Radek99 komentáře u knih

Spolu se Zbabělci jednoznačně nejlepší Škvoreckého román. Román do značné míry postmoderní - Škvorecký v něm podává formou pokleslé literární produkce - detektivky - zprávu a svědectví o jedné z našich nejtemnějších historických epoch, o 50. a prvé polovině 60. let - o éře nejtvrdší komunistické totality, cenzury, politických represích a z toho vyvěrajícího oportunismu, morálního marasmu...pod tím je ještě schováno podobně bolestivé trauma - holocaust a strašná doba protektorátní, která si s budovatelskými 50. léty v ničem nezadá... Škvorecký mistrně mísí - tak typicky pro postmodernu - vysoké a nízké, na základech pokleslých žánrů tvoří skutečně silný umělecký vjem a mnohovrstevnatý román. Kniha oplývající nádherným jazykem, řadou různorodých aluzí, doslova intelektuální pastva, humor, ironie, záměrně tak trochu nespolehlivý vypravěč, který napříč knihou rozhazuje nenápadná vodítka, která se spojí v detektivním finále, přítomnost hudby a zjevné okouzlení jazzem, tak příznačné pro Škovreckého tvorbu, zábavná a přitom hluboká kniha s velkou výpovědní hodnotou týkající se naší kolektivní historické paměti...

2 29.11.2024

Hodně úsporná až minimalistická novela Noc je nepochybné mene tekel a Elie Wiesel byl ne nadarmo za své literární dílo = svědectví o hrůzách holocaustu nositelem Nobelovy ceny, ovšem nemohu se zbavit pocitu, že knihy našeho Arnošta Lustiga či třeba Jiřího Weila s totožným tématem jsou umělecky silnější a působivější...

2 15.09.2024

Popsat nějaké mezní období či temnou etapu dějin národa rastrem dětských očí je osvědčený a mnohokrát použitý literární model a Peter Pišťanek se s ním popasoval na výbornou - jeho Peter Achberger prožívá ,,idylické" dětství v jednom z nejhorších období česko-slovenských dějin, totiž v 60. letech 20. století, v totalitním období komunismu, vyrůstá bez rodičů, neboť bolševická diktatura rozdělila Evropu tzv. Železnou oponou, Peterovi rodiče emigrovali do nedalekého Rakouska a komunistický režim jim odmítl syna vydat a tak malý Peter vyrůstá u svých prarodičů - babičky a dědy, bývalého legionáře a prvorepublikového bratislavského kavárníka, kterému komunisti znárodnili (=ukradli) kavárnu a udělali z něj nuceně zaměstance ve vesnické hospodě. Život na slovenské vesnici 60. let je popsán velmi plasticky, autor pracuje až s jakousi fetišizací socialistické reality, jeho text obsahuje podrobné výčty všech dobových značek tehdejšího zboží týkajícího se dětského světa, sladkostí, bonbonů, zmrzlin atd. Pišťanek také naprosto geniálně postihuje to násilné přervání staletého míšení národů, jazyků i kultur uvnitř Rakouska-Uherska a propojení jihu Slovenska (ale i českých zemí) s Vídní a Rakouskem, přirozenými sousedy a ten zřejmý fakt, jak nám v porovnání s kapitalistickým západem obrazně ,,ujížděl vlak". Děj knihy vrcholí během tzv. Pražského jara, tání tuhých poměrů období komunistického dogmatismu a samozřejmě s následnou invazí vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 a s ní spojené vlně emigrace z ČSSR a dočasně propustných hranic. Velmi symbolická je pak závěrečná cesta z příhraniční Devínske Nové Vsi do Rakouska, stačí jen popojet jednu zastávku vlakem přes hraniční řeku Moravu, v podstatě banální cesta, ze které udělala komunistická Železná opona nedostižnou metu. A ještě je potřeba zmínit formální zpracování českého překladu knihy a její skutečně nádhernou obálku, odkazující k podobě papírových dobových jízdenek, ta se opravdu povedla...

2 02.09.2024

Marketingový slogan na přebalu knihy přirovnává autora k Michelu Houellebecqovi - a po přečtení románu musím konstatovat, že nějaká vzdálená podobnost mezi nimi skutečně je, minimálně tedy generační a statusová, zkušenost zajištěného stárnoucího bílého heterosexuálního intelektuála v zásadně se měnícím světě, filosoficko-etické úvahy (Vopěnka navazuje na Nietzscheovsko-Raskolnikovsko-Mersaultovskou tradici vraždy jiného člověka vyplývající z ,,mimořádného" postavení jedince) a především důraz na sexualitu stárnoucího muže v krizi středního věku determinovanou evolučním nastavení mužů jako takových - pro muže je univerzálně přitažlivá mladá žena/dívka, protože jedině s ní příroda garantuje mužům úspěšné rozmnožení, lékařská věda sice dělá hodně v posunu této hranice do čím dál pozdějšího věku (stejně jako křesťanské hodnoty naší civilizace udělaly mnohé pro monogamizaci partnerských vztahů), ale vnitřní rastr mužů tím prostě neokecá...a právě takový je i hlavní hrdina Vopěnkovy knihy Marek, jehož žena Blanka stárne a z jejich vztahu se vytrácí jeho pojivo - milostný život a sex - a Markovi se bytostně nechce čekat na vnoučata a klid stáří, k čemuž už je vnitřně nastavena jeho manželka. Coby muž podobného věku chápu ono poblouznění hlavního hrdiny mladou atraktivní pornoherečkou a vnímám knihu jako autentickou reflexi padesátníka, i když některé věci mi přijdou jako nevěrohodná autorská licence - třeba ono ekologické nastavení až fanatismus hlavního hrdiny podle mého není v naší generaci v Česku obvyklé, obvyklá je spíš klimatická skepse a odpor proti politice Green Dealu, to ale asi vychází z nastavení autora, pro kterého je tato agenda nějak důležitá. Jako vrcholně pokrytecký pak shledávám fakt, že hlavní hrdina sám sebe reflektuje jako člověka ohleduplného k životnímu prostředí, jelikož doma ve své vysoce pravděpodobně naddimenzované pražské vile ,,zhasíná a šetří vodou", fatálně ale přehlíží to, že se živí spekulacemi s kryptoměnami, jejichž těžení je extrémně energeticky náročné a tudíž neekologické, jezdí po Střední Evropě spalovákem sem a tam, tu na otočku do Hamburku, tu do Alp, vesele létá letadlem a coby vrchol ,,ekologie" plánuje koupit dceři ,,prales" na druhé straně Zeměkoule, čímž zcela popírá udržitelný koncept lokálnosti...

2 12.08.2024

Nejkonceptuálnější a zřejmě i nejlepší román týkající se novodobých ruských dějin, který jsem kdy četl. Sergej Lebeděv se narozdíl od přelakované verze sovětskou/ruskou státní propagandou dívá na ruské dějiny bez příkras - dějiny Ruska, ať už carského, sovětského, nebo nově ,,demokratického" jsou krvavé, plné násilí, imperialistických výbojů a válek, přemísťují se celé národy i ,,závadné" minority, lidé i torza rodin jsou vykořeňováni, hodnota lidského života je malá, téměř nulová, lidé se ztrácejí a mizí ze života svých blízkých i ze světa vůbec, zdárně přežívají jen ti, kteří se nějakým způsobem zapletou se státní mocí či tajnou policií. Dějiny Ruska jako dějiny NKVD/KGB/FSB. Dějiny Ruska jako výslednice vektorů souboje tří center moci - moskevského politbyra, armády a právě světa tajných služeb a tajné policie. Tohle platilo v éře Sovětského svazu a evidentně to dál platí i po jeho rozpadu. A právě do éry postgorbačovské zasazuje Sergej Lebeděv svého hrdinu - intelektuála, který jako jeden z mnoha doufá, že krvavá éra konečně skončí a ruská společnost se vydá ,,na západ", směrem k demokracii a dodržování lidských práv. Lebeděvův hrdina se živí tím, že vychází vstříc ruské celospolečesnké poptávce a za úplatu hledá ony ,,zmizelé" - pátrá nejen v archívech, ale fyzicky projíždí i torzo onoho legendárního Solženicynova ,,Souostroví Gulag" - vydává se do zapomenutých pracovních lágrů, projíždí okrajové bývalé satelitní republiky SSSR, kam sovětská moc deportovala nepohodlné, vydává se do válkou zmítaného Čečenska a jeho cesty jsou důkazním břemenem zločinů ruské moci i politiky. Přímka zmiňovaná v textu samým autorem pak propojuje SSSR s Ruskou federací: ,,Lenin - Stalin - Putin" - nic se nezměnilo, jen po rozpadu SSSR a Jelcinovském intermezzu se chápe moci centrum KGB/FSB a vytlačuje od moci armádu, což autor názorně ilustruje zatčením a soudním procesem s Martem...

Kromě mimořádného obsahu je velkou předností díla Sergeje Lebeděva i opravdu mimořádná formální stránka - autorův poetický jazyk plný obrazotvornosti, přirovnání a metafor, zvláště v popisech časté až lyrické pasáže (jde o lyriku zpravidla přírodní), velmi originální pásmo vypravěče, autorovo pokusy o jakýsi až magický realismus či jeho zaujatost pro ,,čtení za řádky", vidění neviděného, hledání smyslu v nejasných náznacích, v pouhých útržcích reality, ale také třeba náklonnost k fatalitě. A nutno pochválit i vskutku podařený překlad Libora Dvořáka...

6 24.07.2024

Letní valčíky jsou velmi dobrý román, který ovšem - zřejmě z marketingových důvodů - mate svou obálkou a především svým podtitulem a žánrovým zařazením ,,špinavá krimi", neboť o detektivku se rozhodně nejedná, možná tak v prvních několika kapitolách knihy, pak se ovšem děj odkloní od skutků a světa Bohouše alias Čurina a autor začne velmi podařeně (až mistrně) před čtenářem nastiňovat fresku jedné z nejtemnějších dob našich dějin, totiž šedavého bezčasí normalizace. Na osudech dvou rodin, jedné prorežimní oportunistické a druhé režimem perzekuované, se Edgaru Dutkovi podařilo velmi věrně popsat jak dobové reálie, normalizační ,,pěnu dní", tak i mechanismy totalitní moci i perzekuce, přesně takhle si na normalizační status quo našeho ,,gulášového socialismu" vzpomínám i já, byť jsem ho (coby teenager a čerstvě dospělý) zažil až v jeho pozdější fázi v druhé polovině 80. let. Zeitgeist a duch normalizace (autor děj ukotvil na její samý začátek, ještě před zveřejněním Charty 77) je v Letních valčících popsán opravdu věrně a nejen jednou z hlavních postav režiséra Evžena mi připomínal kultovní postavu Standu Pekárka ze seriálu České televize Volha, respektive jeho knižní předlohy z pera Karla Hynie.

1 07.07.2024

Červená knihovna špatně maskovaná mimikry rádoby rafinované detektivky. A ani aluze na život a dílo Agathy Christie to nezachrání...

14.06.2024

Jenda z nejlepších knih o bazální esenci Ameriky, o její kapitalistické podstatě založené na nezměrné pracovitosti a protestantské etice, jak ji formuloval slavný sociolog Max Weber. V „Protestantské etice a duchu kapitalismu“ je odražen Weberův obdiv k anglosaskému světu s jeho hospodářským úspěchem a politickou převahou, kterou reflektuje i Ethan Canin, narozdíl od Maxe Webera přidává ovšem ke svému pohledu i kritický prvek, spojený jak s fungováním kapitalismu, tak i politiky, obé má v knize tak trochu hanlivý podtón. Životní příběh Coreyho Siftera je vlastně až čítankovým popisem amerického snu a autor v knize črtá zajímavou paralelu mezi ním a postavou magnáta Liama Metareye - to ryze protestantské oddání se manuální práci, která člověka jednak dovede k bohatství (jako jeho otce), ale zároveň vytváří jakousi kotvu se smyslem a podstatou života, kořeny, které člověka podrží v obtížnějších časech...to odráží životy většiny mužských postav tohoto originálního románu. Ameriko, Ameriko je skutečně zajímavá reflexe Spojených států amerických 70., ale i 80. a 90. let minulého století a té obrovské změny, která se mezitím udála - změny fungování celé společnosti, změny fungování politiky, změny lidskoprávní. Pod povrchem dříme nejen vláda prezidenta Nixona a ohlasy a dopady aféry Watergate, ale i války ve Vietnamu a na ní navázané reakce - vzestup sociálního cítění, odborového hnutí, globálně pak celé levice, i mírových aktivistů, hnutí hippies a odmítnutí konzumního způsobu života (zastoupené rodinou a rodiči stážistky Trieste), opakovaného selhávání politiků a deziluze s tím spojená...fiktivní postava senátora Bonwillera je ukázkovým prototypem politika, který v sobě kloubí nadějnou i ryze temnou stránku. Hrabivost. Opojení mocí. Politik je někdo, komu musí občan-volič především věřit a přitom je politik právě tím, komu se věřit rozhodně nedá. Tenhle rozpor známe dobře i do nás... Opravdu výjimečný a objevný román, který bylo radost číst!

24.04.2024

Rozhodně čtivý mezinárodní kriminální thriller, který je vypraven po ose Londýn - Bagdád - Washington - Istanbul a dobře tak odráží dnešní globalizovaný svět a jeho významné předěly - ekonomické krize, mezinárodní terorismus, moc a bohatství bezskrupulozního bankovního sektoru, rozvrácennost třetího světa, světoobčanství dnešních nejen západních megapolí... Čtenářský zážitek ruší jen jediná věc - hodně špatná editorská práce a množství gramatických a pravopisných chyb, špatné interpunkce a překlepů...

2 29.02.2024

Žánrový popisek zde na databázi knih je nepřesný a zavádějící - nejedná se o román, nýbrž o ryzí literaturu faktu - kniha charakterem trochu připomíná slavné Solženicinovo Souostroví Gulag - Florian Huber tu podává na řadě konkrétních příkladů důkaz o rozvratu německé společnosti i rodin po konci druhé světové války, odcizení, existenční tíži, neřešených posttraumatických syndromech mužů vracejících se z fronty, což je věc, řekněme, pochopitelná i očekávaná, ale autor tu rovněž dokazuje, že proklamovaná poválečná německá denacifikace byla neúšpěšná, v podstatě šlo jen o formální proces, který se dal různě obcházet a nad kterým vláda kancléře Konráda Adenaura přivírala oči nebo ještě přesněji od nepříjemného tématu záměrně odvracela zrak - a to je téma zvláště pro českého čtenáře velmi aktuální, neboť jsme si tou samou kalvárií nefunkční/neproběhlé dekomunizace české společnosti po listopadu 1989 prošli/procházíme rovněž, což velmi negativně poznamenává i naši společnost...nomenklaturní komunista a soudně potvrzený agent StB v pozici premiéra země je morální zmar, ale zároveň jen vrcholek ledovce...

1 15.12.2023

Nepopiratelně jde o velký román - Joseph Roth v něm na pozadí příběhu tří generací šlechtického rodu von Trottů a jejich zvestupu i pádu vykresluje zásadnější civilizační zlom - zánik jednoho velkého imperia (konkrétně Rakousko-Uherské monarchie), ale i globálnější konec éry velkých mnohonárodnostních říší v Evropě a nástup menších národních států souvisejí s nově definovanými nacionálními idejemi, což umožnil katalyzátor v podobě první světové války (ovšem zcela neodvratně to nakonec v budoucnu vedlo k světové válce druhé, ještě mnohem devastačnější). Zajímavý je autorem skvěle vystižený a popsany stav bezčasí, které takovýmto zásadním civilizačním zlomům předchází, stejně jako celá škála jemných náznaků, nuancí a předpovědí, vycházející z intuitivního vnímání citlivějších jedinců (hrabě Chojnitzki atd.). Bezčasí má svou personalizaci navíc ještě v osobě opravdu předlouho vládnoucího panovníka císaře Františka Josefa I, který na trůnu strávil neuvěřitelných 68 let, a jehož postavu autor umistil do jakési dichotomie s linií rodu Trottů, především pak s postavou prostředního von Trotty - okresního hejtmana, který také nakonec přežije nejen svého syna, ale nepřežije ,,svou" monarchii. Celý román ve mne zanechal zajímavý otisk, který jako puzzle zapadl do skládanky k dalším dílkům podobným tématicky - kupříkladu stejně zásadní kniha našeho Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka by měla být zmíněna zcela jistě, neboť vhodně doplňuje a v mnohém (třeba sarkastickém pohledu na strnulost monarchie, její byrokracii, sociální nerovnost a nespravedlnost, národnostní útlak, nebo třeba i zkostnatělost a dekadenci C&K armády) i rozvíjí román Josepha Rotha...

2 05.12.2023

Mefistofelská literární variace, která může být snad kontroverzní pro čtenáře z katolického prostředí, pro toho nezaujatého je ovšem máločím objevná a literárně nic nového/převratného nepřináší - Leonid Andrejev prostě není ani Johann Wolfgang Goethe, ani Thomas Mann, ani Michail Bulgakov, abych jmenoval jen ty nejznámnější a literárně nejcennější autory děl, kteří zpracovali tématiku Satanova/Mefistofelova pozemského pobytu a interakce s námi smrtelníky...

5 22.11.2023

Navzdory bulvárně-clickbaitovému názvu a žánrovému vymezení na obalu (,,Sibiřská detektivka") jde o překvapivě skvělou a čtivou temnou (noirovou) detektivku s velmi plastickým popisem severouralského regionu a vykreslení bezútěšnosti života v současném postsovětském Rusku - rozpad impéria, rozpad hodnot, rozpad civilizace...plus onen pověstný východní alkoholismus...

5 23.07.2023

Předně - Jan Novák je můj oblíbený autor a jelikož vím, že jako imigrant v Chicagu, kde sídlila a sídlí největší česká komunita v USA, dlouho žil, myslel jsem si, že Těžký prachy budou další z řady reflexe nelehkého osudu emigranta, něco jako jeho Striptease Chicago, opak se ale ukázal pravdou - Těžký prachy ani okrajově nepopisují českou diasporu v Chicagu, ale postihují cosi jako duch Ameriky, spirit amerického čistokrevného kapitalismu - popis tvrdého údělu, dřiny, potu a krve, ale i amerického snu... V kontextu Novákovy tvorby překvapivě jiná, ovšem neméně skvělá kniha - svým způsobem dokonce v dnešní době celkem opomíjený žánr - totiž reportážní román!

5 29.04.2023

Opravdu výjimečný a působivý román! Silný autobiografický příběh dětství a dospívání ve Skotsku 80. a 90. let 20. století - země sžírané sociálními problémy, masivní nezaměstnaností a všemi destruktivními doprovodnými sociálními jevy, především pak alkoholismem. Autor velmi plasticky vystihl alkohol coby drogu s obrovskými sociálními dopady, která ničí nejen samotného alkoholika (v tomto případě alkoholičku), ale i jeho rodinu, děti a sociální okolí. Zhoubný vliv alkoholu na osudy (nejen chudých) lidí byl podle mého dosud nejlépe popsán v románu Émila Zoly Zabiják, román Douglase Stuarta je ovšem minimálně stejně tak působivý a umělecky přesvědčivý. PS: Coby tzv. Husákovo dítě vyrůstající a dospívající v téže době, jen na druhé straně Železné opony, jsem si myslel, že tehdejší Československo bylo tím nejhorším místem na Zemi, okupovaná země obehnaná dráty vysokého napětí, aby obyvatelé nemohli utíkat z toho proklamovaného socialistického ,,ráje", při četbě tohoto románu se mi ale trochu pozměnil rastr - dospívat v socialistickém Československu nebo ve Skotsku během a po vládě Margaret Thatcherové nebyl zas tak zásadní rozdíl...

10 09.04.2023

Každá nová kniha Michela Houellebecqa je událost a nejinak tomu je i s knihou aktuální - románem z blízké budoucnosti Zničit. Legendární francouzská autor ji utvořil ze dvou zásadních zprvu nesouvisejících ingrediencí (definujících žánrové usazení), které v románu klade (v opakovaně zmiňované) ,,juxtapozici" nesouvisejícně vedle sebe - prvek politického thrilleru a prvek reflexe konečnosti bytí a úzkosti s ní spojenou. Žánr politického thrilleru převládá v první části knihy a je postupně vytláčen a nahrazován silně depresivním popisem předčasného umírání hlavního hrdiny, což ještě předznamenává neveselý osud jeho otce a mladšího bratra - až do úplného konce jsem čekal, že se linka politického thrilleru ještě objeví a nějak se uzavře (tipoval jsem, že se bude nějak týkat Prudence a novopohanských wiccanů rozesetých po státní správě), ale Houellebecq ji, jak se ukázalo, bez pointy nadobro opustil, což mne mrzelo, přišla mi zajímavá. Pro autora překvapivě celá kniha vyznívá jako pro francouzskou literaturu tak typická snaha o velký celospolečenský generační román s filosoficko-sociální reflexí, zajímavá mi přijde ta analogie se status quo u nás - fenomén rozdělené společnosti, střet progresivistického a konzervativního vnímání světa, tabuizace stáří a odkládání seniorů z dohledu vlastní rodiny, neochota potomků postarat se o vlastní rodiče, fatální rozevírání sociálních nůžek, opětovný vzestup nacionalistických a xenofóbních politických stran, marketingizace politiky, generace boomerů, společenská tolerance alkoholismu a v podstatě i obžerství, nezdravý způsob života, módní ezoterické a náboženské vlny, nihilismus evropského ateisty, strach z nicoty...tomu všemu jsem perfektně rozuměl, neb jsou to jevy známé i z české kotliny...a dá se říci univerzálně evropské. Převažující vjem z knihy je ale jednoznažný - něco tak smutného a depresivního už jsem věru dlouho nečetl...

7 23.02.2023

Neuvěřitelně nadčasové dílo, které má svou platnost i dnes skoro 50 let po jeho vzniku a bohužel se obávám, že bude platné i dlouho v budoucnu. John Maxwell Coetzee vepsal do románu Čekání na barbary hlubokou obavu z toho, že imepiální (potažmo státní) moc má potřebu vytvoření společného nepřítele i iluze ohrožení a přicházejícího nebezpečí jako v podstatě svou integrální součást, k barbarskému použití násilí i proti nevinným (a dokonce svým vlastním občanům) je pak už jen malý krůček... Tahle kniha je vlastně esencí totality, ať už imperiální, fašistické, komunistické, nebo obecně autoritářské - vždyť i mezi demokratickým a totalitním zřízením je jen slabá křehká stěna... Mimochodem umělé vytváření pocitu ohrožení se dá krásně ilustrovat i na našem současném politickém dění - rozdmýchávání obav z uprchlíků, z uprchlické krize, strašení pandemiemi, odkud to jen známe...

3 16.12.2022

Příběh ,,vietnamského Karla Köchera" je velmi zajímavá a originální kniha tří částí - první třetina je nevšední reflexí vietnamské války, druhá třetina navýsost zajímavá literární zkušenost emigranta a pohled na Spojené státy americké rastrem uprchlíka (což může připomínat třeba v tomhle směru podobné dílo našeho Jana Nováka nebo první americké filmy Miloše Formana) - obě třetiny byly čtivé a velmi mne bavily, problém nastal s třetinou závěrečnou - návrat do komunistického ,,ráje" byl pojat více umělecky a patrně měl radikálně odsoudit pomýlení komunismem a jeho ideologií, pobyt a převýchova v komunistickém lágru byl ale podán tak odtažitě, že jsem měl chuť konec knihy přeskočit... Tenhle bezejmenný antihrdina coby utajený komunistický agent naplnil svým literárním životem zažitou pravdu o tom, že ,,každá revoluce požírá své vlastní děti" a po vzoru řady revoltujících radikálů na závěr okusil svou vlastní ,,medicínu", stejně jako řada jiných komunistů - ne sice rovnou vykonstruovaný monstrproces s předem stanoveným trestem smrti (jako třeba Rudolf Slánský), ale jen ,,převýchovu" formou dlouhodobého psychického mučení, bylo to ovšem podáno tak, že jestli se měla dostavit katarze z karmického trestu, tak mne coby čtenáře bohužel minula...

1 24.10.2022

Skutečně silná a mimořádně působivá kniha, zároveň naturalistická, zároveň ovšem i empatická a obecně lidská, i když z mého pohledu jsou hrůzné dějiny otrokářství v jižanských státech USA trochu vzdálené téma a možná by mne více zajímal podobně naturalisticky laděný román třeba z období středověkého nevolnictví u nás nebo ještě dál do historie román o obchodu se slovanskými otroky v západní Evropě (s názorným ozřejmením, proč byl anglický termín označující Slovana (Slav) odvozen od slova otrok (slave)), Podzemní železnice má tak silné téma a je tak umně napsaná, že jsem ji s pocitem mrazení v zádech přečetl se zatajeným dechem a vlastně jediné, co mi na ní vadilo, byl ten fantasy prvek podzemní železnice pod celými Spojenými státy - chápu, že to má jakýsi symbolický rozměr a že to je metafora spletité sítě kontaktů, zapadlých stezek a skrýší, skrz ní se uprchlí otroci dostávali na svobodu na sever či západ USA, plus že samotný fenomén železnice je jedním z pilířů vzniku a existence samých Spojených států amerických a že si tedy i černoši svou vlastní železnici ,,zasloužili", mne jako čtenáře to ale trochu odvádělo od děje - nevylučuji ale, že pro jiného čtenáře, zejmána toho mladšího, bude mít motiv podzemní železnice svoje kouzlo - motiv železnice coby symbolické cesty ke svobodě...v příběhu plném mučení, lynčování, sadismu, okovů, pokrytectví a rasové segregace...

5 10.09.2022

Zdeněk Svěrák i zde drží svou vysokou laťku uměleckosti, zábavnosti i vhledu do lidského nitra, jako bonus ovšem přidává zajímavý experiment s formou - román v dopisech byl kdysi velmi oblíbený a hojně rozšířený (vzpomeňme Goethovo Utrpení mladého Werthera) literární útvar, dnes už ho autoři ovšem používají jako šafránu, je to takové Svěrákovo nostalgické ohlédnutí do minulých století, zejména toho 19., jistě ne náhodou právě doby života Járy Cimrmana - největšího Svěrákova uměleckého odkazu - do jehož divadla hlavní hrdina dopisního vyprávění Smrček zavítá...

10 12.08.2022