Radek99 komentáře u knih

Hájíčkův literární manuál ke krizi středního věku. Možná nejlepší kniha, kterou jsem na toto téma od českého autora četl. Škoda toho až hollywoodského happy endu na konci příběhu, který se Hájíčkovi připletl pod ruce odněkud z červené knihovny a v kontextu předešlých dvou románů byl dost překvapivý, jinak by se jednalo o jeho knihu nejsilnější a nejlepší... Hájíček ťal leitmotivem všech tří svých ,,vesnických" románů do živého - lidé se dnes svým městským způsobem života odtrhli od přírody (a konkrétně v české realitě je to ještě násobeno následky násilné kolektivizace) a zpřetrhání kořenů a pojiva mezi lidmi a půdou má nemalé následky, přičemž chronická nespavost je tím nejmenším... Půda, která je národním bohatstvím...a dnes slouží spíš jen jako předmět spekulací a developerského zlatokopectví; křivdy zaorané do lánů zcelených polí, přerušení stovky let dlouhé generace sedláckých rodů, odtržení od podstaty...místo obdělávání a kultivování našich vlastních gruntů sedíme jako hlavní hrdina Zbyněk celý pracovní týden před monitory počítačů a děláme práci, jejíž smysl je ne-li pofidérní, pak určitě ne na první pohled patrný...slovy sociologů ,,shitjobs" Je tohle smyslem života? Hájíček dovede být naprosto civilní a jeho vyprávění plyne nenuceně a jakoby nic, píše lehce a čtivě...a přitom zobrazuje naši (asi nejenom českou) realitu naprosto komplexně! Jiří Hájíček je opravdu zajímavý a hluboký autor a nebál bych se napsat, že se pomalu stává mluvčím generace Husákových dětí...minimálně těch z Jižních Čech. :-) Píše mi z duše...

15 24.05.2017

Jihočeská ,,detektivka" s kořeny sahajícími až do 50. let a s přesahem daleko přerůstajícím hranice regionu i naší vlasti. ,,Všichni dobří rodáci" geniálně maskovaní pěnou dní létem provoněné jihočeské současnosti a bezstarostnosti letních ,,prázdnin" i zatuchlým bezčasím okresního archivu... Příběh ilustrující fakt, že touha po pomstě může mnohdy přecházet z generaci na generaci. Silná kniha. Jiří Hájíček je jedním z nejlepších současných českých autorů, to bezesporu!

6 07.05.2017

Tíživost okupace Francie bravurně maskovaná za pseudodetektivní román s jasným filozofickým podtextem tázání se na základní ontologické otázky - ,,Kdo jsem?" a ,,Jaký je smysl toho, že tu jsem?" Patrick Modiano píše lehce, běh románu plave v ,,pěně dní", naléhavost a tíha doby se ale postupně vynořují, vždycky z nich ovšem zbudou jen špičky ledovce, ta pravá hrůza a tíha na povrch nikdy nevyplave, zůstane milosrdně pohřbena pod závějemi sněhu i lidské paměti... Velmi chytře napsané, osobně jsem ale měl trochu problém orientovat se ve všech těch cizokrajných jménech a místopisných názvech... Kniha mi svým charakterem a navozením pocitu ohrožení z mezní/přelomové doby připomněla aktuální palčivý francouzský román Podvolení od Michela Houellebecqa...bezstarostným rastrem hlavního hrdiny/vypravěče, tématem identity a jejího ohrožení, motivem všudypřítomného cizorodého prvku (Rusové, Jihoameričané, Řekové/muslimové), motivem vykořeněnosti...

2 07.05.2017

Michel Houellebecq ťal do živého. Žijeme ve společnosti, která má všechno, na kontinentu, který už přes 70 let nepoznal válku, těšíme se neobyčejnému blahobytu, bezpečí, hojnosti, bezbřehé svobodě, můžeme naprosto všechno...a přesto v téhle společnosti výrazně chybí pocit naplnění, smyslu, pocit štěstí... Dva nevlastní bratři, symptomaticky velmi vyhranění intelektuálové, a jejich nesnesitelná lehkost bytí na pozadí krize středního věku, na níž se Houellebecq pokouší nastínit příchod sexuální revoluce (personifikované jejich matkou) a její zásadní vliv na životní styl západní společnosti druhé půlky 20. století a popsat ve svých důsledcích destruktivní vliv této přespříliš liberální společnosti jak na svou základní jednotku - rodinu, tak i na nás, elementární částice složitého systému, který byl naprosto rozklížen, rozebrán na prvočinitele. Geniální analýza současného stavu společnosti postavené na extrémním individualismu a morálním relativismu. Fikce? Kdeže...

21 23.03.2017

K hranici rozhodně není jednoduchý román, žádné jednoduché čtení. Svým zjevně protikomunistickým (protitotalitním) podtextem a adorací silných mužských solitérů v opozici proti režimu mi kniha zvláště v druhé části dost připomínala ZATÍM DOBRÝ od Jana Nováka, jen její děj není tak strhující a nemůže se opřít o rovinu skutečných hrdinů (i když reálné události, jako je třeba čin Olgy Hepnarové či únos autobusu se studenty a pokus o překročení hranic do SRN, do svého fikčního světa Ondřej Štindl zakomponovává), postavy hlavních hrdinů a svět románu jsou ale ryze vyfabulované, spojnicí a osou procházející všemi třemi úrovněmi románu ovšem zůstává Praha, je to vlastně takový román o (nadčasovém) městě procházejícím historickými zvraty a dějinnými událostmi, které ani komunistická totalita nemůže zlomit...protože Praha je věčná...a nasákne do sebe vše, včetně okupací, válek, revolucí i totalit... Postmoderna se odrazila v koncepci románu, tři nezávislé dějové roviny jsou postmoderně propojeny a vše tu samozřejmě souvisí se vším, postavy spojuje nejen místo jejich pobytu, ale i (zprvu záměrně skrytá) společná historie, zatímco ale první part je zajímavý a díky hlavnímu hrdinovi-vlasovskému vojákovi originální (navíc v české literatuře dosud většinou opomíjený), a part druhý přímo vynikající a strhující, poslední třetí part výtvarníka-sanitáře Ivana je extrémně nestravitelný, neuchopitelný a hlavně maximálně nudný a nezajímavý...o transcendentálním dovětku nemá snad ani cenu psát...to Ondřej Štindl prostě nezvládl...

1 19.03.2017

Život je jinde! Román o tom, že revoluce potřebuje mládí a mládí revoluci. A tak trochu také román o mladém Kunderovi - básníku revoluce. O mladém naivnímu mladíkovi, který uvěřil revoluční ideologii. Té sofistikované ,,nositelce pokroku". Uvěřil učení o tom, že staré je třeba smést ve jménu nového. Podlehl duchu a nadšení doby. Román reflektující (opakovaná) selhání levicového intelektuála (navíc ta paralela se studentskými bouřemi roku 1968 v Západní Evropě!). Román o všech mladých básnících - buřičích, kteří chtějí měnit svět. O Jaromilovi, Jiřím Wolkerovi, o Arthuru Rimbaudovi, Lermontovovi... Milanu Kunderovi... Postmoderní román formou i obsahem, v roztříštěné postmoderní naraci, s postmoderně vševědoucím vypravěčem. Musí se nechat, že tohle je na Kunderovi obdivuhodné - že dokáže nastavit zrcadlo i sám sobě...a i když Jaromil na rozdíl od mladého Milana Kundery umírá, možná právě toto je nejvíc symbolické...abych použil slova Churchillova - kdo nebyl v mládí komunistou, nemá srdce, kdo jím ve stáří zůstal, nemá rozum...

6 05.11.2016

Čistě postmoderní hra se čtenářem - což je klad, ale zároveň i hendikep podobně koncipovaných postmoderních děl - už dopředu je jasné, že pletenec postav a příběhů, kde všechno souvisí se vším, je postmoderní konstrukt, svědčící sice o inteligenci a umu autora, ale právě v onom konstruktu čtenářsky zranitelný...není dobré, když si coby čtenář u thrilleru na konci řeknu ,,vlastně jsem to čekal"...

13.08.2016

Co by se stalo, kdyby v USA převládly pronacistické síly a Spojené státy tak vojensky nevstoupily do druhé světové války? Tuhle myšlenku rozvíjí vynikající fiktivní román Philipa Rotha o alternativní historii USA, v níž prezidentské volby před druhou světovou válkou nevyhrál Franklin D. Roosevelt, ale Charles Lindberg, zastánce americké politiky izolacionalismu...takový Donald Trump dneška... Roth mistrně rozehrává alternativní dějiny své země, přičemž největší devizou románu je zvolená dualita - velké dějiny na pozadí x všednodenní příběh vypravěče a jeho rodiny, obyčejných malých lidí, kteří jsou ovšem pro rastr vyprávění klíčoví svým původem - jsou to příslušníci židovské komunity - jak píše Roth kdesi v knize ,,tisíce křesťanských rodin si toho, co se právě děje židům, možná ani nevšimlo". Alternativní dějiny Spojených států jsou tak vlastně obdobou toho, co se dělo Židům v Německu ve dvacátých a třicátých letech, od fáze pocitu bezpečí a důvěry ve stát, po pozvolné a nenápadné vzdýmání antisemitských nálad, rétorické útoky představitelů establishmentu a vrcholné politiky, až po pogromy a zbavování občanských práv... Vypravěč knihy je malý kluk a pohled dětských očí Roth zvolil opravdu promyšleně, naivita a dětská nezkušenost dobře doplňují fiktivní běh amerických dějin...

6 05.08.2016

Palčivě aktuální politicko-náboženská dystopie, v níž Houellebecq mistrně popisuje stav, k němuž neodvratně vede ,,vítací politika" západních vlád. Řečiště Evropa, do kterého se slévá Nietzscheův nihilismus ,,člověka bez Boha", republikánský pilíř sekularizace státu a náboženství a z toho coby přímý důsledek plynoucí ateistický materialismus, vyhrocený individualismus, proces emancipace, s tím související krize a rozpad institutu rodiny a nastoupení generací ,,singles", únava, až zhnusení politikou, netečnost k věcem polis, uzavírání se do ,,bublin", samota, duševní i duchovní vyprahlost západního intelektuála (což všechno v sobě symbolizuje hlavní hrdina) a mnoho dalších vlivů (levicové antikapitalistické postoje kupříkladu) a věcí, je naplněno po okraj a příchodem milionů nových obyvatel s misijně-agresivní vírou, jakou je islám, se přelévá přes břehy a potápí starý kontinent... Analogie s Římskou říší je nabíledni. Provokativní je fakt, že Houellebecq konverzi domorodých Evropanů k nové víře nespojuje s vyššími důvody, ale prezentuje je coby hrubý oportunismus, světské radosti (polygamie, jídlo, plat atd.) převáží nad ideami, morálkou a zásadami...podmanění principem gulášového socialismu...v čemž spatřuji smutnou a pravdivou analogii kupříkladu s lety normalizačními u nás...

12 30.12.2015

Jedna z nejsilnějších a nejlépe napsaných knih-svědectví o holocaustu (ne nadarmo za ni Imre Kertész dostal v roce 2002 Nobelovu cenu). To umělecky a literárně cenné je v pootočeném rastru - celá ta hrůzostrašná anabáze je vyprávěna a vnímána očima nedospělého dítěte, konkrétně patnáctiletého židovského chlapce. Většina věcí je pak jinak, originálně, nečekaně, mnohdy úsměvně a ve výsledku smířlivě, respektive odevzdaně, jako by životní pouť Osvětim - Buchenwald - Zeitz - Buchenwald byla něčím běžným, prostě normální život, žádné emoce. Silný existenciální prvek je všeobjímající a připomněl mi třeba Camusova Cizince, ironie zase dává textu v podobném ranku literatury nevídané rozměry. Opravdu výjimečná kniha, takovéhle by se měly psát a číst neustále, aby se podobné hrůzy v Evropě už nikdy neopakovaly...

3 04.12.2015

Popravdě to nedopadlo nejhůř, David Lagercrantz pokračuje tam, kde Stieg Larsson skončil, druhý Stieg Larsson to ale není. Asi je zbytečné spekulovat, jak by se Milénium dál vyvíjelo v Larssonově počítači, Lagercrantz si pokračování prostě vyfabuloval takhle, ale výhrady proti jeho verzi mám - s čím Larsson v původních třech dílech šel vždy až na hranu uvěřitelnosti, to teď Lagercrantz popadl za pačesy a nekriticky nafoukl - z šikovné hackerky Lisbeth je náhle jeden z nejgeniálnějších hackerů světa, k tomu se z ní stala šachová velmistrně a jako z udělání také superúspěšná terapeutka autistických dětí a mašina na zneškodňování elitních zabijáků, ,,malý Rain Man" je zase tak neuvěřitelně nadaný v tolika rozporuplných směrech, že nad tím člověk jen může kroutit hlavou, a zlé dvojče...škoda mluvit... Lagercrant navíc ale přidává něco, co Larsson nepoužil nikdy - melodramatické pasáže (,,zůstaň, zůstaň, zůstaň") a hollywoodské happyendy. Jasně, mohl to být strašný propadák, a to naštěstí není, ale není to ani žádná velká sláva...bez předešlých třech dílů by tahle knížka sama o sobě neobstála... PS: Je divné, že člověk dočte čtvrtý díl Milénia a v celé knize vůbec nikdo nesnědl ANI JEDEN obložený chléb a snad ani kafe v té knize nepijí...

10 03.10.2015

Jeden ze zlomků předsokratovských myslitelů připisovaný Hérakleitovi z Efesu říká, že „Nevstoupíš dvakrát do téže řeky“, Jo Nesbø ale Policii napsal používaje v té samé řece stále stejný brod. Opakování zápletek, opakování motivů, opakování triků na čtenáře, opakování falešných vodítek...a na konci pěkná červená knihovna...

3 16.06.2015

Asi nejlepší špionážní román, který jsem kdy četl. Kniha fungující jako rozbouřené moře, nejdříve vás vlna strhne, ale za vlnou je chvilku až nebezpečný klid, v němž se skoro nic neděje...do chvíle, než přijde další vlna... A když už jsem použil metaforu s mořem, musím konstatovat, že samotná expozice, noirově laděná úvodní scéna, to je doslova tsunami, která čtenáře smete silou potemnělé erotiky a temných stránek duše, protínající se v jednom zaplivaném newyorském hotelu, toho času místě činu jedné zvlášť obskurní vraždy...jeden z mistrně sepsaných otvíráků detektivek, díky kterému jsem nepřestal číst, ani když mne otevřené moře později svým klidem téměř ukolébalo a já přemýšlel, jestli nemám román odložit. Terry Hayes totiž strukturuje celkem složitou konstrukci, jejíž součástí je gradující kompozice s okázalým finále, vše naprosto sugestivní a excelentně napsané a podané. Hayes odkazuje k americkým hard-boiled detektivkám ze 30. a 40. let a jeho hlavní postava má něco z knih Raymonda Chandlera, cynická postava stavějíc se coby poslední chabá bariéra proti prohnilému světu, jehož osud je zcela v jejích rukách...a tíha téhle zodpovědnosti je ohromná a spalující... Nesporná kvalita je obsažena také ve jménu překladatele Pavla Medka, jehož jazykový cit je skutečně ohromující (a který do češtiny převedl mimo jiné právě i některá díla kultovního Raymonda Chandlera)... Radost číst!

4 20.05.2015

Na pozadí věku šílenosti, dějin Evropy 20. století, rozehrává Harry Mulisch skvostný příběh pokusu zachránit lidstvo z osidel osvícenské racionality (metoda Francise Bacona), Nietzscheho nihilismu (světa bez Boha), smlouvy s Ďáblem (vysublimované v peklo Osvětimi). Silná humanistická reakce na dvě světové války, něco tak obludného jako byl holocaust, literární renesance hudby, architektury a matematiky jako úhelných kamenů světa. Max, Ono, Ada, Quinten, andělé... Popis duchovní mapy světa (trojúhelník Střední Evropy, Holandsko, Řím, Jeruzalém). Nádherný příběh, nádherná kniha... Jak to zní nadneseně, přec je to fakt - Harry Mulisch jako Dante Alighieri nového století... Mimochodem podle Wiki bylo Objevení nebe v roce 2007 na základě čtenářské ankety zvoleno nejlepší nizozemskojazyčnou knihou všech dob.

4 25.02.2015

Silná a originální satirická kniha. Předně velká metafora toho, že dnes se dá svět nejlépe ovládnout skrze média (což věděl ve své době i skutečný Hitler, proto to říšské ministerstvo propagandy, Joseph Goebbels, Leni Riefenstahl, UFA, filmové týdeníky v kinech etc). Timur Vermes prostřednictvím fiktivní oživlé postavy říšského vůdce sarkasticky analyzuje současnou německou politickou scénu (proto jeho knihu docení především čtenář, který se v politickém dění u sousedů alespoň trochu orientuje, stejně jako v německých historických reáliích). Co se Vermesovi skutečně povedlo, je oslí můstek mezi literárním Führerem a německou stranou zelených, přičemž se svými vlastními soukmenovci z NPD příliš nesouzní (i tady by jistě proběhla po převzetí moci ,,Noc dlouhých nožů"). A ještě sofistikovanější je fakt, že Hitler coby hlavní hrdina působí jako neškodný mírně podivínský sympaťák, Timur Vermes celkem kongeniálně nastiňuje způsob, jak se kdysi nenápadně a pozvolně dostal k moci, jak ho asi kdysi ve 20. letech vnímal německý národ... Neškodná figurka, která je trochu směšná, ale celkem charismatická, a která z řečnického stupínku na tribuně či skrze televizní obrazovku může říkat vlastně cokoliv, všechny ty kontroverzní věci posluchač/divák apaticky přejde...jen ten holokaust opravdu není vtipný...

8 23.02.2015

Jo Nesbø jde v sérii o svérázném detektivu Harry Holeovi opravdu zvláštní cestou. Čtu knihy v sérii chronologicky od začátku (všichni, kdo to nedělají, přicházejí o polovinu kouzla norské ságy) a už jsem si několikrát říkal, že se Nesbø už vyčerpal a navigoval Harryho do takové situace, z níž se již nedá vycouvat a poctivě vrátit zpátky ke čtenáři. Přesně tohle jsem cítil po přečtení předchozího Levharta - Harry už po několikáté nějakým zázrakem dotáhl svou ,,mission impossible" do zdárného konce a pak utekl od všeho a spálil mosty takovým způsobem, že prostě musí zůstat na druhé straně světa. Jenže Jo Nesbø zase odhalil trochu záblesku své tvůrčí geniality a ukázal mi jeden z důvodů, proč má smysl ho číst - Harry se mohl vrátit zpátky do Norska snad jen z jediného uvěřitelného důvodu - vyšetřovat vraždu, do které je zapleten Oleg. Musím se přiznat, že sám bych to asi nevymyslel, ač je to řešení naprosto jednoduché a sviští v něm Occamova břitva. Dalším důvodem, proč číst knihy norského autora, je jejich nečernobílost - hlavní postava, (mimo své všude propírané alkoholové závislosti) stojící na straně zákona, není rozhodně typický kladný hrdina, ač policista, v Přízraku už nabývá spíše charakteru gangstera...a má právě to, co dělá v jiných literárních dílech určitý typ gangsterů přitažlivými pro čtenáře/diváky - překračuje sice všechny možné normy a jde neustále ne po hraně (příslovečná ,,walk the line"), ale daleko za hranou zákona, má však svůj vnitřní etický kodex, podle kterého se za všech okolností řídí. Nedá se říci, že Harryho cesta je správná, osobně myslím, že není, protože Harry nejen že přebírá metody mafie, proti které bojuje, takže je stejný jako oni, ale navíc vytváří precedent, že ohnout zákon a vzít ho do svých rukou je správné, už jen při tom faktu, že Harry se sám ve svých soudech několikrát zmýlí a je sveden na úplně falešnou stopu, přesto vykonává exekuce v jeho očích právě podezřelých jako na běžícím páse, což je Achillovou patou všech Nesbøho knih, ale beru to tak, že je to prostě kniha a tohle je ona příslovečná literární licence. Stejně jako ten nejhorší prvek, který mi vadí na literárním Harrym Holeovi - ona kromobyčejná překombinovanost a neuvěřitelnost některých jeho mezních činů - proč musí nutně vypadnout z okna výškové budovy a přežít bez vážnějších následků, proč musí, sic klaustrofobik, nutně plavat v podzemní chodbě a používat všechny ty neuvěřitelné propriety s tím spojené, proč sám z dlouhé chvíle vykostí celou ruskou mafii? Kromě těchto tradičních Skyll a Charybd norského autora je ale jinak příběh opravdu zajímavý, vyniká vynikající prací s detaily, po čase opět důrazem na starou dobrou ,,policejní" práci, krásně popsanou ,,mytologií" ruskojazyčné mafie i drobnokresbou fungování drogové scény uvnitř Osla / Norska a samozřejmě (mnou nejvíc ceněným) norským místopisem, detektivky s Harry Holem jsou svého druhu tou nejlevnější cestovní kanceláří sloužící k tomu poznat trochu víc Norsko... :.)

8 22.02.2015