Radek99 přečtené 210

Rusovláska 2019, Orhan Pamuk

Kniha dvou částí a rozměrů - nejdříve klasický Pamuk, starý Istanbul, exoticky působící čistý příběh chlapce, který kope se starým mistrem studnařem studnu a zažívá první lásku, krásně se to čte a je až s podivem, že něco tak triviálně působícího může být tak čtenářsky atraktivní a dokonce i napínavé (i motivy - motiv studny jako Jmenuji se Červená, motiv všudypřítomných psů jako v Cosi divného v mé hlavě, motiv proměňujícího se Istanbulu atd.), ovšem pak přišel ten rozměr antické tragédie, všechny ty aluze k antickému prvku a reflexím pozdějšího západního umění, navíc v komparaci s východní tradicí a slovesností...a vůbec porovnání Západu a Východu, Evropy a Asie, mezi nimiž je Turecko geograficky, kulturně i mentálně rozkročeno...a to mne už trochu minulo...vyvrcholení knihy jsem pak chápal jako v kontextu antické tragédie logické (a průhledně očekávatelné), ovšem v kontextu dnešního moderního románu nelogické a neuvěřitelné, chce se mi napsat bulvární (on taky Pamuk asi ne náhodou onen závěrečný incident nechává reflektovat právě bulvárními novinami, seriozní deník by o něčem takovém spíše nepsal...). Škoda, z mého subjektivního pohledu, že nebylo záměrem Pamukovým rozvíjet zajímavou etickou linku ve variaci na Zločin a trest, tedy že se naplno autorsky neprojevil coby takový ,,soft" Dostojevský, a že namísto toho rozvíjel motiv antické tragédie i uvnitř svého textu, ovšem objektivně to lze pochopit, tu autorskou potřebu sebereflexe status qou ukotvení a historie i budoucího směřování Turecka, které se neustále rozhoduje, zda vykročit spíše k permanentní změně Sofoklésovy Evropy (Oidipus - syn zabijí otce, princip revolty, příchodu nového), či se naopak uchýlit k tradici a neměnnosti východních sousedů (Sohráb - otec zabíjí syna - princip utužení starých pořádků, potlačení změn, konzervatismu)...no a samozřejmě esence všeho výše zmíněného - Pamukův milovaný Istanbul v proměnách času...... celý text

Cosi divného v mé hlavě 2020, Orhan Pamuk

Asi jeden z nejlepších románů vůbec, co jsem kdy četl, kniha vynikající svou až neuvěřitelnou komplexností a hloubkou ponoru do reálií Istanbulu/Turecka a ohromující svým historicko-politickým kontextem - kde jinde se čtenář seznámí a nenásilnou formou pochopí tolik politologicko-etnicko-náboženských pojmů daného regionu - osmanská historie paradoxně plná náboženské a etnické tolerance, vznik moderního tureckého státu a jeho sekularizmus, postava a role Atatürka, ,,táty všech Turků", vojenské převraty a role armády, válečné eskapády s Řeckem o Kypr, Kurdové, alavité, rozmach i rozštěpení komunistických ideálů (marxisté a maoisté), pojetí a zásady sunnitské verze islámu, islamisté a jejich dnešní nástup, panturkismus alias fenomén alla turca, muslimské i turecké zvyklosti i tradice, a mnoho dalších fenoménů, v neposlední řadě vzestup a zásadní formativní proměna turecké megapole i společnosti na pozadí osobních dějin jedné muslimsky chápané široké rodiny původně z chudé Anatolie... V kontextu Pamukovy tvorby je pak zaznamenáníhodný tématický posun od istambulské smetánky k istambulské spodině a chudině, z istambulského centra na jeho periferii, z luxusních bytů ke gecekondu, přístřešku zbudovaného přes noc... Co ale dělá z Pamukovy románové fresky mistrovské dílo, je onen existenciální rozměr, který charakterizuje hlavního hrdinu a propojuje tak svůj román s velkými díly západní evropské literatury a filosofickým aspektem tvorby evropského intelektuála. Musím říci, že příběh Mevluta a jeho široké rodiny se hluboce zapsal do mé paměti...... celý text

Ladič 2017, Anna Vovsová

Až se ti zatočí hlava 2020, Ondřej Štindl

Ach jo, tohle je tak obrovsky promarněný potenciál, Ondřej Štindl je bezesporu kvalitní autor, osobně ho mám velmi rád (a proto jsem mu taky ještě dal šanci po minulé nemastné neslané knize a podpořil ho koupí nového románu), ale měl by se v textech většího rozsahu držet výhradně psaní filmových scénářů, jelikož v nich je z logiky věci upozaděno pásmo vypravěče a autorská řeč Ondřeji Štindlovi neobyčejně nabobtnala a nebál bych se napsat, že je k neprospěchu věci až velkohubá... Jinak nápad na knihu měl Ondřej originální, škoda jen, že více nerozvíjel původní nápad msty za nenávistné internetové komentáře a místo kladného hrdiny zvolil antihrdinu, evidentně chtěl stát nad věcí a při reflexi fenoménu rozdělené společnosti chtěl zůstat objektivní a nepřiklonit se na ani jednu stranu, problém je, že k dělící linii kosmopolité/národovci, která se vine a rozděluje celou západní společnost, tedy i tu naši, přidal ještě další dělící linii, a to dělítko po ose asociální buran/sociální empatický jedinec, proto mu oba hlavní antihrdinové knihy nakonec vycházejí coby spojenci, což mne ovšem jako čtenáře z té druhé poloviny občanů příliš nebaví, navíc se autorovi příliš nepodařilo ukotvit a uvěřitelně čtenáři podat motivaci obou postav, oba dva na mne působili jak z laciné pokleslé detektivky... Ondřej Štindl chce evidentně napsat něco zásadního a postihnout ducha doby, ale Zeitgeist mu paradoxně proklouzává mezi prsty právě tou snahou nepřiklonit se na žádnou stranu rozdělené společnosti, i když je jasné, na které straně autor ve skutečnosti stojí...naopak mám za to, že kdyby odkryl a vyložil karty a popsal Zemanovsko-Babišovsko-bolševicko-národovecké voličské podhoubí ve stylu svých filmových scénářů a rastrem náhledu na bolševickou totalitu, která probublává i ze současné vládní a hradní nomenklatury, jeho kniha by tak dostala ty ,,koule", které by ji tak rád dal svými stávajícími cynickými autorskými promluvami...... celý text

Plachetnice na vinětách 2020, Jiří Hájíček

Zatím nejslabší Hájíčkův román, přesto je to skvěle napsané a dobře se to čte, tyhle osudy fiktivní jihočeské vesnice Přídonice na bázi soužití dvou vesnických rodů, škoda jen, že si autor vybral coby ústřední postavu zrovna něčím tak nesympatickou a nudnou padesátnici Marii, evidentně chtěl řešit i své osobní téma stárnutí a obtíže vyrovnávání se s ním, ovšem ten letní románek s na jedné straně o třicet let mladším ,,Adonisem" a na druhé vysokou školou života vyučeným ,,praktikem" s tělem drsného dobrodruha a sportovce mi chvílemi připadal jak z nějaké červené knihovny. Škoda, že Hájíček spíše nerozvíjel své ústřední téma přerušení vztahu mezi lidmi a půdou či nenavázal na ,,vesnickou detektivku" a nevyvolal ducha temného stínu 50. let a kolektivizace, ten potenciál jeho příběh měl a já pořád čekal, že se to ke konci bude odvíjet tímto směrem. Bohužel neodvíjelo. Prostě teď přišel čas napsat vztahový román. Zajímavá je ovšem Hájíčkem opakovaně reflektovaná dichotomie české (a obecně západní) společnosti - na jedné straně kosmopolité, světoobčané, lidé odcházející do velkých měst a metropolí za vzděláním a později za prací, nomádi byvší doma kdekoliv ve světě, mluvící mnoha světovými jazyky a zpřetrhavší své kořeny s rodným místem, na straně druhé patrioti či lidé lokální, dobrovolně žijící na místě svých rodů a převzivší štafetu svých předků, svět města a vesnice, personifikovaný postavami Marie a Mirky (či její sestry Veroniky), Hájíček tak symbolicky popisuje i rozdělení celé naší společnosti a zřejmě poprvé se podle mého názoru přesouvá z pozice lokálů na stranu kosmopolitů (symbolické zakončení románu v kosmopolitním Berlíně atd.), což mi asi právě v jeho tvorbě úplně nesedí... Coby rodilý Krumlovák jsem pak taky stále docházel k poměřování realit fikčního světa románu a skutečného Krumlova a okolí, trochu mne iritovalo, když občas nějaká reálie neseděla (pískovna u Krumlova wtf?!), což je ovšem jen můj subjektivní problém :-) Každopádně fiktivní Přídonice ležící vedle cesty mezi Krumlovem a Kaplicí budou buď zamaskovaným Přídolím, nebo kompilátem obcí ležících kolem této silnice - Přídolí a koncový sufix vesnic Chabičovice, Mirkovice či Zubčice...a duch těchhle vesnic se autorovi, myslím, opravdu podařilo zachytit... Škoda nedořečeného, důvodů, proč otec tolik pil, co se stalo po ilegálním překročení hranic v Horním Rakousku atd. atd. Nejslabší Hájíčkův román, přesto byla radost ho číst... Děkuji...... celý text

Reprodukce 2019, Bernardo Carvalho

Nácek & holič 1997, Edgar Hilsenrath

Češi patří k Vídni aneb třicet dva výprav do Vídně v českých stopách 2014, Jiří Kamen

Stanice 11 2015, Emily St. John Mandel

Něco mezi narativně roztříštěným nelineárně vyprávěným žensky pojatým postapokalyptickým románem a červenou postapo knihovnou - ta linka hollywoodské herecké star byla skutečně otravná a evokovala bulvár... Největší devizou knihy je tedy to, že svým tématem rezonuje v dnešní koronavirové pandemické době...... celý text

Batoh, medvěd a osm kartonů vodky 2017, Lev Golinkin

Opravdu nádherná a působivá kniha! Silný biografický příběh židovských utečenců ze Sovětského svazu z konce 80. let minulého století a jejich strastiplná utečenecká anabáze napříč rozpadajícím se východním impériem se zastávkou v Dolních Rakousích a Vídni až po jejich šťastný příchod do USA, vysněné země mnohých utečenců. Lev Golinkin má bezesporu pozorovací i literární talent a jeho autobiografický román, byť mnohastránkový, se čte sám, autor coby koření totiž používá humor ve všech jeho odstínech a pro výsledný čtenářský dojem je to vskutku chutná ingredience. Navíc román je to nejen mnohastránkový, ale i vícevrstevnatý, psaný rastrem malého dětského hrdiny, pod nímž se ovšem skrývá komplexní náhled na utečeneckou tématiku (a to nejen ruskojazyčných židů). Tematicky se pak jeho kniha velmi podobá tvorbě mého oblíbeného autora Vladimira Vertliba, rovněž židovského utečence, který píše v podstatě o tom samém, tedy o osudech židovských emigrantů ze Sovětského svazu, jen s tím rozdílem, že jeho knihy jsou spíše existenciálně laděné a postrádají tedy onu humornou složku a rozměr - výsledný vjem je ovšem hodně podobný - osud židů je jedním z nejtěžších v historii lidstva... A právě tato kniha je médium, které nám umožňuje, alespoň z části, židovský úděl sdílet. Bezesporu výjimečný čtenářský zážitek!... celý text

Serotonin 2019, Michel Houellebecq

Diamantová holubice 2017, Adrian Hyland

Svým způsobem taková australská domorodá variace amerických noir detektivek, které proslavil především Raymond Chandler, psáno pohledem ze dna společnosti, všichni jsou zkorumpovaní, všichni, včetně hlavního hrdiny - v tomto případě hrdinky, holdují dennodenně alkoholu, všude panuje morální bahno a zákony se ignorují, jen domorodá civilní mutace Philipa Marlowa je schopna poplivanému právu a spravedlnosti zjednat nápravu... Tomu odpovídá i forma, autorův jazyk, záliba v drsnějších přirovnáních, lineární způsob vypravování, ich-forma, jízlivé, ironické i lakonické glosování hlavní hrdinky...autor prostě píše v intencích té staré drsné detektivní školy... Co oceňuji, je, vedle exotických australských lokací a pokusu o popis aboridžinské duše, především plastičnost a obraznost celého příběhu, fungoval (by) skvěle jako filmový scénář...... celý text

Muž, který stál v cestě 2018, Ivan Fíla

Velmi modré oči 1995, Toni Morrison

Opravdu silný příběh a originální zpráva o stavu USA v době, kdy v ní panoval ryzí apartheid, ovšem na téhle prvotině budoucí nobelistky Toni Morrisonové mi hodně vadila ta podivná forma a poetika, tedy věci, kteří ostatní zřejmě oceňují především. Další ceněný rozměr díla, tedy jazykovou rovinu, nelze posoudit, jelikož jsem knihu nečetl v originále.... celý text

Hnutí '68 na Západě: Studentské bouře v USA a západní Evropě 2004, Ingrid Gilcher-Holtey

Hodiny z olova 2018, Radka Denemarková

Hodiny z olova aspirují na nejvyšší literární patra, zjevně cílí do exkluzivní, experimentální literatury a je tedy pravda, že tenhle román by si zasloužil jazyk nepoměrně přístupnější čtenáři...u některých postav jsem si ani v polovině knihy nebyl jist jejich národností a tak se to má se vším...popravdě přemýšlím, jestli mi přečtení těch zhruba 730 stran za to stálo... Jak se mi líbily Peníze od Hitlera, tak z Hodin z olova mám silně rozporuplné dojmy...experimentální forma a styl textu, bezdějovost, spíše esejistická než románová forma, silná a komplexní obžaloba čínského, ale i obecně jakéhokoliv totalitního systému, pokus o reflexi našeho národního povahopisu a status quo, ale i banální feministické fňukání...... celý text

Teorie podivnosti 2018, Pavla Horáková

Postmoderně maskovaná červená knihovna kombinovaná s postupem četby velmi otravným snářem a sloupky černé kroniky (konstrukce, že dávné čarodějnické procesy ovlivňují genia loci i dnes je taky dost přitažená za vlasy), autorčin tvůrčí styl má navíc fejetonový (jak se dnes moderně říká ,,blogový") charakter (bezdějovost, kronika všednodennosti...), jemuž zoufale chybí nosný dějový oblouk. Zcela neuvěřitelný konec podtrhuje rozpačité vyznění. Posledních cca 50 60 stran už jsem měl problémy knihu dočíst... Za tohle se vážně dává Magnesia litera? Leda tak coby projev pozitivní diskriminace ženských autorek...... celý text

Mozek v kondici: Netušená síla střevních mikrobů a cesta ke svěžímu mozku 2016, David Perlmutter

Život a sny Anatolije Suchanova 2011, Olga Grušina

Umělecky velmi silná kniha, která je rozkročena hned mezi dvěma trochu nesourodými možnými interpretačními rámci - obžalobou oportunismu a kariérismu, který dobře známe i z českých reálií a naší socialistické minulosti (a bohužel i aktuální kapitalistické přítomnosti) a (pro evropské romanopisce tak příznačnou) chválou umění. Je asi na každém, co si z něj odnese, ovšem syntéza (dodnes poněkud opomíjené, o to však zajímavější a cenější) reflexe Sovětského svazu v éře perestrojky a metafora rozpadu imperia na příběhu rozpadu života jednoho vysoce postaveného bolševického aparátčíka a velký román na téma ruské umění, reflexí velkých postav uměleckého světa a jejich autorčiny interpretace je čirou čtenářskou radostí. Zvlášť když autorka disponuje tak brilantním jazykem plným metafor a přirovnání. Radost číst...... celý text

Vyhoštění 2007, Vladimir Vertlib