Palivo
přečtené 506
Valérie a týden divů
2005,
Vítězslav Nezval
Vítězslav Nezval je nejlepší český spisovatel, pokud tedy nepočítám Halinu Pawlovskou - o tý mi mamka říkala, že prej taky píše dobře. To, že jsem nikdy nečetl Valerii jsem si tedy patřičně vyčítal a tak jsem se tuto chybu rozhodl napravit. Zakoupil jsem tedy jako správný hipster první vydání z roku 1946 a v přítmí mého kníru začal číst. Jelikož o Valerii nikdy nic nepsali na Pornhubu nebo na fotbalových serverech, neměl jsem vůbec ponětí o čem to bude. Věděl jsem jen, že je to tak stará knížka, že je dokonce černobílá. Ve třicátých letech totiž ještě nebyly barvy (zdroj: Ottův slovník naučný). Byl jsem tedy velice zaskočen, když jsem zjistil, že Nezval v této knize vytvořil halucinogenní verzi Twilight, která se odehrává vokolo kurníku a hlavní hrdinka menstruuje jako o život. Takže krve je tam teda docela dost. Nezvalova variace na gotickou hororovou pohádku je natolik ujetá, že jsem měl kolikrát pocit, že jsem na heroinu a nikoliv na záchodě, i když mnohdy jsou to velmi zaměnitelné pocity. Vše navíc šlape jako hodinky, protože Nezval (přesně podle mého gusta) neztrácí čas s popisováním toho, kdo má jaký kalhoty a kde si koupil boty a proč sedí a nestojí a kdy si naposled sedl a proč má rád jazz a jak to že ten tchoř mluví, jako debilové typu Murakami, a švihá jen to důležité. Dialogy jsou dosti strohé, rázné a tak akorát přitroublé. Jde vidět, že už tehdy myslel Nezval na moji mamku, aby s tím neměla větší problémy. Díky Slávku. Celkově hodnotím knihu čtyřmi bludišťáky z pěti, protože na můj vkus skončila až moc pozitivně a také jsem se nikdy nedozvěděl, jak dopadla ta menstruace. Bonusový bod získává vynikající hláška, kterou by měla končit každá romantická předehra: "A teď tě naučím hekat."... celý text
Boarding Home
2006,
Guillermo Rosales
Guillermo Rosales se narodil na Kubě. Shodou okolností se můj kamarád jmenuje Kuba. Náhoda? I dont think so. Guillermo Rosales hned z kraje rozjíždí pravé a nefalšované peklo v podobě "azyláku" v USA, kam jsou odlifrováni všichni hispánci, blázni a trosky, kteří se zrovna toulají po okolních ulicích. Depresivní náladu a horor se tu tak velmi snadno dostává až na level 5: Lenka Kořínková ve struze. Hlavní hrdina se ovšem naštěstí zamiluje do jedné z místních zombie a jako správný Metternich ji chvilkami škrtí a chvilkami znásilňuje, tedy jinými slovy láska a lá Rychtář. Vše se čte moc dobře a svižně jako banán na tobogánu. A i když knížka nemá větší přesah a sdělení (kromě toho, že všichni lidi na světě jsou svině a Kubánci to v Americe nemají zrovna jednoduchý), stejně dokáže zaseknout drápy dost hluboko. Se stopáží někde kolem 100 stran, tedy tří kakání, nemohu jinak než knihu doporučit.... celý text
Fotoaparát
1997,
Jean-Philippe Toussaint
Fotoaparát od Toussainta sleduje hrdinu, který si nakráčí do autoškoly s tím, že si chce udělat papíry, ale jelikož nemá fotku na řidičák, tak se jen tak poflakuje na recepci, přičemž začne koketovat se sekretářkou a zanedlouho už ji nakládá jak okurky a jezdí s ní a s malým synkem do školy a pro plynovou bombu a na výlety, večeře a kávičky. Opět se tedy potvrzuje, že ve Francii jde lidem jen o sex, krosénty a kafe. Je suis penis. Zároveň je to co jsem napsal výše asi celým dějem této knihy, která se stejně jako Koupelna nezaobírá tím, co se děje (páč vono se nic neděje), ale spíš se vznáší na obláčku z banalit. Toussaint píše jako autista, pěkně popisuje naprosto vše co se kolem něj nachází a svým způsobem se mu z toho daří budovat velmi plastický svět, který vlastně děj ani nepotřebuje – protože jeho dějem jsou banality - knihu bych tedy doporučil všem, kteří mají rádi banány. Vysvětlivky pojmů: banalita - banánová brutalita krosén - croissant ve vesnickém dialektu nakládat jako okurky - dělat sex autista - sběratel aut... celý text
Nesnesitelná lehkost bytí
2006,
Milan Kundera
Jakkoliv jsem velmi těžký intelektuál, který se několikrát denně zaobírá fatálními otázkami lidství (kadět nebo až později?, voprcal bych tuhle holku nebo spíš támhle tu?, zabít se nebo počkat co bude zejtra za meníčko, třeba bude rajská), stejně jsem se nemohl ponořit hlouběji do Nesnesitelné lehkosti bytí, především proto, že mě její postavy přišly jako ( a ony tedy asi byly) chadné karikatury, které si Kundera ošlehal do své podoby, aby nám mohl přinést toto všeobjímající poselství a podobenství a narvat tím pádem do knihy naprosto vše, od hoven, přes Stalina, nevěru, umírající psy až po umývání oken, komunisty a Beethowena. Nebo kterej to kurňa byl. Příběh je vláčný jako klasický americký indie film, kdy se hrdinové dlouze dívají do zdi a přitom onanují a zároveň přemýšlí nad událostmi, které se stali před třinácti lety. S tím nemám nejmenší problém, naopak, mému těžce pomalému mozku toto tempo velmi vyhovovalo - někdy třeba kadím, myslím na bejvalku, a najednou jsem už dokaděnej a rozklíženej nad svým bytím zároveň. Tak nějak jsem si připadal po celou dobu u této legendární knihy. Ano, některé myšlenky byly vskutku osvěžující a oči otevírající, ale ani jednou jsem neměl ten pocit, že bych byl "obohacen," nebo "usměrněn". Spíš jsem měl pocit, že mě jakýsi neviditelný pánbůh vláčí po oraništi z jeho vlastních teorií, které se dají povrchně aplikovat na všechny, ale v konečném důsledků byly symptomatické jen a pouze pro místní hrdiny - Tomáše, Sabinu, Terezu a toho pofidérního švýcaráka. Některé pasáže, jako například ty o hovnu, byly brilantní, ale i tak se nemůžu zbavit dojmu, že jsem zrovna přečetl literární verzi nějakého kusu moderního umění. Prázdné černé tečky na bílém pozadí, která se snaží bytostně vypovědět vše o všem, ale zároveň selhává jako základní prvek.... celý text
Demian
2008,
Hermann Hesse
No to byl porod! Takhle moc jako při čtení této knihy se mi netáhl čas snad od dob legendární jízdy autobusem ze Znojma do Českých Budějovic, kdy se mi už od Dačic chtělo čůrat a kadět. V obou případech jsem naštěstí vydržel až do konce. Demiana napsal Hermann Hesse, což byl němec, pokud se nepletu. Bože, já jsem hotová wikipedia. Kniha sleduje dospívání mladého němčoura, který je prvně svatoušek, ale pak mu internát otevře oči jako každému z nás a jelikož tehdy ještě nebyl perník, začal si jet v chlastu, ženách a malování divnejch obrazů. No a celou tu dobu vzpomíná vcelku dost filozoficky a homosexuálně na Demiána, kterej mu v mládí vytrhl trn z paty, a čumí do ohně s ožralým varhaníkem, což je tedy taky dost gay. Hesse celou tuhle odysseu docela kočíruje v mezích nudy a zádumčivosti sem tam nadhozenou nějakou vábnou myšlenku, povětšinou o síle ducha, osudu a dalších takových těch hlemzách, které frčí v poněkud redukované formě v Sama doma, a i když se po většinu knihy prakticky nic nestane, zdárně dofinišuje do konce, ve kterém se stane SPOILER hovno KONEC SPOILERU. Takže napsaný to bylo hezky, ale myslím, že teď, když už máme Starbucks, tablety a Kardashianovou, je na nějaký filozofický moudra docela pozdě.... celý text
Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda / Markheim / Kumpáni
1964,
Robert Louis Stevenson
Tuhle knížku jsem si přečetl, protože byla krátká a to je vždy záruka kvality. Podivný příběh Jekylla a Hydea mi dost silně připomínal moji starou. Jak je odpoledne a je střízlivá tak je docela na pohodu, jí mrkev a posiluje a tak, a pak když si dá večer dvě láhve vína a šest jégrů, je pak schopná třeba prdět na ulici, křičet na policajty nebo, nedejbože když je fakt narvaná, navrhnout, abychom šli na karaoke. A karaoke je snad jediná věc na světě horší než holokaust a Stardance dohromady. Stevensonův styl se mi dost líbil, psal větu za větou, takže se to četlo docela snadno. Ale trochu mi zkazil radost způsob, jakým se rozhodl tuto klasiku poskládat. Kdyby to bylo chronologicky, bylo by to o dost lepší. Takhle mi to připomínalo trable, kdy se mi na facebooku pořád přepíná News feed z Recent na Top. Na závěr mi každopádně dost pocuchal závěry kapitolou Markheim, kdy jsem netušil, co to mělo znamenat a začal jsem se bát, že nejsem chytrej. Ale pak jsem na wiki zjistil, že je to další povídka a tak jsem si odfrkl. Markheim: Zločin a trest splácnutej na 40 stran. Kdybych tohle věděl dopředu, mohl jsem si ušetřit čtení té 700stránkové ruské bestie a místo toho třeba pomáhat slepým štěňatům nebo dělat hrníčky pro charitu. :-(... celý text