Radek99 komentáře u knih

Vlasta Třešňák je nejen neprávem opomíjený písničkář, ale i jeden z nejvíce nedoceněných současných českých spisovatelů...přičemž Klíč je pod rohožkou je jeho opus magnum! Někde na půli cesty mezi exulantským Janem Novákem a undergroundovým Janem Pelcem, mezi nadšením a deziluzí z vysněného života v emigraci a zkušeností z šedavého bezčasí života v normalizačním Československu, na nikdy a nikde nekončícím útěku odtud tam... Pan Prag, Třešňákovo alter ego, je skutečně někdo, kdo má potenciál vypovědět cosi podstatného o životě českého exulanta...v našem národě tak hojného lidského typu... Výjimečná kniha!

9 25.07.2018

Těžko uchopitelná kniha, o které si ani po přečtení a rozležení nejsem jist, zda se mi líbila, či nikoliv. Prazvláštní klon hrdinského eposu a fantasy (svým způsobem je to takový fantasy postapo román říznutý variací na severského Beowulfa), zasazený do postartušovské Anglie, v němž se pohybuje řada nesourodých postav - vážnou linku zastupuje ústřední stárnoucí zamilovaný pár Axl a Beatrice, prožívající (zdánlivou?) romanci, jejíž existence vyvěrá z kolektivní (tady ovšem i subjektivní) ztráty paměti, dále pak mýtický saský bojovník (ušlechtilý barbar) Wistan a jeho saský chráněnec, do toho je ovšem připleten i starý rytíř sir Gawain a jeho kůň Horác, který mi neustále nahazoval aluze na Dona Quijota...jeho snažení i mluva byly vlastně směšné...navíc pásmo postav mi přišlo nejenže nesourodé, ale často docházelo k repetici replik, častému opakování již řečeného a někdy postavy dokonce mluvily naprosto zmateně - především pak starý artušovský rytíř. Autor pak i několikrát v jednotlivých kapitolách změnil vypravěče, tak nějak typicky pro postmoderní éru - ta je asi i klíčem k celé knize, ta snaha naroubovat vysoké umění na pokleslý žánr, ten synkretický mix vlivů, pohanství smíšené s křesťanstvím, přirozeno s nadpřirozeným. Celé to zdánlivě marné a iracionální snažení nakonec má jasně racionální závěr ve výtečném a silném alegorickém finále. Kniha v dnešní dravé době paradoxně (a asi právě proto) adorující stáří, postihující složitost partnerského vztahu, zároveň dílo protiválečné, zároveň variace na artušovský svět, zároveň postmoderní pohádka plná archetypálních postav a symbolů. Ishigurovi jistě náleží ocenění za odvážnou vlastní interpretace v anglosaském světě a literatuře skoro až posvátně uctívaného mýtického období a reflexi Artušovských legend, v dřívějších dobách jednoho z nejrozšířenějších literárních žánrů, dnes už ovšem trochu opomíjenému, na něž je ovšem naklonována celá řada dalších nesourodých žánrů - fantasy rovina je ale málo dobrodružná, rytířský román to příliš není, historická kniha už to není vůbec a tak nakonec celé to prazvláštní putování postav ,,mlhou zapomnění" asi funguje nejlépe coby romance a bude tak románem oslovujícím především ženy... Každopádně - ač jsem se knihou zpočátku prolouskával jen ztěžka - velmi silná je symbolická rovina knihy popisující svět, v němž dochází k silnému civilizačnímu zlomu, kdy končí jedna velká epocha a přichází nějaká nová, tak jak se to dá predikovat i dnes, v dnešní době. Ta paralela k dnešku je skutečně silná. Fantaskní (až pohádkový) příběh z časů, kdy keltské obyvatelstvo Anglie (Britony) brzy zcela vytlačí a anihilují Germáni (Sasové a Angloni), tak získává jednoznačný a zřejmý přesah do dnešních dnů...

6 20.07.2018

Velmi originální kniha navzájem propojených povídek, kterou Jan Novák ozvláštnil především po formální stránce - všechny povídky jsou psány česko-anglicky, nejspíš by se dalo říci ,,exulantskou češtinou" Čechů odešedších do Spojených států amerických, tzn. za použití řady anglicismů, hybridních slov, polokalků i čistě anglických slov a frází...dokonce celých pasáží v angličtině... Směrem k českým exulantským kruhům (v USA) velmi podvratné dílo, které bez milosti tepe malosti národního charakteru, úzkoprsé čecháčkovství či východoevropské sklony k alkoholismu nebo k rasismu...i poklesky obecně lidské...jako je manželská nevěra...a dělá to tím nejlepším odsouzením - ironií a vtipem...ve výsledku kniha jasně ukazuje, že celý emigrantský sen byl zabalen v pozlátku a ve skutečnosti byl chleba o dvou kůrkách na obou stranách Železné opony...

3 05.07.2018

Po formální stránce skvost, ten Jáchymův jazyk je čirá nádhera, po obsahové to ovšem kulhá na obě nohy...asi nejsem dostatečně citlivý člověk, abych ocenil ten místy až surreálný příběh. A to mám přitom Topolův styl rád a třeba jeho román Kloktat dehet považuji za jednu z nejlepších knih, co tu po revoluci vznikla. Tentokrát jsem se ovšem s Tátou minul...znovu ten Jáchymův magický realismus s geopolitickým pozadím, ovšem tentokráte bez jakékoliv kontemplace...hranice mezi skvělou knihou a literárním úletem je opravdu strašně tenká...

4 14.06.2018

Hořkokrásné povídky z rumunského Banátu. Matěj Hořava napsal silně melancholickou a překvapivě lyrickou knihu. Knihu věnovanou místu, které pomalu mizí, vymírá, neb mladí odcházejí za lepším, zpátky do Čech. Přeneseně jde o vykreslení izolovaného života na české vesnici (čemuž Hořava nádherně uzpůsobuje formální stránku, konkrétně práci s jazykem), kam se z velkého světa západních euroregionů a blyštivých metropolí buď utíká (jako vypravěč knihy) nebo kudy se jen projíždí (jako já a ty spousty českých turistů)...neb migrační tok vede jednostranně jen opačným směrem. Na takovéto v civilizační evoluci stagnující místo utíká i hlavní hrdina - učitel, který v sobě propojuje dva světy - realitu současného Banátu a osobní vypravěčovu minulost asociovanou banátskými událostmi, před kterou vypravěč marně prchá...nese si ji totiž v sobě, hluboce zapouzdřenu a vytěsněnu v podvědomí. Matěj Hořava tak nechává ve své knize rezonovat tisíciletou existenciální krizi evropského intelektuála, navazující u nás třeba na osudy Otokara Březiny, zaslechneme tasovský nářek Jakuba Demla, můžeme zaslechnout i pár imaginárních tónů z varhan Jana Jakuba Ryby, taktéž venkovského učitele... Existenciální tíseň a pocit osamění jsou věčným prokletím intelektuála...a nedá se před nimi nikam utéct... Silná kniha!

6 13.06.2018

Zatím nejslabší ze tří autorových cestopisných knih...a to především proto, že mi jeho psaní už začíná připadat trochu monotónní...navíc si začínám všímat, že Ladislav Zibura už vědomě začíná psát pro cílové publikum, tedy dívky někde kolem puberty a krátce po ní. Třeba ten jeho ,,princ Ládík" či stále dokola omílané tričko s jednorožcem a ,,dámské cyklokraťásky" mi přišli dost infantilní. Proti pádu do šedavého průměru ale stále funguje Ziburův celkem osobitý humor a pak faktografická rovina knihy - popisy historického kontextu a formativních událostí regionu - genocidy Arménů a války o Náhorní Karabach, stejně jako univerzální dědictví postsovětského regionu, zhmotnělé jak v příbězích knihy, tak i v opakovaném setkávání se s veterány vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 a jeho následné okupace a jejich pokřivené sebereflexe...plus samozřejmě ty hektolitry vypitého alkoholu...

3 09.05.2018

Opravdu výtečný polofiktivní román, který svou formou, mystériem, podprahovou kritikou totalitních praktik předešlého režimu a žánrem, tedy jakousi pseudodetektivkou, v níž hlavní hrdinka pátrá skrze písemnosti zatuchlých archivů, asi nejvíce upomene k neméně skvělému Hájíčkovu Selskému baroku. Zatímco ovšem Hájíčkův hrdina pátrá v kulisách letního jihočeského venkova, hrdinka Dora pátrá během mrazivé zimy, vyznění je ovšem stejné - minulý totalitní režim zpřetrhal pouta člověka a přírody, přeťal propojení s půdou, zemí, přerušil stovky let dlouhou rodovou tradici jak jihočeských selských rodů, tak i v tomto případě tradici lidového léčitelství a bylinkářství. Bohyně byly vlastně obdobou tisíce let dlouhé tradice čínské přírodní medicíny. Pro nás všechny velká škoda, že tradice bohování a bylinkaření je dnes v troskách. A klobouk dolů před Tučkovou, Žítkovské bohyně jsou opravdu strhující čtení! Skutečná literární satisfakce neobyčejnému lidovému fenoménu, tak bezohledně zničenému komunistickou slotou!

21 11.03.2018

Literární oslava zhýralosti a prostopášnosti. Konkrétně tedy pátého a šestého smrtelného hříchu - smilstva a obžerství. Doslova smršť hédonismu. Co se literárního a uměleckého kontextu týče, mně komisař Durman tedy nejvíc připomínal komisaře Ledvinu z legendární filmové parodie Adéla ještě nevečeřela, podobná atmosféra, podobný styl humoru, pražský místopis, fascinace a adorace gurmetství...a k tomu neotřelý mix biedermeieru a parodie národně-obrozenecké i brakové literatury - konkrétně Stančíkovu knihu ocení ale jen lidé, kteří mají načteno z éry národního obrození, kdo má o buditelské literatuře a reáliích jen matné povědomí na základě pár ,,nabiflovaných" údajů z maturity, vlastně mu ani nedojde, co se tu paroduje... Mlýn na mumie je ryze postmoderní tvar, v němž je nízký - brakový - obsah svou brilantní formou, tedy vytříbeným jazykem a stylovou kompozicí, povýšen na umění. Co ovšem Stančíkovu tvorbu zdobí nejvíce, je obdivuhodná slovní zásoba, hluboký historiografický přehled, synkretický mix vlivů a opravdu záviděníhodná imaginace! Někdy těch ,,kulinářských a jiných orgií" ale bylo až moc...

5 23.12.2017

Kniha evropského formátu. Román svým tématem silně přesahující kontext České kotliny a jevící se jako v pravdě evropský, popisující kauzální řetězec tragédií, jejichž účastníky a hybateli jsme byli i my, Češi. Musím přiznat, že Peníze od Hitlera byly pro mne opravdu těžkým čtením, a to jak kvůli tématu, který na mé předky (a tedy přeneseně i na mě) nevrhá to nejlepší světlo, tak i vlivem použité autorčiny formy - řetězení a vrstvení metaforického jazyka bylo chvílemi až přespříliš, jako by společensky závažný rozměr musela nutně dorovnat i vysoce uměleckou formou. Její kniha mi celkem hodně připomínala styl nobelistky Herty Müllerové, jejíž romány Radka Denemarková překládá a od níž se zřejmě i inspirovala v dané tématice, jelikož Peníze od Hitlera se dost blíží třeba Rozhoupanému dechu, jen volně přenesenému do našich reálií. Navíc je tu však ono ryze české nevyrovnání se s minulostí, která je ve většině společnosti dosud víceméně tabu - jako tragický se mi jeví fakt, že podobné knihy účtující s minulostí (snad s čestnou výjimkou povídek Čas kopřiv Josefa Knapa) spatřují světlo světa až nyní, po více než půl století... Denemarková zprostředkovává tak potřebnou bolestnou sebereflexi, otevírá tabuizované téma českého podílu viny na zvěrstvech při odsunu Sudetských Němců a ještě cizeluje dané téma motivem poválečných osudů sudetských židovských rodin, na jejichž vyhánění, vraždění a mučení se podíleli nejdříve Němci, a po válce pak Češi...psát, číst a mluvit o tom je důležitým krokem k vyznačení oné tlusté čáry za minulostí, jejíž křídový lesk je doposud potřísněn krví nevinných židovských i německých obětí...

9 03.12.2017

Výrazné zklamání. Čtení pro ženy, které mne bezezbytku dost nudilo. První povídku jsem měl vůbec problém dočíst, ta sama o sobě neobstála, druhá už byla zajímavější, třetí rozhodně nejlepší, každopádně jsem celou dobu čekal, že se ony tři povídky na konci postmoderně protnou a kniha vytvoří nějaký rámec, autorka ale nic takového nenabídla, navíc ani nebyla schopna dodržet předem zvolený rastr dětského vypravěče, hodně mne rušilo, jak se vypravěči střídali a jak malý chlapec popisoval něco, čeho nebyl svědkem a co prožívali a cítili bez jeho přítomnosti jeho rodiče. Leitmotiv zmizení byl zajímavý a vlastně bylo dobré to nedořečené a nevyřčené, na konci třetí povídky a celé knihy jsem ovšem několikrát kontroloval knihu, jestli je můj výtisk v pořádku a nechybí v něm několik posledních stran. Autorka je celkem očividně zaujatá proti mužským hrdinům, všichni bezezbytku jsou looseři, většinou mají i problémy s alkoholem a také se svou manželskou a otcovskou rolí, všechny ženské postavy zase kouří a nezvládají svou roli mateřskou. To, že v druhé povídce všechny sledují jako z udělání nekonečný novácký seriálový škvár Ulice a vytváří tak autorce - scénáristce téhož promo, je trochu velká malá domů, ale co už... Každopádně Magnesia Litera pro mne po přečtení této povídkové knihy definitivně ztratila kredit (v kontextu s tím, jak se letos zachovali porotci, když z nominací vyřadili jednoznačně nejlepší knihu tohoto roku Děštová hůl s poukazem na to, že Jiří Hájíček už je příliš známý a dělat touto cenou reklamu nepotřebuje...uff).

3 02.11.2017

Unikátní, odvážný a skutečně originální román, v němž Jáchym Topol v mnohém navazuje na své Noční práce. Příběh chlapce z dětského domova kombinující mix kontextu hypotetických reálií, mýtického vyprávění a alternativní historie invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 a československého odboje proti nim. Kniha maximálně podvratná, neb její hlavní dětský hrdina milující ,,Čechii" má východní (uzbecké? kazašské?) atavistické geny, hrdinové českého odboje mají nejeden morální škraloup, čeští vesničané se chovají obzvláště egoisticky a v rozporu s idylickými vykresleními českého venkova z umění jak socialistického, budovatelského, tak třeba národně obrozeneckého, poměry v dětském domově jsou mimořádně kruté, stejně jako poměry v Rudé armádě a ,,Východní říši" obecně. Topol rozdělil vyprávění na dvě části, první část knihy se věnuje dodnes dosti opomenutému tématu dětských domovů v 50. a 60. letech a dost mi připomínala strhující německý film Freistatt, popisující skutečné osudy a poměry v církevním ústavu-diakonii Freistatt na severu SRN v roce 1968, tedy podobné osudy, jen na druhé straně Železné opony... Hlavní dětský hrdina a vypravěč příběhu Ilja je souputníkem malého Oskara z Plechového bubínku, který se na protest proti válce rozhodne přestat růst, stejně i tady je Ilja věčný ,,dlouhokošiláč" a dětský diverzant (tím zároveň autor vytyčuje něco z českého národního charakteru, Češi vlivem strategie přežití častokráte naoko kolaborovali s okupační mocí). Jáchym Topol se nebojí jít až na dřeň, všechny ty archetypální obrazy zla a běsů 50. let či poměrů v Sovětském svazu a v Rudé armádě, obludnost komunistické totality, která stejně jako ta nacistická dala možnost vyvěrat tomu nejhoršímu z podstaty lidí, člověka, jeho animálních pudů, zvířete v něm...vraždění, mučení, znásilňování, pedofilie...a jako podvratná sarkastická epizoda i kanibalismus (aluze na poměry na Ukrajině v 30. letech hladomoru či v obléhaném Leningradu). Zvláštní pozornost zasluhuje jazyková stránka díla, Jáchym Topol má skutečně unikátní styl a jeho práce s jazykem patří k tomu nejlepšímu v současné české literatuře...

6 11.10.2017

Bianca Bellová se s novelou/románem Jezero přiblížila a překvapivě i vyrovnala fenomenální knize Petry Hůlové Paměť mojí babičce, v podstatě jediné dva případy v moderní polistopadové české literatuře, kdy se český autor, respektive autorky dokázaly ,,převtělit" do vypravěče z jiné kultury a autenticky odvyprávět příběh mimo území a mentalitu České kotliny, a to tak, že je nanejvýš uvěřitelný a pravdivý. Fiktivní svět Jezera je podán symbolicky, jako čtenář si ho ztotožňuji s lokacemi Aralského jezera a postsovětskou republikou (lhostejno zda Kazachstánem či Uzbekistánem) a opravdu věřím, že takto postižená atmosféra se blíží tamní realitě, příběh Namiho je krutý, jak bývá v těch končinách zvykem, kniha syrová, čemuž autorka uzpůsobuje zvolený jazyk a výrazivo, marast (post)sovětské éry i přírodní katastrofy je doslova fatální, vysychání jezera a ekologická zátěž z těžby ropy i prosolené půdy, nicotnost lidského života i zmar pověr a kruté podstaty tradičního způsobu života i člověka odtrženého od morálního zákona přírody... Bravurně napsané, dokonale vymyšlené, možná jen rozsahem až příliš minimalistické...

13 20.09.2017

Na začátku jsem to Jakubě Katalpě nevěřil, připadalo mi, že si ukousla příliš velký krajíc, pokus navázat na tu velkou a silnou literární tradici, pokus o velký středoevropský román, navíc ságu rodu (nelze nezmínit Buddenbrookovi Thomase Manna), jenže v průběhu čtení jsem pochopil, že Katalpa nedostala cenu Česká kniha náhodou. Její styl je suverénní, kompozice a záměr promyšlený (skvěle funguje efekt záměrně nedořečeného - neotevřený dopis od Weissmanna, nevysvětlený význam prostředního Fuchsova jména atd.), kniha velmi syrová až naturalistická, vyprávění založené na vjemech, pocitech, ženském vidění a chápání světa... Trochu mi vadilo velké množství postav, ve kterých je někdy problém se zorientovat, a pak fakt, že autorka nedala ději a postavám větší prostor, dovedl bych se začíst do mnohem rozsáhleji pojaté knihy. Opravdu mne autorčino vyprávění pohltilo a její imaginace na mne dýchla čímsi zásadním. Historie Střední Evropy, tak tragická, tolikrát zdevastovaná válečnými či politickými a ideologickými konflikty. Národy s poškozenými kořeny, lidé vytržení ze svých životů, narušené rodové linie... S nacismem i komunismem se naše společnosti vyrovnávají dodnes. I přes ten podivný a nečesky znějící umělecký pseudonym velmi příjemné překvapení a jedna z nejlepších knih této dekády, spolu s Jiřím Hájíčkem nejsuverénnější vypravěči současné české prózy...

8 02.09.2017

Čučche 1984! Adam Johnson došel ve svém románu přesně tam, kam kdysi George Orwell - jeho dystopie popisuje svět, v němž se lidská individualita stává zločinem, je potírána a postupně vymazána. Svět, který je přesným opakem toho, v němž se dnes ocitla hluboce individualistická západní společnost. To co Orwell ovšem popisuje jako mene tekel před možným vývojem naší společnosti (s hlubokou inspirací v předválečné a poválečné totalitě v SSSR), to Johnson prezentuje jako fiktivní realitu současného stavu KLDR, Orwellovo 1984 možná jednou bude, Johnsonovo už bohužel opravdu je... Adam Johnson vytváří naprosto komplexní a homogenní vjem, skutečně se nejspíš dotkl podstaty severokorejského totalitního socialismu (ještě pamatuji režim před rokem 1989 u nás a mnohé z toho z nám z naší reality - domovní důvěrníky, pracovní soboty, povinné akce ,,Z", propagandistické vysílání a slogany, moudrost Strany a jejích vůdců, kult osobnosti atd. atd.). To, co jiní komentátoři tady na databázi kritizují, mne naopak dostalo - ryze postmoderní rozdělení na dvě části, první klasicky biografická, s lineárně probíhajícím dějem, a pak druhá, v níž Johnson kongeniálně začíná střídat vypravěče nelineárně vyprávěného děje - původního hlavního hrdinu z prvé části, tentokráte v nové identitě velitele Ka, vyšetřovatele z Oddělení 42, který ho vyslýchá a především hlas propagandy, nadvypravěče a skutečnou podstatu smýšlení VŠECH hrdinů, Velkého bratra...propojení s Orwellovým antiutopistickým románem je absolutní - Big Brother už tu není jen fenoménem z knihy, stal se jejím vypravěčem...

6 24.08.2017

Už Hájíčkova románová prvotina ukázala, jak vyzrálý a přesvědčivý je to autor. Novela Zloději zelených koní generačně předchází jak Selskýmu baroku, tak Dešťové holi, hlavní hrdina ještě není poznamenán krizí středního věku, ale nachází se v období předchozího životního zlomu - konec dospívání a vstup do produktivního věku (setkání a střet obou generací rozvíjí Hájíček mistrně už v novele Fotbalové deníky na příběhu shledání 40 letého bratra a 19 leté sestry a jejich společné netradiční dovolené). Hlavní hrdina Pavel zosobňuje ve své postavě jeden z ústředních Hájíčkových motivů - nekompatibilita a naprostá odlišnost (velko)městského a vesnického/maloměstského životního stylu a s tím spojených věcí, hodnotového rámce, chápání svobody, vztahu k půdě a přírodě. Pavel laborující mezi akademickou kariérou v Praze a ,,free" životem v Jindřichově Hradci, láska k vltavínům a osudové slečně ho přitáhne zpátky do Jižních Čech. A zatímco jedna láska přeroste v posedlost, druhá se postupně vytratí... Hájíček má zjevný spisovatelský dar - dovede ve zkratce mistrně načrtnout náladu i charakter, popsat a zprostředkovat dojem i emoci, jeho realismus mi přirostl k srdci, jeho srdce je vesnické stejně jako moje... Ještě víc si pak u Hájíčka cením pozorovacího talentu - osobně znám několik lidí, kteří se v 90. letech hledání vltavínů ,,profesionálně" zabývali a musím říci, že to, jak odpozoroval zvyky a chování jejich komunity, stejně jako jeho nenásilně působící odborný ponor do tématu mne čtenářsky doslova fascinují (což je typické pro všechny jeho knihy)... Krásná kniha, plně vyzrálá prvotina popisující ,,rybí krev" nás Jihočechů, naši ,,sedláckou" urputnost a zarputilost, obsahující popis krajiny našeho srdce... PS: Ten zkušeností autorovou (a tak obecně lidskou) generovaný otevřený konec mi přijde krásný ze své podstaty...

11 19.08.2017

V prvních 2/3 knihy neskutečná jízda, pak se v nastávajícím sněhovém blizardu tempo vyprávění i spád děje trochu zadrhne a uvízne v závějích sněhu, ale i tak jsou Špinavý kšefty na North Ganson Street knihou, kterou jsem přečetl na jeden zátah. Ryzí americká detektivka, cynická, násilná, drsná a plná toho nejčernějšího humoru, vyprávěná se zaujetím, sarkasmem i ironií. S. Craig Zahler nezapře svůj původ z filmové branže a tak lze Špinavý kšefty lehce přirovnat k tomu nejlepšímu, co spolu do scénářů sepsali takoví bratři Coenové, geograficky i atmosférou nejlépe asi zmíniti Fargo (a to jak to originální filmové, tak i to odvozené seriálové). Dost mi to také připomnělo atmosféru a humor klasika noir detektivek Raymonda Chandlera - ta cynická nadsázka zkondenzovaná v ,,hláškách" v přímé řeči pásma postav, své místo mající ovšem i v pásmu vypravěče, jen namísto morální hniloby způsobené korupcí a prohnilostí systému už Zahler rezignuje a kořeny status quo bídy města Victory nehledá a nepojmenovává, je to prostě peklo na zemi a dost...

4 05.08.2017

Solidně napsaný politický thriller, v závěru ovšem nepochopitelně rozředěný červenou knihovnou a smířlivým happyendem (jehož absurdní vyznění nemohla zachránit ani poslední scéna u řeky). Panu Žantovskému se nedá upřít literární talent ani životní zkušenosti, díky nimž je patrné, že autor nevaří z vody a ví, o čem píše (geografické popisy amerických měst či Jeruzaléma, geopolitické ukotvení, profesní povědomí o práci diplomata/špiona etc.) a především pak nepopiratelné prognostické schopnosti - hybridní válku a mocenské ambice Ruské federace předpověděl dokonale a po stránce je jeho román palčivě aktuální (srovnání kupříkladu s norským televizním seriálem Okkupert z dílny Joa Nesbøho, proti kterému dokonce protestovala ruská diplomacie...takový dosah Žantovského kniha ještě nemá :-) ) Kniha mi ale přišla místy trochu zdlouhavá (chápu sice autorovu profesní obsesi psychiatrií, ale analyzování diplomové práce bylo až příliš sofistikované...stejně jako gurmetské exhibice a defilé bluesových hudebníků...) a především trochu nevěrohodná - to že zrovna český agent hraje part hodný Jamese Bonda (jaksi mimochodem právě on zachrání Evropu a všechny ženy mu při tom samozřejmě padají do náruče), mi přišlo až trochu moc...

3 31.07.2017

Na román od Umberta Eca mi Nulté číslo přišlo trochu jako soft čtivo, přesto jsem knihu zhltl na jeden zátah. Eco klasicky vrství významové roviny i žánry - zprvu až humoristicky laděný kus ironizující svět tištěných médií (spíše těch bulvárněji založených...rezonuje ale i dnešní ,,žurnalistika" sociálních sítí a vytváření ,,hoaxů"...) a metody žurnalistů, později se nabalí rovina konspiračních teorií (dnes v době konspirační mánie zvláště aktuální) a mihne se i historický (okolnosti Mussoliniho popravy) a detektivní prvek. Eco si bere na paškál tradiční italskou zálibu v politických extrémech a inklinaci k volení komunistů i fašistů...nevím, co více aktuálního by si mohl český čtenář dnes přečíst! Kdyby ji nenapsal právě Umberto Eco, řekl bych - výborná kniha!

2 22.07.2017

Musím přiznat, že Žízeň mne opravdu překvapila, po Policii jsem si myslel, že Harryho série skončila a Nesbø už půjde jiným uměleckým směrem vstříc jiným knihám a projektům (televizní seriál Okkupert rulez!), ovšem Jo Nesbø je stejně zarputilý jako jeho hlavní hrdina Harry Hole, a tak to zkouší pořád znovu! Žízeň je dokonalá detektivka - předně Nesbø ubral na nerealističnosti, pryč jsou naštěstí těžko uvěřitelné extrémní fyzické výkony (plavání v podzemním tunelu s kyslíkovým přístrojem v podobě prázdné lahve jako exemplární příklad) i překombinovanost, zpátky je obyčejný policejní službou i životem unavený detektiv (pardon - pedagog z policejní akademie :-) ) s důrazem na rodinné vztahy. Jo Nesbø je ovšem mistrem v líčení falešných stop a matení čtenáře, takže se mu několikrát podařilo zamaskovat identitu vraha (což byla Achillova pata několika minulých knih) a svést podezření na někoho jiného...a i když to začíná být v jeho knihách schéma, stále ještě mne to dost baví... Žízeň je opravdu závan čerstvého vzduchu a vybuzení k žízni po dalších dílech peripetií Harryho Holea...

6 15.07.2017

Jestli v téhle knize byla nějaká umělecká hloubka (a musela být, když Mo Jen dostal Nobelovu cenu za literaturu), je bohužel ztracena v překladu... Sarkastická rovina je jasná, alkoholismus decimuje Čínu stejně jako Rusko, ještě fatálnější je ale podstata režimu - čistě totalitní moc, korupce, ideologická indoktrinace...a tudíž má Mo Jen široké pole ke kritice, forma nadsázky a ironie celkem funguje, ale postmoderní koncept tří vyprávěcích rovin mi vůbec neseděl...nebavilo mne to číst...linie ,detektivní" byla nejzajímavější, linie fiktivní a (pseudo)autorská docela nudná...a hodně mne rušily české překlady čínských jmen postav knihy, působilo to nevěrohodně, neautenticky - soudruh Skobice, Ťin Vrták, to opravdu nezní jako čínská jména - samozřejmě chápu, že se překladatel rozhodl přeložit jména doslovně, když Mo Jen pracoval s nomen omen...v textech kupříkladu anglických autorů se jména ale také nepřekládají (zajímavé je, že jméno Mo Jen přeloženo nebylo - i když to prý znamená ..Nemluv" :-) )

1 12.06.2017