puczmeloun přečtené 446

Terror 2018, Dan Simmons

Nikdy bych neřekl, že budu číst více než 600 stránek dlouhou bichli o neúspěšné polární expedici a bude mě to bavit. A už v realitě asi nikdy nebudu cítit (slyšet i v duchu vidět) takový mráz, jaký dokáže jen slovy vytvořit Dan Simmons. Je velkým potěšením číst knihu, která v sobě přirozeně spojuje tři rozdílné žánry. Začátek nijak výrazně nevybočující z podoby historického románu jsem s Franklinovou expedicí prožíval stránku za stránkou, otevřel si spolu s knihou také atlas světa, procházel si ony dnes už tolik nezamrzlé končiny na fotografiích (i družicových snímcích), četl si historické články... Navazující temná část postupně přechází v "survival horor" s útočícím ledním medvědem, teda pravěkou obludou, vlastně věcí z ledu, no však uvidíte... Je prošpikovaná akčními částmi, kdy útěk ledařského mistra přes ráhnoví a ledové labyrinty byl jeden z vrcholů knihy. A nakonec postupně dávkované snění, mytologie i drsná "psychopatologie", která se spolu i s těmi dříve divnějšími částmi (podivuhodná scéna s "flétnou", o které se už pak nemluví) a detaily splétá do dostatečně uzavřeného a zároveň příjemně otevřeného závěru. Ostatně v realitě byly obě lodi objeveny až několik let po vydání knihy. I když to někdy v polovině knihy vypadá, že vše už je jasné a dál už není mnoho co řešit, autor nekompromisně pokračuje přes tlakové hřebeny, praskající led, množství mrtvol, krev, drsnou námořnickou mluvu, nemoci ("vše, co chcete vědět o kurdějích"), tehdejší předsudky i sodomii... V minus sedmdesáti stupních to jinak než naturalisticky (Eskymáci v iglú by k tomu měli co říct ;-) nejde. Ano, někdy je opakování jmen (seznamy "obětí" se objeví ve své délce hned několikrát) či termínů ("temovačův pomocník", "Prestonovy patentní světlíky"...) trochu otravné, je ale vidět, že jako u dalších svých knih autor klade důraz na detail (což je vidět i ve velmi hutném seznamu pramenů) a jako jinde se inspiruje i ve světové literatuře - tentokrát pro mě bylo potěšením narazit na důraz kladený na "Knihu Leviathanovu" (kterou oproti Proustovi v Ílionu a Keatsovi v Hyperionu znám). A hlavně - kromě listování v knize (má v sobě užitečnou mapu) jsem si celý text užil především zpracovaný ve verzi audiobooku. Každou postavu čte brilantně jiný herec a dává jí svůj osobitý hlas i pojetí. Výsledek je tak opravdu radost poslouchat. Všechna čest hlavně Martinu Stránskému za jeho kapitána Croziera.... celý text

Faja 2017, Petra Stehlíková

Faja je opravdu Naslouchač na steroidech. Ještě více se vysvětluje - kniha má styl střídající krátké dějové posuny a velké bloky popisných částí - takže by celé sérii slušel už dříve v komentářích zmiňovaný název Vysvětlovač. Od druhé poloviny knihy se to postupně zlepšuje, přesto se vlastně dozvíme jen něco, zásadní překvapivá odhalení asi čekají na další díly, a kniha znovu nemá nějaký uzavřený děj. Je to vlastně posun z bodu A do bodu B s různorodými peripetiemi, kdy lze "ochranu města" asi nejvíc připodobnit nějakému zajímavému dění. Faja tak stejně jako Naslouchač slouží spíše jako další kapitola budoucí série. Zároveň zůstává chvílemi nepříjemné afektované chování hlavní postavy spojené s jejím SSS a nepochopitelně měkkým chováním jejích pánů drsných bojovníků, kteří ale v knize slouží spíše jako vychovatelky. Z komentářů jsem tak trochu očekával, že Faja přinese nějaká zásadní odhalení a bude od Naslouchače krokem dál směrem ke kritičtějším čtenářům. Pokud ale nejste fanouškem dílu prvního, pak ten druhý pro vás smysl mnoho nedává. No jo, to je to pionýrství slepých uliček...... celý text

Naslouchač 2016, Petra Stehlíková

Zajímavý svět, který se ale očividně celý točí kolem jedné klasické konspirační teorie. Spousty vymyšlených mechanismů, postapokalyptické historie i společenských tříd (kast...), ale žádný pořádný děj a pro mě nesympatická hlavní hrdinka. Základ pro zajímavý příběh, ale zároveň zahlcení čtenáře cizími vymyšlenými slovy*. Na druhou stranu, netrpí to alespoň klasickými dvěma neřestmi podobné young adult produkce - nekřičí se hned po revoluci a hlavní hrdinka nezažívá romanci. Možná je to ale pouze tím, že je to jen první díl z mnoha - úvod, který sám o sobě neobstojí, jen nadhazuje témata a tajemství, která si připravuje pro příště. A i proto (nebo přes to všechno) je pro mě zdejší nadstandardně vysoké hodnocení docela překvapením... První věcí, která mě docela překvapila, je styl vyprávění. Reálného děje je docela pomálu. Hodně se vysvětluje, odpovídá, vypráví. I úvodní představení světa bez nějakého dávkování je takové lenošné a čtenáři to nenechává žádný prostor pro zkoumání. Jsou knihy, kde si člověk postupné zvykání na autorem propracovaný svět užívá, dostává ho postupně, schované do dialogů. Tady jsou to bloky textu. S tím pak souvisí i to, jak "musí" být hlavní postavy upovídané, zároveň ale své promluvy na několik stránek zakončují často tím, že tolik ani říct neměli/nechtěli. Je to takové podivné... O čem to pak celé je? Jasně, jak už jsem psal, je to úvodní díl celé série, ale i ten může mít vlastní uzavřený děj, schovaný ve větším celistvém vyprávění. Tady ale nějaká dramatická linka chybí, stejně jako vyvrcholení. Tak dlouho se vypráví, až je najednou konec. A také motivů je více - je to nějaká parafráze meziválečného utrpení Židů? Zajímá nás hlavní hrdinka? Tajemné příšery? Osobně mám teorii, že autorku zaujaly dávné konspirační teorie spojené s jednou jistou "výpravou", vymyslela k nim vlastní vysvětlení a okolo něj pak vybudovala svůj velmi složitý svět. Jenže když já jako čtenář vím, na čem je to reálně založeno, trochu mi to kazí ten fantasy pocit a už ze sebe ono podezření nesetřesu... No a pak je tady hlavní hrdinka... U knihy Ve stínu Hvozdu jsem se naučil termín Special Snowflake Syndrome a v Naslouchači jsem si ho přípomínal znovu v míře vrchovaté. Jak já ten afektovaný styl neměl rád. A jak moc jsou pak divné výměny meze ní a (minimálně pro první díl) "hlavními zloduchy" - "mně se tedy moc nelíbí, jak vás zotročujeme, ale co už, já to nerozhoduji, takže sorry jako". Úplně jsem neměl při poslechu dojem z nějakých propracovaných charakterů. *V tištěné verzi je to alespoň zlepšeno slovníkem uvedeným na konci knihy, který ale v audioverzi nijak pomoci nemohl. Zvláště když hned od začátku autorka ony vymyšlené slova láduje ve vysoké kadenci.... celý text

Erik 1996, Terry Pratchett

Nádherná drobotina. Několik jednohubek stavících na tom nejlepším, co máme na Pratchettovi rádi. Obecně známá historie a kulturní odkazy, propletené s humorem, nějakou tou filozofií i náboženstvím. A do toho parádní ilustrace Joshe Kirbyho... Jak by vypadalo peklo, kdyby ho ovládali lidští byrokraté, z čeho vznikl život a jak to je s Velkým třeskem (nebo radši Velkým sykotem)? Jak mění mýty historii (parádní Mrakoplašův předek Lavaeolus a zápletka s nejkrásnější ženou světa*) a k čemu bylo Azték... tedy Tezumáncům vlastně to kolo? Poznámka k českému vydání: Opravdu mě mrzí, že i když jde o ilustrované vydání pro fanoušky (a zeměplošské sběratele), vydavatelství Talpress si s ním nedalo více práce. Na jednom místě chybí polovina stránky textu a v knize je docela dost překlepů, z nichž jeden sériový mě tahal za oči po celou četbu. Náhodně po knize je totiž slovo Teď psáno s velkým T na začátku, jako by to mělo něco znamenat (jak se to mohlo stát?). Neznamená. A takto není psáno ani v anglickém, ani v prvním českém vydání. Zároveň, Kirbyho ilustrace jsou uprostřed dost necitlivě děleny natolik, že často mizí ústřední téma - hlava hada, Erik, "pozadí" koně... Určitě se to dalo udělat nějak citlivěji... * „Ale já četl, že to je ta nejkrásnější žena -“ „Jo ták,“ pokýval hlavou seržant, „no když mrháš časem na čtení, místo abys -“ „Věc se má tak,“ vskočil mu rychle Mrakoplaš do řeči, „že tady se uplatňuje to, čemu se říká dramatická nezbytnost. Málokoho by napadlo vést válku kvůli - třeba - příjemné dámě středního věku, v příhodném osvětlení průměrně přitažlivé. Myslíš, že ano?“ Erik měl slzy na krajíčku. „Ale píše se, že kvůli její tváři vyplulo tisíce lodí -“ „To je to, čemu se říká metafora,“ ušklíbl se Mrakoplaš.... celý text

Principy tvorby veřejných prostranství 2019, Michal Sedláček

Přiznávám, že mé hodnocení u této knihy není ani zdaleka nezaujaté. V Brně bydlím s drobnými zahraničními přestávkami celý svůj život, a pokud by se začala veřejná prostranství dělat alespoň tak dobře, jak je v Principech navrhováno, dostaly by se zdejší ulice, parky či náměstí na úplně jinou úroveň. Jako člověk, který pomáhal s korekturou, vím, že v knize určitě budou chybky a že svou nevymahatelností není (a nemůže být) úplně dokonalá, ale jako má každá ideologie svoji utopii, já budu věřit, že jednou úředníci, developeři, politici a další budou během svých investic myslet ve stylu Principů na lidi - chodce, cyklisty, starší, studenty, postižené, děti, prostě všechny každodenní uživatele veřejných prostranství, která slouží nám všem...... celý text

Donbas: Svadobný apartmán v hoteli Vojna 2019, Tomáš Forró

Citace: "Ztratil jsem svůj mentální kompas ukazující, která ze stran je obětí konfliktu. Obě jsou plné horlivých, umírajících vojáků a zoufalých civilistů. Obě, zdá se, upadají stále hlouběji." Neuvěřitelná jízda čtená skoro bez dechu. Kniha je napsána jako velmi dobrá fikce, přitom jde ale o popis syrové reality*. A nejen to, mezi příběhy i vyprávěním vojáků, ozbrojenců, politiků, aktivistů i civilistů (atd. atp.**) všech stran konfliktu se organicky objevují fakta, připomínky historie i jiných souvisejících konfliktů, střípky zapojení dalších zemí (včetně české stopy komunisty "O jako obušek"), zajímavosti či odkazy na další rozhovory, reportáže či výzkumy. Přitom se kniha pořád skvěle čte a vše je velmi přirozeně seřazeno v jeden celek. Opravdu velmi dobrá práce při editování knihy a kombinování všech dřívějších samostatných reportáží se projevuje především při pohledu na to, jak velké množství osobních příběhů kniha obsahuje. Čas sice někdy nepřehledně poposkočí a protagonisté se střídají jako na kolotoči, přesto není cítit, že by se ztrácela zamýšlená nit vyprávění. Čtenář si tak projde všemi fázemi konfliktu - od boje proti Rusku a separatistům se začátkem konfliktu přes návštěvy okupovaného/separatistického Donbasu, který stále nemůže zapomenout na surovost "fašistické" Ukrajiny, po zamrzlý konflikt dnešních dní (pozn. psáno v říjnu 2020, všichni bohužel víme, jak dnes Rusko ve své agresi pokračuje) dopadající na uprchlíky a další obyvatele bydlící na obou stranách konfliktní linie. Je jasné, že všechny podrobnosti se do nějakých 300 stránek vejít nemohou, výběr i zestručnění událostí (stále velmi hutné) a jejich vývoje dává přesto velký smysl. Číst podobné shrnutí a ještě si užívat styl psaní je prostě krása. S plným vědomím, že je při čtení cítit bezmocnost místních, beznadějnost celé situace a krutosti i nespravedlnosti války. A zlost vůči všem těm, kteří sobecky válku začali a zamrzlý konflikt udržují... Zároveň je nutné ocenit otevřený přístup k tématu, kdy autor chápe jeho komplexnost, a přes popsání podrobného zapojení Ruska a jeho nezpochybnitelné kroky, se dívá i do hlubší minulosti a hledá chyby následných obětí ruské agrese, které k invazi vedly (a to např. i v Gruzii). Nemluvě o snaze vysvětlit a ukázat i stávající ukrajinskou kulturu a společenské vztahy - dominanci žen, které jsou ale sluhy mužů, korupci či mafiánské okrádání. To vše doplňované i autobiografickými částmi, které ale organicky doplňují celý obraz. Od zajetí Berkutem, které mohlo skončit opravdu velmi špatně, přes předstírané zasnoubení se slečnou žijící na Donbase, která sloužila jako součást autorova krytí pro pobyt na místě, po noční můry z Ukrajinců vyvolané propagandou lidových republik... Citace: "U velké části ze stovek respondentů ve frontových oblastech si výzkumníci všimli zjevně proruské nálady a negativních stereotypů o Ukrajině, její armádě a politicích, které jsou běžně šířené ruskými médii a sociálními sítěmi. Všechny tyto vesnice byly v dosahu vysílání ruských médií a jejich obyvatelé se ani netajili tím, že je sledují radši než ty ukrajinské. Když potom v několika vesnicích vypnuli vysílání ruských televizí a rádií, výsledek se dostavil už po pár týdnech. Obyvatelé těchto vesnic neměli jinou možnost než sledovat ukrajinské stanice, a zároveň s tím začali výrazně měnit své názory. Výzkumníci najednou zaznamenali prudký nárůst důvěry v ukrajinskou administrativu a instituce." Kniha si zaslouží také pochvalu za krásné zpracování, povedený minimalismus a sjednocenou grafiku myslící i na drobnosti. Na druhou stranu je mi líto, že poznámky nejsou rozdělené na ty doplňující kontext a pouze odkazující na zdrojuje. Pro čtenáře není ideální pořád listovat až na konec knihy a hledat, zda je poznámka užitečná či nikoli. Ty doplňující kontext by měly být pod čarou. A textu by slušelo také více autorových fotografií. A doporučená četba k tématu? Pochopení mentality obyvatel Donbasu nabízí "Doba z druhé ruky. Konec rudého člověka". Další středoevropský pohled na válku, tentokrát v Sýrii, lze najít v knize "Ve válce - Příběhy obyčejných lidí z Iráku a Sýrie". Obtížné je vstřebat silnou historii "Krvavých zemí" od T. Snydera. *Rozhodně není náhoda, že si člověk může na zadní straně přebalu přečíst tento citát Marka Twaina: "Pravda býva často menej uveriteľná než fikcia, pretože vymyslený príbeh sa musí riadiť pravidlom pravdepodobnosti, kým ten pravdivý nie." **Celý text je opravdu více než bohatě ilustrován mnoha různými charaktery, které "hlavním příběhům" dodávají další barvy a hloubku. Od místních obyvatel, kterým se na střechách jejich paneláků usídlily pro/ruské jednotky střílející na Ukrajince, úřednice pašující dokumenty z Donbasu, nebo vedoucí dětského domova, která odmítne převést své svěřence do Ruska i pod pohrůžkou zastřelení, přes neskrývané neonacisty bojující na obou stranách konfliktu, uživatele neustále padající separatistické mobilní sítě Fénix (protestující za znovuzavedení Vodafonu z "fašistického západu"), babky bydlící v bunkru i bojovníky z evropských zemí, kteří věří v chemtrails a různá spiknutí, po pro/ruské separatisty, kteří se neštítili rabovat trosky havarovaného letu MH17.... celý text

Kulový blesk 2019, Liou Cch'-sin

Jako by Kulový blesk ani nebyl od autora mnohovrstevnaté brilantní série Vzpomínka na Zemi. Vyprávění je ploché a do celé poloviny knihy bez reálného vývoje. I dál je ale lineární a bez odboček, s výjimkou dvou pohledů do minulosti v úplném závěru, které jsou ale jen nuceným přehozením sledu času. Není přitom důležité, že dochází ke světové válce, nebo k nejvýznamnějším a nejnepředstavitelnějším vědeckým objevům. Text je plný čistých až prkenných popisů, podobné jsou i jednorozměrné hlavní postavy. Vět, odstavců i kapitol vybočujících z průměru je jako šafránu. Mnoho slov, málo naznačování, zábavy, emocí i "potravy" pro mysl. To na co se čtenář Liou Cch’-sina nejvíce těší, tedy na originální myšlenky, přijde až někdy po polovině knihy. Přesto je to stále jakési na sílu, nepřirozené. Na hlavní myšlenku se, ke konci až ad absurdum, roubují jisté fyzikální zákony (teorie), ale přirozenost a pocit, že by to tak (jako ve Vzpomínce na Zemi) mohlo být, prostě nepřichází*. Stejně jako nějaké uspokojení ze závěru, který prostě dojde na konec a vyšumí. *Nebo dokonce očividně dosavadním výzkumům přímo odporuje (resp. bere je "na první dobrou" bez pochopení jejich podstaty). Viz např. kolaps vlnové funkce, který v knize slouží k mnoha pointám, oproti realitě je ale přetvořen v něco docela jiného.... celý text

Uspořádání světa 2016, Henry Kissinger

Lepší knihu o vývoji mezinárodních vztahů v Evropě jsem nečetl. A to jsem se během studia příslušného oboru na univerzitě prokousával tunami podobného materiálu. Kissinger velmi umně proplétá teoretické pohledy, politickou praktičnost a historické zajímavosti. Například o Vestfálském míru jsem už od gymnaziálních let slyšel i četl mnohokrát, ale poprvé někdo vyprávěl také o jeho praktické stránce. O tom, jak se do dvou neznámých měst, Münsteru a Osnabrücku, sjely tisíce lidí... CITACE: "Dvě stě třicet pět oficiálních vyslanců se svými družinami obsadilo veškeré volné pokoje, které v obou městečkách dokázali najít (...) Švýcarský vyslanec tak „přebýval nad vlnařskou dílnou v pokoji, který páchl klobásami a rybím olejem“, bavorská delegace zase pro svých devětadvacet členů dokázala zajistit jen osmnáct postelí. Konferenci oficiálně nikdo neřídil ani nezprostředkovával a nekonala se žádná plenární zasedání; zplnomocněnci se setkávali ad hoc, kvůli vyladění stanovisek cestovali po neutrální zóně mezi oběma městy a často podnikali neformální setkání v lokalitách na půli cesty. (...) Delegace v zájmu absolutní rovnosti vymyslely systém, kdy do vyjednávací místnosti vcházel každý vlastním vchodem (kvůli čemuž bylo nutné probourat mnoho nových dveří) a přistupoval k sedadlům shodným tempem, aby nikdo nemusel strpět ponížení a čekat, až se dostaví ostatní." A takto kniha pokračuje několik stránek. Je to fascinující pohled na vznik mezinárodního řádu, jak ho s postupnými změnami známe dodnes (státní suverenita, procedury...). Jenže Kissinger se v Uspořádání světa nevěnuje jen Evropě. Zaměřuje se na Asii, islámské státy (s důrazem daným Íránu) a především na Spojené státy. Pořád je to nezpochybnitelně skvěle napsaný text, ztrácí to ale jednotnou linku a přístup. Po celou dobu poslechu (a souběžného listování) "evropské" části jsem si říkal, že bude skvělé si alespoň pro jednou (během studia mezinárodních vztahů jsou jiné systémy uspořádání světa brány velmi zběžně) nechat odvyprávět podobně podrobný příběh Číny, Ruska nebo islámského světa. Kissinger se ale rozhodl vykročit viditelně americkocentrickým směrem. Ano, pořád se k člověku dostávají fascinující části a historické citace, například o drsnějším indickém Machiavellim - Kautiljově Arthašástře, o tom, jak Čína svůj sinocentrismus brala jako natolik daný, že pro něj vůbec neměla slovo, nebo o historicky prvním Rooseveltovi, který je pro mě prakticky neznámou osobou... Zatímco je ale kniha k Asii fér, USA je v jeho popisu s trochou přehánění prakticky idealistickou svobodu-milující demokracií: "Národ, který za válečné cíle nevyhlašuje jen trestání svých nepřátel, ale také zlepšení života jiných lidí, a který nehledá vítězství v nadvládě, ale ve sdílení plodu svobody – takový národ má nepochybně jedinečný charakter. Kdyby Amerika odvrhla tento bytostný idealismus, přestala by být sama sebou." Dalším příkladem může být část o španělsko-americké válce: "Po pouhých třech a půl měsících vojenského konfliktu Spojené státy vyhnaly imperiální Španělsko z Karibiku, obsadily Kubu a anektovaly Portoriko, Havaj, Guam a Filipíny. Ve své obhajobě podniknuté akce se prezident McKinley omezil na obvyklé otřepané pravdy. Bez sebemenšího zdráhání vylíčil válku, díky níž se USA prosadily jako velmoc ve dvou oceánech, jako nevídaně nesobeckou misi. „Americká vlajka nebyla zasazena do cizí půdy kvůli nabytí dalšího území,“ vysvětloval výrokem, který pak zdobil jeho plakáty při snaze o znovuzvolení v roce 1900, „ale v zájmu lidstva.“" ...kde ale není řečeno B (citace pro zjednodušení z Wikipedie): "Přestože oficiálním casus belli před válkou byla hlavně podpora kubánských a filipínských snah o nezávislost, již krátce po válce začala americká vojska obě země okupovat a USA pod různými záminkami jejich snahy o samostatnost odmítly. USA následně v rámci tzv. banánových válek spustily ozbrojenou kampaň proti stejným rebelům, kteří jim předtím pomáhali v bojích proti Španělsku, přičemž při potlačování jejich odporu často používaly ještě horší metody než předtím španělští kolonizátoři. Obzvlášť tragické následky to mělo pro Filipíny, kde v následné filipínsko-americké válce (1899-1902) zahynulo přes 200 000 lidí, přičemž USA zemi následně okupovaly až do roku 1935." Ano, Kissinger se účastnil americké zahraniční politiky a z textu proto vyloženě čiší, že jde o jeho srdeční a doslova osobní záležitost. Jeho pojetí Wilsonových kroků a dědictví by z každého mezinárodněpolitického (rosseauovského) liberála udělalo klasického (hobbesovského) realistu. A podobně je to vidět i u jeho pojetí války v Koreji (nedostatečné poučení z dějin), ještě více Vietnamu (naštvání na tehdejší protestující veřejnost, nepochopení toho, že Severnímu Vietnamu jde o všechno, neupravení strategie apod.) a zřetelný nesouhlas s nejistými kroky spojující se Evropy (bez jasného mezinárodněpolitického cíle). Neříkám, že praktická "příručka" Západu pro orientaci v systému mezinárodních vztahů není zajímavá, to naopak, ale po první neoddiskutovatelně pětihvězdičkové části jsem čekal něco trochu jiného. Postupné přibývající rady pro další kroky, významně směřující na americké politiky (ve vztahu s Čínou, či Íránem), v závěru z faktického výkladu vytvoří mírně řečeno hodně upovídanou směs rad, předpovědí a fascinace moderní technologií (sociální sítě, ovlivňování voleb ve stylu Trumpa a brexitu, kyberbezpečnost atd.). A mimochodem, zatímco Evropa je brána po stovkách let, případně dekádách, svět mimo západ (a mimo 20. století) spíše stovkách a tisících. Naopak Amerika je od přelomu 19. a 20. století rozebírána skoro po jednotlivých administrativách. Kniha by se spíše měla pravdivěji jmenovat "Uspořádání světa a role USA. Kudy dál?".... celý text

Meč osudu 2000, Andrzej Sapkowski

S touto knihou to bylo jako na horské dráze. Z výšin skvělých vtipných řízných povídek čtenář často padá k protahovaným upovídaným a nezábavným kouskům, aby se o pár stránek dál zase vrátil na vrchol. Příběhy, ke kterým se rád jednou vrátím - Hranice možností či Věčný oheň - obklopují povídky plné monologů, osudu a filozofování, u kterých jsem se sám ztrácel v myšlenkách. Výsledný dojem ale rozhodně zvedá hraní si s jazykem knihy. A to jak autorovo s opakováním názvů jednotlivých povídek, jistou středověkostí vět i výrazů a častým hláškováním, tak překladatelovo, který vše krásně převedl do českého jazyka, i vypravěče audioverze knihy, který postavám dodává nové rozměry.... celý text

Harry Potter a prokleté dítě: Část první a druhá 2016, Jack Thorne

Paráda. A to jak v roce 2016, kdy pro mě kniha znamenala nečekaný a velmi příjemný návrat do světa Harryho Pottera, tak v roce 2020, kdy jsem si ji jako jednohubku přidal po znovupřečtení základní série. Kdysi pro mě byly první stránky nutným zlem, všechna ta nová jména, úplně jiné tempo a styl, ale jak se člověk zakousne, už ho to nepustí. Zároveň musím uznat, že jako osmý díl čtený bezprostředně po sedmém to funguje ještě lépe. Nová dobrodružství, přímé odkazy a návaznosti na knihy dřívější, příjemně překvapivé zvraty, vše hezky svižné (miluju vynechávání nepodstatného, zde tedy střídání roků) a zároveň plné dramat a emocí, jak je na to správné divadlo potřeba. Ano, některé věci jsou podivné a chápu ty, kteří tvrdí, že si knížka doopravdy těch pět hvězd nezaslouží, já jsem ale nadmíru spokojen. V roce 2016 jsem se na nového Harryho Pottera těšil, byl jsem připraven na něco slabšího - jde vlastně jen o scénář - ale tempo mi učarovalo. O tři roky později jsem byl znovu učarován a ještě o to víc potěšen, že tomu tento styl opravdu může slušet. ...a stejně jako před třemi roky jsem stále opravdu zvědavý na to, jak Prokleté dítě vypadá na jevišti. U nás se asi nikdy hrát nebude, ale třeba jednou vyjde návštěva v Londýně, nebo se záznam dostane do televize. Už jen ta magie, střídání scén a času. Musí to být nezapomenutelný zážitek.... celý text

Harry Potter a relikvie smrti 2008, J. K. Rowling (p)

Zakončení série, jak má být. Je to jiné než předchozí knihy, více se to věnuje budování celého světa a mnohem méně Bradavicím. Konečné propojení všech dřívějších náznaku a dějů je velmi uspokojivé a čtivé, což zároveň s větší temností děje a všudypřítomnou smrtí dělá z Relikvií citelně dospělejší knihu. A to i přes Harryho přetrvávající občasnou nesnesitelnost. ...a ano, závěrečná kapitola je už svým způsobem "legendární", ale to už k tomu patří :)... celý text

Kronovy děti 2019, Pavel Bareš

Pořád se nemůžu rozhodnout, jestli je to geniální dílo, nebo zajímavá, ale šíleně překombinovaná kniha. Jestli vše řečené a na sebe navazující i odkazující dává dohromady větší smysl, nebo je to jen na efekt a povrchní*. To se ale bohužel nedozvím, dokud si nepřečtu třetí a závěrečný díl série... Kniha je to každopádně více než čtivá. Čtenáře to nemůže nebavit – děj neustále utíká kupředu, odhalují se nové a nové věci... Baví mě hraní si s textem, různorodost kapitol, styl psaní i zpracování knihy... Na druhou stranu je to ještě o něco složitější a čtenářský nepřístupnější než první díl. Už jen proto, že kniha bez okolků a připomínání navazuje na předchozí děj a čtenář bez dobré paměti nemá šanci se chytit. Začínal jsem tak hned dvakrát** a ještě jednou si v mezidobí musel přečíst Projekt Kronos. A nejde jen o děj, tam kde svou hutností Projekt končil, tam Děti začínají. Ještě více postav, tajemna, krve, skákání v čase a prostoru. Pokud některá z postav skončila, nahradil ji někdo silnější, tajemnější a důležitější... Je to vlastně nejen pokračování, ale i dějová nadstavba. A stejně jako u úvodní knihy, i tady jsme dostali uspokojující průběžné zakončení. Mám opravdu rád, když jednotlivé díly série nekončí na sílu, ale tvoří samostatnou (i když samozřejmě ne samostatně stojící) kapitolu celého obrazu. * V tomto mi Barešova série strašně připomíná knižní Píseň ledu a ohně (viz známá Hra o trůny). I tam se vrší množství postav, flashbacků, propojení a mytologie, do vydání (jestli se ho vůbec dočkáme) posledního dílu ale čtenář nemá ponětí, zda je to autorem do detailu propracované dílo (kde se jednou všechny detaily propojí), nebo jen dobře napsaná kniha směřovaná primárně na neustále se posunující děj a zvraty (kde to vše okolo je jen snaha o hutný worldbuilding). ** V roce 2022 rozečteno napotřetí a je pravda, že je čtení o řád jednodušší a text přístupnější a pochopitelnější.... celý text

Mezi dvěma Kimy: Na studiích v KLDR 2017, Nina Špitálníková

Totalita až nepříjemně připomínající knihu 1984 v reálných kulisách dědičné diktatury s prvky komedie, horroru a absurdního dramatu. Umně mixované autorčiny zážitky, vlastní zkušenosti a pozorování s literaturou jiných autorů i získanými výpověďmi od lidí z KLDR apod. Přitom nenásilně a zajímavě. Pochopíte, že pojmenovat to, co se v KLDR děje a jaká ta země je, rozhodně nelze jednoduše a v několika větách. Tolik zákazů (i příkazů obsahujích totalitně celý život Severokorejců), trestů, propagandy, sledování, kontrol, lží a nesmyslů, ale také krásné přírody nebo bolestivé historie. Tohle jde asi opravdu pouze zažít, nejen o tom číst nebo se účastnit předem připravených a před turisty sehraných zájezdů. - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - "Třídy jsou vybaveny srovnatelně s mojí alma mater v Praze. Tabule, stůl, lavice, portréty vůdců a stolní počítač - zdejší klenot, na který jsme upozorňovány každý den. Počítač sice nikdy nikdo nezapnul a nevedly z něho kabely, ale profesoři na něj byli náležitě pyšní. A my tedy také." - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - Poznámka: I přes svůj povedený koncept by si kniha sem tam nějaké to uhlazení zasloužila, nejvíce ale zamrzí styl poznámek. Nejsou totiž rozděleny do dvou kategorií a čtenář neví, zda při listování až na konec knihy dostane rozšíření děje, zajímavost, nebo pouze literární odkaz. Být ty tématické a vysvětlující přímo "pod čarou", rozhodně by se kniha zpřehlednila.... celý text

Ve válce: Příběhy obyčejných lidí z Iráku a Sýrie 2018, Lenka Klicperová

Zvěrstva, prach a ruiny měst, utrpení, strach, odvaha, vzájemná nedůvěra, náboženství, etnicita, chudoba, mocnosti, dětští vojáci, sexuální otrokyně, manželky džihádistů, lži... Vše jako součást velmi silných příběhů v krásně zpracované knize plné atmosférických fotografií. Střípky ze dvou zemí a různých stran konfliktů v Iráku a Sýrii ukazující válečné běsnění zase trochu jinak. Zároveň bylo ještě o to silnější číst knihu ve chvíli, kdy zrovna probíhala další fáze syrské občanské války, tentokrát turecká invaze na převážně kurdský (resp. dříve převážně Kurdy osvobozený) sever země nazvaná jako Operation Peace Spring, kterou obě autorky i tentokrát velmi podrobně sledovaly a na sociálních sítích i v reportážích popisovaly. A znovu přibyly tisíce uprchlíků, mrtví, zranění... Dnes je po pár týdnech konflikt překryt desítkami dalších událostí po celém světě, Turecko se ale rozhodně nestáhlo a de facto skončila velká část dříve fungující místní samosprávy a autonomie... Ale zpět ke knize... Je velká škoda, že takto kvalitní publikace - obsahuje nenahraditelné informace přímo z místa a získané díky blízkým kontaktům s místními - nedostala i podobně kvalitní editorskou práci. Často se opakují věty, témata, termíny i příběhy přímo v jedné kapitole. Naopak některé věci jsou vysvětleny až několik kapitol poté, co se objeví, a některé se používají jako by nic (např. pojem Dáiš, kdy ale není vysvětleno, že jde o odpůrci islamistů používané synonymum zkratky ISIS). Je docela patrné, že původně nešlo o jeden text, ale o sbírku dřívějších reportáží, které si nějakou editorskou práci a aktualizaci zaslouží. Například u jednotlivých kapitol/příběhů chybí nějaký sjednocený styl datace a řazení není úplně přehledné. Výsledkem jsou pak docela dost skákající roky - IS zbývá už jen malé území a najednou je v Iráku osvobozován Mosul apod. O to více, že nějaké představení konfliktů a jejich mnoha stran je překvapivě a bez upozornění až úplně na samotném závěru knihy.... celý text

Vzpoura mozků 2014, Václav Šorel

Původní Vzpoura mozků je pro mě klasika a k ní, Galaxii, nebo Malým bohům (viz první Velká kniha komiksů) se rád vracím. Po audioknize jsem tak sáhl s očekáváním. Jistých změn a rozšíření děje jsem si všiml a do nosu mě cvrnkla hlavně zmínka o novodobém letounu Gripen... No a vida, ona je to aktualizovaná rozšířená verze z roku 2013. Což o to, není to špatné a bavil mě hlas Aleše Procházky, ale i přes zajímavé jádro celého příběhu jsem čekal, že ony doplněné části budou v příběhu hrát nějakou zásadnější roli. A ony jsou to opravdu jen "přílepky". Dvě poznámky místo závěru: 1) Jsou roboti opravdu jen roboti? Cloumají jimi emoce, bojí se, nelogicky mění rozhodnutí, mají jasnou iniciativu i proti svému naprogramování... Ale pak podle lidí nejsou dostatečně "lidští" a tedy inovativní? 2) V celé knížce je nějak moc náhod (nejen ve smyslu deus ex machina), které to trochu kazí. Zrovna "když", tak "něco"... V komiksu to šlo brát jako zjednodušení rozkouskovaného děje do jednotlivých panelů, tady na sebe ale děj přímo navazuje a ony "náhody" jsou nepřehlédnutelné...... celý text

Modlitba za Černobyl – kronika budoucnosti 2017, Světlana Alexandrovna Alexijevič

Vše o tom, jak... ...komunisté Sovětského svazu kradli rodinám syny a otce k likvidování havárie, kterou sami způsobil. Lhali, zatajovali, mlčeli. Tvrdili, že lidé odjíždí na cvičení, na dva týdny, na pár dní a oni tam byly měsíce, měli doživotní následky, nebo umírali. Bojovali proti těm, kteří se snažili informovat a pomáhat, proti vědcům a znalcům. Mluvili o sovětském člověku, o společném boji i o akcích zahraničních agentů. ...se šmelilo s radioaktivním jídlem, mizela radioaktivní technika, kradlo se vybavení domů i celé radioaktivní stavby prodávané mimo zónu jako víkendové chaty. ...se v době výbuchu jaderné elektrárny předstírala normálnost, projevovala se lidská hloupost, neschopnost pochopit smrtelnou nebezpečnost něčeho neviditelného, preferovalo se splnění úkolů, sklízení brambor nebo zavařování okurek, před vlastním zdravím. Sebeobětovalo se pro vlast i pro peníze ...v sobě jedna havárie skrývá tisíce a tisíce tragédií, rodinných, dětských. Lidské roboty na střeše reaktoru, lovce domácích i divokých zvířat, vědce, duše běloruských bábinek vyprávějících o starých zvycích, uprchlíky z válečných zón středoasijských "stánů "schovávajících se v neobydleném pásmu. ...se vyprávěly specifické černobylské vtipy. ...se stovky kilometrů od elektrárny šířil radioaktivní prach smíchaný z olova, písku a grafitu. ...silná byla víra v mírový atom i přípravu na válku, ale zároveň brutální bezradnost v době katastrofy, nepoužitelné zásoby civilní obrany, vojáci bez vybavení z lenosti nebo neschopnosti vedení SSSR. ...se šmelilo s materiálem i na vzorovou jadernou elektrárnu. Ale zdaleka nejen o tom... Je těžké, až nemožné, vybrat ty nejlepší části knihy. To by člověk musel odcitovat slovo od slova minimálně celou její polovinu. Není divu, že se stala základem pro skvělý seriál Černobyl. Po poslechnutí i přečtení tohoto díla je mi ale jasné, že těch silných lidských příběhů, přehánění i nadsazování pochází od filmařů mnohem méně, než jsem myslel. Všechna ta přirovnání, možnosti neobyvatelnosti velké části Evropy, dobrovolníci pod reaktorem i nad ním, likvidátoři zabíjející domácí zvířenu, všudypřítomná vodka... Ano, vědecký i historický základ je stejný, ale lidský pohled je jasně a viditelně z Modliteb. Zároveň nejde nedoporučit zpracování audioknihy - jde vyloženě o hereckou hru hlasů. Skvěle se to poslouchá. --------------------------------------------- Vesnice Čuďany... Sto padesát curie na metr čtvereční... Ženy okopávají zahrádky, ulicí běhají děti. Chlapi na kraji obce přitesávají trámy na nový roubený dům. Hned nás obklopili a řekli si o cigarety. „Chlapi, odsud se budete muset už brzo vystěhovat," pokoušíme se jim vysvětlit. „Podívejte se na dozimetr a ten ukazuje, že radiace přesně na tomhle místě, co zrovna stojíme, je stokrát vyšší než povolená norma." „Hele, nepřeháněj... To zrovna - a kdo je ti vůbec na ten tvůj dozimetr zvědavej? Ty si klidně jeď, ale my zůstanem tady. A svůj dozimetr si můžeš strčit do prdele, nám je k ničemu!!" Když jsem pak několikrát viděl film o zkáze Titaniku, naprosto přesně mi to připomínalo vše, co jsem kdysi viděl sám. Měl jsem to přímo před očima, sám jsem to v prvních černobylských dnech prožíval... Tam taky bylo všechno jako na Titaniku a lidé se chovali naprosto stejně. Hlavně ta jejich psychologie byla stejná. Poznával jsem to, a dokonce srovnával - trup lodi už je proražený, podpalubí zaplavuje obrovská spousta vody a převrací sudy i bedny. Plazí se dál a dál a z cest hravě odklízí všechny překážky... Na horní palubě ale září světla, hraje hudba a servíruje se šampaňské. Pokračují rodinné spory a rodí se nové lásky. Jenže voda stoupá dál, po schodech výš a výš, do kajut... Lustry září, hudba hraje, šampaňské teče proudem... - str. 152... celý text

Projekt Kronos 2017, Pavel Bareš

Projekt Kronos je velmi čtivý, a to přitom rozhodně nevychází čtenáři vstříc – skáče se v čase, mezi postavami, v ději... Začátek je tak těžký a pokaždé, knihu jsem četl třikrát*, jsem měl pocit, že se dostatečně nechytám. Jak se ale začnou jednotlivé linky spojovat a propojovat, začíná to dávat smysl. Zmatení tak střídá nadšení z umně spletených časů. A s každým dalším čtením člověk zjišťuje něco nového. Když jsem se do knihy vrhl poprvé, mrzelo mě, že se na první pohled tvářila jako uzavřený příběh, ne vše se ale dokončilo. Čtenář pak ani nevěděl, jestli některé nedovysvětlené a nedokončené věci jsou "tajemné" schválně, nebo přijde ještě nějaké rozpletení. Teď, když je trilogie kompletní, ono prvotní překvapení mizí a naopak oceňuji, že jistou formu závěru to má. Ani tak si ale nejsem jist, co vše napsané je důležité i pro čtenáře. Respektive, zda ve své vcelku komplikované formě kniha neskrývá i některé důležité věci a spojení (je velmi jednoduché něco přehlédnout). Bylo by určitě zajímavé psát si jednotlivé otázky a zjišťovat, zda na ně autor postupně odpoví. Nebo porovnávat drobné náznaky. Jen nebýt tak líný :) Každopádně jde o dílo plné příběhových i grafických nápadů a té správné postapokalyptické atmosféry. Autor má dostatečný dar jazyka, že je čtení svého druhu zábavným akčním filmem. Divím se proto, že se kniha nesíří do ciziny. Na tuzemskou literaturu jde o nezvyklou úroveň promyšlenosti. A mimochodem, knihu jsem četl v roce 2018 a 2019. Teď v roce 2022 po více než dvou letech pandemie je dosti zvláštní číst o nákaze, karanténě nebo nechuti nosit respirátor... * Druhá kniha Kronovy děti je zdá se ještě o krapítek nepřístupnější a bez osvěžené znalosti prvního dílu nemá čtenář bez velmi dobré paměti šanci. Jsem zvědav na třetí pokračování Kronův odkaz, kvůli kterému pro jistotu začínám znovu od začátku.... celý text

Hana 2017, Alena Mornštajnová

Jednou za čas se snažím rozšířit si obzory a zabrouzdat i ve vodách literatury, kde nejsem cílovou skupinou. V tomto případě už jsem o autorce Aleně Mornštajnové slyšel tolikrát, že jsem neodolal a zvolil její nejznámější knihu v audioverzi. I proto jsem se ze začátku cítil jako při poslechu podobně zpracovaných Žítkovských bohyní, v tomto případě jde ale čistě o historický (a v českém prostředí samozřejmě i vztahový) román bez ničeho navíc. Chtěl jsem se nechat překvapit a do knihy vstupoval pouze se znalostí událostí spojených s oním objektem na přebalu - tedy s očekáváním originální, pro mě neznámé a dříve v literatuře nepoužívané historické linky. Ta ale vystačila pouze na úvod a místo toho jsem dostal další z řady románů vstupujících do vod druhé světové války, perzekuce židů a nacistických zločinů. Neříkám, že některé části nebyly silné, ale krom velmi dobře podchycené atmosféry závidějícího, velmi málo empatického a nepřejícího českého maloměsta v dobách dvou totalit, kde se každý zná a každý na někoho něco ví (nebo proti němu něco má), nepřinesla nic nového. Je to dobře napsané dílo se zajímavou strukturou a očividně dobře provedenou historickou rešerší, chybí tomu ale právě něco, co jinde není zpracováno ještě o trochu lépe...... celý text

Star Wars: Vader sestřelen / Věznice povstalců 2019, Jason Aaron

Vader sestřelen Setkání dvou týmů a jejich protipólů. Doslova - robot proti robotovi, Wookiee proti Wookieemu. Oproti předcházejícím dvěma knihám (Skywalker útočí a Stíny a tajemství) je děj jednoduchý, akční, nepřekvapivý a není nutné googlit reálie světa Star Wars. Jde o čistou akci, kde napřed stojí "akční antihrdina" Darth Vader sám proti loďstvu i armádě a následně všichni zapojení hrdinové porůznu bojují. Vše se odehrává na tajemné planetě, která má zajímavou minulost, o ní se ale bohužel v mlhách války nic pořádného nedozvíme. Zajímavým atributem komiksu je střídající se kresba ve dvou docela odlišných stylech, kdy osobně dávám přednost oné umělečtější "bílé částí" Mika Deodata. V utajení Krátké doplnění chybějícího děje pro lepší pochopení závěrečné části knížky. Takový krátký komiksový Rogue One - stylem, nikoli příběhem, ten směřuje jinam - kde si užijeme i pořádného temného galaktického Machiavellismu. Věznice povstalců Bohužel o řád horší i méně přehledný grafický styl a velmi jednoduchý děj, který na předchozí sešity tedy moc nenavazuje. Moc mi nesedí ani jeho nikam nevedoucí pointa.... celý text

Harry Potter a princ dvojí krve 2005, J. K. Rowling (p)

Ticho před bouří, jejíž první blesky přicházejí s posledními kapitolami. Nějaké zdánlivé nelogičnosti v sobě Princ dvojí krve skrývá (viz např. hutnější internetová debata o ne/používání Felix Felicis), ale po dvou spíše otravnějších dílech tady máme znova knihu o Harry Potterovi plnou fantazie a osudových zvratů, kterou je radost číst a poslouchat. Tedy krom přemíry zmínek o "muckání" :)... celý text