Radek99
přečtené 208
Noc
2014,
Elie Wiesel
Hodně úsporná až minimalistická novela Noc je nepochybné mene tekel a Elie Wiesel byl ne nadarmo za své literární dílo = svědectví o hrůzách holocaustu nositelem Nobelovy ceny, ovšem nemohu se zbavit pocitu, že knihy našeho Arnošta Lustiga či třeba Jiřího Weila s totožným tématem jsou umělecky silnější a působivější...... celý text
Rukojmí - Lokomotivy v dešti
2014,
Peter Pišťanek
Popsat nějaké mezní období či temnou etapu dějin národa rastrem dětských očí je osvědčený a mnohokrát použitý literární model a Peter Pišťanek se s ním popasoval na výbornou - jeho Peter Achberger prožívá ,,idylické" dětství v jednom z nejhorších období česko-slovenských dějin, totiž v 60. letech 20. století, v totalitním období komunismu, vyrůstá bez rodičů, neboť bolševická diktatura rozdělila Evropu tzv. Železnou oponou, Peterovi rodiče emigrovali do nedalekého Rakouska a komunistický režim jim odmítl syna vydat a tak malý Peter vyrůstá u svých prarodičů - babičky a dědy, bývalého legionáře a prvorepublikového bratislavského kavárníka, kterému komunisti znárodnili (=ukradli) kavárnu a udělali z něj nuceně zaměstance ve vesnické hospodě. Život na slovenské vesnici 60. let je popsán velmi plasticky, autor pracuje až s jakousi fetišizací socialistické reality, jeho text obsahuje podrobné výčty všech dobových značek tehdejšího zboží týkajícího se dětského světa, sladkostí, bonbonů, zmrzlin atd. Pišťanek také naprosto geniálně postihuje to násilné přervání staletého míšení národů, jazyků i kultur uvnitř Rakouska-Uherska a propojení jihu Slovenska (ale i českých zemí) s Vídní a Rakouskem, přirozenými sousedy a ten zřejmý fakt, jak nám v porovnání s kapitalistickým západem obrazně ,,ujížděl vlak". Děj knihy vrcholí během tzv. Pražského jara, tání tuhých poměrů období komunistického dogmatismu a samozřejmě s následnou invazí vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 a s ní spojené vlně emigrace z ČSSR a dočasně propustných hranic. Velmi symbolická je pak závěrečná cesta z příhraniční Devínske Nové Vsi do Rakouska, stačí jen popojet jednu zastávku vlakem přes hraniční řeku Moravu, v podstatě banální cesta, ze které udělala komunistická Železná opona nedostižnou metu. A ještě je potřeba zmínit formální zpracování českého překladu knihy a její skutečně nádhernou obálku, odkazující k podobě papírových dobových jízdenek, ta se opravdu povedla...... celý text
Poslední stanice Hamburk
2021,
Martin Vopěnka
Marketingový slogan na přebalu knihy přirovnává autora k Michelu Houellebecqovi - a po přečtení románu musím konstatovat, že nějaká vzdálená podobnost mezi nimi skutečně je, minimálně tedy generační a statusová, zkušenost zajištěného stárnoucího bílého heterosexuálního intelektuála v zásadně se měnícím světě, filosoficko-etické úvahy (Vopěnka navazuje na Nietzscheovsko-Raskolnikovsko-Mersaultovskou tradici vraždy jiného člověka vyplývající z ,,mimořádného" postavení jedince) a především důraz na sexualitu stárnoucího muže v krizi středního věku determinovanou evolučním nastavení mužů jako takových - pro muže je univerzálně přitažlivá mladá žena/dívka, protože jedině s ní příroda garantuje mužům úspěšné rozmnožení, lékařská věda sice dělá hodně v posunu této hranice do čím dál pozdějšího věku (stejně jako křesťanské hodnoty naší civilizace udělaly mnohé pro monogamizaci partnerských vztahů), ale vnitřní rastr mužů tím prostě neokecá...a právě takový je i hlavní hrdina Vopěnkovy knihy Marek, jehož žena Blanka stárne a z jejich vztahu se vytrácí jeho pojivo - milostný život a sex - a Markovi se bytostně nechce čekat na vnoučata a klid stáří, k čemuž už je vnitřně nastavena jeho manželka. Coby muž podobného věku chápu ono poblouznění hlavního hrdiny mladou atraktivní pornoherečkou a vnímám knihu jako autentickou reflexi padesátníka, i když některé věci mi přijdou jako nevěrohodná autorská licence - třeba ono ekologické nastavení až fanatismus hlavního hrdiny podle mého není v naší generaci v Česku obvyklé, obvyklá je spíš klimatická skepse a odpor proti politice Green Dealu, to ale asi vychází z nastavení autora, pro kterého je tato agenda nějak důležitá. Jako vrcholně pokrytecký pak shledávám fakt, že hlavní hrdina sám sebe reflektuje jako člověka ohleduplného k životnímu prostředí, jelikož doma ve své vysoce pravděpodobně naddimenzované pražské vile ,,zhasíná a šetří vodou", fatálně ale přehlíží to, že se živí spekulacemi s kryptoměnami, jejichž těžení je extrémně energeticky náročné a tudíž neekologické, jezdí po Střední Evropě spalovákem sem a tam, tu na otočku do Hamburku, tu do Alp, vesele létá letadlem a coby vrchol ,,ekologie" plánuje koupit dceři ,,prales" na druhé straně Zeměkoule, čímž zcela popírá udržitelný koncept lokálnosti...... celý text
Děti srpna
2016,
Sergej Lebeděv
Nejkonceptuálnější a zřejmě i nejlepší román týkající se novodobých ruských dějin, který jsem kdy četl. Sergej Lebeděv se narozdíl od přelakované verze sovětskou/ruskou státní propagandou dívá na ruské dějiny bez příkras - dějiny Ruska, ať už carského, sovětského, nebo nově ,,demokratického" jsou krvavé, plné násilí, imperialistických výbojů a válek, přemísťují se celé národy i ,,závadné" minority, lidé i torza rodin jsou vykořeňováni, hodnota lidského života je malá, téměř nulová, lidé se ztrácejí a mizí ze života svých blízkých i ze světa vůbec, zdárně přežívají jen ti, kteří se nějakým způsobem zapletou se státní mocí či tajnou policií. Dějiny Ruska jako dějiny NKVD/KGB/FSB. Dějiny Ruska jako výslednice vektorů souboje tří center moci - moskevského politbyra, armády a právě světa tajných služeb a tajné policie. Tohle platilo v éře Sovětského svazu a evidentně to dál platí i po jeho rozpadu. A právě do éry postgorbačovské zasazuje Sergej Lebeděv svého hrdinu - intelektuála, který jako jeden z mnoha doufá, že krvavá éra konečně skončí a ruská společnost se vydá ,,na západ", směrem k demokracii a dodržování lidských práv. Lebeděvův hrdina se živí tím, že vychází vstříc ruské celospolečesnké poptávce a za úplatu hledá ony ,,zmizelé" - pátrá nejen v archívech, ale fyzicky projíždí i torzo onoho legendárního Solženicynova ,,Souostroví Gulag" - vydává se do zapomenutých pracovních lágrů, projíždí okrajové bývalé satelitní republiky SSSR, kam sovětská moc deportovala nepohodlné, vydává se do válkou zmítaného Čečenska a jeho cesty jsou důkazním břemenem zločinů ruské moci i politiky. Přímka zmiňovaná v textu samým autorem pak propojuje SSSR s Ruskou federací: ,,Lenin - Stalin - Putin" - nic se nezměnilo, jen po rozpadu SSSR a Jelcinovském intermezzu se chápe moci centrum KGB/FSB a vytlačuje od moci armádu, což autor názorně ilustruje zatčením a soudním procesem s Martem... Kromě mimořádného obsahu je velkou předností díla Sergeje Lebeděva i opravdu mimořádná formální stránka - autorův poetický jazyk plný obrazotvornosti, přirovnání a metafor, zvláště v popisech časté až lyrické pasáže (jde o lyriku zpravidla přírodní), velmi originální pásmo vypravěče, autorovo pokusy o jakýsi až magický realismus či jeho zaujatost pro ,,čtení za řádky", vidění neviděného, hledání smyslu v nejasných náznacích, v pouhých útržcích reality, ale také třeba náklonnost k fatalitě. A nutno pochválit i vskutku podařený překlad Libora Dvořáka...... celý text
Letní valčíky
2021,
Edgar Dutka
Letní valčíky jsou velmi dobrý román, který ovšem - zřejmě z marketingových důvodů - mate svou obálkou a především svým podtitulem a žánrovým zařazením ,,špinavá krimi", neboť o detektivku se rozhodně nejedná, možná tak v prvních několika kapitolách knihy, pak se ovšem děj odkloní od skutků a světa Bohouše alias Čurina a autor začne velmi podařeně (až mistrně) před čtenářem nastiňovat fresku jedné z nejtemnějších dob našich dějin, totiž šedavého bezčasí normalizace. Na osudech dvou rodin, jedné prorežimní oportunistické a druhé režimem perzekuované, se Edgaru Dutkovi podařilo velmi věrně popsat jak dobové reálie, normalizační ,,pěnu dní", tak i mechanismy totalitní moci i perzekuce, přesně takhle si na normalizační status quo našeho ,,gulášového socialismu" vzpomínám i já, byť jsem ho (coby teenager a čerstvě dospělý) zažil až v jeho pozdější fázi v druhé polovině 80. let. Zeitgeist a duch normalizace (autor děj ukotvil na její samý začátek, ještě před zveřejněním Charty 77) je v Letních valčících popsán opravdu věrně a nejen jednou z hlavních postav režiséra Evžena mi připomínal kultovní postavu Standu Pekárka ze seriálu České televize Volha, respektive jeho knižní předlohy z pera Karla Hynie.... celý text
Ulejváci
2021,
Kate Weinberg
Červená knihovna špatně maskovaná mimikry rádoby rafinované detektivky. A ani aluze na život a dílo Agathy Christie to nezachrání...
Ameriko, Ameriko
2009,
Ethan Canin
Jenda z nejlepších knih o bazální esenci Ameriky, o její kapitalistické podstatě založené na nezměrné pracovitosti a protestantské etice, jak ji formuloval slavný sociolog Max Weber. V „Protestantské etice a duchu kapitalismu“ je odražen Weberův obdiv k anglosaskému světu s jeho hospodářským úspěchem a politickou převahou, kterou reflektuje i Ethan Canin, narozdíl od Maxe Webera přidává ovšem ke svému pohledu i kritický prvek, spojený jak s fungováním kapitalismu, tak i politiky, obé má v knize tak trochu hanlivý podtón. Životní příběh Coreyho Siftera je vlastně až čítankovým popisem amerického snu a autor v knize črtá zajímavou paralelu mezi ním a postavou magnáta Liama Metareye - to ryze protestantské oddání se manuální práci, která člověka jednak dovede k bohatství (jako jeho otce), ale zároveň vytváří jakousi kotvu se smyslem a podstatou života, kořeny, které člověka podrží v obtížnějších časech...to odráží životy většiny mužských postav tohoto originálního románu. Ameriko, Ameriko je skutečně zajímavá reflexe Spojených států amerických 70., ale i 80. a 90. let minulého století a té obrovské změny, která se mezitím udála - změny fungování celé společnosti, změny fungování politiky, změny lidskoprávní. Pod povrchem dříme nejen vláda prezidenta Nixona a ohlasy a dopady aféry Watergate, ale i války ve Vietnamu a na ní navázané reakce - vzestup sociálního cítění, odborového hnutí, globálně pak celé levice, i mírových aktivistů, hnutí hippies a odmítnutí konzumního způsobu života (zastoupené rodinou a rodiči stážistky Trieste), opakovaného selhávání politiků a deziluze s tím spojená...fiktivní postava senátora Bonwillera je ukázkovým prototypem politika, který v sobě kloubí nadějnou i ryze temnou stránku. Hrabivost. Opojení mocí. Politik je někdo, komu musí občan-volič především věřit a přitom je politik právě tím, komu se věřit rozhodně nedá. Tenhle rozpor známe dobře i do nás... Opravdu výjimečný a objevný román, který bylo radost číst!... celý text
Vraky
2020,
Michael Robotham
Rozhodně čtivý mezinárodní kriminální thriller, který je vypraven po ose Londýn - Bagdád - Washington - Istanbul a dobře tak odráží dnešní globalizovaný svět a jeho významné předěly - ekonomické krize, mezinárodní terorismus, moc a bohatství bezskrupulozního bankovního sektoru, rozvrácennost třetího světa, světoobčanství dnešních nejen západních megapolí... Čtenářský zážitek ruší jen jediná věc - hodně špatná editorská práce a množství gramatických a pravopisných chyb, špatné interpunkce a překlepů...... celý text
Za dveřmi číhají přízraky: Německé rodinné drama poválečné doby
2018,
Florian Huber
Žánrový popisek zde na databázi knih je nepřesný a zavádějící - nejedná se o román, nýbrž o ryzí literaturu faktu - kniha charakterem trochu připomíná slavné Solženicinovo Souostroví Gulag - Florian Huber tu podává na řadě konkrétních příkladů důkaz o rozvratu německé společnosti i rodin po konci druhé světové války, odcizení, existenční tíži, neřešených posttraumatických syndromech mužů vracejících se z fronty, což je věc, řekněme, pochopitelná i očekávaná, ale autor tu rovněž dokazuje, že proklamovaná poválečná německá denacifikace byla neúšpěšná, v podstatě šlo jen o formální proces, který se dal různě obcházet a nad kterým vláda kancléře Konráda Adenaura přivírala oči nebo ještě přesněji od nepříjemného tématu záměrně odvracela zrak - a to je téma zvláště pro českého čtenáře velmi aktuální, neboť jsme si tou samou kalvárií nefunkční/neproběhlé dekomunizace české společnosti po listopadu 1989 prošli/procházíme rovněž, což velmi negativně poznamenává i naši společnost...nomenklaturní komunista a soudně potvrzený agent StB v pozici premiéra země je morální zmar, ale zároveň jen vrcholek ledovce...... celý text
Pochod Radeckého
1974,
Joseph Roth
Nepopiratelně jde o velký román - Joseph Roth v něm na pozadí příběhu tří generací šlechtického rodu von Trottů a jejich zvestupu i pádu vykresluje zásadnější civilizační zlom - zánik jednoho velkého imperia (konkrétně Rakousko-Uherské monarchie), ale i globálnější konec éry velkých mnohonárodnostních říší v Evropě a nástup menších národních států souvisejí s nově definovanými nacionálními idejemi, což umožnil katalyzátor v podobě první světové války (ovšem zcela neodvratně to nakonec v budoucnu vedlo k světové válce druhé, ještě mnohem devastačnější). Zajímavý je autorem skvěle vystižený a popsany stav bezčasí, které takovýmto zásadním civilizačním zlomům předchází, stejně jako celá škála jemných náznaků, nuancí a předpovědí, vycházející z intuitivního vnímání citlivějších jedinců (hrabě Chojnitzki atd.). Bezčasí má svou personalizaci navíc ještě v osobě opravdu předlouho vládnoucího panovníka císaře Františka Josefa I, který na trůnu strávil neuvěřitelných 68 let, a jehož postavu autor umistil do jakési dichotomie s linií rodu Trottů, především pak s postavou prostředního von Trotty - okresního hejtmana, který také nakonec přežije nejen svého syna, ale nepřežije ,,svou" monarchii. Celý román ve mne zanechal zajímavý otisk, který jako puzzle zapadl do skládanky k dalším dílkům podobným tématicky - kupříkladu stejně zásadní kniha našeho Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka by měla být zmíněna zcela jistě, neboť vhodně doplňuje a v mnohém (třeba sarkastickém pohledu na strnulost monarchie, její byrokracii, sociální nerovnost a nespravedlnost, národnostní útlak, nebo třeba i zkostnatělost a dekadenci C&K armády) i rozvíjí román Josepha Rotha...... celý text
Satanův deník
2021,
Leonid Andrejev
Mefistofelská literární variace, která může být snad kontroverzní pro čtenáře z katolického prostředí, pro toho nezaujatého je ovšem máločím objevná a literárně nic nového/převratného nepřináší - Leonid Andrejev prostě není ani Johann Wolfgang Goethe, ani Thomas Mann, ani Michail Bulgakov, abych jmenoval jen ty nejznámnější a literárně nejcennější autory děl, kteří zpracovali tématiku Satanova/Mefistofelova pozemského pobytu a interakce s námi smrtelníky...... celý text
Hřbitov nevěst
2018,
Tomáš Boukal
Navzdory bulvárně-clickbaitovému názvu a žánrovému vymezení na obalu (,,Sibiřská detektivka") jde o překvapivě skvělou a čtivou temnou (noirovou) detektivku s velmi plastickým popisem severouralského regionu a vykreslení bezútěšnosti života v současném postsovětském Rusku - rozpad impéria, rozpad hodnot, rozpad civilizace...plus onen pověstný východní alkoholismus...... celý text
Těžký prachy
2022,
Jan Novák
Předně - Jan Novák je můj oblíbený autor a jelikož vím, že jako imigrant v Chicagu, kde sídlila a sídlí největší česká komunita v USA, dlouho žil, myslel jsem si, že Těžký prachy budou další z řady reflexe nelehkého osudu emigranta, něco jako jeho Striptease Chicago, opak se ale ukázal pravdou - Těžký prachy ani okrajově nepopisují českou diasporu v Chicagu, ale postihují cosi jako duch Ameriky, spirit amerického čistokrevného kapitalismu - popis tvrdého údělu, dřiny, potu a krve, ale i amerického snu... V kontextu Novákovy tvorby překvapivě jiná, ovšem neméně skvělá kniha - svým způsobem dokonce v dnešní době celkem opomíjený žánr - totiž reportážní román!... celý text