puczmeloun přečtené 446

1984 (komiks) 2021, Xavier Coste

Pátý typ zpracování románu 1984, které se ke mně dostalo. Kniha, film, mluvené slovo, grafický román a konečně i tento komiks. Na knize mě nejvíce zaujala kresba. Ta je ale spíš snová než totalitní, rozmazaná, umělecká, jaký to rozdíl od totalitní ostrosti betonu, strohosti a hrubosti brutalismu. Výsledek je mnohem méně tísnivý, než jiná zpracování. A taky mi připadá méně přehledný pro čtenáře. Naopak zvolený typ architektury je parádní, včetně interiérů, jako jsou různá propletená schodiště a rozlehlé haly. Zajímala by mě inspirace některých budov, zahlédl jsem tam ale každopádně i jednu nápodobu reálného hotelu ze severokorejského Pchjongjangu. Taky mě (spíše nepříjemně) překvapil překlad, který mění některé už dlouhodobě zažité pojmy. Například ideopolicie je psychopol, ideozločin je psychokrim, newspeak je neolekt a třeba Eastasie je Orientasie. Zajímal by mě důvod k této aktualizaci. Na závěr mě pak zamrzí přístup k textovým polím, kdy je vidět, že jsou dodělávaná, resp. někdy i tečou mimo políčka (i kdyby to bylo schválně, v originále to asi nepůsobí tak uměle). Víc o samotné knize George Orwella jsem si napsal ke zpracování 1984: Grafický román od Matyáše Namaie.... celý text

Republika 2020, Jiří Padevět

Umělecké dílo. Zpracováním, obálkou (ten znak!), grafikou, jednotným stylem ilustrací... A ty texty. Každý je samostatným příběhem, hraje se s jazykem, pohledem, historií, překvapením... Příjemné, pokud je ukazována část života známého člověka nebo důležité události, avšak z jiného pohledu, v méně známém místě či překvapivé životní situaci. A baví mě, jak stránku za stránkou kniha proměnami témat i jejich zabarvením ilustruje světový vývoj na jedné zemi střední Evropy. Osobní přístup k republice. Výběrem témat, zvolenými příběhy, vypořádáním se s Babišem, Válkovou, Pujmanovou. No jo, ale proč být negativní spíš než pozitivní? Proč radši zvolit odmítaného premiéra, než si připomenout neznámou část života prvního porevolučního prezidenta? A jaký přesně význam dala nezvratnost (jak píše obálka) např. vraždě Margity Vörösmartyové? Repetitivnost. Jak jde o 73 povídek sledujících rok za rokem vývoj státu, objevuje se časté opakování jazyka i témat. Praskliny, návštěvy občerstvoven, několikrát obecní blázen (proč?)... Otázky. Nebyla předtím kniha jen uměleckým dílem se 73 povídkami? Nebyli ony faktické popisky na levé stránce přidány až ex post? Protože někdy "kazí" pointu, někdy se opakují, někdy bych byl bez nich opravdu ztracený. Pokud člověk nezná dílo nějakého ze zařazených básníků nebo třeba život zmíněného politika, nedokáže rozeznat, co je jen autorovou imaginací a co naopak odkazuje na jeho texty, básně*... Kniha by asi musela mít rejstřík s poznámkami minimálně tak dlouhými, jaký má rozsah teď. * Třeba hned u Jaroslava Seiferta jsou natolik specifické formulace, že to přeci musí na něco odkazovat ("Tam voněla spíše pára z žehliček, týrajících límce, strach z potratů nechtěných dětí, plíseň kvetoucí na zdi za dečkou s vyšitou siluetou Pražského hradu nebo nevyvětraný plyn z příbytku sebevraha."), ale vyhledávač nabízí pouze tuto knihu. Nebo Michal David a "pumpařova sestra a smála se jako suchý dětský piškot".... celý text

Válka je mým osudem 2020, Lenka Klicperová

Je to deník jedné fáze války na severu Sýrie? Je to mediální cestopis obou autorek? Je to sborník rozhovorů s lidmi, jejichž život ovlivnila válka v Sýrii? Je to otevřený dopis/agitka za Rojavu/proti turecké agresi? Není to ani jedno z toho, ale zároveň vše zmíněné a ještě něco navíc – pohled na válku v Libyi, uprchlíky v Libanonu... Jsem jeden z těch, kteří konflikt v Sýrii sledovali pravidelně. A byl bych poslední, který by hájil turecké invaze na sever Sýrie směřované proti tamní samosprávě Rojavy. Kniha mi ale svým neujasněným cílem nepřinesla mnoho nového, spíš opakovala jiným, zaujatým (v obou smyslech slova), pohledem. Ale rozumím, že pro člověka, který o tomto konfliktu slyšel jen ve zprávách, to může přinést doplnění dalších rozměrů reality, která je samozřejmě vždy mnohem barvitější, než jen černobílá.... celý text

Listopád 2021, Alena Mornštajnová

Pro milovníky alternativní historie promarněná příležitost. Prakticky veškerý důraz je kladen na těžký život dvou hlavních postav a překážky, které jim klade i za rok 1989 pokračující normalizace s režimem utahujícím šrouby. Informací o domácím i světovém dění je velmi málo, podobně jako myšlenek nad tím, jak by s modernizací a globalizací bojovalo komunistické Československo v 21. století. Celé je to velmi civilní (jak jen to jde říct u knihy o životě ve "vojenské diktatuře"), mířící na city a čtenáře předchozích autorčiných románů asi nepřekvapí, kam směřují poslední kapitoly knihy. Vím, po četbě knihy Hana jsem měl styl Listopádu očekávat, ale nedalo mi to. Podobné náměty mám opravdu rád, knihy jako Otčina nebo Židovský policejní klub mají v mé knihovně speciální místo. Tak jsem alespoň znovu pro mě odhalil slepou uličku. A jak se dívám na zdejší komentáře, své velmi spokojené čtenáře kniha má. Rozumím tomu, styl autorky nemůžu kritizovat*, líbí se mi orámování příběhu/ů dopisy i tento krok autorky mimo již prošlapané cesty české literatury. Pro ty, co naopak už teď ví, že by s hodnocením skončili jako já (nebo hůře), doporučuji sáhnout po knize: - Plán N, pokud chcete alternativní realitu stále existujícího východního bloku - 1984, pokud chcete číst temnou dystopii o diktatuře (i Listopád na autora opakovaně odkazuje Velkým bratrem, nebo parafrází citace z Farmy zvířat) - Kulky a opium: život a smrt na náměstí Nebeského klidu, pokud chcete vědět, jak se opravdu totalita brání protestům a demokratizaci (a k tomu bohužel i aktuální zpravodajství z Běloruska) * Snad jen, pokud by mi někdo četl náhodné neukotvené věty z Hany nebo Listopádu, rozdíl bych nepoznal. Uznávám však, že lidé cíleně vyhledávají styl, který se jim líbí a podobnou námitku bych mohl slyšet u svých oblíbených autorů od Pratchetta po Dicka.... celý text

Piranesi 2021, Susanna Clarke

Po dočtení jsem ani nedýchal. Poslední stránky a kapitoly jsem hltal tempem žíznivého na poušti, který právě dorazil do oázy a narazil na pramen... Mám totiž opravdu rád knihy, kdy na začátku člověk ví velmi málo o tom, co se vlastně děje. Postupně přirozeně odhaluje jedno vodítko za druhým, až se před ním vynoří příběh ve své celistvosti a komplikovanosti. A do té doby může vymýšlet vlastní teorie, přemýšlet nad motivacemi a možnostmi, přehodnocovat na základě dalších "nápověd"... Piranesi* přesně tohle na svém začátku nabízí v hojné míře. Čtenáři tak nezbývá, než vymýšlet a spekulovat, užívat si velmi zajímavého prostředí, vrtat se myšlenkově ve zdánlivých rozporech... Je pravda, že od určitého bodu mu autorka nabízí nejen drobné kapky, ale rovnou přívalový déšť materiálu (paradoxně srozumitelnějšího, než pro hlavního hrdinu), který na konci neumožňuje už žádné větší spekulace. I tak jsem ale neměl dost... Kniha si každopádně po prvním přečtení rozhodně zaslouží plný počet hvězd. Je originální**, velmi zaujme tématem i atmosférou (skvělé popsání jednotlivých síní, postupné zkázy i zákonitostí světa včetně přílivů) a náhodné otázky dokáže zodpovědět i zpětně se znalostí pointy. Je otázkou, zda plný počet obstojí i při druhém čtení, ale to už nechám na budoucnosti. Např. autorčin diamant - Jonathan Strange & Mr Norrell - už jsem četl několikrát, a i když už logicky vím, jak skončí, už teď se těším, že se do jeho světa vrátím znova. *A bylo hezké si až po dočtení knihy přečíst, co to jméno vlastně "znamená". Alespoň jsem se nenechal svést na špatnou stopu. ** SPOILER: Na paměť se mi neustále vracela pouze teorie paralelních světů ze Simmonsova Ílionu, která je však oslavou spisovatelů, nikoli jisté nevázané dávné fantazie a magie, jako v Piranesi. Snad bych jen byl rád, kdybych ve světě Domu mohl přečkat o trochu déle. A ani by to nemuselo být tak hutné, jako v Simmonsových románech.... celý text

Saturnin 2003, Zdeněk Jirotka

A vida, odtud je ono slavné: Setapouch! Sobý hnusec! Jinak, máme nově v rodině tetu Kateřinu (rodinným stavem a jménem, povahou a množstvím rozsévaných přísloví naštěstí ne), a tak jsem si chtěl ze zájmu připomenout originál čtený naposledy někdy během školních let. A je to svým způsobem vtipná připomínka doby první republiky (zajímavé, že kniha je až z roku 1942), styl humoru mi sedne, ale už je na tom vidět jisté stáří. Nebudu zapírat, že je to odpočinkové pohodové čtivo, kde se člověk opakovaně zasměje v místech tematicky nadčasových (nemluvě o již kultovních hláškách), množství věcí už ale odkazuje na společenské situace dávno minulé a pokud člověk "netrpí" nostalgií, úplně si je neužije. A přiznávám, že mě i při tomto čtení překvapil podivuhodný koncept knihy, kdy je většina textu věnována pobytu u dědečka a úvod se závěrem jsou jakýmisi přílepky. On je ostatně děj v Saturninovi spíše jen nosičem historek, různorodých situací a slovních hříček.... celý text

H₂O a poklad šíleného oka 2018, Petr Stančík

Ještě lepší než první díl. Petr Stančík o trochu víc popustil uzdu svého spisovatelství, hraje si s pražským místopisem (skvělé názvy, i když neznalý historie a detailů místa jsem si musel vyhledat, proč zrovna Mumiový plácek), mystifikační historií a jeho oblíbenými "náhodnými" bizarními postavičkami, a přitom je to stále "přístupné" dětské dobrodrůžo. Píšu si do seznamu a jsme zvědav, jak na to za pár let bude reagovat už snad dorostlý potomek. :) ...o tři roky později a potomek reaguje dobře. Jen nás děsně mrzelo, že podzemní parní gotické metro není nikde nakreslené. Přitom tolik jiných skvělých ilustrací. Zkaměňovací oko velmistra Griliáše pak u nás zlidovělo a drží se už druhým měsícem. Musíme si znovu přečíst před cestou do Prahy, abychom se pak zastavili podívat se na Měsíc, kde bydlí... No však si to přečtěte taky. :)... celý text

H₂O a tajná vodní mise 2017, Petr Stančík

Hezká blbůstka. Je vidět, že se Stančík krotí, ale nenápadně se tam i tak vkrádá jeho obliba jazykových hříček (nemluvě o jménech), různorodých mystifikací (a poznámek po okrajích textu), jídla a zdánlivě nesmyslných odboček. Výsledek je tak o řád příčetnější než např. Mlýn na mumie, ale celé je to bohužel dosti krátké... Nu, nemám pro knihu ten správný věk, ale i tak dobře pobavilo. :) Druhé čtení proběhlo s pidižvíkem, který také nemá pro H2O správný věk (školkové dítě poslouchá o dětech ze základky). Nutno ale říci, že Stančík dokáže psát natolik srozumitelně a v rámci důležitých částí děje vynechává pro děti těžko pochopitelné koncepty*, že je to zatím jedna z nejlépe přijímaných dětských knih. Ponorka, zmenšovadlo, krajina pod peřinou, vodárna, duch... * Což je u dětských knih zvláštní nešvar, na který opakovaně narážíme. Stančík ony dospělejší věci navíc úplně nevynechává, ale dává je buď do poznámek, nebo do krátkých zmínek, které dospělý interpret může přeskočit, improvizovaně změnit či vysvětlit. Například opakovaně se vracející odkazy na Tarzana u knih ze série Dobrodružství pavouka Čendy do děje zasahovaly tak mocně, že se s tím těžko pracovalo. Na něco podobného u Stančíka nenarážíme. K původně poslouchané audioverzi: Před nějakou dobou jsem slyšel rozhovor s Jiřím Lábusem, že namlouvá audioknihy pro děti. Znělo to zábavně, ale brzy jsem na věc zapomněl. Teď jsem náhodou narazil na knihy Petra Stančíka pro děti a hele, interpretem je Jiří Lábus. Takže i když jsem nebyl cílovka, oba pány mám rád, tak jsem se do toho vrhl. A spokojenost.... celý text

Život, vesmír a vůbec 2002, Douglas Adams

Život, vesmír a vůbec už je totálně bláznivá jízda, kdy člověk v některých chvílích nechápe, jak moc je autor šílený, co vše je dle něj důležité, nebo naopak jen náhlým nápadem. První kapitoly vypadají, jako náhodná směs dobrých a zábavných historek, ale bez nějakého jasného pojiva. Nemluvě o poněkud "volnějším" navázání na předchozí díl série. Nakonec se však příběhové linky s množstvím různorodých náznaků spojí a knihu zakončí docela logicky a uspokojivě. Jen tomu z mého pohledu – i přes ústřední linku – chybí nějaký ten nutný díl příčetnosti. Poznámka: Celé knize dost pomáhá audioverze namluvená Vojtěchem Kotkem, která z nějakého nepochopitelného důvodu dodává textu více smyslu. Přidávám tedy čtvrtou hvězdičku, kterou jsem před pár lety knize nenadělil. A mimochodem, je poslech jednodušší na vstřebání než čtení?... celý text

1984: grafický román 2021, George Orwell (p)

Je až děsivé, jak dokázal Matyáš Namai román 1984 oživit. Obyvatelé jím vykreslené dystopie vypadají tak opravdově, realisticky. Ministerstva mají svůj jasný design, všudypřítomná šeď, rozpad (i osobnosti samotného Winstona), špína, propaganda. Každá z velmocí jasně vyznačená na mapě má svůj znak, produkty svůj design, místnosti jasné rozložení. Je to jako nějaký hodně špatný sen, časosběrný dokument ze Severní Koreje. Fuj toto. Už tomu chybí jen pach vařeného zelí a starých hadrových rohožek... A pak je tu samotné převedení textu do komiksu. Mnoho textu, minimalistická práce s barvou (odstíny černé a červené a do toho bílá, toť vše). Normálně podobný přístup nemám rád a tady to vyznívá skoro až jako mechanické přebírání celých stránek. Ale není to tak. Autor musel sekat, ořezávat, vybírat. Výsledkem je pocitově původní román s vizuální formou navíc a proplétáním několika linií. Každodenní život se prolíná s myšlenkami, neustálý dohled s ukrytým myšlením, vzpomínky s přítomností. Vlastně si neumím představit, jak lépe by se originální text dal zpracovat ve formě grafického románu aby neztratil nic ze své naléhavosti, a přitom ještě graficky získal. A román samotný? Pamatuji si, když jsem knihu četl poprvé jako malý (nějakých 10 let po Sametové revoluci) a vůbec jsem nechápal, jak mohl autor v době psaní textu vědět, co se bude (z jeho pohledu) dít o desítky let později v nějakém malém středoevropském normalizačním Československu – jak se budou mezi sebou soudruzi bavit a jak bude fungovat (zdaleka nejen) tajná policie, propaganda a totalitní válčení. Teď už je mi o mnoho let později jasnější, kde a jak informace "našel" a že nejen "komunistická" diktatura funguje v knize popsaným stylem. Vždyť ono i v textu samotném se dohromady plete oligarchie se socialismem a dalšími režimy. A dnes už mě ani nepřekvapí, že země "komunistického bloku" zdaleka nebyly první, které se snažily podobným způsobem ovládnout své obyvatele a upevňovat si moc těmi nejhnusnějšími praktikami. Zároveň mi každé další čtení přináší dříve skryté pohledy, tentokrát se mi opakovaně do mysli vkrádaly myšlenky na studenou válku a mezinárodní politiku obecně. Zástupné války mimo území velmocí, změny spojenectví (triangulární diplomacie USA s Čínou a naopak spory SSSR a Číny), nutnost vnějšího nepřítele pro udržení vnitřní stability, nesmrtelní vůdci a jejich kulty (viz KLDR až do dnešních dní, kdy jde prakticky o jedinou existující nekrokracii) apod. Objevuje se i jistá "parodie" klasických geopolitických pouček – Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost. – myšlenkopolitika? Časopolitika? Orwell byl buď neuvěřitelný génius, nebo k němu někdo přicestoval časem s paklíkem poznámek. Při prvním čtení pro mě byl román 1984 jedním z prvních setkání s temnou politickou dystopií. Dnes už je ona knižní a románová temnota překryta četbou reálné historie. Ta je totiž často o mnoho hnusnější – příkladem je ta ze Sovětského svazu (Doba z druhé ruky), nejen nacistického Německa (Krvavé země) nebo komunistické Číny (Hovory se spodinou). Přesto pro mě 1984 zůstává důležitou knihou plnou všeho, co by si současná i nadcházející generace měly číst a připomínat si tak, proč stojí za to demokracii chránit. Mj. i před těmi, co "nikdy neodejdou". A úplně na závěr – 1984 je také unikátní svým jazykem, kde slovo "doublethink" (resp. newspeak) zlidovělo podobně jako Havlovo "ptydepe". V tomto pohledu je dovedení totalitního režimu ad absurdum až geniálním počinem. Dodatek původního románu věnovaný principům newspeaku a jeho slovní zásobě je pro každého zájemce povinností.... celý text

Egypťan Sinuhet 2013, Mika Waltari

Nekonečné. To je první pocit, který si ze čtení odnáším. A pak onu teatrálnost – našlehané a opakující se divadelní pronášení replik, které je spojeno s někdy velmi podivně směřovanými pointami jednotlivých knih (především ta čtvrtá, to byl nějaký vtip?). Vše je navíc psané vyumělkovanou češtinou jako z minulých století, která občas vyznívá až jako svoje vlastní parodie (je takový i finský originál?). Rozumím, jde o historický román, ale co je moc... A ony dvě hvězdičky? 1) Velmi jsem se při čtení bavil výměnami mezi Sinuhetem a jeho sluhy – nikdy jsem nečetl vážně míněnou knihu, kde se otrok s nadšením sobě vlastním chlubí pánovi, jak ho pravidelně, avšak s mírou, okrádá. Nebo pasáže o služce, která pánovi hubuje za to, že přijel do svého domu. A nejde jen o Sinuheta, ale i další postavy. Například už asi nezapomenu ten nejpodivuhodnější motivační proslov před bitvou, ve kterém se mezi odvahou a rozdělováním kořisti objevuje i škrábání v zadku. Spojení velké vážnosti, divadelních přednesů a až parodické nadsazenosti situací se line celou knihou a mě svou bizarností baví. 2) Už rozumím tomu, proč se ve školním dějepise (minimálně mých dějepisářek) opakovaně objevovala ona historie náboženské reformace Atona a protireformace Amona. K disidentům komunistické totality jsme se nedostali, ale město Achetaton si pamatuji doteď. Nemluvě o Nefertiti a Tutanchamonovi. Jasně, byla první slepice, nebo vejce? Vedl zájem lidí i historiků k napsání knihy, nebo ta dostala popisované období k širšímu publiku? Nevím, Egypťan Sinuhet ale každopádně vše dává hezky dohromady a když odhlédnu od skrytých i viditelných narážek na autorovu přítomnost i neustávající spory ideologií (druhá světová válka, konzervativismus lidu, snahy o reformy a spasitelské komplexy některých vládců – viz anglická wiki), rozumím, že jde o dobře pochopitelný příklad egyptské kultury té doby. K tomu přidává Chetity, Kréťany i další tehdejší civilizace. Jen kdyby byla kniha poněkud čtivější...... celý text

Restaurant na konci vesmíru 2002, Douglas Adams

Po letech od posledního čtení znovu velmi příjemné překvapení. Humor je přesně takový, jaký já mám rád. Vše je hezky absurdní a krásně nesmyslné. Momenty v Restauraci na konci vesmíru (dobytče!), "realita" vzniku lidské rasy nebo návštěva vládce vesmíru mě opravdu bavily, stejně jako momentky výroby čaje a originálně pojaté výtahy. Tahle bláznivá představivost bez hranic je moc dobrá... Poznámka 1: Velmi doporučuji ilustrovanou knihu od Černodana. Stejně tak je parádní audioverze od Vojtěcha Kotka, který zvolil mnohem lepší interpretaci, než Vojtěch Dyk v předchozím Stopařově průvodci Galaxií. Poznámka 2: Nevím, proč jsem si toho minule nevšiml, ale z knihy si jeden vtípek očividně přebrali scénáristé Červeného trpaslíka a udělali z něj celý jeden díl. Pobavilo :)... celý text

Království Dutců 2020, Kira Jane Buxton

Podivná to kniha. Výchozí premisa sice zní zajímavě, kdo by si nechtěl přečíst o "zombie" apokalypse z pohledu domácí zvířeny, výsledek je ale velmi nevyrovnaný. Už jen první stránky textu v sobě skrývají několik věcí, které mě od čtení odrazují – neustálé zdůrazňování různých obchodních značek (až do konce jsem čekal, že to bude mít něco společného s "hlavním hrdinou" a jeho slovníkem, ale bohužel), zbytečná sprostota, a text, který se zdá být psaný nesystematicky (intuitivní styl psaní vs. promyšlený a průběžně upravovaný). To vše se sice postupně umravní (snad až na ony obchodní značky), ale ani tak pro mě není kniha přesvědčivá. Je to spíše postapokalyptická procházka po různých zákoutích Seattlu pohledem vrány, kterou si logicky jako neznalý města mnoho užít nemůžu. Děj mi tak ve výsledku přišel opakující, podivně se táhnoucí a s velmi neuspokojivým závěrem. Co naopak skrývá kniha originálního? 1) Zajímavý pohled na "zombie apokalypsu", který je hodně netradiční (pro mě především v postupné proměně "chodících mrtvých" v další fáze), i když ve svém výsledku zbytečně moralizující a kritizující současné lidstvo (proč a jak ke katastrofě došlo). 2) Snahu o vytvoření několika vzájemně se prolínajících zvířecích komunikačních přírodních sítí propojených jakousi protofilozofií. Ani tady nejsem cílovou skupinou. 3) Samotného hlavního hrdinu (a "postavy" doplňující), který je zvířetem. Jenže vzhledem ke stereotypnímu pojetí zvířat, bez nějakých překvapivých vlastností, to vlastně děj mnoho neoživuje. A docela mě mátla neustálená (nebo jsem něco přehlédl) schopnost se domluvit, která u někoho byla a u někoho zase ne. Jak to shrnout? Kniha je při pohledu na další komentáře pro někoho určitě zajímavá a velmi tomu rozumím, u mě se ale velmi netrefila. Svou originalitou mě "nutila" k dočtení se stálým očekáváním něčeho většího, ale nedočkal jsem se. Uznávám, že toto prostě není pro mě, i když popisek zněl lákavě...... celý text

Čáslavská 2020, Jan Novák

Bez diskuze zajímavá kniha. Velké sportovní úspěchy, osobní síla a integrita, vytrvalost, odhodlání i odvaha, ale také desítky let pod tlakem komunistické totality, rodinných sporů i bulváru. Kniha má zajímavé rámování příběhu i povedené grafické zpracování. Ano, vím, že jde o komiksové zpracování, ale přijde mi, že se kniha snaží v logicky omezeném rozsahu pokrýt co nejvíce témat. I ono rámování "Nuselským mostem" je spíše jen alegorie života (vychází to vůbec z reality?), než něco víc. Mnoho políček komiksu je jen naznačením a pro hlubší pochopení je nutné si něco na internetu najít, nebo už znát předem. Já nejsem obvyklým fanouškem sportu ani čtenářem bulváru, proto jsem o Věře Čáslavské věděl jen málo. Komiks zaplnil některé chybějící informace, ale taky vyvolal spoustu dalších otázek. Je to tak hezká grafická hříčka, ale mířící spíše pro čtenáře znalého, nebo takového, který nepotřebuje nahlédnout pod pokličku. Každopádně rozhodně doporučuji k přečtení. Sám příště radši sáhnu po normálním životopise, při hledání odpovědí na některé otázky pomohl Pavel Kosatík a jeho Život na Olympu – více než hutné zpracování, které komiks dobře doplňuje... Dostupný je online na stránkách Městské knihovny v Praze.... celý text

Z Izrastiny s láskou 2020, Jakub Szántó

Velmi umně skloubená historie Izrastiny s různorodými lidskými příběhy posledních desetiletí prošpikovaná osobními zážitky a příhodami člověka i zahraničního zpravodaje v jednom. Kniha není encyklopedie Izraele a Palestiny, politologickým článkem, historickou publikací ani osobním deníkem. Snaží se čtenáři plasticky a barvitě předat pocit z místa, vzdělávat i doplnit historické zajímavosti. Někdy je to mix poněkud hutný a překotný, přesto dobře čitelný. Na fakta tak může navazovat rozhovor s pamětníky (velmi oceňuji obě strany počátků arabsko-izraelských válek), popis současné situace pohledem člověka, který v místě roky žil, i vyloženě osobní poznámky, například ve vzpomínkách na vlastního dědečka či těžkosti práce televizního zpravodaje v konfliktních momentech (i když někdy jsou to řádné šrapnely, jako vzpomínky na vybírání palmy pro pozadí živých vstupů nebo rozhovor s dalajlámou). Jako dlouhodobý zájemce o Blízký východ jsem si při čtení rovnou vytáhl knihu Izrael a Palestina (Čejka, 2010) a sem tam si kontextuálně doplňoval dávno ztracené informace, nebo je naopak konfrontoval s těmi nově získanými. A i když to na začátku vypadalo na klasické Čejkově škále (viz blog Blízkovýchodní stránky) jako "mírně sionistické" čtivo (a na autora bych se za to vůbec nezlobil, vzhledem k reálným, historickým i rodinným okolnostem), závěrečné kapitoly vše vynahradily. Zajímavé doplnění o souostroví Palestina i pohled do uzavřené Gazy.... celý text

Podpis čtyř 2015, Arthur Conan Doyle

Zdánlivě to má vše potřebné. Exotika, záhada, historie, podivné listiny, zvláštní lidé, smrt, vtip i láska... Jenže ono tajemné se odhalí relativně brzo a překvapivě velkou část knihy už víme, o co vlastně jde. Potřebné detektivní napětí tak zmizí, zájem čtenáře opadá a zbytek textu zabírá exhibice Sherlocka Holmese spolu s rozvedením dávné historie. Není to špatné, ale už to za desetiletí od vydání dosti zestárlo. Ostatně závěrečná citace mluví sama za sebe... „Všechnu práci jste v téhle záležitosti udělal vlastně vy. Já při tom získal ženu, Jones si vysloužil ostruhy - co proboha zbývá vám?“ „Mně,“ řekl Sherlock Holmes, „pořád ještě zbývá lahvička s kokainem.“ A natáhl po ní svou dlouhou bílou ruku.... celý text

Ranhojič 2004, Noah Gordon

Tolik chválená a oblíbená kniha, na mě ale působí jako řádně nafouknutý román z červené knihovny. Ano, autor využívá cestování a životní dráhu hlavního protagonisty pro vysvětlování lokálních i historických zajímavostí (až ad absurdum, kdy popisuje slona nebo šachy), v některých místech je to však poněkud na sílu, jako když v cestopise narazíte na infobox – tuto roli v Ranhojiči přebírají např. spolustolovníci v hospodách. Děj je tak natažený o různé kličky a poněkud nepravděpodobný, díky "nutnému" navštěvování nových míst a setkávání s postavami různého druhu však autor může odhalovat další kusy historie a kultury té doby... I přes všechno výše řečené je však kniha až k uzoufání lineární jen s několika odbočkami ke konci, postavy deklamují životní moudra, vše je poněkud nepřirozené, strojené až teatrální. Velmi vrchovatou měrou naopak čtenář dostává podrobné pohledy do milostného života (nejen) hlavního protagonisty, až mě překvapuje, že tato míra více nepřekvapuje zdejší recenzenty. Podobně se v anglické části knihy čtenáři dostává hojného množství popisů zdejšího jídla všelikerého druhu – např. nadívaná labuť obalená slaninou*. V dalších částech se zaměření posouvá do oblasti nemocí a lékařských zákroků – se speciálním přihlédnutím k zánětu slepého střeva. Jaký na mě kniha dělá dojem? Autor chtěl napsat román z červené knihovny, něco si však přečetl o Avicennovi, v knihovně měl encyklopedii dějin přelomu tisíciletí, kuchařku středověké Anglie a zajímavosti prvních krůčků euroasijského lékařství. Jen nedokázal škrtat v rámci vaty, kterou hutně našlehal mezi všechny ty nalezené zajímavosti, o které se musel podělit. Nebudu tvrdit, že to celé není přes to všechno v některých částech zajímavé, bohužel však třeba na rozdíl od Šikmého kostela ona jistá umělost ubírá uvěřitelnosti. Pohodové jako audiobook, protože svou nekomplikovaností umožňuje posluchači na chvíli odplout myšlenkami pryč a o nic důležitého vlastně nepřijde... *Není náhodou Noah Gordon pseudonym Petra Stančíka ? Na Ranhojiči si piloval styl, který pak mistrně předvedl v gastropornografickém románu Mlýn na mumie?... celý text

10 000 kilometrů pěšky Jižní Amerikou 2021, Jan Rendl

Cestopis pro ty, kteří ke sprostému slovu nesáhnou jen výjimečně, mají rádi fekální humor (i fekální příhody) a mají pocit, že pravidla se na ně nevztahují. Kniha je neuhlazená, surová, nic nepředstírá, před čtenářem je brutálně otevřená. Cílem je přejít Jižní Ameriku od severu na jih, co se postaví do cesty je spíše na osudu, než autorovu plánování. Ostatně na začátku si stanoví 10 000 kilometrů a návštěvu Machu Picchu, ani jednoho se v této knize nedočkáme. Bez vysvětlení totiž končí v polovině na hranicích bouřící se Bolívie. A takový je i styl psaní – něco se nakousne a nedopovídá, dobrá příhoda se bez gradace shrne do jednoho odstavce, ale setkání s nějakým člověkem/skupinou/rodinou může zabrat i několik stránek. Sem tam se v infoboxu objeví seznámení s místní zajímavostí, ale ty by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Spíš se dočkáte stránek a stránek o tom, co vše a s kým autor vypil, snědl a kde a jak vylučoval (to už sám...). A taky opakovaného nahlédnutí do autorovy alkoholicko-bezdomovecké minulosti. Takto, rozhodně to není špatná kniha. Jenže cestopisů vychází dost a dost a člověk tak hledá nějaký přesah. Ziburu člověk může číst kvůli jeho sebeironii, zábavné práci s jazykem, v posledních knihách i pro místní zajímavosti. Poláček zase dokáže ze stopování udělat svým léta pilovaným novinářským jazykem opravdové dobrodružství. A nedávné Čínou nahoru i dolů je spíše o tom, s kým ne/cestovat, než jen o čínských zajímavostech. V 10 000 kilometrech podobně můžeme najít snahu ukázat, že lidé jsou dobří všude (snad až na ten Ekvádor, že :), pravidelně se příběhem prolínají venezuelští uprchlíci a kromě pěší cesty se autor přibližně jednou za 1000 kilometrů vrhne na dobývání jihoamerických vrcholů, jako je Huascarán, Coropuna nebo Cotopaxi. Jenže stejně jako u zbytku knihy to není nijak cílené – mírně rozvedený a přepsaný deník doplněný obstojným množstvím fotek (za ně knize rozhodně plus)... To není špatné, ale nestačí to...... celý text

Vladař 2009, Niccolò Machiavelli

Je fascinující v dnešní době číst něco, co bylo původně určeno očím jednoho vládce v 16. století (i když on to pravděpodobně nikdy nečetl). Stejně tak se dívat na základy myšlenek, které se postupně vyvinuly v současnou politologii a mezinárodní vztahy. A zároveň mezi řádky hledat cíle samotného Machiavelliho, které se nepokrytě odhalují v samotném závěru knihy. To, že Vladař vlastně neodpovídá dnes používanému slovu "machiavellismus" (resp. notoricky známému sousloví „účel světí prostředky“), je už známé. Jasně, objevuje se tam dost realismu i "flexibilního jednání panovníka," ale také opakovaný důraz na dobré chování k lidu a veřejné mínění nebo udržení stabilního "právního a morálního prostředí". Každopádně jde ale o velmi zajímavý pohled do myšlení té doby, včetně některých sociologicky-politologických myšlenek, které zatím nestárnou...... celý text

Mýty 2019, Stephen Fry

Petiškovy Řecké báje pro jednadvacáté století včetně: - aktualizace jazyka - doplnění souvislostí - nových částí příběhů – proč např. lidé nejsou kvůli Diově nemotornosti modří nebo zelení... - zabroušení do otázky jazyků, kdy se mýtické termíny dodnes v neuvěřitelném množství prolínají angličtinou i češtinou - ne/nápadného pomrkávání nad tím, kolik příběhů se z mýtů dostalo do dalších náboženství (nebo že by měly stejný zdroj? včetně starozákonních příběhů i jisté novozákonní zálibě v trojicích), pohádek (Popelka, kráska a zvíře, smrtka, sudičky...) i děl dalších autorů od Shakespeara po Pratchetta. Je to vtipné, řízné, někdy suše anglické, někdy zase poněkud dětinské, ale mě to rozhodně bavilo. Zvlášť ten mix šíleného – dohnat někoho prokletím k tomu, že se sám sní (Erysichthón), jakou podivuhodnou cestou vznikly kentauři (Ixión), o Kérách vysávající zemřelé v bitvě, o vzniku Sahary (Faethón) – a kulturně hlubokého – že Krónos dodnes obchází jako Zubatá, jen ta kosa je srp, co je v originále ona Pandořina skříňka, proč Sisyfos neustále tlačí balvan (skvělý příběh dvojího přelstění smrti) nebo jak je to se včelami a medem. I toho, jak uvolněně je v mýtech braný sex, zvláště když se to v něm "mísí každý z každým" nehledě na vztahy a pohlaví... Kniha má jen jednu nevýhodu. Jmen je v knize nekonečné množství a vše je ještě o řád zmatenější promícháním římských jmen i snahou autora některé variantní postavy zapojit souběžně – např. Apollóna a Hélia. Knihu bych si tak mohl pouštět/číst třeba tisíckrát, nikdy bych si ale vše nezapamatoval. Doporučuji i verzi audioknihy, která je opravdu zábavná. Styl Otakara Brouska ml. odpovídá valnou většinou uvolněnému tónu, mnohokrát ale překročí jistou linii a přehrává. Zvláště při čtení slov plných R a S, které dosti protahuje. To je ale jediná výhrada.... celý text