puczmeloun přečtené 457

Restaurant na konci vesmíru 2002, Douglas Adams

Po letech od posledního čtení znovu velmi příjemné překvapení. Humor je přesně takový, jaký já mám rád. Vše je hezky absurdní a krásně nesmyslné. Momenty v Restauraci na konci vesmíru (dobytče!), "realita" vzniku lidské rasy nebo návštěva vládce vesmíru mě opravdu bavily, stejně jako momentky výroby čaje a originálně pojaté výtahy. Tahle bláznivá představivost bez hranic je moc dobrá... Poznámka 1: Velmi doporučuji ilustrovanou knihu od Černodana. Stejně tak je parádní audioverze od Vojtěcha Kotka, který zvolil mnohem lepší interpretaci, než Vojtěch Dyk v předchozím Stopařově průvodci Galaxií. Poznámka 2: Nevím, proč jsem si toho minule nevšiml, ale z knihy si jeden vtípek očividně přebrali scénáristé Červeného trpaslíka a udělali z něj celý jeden díl. Pobavilo :)... celý text

Království Dutců 2020, Kira Jane Buxton

Podivná to kniha. Výchozí premisa sice zní zajímavě, kdo by si nechtěl přečíst o "zombie" apokalypse z pohledu domácí zvířeny, výsledek je ale velmi nevyrovnaný. Už jen první stránky textu v sobě skrývají několik věcí, které mě od čtení odrazují – neustálé zdůrazňování různých obchodních značek (až do konce jsem čekal, že to bude mít něco společného s "hlavním hrdinou" a jeho slovníkem, ale bohužel), zbytečná sprostota, a text, který se zdá být psaný nesystematicky (intuitivní styl psaní vs. promyšlený a průběžně upravovaný). To vše se sice postupně umravní (snad až na ony obchodní značky), ale ani tak pro mě není kniha přesvědčivá. Je to spíše postapokalyptická procházka po různých zákoutích Seattlu pohledem vrány, kterou si logicky jako neznalý města mnoho užít nemůžu. Děj mi tak ve výsledku přišel opakující, podivně se táhnoucí a s velmi neuspokojivým závěrem. Co naopak skrývá kniha originálního? 1) Zajímavý pohled na "zombie apokalypsu", který je hodně netradiční (pro mě především v postupné proměně "chodících mrtvých" v další fáze), i když ve svém výsledku zbytečně moralizující a kritizující současné lidstvo (proč a jak ke katastrofě došlo). 2) Snahu o vytvoření několika vzájemně se prolínajících zvířecích komunikačních přírodních sítí propojených jakousi protofilozofií. Ani tady nejsem cílovou skupinou. 3) Samotného hlavního hrdinu (a "postavy" doplňující), který je zvířetem. Jenže vzhledem ke stereotypnímu pojetí zvířat, bez nějakých překvapivých vlastností, to vlastně děj mnoho neoživuje. A docela mě mátla neustálená (nebo jsem něco přehlédl) schopnost se domluvit, která u někoho byla a u někoho zase ne. Jak to shrnout? Kniha je při pohledu na další komentáře pro někoho určitě zajímavá a velmi tomu rozumím, u mě se ale velmi netrefila. Svou originalitou mě "nutila" k dočtení se stálým očekáváním něčeho většího, ale nedočkal jsem se. Uznávám, že toto prostě není pro mě, i když popisek zněl lákavě...... celý text

Čáslavská 2020, Jan Novák

Bez diskuze zajímavá kniha. Velké sportovní úspěchy, osobní síla a integrita, vytrvalost, odhodlání i odvaha, ale také desítky let pod tlakem komunistické totality, rodinných sporů i bulváru. Kniha má zajímavé rámování příběhu i povedené grafické zpracování. Ano, vím, že jde o komiksové zpracování, ale přijde mi, že se kniha snaží v logicky omezeném rozsahu pokrýt co nejvíce témat. I ono rámování "Nuselským mostem" je spíše jen alegorie života (vychází to vůbec z reality?), než něco víc. Mnoho políček komiksu je jen naznačením a pro hlubší pochopení je nutné si něco na internetu najít, nebo už znát předem. Já nejsem obvyklým fanouškem sportu ani čtenářem bulváru, proto jsem o Věře Čáslavské věděl jen málo. Komiks zaplnil některé chybějící informace, ale taky vyvolal spoustu dalších otázek. Je to tak hezká grafická hříčka, ale mířící spíše pro čtenáře znalého, nebo takového, který nepotřebuje nahlédnout pod pokličku. Každopádně rozhodně doporučuji k přečtení. Sám příště radši sáhnu po normálním životopise, při hledání odpovědí na některé otázky pomohl Pavel Kosatík a jeho Život na Olympu – více než hutné zpracování, které komiks dobře doplňuje... Dostupný je online na stránkách Městské knihovny v Praze.... celý text

Z Izrastiny s láskou 2020, Jakub Szántó

Velmi umně skloubená historie Izrastiny s různorodými lidskými příběhy posledních desetiletí prošpikovaná osobními zážitky a příhodami člověka i zahraničního zpravodaje v jednom. Kniha není encyklopedie Izraele a Palestiny, politologickým článkem, historickou publikací ani osobním deníkem. Snaží se čtenáři plasticky a barvitě předat pocit z místa, vzdělávat i doplnit historické zajímavosti. Někdy je to mix poněkud hutný a překotný, přesto dobře čitelný. Na fakta tak může navazovat rozhovor s pamětníky (velmi oceňuji obě strany počátků arabsko-izraelských válek), popis současné situace pohledem člověka, který v místě roky žil, i vyloženě osobní poznámky, například ve vzpomínkách na vlastního dědečka či těžkosti práce televizního zpravodaje v konfliktních momentech (i když někdy jsou to řádné šrapnely, jako vzpomínky na vybírání palmy pro pozadí živých vstupů nebo rozhovor s dalajlámou). Jako dlouhodobý zájemce o Blízký východ jsem si při čtení rovnou vytáhl knihu Izrael a Palestina (Čejka, 2010) a sem tam si kontextuálně doplňoval dávno ztracené informace, nebo je naopak konfrontoval s těmi nově získanými. A i když to na začátku vypadalo na klasické Čejkově škále (viz blog Blízkovýchodní stránky) jako "mírně sionistické" čtivo (a na autora bych se za to vůbec nezlobil, vzhledem k reálným, historickým i rodinným okolnostem), závěrečné kapitoly vše vynahradily. Zajímavé doplnění o souostroví Palestina i pohled do uzavřené Gazy.... celý text

Podpis čtyř 2015, Arthur Conan Doyle

Zdánlivě to má vše potřebné. Exotika, záhada, historie, podivné listiny, zvláštní lidé, smrt, vtip i láska... Jenže ono tajemné se odhalí relativně brzo a překvapivě velkou část knihy už víme, o co vlastně jde. Potřebné detektivní napětí tak zmizí, zájem čtenáře opadá a zbytek textu zabírá exhibice Sherlocka Holmese spolu s rozvedením dávné historie. Není to špatné, ale už to za desetiletí od vydání dosti zestárlo. Ostatně závěrečná citace mluví sama za sebe... „Všechnu práci jste v téhle záležitosti udělal vlastně vy. Já při tom získal ženu, Jones si vysloužil ostruhy - co proboha zbývá vám?“ „Mně,“ řekl Sherlock Holmes, „pořád ještě zbývá lahvička s kokainem.“ A natáhl po ní svou dlouhou bílou ruku.... celý text

Ranhojič 2004, Noah Gordon

Tolik chválená a oblíbená kniha, na mě ale působí jako řádně nafouknutý román z červené knihovny. Ano, autor využívá cestování a životní dráhu hlavního protagonisty pro vysvětlování lokálních i historických zajímavostí (až ad absurdum, kdy popisuje slona nebo šachy), v některých místech je to však poněkud na sílu, jako když v cestopise narazíte na infobox – tuto roli v Ranhojiči přebírají např. spolustolovníci v hospodách. Děj je tak natažený o různé kličky a poněkud nepravděpodobný, díky "nutnému" navštěvování nových míst a setkávání s postavami různého druhu však autor může odhalovat další kusy historie a kultury té doby... I přes všechno výše řečené je však kniha až k uzoufání lineární jen s několika odbočkami ke konci, postavy deklamují životní moudra, vše je poněkud nepřirozené, strojené až teatrální. Velmi vrchovatou měrou naopak čtenář dostává podrobné pohledy do milostného života (nejen) hlavního protagonisty, až mě překvapuje, že tato míra více nepřekvapuje zdejší recenzenty. Podobně se v anglické části knihy čtenáři dostává hojného množství popisů zdejšího jídla všelikerého druhu – např. nadívaná labuť obalená slaninou*. V dalších částech se zaměření posouvá do oblasti nemocí a lékařských zákroků – se speciálním přihlédnutím k zánětu slepého střeva. Jaký na mě kniha dělá dojem? Autor chtěl napsat román z červené knihovny, něco si však přečetl o Avicennovi, v knihovně měl encyklopedii dějin přelomu tisíciletí, kuchařku středověké Anglie a zajímavosti prvních krůčků euroasijského lékařství. Jen nedokázal škrtat v rámci vaty, kterou hutně našlehal mezi všechny ty nalezené zajímavosti, o které se musel podělit. Nebudu tvrdit, že to celé není přes to všechno v některých částech zajímavé, bohužel však třeba na rozdíl od Šikmého kostela ona jistá umělost ubírá uvěřitelnosti. Pohodové jako audiobook, protože svou nekomplikovaností umožňuje posluchači na chvíli odplout myšlenkami pryč a o nic důležitého vlastně nepřijde... *Není náhodou Noah Gordon pseudonym Petra Stančíka ? Na Ranhojiči si piloval styl, který pak mistrně předvedl v gastropornografickém románu Mlýn na mumie?... celý text

10 000 kilometrů pěšky Jižní Amerikou 2021, Jan Rendl

Cestopis pro ty, kteří ke sprostému slovu nesáhnou jen výjimečně, mají rádi fekální humor (i fekální příhody) a mají pocit, že pravidla se na ně nevztahují. Kniha je neuhlazená, surová, nic nepředstírá, před čtenářem je brutálně otevřená. Cílem je přejít Jižní Ameriku od severu na jih, co se postaví do cesty je spíše na osudu, než autorovu plánování. Ostatně na začátku si stanoví 10 000 kilometrů a návštěvu Machu Picchu, ani jednoho se v této knize nedočkáme. Bez vysvětlení totiž končí v polovině na hranicích bouřící se Bolívie. A takový je i styl psaní – něco se nakousne a nedopovídá, dobrá příhoda se bez gradace shrne do jednoho odstavce, ale setkání s nějakým člověkem/skupinou/rodinou může zabrat i několik stránek. Sem tam se v infoboxu objeví seznámení s místní zajímavostí, ale ty by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Spíš se dočkáte stránek a stránek o tom, co vše a s kým autor vypil, snědl a kde a jak vylučoval (to už sám...). A taky opakovaného nahlédnutí do autorovy alkoholicko-bezdomovecké minulosti. Takto, rozhodně to není špatná kniha. Jenže cestopisů vychází dost a dost a člověk tak hledá nějaký přesah. Ziburu člověk může číst kvůli jeho sebeironii, zábavné práci s jazykem, v posledních knihách i pro místní zajímavosti. Poláček zase dokáže ze stopování udělat svým léta pilovaným novinářským jazykem opravdové dobrodružství. A nedávné Čínou nahoru i dolů je spíše o tom, s kým ne/cestovat, než jen o čínských zajímavostech. V 10 000 kilometrech podobně můžeme najít snahu ukázat, že lidé jsou dobří všude (snad až na ten Ekvádor, že :), pravidelně se příběhem prolínají venezuelští uprchlíci a kromě pěší cesty se autor přibližně jednou za 1000 kilometrů vrhne na dobývání jihoamerických vrcholů, jako je Huascarán, Coropuna nebo Cotopaxi. Jenže stejně jako u zbytku knihy to není nijak cílené – mírně rozvedený a přepsaný deník doplněný obstojným množstvím fotek (za ně knize rozhodně plus)... To není špatné, ale nestačí to...... celý text

Vladař 2009, Niccolò Machiavelli

Je fascinující v dnešní době číst něco, co bylo původně určeno očím jednoho vládce v 16. století (i když on to pravděpodobně nikdy nečetl). Stejně tak se dívat na základy myšlenek, které se postupně vyvinuly v současnou politologii a mezinárodní vztahy. A zároveň mezi řádky hledat cíle samotného Machiavelliho, které se nepokrytě odhalují v samotném závěru knihy. To, že Vladař vlastně neodpovídá dnes používanému slovu "machiavellismus" (resp. notoricky známému sousloví „účel světí prostředky“), je už známé. Jasně, objevuje se tam dost realismu i "flexibilního jednání panovníka," ale také opakovaný důraz na dobré chování k lidu a veřejné mínění nebo udržení stabilního "právního a morálního prostředí". Každopádně jde ale o velmi zajímavý pohled do myšlení té doby, včetně některých sociologicky-politologických myšlenek, které zatím nestárnou...... celý text

Mýty 2019, Stephen Fry

Petiškovy Řecké báje pro jednadvacáté století včetně: - aktualizace jazyka - doplnění souvislostí - nových částí příběhů – proč např. lidé nejsou kvůli Diově nemotornosti modří nebo zelení... - zabroušení do otázky jazyků, kdy se mýtické termíny dodnes v neuvěřitelném množství prolínají angličtinou i češtinou - ne/nápadného pomrkávání nad tím, kolik příběhů se z mýtů dostalo do dalších náboženství (nebo že by měly stejný zdroj? včetně starozákonních příběhů i jisté novozákonní zálibě v trojicích), pohádek (Popelka, kráska a zvíře, smrtka, sudičky...) i děl dalších autorů od Shakespeara po Pratchetta. Je to vtipné, řízné, někdy suše anglické, někdy zase poněkud dětinské, ale mě to rozhodně bavilo. Zvlášť ten mix šíleného – dohnat někoho prokletím k tomu, že se sám sní (Erysichthón), jakou podivuhodnou cestou vznikly kentauři (Ixión), o Kérách vysávající zemřelé v bitvě, o vzniku Sahary (Faethón) – a kulturně hlubokého – že Krónos dodnes obchází jako Zubatá, jen ta kosa je srp, co je v originále ona Pandořina skříňka, proč Sisyfos neustále tlačí balvan (skvělý příběh dvojího přelstění smrti) nebo jak je to se včelami a medem. I toho, jak uvolněně je v mýtech braný sex, zvláště když se to v něm "mísí každý z každým" nehledě na vztahy a pohlaví... Kniha má jen jednu nevýhodu. Jmen je v knize nekonečné množství a vše je ještě o řád zmatenější promícháním římských jmen i snahou autora některé variantní postavy zapojit souběžně – např. Apollóna a Hélia. Knihu bych si tak mohl pouštět/číst třeba tisíckrát, nikdy bych si ale vše nezapamatoval. Doporučuji i verzi audioknihy, která je opravdu zábavná. Styl Otakara Brouska ml. odpovídá valnou většinou uvolněnému tónu, mnohokrát ale překročí jistou linii a přehrává. Zvláště při čtení slov plných R a S, které dosti protahuje. To je ale jediná výhrada.... celý text

Malý princ 2018, Antoine de Saint-Exupéry

Rozumím, proč má tolik lidí tuto knihu rádo, já však při jejím čtení cítím něco nepěkného. Mám pocit, že na mě autor vyvíjí nepřiměřený tlak. Kniha je sice plná různorodých myšlenek, ale stylem až příliš tlačí na pilu. Ano, dítě může vnímat věci jinak, intenzivněji, a dospělí můžou být svým zaměřením dost "omezení", ale když to autor zopakuje tolikrát, v tak krátké knížce, mě to prostě přestane bavit. Podobné generalizace já nerad a jejich čtení mě nebaví (ať už jde o další myšlenky v knížce obsažené, včetně růže či lišky). Navíc nevěřím tomu, že člověk nemůže dětské poznávání světa prožívat i ve starším věku. Carpe diem ;) Druhá hvězdička ode mě putuje za parádní zpracování nové verze knihy, kde jsou notoricky známé ilustrace (tvořící i v klasickém výtisku velkou část dojmu) rozpohybovány do 3D. Je to opravdu moc hezky udělané, těšilo nás knihou listovat a vztyčovat vysoké hory, rozvíjet koruny baobabů, čistit sopku nebo se plazit s hadem...... celý text

Svědectví o životě v KLDR 2020, Nina Špitálníková

CITACE: Trestem smrti a celkovou konfiskací majetku bude postižen ten, kdo se za účelem šíření protirevoluční nálady a myšlenek zapojí do činností, jako jsou: 1) kritika politiky strany a státu prostřednictvím projevů, akcí nebo prostřednictvím vytváření a šíření reakčních myšlenek; 2) výroba, držení nebo šíření reakčních publikací a dokumentů; 3) psaní reakční korespondence. Noční můry čtenáře 1984 zhmotněné do dědičné totality východu Asie. Země, kde je hlídáno úplně vše od počtu jídel přes přesné fráze výuky učitelů po mnohaleté vojny. Jaký máte nosit účet, jak se máte starat o portrét vůdce, kde má být váš odznáček, jaká je vaše společenská třída, kolik toho máte (na sebe i jiné) hlásit straně či "politické domovnici" (inminbanu), kam můžete chodit, kde můžete bydlet, s kým se máte oženit... Ale naopak přehlíženo je systematické znásilňování na vojně (obojí pohlaví), cílená šikana chudých (nižších kast), utrpení všech generací končící často smrtí (mrtví se překračují, staráte se hlavně o sebe), závislosti vládnoucí třídy zahrnující všemožné včetně drog, prostituce i třeba jen západních filmů a her (ale jen proto, aby bylo v případě potřeby možné onoho hříchu využít, včetně záminky pro likvidaci hříšníků). Lidé mizí. V tom "lepším" případě nevíte kam a doufáte, že jde jen o nucené přestěhování někam na periferii. V tom horším víte proč, povinná je totiž účast na popravách - pro děti, i dětí. A v tom nejhorším víte, kam zmizeli, ale smrt by pro ně byla milosrdnější... U čtení podobných knih vždy myšlenkami docházím k tomu, jak je neuvěřitelné, co vše si na sebe lidstvo dokáže vymyslet. Resp. vymyslet na jiné, které je potřeba k získání moci, zdrojů, vlastního potěšení... V jakých šílených podmínkách dokážou lidé žít a mít i v nich radost (i třeba jen z jednoho jediného nalezeného bonbonu, který pro někoho může být nejšťastnějším momentem dětství). Že se stačí špatně narodit a nemusíte mít nikdy šanci okusit svobodu... Krom skvělé obsahové stránky (cíleně vybrané jen některé rozhovory tak, aby to dávalo čtenáři smysl a udělal si alespoň základní představu) je kniha navíc velmi hezky zpracovaná. Svou barevností, ilustracemi i grafickým stylem lahodí oku čtenáře. A oproti předchozí knize Mezi dvěma Kimy jsou poznámky pěkně pod čarou a velmi dobře uvádí potřebné faktické poznámky směřující k životu v KLDR i historii země. Jako předkrm, nebo třešničku na konec, doporučuji rozhovor pro Studio N, který dodává celé knize kontext a doplňuje osobní pohledy autorky. A pro ty, kterým jedna takováto kniha nestačí, doporučuji pokračovat v dalších mistrovských rozhovorech. Ať už těch čínských, jako jsou Hovory se spodinou (od Liao I-wu), tak těch východoevropských, reprezentovaných třeba Modlitbou za Černobyl (od Světlany Alexijevičové). U obou autorů je toho na výběr samozřejmě víc. CITACE: "Po každé jízdě jsem musel vyplnit protokol, do kterého se zapisovalo úplně všechno. Časy, lidé, prostředí, s kým dotyčná osoba jela, co probírali, jak se tvářili, jestli si něco předali, jak byli oblečení, jestli pili, jedli, kolik a co. Zkrátka úplně všechno. Korejská strana práce a různí lidé vyšších hodností chtějí vědět o ostatních naprosto všechno, každý pohyb, každý přešlap, aby je pak mohli v pravý čas zdiskreditovat. Práce řidiče mé naučila, že každý se v Severní Koreji musí neustále hlídat, doma, v zaměstnání, na procházce, nemůžete nikomu věřit. Tolik nastrčených lidí! Bylo to neuvěřitelné. Protože jsem se na tom celém podílel a každodenně psal protokoly, přestal jsem ostatním důvěřovat. Nevěřil jsem ani své ženě, ani svému synovi. Chápete to? Nevěřil jsem čtyřletému klukovi, který ještě vůbec netušil, v jakém státě žije. Neustále jsem se před nimi hlídal a podezříval jsem každého, koho jsem potkal. Nic mi nepřipadalo jako náhoda, ke všemu jsem choval podezření, že je to podstrčené vládou či někým, kdo mě chce odstranit. Nedalo se v tom žít, ale byla to cena za luxus."... celý text

Noční hlídka 2016, Sergej Lukjaněnko

Surové městské fantasy... A to nemyslím jen tvrdými střety i přiznanými obětmi, ale svou podobou, kdy nejde o žádné uhlazené povídání. Svět je drsný, střet dobra a zla není jasný jako v pohádkách a každá výhoda s sebou přináší nějaké to ale. U prvního příběhu jsem tak byl opravdu nadšený - mělo to svůj styl, jasné směřování a pěkně vykolíkované hlavní principy fungování. Druhý příběh byl však v něčem opakováním, v něčem naopak ztratil pevnou půdu pod nohama a míra uvěřitelnosti dost poklesla (a ano, vím, že píšu o fantasy). Třetí příběh pak jen skoro až filozoficky doplnil dříve řešené a skončil koncentrovaným opakováním předchozího děje. Ano, Noční hlídka mě od začátku bavila a nechtěla pustit, sešup od prvního ke třetímu mě ale zklamal. Zároveň nejde nezmínit jeden posun od mého vlastního dřívějšího čtení. Poprvé jsem knihu četl v době vydání stejnojmenného filmu a vzhledem k věku jsem logicky z mnoha různorodých kulturních zmínek nemohl mít rozum. Teď mě proto překvapilo, kolik typicky (nejen) ruských věcí celý děj barvitě a velmi nenásilně doplňuje. Noví Rusové, Cesta života, spor o rozpad svazu, děkabristé, mnoho koňaku, nedostudovaný duchovní (i jistý amatérský umělec) vůdcem atd. Ono vlastně celé téma prostupující knihu - tedy nikdy nekončící spor mezi "co největší svobodou" a "regulacemi pro dobro všech" - si můžeme převést do kulturních sporů v rámci dnešního Ruska, i mnoha států celého světa... Aneb fantasy tnoucí do nekončících společenských sporů silou medvědí...... celý text

Mlýn na mumie 2014, Petr Stančík

"Zdravá brambora, libosti plná, pánev s tebou, požehnaná ty mezi hlízami… Amen." Co jsem to právě dočetl? Nálož všeho možného směřujícího k bolesti i slasti, utrpení i rozkoši... Je to neuvěřitelná směs větších či menších odboček, tisíce detailů od vybuchujících pyramid přes setkání s historickými i fiktivními postavami všech druhů (Smetana, mexický císař, sv. Dynda, továrník na "zadní" papír, kolotočář-vynálezce vycpávající hříbata vcelku...) po duchy, mluvící mrtvoly i inteligentní mandragoru. Děj vlastně slouží jen jako nosič pro tisíce a jednu příhodu (ano Zeměplocho, dívám se tvým směrem), odkaz či událost. Vše je pak řádně okořeněno nekončícím množstvím sexuality a gastrosexuality všech druhů, variant i množství. Aneb co vše (a jak) se dá nadívat a prošpikovat (v obou slova smyslech)... A přiznávám, že nejvíc jsem se asi těšil na úvody kapitol, které nádherně parodují* konspirační teorie o iluminátech i současný svět. Normálně bych takovouto knihu miloval, ale u Stančíka mi střídání témat přijde příliš samoúčelné. Ony odbočky několikavěté i několikakapitolové totiž často nikam nevedou a jsou "jen" součástí nekončící promenády všech možných podivuhodností. Sám závěr nosného děje je pak bohužel neuspokojivý (i když je jasné "kdo", jen mi tato postava nepřišla natolik zajímavá/důležitá, abych se o ni předtím víc zajímal) a použitý jazyk až příliš vulgární (připomíná mi "poetiku" Záviše). Ale sám jsem si to naložil, když už první věta hlásá, že jde o filozoficko-pornografický detektivní román. *I když ruku do ohně bych nedal za to, že ten "krásný starý svět" trochu nechybí i autorovi. A takto se s tím současným plným lidských práv nevypořádává...... celý text

Havel 2014, Michael Žantovský

CITACE: Čím by byl Václav Havel, kdyby byl chemickým prvkem? Zdá se mi, že určitě uhlíkem. Právě uhlík se dovede jak přímo sám, tak s pomocí dalších prvků slučovat v nejrozmanitějších kombinacích s dalšími a dalšími prvky, a ovšem vždycky také sám se sebou, a dovede tak vytvářet nové chemické skutečnosti a otvírat stále další chemické možnosti, jakých se předtím málokdo třeba jen nadál. Literaturu faktu čtu pro rozšiřování svého rozhledu a jen málokdy se mi trefí do vkusu natolik, že mě i baví a chci víc. A toto je jeden z mála příkladů, kdy přesně tento moment nastal. Což tedy všechna čest, zvláště u knihy s více než 400 stranami. Ano, začátek byl trochu pomalejší a suše životopisný, ale třeba při přechodu z období disidenta do období sametové revoluce mě úplně zklamalo, že už to bylo vše. Stejně tak je dobře čtivé období na Hradě, rád bych si přečetl nejen kapitolu věnovanou doktoru Wolf... tedy Klausovi, ale i Zemanovi. K opoziční smlouvě je totiž v knize prakticky jen to, že byla a Havel během ní bojoval proti změně volebního systému. Což je velká škoda - už třeba jen proto, že např. mýtus o "humanitárním bombardování" dodnes šíří především fanoušci stávajícího prezidenta, přičemž on byl tehdy premiérem, na jehož rozhodnutí záleželo. Ona je mimochodem absence více zmínek o panu Z dost citelná. Nemluvě o Špidlovi. Ale rozumím, že cílem knihy je v případě moderní i předlistopadové historie představit hlavně Havlovy vzorce chování i jeho zásady, nikoli vyčerpávající souhrn všech politických i civilních kroků a rozhodnutí. Co vám pak mj. Žantovský v knize nabízí? - Parádní reklamu na Havlovy hry, po některých popisech bych si je hned šel do divadla užít. - Zajímavé pohledy do zákulisí disentu – od peripetií s STB (jak 300 příslušníků sledovalo Havla na výletě s přítelkyní, co to byl Lunochod na Hrádečku nebo až bondovská honička v době rozesílání Charty) přes pomoc ze zahraničí (skrze velvyslanectví, emigranty aj.) po ideologické rozpory nad tím, s kým vším se ne/spojit (na Západě i východě můžeme kritizovat jaderné zbrojení Západu, ale jak kritizujete zbrojení východu zpoza železné opony, čekají vás opletačky se státní mocí). - Brutálně osobní a otevřený vhled do Havlových vztahů, které byly mnohorozměrné, do sebe zapletené a ovlivňovaly jeho osobní, umělecko-autorský i disidentský život. - Uvádění Havlových rozporů (např. právě ve vztazích nebo v době po prvním procesu) do kontextu doby i disidentské kultury, někdy až jeho omlouvání i přes Havlovu sebekritičnost a snahu své chování vysvětlovat a dalšími činy napravovat. - Pohled člověka, který s Havlem trávil dlouhou dobu, přináší textu jistou samozřejmost a ve výsledku i mnohem silnější náboj (v rovině osobní i pracovní). - A pak taky řádku kvalitních bizarností, jako například příběh o tom, jak Havel v Lánech sekal cibuli obřadní šavlí. Nebo o tom, že Jelcin snědl celou kachnu a jak to bylo u Gorbačova s dýmkou míru. Knihu jsem souběžně poslouchal jako audiobook a listoval fyzickou verzí. Vzhledem ke zvolenému papíru jde o opravdovou bichli, pobavily ilustrace i některé fotografie. A poznámek pod čarou bylo víc než dost :) A pokud jde o audiobook, tak přednes byl skvělý, Jana Vondráčka já mám moc rád. Jen je škoda, že technicky jsou slyšet střihy a změny hlasitosti (možná nějaké dotáčky/přetáčky?)... Sem tam pár slov, sem tam celé věty...... celý text

Jméno růže 2008, Umberto Eco

Tajemný labyrint knihovny se skrytými pastmi, klášter plný intrik, množství různorodého hřešení, které by vystačilo na průměrné městečko, a přibývající počet mrtvých. Sherlock Holmes s Watsonem se proto pouští do vyšetřování... Tedy, samozřejmě jde o 14. století a detektivem je zde proto Vilém z Baskervillu s žákem Adsonem z Melku. Styl hledání vraha, včetně logické indukce z detailů a aktivního pátrání "v terénu", je ale velmi podobný. Kromě snahy zjistit, kdo je vrahem (i když "je to vlastně jinak") a jaký je v tom všem plán (i tady je to "tak trochu jinak"), se ale kniha ubírá cestami vyprávění o literatuře, náboženských sporech, včetně relativně velké části věnované delegacím diskutujícím o podstatě církve, či ne/spravedlnosti lidského pokolení. Velmi výživné, zvláště vzhledem k použitému jazyku, míchání faktického s fiktivním a rozsahu knihy. Pokud ale opustím skvělou atmosféru a velmi zajímavě rozvedený motiv labyrintu, tak je bohužel pro mě hlavní příběh poněkud nepřesvědčivý a výsledek je takový na sílu – rozumím však, že část toho pocitu je vyvolán schválně a je součástí jednoho z motivů. K tomu se navíc jména všemožných bratří střídají jako na běžícím páse, což pro mě ještě o trochu dění znepřehledňuje.... celý text

Literární poklesky 1986, Stephen Leacock

Oblíbená kniha mých rodičů a dle doslovu Michaela Žantovského vlastně celé jedné generace. Současnému čtenáři už ale musí připadat notně zestárlá a styl humoru řádně fousatý. Když jsem dumal nad tím, co mi to připomíná, tak snad jen dvoustránková rozvinutí situací, které dnes zpodobňují různé internetové obrázkové memy. Ne však ty cíleně vtipné, ale spíše popisující životní momenty oním znejisťujícím absurdním trapnějším stylem. Ať už jde o banky, sběratelství, vztahy, rodinné potíže, různé typy literatury (detektivky, dobrodružství...) či otravnosti lidí. A zároveň s tím, že je na knize vidět víc než 100 let od vydání (a desítky let od překladu). Ženy až na druhém místě, sluhové a komorníci, celuloidové límečky, sv. Mikuláš místo Santy či Spojené státy severoamerické. Nezměnilo se naopak jediné, že "dnes existují jenom dvě témata schopná zaujmout široké obecenstvo, totiž vražda a sex".... celý text

Nikdykde 2006, Neil Gaiman

Neil Gaiman má nepochybně velkou fantazii. Putovat s ním (nejen) pod Londýnem a poznávat různé skryté kouty tajemného světa skrytého očím "těch z Nadlondýna" je paráda. Celému tomu putování však z mého pohledu chybí silnější jednotící příběh. Při čtení, resp. poslechu audioknihy, jsem měl pocity jako při sledování jednotlivých dílů televizního seriálu*. Vždy se představí nějaký podlondýnský fenomén a jednotící příběh je jen bonusem, na kterém záleží méně než na postupně objevovaném světě. Jako čtenář/posluchač si tak i z dřívější četby paradoxně víc pamatuji momenty jako Knightsbridge, závěrečné** "otevření portálu" nebo "zábavnou dvojici" pánů Croupa a Vandemara, než to, jaký cíl celé putování vlastně mělo. A přiznávám, že mě trochu zlobí i ona náhodnost tajemna a nadpřirozena, stejně jako přehlížení jejího původu. Přitom spousta fenoménů v knize je zároveň vysvětlována na základě světa reálného (kryty, opuštěné stanice metra apod.). Mimochodem, pokud se vám Nikdykde líbilo a máte zároveň rádi britský humor a trochu uvolněnější atmosféru, pak nemůžu nedoporučit (audio)knižní sérii Řeky Londýna Bena Aaronovitche, u níž jsem se, přiznávám, bavil víc. Poznámka: Nezapomeňte si přečíst/poslechnout taky povídku o tom, "Jak markýz získal zpátky plášť". Se svým jasným směřováním (i když pravda trochu MacGuffinovským) a objevováním dalších zajímavých podlondýnských míst je to hezká třešnička na závěr Nikdykde. *A taky to není žádná náhoda, že: "Nikdykde bylo původně roku 1996 natočeno jako šestidílný televizní seriál společnosti BBC. Ve stejném roce napsal Neil Gaiman románovou verzi." ** Závěrečné, no, ono těch konců je tam víc. Čtenář ví :)... celý text

Na kole přes Afriku 2020, Tadeáš Šíma

Všechna čest za tuhle cestu. Obdivuju, že se do ní autor vrhl s předchozí velmi nehezkou zkušeností (sám ji v knize později vysvětlí) a se všemi jeho menšími i většími strachy. A těm, které se po cestě projevovaly, čelil svým humorem, cestovatelskou naivností (velmi potřebné "dvoukvítkovství" ve styku s úředním šimlem nebo při předcházení konfliktů) či vždy připravenou násadou od krumpáče. Po celé čtení mě bavily uvolněné momenty (vzhledem k místní stravě někdy doslova :), jako byl lov krokodýla s pomocí slepice či running joke s měnícími se povoláními. A je vždy paráda číst o neobjevených místech a různorodých setkáních s místními, které každý cestopis řádně okoření. Na druhou stranu mě jako čtenáři připadaly poněkud přebývající do takto naladěné knihy některé delší až existenciální zamyšlení a až příliš se opakující myšlenky puberťácké (ale jasně, několik měsíců samoty na kole určitě udělá své :). Knihu sice nehodnotím výrazně vysoko, ale dočetl jsem ji s radostí. Dokonce bych vyhrocené momenty Namibie označil za jeden z vrcholů knihy – už jen tím, jak jsou popsané. Spousta předchozích stránek ale prostě jen ubíhá a zážitky se střídají bez potřebného rozvedení a naopak mě některé výše zmíněné momenty od samotného cestování i přicházejících zážitků odpoutávaly. Pokud jde o knihu samotnou, líbí se mi její jednoduché zpracování doprovázené střelenými ilustracemi, které dost dobře odpovídají stylu napsání. To má ale na druhou stranu jednu nevýhodu – v knize není jediná fotografie. Což je na cestopis škoda a minimálně u těch nevygooglitelných míst bych za ně byl rád. Resp. pokud je cestopis spíše o cestě samotné, zažitích a lidech, nějaké atmosférické momenty nikdy neškodí.... celý text

Homo Deus: Stručné dějiny zítřka 2017, Yuval Noah Harari

Jak zrecyklovat polovinu jedné knihy a stejně z toho udělat mezinárodní bestseller. Navíc jde o recyklaci té pro mě bohužel horší části, méně vědecké, hodně názorové, tematicky neuspořádané... Pro čtenáře Sapiens tak Homo Deus nepřináší (minimálně do doby nástinu budoucnosti někde před 3/4 knihy) mnoho nového, argumenty (dokonce i příklady) jsou často už známé. A i když v některých případech rád s autorovými závěry souhlasím, to jak k nim dochází prostě nelze označit za vědeckou práci. Znovu si vyzobává, zjednodušuje a stereotypizuje (nebo ne, záleží na tom, co chce říct), sám si definuje, a pak na základě toho shrnuje... A velmi silné názory má i na věci, kterým dokonale nerozumí (nebo to tak alespoň vyplývá z jeho textu). Navíc jistou neuspořádaností knihy, která se honosí podtitulem "Stručné dějiny zítřka", docela trvá, než se čtenář k tomu budoucímu člověku dostane. A to se přitom dá shrnout internetem věcí, "nadvládou" (no dobře, výraznou pomocí) chytrých algoritmů a umělým ovládáním/ovlivňováním mozku. Jinak se znovu řeší peníze, náboženství vs. ideologie vs. věda, projekt nesmrtelnosti, duše, nevědeckost liberalismu/humanismu a víry ve svobodu... Nezvolit verzi audioknihy, asi bych neměl sílu knihu dočíst a skončil bych někdy v jedné třetině. A jen pro příklad, co mě trklo: - MAD (vzájemné zaručené zničení) je právě o jaderných zbraních, ne odpovědí na konvenční převahu SSSR. - Zjednodušit druhou světovou válku na vítězství SSSR ("Němci byli nakonec poraženi jenom zásluhou Sovětského svazu") je naprosté ignorování toho, jak ta válka začala (Molotov-Ribbentrop), toho, kdo do SSSR během války dodával (např. Lend-Lease), i toho, kdo otevřel frontu v Itálii i západní Evropě. Nehledě na boje mimo Evropu. - Popisování humanismu na základě kultury (resp. jeho vliv na ni) ignoruje mnoho příkladů opačných. Takto zjednodušovat a selektivně si vybírat knihy či filmy by dokázalo zdůvodnit cokoli. ...další příklady ať si každý čtenář najde sám, na internetu je článků spousta.... celý text

111 míst v Brně, která musíte vidět 2020, Stanislav Biler

Na toho, kdo zná Brno i předchozí tvorbu Stanislava Bilera, nečeká žádné překvapení. Fakt prakticky nic nového*, což mi s potenciálem knihy přijde docela škoda. Všichni zemřeme, Velký Špalíček je nejhnusnější, do ZOO nechoďte, Adamov je nejbizarnější město nejen na jižní Moravě, okolí Boby je jen pro feťáky a slouží jako živé muzeum 90. let. A samozřejmě dojde i na gulagy, tentokrát však není myšlena Kuřim, ale opravdu nepovedené Kamechy. Jsou tedy cílovou skupinou knihy turisté? Nevím, pro ně je to dle mě příliš "bilerovsky specifické"... To už bych jim radši doporučil něco ze série autentických průvodců To je Brno. 111 míst je totiž spíš něco ve stylu Tří měsíců v Barceloně. Čtenáři mají rádi Gebrianovu tvorbu, Barcelonu taky, tak si přečtou, jak ji vidí on a možná se něco nového dozví. Srovnání asi kulhá na obě nohy, ale nic bližšího mě nenapadá. U 111 míst totiž snahu o popsání kvalit nebo výhod města nahrazuje nekonečný pesimismus, jak jen ho Brno dokáže vyvolat. Zdánlivě nikdy není nic dobře, ani stávající stav, rekonstrukce nebo demolice. A když už je, v další větě se musí shodit něco jiného. Každopádně mě potěšilo, že mezi prvními 16 místy jsou hned 4, kde se starám o vlastní geocache (pro mudly myšleno herní schránku/poklad), tedy bych je určitě doporučil i já (mj. Bílá Hora se super výhledem a koupání v Chrlicích). Je škoda, že v knize i přes kontrolu (píše se o ní v závěru) zůstávají chybky, nebo minimálně nepřesnosti (a to faktické i jazykové). Nevrhal jsem se přímo do vod factcheckingu, ale do poznámek jsem si napsal toto: - U nádraží je zmíněno ukončení kolejí do roku 1898, přitom už bylo od roku 1849 průjezdné, končily tam ale linky vlaků dvou soukromých společností (a byly proto rozděleny přístroje zabezpečovacích zařízení). Proto se taky budově říkalo dvojnádraží (byly to dvě provozem oddělené části). - Budova Convalarie není na místě brány, ta byla až někde u pizzy/zmrzliny. O stejné věci píše i BAM Brno, ale žádná mně známá mapa to nepotvrzuje. - Denisovy sady dělal především Petr Hrůša (mimo zmíněného ateliéru) a vodní schody jsou u Bašt/Nových Sadů, ne u Masarykovy. - Že není lom na Hádech zatopený? No není to pravda úroveň zatopení lomu v Blansku a Hády nejsou díra v zemi, ale ukousnutý kopec, přesto, já tam jako malý strávil nesčetně koupacích dní ;) - Pozemky pod stadiony za Lužánkama (i kolem nich) město Brno vlastní, nikdy se jich nezbavilo, soud je o silnice, parkoviště a chodníky na nich. Což je stejně "nepěkná šlamastika". - Kostnice není v místě, kde sedávají lidé s pivem, ta je až na křižovatce s Rašínovou. Nemyslel autor spíš bývalý hřbitov? Ten byl kolem celého kostela. - Obora Holedná není za vodojemem, je až za ulicí Žebětínská na sever. *Výjimkou je odkaz na hezkou a pravidelně aktualizovanou mapu Timova díla, o které jsem neměl ponětí. Škoda, že Databáze knih neumožňuje přidávat odkazy, kdyžtak mrkněte na Goodreads.... celý text