujovin pro lidi, kteří se chtějí zabývat nesmysly, tak ty já neřeším. Jestli je Hulibrk proti musulmanům, nebo jestli někoho urazil je mi Martin putna. Já si chci číst cynický kecy, odporný myšlenky a cákání semene. Proto taky všichni máme rádi literaturu ne?... celý text

Šum času 2016, Julian Barnes

Bylo nebylo, šel kadit Palivo. Přesně takhle se tedy stalo, že jsem se opět přistihl s knihou v ruce, tentokráte s pátou od Juliana Barnese. Ten si to u mě solidně rozjel Vědomím konce a Rovinami života, ale poslední fošnu, aka Stolek s citrony jsem doslova protrpěl - to byla křeč jako když běhám šestej kilometr. A to jsem ji dokonce četl u stolu s citrony. Jak se barnes popasoval s životopisem vynálezce šusťáků a skladatele Dmitriho Šusťákova? Byl Palivo spokojený? A kde vůbec pořád bere Sagvan Tofi peníze na koktejly? Inu, to se dozvíte v recenzi. Jak jsem již naznačil, jsem Barnesolog až na půdu a díky mému dlouhému penisu vím samozřejmě i zbytek všech věcí na celém světě. Jako odborník tedy můžu konstatovat, že Hukot času je zklamání. Knížka se rozjede dobře a na drámo je zaděláno. Šustákovič je v nemilosti Moci, na scéně nejlepší padouch všech dob Josip Voldemortovič Stalin a v lednici vodka. Barnes to ze začátku dobře švihá, což vcelku korespondovalo i s mojí činností na záchodě. Bohužel, jakmile se literární expres odrazí, hned zase pomalu zastaví. Románová forma, která dost sedí k tomuto příběhu jedince versus totalita, je totiž záhy skoro opuštěna, a v druhé polovině Barnes přepřáhne na esejistický styl, který kulhá kde to jde, jelikož za prvé nemá takovou sílu jako první polovina, a především proto, že se do nekonečna opakuje. Chvílemi to dokonce vypadá, jako by Barnes rezignoval na stavbu příběhu a řekl si, že nejlépe navodí atmosféru Stalinistického a Chruščákovitého Ruska tím, že bude vypisovat best of fun facts ze života Šusťáka, aneb koukejte, co jsem si všechno přečetl někde jinde. Nemá to hloubku, nemá to sílu a velmi to rozmělňuje paranoiu, která se na začátku dala krájet. Že by bylo lepší v komunistickým Rusku umřít než žít je jasný asi každýmu, ale Barnes to pro jistotu osmnáckrát napíše, aby nám neuniklo, jak tíživé časy to tehdá byly. To už mě začalo i docela drásat, takže dočteno a z úvodních 8/10 to pomalu spadlo na 6/10.... celý text

Idiot 2004, Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Kdo mě zná ten ví, že mám dlouhý věci v kalhotách a nikoliv v knihovně. Dlouhý knížky jsou totiž zlo. I přesto jsem se ale odhodlal a po předchozí kladné zkušenosti se Zločinem, přečetl jsem si i Idiota. Když jsem na první stránce zjistil, že kniha není ani o mě, ani o Zemanovi, oddechl jsem si a pustil se s klidem do čtení. První část se mi dost líbila, akorát mi tedy udělala v hlavě solidní segedín, protože v ní vystupuje asi 459 postav, které si povídají o 230 postavách, které se do knihy už nevešly. Ještě že to Fjodor nepsal online na internety, to by se mu tam těch postav vešlo ještě víc. hešteg gabriel garcia dostojevskij No, takže v hlavní roli je tedy idiot Myškin, který trpí klasickým dilema bílého muže - klátit hodnou, nebo hezkou? Vědom si, že najít hodnou a hezkou je asi stejně těžký, jako najít Peroutkův článek Hitler je gentleman, rozhodne se Myškin logicky nečekat a klátit tu hezkou. Za mě můžu říct, že to je chyba, kterou jsem taky sám udělal. Moje má sice pěknej zadeček, ale kuře ani buchty z něj nepadaj. Myškin na to samozřejmě doplatí a začne Rychle a zběsile po Rusku, kdy nahání svoji vyvolenou po Moskvě, zatímco Dostojevskej nám čím dál jasněji ukazuje, že horší semetriku si vybrat nemohl. Kdo neví co je to semetrika, tak je to staročeský výraz pro panovačnou a otravnou hysterku, který pochází ze slova matrika. Na matrice je totiž takových krav vždy plno (zdroj: MěÚ Znojmo) Vše se samozřejmě zamotá jak nohy Lenky Kořínkové po láhvi rumu a končí to klasicky Dostojevsky, což sem napsat nemůžu, protože nemám auto a tím pádem ani spojlery. Hihi. Idiot se mi líbil o poznání méně než Zločin, především proto, že si Dostojevsky neodpustil otravné opisování všeho možnýho, což bylo sice fajn ze začátku, ale v půlce jako by vystřílel všechen prach a zůstal jen balast (nicméně příhoda generála či koho, který nadává umírající ženě, stojí za to a klidně by z toho byla silná povídka). Každopádně nemůžu popřít, že se mi velmi páčí celkový koncept díla a jeho poselství: tedy, že člověk může být sebevíc hodnej, ale nakonec ho život stejně semele a naprosto zničí.... celý text

Chlapci a vrazi (2 povídky) 1990, Hermann Ungar

Heřman, po Kafkovi druhé nejlepší český spisovatel, to zase dokázal. Teda tentokrát je to tak za 9/10, ale nebojím se to trochu nastřelit a to i přesto, že nemám bouchačku. hihi. Kluci a vrazi jsou sbírkou dvou novel a nějakých segmentů a povídek, které Heřman stihl napsat předtím, než mu praskl Stevie Wonder - tedy slepák. Škoda. Kdyby totiž Heřman v 36 neodešel do nebe za Ivetou Bartošovou, slyšeli bychom teď o něm stejně často jako o Kafkovi a na to sázím boty. A ty rozhodně nechcete vyhrát. Celkově mě vlastně dost rozzuřuje fakt, že je takhle moc zapomenutej. Jak je to vůbec možný? Už za života ho uctívali jak samotný pan frája Zweig, tak i frája Thomas Mann. A pak náhle nic. Že si jeho knížky musím kupovat v angličtině a objednávat vodněkud z Narnie, je pak vyloženě ostuda. Jo a ta knížka. Dvě novely, na kterých vydání stojí, jsou silný jako blázen. Heřman klasicky ždíme degenerované charaktery, nepřízeň osudu a lidskou zbabělost a surovost do maxima. Nemám slov.... celý text

Slunce mrtvých 2017, Ivan Sergejevič Šmeljov

To jsem se zase nechal napálit anotací. Před sto lety přišel na Krym maďarský čistič Béla Kun a vzhledem k tomu, že Lenin se na skypu přemáčkl a místo zapíjet napsal zabíjet, Béla to vzal od podlahy a poslal několik desítek tisíc rusáků na dovolenou do záhrobí. Podle všeho to navíc v té době na Krymu vypadalo ještě o dost hůř než v Ostravě, takže na solidní knížku bylo dost zaděláno. Bohužel, Šmejlov se místo o tankách a bouchačkách rozhodl psát o dědkovi, co sedí na pastvině a hlídá pět slepic a krávu, přičemž za ním přichází různé postavičky z okolí a pořád blekotají něco o tom, jak mají hlad a jak někoho zase zastřelili, přičemž zmíní asi dvacet jmen, který vám z hlavy udělají časovanou svíčkovou s pěti. To by ještě nebyla taková hrůza, kdyby to Šmejlov neobalil lyrickým porodem, který knihu učinil takřka nečitelnou. Já nemám nic proti jitru, chlebu, kravám a přírodě, ale rozhodně si s nima nepovídám. Od toho mám kámoše a děvky. Některý mikropovídky přísedících magorů mě potěšily, ale velká škoda, že ty náznaky naturalismu přebila taková hromada lyriky. Tentokrát mi to přišlo na škodu octavii.... celý text

Veci 1976, Georges Perec

Dávám tři až možná čtyři hvězdy a chtěl bych i dát víc, ale nemůžu. Nápad je to sice strašně hezkej, psát o životě jedné dvojice jen tím způsobem, že autor vyjmenovává věci, které mají, chtějí mít, po kterých touží a které nemají v průběhu svého života, ovšem po třiceti stránkách to trochu ztrácí koule. To je jako by natočili Beverly Hills 90210 bez Dylana a Brandona a Kelly a vostatních. Jakmile se ovšem kniha přesune do Tunisu, kam se párek odstěhuje, začne konečně dobrá emotivní valba, která stojí na univerzálním a klasickém "nikdy vlastně nebudeme šťastní ať jsme kde jsme protože chceme to co nemáme a navíc tu nikde neprodávají le kroasánty, takže se nám stýská po tom životě, který jsme nenáviděli, ale aspoň tam byly le kroasánty." Tam se asi na chvilku najde každej z nás a byl by to i dobrej závěr, ale pak tam Perec narve pro mě nešťastnej epilog, který to nevyšponoval, ale spíš trochu zazdil. V nejlepším se má přestat, což například já vím a proto sex neprotahuju nad dvě minuty. Škoda, že to Perec v prvotině nedodržel.... celý text

Dubliners / Dubliňané (5 povídek) 1999, James Joyce

Nevím co mě to napadlo, ale už si asi nikdy nebudu brát do letadla jako jedinou knihu Dubliňané od Jamese Joyce. Jak už je z názvu zřejmé, sbírka povídek je o lidech, kteří měli štěstí a nenarodili se třeba v Prostějově nebo Ostravě, ale v Dublinu. V Dublinu jsem nějakou dobu žil, takže jsem si jasně vybavoval opilé iráčany, kteří se vrávorali po Temple Baru, nebo přímořském Skerries, kam jezdili na dovču. I přes tuto 3D virtualitu ovšem nemůžu jít přes tři hvězdy, páč mi povídky nic moc nedaly. Ono je to sice hezky napsaný, ale když to jsou povídky typu, že si někdo dal brambory a pak byl rád, že si dal brambory, tak to zase žádná sláva není. To s těma bramborama je samozřejmě jen přirovnání, protože je snad všem jasný, že v devatenáctým století brambory ještě neexistovaly. Celkově je zasazení do 19. století docela nešťastné a nevím, proč se to nemohlo odehrávat třeba loni, kdy by se do povídek daly zakomponovat třeba počítače nebo mražená pizza. Inu, na to už klasici nemysleli.... celý text

Čtyřnohá vrána a nové taškařice 2007, Daniil Charms (p)

Tuhle knížku jsem četl ve vlaku do Českých Budějic, což zřejmě nemá na nic vliv. Daniil Charms byl takovej ruskej Vian, stejně jako jsou české hranolky německý pommes frites. V této sbírce jsou divadelní hry, pohádky, mikropovídky, tedy naprosto všechno. Někdy je to slabší, někdy silnější, stejně jako jégr. Ten je taky jednou s red bullem a někdy zase bez. Po obojím se vám zatočí hlava, ovšem po přečtení této knihy vás nebudou budit policajti na ulici před bufetem v Českých Budějovicích, což se mi za celej život minulej týden rozhodně nikdy nestalo.... celý text

Temný Tomáš 2014, Maurice Blanchot

Opět jedna z knih, při jejíž četbě jsem se bál, že mi mozek vyskočí z hlavy, doplazí se na silnicu a nechá se přejet kamijonem. Tak už to chodí, když kluk od prasat, co jezdil každou neděli trhat kopřivy, začne číst francouzký filozofy. Mám takový tušení, že kdybych tuhle knihu dovezl do rodný vesnice, pravděpodobně by moje víska vybouchla. Ale abychom se dostali k ději. Temný Tomáš si jde zaplavat, pak na večeři mrkne na nějakou broskvičku, ta se do něj hned zamiluje, ale zamiluje se tak moc, že o tom musí osmdesát stran přemýšlet, až ji z toho nakonec rupne v palici a umře. Jak jsem již předeslal, knihu napsal filozof, takže to co jsem teď popsal se možná stalo, možná ne a všichni jsou kachna. Styl, který autor zvolil mi velmi silně připomínal moji starou, když má v sobě dvanáct litrů vína - moc tomu nerozumím, každá věta si odporuje a když mi něco začne dávat smysl, zjistím, že to neříkala ona, ale zrovna jel okolo trakař, kterej zněl podobně. Přesto všechno musím tento těžký elaborát hodnotit čtyřmi hvězdičkami, protože sem tam přišel se zajímavou myšlenkou a navíc mi trochu nahlodal životní moudra, která jsem převzal od Šopenhauera a měl je za platné. Do budoucna bych ovšem preferoval, aby mi to někdo napsal formou eseje, než formou novely, jejímž vypravěčem je situace samotná. Předem děkuji a dobré čtecí pokadění do nového týdne přeje Palivo.... celý text

Rozum 2007, Rudolf Sloboda

Smutek z toho, že jsem již viděl všechny televizné relácie s Bůčkovci aj Mama ožeň ma, mě donutil konečně šáhnout po Slobodově Rozumu a teď se kopu do hlavy, že jsem to neudělal dřív. Drsný slovenský duševní techno-thriller v Devínské Nové Vsi se rozjíždí slušně. Maník jde domů, v břiše vřed, na dvorku nepořádek, těhotná kočka s blechama, manželka na pár facek a dcera začíná pubertovat. Není divu, že to poloamatérského farmára začne škrábat na mozku a dřív nebo později se tento slovenský, krizí procházející intelektuál v kurníku a s blechama brzy rozpadne na prvočinitele. A sledovat jej při tom je slast. Občas mě napadá, jak by vypadaly Houellebecqovy knihy, kdyby jeho Sorbonnou a kroasánty znuděný postavičky měly prasata a musely chodit na kopřivy - předpokládám, že asi nějak takhle. V polovině se kniha přepne do metaknihy, kdy hrdina začne psát scénář, pak se na scéně objeví i Kant a Hegel a o tom, že tady se půjde přes kuřince je jasno. Zakomponování Uršuly z Rubata mě dost překvapilo, páč jsem o tom neměl ani tucha. Zase mi bylo té farmárky lúto. Jako by si na ni Sloboda vybíjel veškerou bolest světa. No a jelikož mě poslední stránka rozbila, dávám plnej počet. PS: Autobiografičnost, která vcelku brutálně a upřímně vykresluje Slobodovu duši do tohoto díla je pak třešničkou na dortu, takový Karl Ove Sloboda - Můj hnůj.... celý text

Tisíc domů snu a hrůzy 2009, Atík Rahímí

Vzhledem k tomu, že nejsem Afghanistánec a nikdy jsem nebyl v 80 letech v Kábulu, ani mě nehledalo Gestapo, natož aby mi Stalin poslal rodinu na Sibiř, nějak nemůžu pochopit vnitřní pocity hrdiny a nejsem s to se s ním ztotožnit. Někdy mi to jde, ale někdy ne. Třeba v tomto případě mi to vůbec nešlo, páč ani sám hrdina prvních sto stran neví, jestli spí nebo je vzhůru, jestli kadí nebo je v příkopu, jestli je cizí syn jeho otec nebo babička. Tak vyčerpávajících sto stran jsem naposled četl, když nám přišel vysavač a manuál byl jen v litevštině. Vysavač nakonec fungoval. Tahle knížka ne. Ještě mě napadlo, že může být chyba ve mě, tak jsem se zeptal starý, jestli je chyba ve mě a ta mi potvrdila, že prej ne. 40%... celý text

Nemožnost nuly 2016, Adéla Knapová

Dobrej večír. Nevím co jsem komu udělal, ale dašlí takovej porod v rychlým sledu už asi nepřežiju. Adéla Knapová a její Nemožnost nuly mi dala zabrat a já můžu celkem spolehlivě říct, že tady to moc neknapalo. Celá kniha je o učitelovi a jeho pošahaný rodině, která zřejmě utekla z nějaký blbý český tragikomedie, kde je už nějak principiálně daný, že se všichni chovají jako dementi, jinak není možno posunout děj. Kdybych měl vlasy, tak bych si je vytrhal, #foreverplešatej. Každopádně, začátek ještě docela slibnej, říkám si, co z toho bude, valím si chleba s paštikou, čiluju jak pán, nohy si vopaluju na balkóně, ale čím víc se do toho člověk zakousává, tím víc mu dochází, jak ohromně, ale ukrutně otravnej Knapový styl je. Něco takhle na efekt jsem snad ještě nečetl. Každá věta křičí "čumte blbečci, mohla jsem napsat otevřel ledničku, ale místo toho jsem napsala ruka se zlomila v půl a trhem vytrhla vnitřnosti studené plochy bzučící komody ledu. woooa to by vás nenapadlo co?" Pokoj si s tím Knapajda nedá ani jeden boží odstavec, takže naschledanou nikdy.... celý text

Muž leží a sní 2016, Lavie Tidhar

Hitler nevyhrál volby, utekl do Anglie a dělá tam soukromý očko. Vzniknou v této alternativní budoucnosti špagety? Bude Elton John gay? A dostane Jirka Pomeje roli v Rychle a zběsile 9? To se bohužel nedozvíme. Místo těchto slibných nápadů totiž autor sleduje Hitlera, kterej se snaží objasnit vraždy, vyřešit únos a odvrátit smrt anglickýho nácka Mosleyho. Čekal jsem brak a dostal jsem ho čistokrevnej, plnej semene, krve, kurev a blbejch hlášek. Přesně jak se patří. Ale nějak to nefungovalo. Že hlavní hrdina nejí maso a pořád mu nutí alkohol a pak mu nějací gangsteři uříznou předkožku, no hahaha, hihihi. Zaplevelení knihy všemi těmi reálnými postavičkami mi přišlo laciné a dětinské, a to i při vědomí toho, že čtu co čtu. Autor se vyřádil, američani si přečtou vysvětlivky na konci knihy, ale jinak v tom nevidím nic víc. Osvětimský oblouk tento pocit nedodává, naopak přináší pocit, že je tam umístěn jen proto, aby si čtenář myslel, že čte něco lepšího než dobrou srajdu. V knize navíc nebyl žádný tank, takže dávám 5/10, což je pětkrát víc než kolik dávám leču.... celý text

Černá kniha 2014, Lawrence Durrell

To mi ho vyndej. Když už si myslím, že jsem dost starej na to číst nějaký knížky a že už umím dost cizích slov, třeba tripartita, debrecínka, kvartál, lego, a tak, najednou se objeví literární guláš, kterej mi v hlavě udělá pořádnej lionel messi. Nevím co to mělo bejt, o čem to mělo bejt a proč to mělo bejt. 50% času jsem žasnul nad větama, který dokázal Durrell vyprodukovat a jak to hezky kroužilo dokola, 50% jsem času jsem se chtěl zabít, jak mě to prudilo. Ve finále tedy dávám 3 hvězdy, což je remíza. Doslov mi ledacos vysvětlil, ale pořád nevím co si o tom myslet.... celý text

Džehenem 2016, Dušan Čater

Poté, co mi druhý Karel Ove opět otevřel čtenářská stavidla, jsem šáhl po této drobné knížce a sjel ji za den. Rychle a zběsile 9: Palivo na záchodě. Džehenem se rozjíždí rychle a není divu, dramata a lá Bohdan Sláma "všichni žijem se slepicema a sme v píči a nebo žijem ve městě a jsme stejně v píči" mají prostě dobrej antickej podklad, protože dřív nebo později se objeví pálenka a někdo šlápne do slepičince. Tak je tomu i tady, z bláta do louže a z louže do hospody. Jak by řekli fotbalisti, Dušan Čater psát umí a je to hezký, sem tam nějaká dobrá trefa nebo lobík, ale po celou dobu jsem se nemohl zbavit dojmu, že to prostě hrál odzadu na jistotu, se čtyřma stoperama a jen jedním centrem, který si vyjímečně zaběhl po křídle na dobrej pas. Připomínalo mi to chvílemi Arsenal. Línej Mezut koulí vočima, Sanchéz nabíhá do obránců a Wenger přemejlší nad obědem. Víc bych toho ještě před nedávnem nepotřeboval, ale co jsem četl Slobodovo Rubato tak prostě od Farmár hledá ženu čekám i nějakou tu větší hloubku. Bez ní to není ono a že je někdo v prdeli, o tom nemusím číst knížku. Stačí se vykadit a zjistit, že jsem zase zapomněl koupit toaleťák. True story.... celý text

Zamilovaný muž 2017, Karl Ove Knausgård

Druhej Karl Ove a opět trefa do černého. A tím nemyslím zastřeleného černocha. Jak vás tohle vůbec mohlo napadnout? Styďte se. Karl Ove v tomto díle opouští Norsko jako tlustoprd (110 kilo) a stěhuje se do Stockholmu. Tam zjistí, že Švéďáci jsou chladní jak zmrzlina, ale to mu nezabrání se do jedný algidy zamilovat. Ta se jmenuje Linda a brzy z ní začnou padat mimina jak z automatu na Cornetto. Pokud se ptáte, odkud se berou všechny ty skvělé přirovnání, které používám ve svých recenzích, pak vězte, že zrovna lížu malinový Magnum. Ještě teď si pamatuju jak jsem četl první díl a cítil, jak mě má Karl Ove omotanýho kolem prstu. Připadal jsem si jako malá školačka, která si v pokojíčku vylepuje plakáty koní s hlavou Karla Oveho. Druhý díl jsem tedy bral ve stylu "tak poď frájo, to sem zvědavej, s čím mě teď chceš překvapit." Prvních dvě stě stran jsem docela úspěšně vzodoroval a pak z ničeho nic říkám starý "vole běž si někam koupit nějakou čokoládu a nevotravuj mě, kliď se mi hned teď z cesty, jsem s Karlem Ovem." Je asi zbytečný rozepisovat, jak to Karl Ove dokázal, protože princip je stejný jako u prvního dílu a tam už jsem to popsal. Tentokrát je to o lásce, dětech, ženských a hádkách a to z části znám taky, takže jsem si zase připadal, jako bych se díval na sebe do zrcadla. Na sebe o trošku úspěšnějšího a hezčího, protože Karl Ove to přeci jen dotáhl dál než k prohře s Pečivem na motokárách. Je suis Karl Ove. 9/10 PS: Norové mají nejlepší jména na světě. PS2: už se mi nechce do Stockholmu PS3: herní konzole... celý text

Osm smrtelnic posedlých 1994, Tennessee Williams (p)

Když se řekne Tenesí Viliams, hned si vybavím nějakej chlast a řeku. Pak mi vždycky dojde, že je to spisovatel a že vlastně napsal Šalina do stanice touha a Kočka na rozpálené střeše. Ani jedno jsem nikdy neviděl, ale jelikož jsou to černobílý filmy a maj blbý názvy, tak jsem předpokládal, že je to zamilovaný, drama a nuda. Takhle dobře já dedukuju. A na základě těchto dedukací jsem byl tedy řádně v šoku, když jsem otevřel tuto knížečku a místo nudných povídek jsem dostal nálož perverzních, slohově vytříbených magořin, který obsahují věci jako úmrtí čápa ve vagíně při sexu, páč nemohl dejchat, nebo dialogy typu: "Obávám se, že obchod je stále otevřený a někdo může přijít." "Tak mi pusťte vocasa a já skočím zamknout dveře." Za tento šok, způsobený mou neznalostí Williamse si uděleju 8/10 a knížce jakbysmet.... celý text

Morfium 2017, Szczepan Twardoch

Tlustý knihy jsou zlo. To je jako jet bezdůvodně delší cestou, hrát fotbal 300 minut, dělat sex hodinu nebo kadit dvakrát za sebou. Jakej k tomu má někdo důvod? Že je to zbytečnost a ztráta času se mi tentokrát opět potvrdilo. Štěpán Tvrďoch se s tím moc nemaže a jede knížku hlava nehlava - střídá časy, vypravěče, přítomnost a flešbeky jako by se nechumelilo. Asi tu knížku psal v létě, to totiž nechumelí. Zábavný je to asi prvních pět stran, potom je to otravný asi jako skelná vata v ponožkách. Hlavní hrdina je bastard, což je dobře, jenže tenhle je akorát tak bastard a k tomu nezajímavej. Ze začátku se trochu naflákne morfiem takže jsem očekával My židi ze stanice ZOO, ale prdlačky - pak už bylo drog pomálu. I na dovolený v Chorvatsku jsem se víc zdrogoval než tenhle vořežprut v Polsku. Místo drog příchází na řadu nekonečný monology, nekonečný resumé, nekonečný flešbeky do minulosti a nekonečný rozebírání polských armádních jednotek. Jelikož jsem nestudoval maturitní obor Polské milice, odbojové svazy a dějiny všeho v Polsku ve třicátých letech, kniha mi vůbec nic nedala, přičemž si myslím, že ty stovky (zbytečných) reálií a pomrkávání pochopí tak maximálně stodvacetiletí polští historici. No a mezitím vším se odehrává děj, kterej je tak na 40 stránek a končí tak lacině, že jsem měl chuť knížku okamžitě zapálit.... celý text