Set123 přečtené 717

Zimoděj 2013, Terry Pratchett

Třetí Tonička. Sice jsme zase o dva roky dále, ale Tonička, a prosím, nezapírejme to, je pořád ten samý malý harant. Namyšlená malá holčička, která si myslí, že je lepší nežli všichni okolo. Skoro připomíná Harryho Pottera, že? Ale ne, to by nebylo fér. Tonička je přeci jenom podstatně sympatičtější. Vtipný nádech celé Zeměplochy tak nějak brání tomu, aby vás Tonička znechutila. Ano, je to dítě a pokud stejně jako já nemáte děti rádi, budete chvílemi maličko trpět. Ale pak přijde nějaký vtip, či zajímavá scéna a to už prostě dál být naštvaní nemůžete. To je právě rozdíl Toničky a Pottera. Přesto však opakovaný motiv „Proč dělat věci tak, jak mi radí starší, zkušenější a mocnější lidé, nežli jsem já, abych je dělala, když já je chci dělat jinak?“ po čase začne být relativně iritující. Tak to bylo takové obecné postesknutí si, teď k Zimodějovi. Celý tento pohádkově koncipovaný příběh je podle mne zatím to nejlepší co bylo z Toničky k přečtení. Doufám, že další dva díly jsou ještě lepší. Zimoděj sám je mi – a myslím, že nás tu bude více – velice sympatický a těžko jej lze nelitovat a do nějaké míry také neobdivovat. Jeho role je mnoho, ale rozhodně ne záporná. Nebo alespoň ne zlá, pokud nic jiného. A zarputilost jeho sažení je fantastická. No a přítomnost Bábi Zlopočasné – mnohem frekventovanější nežli v předchozích dílech – a Stařenky Oggové přirozeně dodávají knize skvělý nádech. Pak tam jsou také fíglové. Nebudu lhát a přiznám se, že jejich mluva mne občas vyčerpává více, nežli by se od literatury dalo čekat, ale to nic nemění na vtipnosti některých jejich hlášek. Vzato kolem a kolem je to opravdu skvělá kniha, kterou jsem di užil. Smál jsem se u ní zase jako blbeček, takže obecné kritérium pro kvalitní Zeměplochu také splňuje. Třebaže to není nejvtipnější ze Zeměploch, to zase ne. Předpokládám, že v zimě bude mít kniha ještě maličko lepší atmosféru, takže to možná o vánocích vyzkouším…... celý text

Buch! 2006, Terry Pratchett

Tak tato kniha je opravdu drsná. Totiž… ony se tak netváří, ale ve skutečnosti jsou všechny knihy Zeměplochy dost drsné, ale tahle… Tahle to bere na vyšší úroveň. Samy jednotlivé činy v knize spáchané nemusí být nutně tak strašně vyhlížející, ale v kontextu motivací a příběhu vůbec, to je něco jiného. Celá kniha je plná temnoty. Té doslovné, i té přenesené. Temnoty a boje proti ní. Leckdy marného, ale ukazuje se, že to je jeden z těch bojů, který prostě nelze vzdát. Protože…. No, protože pak by temnota zaplavila svět. Ale je třeba si přiznat, že existují věci důležitější, nežli boj. Věci, které prostě nelze odkládat. Nelze se vymlouvat. Prostě je třeba být v šest hodin doma! Hlavní téma, tvarismus, bude asi ještě nějakou tu dobu neuvěřitelně aktuální. A musím říct, že v této knize pan Pratchett zachytil opravdu veliké množství jejích aspektů. Včetně toho, jak obtížné je takový problém vyřešit. To je jeden z důvodů, proč si této knihy velice vážím. Přes všechno výše zmíněné však stále platí, že kniha je zábavná. Dokáže být zábavná dokonce v místech, ve kterých by to člověk opravdu nečekal. Dvacet osm odvetných plamenů, jo, to bylo super. Možná se u ní člověk nebude tak často řehtat, jako u jiných knih Zeměplochy, ale to se dá myslím bez problému oželet. Jedna poznámka, možná maličko perverzní, ale tak mi to buď odpusťte, nebo jednoduše dál nečtete. Internet má mnoho vlastních pravidel. Například lze se spolehlivou jistotou říct, že každý fantastický svět má své fanoušky, kteří k němu vytvoří nějaké fanarty s, no řekněme, lechtivou tématikou. Nikdy, ani jednou mne nenapadlo vyhledat takové fanarty Zeměplochy. Ale když jsem si četl některé pasáže s Anguou a Sally, říkal jsem si „To by bylo, aby neexistovaly fanarty Anguy a Sally.“ A ono jo. Opravdu je strašlivé co si lidé dokáží představit, to vám povím.... celý text

Zaslaná pošta 2005, Terry Pratchett

Zase a znovu člověka pan Pratchett překvapuje svou neuvěřitelnou představivostí a nespornou inteligencí. V této knize se dostáváme do ráje sběratelů známek a té zaslané pošty. Pod v zásadě jednoduchým příběhem, se ukrývá téma celkem zajímavé. Víte, já jsem člověk v zásadě nepraktický. Rád se týrám. A to prosím mnohými způsoby. Tak například občas sleduji Kanál svobodného přístavu. Nebo si o Anarchokapitalismu čtu. Osobně ankapu opravdu nefandím, nemám ho rád. A je to právě zaslaná pošta, která pěkně shrnuje základní argumenty proti absolutní svobodě. Je to boj konkurence s molochem monopolu a krutého podnikání. Hlavně patricij Vetinari opět vnáší zajímavé myšlenky a nabízí mnohá zamyšlení. A upřímně je Vetinari možná jedním z důvodů, proč mne kniha tak hluboce bavila. Já mám toho člověka prostě strašně rád, no… Se omlouvám. A v této knize dostal opravdu hodně prostoru. Kupodivu mne nakonec zaujala i postava Vlahoše a některé další a tak se celkem těším na Nadělat prachy. Rád bych se rozpovídal víc a možná sem časem něco přihodím, ale v tuto chvíli je to asi vše, co mne v kontextu této knihy napadá, že by mělo být zmíněno. Je to opravdu zábavná kniha, která obsahuje mnoho zajímavého.... celý text

Láska posledního magnáta 2018, Francis Scott Fitzgerald

Dovolím si začít jednou kratičkou citací z Tolkienovy Ságy o Sigurdovi a Gudrún: „Před věky v počátku prázdnota zela vln ni vrchů vzdutých nebylo;…“ Právě taková prázdnota zeje i v této knize. V životě jsem nečetl něco, co by bylo tak okatě nedokončené. Přemýšlel jsem jaké přirovnání bych k tomu užil, tak nakonec asi toto: Kniha připomíná zpřetrhanou síť žil, ze kterých uniká krev. Vy víte, že kdyby žíly nebyly zpřetrhané a vedly tam, kam vést mají, vytvořily by dokonalý, krásný mechanismus, takto je na ně však pohled akorát tak tragický. Jedná se o mou první Fitzgeraldovu knihu a musím říct, že jsem si to, ač text stěží můžeme nazývat knihou, užil. Fitzgerlad používal příjemný jazyk a psal velice zajímavé postavy. Všechno je v knize však dosti polovičaté. Ani jedna kapitola na mne nepůsobila dokončeně, některé pasáže by si jednoznačně zasloužily být dopilované, myšlenky dotažené. (Jako například banalizace krásy, kritika konzumu atd.) Ale stejně si myslím, že kniha za přečtení stojí. Je v ní cosi zvláštně poetického uprostřed toho všeho, jak by mnozí řekli, bezduchého kapitalismu.... celý text

Myši Natálie Mooshabrové 2004, Ladislav Fuks

Nečekal jsem nic a dostal jsem opravdu mnoho. Musím říct, že letos se mi celkem daří číst knihy, které nabízejí opravdu mnoho podnětů. Myši – na to jak krátká kniha je – jich opravdu nabízejí mnoho. Jedná se o knihu pro Fukse zdá se typickou. Stejně jako například Spalovač mrtvol, je kniha z formálního hlediska detailně propočítaná. Fuks rád opakuje a opakuje precizně. Mnoho lidem jistě může tato repetetivnost vadit, ale ve skutečnosti je to upřímně dost přirozené. Konec konců, uvědomte si, kolikrát v týdnu jste schopni říct, či udělat opravdu identickou věc. Fuks touto metodou dociluje neuvěřitelného napětí, zdůrazňuje motivy a mate čtenáře. Zároveň však ještě posiluje onen pocit způsobující husí kůži. Opakující se dialogy mohou člověku až připomínat absurdní drama. Celá novela se nese v atmosféře antiutopického světa, který je nepříjemný, až groteskní. Tato grotesknost je způsobena i výše zmíněným opakováním. Nelze ovšem říci, že by se jednalo o fantasy, či sci-fi, jak je kniha občas označována. Označení fantasy je tu prostě zaměňováno za antiutopii a není obhajitelné, myslím, nijak. Sci-fi je pochopitelnější a opravdu, lidé osidlující měsíc působí dosti sci-fi dojmem, ale tento prvek v knize nenese významnější roli a vlastně by mohl bát opomenut. Nemluvě o tom, že se technologický pokrok kniha nesnaží nijak komentovat, rozebírat, či vysvětlovat. Zvláštní ladění antiutopického světa, který snoubí prvky pokroku, i degradace, je posilováno všudypřítomnou lží. Čtenář je obelháván a klamán od samého začátku, až do úplného konce. Jmenování konkrétních případů by znamenalo silné vyzrazení děje, čehož se tu nechci dopustit, ale lež je tam opravdu všude a tak, ač třeba rozuzlení zápletky je jasné velice rychle, čtenář stále zažije mnohá překvapení. To bylo takové obecné shrnutí, nyní bych si dovolil zmínit některé méně obecné prvky knihy. Jednak je zajímavé, že ač se scény neustále opakují (ať už hovoříme o práci u Péče, o návštěvě dětí, či policie), nezůstávají stejné. V knize se vše násobí. Dva konkrétní případy. Cvičený Rekviem je zmíněn, myslím, čtyřikrát. Pokaždé se konstrukce scény opakuje, ale něco se mění. Množství účastníků. Začínáme, myslím, na třech stovkách a končíme na třech tisících. Stejně tak životopis předsedy Albína Rappelschlunda. Prvně se o něm dozvídáme velice kuse podané informace od maldého Fabera, ke konci knihy nám již Oberon vyvrací veškeré spekulace a velice konkrétně podává fakta. Toto násobení motivů silně podtrhává některé drobnosti a opět, jak jsem již jednou zmiňoval, také některé maskuje. Další poznatek se týká stereotypních představ. Myši je zcela převracejí. Zmíním dva případy, které jsou velice do očí bijící. Většinou jsme zvyklí vnímat domácí, či správce v nepříliš pozitivním světle. Jsou to ti, kteří zvyšují nájemné, kteří vyhazují z domů, jsou to ti zlí pedanti, kteří si na vás kdoví proč zasednou. Nu, správcová zde je vlastně asi nejpříjemnější postavou, se kterou se Natálie Mooshabrová dostává do kontaktu. Druhý případ je policie, která u Natálie vyzvídá a obecně působí dosti jako STB (a ak jsme ostatně naučeni tajnou policii vnímat) a nakonec policie hraje vlastně velice kladnou úlohu. Konec konců, je úlevou, když se ve dveřích octne policie nikoliv děti a ten podivný Černý pes! Závěrečná poznámka a pak končím. V knize jeden z hráčů na lesní roh říká, „Copak policii neplatí stát? Copak nemá sloužit státu? Musí sloužit státu stejně jako vojska, od toho je placena!“. Tato replika nutí člověka uvažovat nad tím, zda v tom Egyptě když do své Ústavy začlenili větu „Stát založí ozbrojené složky, které budou náležet lidu.“, neměli přeci jenom celkem dobrý nápad.... celý text

Krvavá svatba 2008, Federico García Lorca

Poprvé v životě jsem se zde setkal s panem Lorcou a nebylo to setkání špatné, to jistě ne. Drama je to kraťoučké a zápletka je jednoduchá, až primitivní, ale má své kouzlo. Prvním zajímavým aspektem dramatu je, že se jedná z velké části o básnické drama. Většina poesie v textu obsažené, hádám, prezentuje andaluské svatební tradice. Předpokládám, nevím. Pokud ano, musím uznat, že bych rozhodně nechtěl podstoupit dobovou svatbu. A kdybych už musel, tak bych rád, aby u toho nikdo nebyl. Protože když já zpívám Brrr! Dílo obsahuje silné prvky avantgardy. Konec konců, kontrast mezi dosti krutým obsahem a slovním vyjádřením je fantastický. Lorca používá velice lyrická přirovnání, krásné metafory a tak dál a tak dál. Nu a tím se dostávám k předposlednímu poznatku, který ke knize mám. Drama není literární druh, který měl být v tomto případě použit. Myslím, že Lorcovu jazyku, i obsahu díla by více slušelo vystižení poetické. Mohla by z toho být krásná lyricko-epická báseň, ale co už. Poslední poznatek, velice nedůležitý, spočívá ve vztazích mezi postavami. Je zajímavé, že vztah mezi Ženichem a Nevěstou, případně mezi Leonardem a Nevěstou, je mnohem plošší, nežli vztah, který panuje, třebas nepřímo, mezi Leonardem a Ženichem. Poslední scéna mezi nimi buduje velice silný vztah a působí to tak, že pokud k sobě někdo osudově patřil, nebyl to nikdo jiný, nežli Leonardo a Ženich. Tak bych asi zakončil. Opravdu se mi to celkem líbilo, ale nemohu tvrdit, že bych si to kdovíjak užil, či že bych si ještě a týden měl cokoliv z knihy pamatovat. Joo, kdyby to tak byla báseň... celý text

Mimo prostor a čas 2018, Clark Ashton Smith

Číst Smithovo dílo je opravdu zajímavým zážitkem. Hrozně rád bych jej četl separovaně a neporovnával jej v jednom kuse s Lovecraftem, ale obávám se, že mi to nevyjde. Vím, je to nefér, ale nic nenadělám. Začněme tedy tou komparací hned. Ač si myslím, že Lovecraft je mnohem lepší spisovatel a jeho texty obsahují cosi, čeho se Smith snažil dosáhnout, ale povedlo se mu to pouze občas a ještě pouze dílčím způsobem, musím uznat, že z technického hlediska je Smithův styl doveden do vyšší úrovně. Na jeho próze je vidět, že se od mládí psal poesii a ta se mu nadobro obtiskla do stylu. Jeho schopnost popisu – lehká, rychlá, ale přesná – velice usnadňuje konzumaci jeho textů a rychlému navození silné atmosféry. Lovecraft stejného efektu – přinejmenším u své rané tvorby – dosahoval obtížněji a zdlouhavěji. Ostatně jsem dostal chuť přečíst si nějakou tu poesii z jeho pera a je mi tak relativně líto, že není přeložená do češtiny. Pravda, v angličtině nejspíše silněji vynikne rytmika jeho stylu. Jak už tomu tak bývá, sbírka obsahuje silnější a slabší kusy. Z mého pohledu je jich slabších poněkud více. Jedná se většinou o nevýrazné texty, které velice rychle zapomenete a ač jsou opravdu skvěle napsané, omrzí. Ty úplně nejslabší jsou dosti prázdné, bez originality a nevzbuzující žádný cit. Co je dobrá zpráva, ani jeden z těch textů není špatný – špatný značí, že se nedá číst. To zde nenajdete. Mezi nejsilnější patří právě ty, kde se mu téměř podařilo dosáhnout lovecraftovského kouzla. Pro mne osobně je nejvýraznější Utajený potomek a Genius Loci. Za zmínku jistě stojí text Příběh Satampry Zeirose a Čarodějův návrat. Mě samotného taktéž velice zaujal Ghúl. Všechny povídky komentuji individuálně, tam najdete podrobnější komentáře. Předmluvu o autorovi a jeho díle jsem si nechal až nakonec, chtěje zhodnotit nejprve povídky samotné, aniž bych nutně znal autorův život. Radost mi udělalo potvrzení mého předpokladu, že vedle Poea byl Smith ovlivněn také pohádkami Tisíce a jedné noci. To je nejsilněji cítit ve dvou případech. Jedné z těch podle mne nejhorších povídek Zoraidin polibek a naopak na kousku, který mne zaujal, už zmíněném Ghúlovi. Lovecraftovské motivy se neobjevují ve všech povídkách, ale v mnohých ano. A ač osobně nejsem fanouškem „doplňování“ díla jiných autorů, v tomto případě jsem rád, že k míšení došlo. Nejen Lovecraft dal Smithovi mnohé, ale byl tomu i naopak a Mýtus Cthulhu se tak stal mnohem plnějším. I přes jistou kvalitu pana Smithe bych jeho díla do Mýtu neřadil, ale jelikož to udělal sám Lovecraft, mohu to tak brát a jsem celkem rád. Mnohé dalo by se říci o tomto autorovi a ač opakuji, že nedosahuje kvalit pana Lovecrafta (krom techniky), jedná se o dobrého spisovatele, jehož dílo rozhodně stojí za přečtení a osobně doufám, že v nejbližší době vyjde další díl sebraných spisů.... celý text

Konkláve 2017, Robert Harris

Je kniha šokující? Ne, samozřejmě, že ne. Podíváme-li se na historii objektivně, musí nás napadnout otázka, jestli vůbec kdy existovala kasta více zkorumpovaná, nežli vrcholní duchovní. Oni i ti politici všech dob by se kolikrát mohli červenat, před nejedním duchovním. Kniha opravu neodhaluje nic strašlivě temného, nic na co by se člověk styděl byť jenom pomyslet. Jedná se o hru o místo jedné z nejvlivnějších osob na této planetě, opět z historického pohledu lze říci, že o místo té vůbec nejmocnější osoby na planetě. Ať tím, či oním způsobem. To by bylo, aby v tom nebyla nějaká sviňárna. Dokonce cynismus v nitru mé osoby křičí, že i kdyby byla kniha plná mnohem horších skutků, nebyla by nijak přehnaná. Ve čtvrtek večer jsem si vzal tuto knihu do ruky, abych se jenom tak podíval jak je to vlastně napsané. A nějak se stalo, že jsem skončil ve dvě ráno s polovinou knihy v háji. To mi napovědělo, že je to asi celkem dobře napsané. No, když jsem dnes, v pátek knihu dočetl, řekl jsem so znovu, to není špatně napsané. A opravdu, kniha má jakousi svou atmosféru a čte se krásně. Hlavní postava mi byla kupodivu celkem sympatická, stejně jako některé další a z faktického pohledu byla velice přínosná. Něco jsem znal, něco jsem se dozvěděl navíc. Naučil jsem se pár nových latinských frází. Ze začátku jsem si myslel, že mi kniha připomene můj oblíbený seriál „The New Pope“, ale nakonec ne. Doporučuji tak oboje, seriál, i tuto knihu a zážitek z Vatikánu bude pokaždé velice odlišný. Knihu opravdu celkem s klidným srdcem doporučuji. Konec byl… No mohl by zanechat jistou pachuť, ale osobně myslím, že nese důležitý vzkaz a je moudré jej neignorovat.... celý text

Snové písně 1. 2018, George R. R. Martin

Dva roky mi stála tato kniha v knihovně. Víte, nejsem nijakým fanoušek sci-fi. Jediné, které mám opravdu rád, je Warhammer 40K, ale u něho je otázka zda mu říkat sci-fi. Já bych skoro tvrdil, že nikoliv, pročež pro mne bylo čtení této převážně sci-fi knihy poněkud neobvyklým zážitkem. Některé povídky jsem si užil více, jiné méně, ale musím uznat, že je to zajímavý průřez Martinovou tvorbou. Všechny povídky jsem hodnotil samostatně, takže se zde o nich nebudu více rozněžňovat. Mezi nejlepší podle mne určitě patří Chlap z masovny, Druhý stupeň osamění, Ledový drak, Mlha padá k ránu, Netopýři, Opičí kůra a v neposlední řadě Písečníci. Kdybych chtěl na druhou stranu zase říci která byla nejhorší, řekl bych Kamenné město, v závěsu s V pustinách. Povídky jsou děleny do pěti okruhů, ke kterým má Martin pěkné předmluvy, které jedna poskytují jistý podklad pro čtení jednotlivých povídek, jednak ukazují vývoj samotného autora. Ač mě Martin neuvěřitelně, ale neuvěřitelně sere, musím uznat, že jeho sarkastické a cynické poznámky jsem silně oceňoval a celé mne to až podezřele bavilo. První část – Čtyřbarevný fanouš – je taková rozpačitá, nemastná, neslaná, nepropracovaná. Ano, povídky z této části si moc neužijete, ale to se dá pochopit, proto je neřadím k těm nejhorším. Druhá část – Nestydatý profík – začíná mít jakousi ucelenější formu,, povídky jsou mnohem lepší. Obzvláště dvě (Druhý stupeň osamění a Mlha padá k ránu) jsou mimořádně kvalitní. Třetí část - Světlo vzdálených hvězd – je vcelku rozmanitá. Některé povídky rychle zapomenete, jiné jsou opravdu dobré. Vyzdvihnout si zaslouží obzvláště asi Píseň pro Lyu a Ve znamení kříže a draka. Fantasy oddíl – Dědicové želvího hradu – má pouze tři povídky, z kterýchžto je jedna vysloveně špatná. V pustinách je, jak jsem už zmínil jednou u těch nejhorších. Zato drak, i Písně, ty jsou vynikající. Poslední část – Hybridi a hrůzy – je jednoznačně nejzáživnější. Jedna skvělá povídka vedle druhé a povím vám, je to vážně jízda.... celý text

Rozmarné léto 2015, Vladislav Vančura

Čtení této knihy zajisté vyvolá otázku, zda je pro čtenáře důležitá spíše forma, či obsah. Upozorňuji, že pokud je to pro vás obsah – ostatně tak jako pro mne – pak tuto knihu nemáte číst. Obsah této knihy, alespoň ten dějový, je naprosto zbytečný, nezajímavý a nudný. Kniha sama je velice krátká, kdybychom z ní ještě k tomu vyškrtli jazykové kudrlinky a ponechali text takový, jaký by byl u jiného autora, byli bychom na… třetině? To je opravdu o ničem. To už je opravdu jenom miniaturní povídka. A to ještě stále nudná. Na druhou stranu pro ty, kterým nevadí kniha psaná jenom pro formu, ten si tu nejspíše přijde na své. Protože tato forma je zatraceně unikátní. Čtení této knihy je – a to je fakt – neopakovatelným zážitkem. Ne snad proto, že by to byl požitek tak skvělý, to ne. Je tomu tak prostě proto, že takhle nikdo jiný nikdy nepsal. Pouhý výčet jazykových zvláštností by byl velice dlouhý a já se v literární teorii nevyznám natolik, abych se o to pokoušel, ale je jich sakra hodně. Upřímně označení „humoristická novela“ vychází podle mne pouze ze zvláštnosti textu. Ono je to tak zvláštní, až je to občas i vtipné. Ale jak jsem již naznačil, já mám raději obsah nežli formu. Jistě, chápu speciálnost tohoto díla, jistě, oceňuji ukázku možností našeho jazyka. Ale já se u toho prostě mohl ukousat nudou. Čtení knihy pro mne bylo trestem a bolestí. Jsem rád, že jsem tento rest ze své knihovny dohnal a obratem křičím: Nikdy víc!... celý text

Demian 2008, Hermann Hesse

Předem je třeba uvésti, že se kniha krásně čte. Je napsaná poněkud přístupnější formou, nežli Stepní vlk a obzvláště první polovina je opravdu velice hladká. Inverze a některé poněkud archaické obraty dodávají vzpomínkám na dětství velice příjemný tón, který dokáže velice pěkně maskovat i přítomnost filosofie v textu samém. Druhá polovina knihy, ve které se Emil odstává přeci jenom do maličko odlišného prostředí se stává poněkud méně poutavou. Mám k tomuto přístupu i osobní důvody, ale k tomu se ještě vrátím. Komentář může obsahovat vyzrazení děje. Trochu. Kniha je – stejně jako Stepní vlk, pouze na podstatně jiné úrovni – knihou o formování osobnosti. Zatímco ve Stepním vlkovi probíhá jakési třídění a uskupování charakteru, zde je to maličko jinak. Sinclair ve svém dětství žije v bipolárním světě. Ve světě světla a ve světě tmy, zla. Tato dualita se stává jednou z hlavních myšlenek i pro druhou části knihy, řeší se však v jiném ohledu. Emil, žijící ve světě světla, dostává se do kontaktu i s tím druhým. A buduje si kolem sebe vlastně takový velký masiv z kamene, který chrání to ze světla, co v něm zbývá a dusí tak individualitu. Kniha je právě jakýmsi mistrným odtesáváním tohoto masivu. Je z něj odtesáváno tak dlouho, dokud nezbyde individuum. Jak se to děje? Inu, není překvapením, že pomocí Junga a psychoanalýzy. S tímto nelehkým úkolem pomáhá Emilovi několik mentorů, či vůdců. Otázka je, jak k nim vlastně přistupovat. O některých víme (Beatrice), že jsou fiktivní, imaginární, jakési obrazy božskosti, které pomáhají Emilovi najít cestu. Ale co ti jiní? Co ten setsakra významný Demian, jeho matka, paní Eva, co Pistorius? A Pistorius se z této skupiny zase poněkud vymyká, jeho rysy jsou ještě celkem lidské. Ale nepůsobí Demian, i paní Eva, spíše jako jacísi polobozi? Upřímně se mi zdá nejjednodušší přístup přiznání, že jsou jakýmisi alegoriemi. Na co? Nechám na každém čtenáři, já nevím. Asi největší otázkou knihy je dichotomie dobra a zla. K tomu mám možná nesprávný názor. Několik poznámek: Tak zaprvé si stojím za tím, že JHVH nemůže být od zla odloučen, přistupujeme-li k němu jako k božstvu všeobsahujícímu – což musíme. Ale to je vedlejší. Zadruhé se podívejme na absolutní většinu „primitivních“ náboženství, hovořme zvláště o těch polyteistických, které obsahují nějaký pantheon božstev, zjistíme, že dichotomii dobra a zla naprosto postrádaly. Antropomorfní božstva, můžeme říct, že až příliš lidská, snoubila v sobě samých prvky dobra i zla. Až postupným vývojem se došlo k aplikaci monoteistických náboženství, která začala tuto separaci provádět. Otázka stojí, proč tomu tak je? Osobně si myslím, že lidé potřebovali – dodnes mnozí potřebují – pro své morální hodnoty oporu něčeho, co je absolutně zhmotňuje. Nějakou bytost vyššího řádu, která je oním skalpelem oddělujícím dobro od zla a která stojí jako ochránce proti něčemu jinému, něčemu zlému, něčemu z venku. Všichni ti Abraxasové a podobní se mi tedy zdají spíše jako jakýsi návrat ve vývoji. Ovšem! Ovšem člověku se nabízí otázka: a není potom už jednodušší nevěřit? Není jednodušší připustit si, že žijeme v nicneobsahujícím ničem, nežli ve všeobsáhlém něčem? Možná právě Abraxase lze brát jako most k ateismu. To mi dělá radost. Abych se to tu zase zbytečně nenatahoval, ukončím to poslední poznámkou. V knize je z velké části zastoupena ezoterika. Síla myšlenek a lidské vůle, to jsou věci na které jsem silně alergický a úplně mi nešly pod nos ani z pera pan Hesse. Vím a chápu, že se jedná o neodlučitelnou části jeho díla, ale i tak mě to bolelo.... celý text

Bratři Karamazovi 2018, Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Idiot, Zločin a trest, Uražení a ponížení. Teď Bratři Karamazovi. Člověku se do knihy která mám tisíc stran (dobře, devět set osmdesát) nechce. Zvláště pak když ví, jak pomalu se umějí knihy spadající do kategorie „ruská klasika“ táhnout. O to úžasnější pak je, když si člověk několik dní po sobě večer zas a znovu s nadšením sedá do křesla a těší se na další desítky stran tohoto geniálního počinu. Sto stran vám při této knize uteče jako voda a vám se prostě a jednoduše nechce knihu odložit, protože zrovna začíná další kapitola, možná úžasnější než ta předchozí. Dostojevskij, a píši to všude, je geniálním psychologem a dokáže vytvořit charaktery, které jsou extrémní do všech stran. U mnoha autorů člověk naráží na neschopnost tvorby různorodých charakterů. Ne Dostojevskij. Ten je geniálním pozorovatelem a psychologem. Koho v knize potkáte? Arogantního Ivana, labilního Dimitrije, odpudivou – alespoň pro mne - mršku Agrofenu, šaška nad šašky Fjodora Pavloviče, prohnilého do morku kosti. A Aljošu. Jaký je vlastně Aljoša, když už jsme u toho? Já si upřímně poté bezmála tisícovce stran nejsem definicí jeho charakteru jist, ale nelze o něm neříct, že je dobrý. On je opravdu od základu dobrý. Což působí neuvěřitelně vedle Fjodora a jiných. Člověk se nad oním spletencem lidských příběhů takto různorodých charakterů zasměje, udělá se mu nevolno, chvíli se cítí schopen a připraven vstoupit na nebesa, chvíli si je jist, že se před ním otevírá propast do pekel, doslova cítí jak se mu ony háky zasekávají do ramen a strhávají ho do nekonečných ohňů. Obzvláštním dojmem na mne působily tři pasáže knihy. Nikoho nepřekvapí ta první. Velký inkvizitor. Ohromnou radost mi ten Dostojevskij udělal, když tak nádherně popsal i některé mé postoje k bohu abrahámovských náboženství. Druhá pasáž je již ke konci knihy. Ivan hovoří se Satanem. Nebo ne? Kdo ví, Ivan určitě ne a já jsem s ním v tom. Satanas sum et nihil humani a me alienum puto. Tato věta mne zahřála u srdce. Třetí částí je samý konec knihy. Soud. Nevím kdo jiný by si mohl dovolit líčit sto třicet stran soudní řízení a ještě si u toho neustále stěžovat, že má pro tu příležitost málo prostoru. Kniha nekončí dobře, ale to od ní nikdo nečekal, tak aspoň končí geniálně. To jsem nečekal já a Dostojevskij mne opět příjemně překvapil. (Jo a musím se studem přiznat, že jsem se asi zamiloval do advokáta Feťukoviče...) Celá kniha je protkána, mimo dosti vedlejší „detektivní“ dějové linky, která není vůbec detektivní a je podle mne chyba takto knihu definovat, také velice silnou filosofickou tématikou. Píši filosofickou a myslím teologickou. Existuje Bůh? Bylo jednání Ježíše Krista fér? Měli bychom se řídit zastaralým dogmatem, či jej vyříznout jako hnisavý vřed? Je tradice to nejdůležitější? Může existovat Bůh bez Satana? Konec konců ptejme se klidně, je přítomnost zla důkazem existence dobra? Mnoho dobrých otázek tato kniha předestírá... Není samozřejmě jediná, ale je v tom sakra dobrá. Pokud pak člověk nechce přemítat nad podstatou Hospodinovou, je tu jiná, světská otázka. Jaké je pouto mezi dítětem a rodičem? Je absolutní, nebo je relativní? A mnoho dalších otazníků, mohl bych zde vypsat. Nevím zda mohu o Bratrech prohlásit, že by se stali mou nejoblíbenější ruskou literaturou. To asi ne, Mistr a Markétka je kniha v tomto směru těžko překonatelná. A nejsem si jist, zda jsou pro mne nejoblíbenější knihou od Dostojevského. K Idiotovi mám totiž speciální niterný vztah. Ale čistě objektivně vzato, jak z hlediska obsahu, tak z hlediska příjemnosti čtení jsou Bratři Karamazovi lepší.... celý text

Skromný návrh 1930, Jonathan Swift

Jenom velice krátce. Čistou náhodou jsem na tento traktátek narazil a kromobyčejně jsem se posmál. Argumenty a výhody zmíněného řešení v textu použité, jsou naprosto bravurní. Člověk nemůže neocenit skvělou satiru když ji vidí a tato je opravdu vynikající. Nejen, že je text velice příjemně strukturovaný, krátký a výstižný, ale on se ještě k tomu krásně čte. No prostě nádhera. Při čtení jsem si vybavil jednu rozmluvu se dvěmi slečnami kterou jsme vedli asi před děva lety. Ony slečny navrhly – a byla to právě taková satira jako je užita v tomto krásném dílku -, že právě kanibalismus je řešením mnoha dnešních problémů. Konec konců s přelidněním se potýkáme více, než kdy dříve a hladomor na mnoha místech světa je taktéž třeba řešit. Dovolte mi přidat k tomu z mé vlastní iniciativy plán, který jsem toho času měl možnost diskutovat v samotném paláci Smiřických. Tehdy jsme tam hovořili o výhodnosti návrhu eutanázie pro všechny osoby starší pětašedesáti let. No pomyslete, kolik by na tom nejen stát jako takový, ale hlavně každý jeden z nás mohl ušetřit! Jak by padla cena nemovitostí, snížilo se sociální pojištění a tak dále a tak dále. Myslím, že když tyto dva návrhy spojíme, budeme schopni zhojit veškeré rány z pandemie coronaviru vzešlé! A budete se tomu divit, ale tohle byla také satira.... celý text

Po strništi bos 2013, Zdeněk Svěrák

Zdeňka Svěráka mám převelice rád. Stejně tak rád mám například Divadlo Járy Cimrmana. Když poté má člověk to štěstí, že vidí Zdeňka Svěráka hrát nějakou Cimrmanovu hru, je nadšen, zážitek je to nezapomenutelný. Protože mám oboje zmíněné rád, docela jsem se na knihu Po strništi bos těšil, ačkoliv českou literaturu příliš nemusím, autobiografickou nemusím vůbec a vzpomínání na dětství také nepatří k mým oblíbeným kratochvílím. A neříkám to rád, oblíbený názor to nejspíše nebude, ale po dočtení knihy jsem… no nemohu říct zklamán, ale nejsem nadšen. Nic moc jsem nečekal a nic jsem nedostal. Kniha pro mě není nikterak zajímavá. Dělení do krátkých úryvků, občas navazujících, většinou nijak moc, mne akorát rušilo a já si knihu nejen neužil, ale ani si z ní nic moc neodnesl. Pravda, dostal jsem chuť podívat se na film. Neříkám, kniha byla příjemným odlehčením od Bratrů Karamazových, které zrovna čtu, ale prostě to není čtení pro mě. Chápu, naprosto chápu, že leckoho zaujme a i já, pokud nic jiného, jsem se u ní několikrát uchechtnul. Přes to to pro mne ovšem je prázdná knihy… no dobře, knížečka a obávám se, že nebudu mít potřebu se k ní kdykoliv vracet.... celý text

Doktor Živago 2019, Boris Leonidovič Pasternak

Do čtení této knihy jsem šel naprosto, ale naprosto naslepo. Netušil jsem o čem kniha může být, neviděl jsem film, nečetl žádné recenze. Abych byl naprosto upřímný, ze začátku čtení jsem byl poněkud rozpačitý. Začátek značí odhadem tak sto stran. Příběh jakoby neměl žádnou strukturu a ač hned první strana (pohřeb) ukázala neuvěřitelnou lyriku textu, četlo se mi špatně. Několik dní… mno, vlastně týdnů, mi trvalo se začíst. Nejen, že se v textu hned od začátku vyskytovalo i na mne až moc velké množství postav, což by se dalo snést, ale autor měl ještě k tomu tendenci neudržovat souvislý text déle než čtyři stránky a najednou hop k jiné postavě, do jiného měsíce, či dokonce do jiného roku. V jedné kapitole byl autor schopen přeskočit i několik let života postav. A tak se všechny charaktery najednou téměř bez kontextu, zmíněného jenom okrajově, ocitaly v různých, zdánlivě nesmyslných situacích. Na rozdíl od mnohých si nechci stěžovat na užití otčestva sem, příjmení tam a titulu zase jinde, protože kdybych se v tomhle nebyl schopen orientovat, nemohl bych vůbec číst ruskou literaturu, ale i přes to pro mne faktory výše zmíněné od četby velice odrazovaly. Po překonání těchto asi sto stran se to zlomilo. Děj se ukotvil (s odbočkami samozřejmě) na Živagovi. Text začal konečně být jakž takž konzistentní a jeho krása se začala plně vykreslovat. A jaký ten text je? Inu, abych to vyjádřil co největší oklikou, nepíší to takto: Pokud si správně pamatuj, měl Pasternak obdržet, potažmo obdržel, Nobelovu cenu hlavně za svou básnickou tvorbu. A kdybych měl ve svém životě od Pasternaka přečíst pouze Živaga, mohl bych si myslet, že jinou literaturu, nežli poesii, ani netvořil. Text je neuvěřitelně básnický a ač je to samozřejmě román – epický, celou dobu na člověka vyskakuje neuvěřitelně poetická lyrika. Nejsem si jist k čemu Doktora Živaga přirovnat. Ano, podobně konstruovaných knih jsem již četl více, ale z Živaga přeci jenom sálá jakýsi neuchopitelný chlad, navozený literárním mistrovstvím Borise Leonidoviče Pasternaka. Děj knihy je mnohem drsnější než s čím jsem počítal. A musím říct, že Pasternak musel mít v krvi mnoho odvahy, protože s revolucí a „socialismem“ si nebere servítky. Doktor Živago krásně demonstruje osudy ruské inteligence a nutno podotknout, nebyly to osudy nikterak záviděníhodné. Krev, bolest, ztráta, to jsou esence jejich tehdejšího bytí. Jurij Živago sám mi byl velice sympatický - nad veškerá očekávání, abych tak řekl – a nesmírně si ho jako postavy a do té míry jako osobnosti vážím. Ač na tu drobnou, řekněme, charakterovou vadu. A to sice že byl až přílišným milovníkem dam a zároveň byl člověkem slabé vůle, leč silného magnetismu. Tím způsoboval svým blízkým myslím neméně utrpení, nežli sama revoluce, ale tu už je asi jenom můj osobní pohled na věc. (Ne že by to tak samozřejmě nebylo s celým komentářem… Závěrem už jenom zmíním poslední kapitolu, Básně Jurije Živaga. Jsou ohromné. Můžeme je rozdělit na dva druhy. Lyrické, čistě citové, které popisují vnitřní rozpoložení Jurije. A potom tam jsou epické, povětšinou náboženského charakteru. I to mnoho vypovídá nejen o Juriji Živagovi, ale také o Borisu Pasternakovi. Jak jsem řekl, všechny jsou fantastické a okouzlující. Kdybych měl však vyzvednout jednu, která mne asi nejvíce zaujala, budou to nejspíše Zlé dny. Ani nevím proč, ale je to tak. P.S. Dovolím si zde vypsat jeden citát z knihy, se kterým dosti sympatizuji, Kniha je celá doslova narvaná úžasnými postřehy, ale není zde prostor se o nich rozvášňovat. Tak jenom jedna z posledních vět, kterou v knize Lara pronesla: " Život je vůbec strašlivá záležitost..." No není to rozkošné prohlášení?... celý text

A uzřela oslice anděla 2018, Nick Cave

Povím vám, tohle byl teda s prominutím trip jako prase… Slyšel jsem o knize mnoho informací, nejen zde v komentářích, ale i z jiných zdrojů. „Nejdepresivnější kniha dvacátého století“, říkali. Mno… Pokud chcete číst tento komentář, raději se připravte na případné prozrazení děje. Smrad zdechlin se line z každé stránky této knihy. Když ji čtete, zabaleni do deky, cítíte, jak se vám přes ramena valí proudy hnisu, slizu a zkažené krve. Ta páchnoucí břečka vás pomalu svazuje a prožírá se vám do vnitřností, ničí vaši duši. To je tato kniha. Bible hnusu, perverze, fetiše a bestiality. Kniha krásná ve své bezbřehé odpornosti, brilantní ve své nejhlubší shnilosti. Víte, kniha je velice zvláštním průvodcem. Průvodcem, který vás vede po třech stupních do pekla mysli, do sféry, kde opravdu existuje peklo. Ty tři stupně jsou označeny třemi kapitolami. První stupeň vás zavádí do země fanatiků, šílených ve své výře, strašlivých ve své hlouposti. Octnete se v zemi hnusu, zaostalosti a nesnášenlivosti. Jednoduše v dokonalém prostředí pro zrod blázna. Seznamujete se zde s osobou, v jejímž pekle se nacházíte. S mladým Euchridem a jeho světem. Poznáváte trpícího, týraného, postiženého mladíka. Ovšem také mladíka podivného intelektu, který se svém okolí jaksi vymyká. Druhý stupeň je předstupněm zkázy. Hodnoty se hroutí, vše co upevňuje svět v jeho obrysech pro Euchrida končí. Svět se pomalu zahaluje v háv kouře a… a vpravdě apokalypticky se rozpadá. A pak stanete na stupni posledním, v nejhlubším pekle. Peklo se nazývá Psíhlavsko. Samozřejmě tomu tak není, ale Psíhlavsko mi připomíná parodii, karikaturu, na zářné Sedmihradsko z Krysaře, zemi dokonalosti, míru a klidu. Opakem je toto Psíhlavsko, pravým opakem Sedmihradska. Poslední kapitola je jakýmsi děsivým honem na štvanou zvěř, honem šílenství, slizu, zaschlé krve a ztráty jakéhokoliv rozumu. Řekl bych, že první dva stupně zasadily čtyřicet a dvě rány do rozumu Euchridova a ten se nakonec rozpadl. Celý jeho život byl plný ran. A rány mohou také rozbít... Mno… Zhruba takto na mne kniha působila. Podle mne není úplně pravdivé říci, že kniha téměř nemá děj. Kniha je vypravovaná chronologicky, až na pár odboček a postupně se propracovává k celkem jasnému konci. Říct o této knize že nemá děj je asi jako říct o knize Smrt krásných srnců, že nemá děj. I A uzřela oslice anděla je povídkovou knihou, kde hlavní postava popisuje své dětství, akorát je to poněkud jinak pojaté… Poslední věcí, kterou chci zmínit, je jazyk knihy. Je krásný. Text je prokvetlý hrozivým množstvím biblických odkazů. Krom toho si autor fantasticky dokáže hrát se slovy, i větami a opravdu doslova kreslí jazykem. Je to fascinující zážitek. Dokázal ony tři stupně do pekla napsat tak, že se každá další kapitola, ba dokonce každá další stránka čte o něco hůře, nežli ta předchozí. Celý text opravdu působí jako jakési antievangelium…... celý text

Zeď 1992, Jean-Paul Sartre

V mém životě, pravda, nedlouhém, se občas vyskytnou období, kdy s existencionalismem velice sympatizuji, jindy, jako například v době psaní tohoto komentáře, naopak cítím k tomuto filosofickému směru odpor. Já jsem existencionalistický nihilista. Dovoluji si s klidnou duší říct, že nevěřím v nic „nadpřirozeného“, nic „vyššího“, žádné absolutní principy a podobně. Člověk si podle mne musí sám najít smysl bytí a právě nicotnost lidské existence mu umožňuje, aby byl ve výběru svobodný. Existencionalismus je filosofií nihilismu, ale taková moc… ubrečená? Existencionalismus je mi blízký právě a jen tehdy, když mne opustí slečna, zhroutí se mi nějaký plán, nebo utrpím nějakou jinou „ránu“. Člověk se z toho vždycky vyhoupne, úzkost a depka odezní a najednou se zase podívá na existencionalismus a řekne si „To jsem také byl taková ubrečená slečinka?“ Ale! Ale to bylo spíše takové moje obecné zamyšlení nad mou osobní „filosofií“. Vůbec z toho nemá vyplývat, že je kniha snad špatná. Povídky Hérostratos, Místnost, Intimita pro mne měly poněkud menší cenu, nežli zbylé dvě, ale to co chtěly hádám ukázaly dobře. Pohled do nitra několika lidí, více, či méně šílených. V zásadě pro mne ovšem nemají hodnotu. Zato Zeď, to je jiný případ. Postavení hlavní postavy povídky je v pravdě strašlivé a musím uznat, že pan Sarte popsal myšlenkové pochody takové osoby velice zajímavě. Stejně zajímavou pro mne byla povídka poslední. Mládí vůdce, popisující duševní vývoj jednoho přemýšlivého chlapce, který trpí silnou autosugescí a který je doslova a do písmene formován okolím. A ačkoliv je formován okolím, zodpovědnost za sebe nese v absolutní výši. Je to zajímavé sledování, jen co je pravda. Nemohu tvrdit, že by se mi kniha četla dobře. Vypravěčský styl asi není špatný, ale atmosféra jakési perverzity a nevybouřené sexuality (nevím jak jinak to popsat) mne nelákaly k dalšímu čtení a tak jsem knihu četl více či méně jenom tehdy když jsem si řekl, že by již bylo záhodno knihu dočíst. Což mi nakonec trvalo prakticky půl roku. Za normálních okolností bych nejspíše povídky okomentoval samostatně jednu po druh, ale právě dlouhé čtenářské období mi v tom brání. Krom toho si také nepřipadám býti tím povolaným pro psychologický a filosofický rozbor, který by zde mohl být jediným obsahem komentářů, protože na ději vlastně nezáleží. Inu, to by zde asi stačilo.... celý text

Smrt krásných srnců 2000, Ota Pavel

Obecně bývám k české literatuře dvacátého, nedej bože dvacátého prvního století velice skeptický. A ke čtení Smrti krásných srnců jsem se dlouho nemohl přinutit, očekávaje nudné dílo rádoby vtipné, či rádoby smutné, které není ničím zajímavé. No ne no. Fakt ne. Když se člověk u této knihy směje, má k tomu dobrý důvod a když se mu chce plakat, má k tomu důvod ještě lepší. Proč? Inu je tomu tak kvůli sérii několika věcí, které se zde tak šťastně (ačkoliv toto slovo v kontextu knihy může být poněkud nevhodné) sešly. Jednak je to vypravěčské umění pana Pavla. Já vlastně ani nevím proč, ale ony kraťoučké povídky v knize obsažené se opravdu neuvěřitelně dobře čtou. Kniha je napsaná jednoduchým jazykem, sic nespisovným, stejně velice příjemným. Člověk si najednou také připadá, že je mu dvanáct a sleduje vše vlastníma očima. Druhým důležitým aspektem je životní příběh pana Pavla. Protože to byl opravdu neuvěřitelný příběh, který je v knize alespoň z části skvěle popsán. Byl to šťastný příběh? Inu, zpočátku byl, ale rychle ho to přešlo. Ano, je fakt, že vypravěč své mládí popisuje extrémně nostalgicky a očividně neobjektivně, obdivuje tatíka, miluje jej. Upřímně se mi zdá, že je to tak napsáno schválně. Třetí aspekt, neméně důležitý, byla ochota vyprávět. Ne každý by chtěl psát knihu takovýmto způsobem o takovém příběhu a ještě k tomu si z toho dělat srandu. Obdivuhodné, co si budeme nalhávat. Budu upřímný a napíši, že tato kniha pro mne byla povinností, nikoliv potěšením a asi se k panu Pavlovi nebudu vracet. Maximálně si tak přečtu Jak jsem potkal ryby. Na české literatuře tohoto usedlého druhu mi stále cosi vadí a nemyslím si, že se mi chce to překonávat. Ale Smrt krásných srnců je i přes mou trvající averzi krásnou knihou.... celý text

Citáty z díla předsedy Mao Ce-tunga 2011, Ce-Tung Mao

Je strašlivé si uvědomit, jak málo toho vlastně vím o Maovi. Já znám jeho děsivé činy, ale jako osobu jsem jej vždy ignoroval. Nemohu tušit, zda to byl, či nebyl inteligentní člověk. Kdybych však měl hádat pouze podle skutků které… inu, napáchal, musel bych zákonitě říct, že to byl idiot. Proto se ptám, věděl Mao, co vlastně v těchto svých přiblblých prohlášeních propagoval, či nikoliv? Nejsem si jist, jaký řád dát tomuto komentáři, proto odpusťte, když bude maličko rozhopsaný. Čím začít… Mno předně považuji za důležité říci toto: Kniha a potažmo tedy Maovy výroky, nikterak nepodporují komunismus, ani marxismus. Nejvíce to, co Mao propaguje, připomíná prostý fašismus. Sjednocení lidu ve strachu z jednoho evilifikovaného nepřítele, vyzdvihování důležitosti armády, tvorba modly jednoho vůdce a tak dále a tak dále. Často mám u knih kvůli množství obsahu problém vytáhnout v komentáři myšlenky které si vyzdvižení zaslouží. Zde ne. Poznatek o fašismu je vše co jsem schopen nadhodit a končím. Tato kniha je plná ničeho. Plácání třech myšlenek stále dokola, naprosto bezobsažné, naprosto nic neříkající. Ano, v knize lze najít zajímavé myšlenky. Ale to nejsou Maovy myšlenky, to jsou obecné fráze známé po staletí, v ničem originální, v ničem inovativní. Nakonec Mao pro svou utopii používá naprosto ty samé podklady jako všichni ostatní. A on, stejně jako všichni ostatní vizionáři skvělých utopických zítřků, selhal v jejich aplikaci a dosažení touženého cíle. Marxismus-Leninismus byl zkažen, vše selhalo. Ono ale muselo, a to si Mao neuvědomil. Citáty vázající se k armádě byly asi nejzajímavější, šlo z nich poznat, že si Mao přečetl Umění války od Sun-C‘, ale to je asi tak všechna zajímavost jeho myšlenek. Kdybych se nezařekl, že hodnocení „odpad“ na knihu nepoužiji, zde by se to stalo, ale já se zařekl, tudíž dávám jednu hvězdu. Ačkoliv si nejsem jist za co. P.s. Byl jsem zklamán, když se mi rychle nepodařilo sehnat knihu v češtině, pročež jsem ji musel číst v angličtině. Po přečtení toho nelituji. Kniha by měla pomalu zapadnout do zapomnění nejen v češtině, ale i ve všech ostatních jazycích.... celý text

Amerika 2015, Franz Kafka

Obecně vzato byla Amerika asi nejméně podivnou knihou od Kafky, tedy alespoň z mého pohledu. Proces je oproti Americe příliš tajemný, moc depresivní, Zámek zase působí až moc kouzelně. Proměna… no Proměna je Proměna. Amerika je svým osobitým způsobem asi nejrealističtější z nich. Pro mne tím pádem také nejméně zajímavá. Chápejte mne, když píši, že je nejrealističtější, rozhodně netvrdím, že odpovídá skutečnosti, pouze je její děj na rozdíl od ostatních nejméně ujetý. Mladý Rossmann se ovšem stejně jako všechny ostatní Kafkovy postavy chová příšerně. Pro mne osobně dosti bolestivě. Mladý Karel Rossmann, šestnáctiletý chlapec. Šestnáct let to je takové to období, kdy u vás už pomalu klíčí vzdor, začínáte kritizovat všechno kolem sebe a tak vůbec. Mno, Karel to má maličko jinak. Jedná se o osobu bez vůle, bez charakteru, o slabocha a kvůli tomu také neschopného ubožáka. Díky absenci vůle se nechává ponižovat a pomalu ničit svým okolím, stává se z něho zmetek. Zajímavý nápad stran pana Kafky, ze čtenářského hlediska to pro mne však znamenalo utrpení. Prostředí, do kterého se Karel dostal je zajímavé, za což může i pro Kafku dosti netypické popisování. Jak se říká jiný kraj, jiný mrav, ale to zde platí pouze částečně. Ano, zvyky jsou v Americe jiné, Kafka na to zvláště upozorňuje, ale charaktery postav zůstávají zde stejné, jako kdekoliv jinde v Kafkově díle. Tím myslím, že se jedná v zásadě o postavy bez logiky a schopnosti chovat se smysluplně. Je ovšem pravdou, že alespoň některé postavy zde mají relativně velkou hloubku, což pro Kafku taktéž není typické. Chování Robinsona, Delmarche, nebo například vrchní kuchařka, se chovají relativně konzistentně. Kniha se četla o poznání lehčeji než ostatní Kafkovy knihy a to říkám i přes to, že jsem si v polovině dal dvouměsíční pauzu. Lehčeji ale v tomto případě znamená i tak nějak nudněji. Obávám se, že toto je jediné dílo z pera našeho drahého Kafky, ke kterému se nejspíše nevrátím.... celý text