puczmeloun přečtené 401

Kříďák 2018, C. J. Tudor

Kingovo "To" pro začátečníky. Včetně smrtí, podivných událostí, trochou nadpřirozena, společenských problémů, dětské klučičí party (s jednou zrzavou dívkou, Eddiem i Mikem) bojující se staršími kluky i základního rozdělení knihy do dvou časových linií. Jenže bez nějaké větší hloubky (ostatně +- 1000 vs. 300 stránek) zabředávání do společenských problémů (ve kterém se King vyžíval až patologicky), horroru, hnusu a nadpřirozena. Kniha je tak na detektivní thriller docela pohodovým odpočinkovým čtivem (resp. pro mě poslechem audioknihy velmi dobře načtené Vasilem Fridrichem), které jen občas naruší pasáže mysteriózna, hnusu či "Old Man Yells At Cloud", jak je ta současnost špatná a jakou záchranou je alkohol. Pokud jde o (pro mě) základní princip detektivek, tedy pokusit se odhadnout, kdo za co může, ještě než to odhalí autor/ka, u Kříďáka to bohužel moc nefunguje. Kniha do nějakých svých 3/4 cíleně vynechává prakticky všechny náznaky, pak se najednou protrhne hráz a dramatické zvraty na konci kapitol (cliffhangery) se střídají jeden za druhým. Potěšila mě každopádně úplně poslední kapitola, já si říkal, že na to dojít musí :)... celý text

Tři měsíce v Barceloně 2021, Adam Gebrian

Barcelona pohledem architekta, rodiče a Pražana. O zajímavé architektuře, skrytých zákoutích, či unikátním urbanismu (ať už známého Eixamplu, Barcelonety či Ravalu) s poznámkami o údržbě města, ideálních plochách pro zábavu (a zaujetí) dítěte i srovnáním s realitou dnešní Prahy. Není to jen o kvalitních realizacích světových autorů ne/známých jmen, ale také o životě ve městě, některých rozhodnutích zdejšího vedení, sportu a místech na výlety i procházky. Dostane se na velké komplexy a areály, ale také na drobné detaily, které člověku zpříjemní pohyb po barcelonských ulicích a náměstích. Odvážím se říct, že většině těch, kteří mají Barcelonu rádi, kniha přinese alespoň pár tipů na další návštěvu. Pro mě je to knihovna ve vodojemu Dipòsit de les Aigües, Palau Güell, stará i nová botanická zahrada nebo zdejší varianta známé budovy Flatiron. A už je čtenář v myšlenkách u toho, strávit zase nějakou tu lenivou hodinku pohledem na hemžení přístavu z Montjuïcu. Jako živá stavebnice... Poznámka 1: Knihu jsme si, vzhledem k současné době omezeného cestování, četli večer nahlas. Barcelonu máme rádi, Gebrianovy přednášky a poznámky k architektuře i urbanismu také. Musím ale říct, že některé opravdu dlouhé věty mi nešly přes pusu a zasloužily by si menší editorský zákrok. Poznámka 2: Aby člověk ocenil vše autorem zmíněné, je nutné mít buď neskutečnou znalost Barcelony a světové architektury, nebo hned po ruce přístroj s vyhledávačem, především tím obrazovým. Bez něj by čtení nebylo kompletní. Fotografií přímo v knize není nikdy dost. Poznámka 3: Trochu mě mrzí, že je kniha na jednu stranu hezky graficky jednoduše udělaná, to dokážu ocenit, ale "trochu zlobí" zvolený materiál. Obálka se při čtení krabatí (mačká) a papír nedává vyniknout fotkám (jako by příliš "sál barvy", které jsou na pohled hodně tmavé, nebo pastelové), což v knížce o architektuře zamrzí. Nedá mi to nedoplnit reakci Adama Gebriana z Goodreads: "Zdravím. Díky. Obálka jde za mnou, chtěl jsem co nejlehčí knihu a tedy tenký přebal. Je to chyba, to lámání je moc, u dotisku snad bude oprava. Fotky jsou takhle schválně, chtěl jsem jen přenos atmosféry, takový náznak, ne možnost prohlížet detaily. Díky za přečtení. "... celý text

Konec Věčnosti 1993, Isaac Asimov

Tak takovéto hrátky s časem jsem asi ještě nečetl. Kam se hrabe klasické cestování časem a tamní paradoxy. Kde ostatní končí, Asimov jde dál. Vyřešení známé otázky, co dál, když jsem "zabránil narození vlastního dědečka," je oproti udržování stovek tisíců let vývoje lidské civilizace brnkačka. Ostatně letopočty v knize nejsou v rocích, ale ve staletích. A to vše doplňuje pěkná teorie organického fungování času (jak by se toto přírodní vyvažování "nemožného" dalo vyjádřit ve fyzikálních zákonech?) a v Nadaci nacvičená práce se sociologickými rovnicemi vyjadřujícími fungování světa. Čtenář Asimova sice ono největší překvapení odhalí ještě před koncem, nic to ale nebere na zážitku z četby. Naopak. Na podobných knihách mám totiž nejradši, když autor otázky a námitky vyskakující při čtení jednu po druhé přirozeně vysvětlí a vyvrátí. Ano, text už s léty v některých společenských tématech trochu zestárl, ale ústřední děj, zvraty a nápady jsou skvělé. Nemluvě o základní (až cimrmanovské) myšlence, že na hledání slepých cest není nic špatného (kdo se nespálí, nemůže vědět, že si má příště dát před ohněm pozor) a přílišná pohoda těžko člověka dovede k hledání cest nových (vědecky revolučních). Zajímavé, že od autora jsem v dětství přečetl kde co, ale na Konec věčnosti došlo až teď. Přitom bych ho bez váhání zařadil mezi autorovy nejlepší kousky. PS: Úplně bych si po letech přečetl Zloděje času. Neříkejte mi, že Pratchett neznal tohle dílko.... celý text

Jiný T.G.M 2018, Pavel Kosatík

Citace: „On chce být sám, tak ať je,“ stěžoval si Kaizl v dopise příteli. „S jeho mlhovinami nelze dělat politiku.“ Jak se nejznámější československý tvrdohlavec – a v předválečné době pro část Čechů i zrádce – stal manželem a feministou, akademikem, spisovatelem, poslancem, exulantem i zakladatelem státu, prezidentem a tatíčkem národa. Jaký byl T.G.M. neúnavný nekompromisní kritický bojovník za vlastní pravdu a politicko-společenské cíle, což ho opakovaně připravovalo o podporovatele i přátele. S důrazem na ono vlastní, i když se jeho pohledy ve většině případů překrývají s těmi dnes všeobecně přijímanými (což ale samozřejmě může být spojeno s cíleně budovaným obrazem prvního prezidenta samostatného státu). Jak T.G.M. nebyl jen prezidentem na koni, ale taky zákulisním politickým hráčem, mj. ve vztahu s Kramářem, Gajdou nebo při výběru svého korunního prince – Beneše. A k tomu zaměření i na to, co se člověk nedozví například z Hovorů s TGM – zajímavá je poslanecká část života T.G.M., kdy bojoval za Balkán/Srbsko. I rozšíření znalostí o jeho slovenských cestách a vztazích, nebo jeho spisovatelském a intelektuálním zaměření. Mimochodem, kniha má nějakých 400+ stránek, přesto je dostatečně stručná na to, kolik "různých životů" T.G.M. žil. Pravda, já se úplně nedokázal začíst do rozboru Masarykových literárních děl, naopak se mi ale zdá, že autor v jiných částech knihy počítá s jistou znalostí čtenáře. Například ohledně ne/nápadného obcházení konspirační teorie o otcovství, nebo toho, co je vlastně realismus (a že se k němu Masaryk během svého života stavěl různě). Citace: Ekonom Albín Bráf, donedávna jeden z nejbližších přátel, začal Masaryka obviňovat z hyperkritičnosti a autokratických sklonů. „Sotva kdo za celé století nadělal se tolika křivd jiným… Šířil také spíše ducha kritikaření než ducha kritického, pletl se do všech disciplín, byť v nich neměl sám jasného pojmu… Koloval vtip: Pán Bůh ví všechno, německý císař Vilém II. ví vše lépe. TGM ví všechno nejlépe.“... celý text

16-03-20 2021, Veronika Pekárková

Jak moc rád bych byl, kdyby se mi kniha líbila stejně jako mnoha zdejším čtenářům a čtenářkám. Rozumím, jak vznikla i kdo je její autorkou. Ovšem pokud je volně na trhu mezi dalšími tituly, nemůžu ji subjektivně hodnotit pouze podle okolností vydání. Zvláště ve chvíli, kdy je její děj bohužel podivuhodně nedokončený, jazyk nezralý a člověk narazí na nemalé množství podivuhodností. Mezi jinými mě především zaráží, že se hlavní postavy stěhují na Mars ve vesmírné lodi s „klasickým pohonem“, uvnitř se pohybují s pomocí nepohodlných levitačních kabin a „minibusů“, přitom se ale v servisních a všeobecně nepřístupných částech skrývají jakési portály (červí díry) velmi vysoké technické úrovně. A člověka napadá spousta otázek, zda by tyto pokročilé technologie nevyřešily třeba ono stěhování tvořící ústřední část děje a s ním spojené množství komplikací… Když jsem se do knihy poprvé začetl, už první stránky na mne působily mírně uměle – množstvím přídavných jmen a přirovnání, střídáním velmi spisovné a hovorové češtiny, korekturou, která neodhalila chybku hned v prvním odstavci... V tu chvíli jsem se podíval po okolnostech vzniku knihy a... ono přepsání povídky na knihu mi prostě přijde jako nekoncepční nafukování (a velmi by mě proto zajímal originál pro srovnání)… Postupně se to s přibývajícími stránkami zlepšuje, například 15. kapitola je parádní (byla by to skvělá povídka sama o sobě), ale stále člověk naráží na střídání velmi podrobného textu s kraťoučkým popisem, přeskakující děj zaměřující pozornost na stále nová témata a nakonec i na závěr, za jehož podobu by se nestyděl Steven Moffat s Markem Gatissem (v podobě jejich posledních děl, kde se natolik snaží šokovat, že už jim to divák prostě nežere). Mimochodem, proč se tam najednou objeví postava dříve nepředstavená? A proč se jedné říká nějak, a pak najednou jinak (a jedna má jen přezdívku, ale jméno se nedozvíme)? Připomíná mi to tak dost čtení poslední Paoliniho knihy Spát v moři hvězd. Není to špatné, ale něco tomu (příběhu i psanému textu) chybí. Nemůžu proto souhlasit se zdejšími komentáři o geniálním jazyku a textu, který nejde přestat číst. A teď doplnění výše zmíněné červí díry o výběr dalších otázek, které mě během čtení napadaly (bylo jich víc, ale celek ať každý čtenář posoudí sám): - Na jednu stranu není lidstvo schopné zlepšit podmínky na Zemi a/nebo vyřešit populační explozi, na tu druhou má tak vyspělou technologii, že dokáže odhalit nanotechnologií sklony k psychickým poruchám (sestaví psychologický profil) a "na počkání" člověka buněčně proměnit v "sukulent, který přežije na Marsu". Zároveň ale není schopno vyřešit výběr lidí do posádky, aniž by myslelo, třeba na náhradníky, nebo možnost výměny. Něco, na co myslí i dystopie typu Hunger Games. - Na celém světě se už několik staletí mluví anglicky, jen v Rusku mají pořád přízvuk a Česko je pořád Česká republika. A jí se tam pribináček, dostupný i v době děje knihy na mezinárodní vesmírné lodi! Všechno jídlo je mimochodem z náhražek a všichni jsou povinně vegetariáni. - Některé detaily se kniha snaží vysvětlit, například existenci zbraní na palubě, nebo množství vlasových přípravků v době krize. I tak se ale člověk zamýšlí na tím, že lidstvu dochází voda, policie ale rozhání protestující dav vodními děly. Nebo, že je zvláštní knihy stále ručně třídit pomocí kódu EAN a proces vrácení do knihovny je na horší než současné úrovni. RFID čip? Nějaké spárování? Ne! A to jsme v době, kdy má každý svou osobní umělou inteligenci (na takové úrovni, že by prošla Turingův test).... celý text

Čínou nahoru i dolů 2021, Kateřina Stibalová

Cestopis, který vlastně cestopisem úplně není. Jasně, za víc než měsíc prosvištíme s autorkou a "Mistrem GPS" nějakých 7000 kilometrů Čínou (Tibetem a na konci i Hongkongem), spíše než o atrakcích je to ale o "kombinaci bezemočního dezorientovaného jedince s užvaněnou hysterkou", která "zkrátka nefunguje" (slova autorky). Pokud vás tak baví Ladislav Zibura a jeho sebekritický pro škodolibého čtenáře zábavný styl, tady si zase užijete nekonečné pasáže dvou v Číně ztracených lidí, kteří se nedokáží domluvit nejen s neanglicky mluvícími Číňany, ale ani společným jazykem mezi sebou. Natož, aby pak např. v Pekingu dokázali najít Zakázané město (největší palácový komplex na světě!). ...a ano, dočkáte se i povídání o tibetských klášterech, čínských skalních atrakcích plných schodů a výhledů, přeplněném Hongkongu, známé Terakotové armádě či tradiční architektuře, i těmito částmi se ale prolínají příběhy místních lidí, jejich životě, přátelství, vztazích apod. Je to spíš takový člověkopis v kulisách komunistické Číny. Zábavný a čtivě napsaný. Poznámka 1: Opravdu by mě zajímalo, jak celý měsíc vnímal onen tajemný "Mistr GPS" a zda se k němu kniha (někdy možná až zlá, ale chápu) dostane. Jestli ale mohu věřit autorce, pak asi úplně bez emocí. Poznámka 2: Hlavní zápletka založená na podivuhodně nefungující GPS je fascinující už jen v tom, že ten, kdo má s tímto typem navigace nějaké zkušenosti, ví (nebo se při přípravě dozví), že - a teď pozor na spoiler - Čína cíleně proti přesným mapám bojuje (viz článek "Restrictions on geographic data in China" na Wiki) a např. v Mapách Google dodnes nesedí mapa se satelitem. Ale že by byl ten rozdíl celý kilometr? Nu, to už o uživateli něco opravdu vypovídá.... celý text

Štěstí najdeš na prýglu 2017, Pavel Čech

Čekal jsem nějaké brněnské storky v hantecu, ale ony jsou to ze začátku hlavně "přeložené" klasické pohádky a pověsti... Samozřejmě řádně okořeněné támhle vtípky (a že jsou tedy některé řádně fousaté a "fotrovské"), tadyhle sprosťačinkami, sem tam brněnskými specifiky, aktuálními i historickými narážkami (např. PŠM bych v hantecu hledal marně, že) a někdy jiným či uříznutým koncem. Jo, a na ty storky nakonec taky došlo, včetně vtípků směřovaných na horoskop, či "Šipály, co fofrovaly betálným švunkem". Někdy to byl ale fakt betelné lochec :D Na to, že jde vždycky o hodně krátké kousky, dvě tři stránky a je konec... A čtení? Záleželo příběh od příběhu. A taky na tom, jak se autor nechal unést vodami hantecu. Někdy se to četlo v pohodě, někde zas každá druhá věta nabízela nějaké neznámé slovo*. Na jednu stranu mě překvapilo, kolik slov z hantecu vlastně pořád každodenně používám a ani se nad nimi nepozastavím. Na tu druhou je pak fascinující, že pro spoustu věcí očividně hantec slova nemá, ale pro některá jich má jak Eskymáci pro sníh. Když už jsme u toho, a abychom v češtině nemluvili sprostě, pro příklad zvolím hlavu: bedna, budka, dózna, dyňa, gebeňa, glocna, kedlábka, kefa, lebeňa, makovica, ringla, řepa, škopek, štricla... No a pak chceš říct sníh nebo sněhulák a "seš v gebišu". * S tím, že někdy ani internet nepomohl. Kurňa, to neexistuje pořádný slovník hantecu? Co toto je! Dvojjazyčné vydání by tak ani pro rodilého Brňáka nebylo sem tam od věci...... celý text

Pampeliškové víno 2020, Ray Bradbury (p)

Oslava života koncentrovaná do léta roku 1928 v americkém maloměstě. Poetické střípky tehdejšího dění, fantazie, zvyky, proměny společnosti, ale také obavy či konec života. To vše především klukovským pohledem, nejen pro nostalgiky vzpomínající na dětská léta. Nejde o nějaký celistvý příběh, kniha nemá klasický děj. Ze čtení jsem měl především pocit nekonečného televizního seriálu (dobrého a odpočinkového), kde se sice prolínají postavy a jejich příběhy, když ale vynecháte pár dílů (stránek), nic strašného se nestane. Odlehčené vzpomínky na sběr lesních plodů tak může střídat dětská filozofie nad stářím, různorodé rodinné i sousedské trable, skoro fantastický vývoj stroje na štěstí, nebo hororová pasáž z místní rokle... CITACE: Na světě je pět miliard stromů. Někde jsem to četl. Pod každým stromem je stín, nemám pravdu? A víš, jak vzniká noc? Já ti to povím: to vylezou stíny zpod těch pěti miliard stromů! Jen si to představ! Plnej vzduch stínů, trochu jako by kalily vodu. Kdybysme přišli na nějakej způsob, jak těch zatracenejch pět miliard stínů udrželi pod stromama, mohli bysme zůstat vzhůru až do půlnoci! Poznámka: Nevěřte anotaci. Mluví o jedné postavě, jejích zážitcích a jednom postrachu. Skoro, jako by kniha někde začínala a někde končila. Omezena je ale pouze začátkem a koncem léta, postav je víc a Samotáři je věnována jen velmi malá část knihy, která i tak nechává velký prostor pro představivost a fantazii. CITACE: "Tome, řekni mi to na rovinu." "Co ti mám říct na rovinu?" "Kam se poděly šťastný konce?" "V sobotu v biografu je mají." "Jasně, ale v životě?" "Dougu, já vím akorát, že když si jdu večer lehnout, tak je mi fajn. A to mi připadá jako šťastnej konec jednou denně. Ráno pak třeba vstanu a všechno se pokazí. Ale stačí, abych si pamatoval, že až večer půjdu spát a lehnu si do postele, všechno bude v pohodě."... celý text

Hastrman 2018, Miloš Urban

První polovina je nádherně poetická, umně splétá dohromady tradice českého venkova popohánějící průběh roku, spory tehdejší katolické přítomnosti s pohanskou minulostí (a stále silnější otázkou svobody či zpochybňování jediné církevní pravdy) a nějaké to hastrmanské nadpřirozené tajemno. Že je to ve výsledku zase tradiční české knižní téma vztahového několikaúhelníku naštěstí na zajímavosti celé věci nijak neubírá. Není totiž nijak extrémně dominantní a mezi spoustou dalším vjemů jen povystrkuje růžky. Mimoto se totiž čtenář může chytat i na udičky zmínek o rybníkářství, tehdejší módě, česko-německé otázce a klasické české vesnické "malosti". A zároveň se zvolený jazyk v interpretaci Jana Kolaříka (v souběžně poslouchané audioknize) opravdu příjemně poslouchá. Druhé polovině už ale něco chybí. Nemůžu říct, že by mě skok děje do současnosti nějak vadil. Naopak je to zajímavý nápad. Co ale trochu drhne je rozvedení tématu. Autor sice tne do všech stran a postava doslovného "ekoteroristy" poukazuje na nešvary neziskovek, státní správy, samosprávy i celostátní politiky ve spojení s ochranou přírody, ale prakticky úplně opouští předcházející poetiku a nahrazuje ji jen kritikou. Sem tam se sice mihne originální nápad – např. protest s matracemi oceňuji a ve spojení s Bečvou by na něj mohlo brzy dojít – provedení je ale velice technicistní (a tím i ve výsledku předvídatelné) a celý ten pesimismus (moderně environmentální žal) najednou skončí v jakési místní nepravděpodobné utopii. Alespoň, že ten úplný závěr ještě pomrkává na čtenáře očekávající pokračování rozjetých témat první poloviny.... celý text

Ankh-Morpork archivy. 1. díl, Zeměplošská antologie 2020, Terry Pratchett

Na takové to pozdně večerní listování... Kniha je směřována vyloženě na jádro zeměplošských fanoušků, bez nějaké ucelené linky je to opravdu jen vzpomínání a doplnění informací pro čtenáře hlavní řady knih. Zpracování je moc hezké, člověk má z listování radost, větší ilustrace potěší (i když pro fanoušky díla Paula Kidbyho doporučuji spíše barevné Výtvarné umění Zeměplochy), stejně jako některé dobře mířené vtípky. Něco tomu ale k dokonalosti chybí... To něco, co bylo ve velmi povedené části o Cechu vrahů - skryté žertíky, running joky apod. Poštovní a zlodějská část jsou se svou kvalitou v závěsu, Neviditelná univerzita pak spíše zklamala a očividně šlo o rozjezd tehdejších diářů (ze kterých informace a ilustrace pochází)...... celý text

Ikabog 2020, J. K. Rowling (p)

To, co začíná jako klasická pohádka s králem, dvorními dámami a městy oplývajícími fantastickým jídlem, se brzy stane velmi dospělým čtením. Záhy totiž přijde první smrt, následována smrtí další a další a další... Ale to už je čtenář obklopen tématy, jako je propaganda (lež, fake-news...), strach a život v totalitě, výměna osobních zásad za jistotu práce (příjmu, života...), zneužívání "bezpečnostní situace" k osobnímu obohacení atd. atp. Opravdu by mě zajímalo, jaké části knihy jsou původní z dob psaní série Harryho Pottera, a co bylo napsáno ve spojitosti se současným světem. Dospělejší čtenář totiž v ději může vidět odkazy na koronavirovou situaci (neschopnost přiznat situaci a uznat problém, šíření nesmyslů...), Brexit (naivní monarcha a země vedená neschopnými, zapojení lidí do kampaně, rozhádání rodin/přátel...), USA po 11. září (zneužívání situace pro "utažení šroubů"). Každý si v Ikabogovi najde to své, může si do něj projektovat vlastní naštvání i zkušenosti, včetně českých specifik (např. jakási místní Charta, která i přes dobré úmysly a zákonný rámec dopadne jako tehdy u nás)... Přitom ale není cítit, že by to bylo nějak na sílu, vše se čte dobře a i jako pohádka je to často uvěřitelnější, než kdejaké sociální drama. Jen bych tedy rád slyšel, jak na to děti (dle obalu 7+) opravdu reagují, a co si z knihy odnáší... CITACE: "Zimní chlad byl cítit i v sirotčinci (...) Děti v hadrech, děti, které se živí jen zelnou polévkou, nepřečkají rýmu a nachlazení tak snadno jako dobře krmené děti. Na hřbitůvku za sirotčincem přibývali ti, kteří zemřeli na nedostatek jídla, tepla a lásky. Nikdo neznal jejich skutečná jména a truchlily po nich jen ostatní děti." Na druhou stranu, i když je kniha pekelně temná, je zároveň opravdu psaná pro menší čtenáře a slovní obraty tomu odpovídají. A krom překvapivé drsnosti člověka dějově moc nepřekvapí (výjimkou je snad jen specifičnost života a smrti jistých tvorů). Po půlce už se to navíc i trochu táhne a čtenář pořád nevidí světlo na konci tunelu... Jinak samozřejmě nelze zapomenout na povedené ilustrace knihy, které jsou překvapivě velmi dobré (kolik rodičů pomáhalo? :) a parádně text doplňují. Už jen tím, kolik má Ikabog forem a podob.... celý text

Kolíbka 2011, Kurt Vonnegut Jr.

Holistická detektivní kancelář pro ty, kterým Adams přijde moc prdlý? Nebo naopak? Je fiktivní náboženství bokononismus, spojené s atomovou bombou, vymyšleným karibským ostrovem a fiktivním vynálezem nebezpečného typu ledu nějak rozdílné od detektivky s mimozemšťanem, robotem a neviditelným duchem? Nebo od Anglie, kde "řádí" severští bohové? Snad mi i přijde, že je Adams dokonce systematičtější a pochopitelnější... Pro mě je Kolíbka každopádně druhou Vonnegutovou knihou, kterou zkouším a znova jsem překvapen, že to celé nějak moc nedává smysl. Asi rozumím jiným čtenářem, proč jim to přijde zajímavé, já ale tento styl psaní opravdu nemusím. A stejně jako u Jatek č. 5 je použito klišé, které opravdu nemám rád - píšu knihu, tak napíšu o tom, že píšu knihu. Ach jo... Na druhou stranu jsem rád, že jsem se u Kolíbky prokousal až do konce, který je pro mě odměnou. Takováto zakončení já rád. Nádherně absurdně, krásně dystopicky...... celý text

Deštný les 2007, Thomas Marent

Krásné fotografie živé i neživé přírody, zajímavé informace o deštném lese (jeho druzích, životu a koloběhu, fauně i flóře...) a životě fotografa, který na dobrou fotografii čeká hodiny, dny i týdny... Za nejkrásnější kapitolu musím rozhodně označit tu o přežití a maskování. Víte, že? - Jedovaté pralesničky svůj jed samy nevytváří a mají je z pojídání mravenců, kteří pojídají jedovaté rostliny. Jedná žába by stačila na usmrcení i 50 lidí. - Sklípkani dost špatně vidí, své oběti sledují pomocí chlupů na nohách a přenášení vibrací. - Až 40 % života na zemi nežije v deštných pralesích, ale v korunách tamních stromů. Na půdu se totiž dostane jen asi 1 % slunečních paprsků, a jde tak o mnohem nehostinější prostředí, než se často myslí. Představa neprostupného zarostlého pralesa realitě odpovídá tak, jako pouště složené převážně z písečných dun (což nejsou). - Oči nártouna jsou větší než mozek a dokonce tak velké, že s nimi nelze otáčet a nártoun musí otáčet celou hlavou. - Voda černé Amazonky sice vypadá čistě, ale skoro nic v ní nežije, protože je "otrávená" teiny z rostlin. Jen je tedy bohužel vidět, že i přes hodiny a hodiny obětované získání těch nejlepších fotografií, se od doby focení a následně vydání knihy zase technika o trochu posunula. I tak ale převažují fotografie technicky kvalitní a kniha za prolistování i pročtení stojí.... celý text

Nohy z jílu 1999, Terry Pratchett

U Pratchetta už se člověk musí opakovat, ale to, co by jinému spisovateli stačilo na několik knih, je tady koncentrováno do neuvěřitelné jízdy jednoho příběhu. Dobrý detektivní příběh s velmi povedenou slovní hříčkou na konci (Cha-cha...), spousta vážných témat přetvořených do více než stravitelné formy (co by za to dali někteří bojovníci za svobodu, genderovou rovnost či integraci) a klasická nálož nekončících vtípků, running joků ("upírova zaměstnání" či "Řiťčiny proměny"), kulturních odkazů a neuvěřitelně přesných poznámek směřovaných do všech stran (od náboženství přes televizní vyšetřovací seriály po metody Sherlocka Holmese)... Po mírně slabších Mužích ve zbrani (na Pratchetta :) jsou Nohy z jílu zase tak skvělé, jako Stráže! Stráže!. A ani tolik nevadí, že se to vrací k podobným tématům a zápletka zase hledá to stejné. Jen tentokrát na druhou (každý má právo na krále, že). A vzhledem k náloži zábavy díla samotného jsem si velmi užíval i intepretaci Jana Zadražila. Jak byly různorodé hlasy po knize docela rovnoměrně rozloženy, člověk už si na tu mírně přehnanou pitoresknost zvykl, ba dokonce si ji užíval :) Dialogy Elánia a Vetinariho byly balzámem na duši... Už se těším, až si Nohy z jílu za pár let pustím zase...... celý text

Pohádky 1992, J. R. R. Tolkien

Trochu klasického fantasy spojeného především s britským stylem vyprávění, trochu absurdna, trochu přehánění a lidství... První tři příběhy stojí za to, rozhodně nejde o nic zaměnitelného a klasického. Především Nimral jako by vypadl z pera nějakého "usedlejšího" dadaistického umělce. Poslední třetina je pak spíše teoretickou prací, na kterou jsem úplně nebyl překvapen a která poněkud shodila řetěz dobře namazaného stroje... Kovář z Wootton Major: Britský přístup k pohádkám o elfech a jejich Férii bývá podobný a pro českého čtenáře zvyklého spíše na zábavné figurky vodníků a čertů je dosti osvěžující. Fantazie, vážný přístup k věci, magie... A se znalostí této klasiky (například v mé oblíbené knize Jonathan Strange & pan Norrell) si pak člověk užije i parodii, jako jsou Dámy a pánové ze Zeměplochy. Nimralův list: Velké překvapení. Od Tolkiena, kterého znám jen z knih o Středozemi, bych tuto absurdní hříčku nečekal. Jako kdybych četl fantasy od Kavky. Nečekané absurdní momenty střídají ty vtipné i naivně pohádkové. Farmář Giles z Hamu: Spojení dvou předchozích přístupů. Více klasického fantasy - obr, drak, král... - ale také podivuhodností, jako je mluvící pes i vtipně proradný drak. A taky trochu toho šťouchnutí do lidství i státnictví... A mimochodem, byl dřív Giles z Hamu, nebo Bilbo z Hobitína? O pohádkách: Pro fajnšmekry a milovníky Tolkienova díla, pro mě v pohádkové knize trochu navíc.... celý text

Vlčí holka 2020, Roman Žižlavský

Ty jo, co jsem to právě přečetl a prolistoval? Co se mi to snaží říct (krom klasického - jděte za svobodou)? Proč je to takové podivně amatérské? Zmatené, přeskakující, neudrží to na chvíli pozornost, nakousává a nedoříkává. Přitom je to škoda, některá témata a historky jsou zajímavé... Jenže se vše střídá, autobiografie, představy, různé styly, komiksové bubliny, ale taky hutné odstavce textu. A kresba oko až na výjimky nepohladí, zajímavých nápadů pár... Dle medailonků autorského tria v závěru knihy odhaduji, že ani omylem nejsem cílová skupina.... celý text

Parabible 2018, Alexandr Flek

Nejsem nějaký znalec nebo pravidelný čtenář Bible a do Parabible jsem se ze zajímavosti pustil symbolicky v předvánočním období. A i když jsem se do poslechu (pro zájemce je vše na Radiu Wave) pouštěl s otevřenou hlavou, něco mi na tom nesedí. Zasazení celého příběhu do současného Česka (i s odkazy na "budelípismus" apod.) je spolu se snahou o zachování co nejvíce originálních principů i stylu jakési na sílu (už jen odlišným politickým i společenským uspořádáním, kde ono "prezidentství" prostě nesedí). Využívání a poukazování na stávající problémy skrze parafrázi biblických příběhů je zajímavé, s povrchní znalostí originálních textů si ho ale nedokážu tolik užít. Současné čtení Parabible a Bible, jaké je v papírové verzi, by kazilo pointu poslechu a měl jsem pocit, že Parabible je směřovaná i mimo stávající věřící, kterým má základní myšlenky podat jinak - současnou formou. Jenže i ona Ježíšova kázání mi příliš šustí papírem/historií a neznalému zněla jako neuvěřitelný mix staromilsky konzervativního a progresivně liberálního. Zajímal by mě pohled samotného autora. Stejně jako náhled na to, pro koho je kniha opravdu určena. Pro neznalce je málo stravitelná, znalci zase nemusí krom aktualizace přinést nic nového (resp. umím si představit, že může vyvolávat i odpor). I dle různícího se hodnocení z obou stran se mi zdá, že to není úplně ono... ...světlo mi po přečtení (resp. poslechu) do věci vnesl text na Goodreads: Důležitější než jednotlivé substituce je ale jiná otázka: představuje samotné přesazení známého příběhu do jiného kontextu, jakkoli odborně podložené, literární hodnotu, je to něco, kvůli čemu by stálo za to psát knihu? Nemyslím si. Jenže kromě toho Parabible nemá vůbec co říct. (...) Jako inside joke pro ty, kdo Bibli znají, to není špatný nápad, ale maximálně na fejeton (kniha ostatně vznikla z facebookových statusů), ne na celou knihu – jedna dvě perikopy zpracované tímto způsobem by bohatě stačily, u třetí by to asi začalo být trapné a křečovité.... celý text

Muži pod ochranou 1991, Robert Merle

Po světě se šíří virus, má za sebou desetitisíce obětí, zpočátku se tutlá i bagatelizuje a pak se až pět minut po dvanácté hledá vakcína. Ano, tohle už pěkných pár měsíců slýcháme i v realitě a pro čtení knihy je tak začátek roku 2021 ideální dobou. Rozdíl je však ještě v tom, že nemoc kosí jen muže v produktivním věku a jediná záchrana (do vakcíny) spočívá v ukončení spermatogeneze, ať už chirurgicky nebo chemicky. Spojené státy, očividně nejvíce postižené, tak začínají ovládat ženy, muži jsou pod kontrolou, kastráti (tzv. "Áčka") nebo za odpadlíky a začíná převládat ideologie radikálního feminismu ("muž je utlačovatel a jako takového ho nepotřebujeme") a náboženského boje proti heterosexuálnímu pohlavnímu styku (nemoc spojená s "varlaty" je nábožensky vykládána jako boží trest). "Mé laborantky se usadí v kruhu a já si sednu mezi ně. Překvapilo je to. Následuje chvilka ostýchavosti a rozpaků. Už nás od sebe neodděluje můj stůl. Navázal jsem s nimi kontakt. A pro ně to je nějaký kontakt! S pohlavním nepřítelem číslo jedna! Se sexistou! S falokratem! S ďábelskou bytostí nižšího řádu! Ale taky si říkám, že možná i trochu přitažlivou, když se musí stýkat pouze s Áčky…" Základní premisa tak zní opravdu zajímavě, ovšem na knize je vidět stáří (publikováno 1974). Velmi tepe radikální feminismus (ten, co "nenávidí muže") a zároveň chválí silné rozhodné ženy. Jenže ve stejné chvíli je stránku za stránkou celá kniha protkána tím nejpovrchnějším hodnocením žen. Například hned ta první - sekretářka - je třikrát po sobě opakovaně hodnocena jako nepřitažlivá*. Všechny "hrdinky" se kterými musí hlavní představitel "trpět" jsou naopak hodnoceny jako přitažlivé a celé to končí jakýmsi faktickým mnohoženstvím (i když tak trochu jinak...). "Osamělé ženy – a říkám to s trpkostí, protože nejsou všechny ošklivé. (...) Ona byla, stejně jako ten, s nímž si dopisovala, osobnost zcela mimořádná. Už jenom vzhledem." Po přečtení knihy Malevil si nemyslím, že je to schválně - ve smyslu koncepčně zajímavě takto na "mužský pohled" poukázat - jen autor už je zkrátka takový. Na druhou stranu se to ale dobře čte a umím si představit, že ve věku okolo 15 let by to byla má oblíbená knížka. Spojení pubertálních představ a sociální dystopie v době, kdy člověka nějaké teze o rovnosti mnoho nezajímají... Zároveň je proměna společnosti (nejen fyzická, ale hlavně politicko-sociální) až příliš rychlá a radikální, podobně málo uvěřitelná jako v Podvolení nebo podobně (i když o 180 stupňů naopak) zaměřeném Příběhu služebnice. Po malé chvíli už jsou znásilnění odsuzováni ve stylu "oběti se to muselo líbit", nemluvě o trestnosti sexuálních pomůcek apod. Naopak ale oceňuji náhled do mezinárodních vztahů v sobě vymírání můžu, které zněly velmi dobře. Kuba, Gibraltar, Taiwan, to, co tolik chybělo ve Věku supernovy. Poslední poznámka směřuje k překladu - v knize se objevují velmi pravidelně cizí slova a různá latinská přirovnání a neřekl bych, že se u nás používají nějak pravidelně - dixit, kurtoazie, zkratky jako LIB a HEW (což je mimochodem od roku 1979 již neexistující součást americké vlády a v knize je vysvětlena až někde daleko za půlkou) - která by si zasloužila český ekvivalent, nebo vysvětlení. A je mimochodem fascinující, že ženská jména jsou ve feministické "dystopii" hezky česky přechylována :) Takový jazykový vtípek... * Pro zajímavost posuďte sami: "Další osoba v místnosti moc místa opravdu nezabere. Žena. Jeden z nich ji, zrovna když jsem vcházel, oslovil jako slečnu Whitovou. Jméno jaksepatří ironické: slečna Whitová není bílá, ale šedivá od hlavy až k patě. Šaty, pleť, vlasy, všechno jako myška. Bez věku a bez přitažlivosti, se sluchátky na uších se otáčí kolem magnetofonu. Budí ve mně dojem, že se sama dobrovolně vyškrtla ze života, jako ostatně lidé v pozadí vždycky. (...) Oči mých tří spolubesedníků se současně obrátily k slečně Whitové. Nebyla mladá ani hezká, a tak k sobě zatím jejich pozornost nepřivábila. Pro ně to byla ženská ani mladá, ani stará, vykonávala podřadnou funkci a neznamenala o moc víc než třeba stůl. (...) Nežasnu nad tím tichem, ale nad slečnou Whitovou, lépe řečeno nad tím, jak na ni pohlížíme. Diví se, jak se k ní najednou sbíhají všechny ty mužské pohledy. Ne že by si dělala iluze. Padesátnice, šedivá od hlavy k patě, navíc ani náznak toho, že by bývala hezká."... celý text

Věk supernovy 2020, Liou Cch'-sin

Začátek je skutečně chytlavý a nedá člověku spát. Zajímavá premisa, čtivě psané stránky a já různorodé dystopie a experimenty se společností můžu. Kniha navíc míchá "kronikářský" pohled s používáním primárních zdrojů - knih, dat, citátů, výzkumů - což všemu dodává šťávu. Jenže stránku za stránkou se hard sci-fi proměňuje v něco neuvěřitelného a čtenář neví, čemu se divit dřív. Pán much* na úrovni celé Číny? Celosvětové The Hunger Games na Antarktidě? Je to fascinující pohled do duše autora a přes své hodnocení jsem rád, že jsem knihu dočetl. Můžu srovnat snad jen s filmy Eda Wooda, které chcete vidět celé, jen prostě v průběhu nevěříte vlastním očím... Úvodní vesmírně-historická část je skvělá, už už jsem byl na vlně Problému tří těles a obava, že půjde o další nestravitelný Kulový blesk, opadala. Jasně, i tady by fyzika a biologie plně neobstály, ale ve srovnání se zbytkem jde o prkotinu. Navíc jde o jasné nastavení směřování knihy a její premisy. Jenže ona ALE přibývají, nenápadně a se zvyšující se kadencí. Mohly by být problém jaderné zbraně? Zlikvidovat je dopředu a bez výjimek (a navíc později... no však si to přečtěte). Vše jde do kopru? Máme čirou náhodou úplně nově spuštěnou umělou inteligenci, která vyřeší vše jako mávnutím kouzelného proutku. A pak už to jede a přibývá událostí vršených ad absurdum. Celonárodní čínské shromáždění si skrze AR a umělou inteligenci diktuje nesmysly** ve smyslu aristotelovské vlády lůzy - jen dětské, tedy s cíli jako je např. 25 000 km vysoká budova s obří horskou dráhou, město z cukrovinek - přichází doba hromadných žranic na stadionech, dětské opíjení, absurdita postupně přechází v parodii (a nejistotu, zda to autor nemyslel celé jako vtip) a neuvěřitelnou sbírku národních stereotypů. Američánci se střílí po ulicích ("hrají si"), malí Japonci krvavě a ve velkém vybíjí velryby minami, dětský vietnamský premiér si chce hrát na partyzána, ten francouzský je tlustý povrchní člověk a malí Britové řeší nástupnictví za královnu***. Citace: "V Buenos Aires vypuklo fotbalové utkání, kterého se účastní zároveň přes sto tisíc lidí, celé město se proměnilo v hřiště, na obou jeho koncích byly vybudovány branky mohutnější než Vítězný oblouk. Přes sto tisíc lidí hraje s jediným míčem, kam letí míč, tam proudí celý dav. Bylo ušlapáno několik tisíc lidí. Celý ten superzápas trvá už dva týdny a nevypadá to, že by měl skončit." Jenže ono to dál graduje. Jasně, jde o malé děti, "všichni ví" o jejich krutosti a nevyvinutých hodnotových žebříčcích, ale tohle pojetí krve bez bolesti a utrpení je strašně podivné a nejsem si jist, zda to odpovídá reálným situacím (děti v koncentračních táborech, dětští vojáci apod., rád si ale přečtu nějaké studie). Z doslovu vyplývá, že jde spíše o rozpracovaný autorův sen, než o snahu o realističnost... Citace: "Poradce si sňal bezdrátová sluchátka a vyslovil mrazivé, a zároveň spalující číslo, jež bylo vykoupeno více než stovkou dětských životů: „1,3 : 1, pane!“ „To je ještě dobré, nepřekročili jsme kvótu,“ řekl velitel divize a dlouze si oddechl. Věděl, že tam kdesi v dálce, kam nedohlédne, hoří rovněž nepřátelské tanky, jejichž počet činí třináct ku deseti těch jejich, že hra stále pokračuje, ale tato divize už svůj úkol splnila a její skóre kvóty nepřekročilo." U knih, jako je zmíněná série The Hunger Games, je násilí pochopitelné - jde o dystopii vzdálené budoucnosti, dlouhý vývoj společnosti podivnosti i deviace omlouvá a jejich pravděpodobnost je alespoň nějaká. Věk supernovy ale navazuje na přítomnost jen s krátkým přechodným obdobím. A i když začátek nějakou realističnost předstírá, od "Doby Cukrovinkova" jde o opravdu podivnou parodii doplněnou několika deus ex machina a neudrženou pozorností. Konec už pak vyznívá nedodělaně a uspěchaně - už vidím, jak americké děti obsluhují čínské jaderné elektrárny apod., když je rodiče učili rok ve vlastním jazyce a s vlastní technologií. Tady se najednou vše děje jakoby nic a jde o "hrst trávy nebo historické artefakty"... A za pár let už se žije vesele na Marsu? A co kdyby někdo odejít nechtěl? Co to je vůbec za hru? * Inspirace dokonce přiznaná, i když později, než na ni dojde sám čtenář. **Zajímalo by mě, co na to říkají sami Číňané žijící i dnes v komunistické totalitě. Ono vůbec je v knize komunismus opakovaně zmíněn, mihnou se teoretické koncepty a Číňané z celé věci vychází jako umírnění a moudří, oproti šíleným násilným Američanům. Je to schválně, nebo je ve mě skrytá paranoia z propagandy? *** Mimo Čínu a USA je ale vše jen povrchní. Vynechány jsou zároveň velké části světa - co Afrika? Austrálie? Blízký východ? Mexiko? Když už jde o Čínu, tak co spory jako je Taiwan? Hong-Kong? Kašmír? Tibet? Nic, pusto, prázdno...... celý text

Spát v moři hvězd. Kniha I. 2020, Christopher Paolini

Bylo by to odpočinkové "popcornové" sci-fi, tedy vlastně spíš vesmírné fantasy, které se dokonce promění v "quest" na magický předmět, jen kdyby nemělo nějakých 600 stránek a nebralo by se tak vážně. Přitom je kniha psaná velmi jednoduše až naivně, ve smyslu "nekomplikovaně" jazykově i dějově, drsné se to snaží být až dost. Věci se na stránkách prostě dějí, zvraty jsou přijímány často a opakovaně až příliš samozřejmě, ať jde o tragédie jednotlivce, nebo o změny galaktické historie - Vybuchla loď? Přišel jsem o ruku? To, v co jsme nejvíce doufali, nefunguje? Nu, OK, co se dá dělat... A lineární děj pokračuje... Popisy míst, technologií i lidí se objevují proměnlivě a výběrově (v rozdílné podrobnosti). Zároveň se kniha (především její začátek) namáčí do vod dívčího romantického young adult žánru, který pak sem tam vystrkuje růžky... Nejsmutnější na celé věci je pak zahozená příležitost stovek stránek k nějakému uspokojivému zakončení a první díl končí uprostřed děje. Je spousta knižních sérií a s nimi varianty, jak je rozdělit do více knih - nějaké překvapení, cliffhanger, uzavření menších dějových línií. Tady jsou menší konce porůznu v knize. Ten první je velice podivný (porušuje se kde co, obětují se lidé a nakonec se zjistí, že magický předmět, po kterém jdou tři rasy, je rozbitý? A nikdo ho ani neposbírá? Není jediný zmíněný pokus o opravu či prozkoumání?) a přináší s sebou jedno deus ex machina. Ten druhý, že třetí rasa je spojení prvních dvou díky technologii krunýře, sice jako čtenář beru po nepřekvapující většině knihy jako příjemné zpestření, jen je pak tedy nutné vysvětlovat některé (zdánlivě) nelogické dřívější děje a kniha se následně podivně uměle protahuje dál do nezakončení... Na druhou stranu v sobě kniha přece jen něco má - samotná pointa krunýře není špatná a její rozvíjení mě bavilo. Podobně se sem tam objevují zajímavé koncepty lidstva vesmírné doby, jako jsou tisknutelná semena, lodní mozky lidských lodí (spojené s hezkou pointou vnějšího pohledu mimozemšťanů na lidi - kdo je komu nadřazen a je lodní mozek jen druh člověka?), programovatelná zvířena či kultura implantátů a genetických úprav (od "překryvů" als. počítačů v očích přes zdravotní úpravy např. přerušující menstruaci po výrazné vojenské změny lidského těla).... celý text