puczmeloun přečtené 446

Solaris 1994, Stanisław Lem

Lemův styl mi opravdu sedne. Je velká radost jeho texty číst a i když je Solaris tématem a laděním jiná než skvělé Příběhy pilota Pirxe , má hodně co do sebe. Dodnes jsem viděl jen poslední film podle knihy natočený a byl jsem velmi příjemně překvapen, že má v sobě originál ukryto mnohem víc témat a dominantní nejsou zdaleka jen ony známé kopie. Výzkum celoplanetárního organismu v Lemově pojetí je víc než vědecký a člověk by až věřil, že solaristika je reálná. Navíc stejně jako u Pirxe, i tady jsou popisy řádně rezavé, ušpiněné desetiletím provozu, plné olejových skvrn, různých zápachů, světel a nepořádku z dlouhodobé lidské činnosti. Tak, jak to oproti "čistým" sci-fi filmům v realitě opravdu bývá... Jediná věc, která snad na Solaris nemusí úplně všem sednout, je nedokončení všech linek a ponechání některých otázek i nadále ukrytých ve stínech. Nemusím mít vysvětlení všech dějů, o to snad ani v knize nejde, ale dozvědět se trochu víc by mi nevadilo. Přesto, kvůli atmosféře prýštící z každé stránky, kniha Solaris za přečtení určitě stojí.... celý text

Star Wars: Vader / Stíny a tajemství 2018, Kieron Gillen

Je to krásně nakreslené a při čtení jsem měl opravdovou radost si stránky, panely i detaily prohlížet. Užíval jsem si nové planety, lodě i využití starých známých lokací, ras a postav. Bohužel oproti předchozímu dvou-dílu "Skywalker útočí - Zúčtování na Pašeráckém měsíci" ubývá srozumitelnosti a lineárnosti příběhu a naopak přibývá odkazů na už velmi rozsáhlý vesmír Star Wars. Tedy pokud zná člověk jen filmy, může ho překvapit, že některé - a to i velmi významné celoplanetární - události už se staly dříve "někde jinde" a autor komiksu počítá s tím, že to víte. A jde o velmi proměnlivou směs od kreslených (dětských) seriálů i některé z knih, stejně jako důležité akce i drobné detaily (planetární genocida, skupina bojových droidů nebo postava). Může se tak stát, že příběh nějak začne, pokračuje odkazem na předchozí komiks Skywalker útočí, přeskočí tam zmíněnou událost, pokračuje na jiném místě a odkáže na jinou dříve vydanou knihu nebo seriál. A pak zase pokračuje jinde a jinak. Toto "přeskakování" se pak výrazně zmenší ve druhé části věnované Stínům a tajemstvím, které je příběhově mnohem povedenější, i tam se ale na sebe vrší další množství nových planet, jejich měsíců a všelikerých jmen. Otevřený internetový prohlížeč (díky moc autorům Wookieepedia) nebo podrobná znalost vesmíru Star Wars je tady rozhodně nutná. Je to tak krásně zpracovaný komiks pro čtení, ale někdy nesmyslný na pochopení. Přesto díky kresbě je velká radost ho číst a k některým stránkám se i opakovaně vracet. PS: Spojení R2-D2 a C-3PO s vražedným virem z červenotrpaslíkovského dílu Karanténa je k popukání a moc mě bavil :) "RIMMER: Pan Filuta se teď moc zlobí. Neměli jste mu utéct. Co s nimi teď uděláme, pane Filuto? PAN FILUTA špitá něco RIMMEROVI do ucha. RIMMER: Ale to by asi nešlo! Kdo by to pak uklízel?" (A teď si tuhle výměnu představte mezi dvěma droidy.)... celý text

1984 2021, George Orwell (p)

Velká klasika. Pamatuji si, když jsem knihu četl poprvé jako malý (nějakých 10 let po Sametové revoluci) a vůbec jsem nechápal, jak autor v době psaní textu věděl, co se bude (z jeho pohledu) dít o desítky let později v nějakém malém středoevropském normalizačním Československu, jak se budou soudruzi mezi sebou bavit a jak bude fungovat (zdaleka nejen) tajná policie, propaganda a totalitní válčení. Teď už je mi o mnoho let později jasnější, kde a jak informace "našel" a že nejen "komunistická" diktatura funguje v knize popsaným stylem. Vždyť ono i v textu samotném se dohromady plete oligarchie se socialismem a dalšími režimy. A dnes už mě ani nepřekvapí, že země "komunistického bloku" zdaleka nebyly první, které se snažily podobným způsobem ovládnout své obyvatele a upevňovat si moc těmi nejhnusnějšími praktikami. Při prvním čtení pro mě byl román 1984 jedno z prvních setkání s temnou politickou dystopií. Dnes už je ona knižní a románová temnota překryta četbou reálné historie. Ta je totiž často o mnoho hnusnější – příkladem je ta ze Sovětského svazu (Doba z druhé ruky. Konec rudého člověka) – nebo komunistické Číny (Hovory se spodinou). Přesto pro mě 1984 zůstává důležitou knihou plnou všeho, co by si současná i nadcházející generace měly číst a připomínat si tak, proč stojí za to demokracii chránit. Mj. i před těmi, co "nikdy neodejdou". A pak je 1984 taky unikátní svým jazykem, kde slovo "doublethink" (resp. newspeak) zlidovělo podobně jako Havlovo "ptydepe". V tomto pohledu je dovedení totalitního režimu ad absurdum až geniálním počinem. ----------------------------------- „To se ví, že jsem vinen!“ vykřikl Parsons a servilně pohlédl na obrazovku. „Snad si nemyslíš, že by Strana zavřela nevinného člověka?“ Jeho žabí obličej se uklidnil a dokonce dostal poněkud svatouškovský výraz. „Ideozločin je příšerná věc, člověče,“ řekl pompézně. „Je zákeřný. Zmocní se tě, ani nevíš jak. Víš jak se zmocnil mně? Ve spánku! Ano, je to tak. A já tak pracoval, snažil se hledět si svýho, vůbec jsem nevěděl, že mám v hlavě něco špatnýho. A potom jsem začal mluvit ze spaní. A víš, co mě slyšeli říkat?“ "Co mám dělat?" jektal. "Co mám dělat, abych neviděl, co mám před očima? Dvě a dvě jsou čtyři." "Někdy, Winstone, je to pět. A někdy tři. Někdy všechno dohromady. Naráz. Musíš se víc snažit. Vrátit se k zdravému rozumu není snadné."... celý text

Hovory se spodinou 2013, Liao I-wu

Už od prvních stránek naprosto neuvěřitelná kniha. Ten, kdo (stejně jako já) nestudoval dopodrobna čínské tradice, zvyky a chování zdejších ekonomicky nejslabších vrstev, musí být zákonitě překvapen tím, co všechno si může přečíst. Asi každý už slyšel o všemožných kampaních, které v Číně druhé poloviny 20. století směřovaly proti škůdcům, pravičákům, nepřátelům lidu, intelektuálům, členům věřícím ve Stranu, vedoucím kádrům, tomu, koho zrovna určil Velký Kormidelník, za lepší tavení železa, kulturní revoluci atd. atp. Ale je naprosto neuvěřitelné číst rozhovory s reálnými lidmi, kteří se setkali s kanibalismem, jedli k smrti hladoví i jíl a pak ho museli "šťourat" lžičkami z míst, kam slunce nesvítí, sami se stali cílem kampaní a tavili železo jako šílení, žili opravdový život zeměplošského Starého Smrdi Ruma, viděli draky, byli vesnickými císaři i obyvateli bouraných císařských center měst, chránili h*vna před krádežemi z veřejných záchodků, léčili se lidským mozkem nebo vodili po čínském venkově mrtvoly. A s tím, jak se kniha dostává ke konci, věnuje se víc i civilnějším "příběhům" (žebráci, vězni, městská chudina...), které už jsou pro Evropany pochopitelnější, ale přesto šílené - včetně toho nejfekálnějšího příběhu, který jsem kdy četl. Čínu zná každý, každý si o ní něco myslí a zná část její historie - tuhle zemi prostě nejde přehlédnout - ale její kultura, společnost a historie dokáže pořád ohromně překvapit svou odlišností, kterou by člověk ani nečekal. A podobně jako u sovětského Ruska (doporučuji knihu Doba z druhé ruky) mi prostě nejde do hlavy, jak můžou lidé pořád věřit komunistickým politikům a jejich ideologii, která na celém světě stála za smrtí a utrpením desítek milionů lidí. PS: Zároveň doporučuji k přečtení i autorovu druhou - podobně silnou - knihu Kulky a opium a tematicky doplňující román Čtyři knihy. --------------- Ke kanibalismu: "Existuje jedna taková návnada, které se říkalo "bonbónek". Byla to třaskavina potřená olejem a dříve se tím odstřelovali vlci. Teď už vlci nebyli, tak to začali používat na děti. Hladové dítko ucítí slastnou vůni tuku a chce se zakousnout, prásk a tělíčko se rozletí na kusy. Než přiběhnou vyděšení rodiče, zůstane po něm jen krvavá kaše." K pověrám: "Za všechno může ten velký divodrak. Nedlouho potom, co odešla, uhranul i švagrovu ženu, umírala. Vymítač draků říkal, že ji musíme dát lidský mozek. Švagr šel na hřbitov a vykopal ze zarostlého hrobu mozek mrtvoly a nakrmil jím ženu. Když se schovával pod mostem, slyšel draka, jak řve." Ke krádežím výkalů: "Dřív lidi v noci taky kradli hovna. Občas někoho chytila služba domovního výboru, zavřeli ho a zabavili mu kolo. Za Kulturní revoluce museli zloději výkalů citovat z Rudé knížky předsedy Maa. Všechno patřilo státu. Dřív nebyly k dostání chemická hnojiva, na vesnici se používaly přírodní, výkaly byly poklad. My jsme byli specializovaný úřad, měli jsme skvělé výsledky, výkalů jsme vybrali hodně a prvotřídní kvality, museli jsme se řídit pokyny vedení a posílat to do komuny Rudá záře. Ale to byla panečku značka! Když přijel předseda Mao v roce 1957 do Čcheng-tu, osobně komunu navštívil."... celý text

Projekt Kronos 2017, Pavel Bareš

Projekt Kronos je velmi čtivý, a to přitom rozhodně nevychází čtenáři vstříc – skáče se v čase, mezi postavami, v ději... Začátek je tak těžký a pokaždé, knihu jsem četl třikrát*, jsem měl pocit, že se dostatečně nechytám. Jak se ale začnou jednotlivé linky spojovat a propojovat, začíná to dávat smysl. Zmatení tak střídá nadšení z umně spletených časů. A s každým dalším čtením člověk zjišťuje něco nového. Když jsem se do knihy vrhl poprvé, mrzelo mě, že se na první pohled tvářila jako uzavřený příběh, ne vše se ale dokončilo. Čtenář pak ani nevěděl, jestli některé nedovysvětlené a nedokončené věci jsou "tajemné" schválně, nebo přijde ještě nějaké rozpletení. Teď, když je trilogie kompletní, ono prvotní překvapení mizí a naopak oceňuji, že jistou formu závěru to má. Ani tak si ale nejsem jist, co vše napsané je důležité i pro čtenáře. Respektive, zda ve své vcelku komplikované formě kniha neskrývá i některé důležité věci a spojení (je velmi jednoduché něco přehlédnout). Bylo by určitě zajímavé psát si jednotlivé otázky a zjišťovat, zda na ně autor postupně odpoví. Nebo porovnávat drobné náznaky. Jen nebýt tak líný :) Každopádně jde o dílo plné příběhových i grafických nápadů a té správné postapokalyptické atmosféry. Autor má dostatečný dar jazyka, že je čtení svého druhu zábavným akčním filmem. Divím se proto, že se kniha nesíří do ciziny. Na tuzemskou literaturu jde o nezvyklou úroveň promyšlenosti. A mimochodem, knihu jsem četl v roce 2018 a 2019. Teď v roce 2022 po více než dvou letech pandemie je dosti zvláštní číst o nákaze, karanténě nebo nechuti nosit respirátor... * Druhá kniha Kronovy děti je zdá se ještě o krapítek nepřístupnější a bez osvěžené znalosti prvního dílu nemá čtenář bez velmi dobré paměti šanci. Jsem zvědav na třetí pokračování Kronův odkaz, kvůli kterému pro jistotu začínám znovu od začátku.... celý text

Příběhy pilota Pirxe 1978, Stanisław Lem

Pro mě velké překvapení. Knihu jsem zahlédl v knihovně, sehnal si ji a očekával nějakou klasiku 70. let. Jenže Příběhy pilota Pirxe jsou psány lehkou rukou, dobře se čtou, neberou se tak strašně vážně (někdy jsou až vtipné) a zároveň se soustředí i na temnější témata. Navíc, i když je kniha původně z roku 1973 a některá vesmírná témata (technika, objevy...) už jsou překonaná, velká většina jich zůstává aktuální. Člověk si tak může vyloženě užívat skvělé popisy krajin Měsíce nebo Marsu, "nudy a rutiny" vesmírných patrol nebo mnoho let používané raketové techniky. Jako by byl autor přímo u toho. A pochválit musím i samotný styl příběhů, kdy jde o rozkrývání nějakých problémů/záhad na způsob "technických detektivek" Asimova a knihy Já, robot - rozdílem je ale civilnější a uvolněnější styl psaní, který mi velmi sedne.... celý text

Na hranicích Nadace 2011, Isaac Asimov

Bylo by to opravdu stylové zakončení celé série - takový povedený bonus k úvodní trojici, který nejen že přidává jedno úplně nové téma, ale taky odkazuje na knihy o robotech stejného autora a tím propojuje svůj vyprávěcí vesmír. Nebýt tedy toho cliffhangeru na konci, který bohužel (a skoro až zbytečně) odkazuje na nejméně povedenou knihu celé série.... celý text

Za oponou války: Zpravodajem nejen na Blízkém východě 2018, Jakub Szántó

Jsem opravdu rád, když knížka přesně odpovídá důvodu, kvůli kterému po ní člověk sáhl. Jakub Szántó je totiž jeden z lidí, kvůli kterým jsem šel pracovat do televize a je opravdu příjemné číst o "své" dřívější každodenní práci, ale v naprosto neporovnatelných podmínkách. Zvláště, když je vše napsáno čtivou formou zkušeného novináře a kde jsou spojovány zkušenosti zahraničního reportéra, skvělé znalosti místního prostředí nebo válečná (a revoluční) historie s osobními příběhy. Představení (nejen) Blízkého východu v krátkých podkapitolách* funguje velmi dobře. Stejně tak i větší otevřenost autora k zabarvenějšímu popisování stavu, než se hodí do reportáží (kdy je diváky hlídáno doslova každé slovo) a kde se dokáže ukázat a projevit i jeho osobnost. A hlavně, celá kniha není zdaleka jen o televizní práci, historii nebo válečných strojích. Krouží totiž okolo samotného "lidství", kde je jedno, jakého jste vyznání, národnosti nebo barvy pleti, ale záleží na tom, jakým jste člověkem a jaké zlo nebo naopak dobro ve vás je. A právě na reportérech je to ukázat... *I když struktura po většinu knížky opravdu pomáhá vstřebávat množství různých konfliktů propletených s každodenní prací zahraničního zpravodaje, ke konci už se některé podkapitoly začínají ve svých částech opakovat. Například se tak vracíme do iráckého Kurdistánu nebo jemenského Adenu. Vždy ale s něčím novým - tak, aby čtení stálo za to...... celý text

Nejlepší kandidát 2017, Stanislav Biler

Deštivé odpoledne kdesi na brněnském nádraží Adamov - jih. Při chůzi pod stříšku šlápnu do kaluže, ale co nadělám. Babička sice říkala, že mám mít nohy v suchu, ale jednou se nic nestane, když to budu ignorovat. Stačí, že mám zítra tenis s tím obchodníkem, co nám bude dodávat novou knihu o české politické scéně. Vašek? Jo, nějak tak se jmenoval. Ale je to lůzr. A ta kniha? Teda abych řekl pravdu, ona to bude spíš nějaká satira, ale prý ne moc vtipná. Spousta textu a rádoby vtipných hlášek z brněnských facebooků, ale ve výsledku vlastně jen snaha o parodii toho drůbežáře, který dnes vede tenhle stát. O řád hloupějšího. A místo premiéra je vlastně prezident. A má vášnivý vztah s malým kuřetem. No jo... Za chvíli mi bzučí telefon. Znovu píše pan Mirek. Prý jestli nezajdu na oranžovej svařák bez vína ale s vodkou. A že jestli na to nekejvnu, jsem buzerant a zpovykaný dítě plný alergií, co si nedovede pohlídat manželku. Odvětím, že už jdu na tenis a že jsem zrovna v Adamově. Prý že už to je můj trest. Sám ale zamlči, že je v Kuřimi. A že z toho gulagu už se nikdy nemusí dostat. Už po několikáté mi nabízí pojistku. Ne. Neskočím mu na to. Stejně nakonec zemřeme osamělí a v bolestech jako všichni okolo. Aspoň že dnes vysílají tu reality show, kde budou kandidáti na primátora synchronizovaně lézt z popelnic na papír. Koupím si k tomu sedmičku červeného a bude klid... Znovu se rozprší. Jenže je únor a místo deště mělo sněžit. Nebude to ta nařízená změna počasí od EU? Prý ochrana před meteoritem, ale já se zblbnout nedám. Jó Rusové, ti by věděli. Ale takhle bez sněhu zase nebudou mít vlekaři co žrát... Nechám to bejt. A v myšlenkách se dostávám k tomu, jestli to nebe nebrečí nad tím, jak špatnou beletrii v Česku máme. A já brečím s ním...... celý text

Druhá Nadace 2010, Isaac Asimov

Oproti předchozím dílům vlastně jen myšlenkové, dokončující, plné dlouhých monologů, dialogů a dalších (delších) rozhovorů. Pokud se něco stane, tak velmi rychle a často jen v pozadí. Opravdu zajímavé je tak pouze zakončení první a druhé poloviny knihy. Dává to smysl pouze jako doplnění celé série Nadace, samostatně stojící by kniha byla velmi slabá.... celý text

Vzpomínka na Zemi 2018, Liou Cch'-sin

Mnohorozměrná knížka. Ale ne pouze svými hrátkami s několika rozměry, ale hlavně svou stavbou. Už celá série není jen třemi navazujícími knihami a lineárně postupujícím příběhem, ale základ, na který se nabalí budoucnost a následně i nástavba celého vesmíru a prakticky neomezeného času. Z 20. století a příběhu jednotlivců v komunistické Číně se autor přes střet dvou soustav dostává až k celovesmírným tématům, fyzikálnímu filozofování nad samotnými přírodními zákony a božským civilizacím, pro které jsou hrátky s galaxiemi drobností. Třetí díl tak nejen že navazuje, ale doplňuje, rozšiřuje a vrací se. Do toho je nutné říct, že nejde jen o samotný příběh, ale kniha je prošpikovaná kapitolami "z historických knih", pohádkami na míru i malými krátkými odbočkami (zmínit musím několik velmi silných stránek o "střelci"). Takže i když má Vzpomínka na Zemi velmi velmi pomalý rozjezd a celý začátek může působit dojmem textu, který měl autor v plánu doplnit do předchozí knihy, postupně (a to se bavíme u knihy o 751 stranách) se rozjede v očekávaném tempu a končí tam, kde bych to ani nečekal. Velmi mě tak bavilo vymýšlet, kam autor směřuje, jaké zvraty vymyslí - a je skvělé, že jsem se trefoval jen s omezenou úspěšností a často jsem byl překvapen. Ve spoustě momentů jsem se tak při čtení zastavil a říkal si, "ty kráso", tohle už autor nemyslí vážně. Myslel a přitvrdil. Narazit na podobný text je tak vždy velká radost - sledovat jak někdo ve svém řemesle exceluje a jeho výsledky baví nejen jeho, ale i nás, čtenáře. Jsou dva druhy knih, které čtu bez dechu, po nocích a v jakémkoli volném čase, abych se dostal až ke konci. Jsou to buď jednoduché ale silné kusy, jako je Silo nebo Impérium. A pak jsou to hluboké knihy, jako je Hyperion nebo Vzpomínka na Zemi, kde člověk obdivuje originalitu a cítí jakýsi tíživý pocit, který ho žene pořád dál a dál... Neříkám, že by se některé věci v této knize nedaly vymyslet jinak a že by vše napsané mělo neprůstřelnou logiku... Ale... Na vědeckou promyšlenost a hloubku ústřední myšlenky temného lesa, dovedenou ke konci knihy až k samotným hranicím ne/možného, na tu asi nikdy nezapomenu. A člověku při myšlenkách na vesmírnou "prázdnotu" nebo čtení dalších sci-fi kousků už nikdy nedá spát...... celý text

Soudné sestry 1995, Terry Pratchett

Skvělé. Podle mě vlastně první opravdová Zeměplocha - na předchozích dílech se Pratchett rozepsal, vybrousil styl, stanovil určité hranice a pomalu začal svůj svět zaplňovat (možná Mort už se blížil ideálu). A teď už jede svým klasickým stylem plným humoru, obřího množství odkazů, pomrknutí i větších šťouchnutí. Kdy mnoho z nich asi člověk ani nemá šanci odhalit - např. Shakespeara jsem nikdy nečetl a v divadle/TV viděl jen část z jeho děl. I tak ale člověk nemůže nemilovat popisy vládnutí, debaty o zemi, divadle, hrátky se symboly a stereotypy (lidskými i pohádkovými). Je až neuvěřitelné, co všechno se do knihy o jednom klasickém čarovném příběhu vejde za množství témat. Tohle je Pratchett, jak ho mám opravdu rád...... celý text

Impérium 2018, Roman Bureš

Propast času aneb Jak z válečného futuristicko-historického sci-fi dojít k ekologicko-autoritativní utopii ve třech knihách... A samotné Impérium? Méně boje* a naprosto nekontrolovatelné výboje fantazie, kdy si autor viditelně užívá, co, o kom a jak může psát.** Je proto velkou zábavou sledovat, jak se nám před očima už známý svět dál proměňuje, zaplňuje a odhaluje***. Kromě vlastní imaginace jsou navíc povedené i odkazy na současnost, kde se střílí doslova na všechny strany. Je to proto až dechberoucí čtení. Jasně, vše i přes všelijaké odbočky směřuje k jasnému cíli, člověka některé zvraty nepřekvapí a s jistou znalostí mezinárodní politiky si jde například tipnout, kdo je hlavní padouch (byl to on :), ale i tohle (nebo spíš právě proto) je ve svém žánru skvělé. Za mě velmi povedené zakončení... A člověk si až říká, jestli náhodou ještě nebude jeden díl, kam už se zapojí celý svět (až na pár zmínek jsou ještě celé neobjevené kontinenty ;-). * Což je oproti knize Císařovna dobře a Impériu to jen svědčí. ** Vše je navíc zpětně odůvodněno - bod pro autora :) *** Začátek, kde se míchá úplně nové s připomínkami starého, je u mě dalším plusem této knihy. Jak nenápadně připomenout minulé děje, ale zároveň bavit ještě nepoznaným.... celý text

Asanace 1990, Václav Havel

Pro mě úplně první čtení tvorby Václava Havla, tedy v hodnocení spíše půlhvězdičku přidávám*. Líbila se mi civilnost, jasné směřování a zároveň přesné cílení scénáře (jde o divadelní hru). A to, že symboly jsou tady viditelné a jasné. Když se mluví o feudálech na hradě, kteří kdysi vládli podhradí a uzurpovali ho, následuje o pár stránek dál jasná ukázka toho, že i současné směřování obce a její budoucnost je plánována z uzavřeného hradu (a tajemníkem/feudálem Myšákem/Husákem s pomocí inspekce/inkvizice). Kde ti nepohodlní končí v hladomorně a kde věty jako "pokrok s lidskou tváří" nebo "Ať zhyne asanace! Sláva životu!" odkazují na československou komunistickou minulost** nebo snad i konkrétněji na proměny společnosti okolo roku 1968***. Takový "kapesní experiment", kde roky jsou dny a měsíce hodiny. Na druhou stranu si nechám chvíli na přemýšlení o tom, že i Havel používá v tuzemské tvorbě donekonečna zdůrazňované téma lidských vztahů - nešťastných/neopětovaných/zašmodrchaných/v trojúhelnících atd. (a pro mě proto v tomto pojetí téma někdy až otravné). A to, jak moc to celé hře ve výsledku ne/pomohlo. Na druhou stranu to ale zapadá do konceptu "Pražské jaro v kostce", kde samozřejmě velké dějinné události ovlivňují i jednotlivé lidské životy. A zároveň by mě ještě zajímala ne/účelnost toho, že členové milostného trojúhelníků jsou pojmenováni jen křestním jménem a zbytek příjmením/funkcí (i když ani to vlastně neodpovídá stoprocentně). A to, proč autor používá cíleně černochů - byli v českých podmínkách vůbec podle autorova přání v divadle obsazeni? Podle dohledatelných záznamů minulých provedení si myslím, že ne... * Nemám tak teď s čím srovnávat - snad jen s povedenějším nedávno čteným divadelním scénářem v knize Drak (Jevgenij Lvovič Švarc). Tu stejně jako Asanaci doporučuji - obojí se zabývá otázkami totality a jejími proměnami. ** V době psaní scénáře v roce 1987 stále až příliš přítomnou. *** "Nepoznal okamžik, kdy se svoboda mění v anarchii. (...) A tak se stalo že dobrý úmysl posílit autonomii (...), více přihlížet k mínění lidí (...) se v hysterické atmosféře neregulované diskuse zvrhl v pravý opak: šířil se zmatek a nakonec se tu přestalo pracovat vůbec."... celý text

Převážně neškodná 2002, Douglas Adams

Proč ne. Jako zakončení drsné, ale dobré. Po hodně civilním pokračování [book:Sbohem, a díky za ryby|6492593] se dostáváme pryč ze Země, má to znovu nějaký ucelený příběh, dojde na sjednocení příběhových linek (v hutné pointě) a i když je to "trochu" temnější, jednotlivé části příběhu za to stojí – mj. věštci, Sendvičář, Král*... Na první dva díly trilogie to ale ani tak bohužel nestačí. I když se totiž autor ohání Naprostým a všeobecným mišmašem, je zvláštní, jak rychle se zahodila předchozí kniha (jako by do série ani moc nepatřila, nebo s knihami byly původně jiné plány) a ne/existence Země i (postav z) různých paralelních vesmírů je snad jen zdánlivě (?) náhodná a náhodně používaná. *Moc se mi líbí, že podobný i podobně dávkovaný vtip je použit i v mé oblíbené knize [book:Dobrá znamení|6255093].... celý text

Sbohem, a díky za ryby 2002, Douglas Adams

Příběh se najednou stává neuvěřitelně civilní, ale příčetnost rozhodně nepřichází. Autor si se čtenáři hraje, něco slíbí, něco zmíní, něco otevře, ale pak to nesplní, nedořekne a (zdánlivě?) bez pointy pokračuje dál. Já bych ho hnal... Cítím tam něco z Holistické detektivní kanceláře Dirka Gentlyho – i zdánlivé nesmysly a drobnosti mohou mít smysl a často se propojují. Jenže, v tomhle případě knížka dojde až do konce bez konce a nic z toho opravdu zásadního se nespojí. To důležité (myslím pointu se Zemí, nikoli Boží poselství) se mihne skoro nepovšimnuto ve dvou větách. Slabý díl, který je spíše spojením (ne)povedených gagů, vtípků a scének... ...a stejně jako u předchozího dílu přidávám hvězdičku za interpretaci Vojty Kotka, který celé té bláznivé nesmyslnosti přidává v audioknižní verzi trochu té zábavné příčetnosti.... celý text

Drak 1962, Jevgenij Lvovič Švarc

Velmi dobrá jednohubka plná skvělých momentů (popis souboje je z nich nejlepší...), které odkazují na totalitní režimy, chování (nejen) jejich představitelů, ale i na to, "co" přichází po nich. A doplněné o skvělý úvod A. Mitrofanova a přesný doslov tnoucí i do ran dneška, nejde než doporučit i dalším čtenářům. Zvláště těm, kteří se na dnešní vývoj (nejen domácí) politiky dívají spíše kriticky. Navíc, vzhledem k tomu, že jde o scénář divadelní hry, čte se to velmi svižně. Rád se ke knize zase někdy vrátím.... celý text

Harry Potter a Ohnivý pohár 2001, J. K. Rowling (p)

Zatím nejméně povedený díl. Přišlo mi to natahované a plné otravných situací*. Hlavní nápad - ohnivý pohár a s ním spojený turnaj tří škol - je dobrý, ale je ho tam strašně málo a táhne jen malé části knihy. Mimo to se totiž řeší milion podružností - "otročení" skřítků**, puberta všech nebo otravná Holoubková***. Konec knihy je pak jako u předchozích dílů velmi silný, s rychlým spádem a pointou. Jak se opravdu začne něco dít, Rowling ví jak a co psát. Být kniha kratší a věnovat se hlavnímu tématu, rozhodně je mnohem lepší. * Harry se chová jako hlupák nejen s "vejcem", trampoty se schodem, ples... ** Opravdu divně napsané. Pratchett téma v knize Pod Parou pojímá mnohem líp - a to je přitom jeho horší kniha. Nemluvě o tom, že tady je celé téma skoro zbytečně, protože nikam nedojde a odejde do ztracena, kde se k němu už autorka nevrací. *** Takovou novinářku by každý editor vyhodil. Tedy pokud není Denní věštec nějaký kouzelnický bulvár. Spíš se obávám, že autorku tehdy musel "honit bulvár", tak se z toho holt musela vypsat.... celý text

Star Wars Skywalker útočí - Zúčtování na pašeráckém měsíci 2018, Jason Aaron

Komiks napsaný přímo na míru fanouškům Star Wars. Důležité a oblíbené postavy, vesmírné lodě, létající (a kráčející) stroje, světelné meče, souboje... První část je tak krásně nakreslená, že spousty stránek by si člověk i zarámoval a někde vyvěsil. Veškerá akce je rychlá, přehledná, děj se zajímavě proměňuje a prolíná. Čtení je tak jedna báseň. Ve druhé polovině už sice tempo trochu zpomalí a řeší se i jiné, než intergalaktické problémy (tedy než Impérium vs. rebelové), ale přesto je i ta velmi povedená. Jen jedna věc mě sem tam trochu mátla - já mám sice Star Wars opravdu rád, ale nepamatuji si všechny vedlejší postavy a mimo filmů jsem toho ze "světa síly" moc neviděl. V komiksu se ale objevují i takové postavy, které jdou vygooglit, ale jinak o nich nic nevím. Konkrétním příkladem je lovec lidí z druhé poloviny (vs. známý Boba Fett z první poloviny a jeho povedená celostránková ilustrace). A některé věci člověk pochytí až při současném čtení souběžně vycházejícího komiksu "Vader - Stíny a tajemství", což není úplně ideální.... celý text

Nadace a Říše 2009, Isaac Asimov

První polovina knihy je silnější, víc mě bavily tamní zvraty a psychohistorické nápady. Ta druhá - mezkovská - už byla strašlivě upovídaná, a protože jsem před mnoha lety knihu četl, už jsem věděl onu hlavní pointu. Přesto mě Nadace a Říše bavila a vrhám se na další pokračování.... celý text