Peleus
přečtené 1586
Tichý Američan
1957,
Graham Greene
Britský novinář Thomas Fowler působí ve Vietnamu 50. let, kde pro dvoje evropské noviny zprostředkovává informace o situaci v zemi, v níž probíhá konflikt mezi francouzskou armádou a místními povstalci, kteří chtějí zbavit Vietnam koloniálního statutu. Jeho články jsou nekonfliktní, bez ambicí komukoli otevírat oči nebo vyvolávat bouřlivé diskuze. Po většinu času se tudíž těší z privilegovaného postavení bělocha, mladičké milenky Phuong a kvalitního opia. Situace se mění s příchodem naivního mladého agenta CIA Aldena Pylea, jenž svatosvatě věří v nový americký plán, který předpokládá eliminaci vlivu kolonialismu, komunismu a zavedení měkké diktatury pod americkým dohledem. Navíc tento zdravý, vzdělaný, zdvořilý a věřící americký mladík z dobré rodiny začne usilovat o Phuong, což se novináři vůbec nelíbí. Graham Greene následně staví uvažování realistického novináře do kontrastu s Američanem, jenž i bez praktických zkušeností a rozhledu urputně brání vlastní politickou teorii bez ohledu na možné následky pro místní obyvatele, neboť účel světí prostředky. Není divu, že ve Spojených Státech kniha po svém vydání vyvolala rozporuplné reakce a kdy autor dostal nálepku levičáka, jehož aktivity následně sledovala americká tajná služba. Na druhou stranu nutno podotknout, že tohle všechno se mohlo dít pouze v lehce emocionálně vypjatých padesátých letech charakteristických honem na skutečné, nebo i domnělé komunistické sympatizanty, tudíž kontroverzi a nechuť vyvolávalo vše, co odporovalo oficiálnímu vládnímu výkladu. V dnešní době by již nešlo o nic překvapujícího, ani obsahem, ani formou. Samotná kniha je psána (pro mě) nepříliš čtivým stylem a některé úvahy jsou až naivní (je ale možné, že v té době tak nepůsobily). Každopádně se jedná o literární klasiku a jako takovou bych ji doporučoval brát. Osobně jsem zvědavý i na stejnojmenný film, který jsem (skoro se to stydím přiznat) dosud neviděl.... celý text
Komedianti
1968,
Graham Greene
Dovolím si nesouhlasit s doslovem, a to konkrétně "Román slučující vlastnosti napínavé četby s hluboce lidsky vážnou tématikou.". Nic takového! Za prvé je román poměrně dlouhý, což ve spojení děje neděje s cestou hlavních hrdinů odnikud nikam začíná nudit. Za druhé chybí hlubší psychologické zamyšlení nad jejich motivací. Za třetí román ani nezkoumá život v diktatuře, pouze využívá vnějších charakteristických rysů. Avšak to hlavní, co mě na knize zklamalo, je absence zajímavých postav. Hlavní hrdina je neúspěšný hoteliér, který se v šedesátých letech 20. století vrací na Haiti do hotelu, který se v USA pokoušel neúspěšně prodat. Vzhledem k tvrdé diktatuře Françoise Duvaliera zemi opouštějí nejenom cizinci, ale i řada místních, což má za následek, že hotel přichází jak o hosty, tak o veškerý personál. V tomhle zoufalství hlavní hrdina navíc udržuje milenecký vztah s manželkou jistého diplomata, který je ale plný konfliktů a již méně romantického citu. Dalšími obyvateli panoptika jsou manželé Smithovi, dočasně ubytovaní v hotelu, jež chtějí ve vyhladovělé Haiti šířit vegetariánství. Pokud autor potřeboval naivní pár sytých Američanů s doširoka překvapením z panující situace otevřenýma očima, poněkud to přehnal. Smithovi nepůsobí jako kontrastní prvek, ale jako párek bláznů. O něco zajímavější postavou je údajný plukovník Jones, avšak i jeho angažmá (nechci prozrazovat zápletku) vyzní zcela do ztracena, až trapna. Netvrdím, že je kniha zavrženíhodná. Pouze neshledávám důvod ji číst, neboť za mě nepřináší nic nového, poučného. Je dost možné, že k jejímu napsání autora inspirovaly vlastní zkušenosti z Haiti, kde často pobýval, avšak kromě jakési bezvýchodnosti na mě jeho dílo nepřenáší žádný jiný pocit.... celý text
Kalevala - Karelofinský epos
1953,
Elias Lönnrot
Vzpomněl jsem si na scénu z filmu Roming (2007, ČR/SR/Rum): (Roman dává k přečtení Jurovi svůj deníček.) Jura: Co to je? Roman: Víš, já teď hodně přemejšlím. O nás. O Romech. A jak ti jednou přemejšlím, běží v televizi takovej film. Povídací. A tam říkali, že každej národ, jako skutečnej národ, má nějakej ten velkopříběh. Třeba Němci mají Prsten Niebelungů. Angličani mají Artuše krále. Finové mají Kala..., Kala..., Kala... . To jsem si nestačil napsat. A Rusové mají byliny, nebo co. Příběhy z Kalevaly mě občas dost pobavily. Jeden je zvyklý, že se stateční rekové nejprve navzájem urazí, pak si pomačkají plechy, zlomí o sebe několik kopí, mečů, palcátů a po pár stránkách zjišťujeme, že pravdu měl přeživší. Takové středo/západoevropské. Klasika. Ve Finsku se naproti tomu potkají dva rekové a místo držkové se začnou předhánět ve výmluvnosti. Když je to nakonec omrzí a jeden se těší na rozuzlení, zjišťuje, že poražený, místo důstojné smrti, nabízí svoji krásnou sestru coby trofej pro vítěze. Zajímavé. S krásnými sestrami, dcerami a celkově hezčí polovičkou lidstva je to ostatně ve Finsku lepší, než s jídlem, tudíž hrdinové mají vcelku slušnou šanci na nějakou natrefit, případně dostat darem. Žádná velká romantika a plnění předsvatebních výzev. Bohužel pro ně, tedy hrdiny, emancipace byla ve Skandinávií už tenkrát na vysoké úrovni, pročež lecjaká slečna se radši utopí (štěstí, že vodních ploch je v okolí dostatek), než aby rekovi doživotně odvšivovala kožich. Posmutnělý nositel jazykolamu místo jména (uvažte sami Väinämöinen, Lemminkäinen či podobný -nen), se tedy musí poohlédnout po jiné, zaručeně krásné, panně, avšak jsa poučen skutečností, že co je zadarmo, za tolik také stojí, do budoucnosti investuje. Třeba takový mlýnek sampo, který svému majiteli naděluje mouku, sůl a zlato a dokáže získat pár bodů k dobru. Proč by se vlastník podobného zázraku vůbec chtěl ženit, bohužel runa nevysvětluje. Přítomna je i severská lstivost známá z vikingských příběhů a to o tom, kterak se tři rekové rozhodnou ukrást sampo, přičemž se hrozně diví, že jsou majitelé výrazně proti. Každopádně jednou jsou to hrdinové a ochrana osobního vlastnictví je zajímat nemusí. Tady už se čtenář začíná trochu orientovat, neboť privatizace cizích pokladů není pro středo a západoevropské příběhy žádná terra incognita. Každopádně Elias Lönnrot pospojováním 50 run poněkud uměle, avšak úspěšně, vytvořil dílo, jež se zapsalo do historie. Za mě osobně z hlediska příběhu nebo poučení nejde o žádný nadčasový výtvor. 4* tudíž dostává za svoji neurážející specifičnost a hlavně překlad Josefa Holečka.... celý text
Krejčík Labakan
1997,
Wilhelm Hauff
Sympatická záležitost z doby, kdy pohádka byla obyčejnou pohádkou. Kdy se nehledaly náboženské či etnické podtexty a rodiče se nemuseli tvářit rozpačitě, když narazili na zmínku o prorokovi nebo velikosti alláha.... celý text
Ilias - Trojská válka
2002,
Stelio Martelli
Pokud je vám deset, vše, co potřebujete vědět o trojské válce, najdete zde. Díky ilustracím se naplno rozjede vlastní představivost a kdo ví, třeba již za pár let zvědavě sáhnete po originální verzi od Homéra. Každopádně tato kniha je výborný začátek na cestě za poznáváním Antiky.... celý text
Säffleská bestie
2008,
Per Wahlöö
Úsporné a funkční jako šatní skříň z populárního, avšak z reklamních důvodů nejmenovaného, švédského obchodu s nábytkem, v jehož nabídce naleznete mj. proslulé švédské kuličky, tentokrát zaručeně bez koňského masa, prý. Dobrá, ty reklamní důvody mi nevyšly, koukám. Na příběhu se mi kromě jeho úspornosti líbí, že nejde o snahu šokovat a napasovat do děje teroristy, mezinárodní zločin, masové vrahy apod. Jedná se o velmi lidský příběh. Uvěřitelný příběh jedné velké křivdy a neméně velké pomsty. Žádná filozofie kolem. Pouze akce následovaná reakcí.... celý text
Odysea kapitána Blooda
1962,
Rafael Sabatini
Velká škoda, že jsem nepoznal Odyseu kapitána Blooda ve stejném období jako Černého korzára, Ostrov pokladů nebo Sandokana! Nevysmíval bych se dnes jeho socialismu, pardon, pirátství s lidskou tváří. Na rozdíl od nenapravitelně zkažených Španělů, kteří poplení a ponásilní vše, nač padne jejich zrak, Bloodovi piráti sice také poplení a ponásilní vše a všechno, ale u toho zřejmě pokaždé dodají slušné "Prosím!" a "Děkuji!". Jinak si totiž nedokážu vysvětlit, proč když dva dělají totéž, není to totéž. Samozřejmě stejně tak bych svatosvatě věřil, že během své pirátské kariéry se kapitán Blood po večerech mazlí maximálně s trupem své lodi Arabela a pouze v myšlenkách se nesměle vrací k obrazu božské a dokonalé Arabely živé, pro níž si uchovává čistotu a neposkvrněnost. Nadšeně bych obdivoval tohoto "Eso Rimmera" a přál mu vždy k návratu nachystané uzenáče! (neznalí sci-fi seriálu Červený Trpaslík nechť si této věty nevšímají...a koukají si co nejdříve doplnit základní vzdělání!) Leč nestalo se. S vypětím všech sil a za občasné hezké dialogy 3*. Neberte mě však vážně. Jsem beznadějně stár.... celý text