panjan přečtené 342

My děti ze stanice ZOO 2005, Christiane Vera Felscherinow

Docela syrový a autentický dokument, který je zpovědí jedné feťačky. A jeho síla je právě v jednoduchosti a přímosti. Kdo se chce něco dozvědět o světě drog a narkomanech, nechť se vykašle na různé přednášky a zprostředkované zkušenosti a přečte si právě toto. Z této knihy lze dobře porozumět tomu, jak se z člověka stane chodící smrtka, okolnostem takového pádu, prostředí a vlivům, které k tomuto vedou. Kniha je to určitě šokující, a kvůli tomu se z ní stal bestseller, jenže ona nechtěla šokovat, nýbrž pouze ukázat realitu jednoho světa. Tato kniha měla být mementem a odstrašujícím příkladem a také pomocnou rukou, kterou autorka nabízí všem mladým lidem, kteří chtějí unikat od problémů a reality, k čemuž se jím zdají být drogy dobrým řešením.... celý text

Velký Gatsby / Poslední magnát 1979, Francis Scott Fitzgerald

Tak jsem se konečně dostal k symbolu americké meziválečné literatury, a jsem tomu rád. Velký Gatsby i Poslední magnát jsou psáni rukou velkého spisovatele, jehož styl je velice vyzrálý a samozřejmý. Zřejmě i proto se kniha čte velice snadno a příběh přirozeně plyne, a je jedno kam. Necháte se prostě unášet, a ani vám nevadí, že Poslední magnát je příběh nedokončený. Fitzgerald se v Gatsbym snažil ukázat prázdný život vyšších vrstev společnosti, pozlátka a třpytky vlající ve vzduchoprázdnu, což udělal s grácií hodnou svého jména, navíc dal Gatsbymu ještě další rozměr, když ho vehnal do spárů lásky. Teď už chápu, proč je Fitzgerald v každé učebnici literatury.... celý text

Strážce sadu 2012, Cormac McCarthy

Strážce sadu je jeden velký popis, a to jak je u McCartyho zvykem, jde o popis polorozpadlých domů, pochybných existencí v otrhaných hadrech, nevlídného počasí, světa v beznaději. Příběh veškerý žádný, ale o tom ta kniha není. Ten popisný styl, pro který bude později McCarthy nezaměnitelný, je zde přiveden málem k dokonalosti. Jakoby si autor trénoval a vybrušoval styl pro pozdější slavnější díla. Já v podstatě ani netuším o čem to celé mělo být, a ani v nejmenším mi to nevadí, protože McCarthy dokáže danou situaci popsat tak dokonale a do nejmenších detailů, že ona scéna vám doslova vyvstane před očima velmi realistická a v plných barvách. A v podstatě jen kvůli tomu se mi ta kniha líbila, vstupoval jsem do autorova předapokalyptického světa a jen se rozhlížel, a to mi úplně stačilo.... celý text

Klub rváčů 2011, Chuck Palahniuk

Klub rváčů to je prostě nářez, který s na vás přivalí jako velká voda, zastine vás zcela nepřipraveného. Zkratkovitý, strohý, jakoby roztržitý styl fuguje přesně tak jak má, nenechá vás vydechnout. Tento styl je poplatný příběhu, který je tvrdý, temný, drsný. Možná, že se Palahniuk touto knihou trochu naváží do moderní konzumní společnosti, možná, že ten příběh žije ve vlastním světě podle pravidel Klubu rváčů, každopádně je hodně provokativní a svérázný. Palahniukův svět je krutým místem, ale stojí za to do něho na chvíli vstoupit a odejít s pár modřinami a šrámy.... celý text

Hra o trůny 2011, George R. R. Martin

Přidávám se k hlasům těch uživatelů, kteří nejdříve viděli seriál a pak sáhli po knižní předloze. Na jednu stranu toho lituji, protože seriál knihu úplně kopíruje a v knize toho moc navíc neni, na druhou stranu mi to pomohlo se v knize a v množství postav snadno orientovat. O této knize zde bylo už řečeno mnohé, a s většinou mohu souhlasit, ovšem nepřidávám se na stranu těch nadšenců používajících ve svých komentářích jen samé superlativy, těšíc se na to, že zhltnou celou serii a modlíc se za to, aby autor nikdy nezemřel. Jsem rád že jsem se s tímto bestsellerem setkal a mohl si na něj utvořit nějaký názor, ale další díly už číst nehodlám, nicméně na další díly stejnojmeného seriálu se těším.... celý text

Jak to vlastně bylo? 1999, Julian Barnes

Barnes si vybral ke zpracování otřepané téma milostného trojúhelníku, ale dokázal zaujmout nápaditým, svěžím a vytříbeným stylem. Autor během příběhu zcela mimoděk klade čtenáři otázky, a tak z něho udělá součást své knihy, a já byl polichocen, že mně Barnes pozval do svého světa. Jak je zřejmě u autora zvykem, u knihy si docela zapřemýšlíte a musíte se občas hodně soustředit, abyste neztratili nit autorových myšlenek. Možná právě na úkor tomu sofistikovanému stylu vyprávění, jsem zde postrádal nějakou sjednocující atmosféru. Zapomněl jsem na humor, ten zde najdete také, a když už ho najdete, určitě se i zasmějete.... celý text

Živá voda 2001, Marcel Pagnol

Jedna z mála knih, kde je kladen výjimečný důraz na prostředí, ve kterém se odehrává děj románu. Jeho barvitý a obrazný popis je nejsilnější devizou této knihy. Když otevřete Živou vodu, vydáváte se na toulky provensálským venkovem, do kopců kde lehký vánek ohýbá stonky planě rostoucích bylin. V kontrastu s touto poetickou krajinou Pagnol rozehrává příběh lidí sobeckých, pokryteckých, lhostejných k osudům jiných. A ani tento příběh se nenechá zahanbit dokonalou provesálskou krajinou, je promyšlený, vše krásně zapadá do sebe, a na konec se uzavře do kruhu. Krásné to čtení.... celý text

Kapitánská dcerka 1979, Alexandr Sergejevič Puškin

Tímto dílem ke mně Puškin promlouval asi takto: Tak jsem vám řekl, jak se to všechno stalo, prostě jsem to sepsal a tady to je. Máte tam lásku, násilí, a okořenil jsem to dokonce i jedním soubojem na život a na smrt, co chcete víc. Puškin zcela nezúčatněně vypráví příběh, který by ani nemusel být jeho dílem. Ano je tam láska, ta v díle spisovatele romantismu nesmí chybět, ale je tam, aby tam byla, zcela bez emocí. Stejně tak zmiňovaný souboj, trošku se pohádali, ale nijak moc, a tak si to šli vyřídit k řece, a ještě ke všemu to oba přežili. Tento souboj je pro dílo zcela charakteristický, Puškin nic nedotáhne do konce, všechno jen tak, aby to náhodou nebylo moc dramatické a strhující, ale takové by právě romantické dílo snad být mělo. A je to s podivem, protože sám Puškin zemřel v souboji, kde šlo o ženu. To, čím Dostojevskij překypuje - emocemi a citovými zápaly, to Puškinovi v jakékoliv míře chybí.... celý text

Jan Werich – Elixír života 2005, Pavel Chrastil

S každou další knihou Pavla Chrastila ubývá vzpomínek na Jana Wericha a jeho rodinu, a přibývá vzpomínek na vlastní mládí a vlastní zážitky, což je trochu škoda, protože tuto knihu jsem si kupoval především kvůli Werichovi. Ne, že by autorovy vzpomínky a příběhy nebyly zajímavé, prostě tam chybí Werich. V autorově vypravěčském stylu a vůbec v jeho celkovému přístupu je velmi cítit vliv Jana Wericha. To co není o Werichovi, je jeho slabším odvarem v podobě Pavla Chrastila. (Promiňte mi časté užívání jména Jan Werich, v případě Jana Wericha prostě nemohu použít jakéhokoliv zástupného zájmena.)... celý text

Jan Werich – Na Kampě pod pokličkou 2004, Pavel Chrastil

S každou další knihou Pavla Chrastila ubývá vzpomínek na Jana Wericha a jeho rodinu, a přibývá vzpomínek na vlastní mládí a vlastní zážitky, což je trochu škoda, protože tuto knihu jsem si kupoval především kvůli Werichovi. Ne, že by autorovy vzpomínky a příběhy nebyly zajímavé, prostě tam chybí Werich. V autorově vypravěčském stylu a vůbec v jeho celkovému přístupu je velmi cítit vliv Jana Wericha. To co není o Werichovi, je jeho slabším odvarem v podobě Pavla Chrastila. (Promiňte mi časté užívání jména Jan Werich, v případě Jana Wericha prostě nemohu použít jakéhokoliv zástupného zájmena.)... celý text

Vědomí konce 2012, Julian Barnes

Název: Vědomí konce a na přebalu zpustlý vagon na neméně zpustlé trati, který už nikam nepojede, vedle značka s nápisem Dead End. Tohle není lehké čtení už od pohledu. Jen co přečtete prvních pár stránek, je vám jasné, že přebal knihy nebyl zvolen náhodně a že máte co dočinění s panem Autorem. Příběh je vyprávěn retrospektivně tak, že hlavní hrdina se ohlíží zpět za svým životem, hledá a pitvá, snaží se pochopit svou minulost, jenže má zásadní problém, a to je jeho vlastní paměť. Zjišťuje, že jeho vzpomínky jsou zkresleny proudem času a že jeho paměť si je přibarvuje, tak jak se jí hodí, a tak, aby neodporovaly momentální stavu jeho existence a jiná paměť neexistuje. On Barnes má všeobecné problémy s pamětí, a to nejen s pamětí jednotlivce, ale i s všeobecnou historickou pamětí, ani jedna z nich podle něho nemůže být objektivní. Prostřednictvím svých hrdinů říká, že historie jsou lži vítězů, nebo sebeklam poražených. Jinde tvrdí, cituji: "Historie je ona jistota v bodě, kde se stýká nedokonalost paměti s nedostatečností historických pramenů." Jeho hrdina se s vědomím konce snaží poznat sám sebe, jenže se mu nedaří najít ve svém životě nějaký smysl, a na stará kolena zjišťuje, že ideály jeho mládí se rozplynuly, že prostě přežil svůj život. Barnesova kniha je protkána pochybnostmi o základních aspektech lidského života, o vnímání sebe sama. Vpodobě sebevraždy jeho kamaráda se zde setkáte s exitenciální filosofí, a to v nemalé dávce. Celkově je tato kniha dosti filosoficky zaměřená, ale to neznamená, že se nedá přečíst za jedno odpoledne, dá. Musím se přiznat, že některé pasáže jsem musel číst víckrát, abych je byl sto pochopit, a pokud bych měl odpovědět na otázku o čem to vlastně celé je a jakou to má pointu, a snad i díky konci, který je zcela otevřený, asi bych po dlouhém přemýšlení odpověděl zcela jednoduše: nevím, ale bylo to hezké.... celý text

Vždyť je to hračka 1971, Agatha Christie

Vojna a mír I. díl 1959, Lev Nikolajevič Tolstoj

Než jsem se pustil do tohoto veledíla, už jsem měl přečteny některé Tolstého knihy, které se mi velmi líbily, a tak jsem k tomuto přistupoval zároveň s respektem i kladným očekáváním. Reskpekt k Tolstému zůstává, leč očekávání jsou zklamána. Zde je autorův styl především popisný, odtažitý, ovšem ten popis je na druhou stranu dokonalý. Chyběla mi tam rozvinutá psychologie postav, která by k činům odůvodnila pohnutky, a to způsobilo, že jsem si k jednotlivým postavám nedokázal vytvořit žádný vztah. Tolstého mám rád a mrzí mně, že jeho nejslavnější a největší dílo nebude patřit do mých oblíbených... celý text

Smrt favorita 1991, Dick Francis (p)

Když odložíte Tolstého Vojnu a mír, pak je Dick Francis ideální oddechová literatura. Francise mám rád, ale tento žánr oddechové literatury vždy hodnotím maximálně čtyřmi hvězdami, takže zde je to vlastně maximum. Těžko se nějak rozepisovat o Francisově stylu a pointě díla, protože tohle je prostě dobrý detektivní příběh z dostihového prostředí.... celý text

Jan Werich – Kaviár i šampaňské 2000, Pavel Chrastil

Tato kniha je o Werichovi a jeho vztahu k jídle, a ono je jedno, že hlavním tématem je labužnictví, protože Werich byl hlavně labužníkem života a jídlo k němu patří. Jak dokázal mluvit na jevišti, tak i stůl mu byl prkny divadelními a pokrm tématem o němž dokázal moudře přednášet. A autor Pavel Chrastil měl štěstí, že mohl pár let pobývat s tímto moudrým klaunem a sám si toho byl velmi dobře vědom. Zde se těžko hodnotí autor knihy a jeho styl, protože zde to vůbec není podstatné, ikdyž výtky k tomuto nemám a myslím, že je to napsáno velice slušně na to, že je to jediné autorovo dílo, a to pouze za účelem zaznamenat pár let života Werichovi rodiny, a díky mu za to. Jo, a když pivíčko, tak jedině flaštičkové!... celý text

Jan Werich – Klaunovo velmi pozdní odpoledne 1999, Pavel Chrastil

Jedno máme s autorem této knihy společné, a to nekritický obdiv k osobnosti Jana Wericha. Autor se tímto svým obdivem v knize netají, naopak se přiznává, že byl schopen udělat cokoliv, aby mohl být v přítomnosti tohoto moudrého klauna. Pojetí knihy mi vyhovuje, koupil jsem si jí proto, abych se dozvěděl něco o tom, jakým byl Werich člověkem, a to především v civilním životě, protože z jeho umělecké tvorby ho znám. Pavel Chrastil je zde v podstatě paparazzi, jež nahlíží do soukromého Werichova života, nikoliv v špatném smyslu tohoto slova, ale s respektem, úctou, obdivem a vděkem, že mohl být na chvíli součástí tohoto světa, zve čtenáře k Werichům domů. A díky mu za to, že si své zážitky a vzpomínky nenechal pouze pro sebe.... celý text

Všechno je jinak 1991, Jan Werich

Kniha značně nostalgická, protkaná úvahami na všemožná témata. Ve vzpomínání na Prahu svého mládí dokáže Werich navodit takovou atmosféru, že toužíte žít v této době a v tomto městě, je to sice nemožné, ale Werichovo vyprávění to alespoň an chvilku dokáže. Nejzajímavější úvahou pak byla úvaha o židli. Napsat pár stránek o židli, zajímavě, poučně a zároveň vtipně, to je kumšt. Jak úvahy, tak vzpomínání na své mládí jsou v nádechu milé a příjemné atmosféry, styl vyprávění je lehký, samozřejmý, jazykově bohatý. Tato útlá knížečka je malým klenotem v mé knihovně, lékem na splín, jež dokáže zanechat lehký úsměv na tváři, pokladnicí klaunovy moudrosti.... celý text

O Americe a Američanech 2003, John Steinbeck

Tato kniha je výborem autorových nebeletristických textů rozdělených do šesti tematických částí, v českém překladu však ochuzených o některé texty. Zde jsou komentáře k jednotlivým částem: V esejích O Americe a američanech Steinbeck popisuje zrod a vývoj americké společnosti a kultury s náhledem jemu vlastním, a tím je střízlivý pohled člověka, jež se počítá mezi lidi obyčejné, a proto je tento pohled zprostředkovám jaksi od podlahy a vidí události v kontextech jednoduchých, v kontextech lidskkých vztahů a liddské povahy, nesnažíc se o žádné sociologické studie, je tento pohled velice neobvyklý, však o to více zajímavý. Některé esje o americké společnosti Steinbeckovy doby jsou nadčasové a dokonce dnes se jeho předpovědi stávají palčivě aktuálními problémy nejen této společnosti.Jiný esej o americké půdě jen čiší autorovou láksou, pokorou a obdivem k přírodě, lze zde poznat steinbeckovo ekologické smýšlení na tu dobu zřejmě dosti neobvyklé. V reportážích z války ve Vietnamu je Steinbeck reportérem citlivým, nezobrazujícím pouze strohou skutečnost, ale snažícím se zachytit atmosféru této války. V kapitole angažovaný umělec jsou články, ze kterých je cítit autorovo sociální smýšlení a sympatie k nejchudším vrstvám společnosti a některé tyto články zřejmě daly vzniknout knihám Bitva a Hrozny hněvu. Poslední kapitoly jsou z pohledu čtenářova asi nejdůležitější. Dozví se jaké pohnutky vedly autora k napsaání některých knih. Já si vždycky představoval, že za velkými díly jsou velké myšlenky a ctihodné pohnutky, jenže ty jsou často dost malicherné a prozaické. Jsou zde také okomentovány některá léta autorova života zpětně jím samým.¨ Celkově je tato kniha mezi jinými autorovými díly velice výjimečná, protože dává poznat autora jinak než z jeho beletristických děl, dozvíte se hodně o jeho osobnosti, názorech, pohledech na různá témata, především jak název napovídá, týkajících se ameriky. Toto je úplně jiný Steinbeck co se týče literárního žánru, avšak podle stylu nemůže být pochyb. Myslím si, že pro obdivovatele je tato kniha nesmírně cenná.... celý text

Stručná historie času 1991, Stephen W. Hawking (p)

Na to, že jde skorem o učebnici, se čte docela dobře. Má však jedinou chybu a to, že je snad příliš stručná na to, jak široký má záběr (snad nejširší jaký může být - zabývá se vesmírem jako celkem). Ve své stručnosti se toho však snaží čtenáři podat co nejvíce, a to někdy brání plnému porozumění. Osobně bych ocenil více názornějších vysvětlení a vysvětlení všeobecně podrobnější, ale jsem si vědom, že takováto kniha mně na míru by musela mít o hodně více stran než je pouhých 181. Třeba to, co hledám, najdu v dalším Hawkingově dílu Vesmír v kostce.... celý text

Lhostejní 1963, Alberto Moravia (p)

Lhostejní jsou příběhem úzké skupinky lidí, jimž je vlastní osud lhostejný, a proro tato kniha má všechny předpoklady být neskonale nudná. Nakolik by také mohl být poutavý a zajímavý příběh lidí žijících celý život v přetvářce s maskami na obličejích, kteří nikdy nejednají spontáně, nýbrž vždy promyšleně, lidí, kteří se neřídí nikdy svým citem, nýbrž vždy kalkulují, lidí stejně tak povrchních jako marnivých, lidí žijících pouze pletichařením a intrikami, jak by mohl takový příběh zaujmout čtenáře tak, aby právě jemu nezůstal příběh této knihy lhostejný? Pouze tak dokonalým popisem a empatií,kterou zde Moravia předvedl. Jediná chyba tohoto románu je ta, že Moravia jakoby vytrhl z grafu příběhu pouze dějovou přímku bez zlomů, bez nerovností a zapomněl na nějaké dějové zvrtay, ba i konec grafu padající strmě dolů, nebo rostoucí opačným směrem zůstává přímkou a kniha jaksi ani nijak nekončí, takhle by Moravia mohl pokračovat ve vyprávění do nekonečna a dalo by se to číst, to je jisté, ale brzy by to určitě omrzelo.... celý text