Radek99 komentáře u knih

Ach jo, tohle je tak obrovsky promarněný potenciál, Ondřej Štindl je bezesporu kvalitní autor, osobně ho mám velmi rád (a proto jsem mu taky ještě dal šanci po minulé nemastné neslané knize a podpořil ho koupí nového románu), ale měl by se v textech většího rozsahu držet výhradně psaní filmových scénářů, jelikož v nich je z logiky věci upozaděno pásmo vypravěče a autorská řeč Ondřeji Štindlovi neobyčejně nabobtnala a nebál bych se napsat, že je k neprospěchu věci až velkohubá... Jinak nápad na knihu měl Ondřej originální, škoda jen, že více nerozvíjel původní nápad msty za nenávistné internetové komentáře a místo kladného hrdiny zvolil antihrdinu, evidentně chtěl stát nad věcí a při reflexi fenoménu rozdělené společnosti chtěl zůstat objektivní a nepřiklonit se na ani jednu stranu, problém je, že k dělící linii kosmopolité/národovci, která se vine a rozděluje celou západní společnost, tedy i tu naši, přidal ještě další dělící linii, a to dělítko po ose asociální buran/sociální empatický jedinec, proto mu oba hlavní antihrdinové knihy nakonec vycházejí coby spojenci, což mne ovšem jako čtenáře z té druhé poloviny občanů příliš nebaví, navíc se autorovi příliš nepodařilo ukotvit a uvěřitelně čtenáři podat motivaci obou postav, oba dva na mne působili jak z laciné pokleslé detektivky... Ondřej Štindl chce evidentně napsat něco zásadního a postihnout ducha doby, ale Zeitgeist mu paradoxně proklouzává mezi prsty právě tou snahou nepřiklonit se na žádnou stranu rozdělené společnosti, i když je jasné, na které straně autor ve skutečnosti stojí...naopak mám za to, že kdyby odkryl a vyložil karty a popsal Zemanovsko-Babišovsko-bolševicko-národovecké voličské podhoubí ve stylu svých filmových scénářů a rastrem náhledu na bolševickou totalitu, která probublává i ze současné vládní a hradní nomenklatury, jeho kniha by tak dostala ty ,,koule", které by ji tak rád dal svými stávajícími cynickými autorskými promluvami...

5 03.07.2020

Zatím nejslabší Hájíčkův román, přesto je to skvěle napsané a dobře se to čte, tyhle osudy fiktivní jihočeské vesnice Přídonice na bázi soužití dvou vesnických rodů, škoda jen, že si autor vybral coby ústřední postavu zrovna něčím tak nesympatickou a nudnou padesátnici Marii, evidentně chtěl řešit i své osobní téma stárnutí a obtíže vyrovnávání se s ním, ovšem ten letní románek s na jedné straně o třicet let mladším ,,Adonisem" a na druhé vysokou školou života vyučeným ,,praktikem" s tělem drsného dobrodruha a sportovce mi chvílemi připadal jak z nějaké červené knihovny. Škoda, že Hájíček spíše nerozvíjel své ústřední téma přerušení vztahu mezi lidmi a půdou či nenavázal na ,,vesnickou detektivku" a nevyvolal ducha temného stínu 50. let a kolektivizace, ten potenciál jeho příběh měl a já pořád čekal, že se to ke konci bude odvíjet tímto směrem. Bohužel neodvíjelo. Prostě teď přišel čas napsat vztahový román. Zajímavá je ovšem Hájíčkem opakovaně reflektovaná dichotomie české (a obecně západní) společnosti - na jedné straně kosmopolité, světoobčané, lidé odcházející do velkých měst a metropolí za vzděláním a později za prací, nomádi byvší doma kdekoliv ve světě, mluvící mnoha světovými jazyky a zpřetrhavší své kořeny s rodným místem, na straně druhé patrioti či lidé lokální, dobrovolně žijící na místě svých rodů a převzivší štafetu svých předků, svět města a vesnice, personifikovaný postavami Marie a Mirky (či její sestry Veroniky), Hájíček tak symbolicky popisuje i rozdělení celé naší společnosti a zřejmě poprvé se podle mého názoru přesouvá z pozice lokálů na stranu kosmopolitů (symbolické zakončení románu v kosmopolitním Berlíně atd.), což mi asi právě v jeho tvorbě úplně nesedí... Coby rodilý Krumlovák jsem pak taky stále docházel k poměřování realit fikčního světa románu a skutečného Krumlova a okolí, trochu mne iritovalo, když občas nějaká reálie neseděla (pískovna u Krumlova wtf?!), což je ovšem jen můj subjektivní problém :-) Každopádně fiktivní Přídonice ležící vedle cesty mezi Krumlovem a Kaplicí budou buď zamaskovaným Přídolím, nebo kompilátem obcí ležících kolem této silnice - Přídolí a koncový sufix vesnic Chabičovice, Mirkovice či Zubčice...a duch těchhle vesnic se autorovi, myslím, opravdu podařilo zachytit... Škoda nedořečeného, důvodů, proč otec tolik pil, co se stalo po ilegálním překročení hranic v Horním Rakousku atd. atd. Nejslabší Hájíčkův román, přesto byla radost ho číst... Děkuji...

11 30.06.2020

Něco mezi narativně roztříštěným nelineárně vyprávěným žensky pojatým postapokalyptickým románem a červenou postapo knihovnou - ta linka hollywoodské herecké star byla skutečně otravná a evokovala bulvár... Největší devizou knihy je tedy to, že svým tématem rezonuje v dnešní koronavirové pandemické době...

1 02.05.2020

Opravdu nádherná a působivá kniha! Silný biografický příběh židovských utečenců ze Sovětského svazu z konce 80. let minulého století a jejich strastiplná utečenecká anabáze napříč rozpadajícím se východním impériem se zastávkou v Dolních Rakousích a Vídni až po jejich šťastný příchod do USA, vysněné země mnohých utečenců. Lev Golinkin má bezesporu pozorovací i literární talent a jeho autobiografický román, byť mnohastránkový, se čte sám, autor coby koření totiž používá humor ve všech jeho odstínech a pro výsledný čtenářský dojem je to vskutku chutná ingredience. Navíc román je to nejen mnohastránkový, ale i vícevrstevnatý, psaný rastrem malého dětského hrdiny, pod nímž se ovšem skrývá komplexní náhled na utečeneckou tématiku (a to nejen ruskojazyčných židů). Tematicky se pak jeho kniha velmi podobá tvorbě mého oblíbeného autora Vladimira Vertliba, rovněž židovského utečence, který píše v podstatě o tom samém, tedy o osudech židovských emigrantů ze Sovětského svazu, jen s tím rozdílem, že jeho knihy jsou spíše existenciálně laděné a postrádají tedy onu humornou složku a rozměr - výsledný vjem je ovšem hodně podobný - osud židů je jedním z nejtěžších v historii lidstva... A právě tato kniha je médium, které nám umožňuje, alespoň z části, židovský úděl sdílet. Bezesporu výjimečný čtenářský zážitek!

8 17.04.2020

Svým způsobem taková australská domorodá variace amerických noir detektivek, které proslavil především Raymond Chandler, psáno pohledem ze dna společnosti, všichni jsou zkorumpovaní, všichni, včetně hlavního hrdiny - v tomto případě hrdinky, holdují dennodenně alkoholu, všude panuje morální bahno a zákony se ignorují, jen domorodá civilní mutace Philipa Marlowa je schopna poplivanému právu a spravedlnosti zjednat nápravu... Tomu odpovídá i forma, autorův jazyk, záliba v drsnějších přirovnáních, lineární způsob vypravování, ich-forma, jízlivé, ironické i lakonické glosování hlavní hrdinky...autor prostě píše v intencích té staré drsné detektivní školy... Co oceňuji, je, vedle exotických australských lokací a pokusu o popis aboridžinské duše, především plastičnost a obraznost celého příběhu, fungoval (by) skvěle jako filmový scénář...

3 30.01.2020

Opravdu silný příběh a originální zpráva o stavu USA v době, kdy v ní panoval ryzí apartheid, ovšem na téhle prvotině budoucí nobelistky Toni Morrisonové mi hodně vadila ta podivná forma a poetika, tedy věci, kteří ostatní zřejmě oceňují především. Další ceněný rozměr díla, tedy jazykovou rovinu, nelze posoudit, jelikož jsem knihu nečetl v originále.

1 28.09.2019

Hodiny z olova aspirují na nejvyšší literární patra, zjevně cílí do exkluzivní, experimentální literatury a je tedy pravda, že tenhle román by si zasloužil jazyk nepoměrně přístupnější čtenáři...u některých postav jsem si ani v polovině knihy nebyl jist jejich národností a tak se to má se vším...popravdě přemýšlím, jestli mi přečtení těch zhruba 730 stran za to stálo... Jak se mi líbily Peníze od Hitlera, tak z Hodin z olova mám silně rozporuplné dojmy...experimentální forma a styl textu, bezdějovost, spíše esejistická než románová forma, silná a komplexní obžaloba čínského, ale i obecně jakéhokoliv totalitního systému, pokus o reflexi našeho národního povahopisu a status quo, ale i banální feministické fňukání...

6 26.07.2019

Postmoderně maskovaná červená knihovna kombinovaná s postupem četby velmi otravným snářem a sloupky černé kroniky (konstrukce, že dávné čarodějnické procesy ovlivňují genia loci i dnes je taky dost přitažená za vlasy), autorčin tvůrčí styl má navíc fejetonový (jak se dnes moderně říká ,,blogový") charakter (bezdějovost, kronika všednodennosti...), jemuž zoufale chybí nosný dějový oblouk. Zcela neuvěřitelný konec podtrhuje rozpačité vyznění. Posledních cca 50 60 stran už jsem měl problémy knihu dočíst... Za tohle se vážně dává Magnesia litera? Leda tak coby projev pozitivní diskriminace ženských autorek...

6 15.06.2019

Umělecky velmi silná kniha, která je rozkročena hned mezi dvěma trochu nesourodými možnými interpretačními rámci - obžalobou oportunismu a kariérismu, který dobře známe i z českých reálií a naší socialistické minulosti (a bohužel i aktuální kapitalistické přítomnosti) a (pro evropské romanopisce tak příznačnou) chválou umění. Je asi na každém, co si z něj odnese, ovšem syntéza (dodnes poněkud opomíjené, o to však zajímavější a cenější) reflexe Sovětského svazu v éře perestrojky a metafora rozpadu imperia na příběhu rozpadu života jednoho vysoce postaveného bolševického aparátčíka a velký román na téma ruské umění, reflexí velkých postav uměleckého světa a jejich autorčiny interpretace je čirou čtenářskou radostí. Zvlášť když autorka disponuje tak brilantním jazykem plným metafor a přirovnání. Radost číst...

2 12.04.2019

Šimonovo mlčení je jedna z nejsilnějších knih o přetěžkém údělu člověka židovské identity (a obecněji exulanta jako takového), kterou jsem kdy četl. Vladimir Vertlib je ryzí západní intelektuál, o to paradoxnější je jeho reflexe vyděděnce napříč společností západní i východní, život v diaspoře byl vždy životem ohroženým pogromy (Rudá jízda Isaka Babela!), živelným antisemitismem a ostrakizací, s příchodem fenoménu šoa pak vše upgradoval a zdálo by se, že Židé konečně naleznou klidný přístav své existence, ale jak autorova zkušenost ze Sovětského svazu, tak paradoxně i z USA a Západní Evropy a dokonce i z Izraele dává tušit, že všechny výše zmíněné negativní elementy nevymizely, jen byly uhlazeny politickou korektností a progresivním společenským vývojem, ovšem ve skrytu dřímou dále...popis rakouských reálií a dřímajících sympatií k nacismu a fašismu stejně jako politický vývoj tam (a vlastně i u nás a v jiných zemích) je opravdu mrazivý, i když Vertlib popisuje svou sociální bublinu, která je z podstaty věci ještě kultivovaná atd., netřeba si dělat iluze, jak asi vypadá realita bubliny plebsu...stačí si občas pročíst zdejší sociální sítě... :-( Autor přímo rozvíjí svůj silný debutový román Vyhoštění, zde doplňuje další bílá místa ve své nevšední biografii. Mimochodem kniha Šimonovo mlčení je pro mne jedním z nejsilnějších argumentů pro vznik a existenci státu Izrael (i se všemi negativy, které přináší). Každý národ má právo na svůj domov, na svůj stát...život v diaspoře je osudové prokletí...

3 28.03.2019

Velmi silný a sofistikovaně rafinovaný román - obžaloba oportunismu a oportunistů, což je téma, které je velmi aktuální i pro českého čtenáře a s kterým tady máme smutné zkušenosti z dob minulého režimu. Ishiguro v podstatě mapuje půdu pro své vrcholné dílo Soumrak dne, v obou knihách jde totiž o tu samou věc - spolupráci s totalitním režimem, vědomou či nevědomou kolaboraci s totalitní mocí, pokřivení morální integrity a zaprodání se (většinou kvůli kariérnímu růstu a osobnímu prospěchu) síle Zla. Ishiguro ovšem nepíše přímo, ale rafinovaně ukrývá význam pod mimikry smířlivého pseudobiografického vyprávění, v němž vypravěč - malíř Ono - je koncipován silně postmoderně, čtenář znalý hrůznosti kontextu císařského Japonska a jeho válečných zločinů je konfrontován s až selankovitou bezproblémovostí běhu Onova života, jehož pravá podstata jen sem tam trochu probublá v mírném náznaku, temnota skutečnosti je ale záměrně celý čas zahalena uměle pozitivním rastrem vypravěčova přístupu - přístupu záměrně upravovat minulost a vypouštět z ní všechny kontroverzní události. Malíř Ono může být tak dvojčetem třeba rakouského ex-prezidenta a generálního tajemníka OSN Kurta Waldheima, který ze své minulosti vypreparoval členství v SA a ve své autobiografii zatajil své válečné působení v řecké Soluni, kde se dopouštěl masových zločinů...nebo třeba celé řady českých politiků, kteří ze svého CV vypreparovali členství v KSČ, takový premiér Babiš dokonce i svou spolupráci s StB jdouce ještě dál hovoříce o tom, že StB se dělila na zlou a na hodnou, ke které patřil právě on... Ještě blíže je Ono postavám z uměleckého světa - svou úlitbou totalitě by mu jistě dobře rozuměla Leni Riefenstahlová nebo náš ,,Mistr" Karel Gott natáčející propagandistický škvár Hvězda padá vzhůru nebo řečnící na pódiu Anticharty o nutnosti uměním a hudbou budovat socialismus... Nedivil bych se tak v rovině Ishigurovo knihy, kdyby se stárnoucí pozitivně konotovaný malíř Ono ve ,,skutečnosti" podílel na propagandistické prezentaci třeba takové Jednotky 731, jen to svému vděčnému čtenáři ve své autobiografii tak nějak pozapomněl sdělit...

10 15.03.2019

Nepochopitelně přehlížený a poloutajený skvost (jiho)české literatury! Román Martina Sichingera mi hodně připomněl knihy jiného jihočeského rodáka a literárního patriota Jiřího Hájíčka, tak jako Hájíček pátrá po podstatě jihočeské duše a naturelu a úhelným lomem je u něho vztah k půdě a jeho násilné přerušení v období kolektivizace, což zanechalo silný šrám jak v krajině, tak v duších lidí na venkově (nejen jihočeském), tak i Sichinger pátrá po skoro zapomenuté tradici sklářství a jeho propojení s krajinou Šumavy i lidí tu žijících, Meyrovo sklo je poctou šumavským sklářům, ale i literárním návratem do 90. let minulého století (českými autory zatím dost opomíjeného období, jehož umělecká reflexe tu velmi chybí), období Klausovy divoké privatizace, která zpustošila ty zbytky průmyslu, které tu zůstaly po 40 letech socialistického hospodaření...čirý zmar, v podání Martina Sichingera ovšem se světýlkem na konci tunelu... Kniha, která se krásně čte a jejíž obsah ve mne dlouho dozníval...

8 20.02.2019

Navzdory svému matoucímu, pokleslou literaturu asociujícímu, názvu opravdu silná kniha - obžaloba. I pouhý strohý popis zkušeností během ročního působení v Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) by stačil autorce k tomu, aby ve mne utvrdila cynický pocit, že demokracie coby systém ,,šlape vodu", s jejím literárním talentem a citem pro humornou zkratku navíc znásobeným politickou nekorektností (díky bohu!) jsem měl ovšem při čtení mnohokrát pocit, že naše západní civilizace svůj boj už prohrála, když nechala fungující záchranné systémy, mající za cíl zabránit opakování světového válečného konfliktu, nepozorovaně (a nevratně) přetransformovat do absurdních byrokratických molochů hodných antických bájí, Scyll a Charybd naší doby... Kosovská mise OBSE dost připomíná českou politiku, nebo třeba ekonomickou transformaci 90. let, pod pláštíkem vznešených frází jde o to nakrást si co nejvíce, morálka stranou, i proto se premiérem české vlády může stát agent StB, stejně jako autorčinou šéfkou v knize bývalá agentka východoněmecké Stassi, nebo důstojník polské komunistické vojenské kontrarozvědky. Blanka Čechová v podstatě popisuje, jak se naše euroatlantická civilizace vyčerpala a pomalu se šine k definitivnímu konci své existence, ke konci jedné velké civilizační éry, stejně jako se vyčerpal socialismus v zemích východního bloku, koloniální impérium Velké Británie, nebo třeba svého času Římská říše a další velké dějinné celky lidské historie...

9 16.10.2018

Ta kniha neví, čím chce být. Nesourodý mix beletrie a faktografie. Pan Poštulka chtěl napsat román, ale zároveň toužil napsat i literární studii, metaromán čili román o románu, tak obé bohužel spojil do jednoho textu - a vznikl Čapkovský efekt ,,pejsek s kočičkou vařili dort". Je to jako byste si četli na čtečce román, ale při jakékoliv zmínce či jméně překlikávali na Wikipedii...a tenhle ,,multitasking" tomu škodí...

2 22.09.2018

Jedna z utajených perel české prózy! Neuvěřitelně drsný příběh a výjimečně dokonalá forma...syrovost, naturalismus x lyrika, poetizace krutého údělu i světa...paralela dítě-kuře v ryzím uměleckém vidění světa...

9 03.08.2018

Všechno se jednou přejí, dokonce i severská detektivka...a mně se to stalo právě v případě prvotiny Kristiny Ohlssonové...příběh mi přijde tuctový, neoriginální, hlavní ženská postava vyšetřovatelka Fredrika nesympatická, mimo to, že jsem nepochopil, co tam jako civilistka vlastně dělá a tahle švédská praxe mi přijde značně absurdní, mě iritovalo její pokrytectví, kdy odsuzuje kolegu Pedera za mimomanželský poměr a sama přitom 10 let udržuje poměr se ženatým mužem, vlastně jsem měl pocit, že celá tahle kniha byla napsána se záměrem obhájit pozici žen u policie a tak nějak mi z toho všude trčel ten genderový motiv...možná autorce křivdím, každopádně mi mohla alespoň coby čtenáři dopřát pocit odhalení vraha, i o ten mne obrala... Objektivně tahle kniha není žádná katastrofa, každopádně se nemohu zbavit pocitu, že tohle všechno už bylo napsáno někde jinde a podstatně lépe...

2 30.07.2018

Úsporná provokativní literární variace kultovního Schumacherova filmového Volného pádu s aluzí na Nabokovovu Lolitu, odcizení a vyprázdnění života moderního městského člověka a stres z betonové městské džungle vykrystalizovaný do kratičké úderné novely gradované chytře zvolenou ich-formou. Zkrat z automobilové zácpy spouštějící řetězec postupného vypínání superega. Cynismus maskující zoufalství prázdnoty života odstřiženého od přírody, Boha, smyslu... Španělský Chuck Palahniuk...

3 26.07.2018

Vlasta Třešňák je nejen neprávem opomíjený písničkář, ale i jeden z nejvíce nedoceněných současných českých spisovatelů...přičemž Klíč je pod rohožkou je jeho opus magnum! Někde na půli cesty mezi exulantským Janem Novákem a undergroundovým Janem Pelcem, mezi nadšením a deziluzí z vysněného života v emigraci a zkušeností z šedavého bezčasí života v normalizačním Československu, na nikdy a nikde nekončícím útěku odtud tam... Pan Prag, Třešňákovo alter ego, je skutečně někdo, kdo má potenciál vypovědět cosi podstatného o životě českého exulanta...v našem národě tak hojného lidského typu... Výjimečná kniha!

8 25.07.2018

Těžko uchopitelná kniha, o které si ani po přečtení a rozležení nejsem jist, zda se mi líbila, či nikoliv. Prazvláštní klon hrdinského eposu a fantasy (svým způsobem je to takový fantasy postapo román říznutý variací na severského Beowulfa), zasazený do postartušovské Anglie, v němž se pohybuje řada nesourodých postav - vážnou linku zastupuje ústřední stárnoucí zamilovaný pár Axl a Beatrice, prožívající (zdánlivou?) romanci, jejíž existence vyvěrá z kolektivní (tady ovšem i subjektivní) ztráty paměti, dále pak mýtický saský bojovník (ušlechtilý barbar) Wistan a jeho saský chráněnec, do toho je ovšem připleten i starý rytíř sir Gawain a jeho kůň Horác, který mi neustále nahazoval aluze na Dona Quijota...jeho snažení i mluva byly vlastně směšné...navíc pásmo postav mi přišlo nejenže nesourodé, ale často docházelo k repetici replik, častému opakování již řečeného a někdy postavy dokonce mluvily naprosto zmateně - především pak starý artušovský rytíř. Autor pak i několikrát v jednotlivých kapitolách změnil vypravěče, tak nějak typicky pro postmoderní éru - ta je asi i klíčem k celé knize, ta snaha naroubovat vysoké umění na pokleslý žánr, ten synkretický mix vlivů, pohanství smíšené s křesťanstvím, přirozeno s nadpřirozeným. Celé to zdánlivě marné a iracionální snažení nakonec má jasně racionální závěr ve výtečném a silném alegorickém finále. Kniha v dnešní dravé době paradoxně (a asi právě proto) adorující stáří, postihující složitost partnerského vztahu, zároveň dílo protiválečné, zároveň variace na artušovský svět, zároveň postmoderní pohádka plná archetypálních postav a symbolů. Ishigurovi jistě náleží ocenění za odvážnou vlastní interpretace v anglosaském světě a literatuře skoro až posvátně uctívaného mýtického období a reflexi Artušovských legend, v dřívějších dobách jednoho z nejrozšířenějších literárních žánrů, dnes už ovšem trochu opomíjenému, na něž je ovšem naklonována celá řada dalších nesourodých žánrů - fantasy rovina je ale málo dobrodružná, rytířský román to příliš není, historická kniha už to není vůbec a tak nakonec celé to prazvláštní putování postav ,,mlhou zapomnění" asi funguje nejlépe coby romance a bude tak románem oslovujícím především ženy... Každopádně - ač jsem se knihou zpočátku prolouskával jen ztěžka - velmi silná je symbolická rovina knihy popisující svět, v němž dochází k silnému civilizačnímu zlomu, kdy končí jedna velká epocha a přichází nějaká nová, tak jak se to dá predikovat i dnes, v dnešní době. Ta paralela k dnešku je skutečně silná. Fantaskní (až pohádkový) příběh z časů, kdy keltské obyvatelstvo Anglie (Britony) brzy zcela vytlačí a anihilují Germáni (Sasové a Angloni), tak získává jednoznačný a zřejmý přesah do dnešních dnů...

6 20.07.2018

Velmi originální kniha navzájem propojených povídek, kterou Jan Novák ozvláštnil především po formální stránce - všechny povídky jsou psány česko-anglicky, nejspíš by se dalo říci ,,exulantskou češtinou" Čechů odešedších do Spojených států amerických, tzn. za použití řady anglicismů, hybridních slov, polokalků i čistě anglických slov a frází...dokonce celých pasáží v angličtině... Směrem k českým exulantským kruhům (v USA) velmi podvratné dílo, které bez milosti tepe malosti národního charakteru, úzkoprsé čecháčkovství či východoevropské sklony k alkoholismu nebo k rasismu...i poklesky obecně lidské...jako je manželská nevěra...a dělá to tím nejlepším odsouzením - ironií a vtipem...ve výsledku kniha jasně ukazuje, že celý emigrantský sen byl zabalen v pozlátku a ve skutečnosti byl chleba o dvou kůrkách na obou stranách Železné opony...

3 05.07.2018