puczmeloun přečtené 446

Pan Kaplan má stále třídu rád 1987, Leo Rosten

Fascinující český překlad, který je prakticky nejen napsáním úplně nové knihy, ale ještě o to těžší, že rekonstruuje anglický originál v unikátní oslavě českého jazyka. Už samo o sobě říká mnohé to, že na konkurenčním Goodreads jsou čtyři české edice a jen tři anglické. V počtu hodnocení ty české navíc velmi výrazně dominují. (Psáno v roce 2019, ale i v roce 2024 to platí, i když v jiných počtech.) Takto, převedení příběhů přistěhovalců do Ameriky (v originálu ještě ve třicátých letech), kteří se svým vlastním způsobem učí angličtinu, přitom ji ohýbají až k prasknutí a tvoří tak jazykové hříčky, jejichž pointa často vychází až na konci kapitoly, je dílo mistrovské a nepochopitelné s ohledem na množství nutných změn v textu i jeho významu. A onu jazykovou část pak velmi zajímavě doplňují reálie dob dávno minulých, kdy byly Spojené státy americké ještě dočista jiným státem. ...bohužel, po několika kapitolách se text stává velmi repetitivní a zábavnost ze začátku neustále rozechvívající bránici smíchem už jen mírně zvedá koutek úst. Stačí necelá půlka a už víte, o čem je zbytek.... celý text

Pohyblivé obrázky 1996, Terry Pratchett

Opravdu znepokojující kniha. Je podivné číst o Hollywoodu, tedy pardon Holy Woodu, z tohoto pohledu. Nebyl by to Terry Pratchett, kdyby i k tomuto tématu nenašel úplně jinou cestu. Vše je v těch správných barvách filmových světel, s jiskřičkami v očích, na červeném koberci, a nechybí ani onen nepostradatelný zlatý "strýc", ale promítání je to temné, magické a vše důležité je skryté pod povrchem. To, co u mě v jiných knihách Zeměplochy vyvolává smích a úsměv, tady vyvolává až nepříjemné mrazení. Je to každopádně dobré a poslední čtvrtina knihy je opravdu vynikající... Poznámka: Už jsem úplně zapomněl, že i Kvestor byl kdysi příčetný :)... celý text

Harry Potter a Fénixův řád 2004, J. K. Rowling (p)

Rozhodně zatím nejdéle čtený díl série. Dostali jsme se totiž někam do půlky a dál to několik měsíců nešlo. A ne, není to (jenom) počtem stránek. Celý začátek je opravdu velmi natahovaný*, tím hlavním důvodem je ale podivuhodný děj a ne zrovna sympatické postavy. Ty jsou totiž buď hodně otravné nebo odporné a k tomu ještě svojí vlastní parodií - když už jsou zlé, tak jsou prostě čistým zlem a nemají žádné jiné vlastnosti. Často se v této knize stává, že navíc nedokážou úplně logicky přemýšlet, nevyužívají možnosti kouzel představené v minulých i tomto díle a samotná hlavní zápletka, slabší a tolik nedržící pohromadě jako v předchozích knihách, tak získává během času hned několik smutných "ale". Mimochodem, samotný Harry Potter tady neslouží jako klasická hlavní postava, už jen kvůli své časté nesympatičnosti a přehnané pubertální otravnosti, ale jako katalyzátor dění, okolo kterého se vše děje (nikoli kvůli/díky němu), a ukázka mnoha chyb dějem proplouvajících postav mladých i starých. Celou knihu pak zachraňuje mistrovské pero Rowlingové (a očividně překladatele Pavla Medka), kdy se text už v dobře zalidněném fantasy světě dobře čte (a následně poslouchá...). Když jsme si po jisté pauze začali Fénixův řád pouštět jako audioknihu, z úst "čtoucího dědečka" už to zase celkem šlo... Navíc, poslední kapitoly jsou výrazně svižnější, výživnější i živější a knize přinesou mnohá vysvětlení. Ano, děj X (SPOILER: např. dost podivné vyšetřování Harryho obrany proti mozkomorům) se zdá na začátku opravdu nesmyslný, když ho ale prosazuje postava Y (SPOILER: Umbridgeová mozkomory přivolala a následně sama seděla ve vyšetřovací porotě), dává ke konci jistý smysl Z (SPOILER: logicky pak Umbridgeová nehledá jak problém vyřešit, ale spíše jak dosáhnout svých cílů, i když pak ona sama a celé Ministerstvo kouzel vypadá zmateně a hloupě). * V tomto je lepší film, který podle knihy vznikl. Vybírá totiž jasné, zapamatovatelné a děj posunující pasáže. I postava Harryho je už od samého začátku zvýrazněna jako onen katalyzátor dění, než nějaký hrdina. Chlapec, který přežil a teď často nestíhá, co se to kolem něj děje. A když už se sám k něčemu rozhodne, jsou to zmatené a pubertálními emocemi přesycené kroky.... celý text

Pyramidy 1995, Terry Pratchett

Je to už hodně let od doby, kdy jsem Pyramidy četl poprvé. Tehdy jsem si toho tolik nevšímal, ale opakovaně mě dnes při čtení Pratchetta fascinuje, kolik témat dokáže dát organicky a nenásilně k sobě. Od skvělého rozvedení Cechu vrahů (s vynikající úvodní zkouškovou pasáží, kterou si dodnes z Pyramid pamatuji asi nejlépe), níže zmíněného "vládnutí" a královských povinností (i povinností poddaných) či vysokou matematiku v "netradičním provedení" přes Egypt a mystiku pyramid nebo Řecko s antickou filozofií po otázku daňových rájů a fungování náboženství atd. atp. Zároveň mě při čtení vždy těší, když si autor v textu klade filozofické otázky, na které si následně i logicky odpovídá. V případě Pyramid a Zeměplochy navíc ještě v souladu s místními fyzikálně-matematickými zákony. Konkrétně jde například o ne/božství faraonů a jejich schopností (východ slunce, povodně...). Jedním z nejviditelnějších motivů je pro mě v knize také otázka vládnutí. Nevím, jestli to tak Pratchett psal schválně, ale po shlédnutí seriálu The Crown nemůžu nevidět onu "brutální parodii" britské královské rodiny. Stejně jako tady faraon vyloženě jen sedí ve zlaté masce a vše "skrze něj" řeší "velký vezír", tak v seriálu má oproti samotné tradicemi a zákony svázané královně snad i více pravomocí její vlastní kancelář protokolu. Do kontextu ještě zajímavě zapadá kniha Byl jsem posledním císařem čínským, po jejímž přečtení si nemůžu říkat, že Pratchett ve svém textu přehání. Nepřehání, jen už mnohokrát potvrzené a popsané myšlenky rozvádí ve svém vlastním světě Zeměplochy. (A mimochodem, jsou obrazy kouřících černých kousků Velké pyramidy srovnatelné s obrazy po výbuchu Černobylu jen náhodou?) Poznámka: Jde sice o dotisk, přesto čtenáře mrzí množství tiskařských/nakladatelských chyb. Mj. buď nebylo opraveno, nebo vypadlo, rozdělení některých částí (neznačených podkapitolek), což docela mate v případech, kdy na sebe přímo navazují jinak nesouvisející věty. Co ale zamrzí hodně, je neodhalený chybný překlad v místě, kde jde o celou pointu knihy (str. 331 a "tichá pošta") a vyznění překladu je o dost jiné, než v anglickém originálu. Poznámka 2: Na druhou stranu, zábavnost poznámek překladatele opravdu dostihuje samotného autora knihy a jsem za ně rád. CITACE: Na síle pyramid není nic mystického. Pyramidy jsou přehrady stojící v proudu času. Jsou-li správně tvarované a správně směrované a mají-li v sobě ukryty správné parakosmické rozměry, časový potenciál té obrovské masy kamene může být využit k urychlení nebo obrácení toku časového proudu ve velmi malé oblasti stejným způsobem, jak dokáže vodní trkač využívat sílu proudu k tomu, aby hnal vodu proti proudu samotnému. Původní stavitelé, kteří byli prastaří, a tedy moudří, tohle věděli a celý vtip dobře postavené pyramidy spočíval v tom, že v místnosti, kde ležel sarkofág, dosáhli časového toku v hodnotě absolutní nuly, takže kdyby se tam byl strčil umírající král, byl by opravdu žil navěky - tedy přesněji řečeno nikdy by skutečně nezemřel, čas, který by jinak protekl pohřební místností, se shromažďoval ve hmotě pyramidy a každých čtyřiadvacet hodin unikal ve formě výbojů. Po několika věčnostech lidé tento základní princip zapomněli a došli k názoru, že stejného efektu se dá rovněž docílit a) obřady, b) nakládáním lidí do láku a c) uskladněním jejich měkkých částí v mísách. Funguje to zřídka.... celý text

Kouzelné přání 2016, Chris Colfer

Propojení našeho reálného světa a světa pohádek není úplně nové a nejen čtenář, ale taky fanoušek filmů či seriálů (ano Desáté království a Once Upon a Time, dívám se hlavně vaším směrem), do stejné řeky rozhodně nevstupuje poprvé. Kouzelné přání k tomu ale přidává i zajímavou a podnětnou nadstavbu pohádek ve stylu, co by se asi dělo, kdyby vyprávění pokračovalo (například v jakési Sněhurce 2.0, kde je macecha už zavřená ve vězení). Práce s tímto mixem je už ale dost na sílu... Když to vezmu úplně z druhé strany, tato kniha mě přiměla k zamyšlení nad tím, jak strašně záleží na "daru jazyka" a následné práci se slovy a dějem. Spisovatel může mít skvělou imaginaci a dokáže čtenáře bavit, když jsou na sebe ale jednotlivé části (vět i děje) naroubovány nepřirozeně, strašně to celou věc shazuje. A to je pro mě právě příklad Kouzelného přání. Jak už v těchto dojmologiích často píšu, nevím, zda k tomu nepřispívá i překlad, ale čtení není úplně přirozené. Nejde přitom jen o pocit při čtení, ale také o celkový dojem. Často jsem totiž cítil, že některé části jsou vyloženě napsány jen proto, aby posunuly děj k dopředu vykonstruované pointě. Přitom ale úplně nemusí dávat smysl. Hned v úvodu je například nastolena alternativní verze našeho světa, kde jsou už ale jen "politicky korektní pohádky" (vlk byl na Karkulku zlý, protože měl jiný čumák, ale nakonec se všichni skamarádí) a pro žáky nudná učitelka je musí učit ty "klasické", aby autor mohl v následujícím ději ukázat, že právě ty jsou jediné správné. Podobné je to s ústředním kouzlem knihy. Jeho "ingredience" a opakovatelnost použití, obojí v jistém nesouladu se zákonitostmi obou světů, jsou účelově zvoleny tak, aby hlavní hrdinové museli jít tam, kde je to nejzajímavější. Pokud by přitom na pohádkový svět měly přímý vliv obě hlavní postavy (např. ve smyslu Jumanji), byla by zmíněná účelovost logická, protože by vycházela z jejich motivací (tedy poznat celý pohádkové svět). Druhou možností by byla cílená škodolibost (nebo snaha ponaučit) ze strany Kouzelné knihy. Ani jedna to ale s ohledem na závěr určitě není. Na jednu stranu se autor zamýšlí nad nelineárním plynutím časů obou světů a narušuje pohádkové zvyklosti (např. proč bych musel jít přes most hlídaný trollem a riskovat "sežrání", když se můžu klidně bezpečně přebrodit). Na tu druhou deník psaný čistě pro osobní použití přeje štěstí někomu jinému a přidává podrobný návod i skryté propriety. Opravdu by někdo lezl na desítky metrů vysokou věž, , než by ji předtím obešel kvůli vchodu? Opravdu se dá projet závalem jen tak, že jste dostatečně rychlí? A pak přichází ona neuvěřitelná scéna u Trnité jámy (ostatně takové jsou všechny stránky věnované tomuto milostnému trojúhelníku)... K tomu všemu přibývá ještě fakt, že zlé postavy nemohou přežít, ty dobré naopak přežijí cokoli. Jak tedy hodnotit něco, kde má autor dar imaginace i zábavnosti, ale chybí mu dar jazyka a logiky? Dávám silnější 2,5 hvězdy. A podobně jako u nedávné knihy Ve stínu Hvozdu se cítím velmi rozpolcen...... celý text

Jatka č. 5 2008, Kurt Vonnegut Jr.

Chtěl jsem si doplnit vzdělání četbou klasické literatury a byl velmi v očekávání z dostupných recenzí. Bohužel v tomto krátkém čase jde o další knihu, kde můžu z čistého srdce říct, že není pro mě. Opravdu nemám rád texty, které jsou zbytečně zmatené a vypadají, jako by byly psány čistě improvizací a asociacemi, bez ladu a skladu, s použitím jakýchkoli dostupných nápadů a myšlenek. I hluboké téma války na mě jako fikce nemá takový vliv, když je psáno doslova tak, jak přišlo na mysl. A už od dob slohových prací na gymnáziu preventivně odmítám texty, které začínají stylem "dostal jsem zadání napsat toto, resp. dlouho jsem přemýšlel nad tímto tématem, tak to píšu". Je to strašlivý a nepěkný kýč. Jediné, co mi tak při čtení této knihy přicházelo na mysl, byla Hlava XXII, kterou opravdu, z velmi podobných důvodu, nemám rád.... celý text

Entopolagurace 2018, Tomáš Taufer

V roce 40 tisíc lidé zřejmě přestali používat polovinu mozku, jinak si většinu knihy nedokážu vysvětlit. Chovají se totiž nesmyslně, hloupě mluví, ví málo* a ještě se tím chlubí. Vědci/správci/autoři teleportu, který navždy změní celou galaxii, například neznají hlavního zkušebního letce (který je slavný vědec). On sám vlastně ani do poslední chvíle neví, čím a jak poputuje, není nijak hlídaný, opíjí se před důležitou misí a je neuvěřitelně lehkomyslný ("ta zkouška už je dnes? úplně bych zapomněl"). Posluchači audiobooku proto neustále naskakuje jedna otázka za druhou... Když zjistíte problém u největšího projektu v dějinách lidstva, budete ho chtít oznámit rychle, nebo půjdete pěšky, abyste to náhodou nestihli? V roce 40 000 neexistuje telefon/komunikátor/cokoli na rychlé předání informace? Opravdu by teleport fyzikálně fungoval takto na efekt a neuvěřitelně výběrově? Odkdy se vážou obvazy na hodinky? Když vám jako kapitánovi zemřou v posádce tři lidé a nevíte, kde jste (všude je tma, krev a kouř), rozhodnete v dramatickém projevu o dvou hodinách osobního volna a pak teprve naplánujete poradu? Opravdu na neznámém místě hned po 2 hodinách všichni svorně na ono setkání zapomenete? A to je teprve začátek. Přiznávám, že dál na to opravdu nemám... Navíc, celé je to psané trochu moc na sílu, křečovitě a až floskulovitě. Například celý úvod nezní nijak moc logicky či uvěřitelně**. Když už si to člověk srovná s podobnými knihami, tato "omáčka" se dá přeci procpat do samotného příběhu, bez nutnosti to na začátku vyložit vše bez překvapení a postupného dávkování dramatičnosti. Navíc, budoucnost přeci nedělají jen neznámé termíny zmiňované bez kontextu, kterými se to v knize jen hemží, ale i chování lidí. Jak propastný je rozdíl mezi Entopolagurací a skvělou trilogií Vzpomínka na Zemi. PS: Celému vyznění knihy rozhodně nepomohla ani interpretace, která je ve srovnání s dalšími nabízenými tituly na českém trhu slabší a zní nezkušeně. * Jedinou výjimkou je podrobná znalost cca. 38 tisíc let starých filmu a seriálů, především Star Treku, Terminátora či variant Armaggedonu. Za 38 tisíc let se navíc očividně nijak extrémně nevyvinul jazyk a stále tak existují slovní spojení jako "španělská vesnice". ** Opravdu by se nějaké části Evropy pojmenovaly, a teď parafrázuji, Sněžné království nebo Zanedbatelný kousek? A to je jen taková drobná hloupost oproti jiným zvratům.... celý text

Falešný plnovous vánočního dědečka 2018, Terry Pratchett

Tato kniha je věnovaná Terryho čtenářům po celém světe, kteří každý rok trpělivě čekali do 25. prosince, aby si mohli rozbalit nejnovějšího Pratchetta. Třeba už další povídky nebudou, ale stejně je to nějaký odkaz! Hezkou Noc prasečí hlídky... Tak začíná poslední sbírka povídek (mladého) Terryho Pratchetta. Je to pro nás, zaryté fanoušky, milá vzpomínka na autorovy začátky i pozdější knihy, které nám učarovaly. A Falešný plnovous? Znovu krásně graficky zpracované, plné veselých a vtipných příběhů, ve kterých probleskují první náznaky toho, co máme u Pratchetta rádi. Velká představivost, vtipnost a (ne)nápadně skryté rýpání do reality... Jen pro mladého čtenáře je to z celé série čtyř pohádkových knih asi nejméně stravitelný kousek (logicky už jen tím, že u nás je Ježíšek a některé věci probíhají jinak a s jinými "pomůckami").... celý text

Cit slečny Smilly pro sníh 2006, Peter Høeg

Velmi zvláštní kniha kombinující čtivé a zajímavé části se stránkami zmatenými, nejasnými a nezábavnými. Nejsem si jist, zda jde o záměr autora a tedy velmi dobrý překlad, nebo naopak překlad, který se v některých částech s originálem nesetkává. Stránku po stránce se totiž sám text dosti proměňuje - začátek je detektivní, ponurý, noirový, plný severských myšlenek. Někde uprostřed se kniha změní na špionážní dobrodružnou jízdu plnou akce a přehánění. A závěr se překlopí do filozofického sci-fi prošpikovaného grónskými výrazy pro různé druhy pevného a kapalného skupenství H2O a všemi souvisejícími atmosférickými i živočišnými jevy. Čtení (a možnou interpretaci) navíc autor rozhodně nijak neusnadňuje - přímou řeč (jen v odrážkách) proplétá s myšlenkami, historií i různými odkazy. Až skoro náhodně odhaluje některé části případu, ale tak, že člověk bez velmi dobré paměti na jména prostě nemá ponětí, o co jde. Například se po desítkách stránek objeví odkaz na nějakou teorii, ale čtenář, který knihu neslupne najednou nebo nemá skvělou paměť, už nemůže vědět, o čem byla. V knize jich je totiž zmíněno mnoho - od matematiky přes sociologii po filozofii. V tomto případě pomůže Google. Když ale přijde náhodně jistá dánská ulice s nějakou autoopravnou, která odhalí jeden z největších zvratů knihy, jak mám vědět bez znalosti Kodaně, k čemu to odkazuje? S kým má co společného. Proč? No nakonec pomohla na internetu "ležící" anglická verze knihy... A ještě k tomu všemu je v textu umně propletena realita (události, živočichové, místa) s fikcí, která se kromě znalostí a googlení nedá z kontextu odhadnout. Existuje tento ostrov? Udělalo Grónsko toto politické rozhodnutí? A co tento živočich? S blížícím se koncem to navíc hezky graduje... Každopádně velmi zajímavé byly faktografické i beletrické části odkazující na vztah Grónska a Dánska, kde jsem si realitu snažil ověřovat i v jiných textech. V tomto ohledu rozhodně pro mě něco nového a do dneška nepoznaného. Z výše uvedeného musí být trochu jasné, že až do konce člověk neví, co vlastně dostane. I já mívám u podobných knih obavu, jaký bude konec a zda čtení bude mít uspokojivý smysl. A tady musím přiznat, že jsem velmi spokojen. Čekal jsem něco "normálního" a dostal jsem zajímavou záhadu. Za mě tedy silné 3,5 hvězdičky.... celý text

Národní třída 2013, Jaroslav Rudiš

Vůbec nechápu, proč bych toto měl číst (resp. poslouchat), co se autor snaží říct, proč "velebí" zrovna tuto postavu a jakou má mít kniha pointu. Přijde mi, že pro pochopení a/nebo užívání si textu bych musel být minimálně z jiné věkové kategorie a/nebo společenské vrstvy. Toto nejen že jde úplně mimo mě, ale hlava proti podobnému pojetí života cíleně bojuje a některé části knihy ve mně vyvolávaly nehezké pocity. A nezachraňuje to rozhodně ani závěr. Proč? Je to "oslava" agresivní neúspěšné podprůměrnosti, nebo nějak podivně skrytá alegorie opakovaně zmiňované oním rváčem pokřivené pravdy a lásky prosazované levačkou i pravačkou? Nerozumím... PS: Hvězdičku navíc přidávám za vypravěčský um Hynka Čermáka (ve formě audioknihy), který jediný z Národní třídy dělal snesitelnou záležitost. Dobře zahraný a interpretovaný text je ale bohužel jen jednou částí celkového dojmu a jakkoli skvělý "obal" prostě nezlepší opravdu špatný obsah.... celý text

Futurologický kongres 1977, Stanisław Lem

Na prvních pět zápisů Hvězdných deníků už jsem narazil a první vzpomínka mezi ně svou šíleností i autorovou představivostí zapadala. Samotný Futurologický kongres, tedy druhá vzpomínka, byl ale natolik nekonečný, že jsem to po mnoha dnech přerušovaného čtení několikrát skoro vzdal. Když jsem nakonec povídku dočetl, musím říct, že je to něco jako zmíněné Hvězdné deníky dohromady s Kyberiádou, ale na steroidech a v drogovém rauši (doslova). Zvraty, pokud se jim tak dá říkat, jsou mimo jakýkoli rámec příčetnosti a objevuje se v nich cokoli, co člověka může napadnout. Začátek je sice šílený, ale drží se jakési pochopitelné jednotné linky. Po nějaké době se ale z textu stane ničím nehlídaná jízda měnící prostředí, roky, těla, či úrovně chemického narušení vnímání a vlivu... A úplně poslední třetí vzpomínku už jsem po pár stránkách vzdal. Autorovu představivost a zajímavou imaginaci beru, ale tohle už je totální ma*ořina bez ladu a skladu.... celý text

Ježibabin vysavač 2019, Terry Pratchett

Velmi jednoduché příběhy, je vidět, že jsou směřovány opravdu na "mírně" mladší čtenáře a psané mladším autorem. I tak ale baví i nás starší milovníky Pratchetta, a to zvláště ve spojení s velmi povedenými ilustracemi (k textu) a grafickému zpracování celé sbírky povídek. A stejně jako u knihy Draci na hradě Ruinově, kde byl ke čtení předchůdce Koberců, tady potěšila povídka předcházející sérii o Nómech (Velká jízda apod.). ...čtení po pěti letech s pidižvíkem a i tady platí to, co u zbylých knih série. Jako by Pratchett ještě nevěděl, pro jakou věkovou kategorii píše. Mixoval tak (někdy) příliš jednoduché vyprávění se složitými (společenskými) koncepty a odkazy. Malého posluchače baví originální světy, spousta fantazie a nápadů. Staršímu čtenáři to přináší velké množství zábavy při interpretaci, včetně improvizace, doplňování a vysvětlování. Ale bavilo nás to oba a zvyšuji hodnocení o jednu hvězdičku. PS: V roce 2019 šlo o první Pratchettovu knihu, kterou jsem četl v jiném, než Kantůrkově překladu. A dost mě hned ze začátku překvapil zmatený překlad věty "Lucy had to pay the fare out of her lunch money" (místo "jízdného" se v překladu objevil "oběd"). Pak už ale vše pokračovalo přirozeně, jako by k žádné změně nedošlo.... celý text

Ve stínu Hvozdu 2019, Naomi Novik

Číst knihu s takto dramaticky odlišným hodnocením (*na Goodreads) je trochu ošidné, ale po jejím dokončení velmi dobře chápu obě strany. Na jednu stranu se totiž Ve stínu hvozdu hezky čte a má to zajímavé nápady, na tu druhou to ale při přihlédnutí ke konzistenci příběhu/magie/světa dost skřípe... Mám rád tajemné hvozdy, magii a dávné věže. Je vždy osvěžující číst knihu psanou z trochu jiného pohledu (zde důraz na silné hrdinky...). A z dramatického pohledu chápu, proč je příběh psaný tak, jak je. Vždy je nastolen nějaký problém, ideálně neřešitelný, který se následně vyřeší a knížka tak může v zajímavé a čtivé gradaci pokračovat dál stránku za stránkou. Jenže autorčina přepísknutá dramatizace vede k tomu, že si to celé čím dál tím víc samo odporuje a přibývá nestravitelných momentů. Úplný závěr tak už člověku připadá jako akční hollywoodský film, který prostě musel být ukončen takto rychle a zkratkovitě, jinak by se nevešel do klasických dvou hodin (tady jde ale přitom o knihu!). Zatímco pro vyřešení úvodních problémů by tak pouze stačilo, aby mezi sebou lidé mluvili a používali hlavu, což je v příbězích klasika, ke konci už jsou možná řešení prakticky jen ve stylu "deus ex machina" smíchané s vtipy na Chucka Norrise (ale v kůži náctileté čarodějky). Abych onu gradaci vysvětlil na nějakých příkladech: • Začátek: Máme tady čaroděje Draka, který za ochranu před děsivým Hvozdem žádá každých deset let jednu dívku z oblasti Údolí. Jde vždy o dívky narozené v určitých letech X mezi měsíci Y a Z. Proč se tedy v té době vesničané vůbec snaží o děti, když je to tak "strašlivá věc"? Proč se rodina s těhotnou ženou radši neodstěhuje? Proč Drak nevysvětlí o co mu jde (kniha se o smysluplné vysvětlení snaží) a s vesničany se nedomluví na nějakém lepším systému - že věno dá předem rodině, která dívku připraví atd. Vždyť by se mu logicky musely (dle knihy odpovídající) dívky (a její rodiny) přímo hlásit v klasickém středověkém stylu "za provdání aspoň něco vyděláme, když to není dědic statku/farmy". • Střed: Máme magii, které se dá naučit jen po deseti-dvaceti letech/celoživotního pilného studia. Zrovna ale potřebujeme vyřešit problém a vystudovaný čaroděj není dostupný. Čirou náhodu se přijde na to, že hrdinka je jiný typ čarodějky a čirou náhodou onu věc zvládne, i když je nemotorná a vůbec se nechce učit. Resp. řekneme, že ona věc není možná a za pár stránek ji ona hrdinka i přes nemožnost udělá. Ano, stanovení zdánlivě nepřekonatelných překážek žene lidstvo i v realitě, ale upřímně, všechny je v několika po sobě následujících měsících nepřekonává jedna jediná nezkušená teenagerka. • Konec: Máme hlavního padoucha, proti kterému bojovalo stovky a tisíce let stovky a tisíce vojáků, čarodějek a čarodějů, zemřelo kvůli němu nepočítaně venkovanů, bylo zničeno nepočítaně majetku a zabito nepočítaně domácího zvířectva. Onen padouch ovládá velmi silnou magii, kvůli které se k němu nedá dostat, a má prakticky neomezené množství vojáků. Pošleme proti němu občanskou válkou oslabenou dvojici čarodějů (jen jeden z nich má nějaké řádné zkušenosti a léty ověřené znalosti), kterou ale při příjezdu k padouchovi skoro nikdo nezastavuje/neomezuje a přiblížení je docela klidné. Skoro padoucha zabijí, ten se na poslední chvíli otřepe, skoro vyhraje a pak si najednou vzpomene, že by to šlo jinak, dobro vítězí, Chuck Nor... tedy hrdinové vyhrávají, všechno změní k lepšímu, je krásně a nádherně... Proč? Prostě proto! Celé věci mimochodem nepomáhá ani to, že hlavní hrdinka je skoro nesnesitelná husa (díky dalším zdejším komentářům jsem se naučil krásné anglické sousloví Special Snowflake Syndrome), která se ze "šmudly" během pár týdnů přerodí v čarodějku síly desítky let studujícího čaroděje. A navíc dostane i jako blesk z čistého nebe nějaké ty nutné "romantické" scény. PS: Je mi vlastně jedno, jak zdejší magie ne/funguje, protože upřímně toto není důležité skoro v žádném klasickém fantasy. Naopak se mi líbí, že existuje dvojí typ magie (jako např. zeměplošská magie vs. hlavologie atp.). Pro nějakou uvěřitelnost by ale kniha musela mít nějaké mantinely, kterých by se držela. S opačným přístupem je to pak totiž strašně účelové (např. nepoměrná síla) a selektivní (např. jen někde a nějak fungující přemisťování). Nemluvě o jejím nalezení - když má někdo úkol čarodějky hledat (očividně jsou velmi důležité a užitečné), jak to, že při její síle si ji všiml až při výběru "na služku"? PSS: Je poněkud zvláštní a rozptylující číst v čistém fantasy o Rosje, Polje, Venezii a Kijivě, stejně jako textaci magických formulí, která očividně vznikla na základě lotyštiny/litevštiny.... celý text

Hvězdné deníky 1999, Stanisław Lem

Vesmírný Baron Prášil... Hříčky s časem, náboženstvím, planetologií či technikou, ve svém výsledku ale jednoduše s lidstvím (člověka i mimozemšťana). Něco svou nápaditostí připomíná skvělého Pirxe, část je zase absurdně nesmyslná jako Kyberiáda. Knihu je tak nutno brát jako sbírku povídek s velmi různorodou skladbou, kde si přečtete velmi dobré příběhy o ovlivňování historie, časových paradoxech nebo vesmírné OSN přes pravděpodobně době poplatné vesmírné parodie náboženství nebo výrobních vztahů po podivné absurdní části spletené hned z několika témat a příběhů (především druhá polovina knihy). Každopádně představivost a schopnost vypíchnout zajímavé věci Lemovi rozhodně nechybí: "Duismus hlásá, že každý život zná dvě smrti, přední a zadní, tedy tu z doby před narozením a tu po agonii. Dichtonští teologové se údivem chytali za záklopky, když se ode mě později dověděli, že my na Zemi neuvažujeme tímto způsobem a že existují církve, které zajímá jen jediný, totiž zadní, posmrtný život. Nemohli pochopit, proč je lidem nepříjemné myslet na to, že jednou nebudou, a není jim stejně tak nepříjemné myslet na to, že předtím nikdy nebyli."... celý text

R.U.R. 2018, Karel Čapek

Forma divadelní hry je hezky komorní, svižná a jasná. Zjednodušeně je pak kniha až koncentrovaná Válka s Mloky, kde sice rozsah neumožňuje téma mnoho rozvést a zodpovědět některé otázky, na druhou stranu má i jen při čtení svou nepopiratelnou sílu vycházející z dění těsně po konci první světové války (zajímalo by mě ale také dramatické zpracování). Jen jsem tedy poněkud překvapen z faktu, že ženské role jsou v R. U. R. až svojí vlastní parodií. Což tedy ve chvíli, kdy hned dvě z nich jsou pro dění klíčové, není pro výsledný dojem úplně ideální. A to i s přihlédnutím k době vzniku...... celý text

Stráže! Stráže! 1995, Terry Pratchett

Noir detektivka s drakem? Pohádka, kde není důležité jméno krále? Taková dávka cynismu a ironie, že to může být až nebezpečné? Tajné řády? Základy chemie dračích žaludků? Pravděpodobnost pro začátečníky? A do toho ještě trochu toho zamyšlení nad šedou masou lidu?* Je skvělé, že některé věci zůstávají nevyřčené, přesto jsou nádherně jasné. Je zábavné hledat různá propojení napříč knihou, kdy jako už obvykle u Pratchetta každá až příliš konkrétní poznámka, která nezapadá do kontextu, odkazuje na něco v knize ukryté dál, nebo zpět**. A je až neuvěřitelné, že vše zmíněné dává dohromady skvělou a zábavnou knihu. A ještě o to lépe vyznívající, když je zpracování rozehrané ve velikosti divadelní hry, a přesto jde o audiobook namluvený jedním člověkem. * Tam dole jsou lidé, kteří by následovali jakéhokoli draka, uctívali libovolného boha, přistoupili na každou ohavnost. A to všechno nevyplývá z přemrštěné zvrhlosti, ale z každodenní obyčejné špatnosti těch lidí. Ne z nějaké nepřirozené vynalézavé zvrácenosti velkých hříšníků, ale z ošklivosti a zla duše, produkovaného ve velkém. Dalo by se téměř říci z hříchu, který pozbyl veškeré originality. Oni přijímají zlo, ne tím, že říkají ano, ale protože nedokážou říci ne. ** Což je tedy u audiobooku trošku prekérní a musel jsem sáhnout po kdysi získaném e-booku. Kdo holt nemá v hlavě, musí použít funkci vyhledávání. Viz provrtané kameny a zelená mast na úplném konci knihy.... celý text

Čarodějky na cestách 1996, Terry Pratchett

Za právo vzdorovat příběhu! Za možnost rozhodovat se bez vlivu druhých! Za svobodnou vůli! Za pohádky bez pohádek! ...a také příběh, kde je hranice mezi dobrem a zlem (resp. mezi hrdiny a padouchy) tak tenká, jako je rozdíl mezi pohádkovou žábou a princem (tedy někdy skoro neznatelná). Kde se hlavní hrdin(k)a prakticky neukáže a není ani tolik důležitá. Kde můžete být čímkoli bez ohledu na tvar - a to jak ve smyslu tvarismu, tak "přeměňování", které by si ale profesorka McGonagallová do rámečku rozhodně nedala. Kde je důležitá znalost zeměplošského esperanta, vúdú i cizozemské kuchyně. A kde příběhy touží po šťastných koncích, ale kašlou na to, kdo šťastně skončí... PS: Pátá hvězdička putuje Zuzaně Slavíkové a celému týmu zodpovědnému za skvělé zpracování Čarodějek do formy audiobooku. Všechna čest, zdaleka nejen hlasy všech čarodějek jsou nezapomenutelné.... celý text

Byl jsem posledním císařem čínským 1990, Pchu-i (p)

Z věků, které jako by začínaly na přelomu prvního tisíciletí (pohledem Středoevropana). Od vzájemných vražd ("bratrů Přemyslovců") přes ("napoleonskou"/"německou") okupaci, loutkové státy a občanské války, vojenské státy, japonský imperiální nacionalismus a čínský poválečný komunismus 20. století až po zakončení jako z Velkého bratra. A to vše v relativně krátkých 70 letech. Zkrátka, jak by řekli Číňané, "zajímavé časy"... Je to jako nějaké sci-fi s promíchanými časovými linkami. Není to ale jednoduché čtení. Napřed je nutné se prokousat opravdu velmi zmateným a složitým úvodem* se stovkami čínských jmen a kde jsou opakovány a zároveň vynechávány i klíčové informace. Také je potřeba znát základy čínské historie (nebo jako já googlit ostošest). Skáče to totiž v rocích sem a tam. Orientace tak může být dost obtížná, protože ty nejdůležitější události jsou zmíněny jen názvem – něco jako by kniha o českých dějinách zmiňovala mnichovskou smlouvu a následující okupaci, ale nebylo popsáno o co šlo a jak to probíhalo, pracuje se jen s následky. Takto třeba chybí klíčový konec čínské občanské války (a Kuomintangu), ale v Číně ho "přeci všichni znají". Odměnou je ale neuvěřitelně pestrá paleta informací zdaleka nejen o čínském císařském dvoru před sto lety (množství intrik, uplácení, boje o moc...). Vše je sice psáno velmi odosobněně – o rodinném životě Císaře nevíme skoro nic, snad jen že se jedna manželka rozhodla rozvést a obě hodně utrácely, náhodou je zmíněno, že měl císař i dceru – ale zároveň z toho má čtenář dojem jako z nějaké vymyšlené pohádky. Člověk by nevěřil, co mohlo být realitou, navíc v kulturně odlišném prostředí. A k tomu s přibývajícími roky přibývají věty, které byly očividně přidány pod dohledem komunistické Číny (zdá se mi, že mají i trochu jiný styl a tak nějak se tam nehodí?). * Přičemž nemyslím velmi dobré úvodní vysvětlující slovo překladatele, kde je kniha uvedena do kontextu doby, jazyka i politické situace. Co jsem se tak dozvěděl a zapsal si já? - Jste císař, středobod všeho. Ostatní jsou nehodní služebníci a vy pán deseti tisíce let. Kolem vás se děje množství intrik, vy ale víte jen to, co vám řeknou učitelé. Jste centrem světa, o kterém nevíte nic. A ještě jste hlídáni a omezováni extrémně konzervativní (resp. zároveň na statutu quo vydělávající např. rozprodáváním uměleckých sbírek) Palácová správa. Jste císař, přesto otrok rodu, správy a později Japonců. - Co byla Bible Mandžukua? Manifesty císaře, které se museli lidé učit nazpaměť a kdokoli nepohodlný mohl být obviněn na základě nesouladu se slovy nebo větami císařských manifestů. Což byla vlastně jediná práce za 13 let tamní vlády. Navíc císař je ani nepsal sám – jako předtím nikam nemohl, nic nesměl, zjednodušeně měl nadvládu pouze nad svými sluhy, čehož zneužíval. - Čína a její role ve světové politice – imperiální politika v Číně (německá kolonie, Boxerské povstání), období první světové války i to, že v prvních letech republiky neustále probíhala občanská válka různých klik a vojenských vůdců (Warlord Era). - V roce 1917 bylo poctou získat právo vjíždět do Zakázaného města koňmo, nebo nosit žlutou vestu. - Až do roku 1912 býval udělován trest smrti za zradu, a to za nenošení povinného copu. - V císařském paláci se servírovaly desítky až stovky chodů při každém ze dvou jídel, nikdo je ale nejí a jsou dělány jen na efekt. Samotný císař měl třeba za měsíc sníst 240 kusů drůbeže, ale nesnědl je nikdo. - V co věří palácoví eunuši a jak moc šmelí s penězi? Prakticky ve všechna asijská náboženství naráz. A čím výše byl eunuch postavený, tím šmelil víc a chytřeji. ...a taky to, že cenzoři v Číně nejsou to, za co je bereme tady, že císařovna za rok spotřebuje 300 kuních kožek, že se císař kojí do 9 let, jak krásně se dá pojmenovat ulice/dům/hora (mj. palác nahromaděné vytříbenosti), jak rychle se dá někoho zbavit (dát mu trojnohou židli a když se neudrží, tak ho popravit za pohrdání majestátem), že se povinnému doprovodu císaře dalo ujet jen na kole, jak překvapivě středověké/zastaralé byly zvyky císařského dvora na přelomu 19. a 20. století (otroci, bití, mučení, popravy, medicína, vyučování...). CITACE: Všechno v Zakázaném městě pro mě bylo názornou učební pomůckou. Říká se, že císař Čchien-lung kdysi stanovil, že nic v paláci se nesmí ztratit, kdyby to mělo být třeba jen stéblo trávy. Aby se přesvědčil, že jeho slova se stala skutkem, položil na stůl v paláci několik stébel trávy a nechal je denně přepočítávat. Říkalo se tomu „stéblo trávy jako vzor“. Po celá ta léta, co jsem žil v paláci, leželo těch šestatřicet suchých stébel stále ještě v Síni pěstění mysli v malé nádobce z cloissoné. Ta hromádka suché trávy ve mně kdysi budila nekonečný obdiv k tomuto mému předku, a současně i bezmezný hněv a pohrdání vůči Sinchajské revoluci. Neuvědomoval jsem si, že z těch suchých stébel, která tu zůstala po Čchien-lungovi, neubylo sice ani jediné, zato ze země porostlé čerstvou trávou, z té země, kterou tento veliký císař zanechal svým potomkům, ukrajují „spřátelené mocnosti" kousek po kousku tisíce čtverečních mil. Plýtvání na císařském dvoře nelze už dnes přesně vyčíslit. Z materiálů sestavených Palácovou správou vyplývá, že ve čtvrtém roce Republiky (1915) dosáhly výdaje dvora víc jak 2 790 000 liangů, a i když se v následujících třech letech neustále snižovaly, představovaly nakonec stále ještě 1 890 000 liangů. S mlčenlivým souhlasem republikánských předáků vedla nepatrná skupinka lidí se mnou v čele dál svůj dřívější honosný a příživnický život, živený potem a krví prostých lidí.... celý text

Muž z vysokého zámku 2007, Philip K. Dick

Znovu neuvěřitelný mix. Dick v knize čtenáři předkládá hned dvojí - a zároveň uvěřitelné - alternativní reality. A obě se od našeho světa liší, ať už velmi viditelně výhrou Osy (té je věnovaná velká část knihy) nebo v druhém případě nadvládou Británie (jakási bližší alternativa našeho světa). Do toho se přidává čínská mystika, něco alternativního tajemna, sci-fi prvky (od kolonizace Sluneční soustavy, po obří projekty - jak vlastně pojmenovat vysušení a zúrodnění Středozemního moře?) a drsnost vyplývající z nadvlády nacistů, kde se mluví o otroctví, zabíjení, ale i celokontinentální genocidě. V celé knize ani tak nejde o příběhy jednotlivých hrdinů, které se mnoho nemíchají, ale o samotný alternativní svět, který Dick jejich prostřednictvím tvoří. Vymyšlený je totiž velmi dobře a jeho popisu je věnována velká část knihy. Nejde mi přitom o filozofické pojetí knihy, které někteří čtenáři v knize nachází. Z pohledu milovníka alternativních realit, kde se Muž z vysokého zámku řadí velmi vysoko mezi mé oblíbené knihy Otčina, Plan D nebo Židovský policejní klub, mi jde především o propracování reálií, historie, zapojení jazyka a náboženství, kde lidé opravdu žijí a kde na čtenáře teče hutná atmosféra plnými vědry. Nejde o dystopii, ale o reálně vypadající odpovědi na tolik časté myšlenky "kdyby"...... celý text

Bílá nemoc 1948, Karel Čapek

Ze čtení až mrazí. Když člověk ví, že Čapek napsal Bílou nemoc v roce 1937, je jasné, na co odkazuje a před čím varuje. Stačí ale vyměnit jen pár slov za aktualizované termíny (například Čapkův anarchismus za dnešní terorismus apod.) a na mnoho světových vůdců (či situací v mnoha zemích) by se text jako varování dal použít i dnes. I proto, že jde o divadelní hru, je čtení velmi svižné a vše směřuje k jasnému a silnému konci. Čapkův přístup je tak ve své koncentrované divadelní formě až neuvěřitelně pesimistický. Je ale velmi pochopitelné proč a svou kritikou se strefuje velmi cíleně a nadčasově... Dovětek z roku 2021: Kdybychom tak věděli v roce 2019 (kdy jsem knihu četl), co víme dnes. Ještě aktuálnější než dříve, bez ohledu na téma nemoci...... celý text