Palivo
přečtené 506
Auťák
2007,
Harry Crews
Jako správnej manažer sem si to dobuchtil do Levnejch knih a jak jsem viděl tenhle flák za 49Kč, vytáhl jsem z kapsy litr a nechal si pěkně vrátit 951 Kč, abych měl drobný na tramvaj. Začal jsem tedy záhy číst a byl jsem příjemně překvapen čím jsem si to rozměnil litr, protože knížka je doslova o tom, že se frajer rozhodne sežrat auto. To sice není tak šokantní, jako sníst třeba zelí nebo kapustu, ale i tak je to dost síla. V návalu kadění, které způsobila svíčková, kuře a zmrzlina od mojí máti jsem se do knihy pustil a dle napsaného obsahu mých střev je snad jasné, že jsem knihu dal na "posezení." Zajímavá zápletka, kterou by ocenil především Babica, se rozjíždí fofrem a my sledujeme, jak se nenažraná rodina snaží přivydělat na byznysu, kterej vyroste okolo frajera, co chce sníst Ford Maverick. Teda kromě taťky, kterej je z toho celej na větvi a skoro pořád se mu chce blít - až jsem si říkal, jestli to není někdo od nás z vesnice. Celý je to napsaný svižně a příběh je samozřejmě dost ujetej, aby udržel pozornost po 120 stran (ale velmi malým písmem, takže to je jako bych přečet skoro 500 stran), ale nějak jsem na konci zjistil, že to bylo vlastně docela o ničem.... celý text
Královo srdce
2016,
Gaute Heivoll
Zatímco v Africe se už v 18. století vědělo, že nejlepší léčba je mačetou, v Evropě se stále nacházelo dost humanistů, co raději vozili lidi s leprou z ostrova na ostrov. Přesně o tom je i další kniha Gaute Heivolla, který popisuje, jak se tucet norků plaví do Dánska, aby se tam zadarmo najedli v nemocnici a k tomu se ještě uzdravili. Co jsem teď napsal je vlastně spoiler, protože to je asi tak všechno, co se v knize stane. Lidi plujou lodí, takže tak trochu Titanic, akorát bez ledovce. Samozřejmě, že tu prim hraje atmosféra, která je hustá a temná jako myšlenky Aleše Brichty, ale ta se vcelku brzy stává dost iritující, protože je až moc zřejmé, že Heivoll chodil dva roky na kurzy tvůrčího psaní a podle těch peněz nasypanejch do talentu to taky vypadá - čím víc přídavných jmen, tím víc Adidas. Dost často tu tedy "vítr šepotal," "lodě kotvily hnědě(???)," a podobné. V závěru už se Heivoll pouští i na tenkou půdu dadaistických vět typu "oči měl naplněné něčím, co se podobalo zoufalství nebo smíchu nebo ani jednomu," a to už se člověk neubrání tomu, aby do lodě narazila kosatka a poslala to všechno ke dnu. Takže vocuď pocuď dobrý, ale dvakrát bych to nečetl.... celý text
Prohry
1968,
Roger Vailland
Francouzský manželský pár se na rok odstěhuje na vesnici a jelikož tam není žádná továrna na croasánty, solidně z toho zmagořej. Velký podíl na tom má především pálenka, kterou do sebe lijou rychleji než Olda Kaiser, neúspěchy na lovu a fakt, že jsou oba dva naprosto vyhrabaní a nenávidí se. Protože se začnou nudit, vtáhnou do své podivné hry na lásku a nenávist i mladou učitelku Helenu, kterou manžel zavalí tunami potřeštěných keců o lásce a manželka zase pálenkou. Čekal jsem, že z toho vznikne nějaká dobrá threesome nebo milf teaching teen how to polykat zápletka, ale vlastně se nestane nic, kromě toho, že dojedou do kasina, kde nechají víc peněz než Jirka Pomeje. Pak si zřejmě manželka konečně uvědomí, že je postavou v nudné knížce a tedy naprosto logicky napígluje auto do rybníka. Ale možná jen byla zlitá a jela koupit kapra - u francouzáků člověk nikdy neví. Tenhle mix Kdo se bojí Virginie Wolfové a Rajské zahrady se bohužel nepovedl a to především proto, že postavy mluví. A mluví nesmysly. Sem tam se sice ukáže záblesk antické tragédie, ale nakonec zůstane zakopán pod hromadou balastu.... celý text
Dáma v lišku / Člověk v zoologické zahradě
1969,
David Garnett
Jednoho dne jde frajer s manželkou do lesa a najednou kouká, že je z ní liška. Místo aby byl rád, že se z ní nestala kráva nebo slepice, jak se to běžně děje, tak je z toho celej nešťastnej a vaří ji čaj a chytá ji králíky a upraví ji pyžámko, aby nemusela chodit nahá. Sex nemají, což je docela škoda. No a pak se do toho vloží starej lišák, kterej manželku odloudí zpátky do lesa a tam si s její vulvou dá čaj o páté a liška vrhne. Nikoliv jégra, jako to dělám já, ale liščata. To už frajera málem klepne, ale nakonec se rozhodne, že bude chodit do lesa hrát si s liščatama, i když to jsou kukačky, tedy ližkačky. No a konec je samozřejmě antické drámo srovnatelné s dobrovolnou návštěvou Ústí nad Labem. Kniha se docela dobře četla, a to především proto, že mám rád lišky, třeba Samanthu Fox a nebo Foxe Muldera. Celkově se mi ale nelíbilo rozkročení mezi pohádkou od Trošky a dramatem, stejně tak absence tanků nebo bojových letadel, takže hodnotím jen třemi bludišťáky. (Spojler alert) Člověk v zoologické zahradě (spojler alert konec) je o člověku v zoologické zahradě, přesněji řečeno o jednom troubovi, kterej se tam nechá zavřít jako exemplář po jedné hádce se svojí buchtičkou. Tu chce, pak nechce, ona ho nechce, pak chce, pak nechce, pak on nechce ji, pak myslí, že ji chce nechtít a ona tuší že chce že to nechce načež chce, ale on zase nechce ji, takže se nechtějí, ale pak si to vyříkají takže se chtějí, ale on zase nechce, ona pak taky moc neví co chce, no a pak se dohodnou, že se chtějí a je konec. V této knize bych tedy především ocenil myšlenkové pochody britských milenců počátku dvacátého století, kteří kdyby v současné době přišli do Starbucks a viděli 80 druhů kýblů s kafetem, tak by jim asi explodoval mozek. Slabší novela, slabší děj, slabší konec. Takže dávám tři body za to, že se mi knížka vešla do náprsní kapsy a měl jsem tedy za chůze levou ruku volnou pro občasné poškrábání na pytlíku.... celý text
Hitler se na vás usmívá
2012,
Petr Měrka
Naprosto jasný adept na budoucí povinnou četbu na školách. Petr Měrka dokázal v předchozí sbírce a následné útlé novele povraždit a znásilnit 340 lidí, teď už tedy se zkušeností, grácií a lehkostí sobě vlastní rozehrává duševní potraty na maximální level a zcela jednoznačně si pro sebe uzurpuje titul velmistra literárního znásilnění České republiky, přičemž se dozajista kvalifikuje i do světového šampionátu hnusu a běsu. Kolikrát byly jeho stránky daleko horší než moje zážitky na záchodě když jsem jeho knihu četl a to už je co říct.... celý text
Telekristus a mentál
2006,
Petr Měrka
První kniha Petra Měrky je ještě takovou rozehřívačkou. Sice už teď dokáže zaplavit stránky takovým hnusem, že bych jej ani já nebo Hitler nebyli schopni vymyslet, ale pořád tomu jaksi chybí onen poslední krok do pekla. I přesto už je ale i z této útlé sbírky povídek jasné s kým máme tu čest - s českým velkovezírem slizu a hnoje, audiovizuální mačetou lidství, která se rozjíždí, aby semlela všechny čuramedány, kteří hledají na stránkách knih pozitivní verzi toho jejich připitomnělého života. Skvělý vstup do tvorby Petra Měrky, který rozjíždí takové peklo, že vedle toho i Václavák vypadá jako místo k žití.... celý text
Autoportrét
2002,
Jean-Philippe Toussaint
V Autoportrétu je paradoxně víc děje, než ve všech ostatních Toussaintových knížkách dohromady. Útlá knížečka skáče ze země a světadílu na další a v miniaturních výsecích ukazuje, kdo Toussaint je, nebo, možná a asi, kým chce být. Svým způsobem je to daleko lepší forma portrétování než nějaké zaprcané memoáry na 1800 stran - a to především proto, že přesně v těchto nepatrných detailech vlastně vynikne naprosto celý charakter. Snad jen trochu škoda, že Toussaint nevybral žádné momenty a střípky, ve kterých by byly tanky, gangbangy, heroin nebo řeckořímské zápasy dětí s Downovým syndromem - kniha by tak byla ještě o chlup lepší.... celý text
Čerň a stříbro
2015,
Paolo Giordano
Paolo Giordano jez Turína, což pravděpodobně vysvětluje, proč píše tak smutný knížky. Já kdybych žil ve městě, kde hraje Juventus nejnudnější fotbalovou ligu na světě, tak bych od života taky asi neočekával nic pozitivního. Juventus, i přestože v posledních letech zažil docela turbulentní časy (korupce, sešup do třetí ligy a návrat na výsluní) v knize vůbec zmíněn není, stejně tak ani pizza, špagety a Eros Ramazzoti. Nevím proč !!!!!! Také nemohu odpustit fakt, že se děj odehrává kousek od domu Pavla Nedvěda a Pavel v knížce vůbec není, i když musel určitě jet několikrát kolem autem nebo na kole. Kniha by tak byla daleko lepší. Takhle v knize zůstala jen rakovina, která pomalu ničí služku, což její zaměstnavatel velmi bystře a melancholicky popisuje. Což o to, ono je to hezký, pěkně napsaný, ale trochu cejtím, že si to Giordano napsal spíš pro sebe než pro ostatní, i když se tomu snaží dát jakousi nadstavbu v podobě klasické manželské krize.... celý text
Straka na šibenici
2015,
Daniel Petr
Straka na šibenici mě zaujala svou obálkou od mistra Prciny a také tím, že autor je takovej frajer, že má dvě křestní jména a žádný příjmení - heštag respekt. A samozřejmě i anotace zněla lákavě - severní čechy a fotr alkoholik, to už samo o sobě zní jako peklo. Tím tedy myslím ty severní čechy a ne to, že je tatínek alkoholik. No, nemůžu říct, že bych byl nadšen. Ale zvláštním způsobem nemůžu říct, že bych nebyl nadšen. Jak se to vezme - Daniel Petr to sune kupředu dobře a to především proto, že používá takový bizarní mix sarkasmu a ironie, jako by se u jednoho stolu sešli Žváček, Hakl, přičemž nakonec přišli i Houellebecq s Toussaintem - a to v druhé polovině kdy se hlavní hrdina dostane do krize středního věku a jede bomby, vodku, colu, red bull a havanu, přesně jako to zpívá Ben Cirkusao. Z tohoto důvodu je kniha svižná, zajímavá a překvapivě i humorná. Pokud vám tedy přijdou humorné velmi netradiční komentáře velmi vážných věcí. Na druhou stranu jsem v tom bizarním příběhu nenašel nic, proč by vlastně stál za přečtení, kromě samotného faktu, že byl bizarní. Metafora se strakou je samozřejmě krásná a někomu možná otevře oči, ale já bych chtěl ještě něco víc. Třeba kdyby tam byly tanky nebo nějaký černošky.... celý text
Utíkat
2006,
Jean-Philippe Toussaint
Už jsem asi nějakej přeToussaintovanej. Utíkat dost lže už v názvu, protože teda moc neutíká. Čte se to tak pomalu, že jsem kvůli tomu málem přišel pozdě i do práce. Tedy, ono to není žádný Hledání ztracenýho času, ale po předchozích svižných tusántovkách jsem byl připraven na jednoduchou jízdu a místo ní se z ničeho nic dostavilo tak barvité popisování všeho okolo, že jsem jednu chvíli myslel, že se z toho sám změním v přídavný jméno. Kniha je vzhledem k autorovým obvyklým tématům, které jsou nic, nic, nic a zhola nic, trochu nezvyklá - obsahuje totiž děj! Zatímco v předchozích knihách se hrdina jezdí do Itálie a Anglie nudit, v této knize dojede až do Pečingu v Číně, kde jede vlakem a pak i na motorce! Pak se vrátí letadlem zpátky a jde na pohřeb, kam dojede na lodi. WTF!!! Toussaint do toho tedy pořádně praštil!! Škoda jen, že jeho přebarvitý, extrémně vláčný styl trochu pohřbívá sílu, kterou tato novela skrývá.... celý text
Tady na Jihu
2016,
Oles Uljanenko
Tady na jihu je teda solidní hnus. Zařadil bych to někam mezi jíst zelí a dívat se na nahého Karla Šípa jak dělá pilates. Oles Uljanenko totiž rozjíždí ukrajinské Requiem za sen natolik bestiálně, že jsem po pár desítkách stránek měl chuť vyjít na silnici a skočit pod kamion. Kniha je o dospívání v jednom Ukrajinským městečku, kde se všichni bodají, znásilňují, podřezávají a polejvají kyselinou. Ale hlavně teda znásilňují. Asi je to podle mého nějaký zvyk, jako podání ruky nebo pozdrav. Nechápu proč u nás staví baráky a uklízí kanceláře, když jsou v tomhle očividně dost dobří. V tom všem sledujeme hlavního hrdinu, kterej se uprostřed toho balastu zamiluje do jedný věčně vyjetý šlapky. Není to logický, ale to není na východ od Zlína nic. Tohle emoční vypětí pak způsobuje, že kniha trochu poleví v hnusu a naopak se čím dál více zarývá do lyrického balastu, za který by se nemusel stydět ani Hrabal. Chvilkama to bylo opravdu k nesnesení, až mi začínaly scházet znásilnění. Na závěr se ale zase trochu zaznásilňuje a uřeže nějaká ta hlava, takže spokojenost. Jako sonda do osmdesátek na Ukrajině skvělý. Jako knížka, kterou bych si četl dvakrát ale ne.... celý text
Jak se milovat s černochem a neunavit se
2008,
Dany Laferrière
Jak se milovat s černochem a neunavit se je teda dost blbej název. Hůř jsem se snad v metru s knížkou ještě necítil. Naštěstí na dalších stanicích nikdy nepřistoupil Ray Koranteng. Kniha od Danyho Laferrière je zcela očividným, volným pokračováním Obratníku raka. A samozřejmě to není vůbec na škodu. Laferriere sice trochu ztrácí v představivosti a lyričnosti, takže v jeho knize se děje jen naprosto obyčejný sex se zletilými ženami (boooring), ale přichází s něčím, čím dává Millerovskému opusu naprosto jiný úhel pohledu - Dany je totiž černoch. Cože, co? Obratník raka 2: Kokosy v Montrealu se tedy sunou po velmi podobné lince (frajer leží na gauči, někoho zpíská, pak jde ven, lije, zpíská nějakou jinou, myslí si, že bude spisovatel, jde ven…), v některých pasážích je kniha opravdu sugestivní (přesně takhle nějak si představuju memoáry toho černocha z PornHubu), ale co ji opravdu nadnáší, je právě pohled hlavního hrdiny na věc – ten je si totiž plně vědomej svého „negerství“ a dává to bílejm holkám solidně sežrat. Svým způsobem je to prostě hipík, co svým velkým černým hasičem nastoluje pořádek v židovsko-křesťanský civilizaci po 200 letech bičování. A to jako fanoušek Morgana Freemana samozřejmě schvaluju.... celý text
Proč na tebe každej sere aneb Čefurové, raus!
2011,
Goran Vojnović
Proč na tebe každej sere je o čefurech (přistěhovalci z bývalý Jugošky) v Ljublani, což je hlavní město Slovenska. Neplést si to se Slovinskem, jak bývá zvykem. Tam se nastěhovalo docela dost jugošáků po slavné válce v devadesátkách, kdy se Chorvati a Srbové hádali, kdo bude mít víc pláží a stánků s Algidou. Příběh tak sleduje ghetto nejznámějšího čefurskýho sídliště v Ljublani (hlavní město Slovinska, neplést si se Slovenskem) Fučin, kde se poflakují čtyři mladí hajzlové, kteří umí jen hulit, chodit na prolézačky a bičovat vo životě jako Eminem, protože každej jugoslávec je tak trochu hip-hop. To vše podává Vojnovic z pohledu baskeťáka Marka, kterej je ze všech těch smardů takovej střední level, takže mu člověk i trochu fandí, i když upřímně by zasloužil na solar snad každej den. Držkovat před panelákem v teplákách, blejt v autobuse, pouštět nahlas magič v autě a odmlouvat fotrovi – to už mi teď ve třiceti zní jako pádný důvody pro trest smrti. Záhadným způsobem se hrdinův otec ani jednou neurve z řetězu, což je trochu s podivem, protože jsem měl za to, že všichni jugoslávci zavraždí za život tak 8 lidí. I přesto se v knize ale děje dost na to, aby kniha rázně šlapala dopředu a dojela do katarze, která je vlastně stejně smutná jako samotnej příběh. Vojnovic navíc získává plusové body za některé dobré přirovnání (byl jsem nasranej jako nočník po ránu) a celkově za styl, jakým dokázal imitovat vypatlané mozky puberťáků. Výborná sonda do života menšiny, která zůstává hnít na sídlišti bez kořenů a bez země.... celý text
