puczmeloun přečtené 401

Jméno růže 2008, Umberto Eco

Tajemný labyrint knihovny se skrytými pastmi, klášter plný intrik, množství různorodého hřešení, které by vystačilo na průměrné městečko, a přibývající počet mrtvých. Sherlock Holmes s Watsonem se proto pouští do vyšetřování... Tedy, samozřejmě jde o 14. století a detektivem je zde proto Vilém z Baskervillu s žákem Adsonem z Melku. Styl hledání vraha, včetně logické indukce z detailů a aktivního pátrání "v terénu", je ale velmi podobný. Kromě snahy zjistit, kdo je vrahem (i když "je to vlastně jinak") a jaký je v tom všem plán (i tady je to "tak trochu jinak"), se ale kniha ubírá cestami vyprávění o literatuře, náboženských sporech, včetně relativně velké části věnované delegacím diskutujícím o podstatě církve, či ne/spravedlnosti lidského pokolení. Velmi výživné, zvláště vzhledem k použitému jazyku, míchání faktického s fiktivním a rozsahu knihy. Pokud ale opustím skvělou atmosféru a velmi zajímavě rozvedený motiv labyrintu, tak je bohužel pro mě hlavní příběh poněkud nepřesvědčivý a výsledek je takový na sílu – rozumím však, že část toho pocitu je vyvolán schválně a je součástí jednoho z motivů. K tomu se navíc jména všemožných bratří střídají jako na běžícím páse, což pro mě ještě o trochu dění znepřehledňuje.... celý text

Literární poklesky 1986, Stephen Leacock

Oblíbená kniha mých rodičů a dle doslovu Michaela Žantovského vlastně celé jedné generace. Současnému čtenáři už ale musí připadat notně zestárlá a styl humoru řádně fousatý. Když jsem dumal nad tím, co mi to připomíná, tak snad jen dvoustránková rozvinutí situací, které dnes zpodobňují různé internetové obrázkové memy. Ne však ty cíleně vtipné, ale spíše popisující životní momenty oním znejisťujícím absurdním trapnějším stylem. Ať už jde o banky, sběratelství, vztahy, rodinné potíže, různé typy literatury (detektivky, dobrodružství...) či otravnosti lidí. A zároveň s tím, že je na knize vidět víc než 100 let od vydání (a desítky let od překladu). Ženy až na druhém místě, sluhové a komorníci, celuloidové límečky, sv. Mikuláš místo Santy či Spojené státy severoamerické. Nezměnilo se naopak jediné, že "dnes existují jenom dvě témata schopná zaujmout široké obecenstvo, totiž vražda a sex".... celý text

Nikdykde 2006, Neil Gaiman

Neil Gaiman má nepochybně velkou fantazii. Putovat s ním (nejen) pod Londýnem a poznávat různé skryté kouty tajemného světa skrytého očím "těch z Nadlondýna" je paráda. Celému tomu putování však z mého pohledu chybí silnější jednotící příběh. Při čtení, resp. poslechu audioknihy, jsem měl pocity jako při sledování jednotlivých dílů televizního seriálu*. Vždy se představí nějaký podlondýnský fenomén a jednotící příběh je jen bonusem, na kterém záleží méně než na postupně objevovaném světě. Jako čtenář/posluchač si tak i z dřívější četby paradoxně víc pamatuji momenty jako Knightsbridge, závěrečné** "otevření portálu" nebo "zábavnou dvojici" pánů Croupa a Vandemara, než to, jaký cíl celé putování vlastně mělo. A přiznávám, že mě trochu zlobí i ona náhodnost tajemna a nadpřirozena, stejně jako přehlížení jejího původu. Přitom spousta fenoménů v knize je zároveň vysvětlována na základě světa reálného (kryty, opuštěné stanice metra apod.). Mimochodem, pokud se vám Nikdykde líbilo a máte zároveň rádi britský humor a trochu uvolněnější atmosféru, pak nemůžu nedoporučit (audio)knižní sérii Řeky Londýna Bena Aaronovitche, u níž jsem se, přiznávám, bavil víc. Poznámka: Nezapomeňte si přečíst/poslechnout taky povídku o tom, "Jak markýz získal zpátky plášť". Se svým jasným směřováním (i když pravda trochu MacGuffinovským) a objevováním dalších zajímavých podlondýnských míst je to hezká třešnička na závěr Nikdykde. *A taky to není žádná náhoda, že: "Nikdykde bylo původně roku 1996 natočeno jako šestidílný televizní seriál společnosti BBC. Ve stejném roce napsal Neil Gaiman románovou verzi." ** Závěrečné, no, ono těch konců je tam víc. Čtenář ví :)... celý text

Na kole přes Afriku 2020, Tadeáš Šíma

Všechna čest za tuhle cestu. Obdivuju, že se do ní autor vrhl s předchozí velmi nehezkou zkušeností (sám ji v knize později vysvětlí) a se všemi jeho menšími i většími strachy. A těm, které se po cestě projevovaly, čelil svým humorem, cestovatelskou naivností (velmi potřebné "dvoukvítkovství" ve styku s úředním šimlem nebo při předcházení konfliktů) či vždy připravenou násadou od krumpáče. Po celé čtení mě bavily uvolněné momenty (vzhledem k místní stravě někdy doslova :), jako byl lov krokodýla s pomocí slepice či running joke s měnícími se povoláními. A je vždy paráda číst o neobjevených místech a různorodých setkáních s místními, které každý cestopis řádně okoření. Na druhou stranu mě jako čtenáři připadaly poněkud přebývající do takto naladěné knihy některé delší až existenciální zamyšlení a až příliš se opakující myšlenky puberťácké (ale jasně, několik měsíců samoty na kole určitě udělá své :). Knihu sice nehodnotím výrazně vysoko, ale dočetl jsem ji s radostí. Dokonce bych vyhrocené momenty Namibie označil za jeden z vrcholů knihy – už jen tím, jak jsou popsané. Spousta předchozích stránek ale prostě jen ubíhá a zážitky se střídají bez potřebného rozvedení a naopak mě některé výše zmíněné momenty od samotného cestování i přicházejících zážitků odpoutávaly. Pokud jde o knihu samotnou, líbí se mi její jednoduché zpracování doprovázené střelenými ilustracemi, které dost dobře odpovídají stylu napsání. To má ale na druhou stranu jednu nevýhodu – v knize není jediná fotografie. Což je na cestopis škoda a minimálně u těch nevygooglitelných míst bych za ně byl rád. Resp. pokud je cestopis spíše o cestě samotné, zažitích a lidech, nějaké atmosférické momenty nikdy neškodí.... celý text

111 míst v Brně, která musíte vidět 2020, Stanislav Biler

Na toho, kdo zná Brno i předchozí tvorbu Stanislava Bilera, nečeká žádné překvapení. Fakt prakticky nic nového*, což mi s potenciálem knihy přijde docela škoda. Všichni zemřeme, Velký Špalíček je nejhnusnější, do ZOO nechoďte, Adamov je nejbizarnější město nejen na jižní Moravě, okolí Boby je jen pro feťáky a slouží jako živé muzeum 90. let. A samozřejmě dojde i na gulagy, tentokrát však není myšlena Kuřim, ale opravdu nepovedené Kamechy. Jsou tedy cílovou skupinou knihy turisté? Nevím, pro ně je to dle mě příliš "bilerovsky specifické"... To už bych jim radši doporučil něco ze série autentických průvodců To je Brno. 111 míst je totiž spíš něco ve stylu Tří měsíců v Barceloně. Čtenáři mají rádi Gebrianovu tvorbu, Barcelonu taky, tak si přečtou, jak ji vidí on a možná se něco nového dozví. Srovnání asi kulhá na obě nohy, ale nic bližšího mě nenapadá. U 111 míst totiž snahu o popsání kvalit nebo výhod města nahrazuje nekonečný pesimismus, jak jen ho Brno dokáže vyvolat. Zdánlivě nikdy není nic dobře, ani stávající stav, rekonstrukce nebo demolice. A když už je, v další větě se musí shodit něco jiného. Každopádně mě potěšilo, že mezi prvními 16 místy jsou hned 4, kde se starám o vlastní geocache (pro mudly myšleno herní schránku/poklad), tedy bych je určitě doporučil i já (mj. Bílá Hora se super výhledem a koupání v Chrlicích). Je škoda, že v knize i přes kontrolu (píše se o ní v závěru) zůstávají chybky, nebo minimálně nepřesnosti (a to faktické i jazykové). Nevrhal jsem se přímo do vod factcheckingu, ale do poznámek jsem si napsal toto: - U nádraží je zmíněno ukončení kolejí do roku 1898, přitom už bylo od roku 1849 průjezdné, končily tam ale linky vlaků dvou soukromých společností (a byly proto rozděleny přístroje zabezpečovacích zařízení). Proto se taky budově říkalo dvojnádraží (byly to dvě provozem oddělené části). - Budova Convalarie není na místě brány, ta byla až někde u pizzy/zmrzliny. O stejné věci píše i BAM Brno, ale žádná mně známá mapa to nepotvrzuje. - Denisovy sady dělal především Petr Hrůša (mimo zmíněného ateliéru) a vodní schody jsou u Bašt/Nových Sadů, ne u Masarykovy. - Že není lom na Hádech zatopený? No není to pravda úroveň zatopení lomu v Blansku a Hády nejsou díra v zemi, ale ukousnutý kopec, přesto, já tam jako malý strávil nesčetně koupacích dní ;) - Pozemky pod stadiony za Lužánkama (i kolem nich) město Brno vlastní, nikdy se jich nezbavilo, soud je o silnice, parkoviště a chodníky na nich. Což je stejně "nepěkná šlamastika". - Kostnice není v místě, kde sedávají lidé s pivem, ta je až na křižovatce s Rašínovou. Nemyslel autor spíš bývalý hřbitov? Ten byl kolem celého kostela. - Obora Holedná není za vodojemem, je až za ulicí Žebětínská na sever. *Výjimkou je odkaz na hezkou a pravidelně aktualizovanou mapu Timova díla, o které jsem neměl ponětí. Škoda, že Databáze knih neumožňuje přidávat odkazy, kdyžtak mrkněte na Goodreads.... celý text

Homo Deus: Stručné dějiny zítřka 2017, Yuval Noah Harari

Jak zrecyklovat polovinu jedné knihy a stejně z toho udělat mezinárodní bestseller. Navíc jde o recyklaci té pro mě bohužel horší části, méně vědecké, hodně názorové, tematicky neuspořádané... Pro čtenáře Sapiens tak Homo Deus nepřináší (minimálně do doby nástinu budoucnosti někde před 3/4 knihy) mnoho nového, argumenty (dokonce i příklady) jsou často už známé. A i když v některých případech rád s autorovými závěry souhlasím, to jak k nim dochází prostě nelze označit za vědeckou práci. Znovu si vyzobává, zjednodušuje a stereotypizuje (nebo ne, záleží na tom, co chce říct), sám si definuje, a pak na základě toho shrnuje... A velmi silné názory má i na věci, kterým dokonale nerozumí (nebo to tak alespoň vyplývá z jeho textu). Navíc jistou neuspořádaností knihy, která se honosí podtitulem "Stručné dějiny zítřka", docela trvá, než se čtenář k tomu budoucímu člověku dostane. A to se přitom dá shrnout internetem věcí, "nadvládou" (no dobře, výraznou pomocí) chytrých algoritmů a umělým ovládáním/ovlivňováním mozku. Jinak se znovu řeší peníze, náboženství vs. ideologie vs. věda, projekt nesmrtelnosti, duše, nevědeckost liberalismu/humanismu a víry ve svobodu... Nezvolit verzi audioknihy, asi bych neměl sílu knihu dočíst a skončil bych někdy v jedné třetině. A jen pro příklad, co mě trklo: - MAD (vzájemné zaručené zničení) je právě o jaderných zbraních, ne odpovědí na konvenční převahu SSSR. - Zjednodušit druhou světovou válku na vítězství SSSR ("Němci byli nakonec poraženi jenom zásluhou Sovětského svazu") je naprosté ignorování toho, jak ta válka začala (Molotov-Ribbentrop), toho, kdo do SSSR během války dodával (např. Lend-Lease), i toho, kdo otevřel frontu v Itálii i západní Evropě. Nehledě na boje mimo Evropu. - Popisování humanismu na základě kultury (resp. jeho vliv na ni) ignoruje mnoho příkladů opačných. Takto zjednodušovat a selektivně si vybírat knihy či filmy by dokázalo zdůvodnit cokoli. ...další příklady ať si každý čtenář najde sám, na internetu je článků spousta.... celý text

Šepot podzemí 2016, Ben Aaronovitch

Tohle mě baví. Škoda, že trvalo tak dlouho, než se děj rozjel, ale podzemí já opravdu můžu. Od Měsíce nad Soho jde o výrazný posun v atmosféře k lepšímu, stejně jako o vítané omezení některých dříve otravných věcí. K tomu uvolněný tón, další objevování kouzelného světa skrytého lidským očím a humor... Zápletka je jasná, navazování dějových linek plynulé a závěr uspokojivě bizarní. Jasně, člověk odkojený Pratchettem je čtenářem vybíravým a kniha je stále příliš londýnsky specifická, abych si ji dokázal plně užít, přesto mě moc mrzí, že ve formě audioknihy jsou jen první tři díly (velký díl zásluh má i interpret Tomáš Kobr). Ve své nekomplikovanosti a pohodovém přístupu mě vody vyšetřování Petera Granta neodolatelně vábí minimálně magickou silou lady Ty.... celý text

Měsíc nad Soho 2016, Ben Aaronovitch

Jak jsem byl nadšený z Řek Londýna, pokračování už mě tolik nezaujalo. Nejsem fanoušek jazzu, který sám o sobě není moc fantasy tématem, proto si to zákonitě nemohu užít tak, jako předchozí škodolibou duchařinu. Druhá dějová linie zaměřená na „eticky znevýhodněnou osobu praktikující magii“* už je o něco lepší, bohužel je ale po většinu knihy docela v pozadí a pořádně se projeví až s blížícím se závěrem... Trochu mi chyběla dřívější hravost a nějaké velké překvapení, místo kterého jsme dostali "opakovaný vtip". Na druhou stranu je super, že Měsíc nad Soho na svého předchůdce navazuje plynule a postupně nám odhaluje další zákonitosti čarodějného světa Londýna... I s přispěním Tomáše Kobra, který je moc dobrým interpretem audioknihy... Právě proto, že jsem si děj tolik neužíval, o trochu víc jsem si všímal i jistých věcí, které mě zlobily už v prvním díle. Jenže tady na ně zbylo víc čtenářovy pozornosti (nebo je autor dříve nepoužíval tolik?): 1) Proč je v knize zmíněno tolik obchodních značek? A opakovaně? Product placement? 2) Skoro každý popis ulice zmiňuje typ dvoj/domků – je libo viktoriánské, tudorovské nebo edwardovské? 3) Milostné eskapády jsou na úplně jiné úrovni a dostaly o řád větší prostor, než jen dřívější "komentování" a "sny". *Používání termínu "černý mág" už by v současném tavícím kotlíku Londýna nebylo úplně ono.... celý text

Dlouhá cesta na malou, rozzlobenou planetu 2017, Becky Chambers (p)

Je polovina 19. století a stavitelé železnice plují do Ameriky postavit trať na Divoký západ. Je to pestrá směska národů, kde ale převažují evropané. Řeší své osobní problémy ("láska, sex a trápení"), nakupují zásoby, opravují průběžně svou loď, zastaví se v zemi jednoho ze stavitelů, jsou přepadeni piráty a narazí i na Bludného Holanďana... Tedy... Až na to, že jde o vesmírné fantasy – komorní space operu, jestli tohle spojení jde vůbec použít – v daleké budoucnosti. Místo stavby železnic se bude budovat hyperprostorový tunel, místo národů si představujte různé rasy galaxie a ony osobní problémy vynásobte mezihvězdným cestováním a počtem genderů, jaké jen mohou mít různé druhy sapientních bytostí v galaxii. Rozdíl při čtení ale poznáte prakticky jen v terminologii, to, že jsou hlavní hrdinové někde daleko ve vesmíru vlastně nehraje roli. Trochu mi to připomíná můj oblíbený space western seriál Firefly, jen bez nějakého uceleného děje a s velmi omezeným množstvím akce. Dokonce bych až řekl, že je "Dlouhá cesta..." seriálovým scénářem, kdy se v každém díle děje něco samostatného, celá série je ale propojena jen velmi volně. Knize se navíc nedostává mnoho humoru.* Proč tedy tři hvězdy? Je to ve výsledku něco jako "feel good movie", kde se má většina postav ráda, dobře jim to klape nehledě na "tvarismus" a i větší problémy se řeší skoro samy... Je to napsané dobře, prostě čtete dál, jenže děj ani výrazné momenty (vtip, děj, nápady, jazyk...) až na výjimky nepřichází... Se tam se objeví hluboký civilizační moment plný zamyšlení, ale hlavní linka o "rozzuřené planetě" je zatraceně neuspokojivá, nedotažená a odbytá na několika stránkách. Jasně, pro autorku je asi hlavní život na Poutníkovi, ale příběh Toremi Ka měl takový potenciál – už jen ta jejich filozofie – že využít ho jen jako "vesmírné pozadí" mi přijde trestuhodné. A když to pak člověk srovná s prostorem věnovaným romantickým částem všeho druhu (doslova), které jsou jako z červené knihovny náctiletého nerda... *Je blbý, když se u knihy, které se na přebalu skví "pravděpodobně ta nejzábavnější letošní space opera," poprvé pousmějete někde v její jedné třetině. A to jen ze škodolibosti...... celý text

Řeky Londýna 2015, Ben Aaronovitch

Příjemně odpočinkové čtení, a to přitom není v knize nouze o mrtvoly, duchy či všelikeré další zlosti. Baví mě velmi nenucené a postupné seznamování se s londýnskou magií i nadpřirozenými postavami. A i když to tak nevypadá, autor na čtenáře hraje hned dvojitou habaďůru. Což je super, už jsem to totiž s přímočarostí celé knihy ani nečekal. Zároveň bych se ale vůbec nezlobil za hutnější britský humor (Pratchett či Adams jsou holt ve své branži nedostižní) a bohužel nejsem zase až takový znalec Londýna a zdejší kultury, abych odhalil a ocenil všechny místopisné zmínky i kulturní odkazy. Přesto jsem si to rozhodně užil... Poznámka: Nakladatelské popisy zmiňující podobnost Řek Londýna s Harrym Potterem jsou podle mě docela mimo, oba literární světy pojí vlastně jen Británie s magií. Když už, tak bych odkazoval na alternativního Harryho Pottera a metody racionality (snaha odhalit, co za magií stojí), případně na tematický mix Jonathana Strange & Mr Norrella (britské čarodějnictví v době úpadku magie a nástup nového učně) s Americkými bohy (personifikovaná božstva). A otázka (zároveň pozor na silný SPOILER) na konec: Napřed mě při čtení zarazila věta mluvící o vykopání "artefaktu nevyčíslitelné ceny", což v kontextu děje nedávalo smysl. Začal jsem tedy věc zkoumat a podle anglického originálu zjistil, že jde o "landmark", tedy "pamětihodnost" (konkrétně kostel). Když už jsem ale nad tím vším začal přemýšlet, vyvolalo to ve mně další otázky... Hlavní postava X (Peter Grant) totiž v této souvislosti vyvolává ducha svého informátora Y (Nicholas Wallpenny), který je ale v realitě hlavní záporná postava Z (Henry Pyke/Punch). No jo, ale hlavní postava X ho vyvolává na místě, které našli pod jménem Y a vyvolává ho i jménem Y, ale vyvolán je Z. Pak se to celé semele, dojde k podzemnímu výbuchu a na místě najdou lebku (neurčenou) a odznak, který patřil Z (protože s ním pak funguje jako duchovní propojení). Kdo je tedy Y? Existoval vůbec? A pokud ne, jak by pak o něm věděl šéfmág od X (jeho konkrétní slova: "Wallpenny: čmuchal, lovec brouků a příležitostný zloděj. Bývalý farník od svatého Jiljí"), byl by v záznamech kostela a měl by vlastní hrob? Nebyli by vyvoláni duchové dva a pointa by tak byla odhalena s předstihem? Ví někdo odpověď? Napište mi do zpráv, díky :)... celý text

Sapiens: Stručné dějiny lidstva 2018, Yuval Noah Harari

Příběh vyprávějící o homo sapiens (sapiens) doplněný množstvím zamyšlení a teorií, nikoli dějiny, i když si tak dle úvodních odstavců autor knihu představuje. Je to spíše povídání o tom, jak schopnost mluvit a následně spolupracovat ve větších skupinách (kognitivní revoluce) proměnila člověka ve tvora nekonečně chrlícího sociálně kulturní konstrukty od mýtů a náboženství přes peníze po impéria. Ano, objevují se i kapitoly zaměřené na zemědělskou revoluci (slovy autora jak nás obilniny zotročily), vědu nebo zámořské objevy (imperialismus), stejně se to ale vždy vrátí ke společnosti a jejímu vnímání... Na jednu stranu si člověk říká, že by bylo skvělé poslouchat takto barvité vyprávění o pravěku a středověku i ve středoškolských hodinách dějepisu. Toto docela striktně chronologicky předložené vyprávění první poloviny knihy by bylo zajímavou kostrou pro vyučování, ze které by se mohl dobrý učitel odpíchnout. Navíc ji doplňují některé zajímavé detaily, např. o schopnosti člověka vyvraždit velké tvory několika kontinentů, a totálně tak proměnit druhová složení*, o různorodých národnostech římských císařů, nebo o tom, že doba kamenná byla vlastně dřevěná, jen dřevo se logicky nezachovalo... Aneb co vám učitelé ve škole neřekli... Na druhou stranu si ale prostě nejde nevšimnout, že s postupujícími roky si autor vybírá příklady, které se mu hodí a dějinné události pro zdůraznění svých argumentů velmi zjednodušuje, např. třicetiletá válka a její ne/zaměření jen na náboženství. Sem tam si i protiřečí – různé používání individualismu, zmínky o ne/štěstí a moudrosti dávných lovců a sběračů... Postupně přibývá různé přeskakování a vracení se, opakování a velké množství příkladů hojně srovnávajících historii a současnost v mírně moralizujícím tónu. Člověk pak jen někdy kroutí hlavou nad argumentačními klamy**. Závěr o štěstí a nesmrtelnosti už je pak prakticky čirým názorovým textem autora, kde je snaha o vysvětlení "historie lidstva" úplně v pozadí. A to už opravdu o dějiny nejde... * CITACE 1: Dnes se odhaduje, že Severní Amerika přišla během krátké doby o 34 ze 47 rodů velkých savců a Jižní Amerika jich ztratila 50 z původních 60. Zmizely šavlozubé kočky, které tu nerušeně lovily po 30 milionů let, a stejný osud potkal i gigantické pozemní lenochody, původní americké koně, velbloudy, velké hlodavce i mamuty. (...) Paleontologové a zooarcheologové, kteří hledají a studují zvířecí ostatky, už celá desetiletí prohledávají americké pláně i pohoří a hledají zkamenělé kosti pravěkých velbloudů, fosilizované exkrementy ohromných pozemních lenochodů a podobné poklady. Každý nález pečlivě zabalí a pošlou do laboratoře, kde pak vědci každou kůstku a každý koprolit (zkamenělý exkrement) pečlivě studují, zkoumají a docházejí ke stále stejnému závěru, a sice, že nejčerstvější výkaly a nejmladší kosti pocházejí z doby, kdy Ameriku zaplavili lidé, tedy z doby 12 000 až 9 000 př. n. l. Jen na karibských ostrovech, zejména na Kubě a Hispaniole, se našly výměšky pozemních lenochodů z období okolo 5000 př. n. l., tedy také z doby, kdy se přes Karibské moře přeplavili první lidé a tyto dva velké ostrovy osídlili. **CITACE 2: Dnes je rodičovská autorita na ústupu, dospívající mládež rodiče neposlouchá a rodičům se kladou za vinu téměř všechny životní nezdary. Matka a otec mají ve freudovské soudní síni asi takovou šanci na osvobozující rozsudek, jako měl obžalovaný ve vykonstruovaném stalinistickém procesu. CITACE 3: V pohodlném životě městské středostavovské třídy není nic, co by se alespoň trochu blížilo vzrušení a radosti lovců mamutů po úspěšném lovu. Každý nový vynález nás vzdaluje od ráje.... celý text

Pérák 2008, Petr Stančík

Parádní blbůstka. Ani jsem nevěděl, že v Česku máme vlastního Adamse. Jasně, je to vulgárnější (kulhánkovsky-kotletovské) a někdy to z nadhledu bohužel sklouzává k jisté malosti, ale ve své větší části to pěkně blbne, vymýšlí, propojuje, doplňuje a hraje si s jazykem. Sem tam si říkám, že si to něco půjčuje i od Pratchetta*, ale možná už jsem jen těchto ztřeštěných bláznivin četl moc. A nikdy jich není dost :) Zvláště tady, kdy to navazuje na českou tradici absurdního humoru (už jen ten konec, nebo "origin" Péráka), míchání reality s vymyšleným a hezky doprovázené originálními poznámkami a ilustracemi :) *Létající talíř s Tibeťany vs. s hydrofoby, Prokop Diviš vs. Zatracený Hlupec Johnson atd.... celý text

Nahé slunce 2004, Isaac Asimov

Méně detektivní atmosféry, kde si člověk hádání pachatele moc neužije, zato však zajímavý pohled na společnost složenou z jedinců, kteří se rozhodli pro život v dobrovolné izolaci a péči všelikerých robotů specializovaných na všemožné činnosti. Ano, pozemská (myšleno reálná) technika se od doby napsání knihy docela posunula, a tak je toto sci-fi svými popisy někdy docela mile legrační. Z pohledu originality je ale stále nejzajímavější hříčka s individualistickou společností – trochu jsme si to teď rok v přerušované izolaci zkoušeli taky, setkávání na dálku, většina kontaktů přes "projekci"... Teď ještě aby nám roboti podobně zjednodušovali život. A hezký to kontrast (neskrývaný a cílený) s fiktivní pozemskou společností zavřenou do ocelových jeskyní obřích městských komplexů prvního dílu Románů o robotech.... celý text

Rozpojené státy: Amerika nejen televizní kamerou 2020, Martin Řezníček

Martin Řezníček je nezpochybnitelný profesionál. Jeho reportáže, stand-upy i živé vstupy ze Spojených států byly často tím nejlepším ze zahraničního zpravodajství České televize. Sám jsem si práci redaktora na nějaké ty roky vyzkoušel, a tak jsem na jeho produkci koukal s otevřenou pusou (podobně skvělý je Dan Stach). Jenže zpravodajská (natož obrazová televizní) tvorba je ve srovnání s tou knižní často rozdílnou hrou – ta první především předává aktuální informace, ta druhá jako hodnota přetrvává v knihovnách. A tady si Rozpojenými státy, už jen názvem, autor naložil obří úkol, který ale plní jen částečně. V kapitolách o Trumpovi, konfederačních památnících nebo rasových protestech se o různých liniích dělicích obyvatele USA dozvídáme skrze konkrétní příklady a případy. Velká část knihy je ale opravdu – dle prologu autora – zápisníkem zahraničního zpravodaje, který rodině a přátelům léta práce shrnoval a v rozvinuté formě má čtenáře donutit k dalšímu čtení. A taky výběrem toho nejlepšího, nejdůležitějšího a nejsilnějšího z jeho tvorby, kde čtenář dostává mozaiku známých obrazů, nikoli hluboké ponoření do tématu. Zároveň ani druhá jednotící linie, která se pro knihu nabízí, tedy pohled do zákulisí televizní tvorby, není všude a netvoří kostru, od které by se dalo odpíchnout. Když přitom tyto pohledy do zákulisí probublávají na povrch víc, dodávají četbě pro čtenáře šťávu - například u protestů, přírodních katastrof nebo náhodných setkání, které krásně reportáže doplňují. Takové momenty jsem měl na televizní práci taky moc rád... Kniha je každopádně řemeslně dobře napsaná, obsahuje zajímavá témata, zpravodajské zkušenosti i trefné poznámky. Jenže bez jednotící linie nenacházím mnoho důvodů, které by člověka vedly k opakovanému listování. A že jsem ke knize poslouchal i její audioverzi rozdělenou na půlhodinové díly, přijde mi, že ideálním formátem by pro tento zápisník byly pravidelné podcasty. To bych poslouchal s chutí, vždy k aktuálnímu tématu... A paradoxně ti, kteří by si tuto knihu opravdu měli přečíst – lidé nadávající na jednostrannost České televize nejen ve vztahu k Trumpovi – si ji s velkou pravděpodobností asi ani nepřečtou. A přitom by zjistili, jak poctivě zahraniční zpravodaj ke svým tématům přistupuje. A že se snaží popisovat obě strany jednoho národa (např. při definování voličské skupiny 45. prezidenta). Poznámka k audioverzi: Horší předělovou znělku jsem tedy zatím neslyšel. Tohle podivuhodné falešné pinkání na klavír se Radioservisu opravdu nepovedlo.... celý text

Africká zima: V Jižním Súdánu s Lékaři bez hranic 2017, Tomáš Šebek

Hele, tohle je fakt dobrý... Něco, jako když jsem před léty nadšeně sledoval v televizi Dr. House. Polovině lékařských termínů člověk úplně nerozumí, i když je vidět opakovaná snaha je překládat do "lidštiny", ale dodává to celé věci tu pravou atmosféru dál řádně okořeněnou Afrikou nasáklými příhodami a energií sršící osobností autora. Krev, hnis, pot a další tekutiny tečou proudem, já se nestačím divit nekončícímu počtu "slepáků" a množství i různorodosti toho, na co jeden chirurg za měsíc narazí v jednom městečku mezi severním a Jižním Súdánem. K tomu čtenář dostává i nahlédnutí do života místních – že například po kýchnutí říkají oblíbenou barvu vola nebo jak zdůrazňují obdiv mlasknutím. To vše je doplněné návštěvou místního léčitele, informacemi o probíhající občanské válce a minových polích, sem tam výhledy do krajiny jako na tom pravém safari, povídáním o běhu (všechna čest v tom vedru), propagací Lékařů bez hranic a podobně... Vzhledem k tomu, jak záslužnou činnost autor dělá, člověku ani nijak nevadí méně související témata, i ta, která by mě osobně v jiné knize štvala. Na to, jak těžká témata autor popisuje, je vše přirozené a moc hezky se to poslouchá. Jde o knihu natolik hovorovou, že jde spíš o jakýsi vyprávěný zápisník/cestopis. Témata skáčou jako divá a nejednou se mi stalo, že jsem nechápal, jak se děj dostal sem a proč se po převyprávění jiného příběhu zase k něčemu vrací. Jako kdyby vám to autor povídal někde u piva. K čemuž se nesmírně hodí také zvolený interpret audioknihy, který jako by autorovi "z hlasivek vypadl".... celý text

Studie v šarlatové 1964, Arthur Conan Doyle

První Sherlock, a tak ho taky musím brát. Je škoda, že jsou obě tematické části - Londýn vs. Utah - striktně oddělené a detektivní část příběhu čtenáři prakticky nedává možnost spekulovat nad vrahem i jeho motivy. Vše je odhaleno ve vloženém příběhu z Divokého západu a závěr knihy navracející čtenáře do Anglie jen shrnuje specifický detektivní přístup. Části atmosféry a principů vyprávění, které velmi dobře fungovaly v Psu baskervillském, se tady bohužel nedostává. Spíše než detektivkou je tak Studie v šarlatové představením Sherlocka Holmese, jeho metod i postav ho obklopujících a zároveň zajímavým nahlédnutím do tehdejší představy o mormonech, jejich utažské historii a "nepěkných" praktikách.... celý text

Šikmý kostel 2020, Karin Lednická

Na první pohled vše, jak má být. Řemeslně dobře napsaný text okořeněný lokálními výrazy, zajímavá oblast v zajímavé době (pro mě ještě spojená s rodinnými kořeny :), audiokniha profesionálně namluvená Vilmou Cibulkovou, chvála, kudy jen chodím. Jenže zatímco začátek knihy je skutečně dechberoucí*, s každou další kapitolou se čtenář dostává k románově zpracovaným těžkým, avšak všedním (jak jen to lze na dobu a místo říct), životům několika karvinských rodin. Sem tam na povrch probublají historické zajímavosti, jako je např. historie lázní Darkov, imigrace z Haliče, sedmidenní válka o Těšínsko (včetně tehdejší propagandy, zvěrstev a pověr, které jako by vypadly ze zpráv o probíhající válce o východ Ukrajiny) či čtvrtá třída vlaku bez střechy, skryty jsou ale pod hlušinou práce (hlavně té hornické), péče o rodinu, domácnost a potomstvo, či donekonečna rozebírané vztahy... Těžká doba, těžká práce, těžká četba... Rozumím, proč se tato kniha tolik líbí. Určitě jsem rád, že jsem ji četl. Jako děda, který v Karviné žil a popisovaná místa zná, si ji ale užít nemůžu. Ano, začátek o cestě za solí, hornické neštěstí a válečný závěr stojí za to, dál už to ale čtenáři hledajícímu v knihách originalitu, nejen kvalitně zpracované lidské příběhy, mnoho nepřinese. Jako už vícekrát si musím přiznat, že zkrátka nejsem cílová skupina čtenářů českých bestsellerů. *Trochu mi to připomíná knihu Hana, kde je úvodní příběh zajímavý a pro mě neznámý, brzy ale sklouzne ke klasickému českému vztahovému románu (i když výrazně ovlivněnému nacistickými zvěrstvy). Křivý kostel je rozhodně literárně kvalitnější a lepší kniha, trpí ale podobným způsobem.... celý text

Dámy a pánové 1997, Terry Pratchett

Elfové jako hybrid koček s vosami, kteří v prostředí Snu noci svatojánské využívají propojení paralelních (parazitických) vesmírů? Zní to jako totální blázinec, ale výsledkem je oblíbený Pratchettův odpočinkový příběh, který i sám o sobě slouží jako nosič humorných scének a dalších kulturních i jiných odkazů, včetně magnetismu, sokolnictví a včelařství, kontinu(iui)a i obvyklých zmínek kvantové mechaniky či Schrödingerovy kočky. Tohle prostě není klasické fantasy, i když elfů, trpaslíků, mágů i čarodějek dostaneme více než dost... Jinak, knihu Dámy a pánové jsem četl už několikrát, avšak odkazovaný Sen noci svatojánské neznám. Mrkl jsem tedy na Trnkovu animovanou verzi, prozkoumal Shakespearův originál (přiznávám, že na celý asi úplně nemám) a zabrousil i na novodobou adaptaci z roku 1999. A hned se několik podivných věcí vyjasnilo :) Nutno říct, že si Terry vybral ty nejlepší části... Odhalit ale všechny odkazy (již klasicky se můžete podívat na web L-Space) ani tak nedokážu. Taktéž doporučuji audioverzi namluvenou Zuzanou Slavíkovou. Vše jak má být, u některých scén (mj. ona opilecká, ale zdaleka nejen ona) klobouk dolů, jak dobře a přehledně to zní :)... celý text

Pes baskervillský 1978, Arthur Conan Doyle

Ten jazyk! Ta atmosféra! Bařina, vřesoviště, mlhy, záhadné skřeky, trochu toho mysteriózna, obydlí a mohyly předhistorických lidí, převážně Watsonovo vyšetřování (i když, však uvidíte...). Byla velká radost knihu číst a spolu s Watsonem a Holmesem odhalovat, co vše se za případem skrývá. Mám rád, když kniha nenápadně naznačuje, cíleně upozorňuje na podivnosti a některé věci nechává otevřené, aby mohl čtenář (úspěšně) spekulovat. "Pachatele" jsme v tom relativně malém množství postav odhalili docela rychle, ale množství různých zvratů probíhajících ve skvěle podané atmosféře místa bylo natolik chytlavé, že jsme byli až do posledních stránek napnutí, o co opravdu šlo a jak to tedy vlastně bylo. Je obdivuhodné, jak je kniha i po 120 letech stále čtivá.... celý text

Ocelové jeskyně 1994, Isaac Asimov

Hezká detektivní hříčka napsaná v žánru klasického Asimova a jeho zákonů robotiky. Oproti povídkám v knize Ja, Robot nejde ani tak o techniku, jako spíš o otázky vývoje společnosti - rozdíl vypiplané příliš pohodlné vesmírné civilizace a Země zapouzdřené do uzavřených megaměst. Na tři zákony robotiky samozřejmě dojde, ale děj se točí především kolem futuristického urbanismu* i jakéhosi technologického (neideologického) komunitarismu/kolektivismu pozemšťanů a na druhé straně kolem roboticko-lidského společenství vesmířanů (C/Fe kultura). Podobné hrátky já čtu rád a samotná detektivní část není vůbec špatná, přestože je svou jednoduchosti vlastně jen základní kostrou pro představení zmíněné vize budoucnosti. I samotné řešení případu je tak rozděleno do tří postupných kroků, na kterých se vždy postupně čtenář "něco nového naučí". *Kam se hrabe současné územní plánování, tohle je budování měst ve stylu urbanismu minulého století. Práce na jednom místě, bydlení na dalším, vše hezky odděleno. Pravda, v té době to bylo opravdu bráno jako cesta do budoucnosti. Jaký to rozdíl od současné snahy funkce mísit a města "zmenšovat"... A jak se píše v knize, "na Zemi nelze rozmístit osm miliard lidí v malých domcích". CITACE: "Každé město se stalo polonezávislou jednotkou, hospodářsky téměř soběstačnou. Stačilo je uzavřít střechou, obehnat je hradbou, zapustit je do země. Stalo se ocelovou jeskyní, obrovskou, sebe samu spoutávající jeskyní z oceli a betonu. (...) Byla postavena vědecky. V jejím středu byl obrovský celek správních úřadů. Kolem se rozprostíraly jednotlivé obytné sekce, pečlivě uspořádané, a spojovala je expresní dráha i místní linky. Na předměstích byly továrny, plantáže s řasami, půdy s kvasinkami a energetické zdroje. Ve vší té spleti bylo vodovodní potrubí a kanalizace, školy, věznice a obchody, energetické zdroje a dopravní prostředky."... celý text