puczmeloun přečtené 446

Vlčí holka 2020, Roman Žižlavský

Ty jo, co jsem to právě přečetl a prolistoval? Co se mi to snaží říct (krom klasického - jděte za svobodou)? Proč je to takové podivně amatérské? Zmatené, přeskakující, neudrží to na chvíli pozornost, nakousává a nedoříkává. Přitom je to škoda, některá témata a historky jsou zajímavé... Jenže se vše střídá, autobiografie, představy, různé styly, komiksové bubliny, ale taky hutné odstavce textu. A kresba oko až na výjimky nepohladí, zajímavých nápadů pár... Dle medailonků autorského tria v závěru knihy odhaduji, že ani omylem nejsem cílová skupina.... celý text

Parabible 2018, Alexandr Flek

Nejsem nějaký znalec nebo pravidelný čtenář Bible a do Parabible jsem se ze zajímavosti pustil symbolicky v předvánočním období. A i když jsem se do poslechu (pro zájemce je vše na Radiu Wave) pouštěl s otevřenou hlavou, něco mi na tom nesedí. Zasazení celého příběhu do současného Česka (i s odkazy na "budelípismus" apod.) je spolu se snahou o zachování co nejvíce originálních principů i stylu jakési na sílu (už jen odlišným politickým i společenským uspořádáním, kde ono "prezidentství" prostě nesedí). Využívání a poukazování na stávající problémy skrze parafrázi biblických příběhů je zajímavé, s povrchní znalostí originálních textů si ho ale nedokážu tolik užít. Současné čtení Parabible a Bible, jaké je v papírové verzi, by kazilo pointu poslechu a měl jsem pocit, že Parabible je směřovaná i mimo stávající věřící, kterým má základní myšlenky podat jinak - současnou formou. Jenže i ona Ježíšova kázání mi příliš šustí papírem/historií a neznalému zněla jako neuvěřitelný mix staromilsky konzervativního a progresivně liberálního. Zajímal by mě pohled samotného autora. Stejně jako náhled na to, pro koho je kniha opravdu určena. Pro neznalce je málo stravitelná, znalci zase nemusí krom aktualizace přinést nic nového (resp. umím si představit, že může vyvolávat i odpor). I dle různícího se hodnocení z obou stran se mi zdá, že to není úplně ono... ...světlo mi po přečtení (resp. poslechu) do věci vnesl text na Goodreads: Důležitější než jednotlivé substituce je ale jiná otázka: představuje samotné přesazení známého příběhu do jiného kontextu, jakkoli odborně podložené, literární hodnotu, je to něco, kvůli čemu by stálo za to psát knihu? Nemyslím si. Jenže kromě toho Parabible nemá vůbec co říct. (...) Jako inside joke pro ty, kdo Bibli znají, to není špatný nápad, ale maximálně na fejeton (kniha ostatně vznikla z facebookových statusů), ne na celou knihu – jedna dvě perikopy zpracované tímto způsobem by bohatě stačily, u třetí by to asi začalo být trapné a křečovité.... celý text

Muži pod ochranou 1991, Robert Merle

Po světě se šíří virus, má za sebou desetitisíce obětí, zpočátku se tutlá i bagatelizuje a pak se až pět minut po dvanácté hledá vakcína. Ano, tohle už pěkných pár měsíců slýcháme i v realitě a pro čtení knihy je tak začátek roku 2021 ideální dobou. Rozdíl je však ještě v tom, že nemoc kosí jen muže v produktivním věku a jediná záchrana (do vakcíny) spočívá v ukončení spermatogeneze, ať už chirurgicky nebo chemicky. Spojené státy, očividně nejvíce postižené, tak začínají ovládat ženy, muži jsou pod kontrolou, kastráti (tzv. "Áčka") nebo za odpadlíky a začíná převládat ideologie radikálního feminismu ("muž je utlačovatel a jako takového ho nepotřebujeme") a náboženského boje proti heterosexuálnímu pohlavnímu styku (nemoc spojená s "varlaty" je nábožensky vykládána jako boží trest). "Mé laborantky se usadí v kruhu a já si sednu mezi ně. Překvapilo je to. Následuje chvilka ostýchavosti a rozpaků. Už nás od sebe neodděluje můj stůl. Navázal jsem s nimi kontakt. A pro ně to je nějaký kontakt! S pohlavním nepřítelem číslo jedna! Se sexistou! S falokratem! S ďábelskou bytostí nižšího řádu! Ale taky si říkám, že možná i trochu přitažlivou, když se musí stýkat pouze s Áčky…" Základní premisa tak zní opravdu zajímavě, ovšem na knize je vidět stáří (publikováno 1974). Velmi tepe radikální feminismus (ten, co "nenávidí muže") a zároveň chválí silné rozhodné ženy. Jenže ve stejné chvíli je stránku za stránkou celá kniha protkána tím nejpovrchnějším hodnocením žen. Například hned ta první - sekretářka - je třikrát po sobě opakovaně hodnocena jako nepřitažlivá*. Všechny "hrdinky" se kterými musí hlavní představitel "trpět" jsou naopak hodnoceny jako přitažlivé a celé to končí jakýmsi faktickým mnohoženstvím (i když tak trochu jinak...). "Osamělé ženy – a říkám to s trpkostí, protože nejsou všechny ošklivé. (...) Ona byla, stejně jako ten, s nímž si dopisovala, osobnost zcela mimořádná. Už jenom vzhledem." Po přečtení knihy Malevil si nemyslím, že je to schválně - ve smyslu koncepčně zajímavě takto na "mužský pohled" poukázat - jen autor už je zkrátka takový. Na druhou stranu se to ale dobře čte a umím si představit, že ve věku okolo 15 let by to byla má oblíbená knížka. Spojení pubertálních představ a sociální dystopie v době, kdy člověka nějaké teze o rovnosti mnoho nezajímají... Zároveň je proměna společnosti (nejen fyzická, ale hlavně politicko-sociální) až příliš rychlá a radikální, podobně málo uvěřitelná jako v Podvolení nebo podobně (i když o 180 stupňů naopak) zaměřeném Příběhu služebnice. Po malé chvíli už jsou znásilnění odsuzováni ve stylu "oběti se to muselo líbit", nemluvě o trestnosti sexuálních pomůcek apod. Naopak ale oceňuji náhled do mezinárodních vztahů v sobě vymírání můžu, které zněly velmi dobře. Kuba, Gibraltar, Taiwan, to, co tolik chybělo ve Věku supernovy. Poslední poznámka směřuje k překladu - v knize se objevují velmi pravidelně cizí slova a různá latinská přirovnání a neřekl bych, že se u nás používají nějak pravidelně - dixit, kurtoazie, zkratky jako LIB a HEW (což je mimochodem od roku 1979 již neexistující součást americké vlády a v knize je vysvětlena až někde daleko za půlkou) - která by si zasloužila český ekvivalent, nebo vysvětlení. A je mimochodem fascinující, že ženská jména jsou ve feministické "dystopii" hezky česky přechylována :) Takový jazykový vtípek... * Pro zajímavost posuďte sami: "Další osoba v místnosti moc místa opravdu nezabere. Žena. Jeden z nich ji, zrovna když jsem vcházel, oslovil jako slečnu Whitovou. Jméno jaksepatří ironické: slečna Whitová není bílá, ale šedivá od hlavy až k patě. Šaty, pleť, vlasy, všechno jako myška. Bez věku a bez přitažlivosti, se sluchátky na uších se otáčí kolem magnetofonu. Budí ve mně dojem, že se sama dobrovolně vyškrtla ze života, jako ostatně lidé v pozadí vždycky. (...) Oči mých tří spolubesedníků se současně obrátily k slečně Whitové. Nebyla mladá ani hezká, a tak k sobě zatím jejich pozornost nepřivábila. Pro ně to byla ženská ani mladá, ani stará, vykonávala podřadnou funkci a neznamenala o moc víc než třeba stůl. (...) Nežasnu nad tím tichem, ale nad slečnou Whitovou, lépe řečeno nad tím, jak na ni pohlížíme. Diví se, jak se k ní najednou sbíhají všechny ty mužské pohledy. Ne že by si dělala iluze. Padesátnice, šedivá od hlavy k patě, navíc ani náznak toho, že by bývala hezká."... celý text

Věk supernovy 2020, Liou Cch'-sin

Začátek je skutečně chytlavý a nedá člověku spát. Zajímavá premisa, čtivě psané stránky a já různorodé dystopie a experimenty se společností můžu. Kniha navíc míchá "kronikářský" pohled s používáním primárních zdrojů - knih, dat, citátů, výzkumů - což všemu dodává šťávu. Jenže stránku za stránkou se hard sci-fi proměňuje v něco neuvěřitelného a čtenář neví, čemu se divit dřív. Pán much* na úrovni celé Číny? Celosvětové The Hunger Games na Antarktidě? Je to fascinující pohled do duše autora a přes své hodnocení jsem rád, že jsem knihu dočetl. Můžu srovnat snad jen s filmy Eda Wooda, které chcete vidět celé, jen prostě v průběhu nevěříte vlastním očím... Úvodní vesmírně-historická část je skvělá, už už jsem byl na vlně Problému tří těles a obava, že půjde o další nestravitelný Kulový blesk, opadala. Jasně, i tady by fyzika a biologie plně neobstály, ale ve srovnání se zbytkem jde o prkotinu. Navíc jde o jasné nastavení směřování knihy a její premisy. Jenže ona ALE přibývají, nenápadně a se zvyšující se kadencí. Mohly by být problém jaderné zbraně? Zlikvidovat je dopředu a bez výjimek (a navíc později... no však si to přečtěte). Vše jde do kopru? Máme čirou náhodou úplně nově spuštěnou umělou inteligenci, která vyřeší vše jako mávnutím kouzelného proutku. A pak už to jede a přibývá událostí vršených ad absurdum. Celonárodní čínské shromáždění si skrze AR a umělou inteligenci diktuje nesmysly** ve smyslu aristotelovské vlády lůzy - jen dětské, tedy s cíli jako je např. 25 000 km vysoká budova s obří horskou dráhou, město z cukrovinek - přichází doba hromadných žranic na stadionech, dětské opíjení, absurdita postupně přechází v parodii (a nejistotu, zda to autor nemyslel celé jako vtip) a neuvěřitelnou sbírku národních stereotypů. Američánci se střílí po ulicích ("hrají si"), malí Japonci krvavě a ve velkém vybíjí velryby minami, dětský vietnamský premiér si chce hrát na partyzána, ten francouzský je tlustý povrchní člověk a malí Britové řeší nástupnictví za královnu***. Citace: "V Buenos Aires vypuklo fotbalové utkání, kterého se účastní zároveň přes sto tisíc lidí, celé město se proměnilo v hřiště, na obou jeho koncích byly vybudovány branky mohutnější než Vítězný oblouk. Přes sto tisíc lidí hraje s jediným míčem, kam letí míč, tam proudí celý dav. Bylo ušlapáno několik tisíc lidí. Celý ten superzápas trvá už dva týdny a nevypadá to, že by měl skončit." Jenže ono to dál graduje. Jasně, jde o malé děti, "všichni ví" o jejich krutosti a nevyvinutých hodnotových žebříčcích, ale tohle pojetí krve bez bolesti a utrpení je strašně podivné a nejsem si jist, zda to odpovídá reálným situacím (děti v koncentračních táborech, dětští vojáci apod., rád si ale přečtu nějaké studie). Z doslovu vyplývá, že jde spíše o rozpracovaný autorův sen, než o snahu o realističnost... Citace: "Poradce si sňal bezdrátová sluchátka a vyslovil mrazivé, a zároveň spalující číslo, jež bylo vykoupeno více než stovkou dětských životů: „1,3 : 1, pane!“ „To je ještě dobré, nepřekročili jsme kvótu,“ řekl velitel divize a dlouze si oddechl. Věděl, že tam kdesi v dálce, kam nedohlédne, hoří rovněž nepřátelské tanky, jejichž počet činí třináct ku deseti těch jejich, že hra stále pokračuje, ale tato divize už svůj úkol splnila a její skóre kvóty nepřekročilo." U knih, jako je zmíněná série The Hunger Games, je násilí pochopitelné - jde o dystopii vzdálené budoucnosti, dlouhý vývoj společnosti podivnosti i deviace omlouvá a jejich pravděpodobnost je alespoň nějaká. Věk supernovy ale navazuje na přítomnost jen s krátkým přechodným obdobím. A i když začátek nějakou realističnost předstírá, od "Doby Cukrovinkova" jde o opravdu podivnou parodii doplněnou několika deus ex machina a neudrženou pozorností. Konec už pak vyznívá nedodělaně a uspěchaně - už vidím, jak americké děti obsluhují čínské jaderné elektrárny apod., když je rodiče učili rok ve vlastním jazyce a s vlastní technologií. Tady se najednou vše děje jakoby nic a jde o "hrst trávy nebo historické artefakty"... A za pár let už se žije vesele na Marsu? A co kdyby někdo odejít nechtěl? Co to je vůbec za hru? * Inspirace dokonce přiznaná, i když později, než na ni dojde sám čtenář. **Zajímalo by mě, co na to říkají sami Číňané žijící i dnes v komunistické totalitě. Ono vůbec je v knize komunismus opakovaně zmíněn, mihnou se teoretické koncepty a Číňané z celé věci vychází jako umírnění a moudří, oproti šíleným násilným Američanům. Je to schválně, nebo je ve mě skrytá paranoia z propagandy? *** Mimo Čínu a USA je ale vše jen povrchní. Vynechány jsou zároveň velké části světa - co Afrika? Austrálie? Blízký východ? Mexiko? Když už jde o Čínu, tak co spory jako je Taiwan? Hong-Kong? Kašmír? Tibet? Nic, pusto, prázdno...... celý text

Spát v moři hvězd. Kniha I. 2020, Christopher Paolini

Bylo by to odpočinkové "popcornové" sci-fi, tedy vlastně spíš vesmírné fantasy, které se dokonce promění v "quest" na magický předmět, jen kdyby nemělo nějakých 600 stránek a nebralo by se tak vážně. Přitom je kniha psaná velmi jednoduše až naivně, ve smyslu "nekomplikovaně" jazykově i dějově, drsné se to snaží být až dost. Věci se na stránkách prostě dějí, zvraty jsou přijímány často a opakovaně až příliš samozřejmě, ať jde o tragédie jednotlivce, nebo o změny galaktické historie - Vybuchla loď? Přišel jsem o ruku? To, v co jsme nejvíce doufali, nefunguje? Nu, OK, co se dá dělat... A lineární děj pokračuje... Popisy míst, technologií i lidí se objevují proměnlivě a výběrově (v rozdílné podrobnosti). Zároveň se kniha (především její začátek) namáčí do vod dívčího romantického young adult žánru, který pak sem tam vystrkuje růžky... Nejsmutnější na celé věci je pak zahozená příležitost stovek stránek k nějakému uspokojivému zakončení a první díl končí uprostřed děje. Je spousta knižních sérií a s nimi varianty, jak je rozdělit do více knih - nějaké překvapení, cliffhanger, uzavření menších dějových línií. Tady jsou menší konce porůznu v knize. Ten první je velice podivný (porušuje se kde co, obětují se lidé a nakonec se zjistí, že magický předmět, po kterém jdou tři rasy, je rozbitý? A nikdo ho ani neposbírá? Není jediný zmíněný pokus o opravu či prozkoumání?) a přináší s sebou jedno deus ex machina. Ten druhý, že třetí rasa je spojení prvních dvou díky technologii krunýře, sice jako čtenář beru po nepřekvapující většině knihy jako příjemné zpestření, jen je pak tedy nutné vysvětlovat některé (zdánlivě) nelogické dřívější děje a kniha se následně podivně uměle protahuje dál do nezakončení... Na druhou stranu v sobě kniha přece jen něco má - samotná pointa krunýře není špatná a její rozvíjení mě bavilo. Podobně se sem tam objevují zajímavé koncepty lidstva vesmírné doby, jako jsou tisknutelná semena, lodní mozky lidských lodí (spojené s hezkou pointou vnějšího pohledu mimozemšťanů na lidi - kdo je komu nadřazen a je lodní mozek jen druh člověka?), programovatelná zvířena či kultura implantátů a genetických úprav (od "překryvů" als. počítačů v očích přes zdravotní úpravy např. přerušující menstruaci po výrazné vojenské změny lidského těla).... celý text

Dlouhý, temný čas svačiny duše 2008, Douglas Adams

Adams tedy nabízí opravdu šílené jízdy... Při čtení nejde nemyslet na Pratchetta, jeho styl psaní a nedostižné dílo Dobrá znamení, DTČSD je ale přímočařejší, s menším množstvím odboček i postav, zato ale přidává sci-fi detektivní zápletku. Taktéž oproti předchozí Holistické detektivní kanceláři tady nedostaneme na konci všespojující moment, nekončící proud všelikerých scének je ale více než dostačující - mezi nimi je nutné zmínit boj o ledničku, trampoty s orlem, speciální kliniku, získání kafe i knihy (a jinde zase novin), přechytračení opraváře aut atd. atp. Do toho severští bohové, britské kulisy a hlavně holistický způsob vyšetřování. Po dočtení pravda několik nejasností zůstává, jindy tak pomocný internet mlčí (resp. nabízí jen další otázky) a spokojím se tak s několika zajímavými teoriemi ("Hoši od soudu se na ně mrkli, zauvažovali o hlavních bodech a řešení se jim zalíbilo. Bylo jednoduché, nepravděpodobné a přesně takové, jaké kápne do noty koronerovi, který rád jezdí na dovolenou do Marbelly stejně jako oni."), ale že je mezi postavami Loki mi už nikdo nevezme - vždyť přeci umí měnit svou podobu, že...... celý text

Ostře sledované vlaky 2000, Bohumil Hrabal

Dospívání v časech druhé světové války aneb co je pro jednoho odvaha v prvních sexuálních krůčcích, to pro druhého účast v ozbrojeném odboji. Vše lehké, lidské, slovně plynoucí, erotické, přitom nesklouzávající k vulgárnosti. Ve všech těch popisech zní až vesnická poetika... Nerozumím, proč nám ve škole neříkali, že knížka není "novela z doby druhé světové války", ale spíše o razítkování ženské zadnice, milostných problémech a odvaze. To bych se do ní jako gymnazista pustil a nedostal se k ní až teď... Zároveň musím říct, že velkou část mého dojmu tvoří skvělá interpretace Jaroslava Plesla ve verzi autioknihy. Radost poslouchat... Například výměna Miloše s paní přednostovou bude pro mě nezapomenutelná.... celý text

Sekáč 1996, Terry Pratchett

No nebýt to Pratchett, ťukám si na čelo, co je to za podivné spojení dvou prakticky nespojitelných příběhů. Jenže oba mají svoji hloubku, každý by si zasloužil vlastní knížku a zároveň slouží i jako nosiče na neuvěřitelné množství (u Pratchetta už klasické) dalších menších námětů, odkazů a scének. Od klasických témat, jako je smrt, osud, stáří či čas (skvělý začátek s jeho různým vnímáním) po drobnou vynalézavost řemeslníků, lumíky, japonské bojové pokřiky, zhmotněné nadávky, evoluci spojenou s nárůstem počtu supermarketů (kniha je z 90. let, že :), "lovce pokladů s bičem" a pošťouchávání do finančních úřadů. Navíc v audioknize zvolený interpret - Jan Vondráček pro mě nesmazatelně spojený se Zeměplochou skrze angažmá v Maškarádě jako Sardelli - dokáže zasáhnout proměnami vlastního hlasu velké množství zdejších postav a oproti Mužům ve zbrani od stejného nakladatelství je vše přirozenější (na komediální fantasy :) a nejde tak prakticky nic vytknout. Znova velká radost poslouchat... Pro mě jako zeměplochofila je mimochodem zajímavé, že Sekáč je mladší než Mort, to bych ani neřekl (dokonce se Sekáč ani netváří jako 2. díl).... celý text

Hra o trůny 2011, George R. R. Martin

Když jsem knihu (a její pokračování) četl před léty poprvé, užíval jsem si ji jako doplněk ke stejnojmennému seriálu, hledal jsem rozdíly od adaptace i vynechané podrobnosti, později také pocit, že něco už vím dopředu před televizními diváky. Teď, když jsem se ke Hrám o trůny dostal podruhé, ztrácí už onen moment "překvapení" a "novosti" (jak rychle se může zvrtnout život hlavních postav, žádná to nemá se smrtí a životem dané navždy). Už mě nehnala otázka - jak to bude dál. V podobných žánrových knihách mě alespoň zajímá větší důraz na detektivní část, minimálně v prvním díle je vše v podstatě přímočaré. Zároveň jsem nedokázal najít skryté odkazy či nějaké neodhalené novinky, které mám tak rád např. v Pratchettovi. Dříve také nebylo vždy úplně jasné, jaké sny, blouznění a vzpomínky odkazují na budoucnost, na minulé knihy apod. Teď, když jsem na to dával pozor, se přikláním spíše k tomu, že jde prostě o lineární příběh s naivním přístupem. Vždy jsem doufal, že se dozvíme víc o tom, proč se tak divně mění roční období (jak vypadá planetární soustava tohoto světa, že jsou zimy a léta tolik nepravidelné - vzpomínám na geniální Problém tří těles), jak je to s magií a různými náboženstvími, proč některé fungují více a některé vůbec? V seriálu jsme se žádného vysvětlení nedočkali, jsem zvědav na Martina... To už ale od prvního dílu odbíhám opravdu daleko... Oceňoval jsem také vyprávění doplňované z různých perspektiv, pamatoval jsem si jejich vzájemné překrývání, ve Hrách o trůny ho ale mnoho není. Co naopak z atmosféry knihy úplně čiší, je to, jak moc rád by George R. R. Martin ve svém vlastním světě žil. Všechny ty společenské zvyky, čest, intriky, rody a jejich vazalství. Důraz na bohy a konzervativní řád, předurčené místo každého a jasně dané role. Jenže míst, kde bych se tím opravdu bavil, mnoho nebylo - vyzdvihnout ale musím např. vyjednávání lady Catelyn s Walderem Freyem a postavy Tyriona i Varyse, které se ve světě pohybují neomylně jako ryby (ne ty Černé :) ve vodě. Také už jsem si nepamatoval, že do textu Martin vkládal tolik krátkých, ale natolik - obzvláště v audioverzi - výrazných "prasárniček" (kterým následně bylo na HBO dáno více prostoru). Všemu tomu klasickému přístupu dává důraz zvolený jazyk - tolik přechodníků už jsem dlouho neslyšel... A pojetí textu dobře odpovídá také konzervativní zpracování audioknihy (čtená Františkem Dočkalem), dokonce sem tam doslova "šustí papírem", jako by šlo o četbu nějakého kronikáře :)... celý text

Holistická detektivní kancelář Dirka Gentlyho 2003, Douglas Adams

Pořád jsem nevěděl, jestli je to naprostá hovadina, nebo geniální test pozornosti ze strany Douglase Adamse. Pak přišel konec a já zjistil, že nebyl dobrý nápad číst si knihu před spaním, protože odpověď na úvodní otázku je zodpovězena už v samotném názvu knihy. Vše souvisí se vším, a je tak nutné být neustále připraven spojovat nespojitelné a za důležité nápovědy brát i naprosto nevinné poznámky a kulturní odkazy. Pro mě tak s poslední stránkou nastala fáze nového listování, abych si připomněl, co jsem už zapomněl, nebo v polospánku přehlédl... Nu, masakr, tohle mě ve výsledku baví a těším se, až se na knihu za pár let zase vrhnu a nechám se znovu překvapovat... Kniha pak není tolik vtipná jako Stopařův průvodce po Galaxii, ale má v sobě podobnou praštěnost a ulítnutost. Je jí jedno, co použije, zda fantasy či sci-fi prvek, tam trochu kultury, tady zase trochu fyziky. Dost mi to připomíná Terryho Pratchetta a jeho Zeměplochu, která je sice v jádru fantasy sérií, ale v celku jde o nálož všeho možného i nemožného. Poznámka 1: Není náhoda, že mi části knihy připomínaly Doctora Who, kniha má původ ve dvou jeho dílech. Svět je malý a o náhody není nouze :) Poznámka 2: Ke knize jsem se paradoxně nedostal jako fanoušek Stopařova průvodce, ale jako divák seriálu volně inspirovaného Adamsovou Holistickou detektivní kanceláří. A musím říct, že mě bavil seriál i kniha. Obojí je v něčem své a originální, děj je v 95 % odlišný, ale vzájemně sdílí podobně praštěnou atmosféru, témata a Dirka Gentlyho, který jako by sobě z oka vypadl. Jsem zvědav, jak bude druhé pokračování ne/odpovídat druhé sérii seriálu.... celý text

O Červenáčkovi 2019, Pavel Čech

Kolik já se načetl Rychlých šípů... A jak moc na ně Pavel Čech navazuje a odkazuje. Je to ale jiné, dospělé. Je to rozloučení se s dětstvím. Autorovo vyrovnání se s tím, že "ty doby, kdy jsme ještě příběhy Rychlých šípů uměli číst" už jsou dávno pryč. Pro mě je tak nejsilnějším momentem knížky setkání s Vonty ve Stínadlech v Epilogu... Moment, o kterém všichni ví, že jednou přijít musí, ale i sám Foglar se mu vyhýbal. A taková je celá kniha. Nejobtížnější moment známé pětice... A i když je to vlastně smutný melancholický příběh, je moc hezké u něj vzpomínat a mít radost z poznaných dávných dobrodružství... No a samozřejmě nesmím zapomenou na ilustrace. Je to nádherné propojení klasického pojetí Rychlých šípů, koláží Pavla Čecha a jeho lásky k úzkým uličkám, malým náměstíčkům, schodům a střechám starého města...... celý text

Krvavé země: Evropa mezi Hitlerem a Stalinem 2013, Timothy Snyder

Začnete číst první kapitolu a hned přichází pocit, že dál to prostě nejde. Doslova peklo na zemi, u kterého jsem před 4 lety ztroskotal. Tentokrát jsem zvolil audiobook, který je o trochu snesitelnější (ve smyslu tíže tématu, konzervativním zpracováním dobře odpovídá pojetí textu), přesto... Podobné výpovědi, včetně kanibalismu a vraždění dětí, jsem četl v čínských Hovorech se spodinou, ale jak jde o Ukrajinu kousek od našich hranic, nemůžu říct, že jde o jiný svět a kulturu. Nejde, je to naše společná evropská historie... Nedokážu porozumět tomu, že stále existují lidé Stalina obdivující a obhajující. Nechat cíleně hladem zemřít miliony a ještě si to mnoha dalšími rozhodnutími pojistit, aby náhodou někdo nepřežil, to už je opravdu úroveň diktátorské paranoii Mao Ce-tunga. A tak kniha pokračuje dál s každou stránkou, i když začátek je natolik silný, že následující kapitola o noci dlouhých nožů a souvisejících čistkách v nacistickém Německu a Stalinovu teroru je vlastně "klasická evropská válečná historie". Krvavé země se každopádně nezastavují před ničím. Jedno za druhým sází obvinění všech stran, ukazují chyby, které si mnoho lidí v mnoha zemích nechtělo a nechce přiznat. Takto nějak by měly vypadat historické knihy a hodiny dějepisu. Velice dobře napsané, každé slovo má váhu (natolik, že zkracovat citace moc nejde), zdrojů je více než dost, nejde pouze o čísla a statistiky, ale především o lidské příběhy. A hlavně - na tisíckrát převyprávěnou historii se Krvavé země dívají převážně střízlivýma očima badatele, který poodstupuje od historie zneužité ideologiemi. A připomínají, že holocaust nebyl prvním plánem, nebyl tak technicistní, jak se o něm často "odosobněně" mluví. Naopak. Byl to chaos, neustálé změny plánů na úrovni států i obcí. Šlo o nelidskost a rozhodnutí konkrétních lidí - nacistických zrůd. Že tolik zmiňovaná Osvětim se v literatuře objevuje vlastně proto, že o ní mohli přeživší vyprávět, kdežto o jiných mnohem horších místech už prakticky nikdo vyprávět nemohl - šlo doslova o továrny na smrt (jak velký je rozdíl mezi koncentračními a vyhlazovacími tábory). A pak taky, že dějiny druhé světové války a jejího začátku nejsou pouze o utrpení Židů (natož v Německu), ale například také Poláků doslova naháněných po celém Sovětském svazu.... celý text

Star Wars: Válka na Shu-Torunu / Konec her 2019, Kieron Gillen

Nemá to ten šmrnc, připadá mi to celé jako zakončení z nutnosti... První část věnovaná Válce na Shu-Torunu si zvolila dobře zajímavé prostředí sopečné planety rudných baronů, hezky si hraje s kulturou, specializovanými stroji (velkými podzemními "válečnými" vrtáky či lávovými křižníky), ale nebýt Darth Vadera, bylo by to klasické zaměnitelné fantasy ve vesmírných kulisách (zrada, dvorské chování, občanská válka, výměna krále, mocné impérium...). Konec her je pak zakončení celé série, ale mimo dokončení přerodu Darth Vadera (velmi důležité propojení epizod IV a V) a originalitu "vesmírné velrybí flotily" (je to někde vysvětleno?) se asi brzy vypaří z mysli. Bylo to takové nemastné neslané... Obě části paradoxně výrazně oživuje hláškování dvojice "vražedných" droidů – Nuláka a BT-1 – a to i když je v některých momentech docela na sílu.... celý text

Dost světů a čas 2007, Dan Simmons

Jsem velký fanoušek knih Ilion a Hyperion, jejich pokračování, resp. povídky z těchto světů, mě proto opravdu zajímaly. Navíc mě fantazie Dana Simmonse nepřestává překvapovat a chtěl jsem víc. Jako celek to ale nebylo úplně ono, nemluvě o jednotlivých předmluvách, kde se autor vykresluje jako pěkně tvrdohlavý samorost, se kterým bych se tedy "hádat" fakt nechtěl... Lov na Kelly Dahlovou: Podivuhodná temná divnost, zajímavá prostředím, ve kterém probíhá. Řešení vážných osobních sporů a životních problémů (sociální drama o sporu učitele a žačky promíchaná s rodinnou tragédií a sebevraždou) vzájemným naháněním dvou lidí v opuštěném světě, který putuje časem i prostorem... Sirotci ze Šroubovice: Nejlepší povídka knihy. Je to originální, zábavné a pěkně to doplňuje svět Hyperionu. Simmons, jak ho mám rád... Krásný mix Straty a Hyperionu. Zároveň pobavilo zjištění, že původně mělo jít o díl Star Treku. Devátý Av: Druhá z povídek, na které jsem se opravdu těšil, a tentokrát bohužel zklamání. Je to dosti čtenářsky nepřístupné, složité, bez pořádné pointy. Autor v předmluvě říká, že byl na toto upozorňován, ale stál si za svým. A výsledek ignorování konstruktivní kritiky je vidět... Rozumím pointě poukazující na neustálý antisemitismus, celému tomu příběhu ale něco k přístupnosti chybí... Na K2 s Kanakaredesem: Parádní spojení lásky k horolezectví a sci-fi. Při čtení jsem si procházel na internetu jednotlivé části cesty na K2, Youtube nabízí i videa, kde se cítíte skoro jako na místě (až jsem chytal závrať). To vše hezky doplněné jinakostí mimozemšťana (a vlastně i náturou samotných lezců), nenápadnými proměnami světa budoucnosti, ve kterém se povídka odehrává, a oslavou horolezectví, do kterého já bych nikdy nešel... Konec gravitace: Velice civilní návštěva novináře v Bajkonuru, nějaká ta vodka, zamyšlení nad životem, nic speciálního. Taková ta povídka, která když sejde z očí, tak brzy sejde i z mysli...... celý text

Hobit (aneb Cesta tam a zase zpátky) 2013, J. R. R. Tolkien

Krásně hravé, doplněné písněmi i básněmi, vtipnými i ostrými dialogy* a přesto docela dospělé a nesklouzávající k nějaké dětinskosti. Sem tam dokonce kniha prolamuje čtvrtou stěnu a navazuje dialog se čtenářem. Je to parádně vyvážený mix dospělejší fantasy s pohádkou a doplněné zdravou dávkou vážných témat. To vše provází velice povedené ilustrace a očividně trochu starší překlad, takže sem tam i nějaké slovní spojení zní velice archaicky - obojí se ke knize a jejímu zabarvení parádně hodí. * Scény prvního objevení trpaslíků u Bilba i Medděda, nebo rozhovory Bilba s Glumem i Šmakem jsou vpravdě geniální.... celý text

B jako Brno 2019, Timo

"Mám rád mraky, co plynou do prázdna, jejich cena na trhu není průkazná." "V tvém klínu po červeném vínu schován v pelíšku, jak marmeláda v koblížku." Mé dvě nejoblíbenější... Když člověk bydlí v Brně, nemluvě o časté návštěvě Židenic a Juliánova, nejde na Tima pravidelně nenarážet a neprožívat jeho kousky. Je tady s námi Brňany mnoho let (mě provází prakticky od nepaměti), zpříjemňuje procházky po ulicích města, jízdu v MHD, čas strávený v sídlištích i kolem řek. Doufám, že na jeho kousky budeme ještě dlouho narážet... A to nejen na ty básnické, ale i ty politické, aktuální i čistě umělecké... Kniha samotná není vyčerpávající, sám mám v archivu nějaké kousky navíc, ale velmi jasně ukazuje rozmanitost Timovy tvorby. Chybí snad jen jeho prvotiny (nebo to byla nějaká mezifáze? nevím), tedy pouze čtyři znaky jména zpracované vždy nějak jinak. Ještě teď na ně lze narazit např. v Bohunicích u zastávek šaliny. Pokud by pak někdo chtěl brát knihu jako průvodce, pomůže mu pouze obecným pojmenováním městských částí a čtvrtí, nikoli ulicemi nebo mapou. Nemluvě o jen velice stručné textové části, která spíše pábí, než popisuje. Pro fanoušky ale povinnost, rád se s knihou budu opakovaně "mazlit"...... celý text

Meta 2020, Pavel Bareš

Zajímavé téma, neobvyklé kulisy i zápletka – tedy minimálně na "suprácké" fantasy – fascinující zvraty a k tomu až "detektivní" závěr. Něco mi tam ale úplně nesedí. Jako by se chtěl autor z něčeho vypsat, něčeho dosáhnout, něco dokázat, ne jen psát z čiré radosti. Rozumím, i nepříjemná témata do literatury patří, tady jsem je ale úplně nečekal. Zvláště, když anotace jen velice skrytě naznačuje, přitom je to ale hlavní téma knihy (víc nechci spoilerovat...), jen ve velice neobvyklých kulisách... Kniha je tedy svým pojetím i autorovým stylem pro mě bezpochyby "vysoce čitelná", ale zároveň docela nepříjemná na čtení. Zvláště na začátku, kdy čtenář ještě neví, kam to autor úplně směřuje. Není hezké o těchto tématech číst a pro pocit znepokojení a nepříjemnosti nemusí být kniha zrovna nějakým hororem. Jinak ale není styl psaní – prolínání časů, dějů, myšlenek, stylů i nedokončování vět – pro čtenáře Bareše překvapením, a jestli se vám ne/líbil Projekt Kronos, tak se vám ne/bude líbit an/i Meta. Pro fanoušky to ale znamená, že se zakousnete a nepustíte až do konce. Je to přesně taková ta kniha, kterou nemůžete nechat ležet, protože je prostě nutné se dozvědět, jak to celé skončí. Po tom všem hodnotím silnějšími třemi hvězdami. Je to opravdu dobré a zajímavé, třeba kniha pomůže i tam, kde by jiné metody nepomohly. Já ale nevidím důvod, proč se k ní znovu vracet. Se znalostí pointy už to nikdy nebude ono. A je pro mě otázka, proč Metu vydavatelství představuje jinou, než vlastně je...... celý text

Ílion 2005, Dan Simmons

A ty tvrdíš, že ty druhé vesmíry vytvořilo samo to vědomí? Obyčejné vědomí ne. Výjimečné typy vědomí, které jsou jako holé singularity v tom, že mohou ohýbat časoprostor, ovlivňovat jeho organizaci a kolapsem pravděpodobnostních vln vytvářet samostatné alternativy. Mluvím tady o Shakespearovi. Proustovi. Homérovi. Ílion je oslava geniality spisovatelů skrytá ve space opeře a napájená bezmeznou představivostí Dana Simmonse a jeho láskou k literatuře. Bylo pro mě velkou radostí se znovu začíst do knihy propojující pozemskou dystopii (kdy se podíváme i na oběžnou dráhu), příběh autonomních robotů vytržených z jejich prostředí kvůli řešení celogalaktického problému a o sci-fi prvky vylepšenou Trójskou válku. To vše postupně se skládající do jednoho příběhu, jehož rozpletení ale na čtenáře čeká až v pokračování Olympos. I kdyby člověk chtěl knihu číst jako klasické sci-fi/fantasy/space operu, stejně se nakonec musí dostat k tomu, že vše je jen nepokrytý hold Proustovi, Nabokovi, Shakespearovi, Homérovi a dalším spisovatelům. Simmons si půjčuje jejich motivy, postavy o nich v knize aktivně diskutují, v kulisách jejich děl se část děje odehrává atd. Při dávném prvním čtení mě to poněkud rušilo, teď už jsem byl připraven a "tak zlé" mi to nepřipadalo. Více než dostatečně to totiž vynahrazuje autorova čistá imaginace - hrátky s vesmírnou fyzikou, proměnami Země či vlastní parafrází na božství. Pátou hvězdičku za mě Ílion přesto ztrácí za onu až přílišnou zahleděnost do klasiky, kterou já asi nikdy kompletně číst nebudu, seberecyklováním témat, které už Simmons používal ve svých předchozích novelách, a někdy nepochopitelnými poznámkami ve stylu "Old Man Yells at Cloud", kdy není rozpoznatelné, zda jde jen o osobnostní rysy postavy, či zda sám Simmons prostě měl nutkání něco takového do knihy propašovat (po přečtení předmluv v knize Dost světů a čas sázím na to druhé).... celý text

Zlatý kompas 2007, Philip Pullman

Bizarní, to je první slovo, které mě po přečtení této knihy napadá. Na jednu stranu velice naivní fantasy složka, která se ani nesnaží o nějakou hloubku (prostě to tak je) a očividně tak směřuje na mladší čtenáře, na tu druhou podivuhodné (často několikastránkové) pasáže věnované např. prvotnímu hříchu i elementárním částicím, výhodám absence představivosti, nebo platu nájemného pilota. A do toho hlavní postava, dvanáctiletá dívka, zkouší alkohol a ukazuje výhody lhaní. Vše se navíc odehrává ve světě, kde očividně převážilo protestanství, zrušilo se papežství a světu dominuje teokracie Magisteria. Vůbec si nejsem jistý, co si z toho má čtenář odnést a na jakou věkovou kategorii je vůbec Zlatý kompas směřován... Uznávám, že jako první jsem viděl stejnojmenný seriál, kde mě zaujaly některé nedořešené věci – především právě ona "alternativní realita" Magisteria. Kniha ale mnoho podrobností nedodává, jen se sem tam zmíní o Tatarech a přidává vysvětlující odstavec o zrušení papežství. Naopak seriál uhlazuje ony nejbizarnější části a hlavní hrdinku dělá docela snesitelnou. Mnoho se to nestává, ale tady mě více zajímá, jak dopadne seriál, než abych pokračoval dalšími knihami této série. A to jsou některé nápady docela zajímavé.... celý text

Čas psychopatů 2018, František Honzák

Podivuhodná kniha. Jako by někdo vzal diplomovou práci o psychopatii a beletristické shrnutí zajímavých negativně vnímaných postav české historie, rozhodl o jejich sloučení do jednoho celku a přepracování do podoby populárně-naučné literatury. Celý text je navíc doplněn množstvím infantilních vtipů* a "velice nenápadných" odkazů na autory odmítané politiky**. A to vše bez nějakého viditelného konceptu a úvodu. V první části tak lze zároveň narazit na slova, jako je "alkibiadicky", "oblenění", nebo "exkulpace", složité věty na několik řádků i hutné grafy z odborné literatury, ale také na "velice nenápadné pomrkávání" směrem k genderu, vegetariánství a lidským právům (včetně výše zmíněných žertů a politických bonmotů). Neříkám, že sem tam se neobjevily zajímavé příklady psychopatického chování, ale pokud je to celé jakési bez ladu a skladu, a to včetně používání jmen a výsledků výzkumů, které jsou představeny až v následujících kapitolách, jako čtenáře mě to mnoho nebaví. Odstavce, které jako by vypadly z diplomové práce, jsem tak začal postupně přeskakovat. Na to navazuje také druhá část. Použité příklady z české historie by se daly použít pro ilustraci jakéhokoli patologického chování, nejen pro téma knihy docela striktně definované v první části, kdy je psychopatem ten, jehož "odchylka je objektivně dokazatelná a jejíž dominantní charakteristikou je absence prožitku strachu." Například psychopatie jisté "psychopatické pobělohorské cizácké šlechty" je líčena takto: "Každý poddaný mu (panu hraběti) jednou ročně musí vykrmit na své náklady husu, a pokud husa pojde, musí odvést peníze. A také pořád stavěl a stavěl, co nejvíc zadarmo, neb to poddaní museli chtě nechtě zrobotovat." Odpovídá toto výše definovanému psychopatickému chování? Nemluvě tedy o tom, že se bavíme o historii dávné, nikoli aktuální. Nejmladším příkladem je komunistický prokurátor Josef Urválek. Na modernější dějiny či současnost se nedostane, a to i přes název knihy - pokud tedy nejsou "časem" myšleny poslední dvě tisíciletí. Naopak více než poctivě je dělaný poznámkový aparát (a hutné poznámky pod čarou) celé knihy, ani při zmínce o něm ale čtenář není ušetřen odkazů na českou politiku a opisování... * "...obuje (měnavka) na panožky ponožky a kecky, sbalí si svých pět malinkých švestek a upaluje pryč." / "...můžeme řadit od A po F: od automobilu po fšechno." / "...z nudy se rodí nejblbější nápady. Snad ještě horší než dosud panující ďáblové, černokněžníci (...), nemluvě o loupežnících, vlkodlacích nebo redaktorech večerních zpráv." Neříkám, že infantilní žerty nemám v rodinném kruhu nebo u piva v hospodě rád, ale tohle je jen pár ukázek z prvních sedmi (sic!) stránek textu, který se na první pohled tváří populárně-naučně. ** "účelovka" / "pi-tomio" / "obětování Šloufa" / "odbornice na králičí bobky" / "vrchní predátoři na Hradě i ve Strakovce" Nemůžu se rozhodně řadit mezi podporovatele opakovaně zmiňovaných představitelů našeho státu, ale opravdu se něco takového v takto hojné míře hodí do naučného textu? Pokud by šlo o analýzu těchto politiků pohledem psychopatologie, proč ne, název knihy k tomu dokonce navádí, ale zmínky jen ve formě náhodných "bonmotů"?... celý text