Set123 přečtené 713

Protokoly sionských mudrců 2015, Sergej Aleхandrovič Nilus

Tak toto bylo opravdu zajímavé. Nejsem si jist, zda toto dílo nazývat falzem, nebo raději hanopisem, což by podle mne bylo výstižnější. Vždy mě fascinovala touha mnohých lidí svádět veškeré problémy světa na jedinou rasu, která za to za všechno přeci může!, ale časem jsem si zvykl. Toto dílko, mě však stejně ohromuje. Aby bylo jasno, nejedná se o dobře napsané pojednání, vlastně je to v mnohém ohledu dosti primitivní práce. Podle autora jsou židé jednou vášnivými marxisty, kteří touží po zničení jedu – kapitalismu, hned v dalším protokolu však plánují zavedení kapitalismu v té nejčistší podobě. Jednou jsou pro násilné vyhubení ne-židů a hle, v následujícím protokolu chtějí vytvořit dokonalý harmonický stát, ve kterém bude Židovský král – hotový obraz ctnosti – mírumilovně, jenom mírně despoticky, vládnout celému světu… (Představa toho státu, mimochodem, není vůbec tak děsivá, jak by si autor možná přál.) Pokud nic jiného, je tato nekonzistence spisů velice matoucí. O tom, že se tam většina myšlenek neustále opakuje, ani nemluvím. Ještě bych poznamenal, že pokud byli tito „mudrcové“, které si autor vybájil, výkvětem židovstva, kterému se tak daří ovládat celý svět, mnoho to nevypovídá o inteligenci nás ne-židů, tak jak to autor Protokolů popisuje. Závěrem snad pouze ještě jednou zalamentuji nad imbecilitou osob, které by tomuto dokumentu uvěřily a zcela upřímně polituji židy, protože představa, že by tento dokument pojednával o mé osobě, či etniku, je vysloveně urážející.... celý text

Čaroděj a sklo 2020, Stephen King

Ooo, ano, tohle se mi líbí. Dle mého soukromého názoru jsou mytologie a historie světa jedněmi z nejdůležitějších prvků v literatuře a tady se nám to začíná rozjíždět. Tedy, dobře, objektivně si připusťme, že rozjíždět evokuje rychlost a to není věc, kterou lze od této knihy očekávat. Ne, tato knihy je velice, ale velice pomalá. A je to špatně? Ne. Občas zpomalit není na škodu a když je to zpomalení v nádherné atmosféře, se strhujícím příběhem, je to dokonce osvěžující a příjemné. Dvě třetiny této knihy, možná dokonce více, se odehrávají v Rolandově minulosti, která je… depresivní? Ano, myslím, že to je celkem dobré slovo. Panu Kingovi se zde podařilo vykreslit naprosto skvělou atmosféru, kterou bych popsal jako „ospalý venkov – western“ a do tohoto prostředí zasadil skvělé protagonisty (připouštím, že Susan mě občas malinko vytáčela, ale i tu mám rád) a stejně tak výborné antagonisty (Johnson, i Rhea jsou prostě skvělé postavy) a postavil je proti sobě v souboji, který má předem daný konec, stejně však nemůžete nedoufat, že se ta historie změní. No prostě je to skvělé a právě u této knihy jsem se do Temné věže zamiloval. Maličký problém pro mou osobu je to, že se zde začínají propojovat i jiné knihy, které jsou v současnosti na trhu nedostatkovým zbožím. Nezbývá mi doufat, že Beta brzy znovu vydá Svědectví.... celý text

Pěna dní 2011, Boris Vian

Před třemi lety jsem měl možnost vidět divadelní představení Pěna dní v Klicperově divadle v Hradci Králové a jsem za to velice rád. Knihu jsem přečetl až právě tři roky po představení a musím vyslovit své nesmírné překvapení, jak brilantně se podařilo přenést tento román na divadelní scénu. Osobně bych skoro tvrdil, že je to nemožné, ale v Klicperově divadle se i tento zdánlivě nemožný úkol podařil na výbornou. Představení bylo nezapomenutelné. Už ono představení bylo hrozně „divné“, myslel jsem, že to podivnější být nemůže, ale hle, kniha je ještě mnohem zvláštnější nežli představení. První polovina knihy je absurdně komická. Člověk by ji skoro nazval pohádkově krásnou, milou, přívětivou, velice „vtipnou“. Atmosféra je naprosto úžasná, každý by v takovém světě chtěl žít. Ale potom, člověk ani neví jak, se tento sen – jak už to tak občas bývá – promění v noční můru. Atmosféra potemní, to co se v první půli zdálo být neškodnými problémky, nyní vyrůstá v ohromná monstra, která se chystají pozřít hlavní hrdiny. A obě tyto poloviny, tak nesourodé, tvoří nádhernou symfonii, která kritizuje nejeden aspekt lidského chování a sem tam zahrne i společenské problémy, či postoje. Zkrátka se jedná o geniální dílo, ve kterém se autorovi daří stavět jeden surrealistický obraz za druhý, neváhá použít ostré kontrasty – vedle sebe stojí nádherný barevný svět a hned vedle smrt ve velice surové podobě -, neváhá ostře kritizovat velice něžným způsobem a knihu zakončuje velice… no řekněme eufemisticky „nešťastně“. Pět hvězd je jasných, jedná se o nezapomenutelný zážitek.... celý text

Tak pravil Zarathustra 2014, Friedrich Nietzsche

Komentovat tuto knihu je velice problematické. Aby člověk dostatečně vyjádřil veškeré své myšlenky a postřehy, musel by popsat celý sešit, ale pokusím se alespoň o něco. Kniha Tak pravil Zarathustra by si vlastně zasloužila čtyři komentáře, protože každý ze čtyř dílů, ze kterých se skládá, je trochu jinak napsán, ukazuje jiné myšlenky, vyvrací myšlenky z jiných dílů… Jedná se o opravdu složitou literaturu a tato složitost poskytuje nepřeberné množství náhledů na ni. Necítím se býti schopen určit co a jak autor myslel, na to si každý opravdu zaslouží udělat vlastní názor, ale jedno si přeci dovolím. A sice říct, že brát tuto knihu jako základ pro nacistické tažení Adolfa Hitlera a mnohých jiných, je možné pouze při zcela povrchním a primitivním chápání některých z kontextu vytržených pasáží. Pouze hlupák neschopný komplexního a hlubšího myšlení by tak tuto knihu bral. Ano, nejméně v jednom bodě lze interpretovat Zarathustrovu řeč tak, že je dobré jakési násilné nastolení „nadčlověka“, konec knihy – a konec Zarathustry –, však přímo a jasně ukazuje nesmyslnost tohoto kroku a jeho předurčení selhat. Mnozí zde tvrdí, že jim tato kniha změnila život a k tomuto tvrzení připisují prohlášení „Bůh je mrtev!“. Osobně tvrdím, že právě toto je nejlínější myšlenka celého Zarathustry a pokud je to to hlavní co si z knihy odnesete, muselo vám utéci mnoho myšlenek, které opravdu za zamyšlení stojí. Jak jsem napsal, každý musí pohlédnout na tuto nádherným jazykem napsanou knihu z vlastního úhlu a každý – pokud se alespoň trochu snaží – v ní najde myšlenky, nad kterými se zamyslet. To zda je celkový filozofický obraz, který nám Nietzsche nabízí, dobrý, či nikoliv, je věcí polemiky. Určitě je však zajímavý. Jsem se jist, že se ke knize několikrát vrátím – už teď ji znovu pročítám – a pokaždé mi určitě poskytne nové myšlenky, kterými se zaobírat. Plně doporučuji.... celý text

Evžen Oněgin 2015, Alexandr Sergejevič Puškin

I ve mně – člověku cynickém – tato kniha vzbuzuje různé pocity, od dojetí, přes jistou míru znechucení, až po nenávist?, nebo něco nenávisti podobného. Možná je to tím, v jakém stavu a z jakých důvodů jsem se rozhodl tuto knihu přečíst, že ve mně vzbuzovala tolik emocí, anebo je to prostě tím, že je skvěle napsaná. A ano, je skvěle napsaná a já si nejsem zcela jist, kdo to může zpochybňovat. Četl jsem zde, že je v některých místech příliš rozvláčná, že moc popisuje… No pro mě osobně je to jedno z nejlépe a nejjasněji napsaných poetických děl, jaké jsem kdy četl. Kniha popisuje úderně a stručně (oproti jiným), jazyk, jaký Puškin používá je příjemný a znělý, verše jsou jednoduché. A všechno to je krásné. Kniha je plná silných citů, které na čtenáře přímo prýští z nádherně vyvedených postav, které se staly legendou. Člověk nemůže Oňegina nemilovat, ale zároveň je hrozně složité k němu necítit nenávist; o Taťáně ani nemluvím. No, když to zjednoduším, jedná se o geniální dílo, které se krásně čte. Neříkám, že je to má nejoblíbenější poesie, ale určitě je to jedna z nejlepších co jsem kdy čet.... celý text

Pustiny 2020, Stephen King

To co dokáže způsobit, že si nějakou sérii zamiluji, je mytologie a hloubka světa. To je důvod, proč podle mě patří Tolkien k nejlepším spisovatelům vůbec, to je důvod, proč miluji Lovecrafta a to je důvod, proč si začínám oblibovat i Temnou věž. Nemyslím si, že by King dosáhl Tolkienovských kvalit – spíše jsem si tím jist, v tomto jsem poněkud konzervativní -, ale i tak to opravdu začíná vypadat zajímavě. Hned na prvních stránkách se setkáváme s Šardikem. Nebudu prozrazovat co je zač, ale je to součást právě oné mytologie, která pro mě tolik znamená. Pravdou je, že Šardikova část byla moc krátká, podle mě celkem odbytá a hned po ní přichází série událostí, které pro mě nebyly až tolik zajímavé. Jednak proto, že nemám moc v lásce děti, jednak, že kniha (přesně na opak první knihy), nasadila až moc rychlé tempo – tedy kromě části s Jakem. Část, kterou jsem si užil, byl pak až rozhovor s Blanem. Avšak tato má lehká kritika nemění nic na tom, že jsem si to užil, King je stále stejně dobrý a svět se konečně rýsuje. Dávám plný počet hvězd, i když jsem malilinko váhal, zda nedat „pouze“ čtyři, kvalitou je však kniha blíže Třem vyvoleným, než Pistolníkovi. P.s. Ano, brumlák Ochu, je boží.... celý text

Červený a černý 2016, Stendhal (p)

Pro začátek je třeba naspat, že tomu není dávno, co jsem dočetl Zločin a trest od Dostojevského a tak se mi samozřejmě nabízí srovnání Sorela a Raskolnikova. Když jsem se pročítal příběhem mladého Raskolnikova, byl jsem z jeho charakteru a myšlenek naprosto znechucen. Jeho mysl mi byla odporná, jeho charakter slizký a odpudivý. To se mi u Sorela nestalo. Raskolnikov mě znechutil. Sorel ne. Sorel mě každým svým slovem, každou svou myšlenkou urážel. Já nemám problém se zlem. Když je člověk zlý, potažmo zlo činí, ale má k tomu důvody, jeho charakter je pevný a úplný, jsem schopen jej respektovat. Na nejnižší úrovni jsem respektoval Raskolnikova. Sorela respektovat nelze. Jeho mrzký charakter je neúplný, – tak jak jej Stendhal velice dobře vymyslel – je nestálý a je odporný. Namyšlenost bez schopností, pokrytectví, které si za štít použilo pýchu. Nikdy nic u Sorela a v Sorelovi nebylo dokonalé, nebylo celé, žádný jeho rys, žádný jeho čin. Ke konci knihy, když postřelil jistou nejmenovanou dámu, říkal jsem si: Dobře. Alespoň něco udělal pořádně, alespoň něco je v jeho životě úplné. Ale ne. Na další straně se dozvíme, že ani to nedotáhl do konce. A tak mi nezbývá, nežli prohlásit, že jediné, co bylo u Sorela kompletní, byla jeho smrt. Abych se nerozepisoval více, nežli by bylo zdrávo, ostatní postavy z knihy zde nebudu zmiňovat, ani jedna hlavní postava mi však nebyla sympatická. Pokud jde o čtivost knihy, nemám výtek. Pan Stendhal používal velice čtivý sloh a kniha jako taková je opravdu lehce čitelná, příběh není tak natahovaný, jak jsem se obával a kapitoly jsou velice dobře dělené. Rád bych dal knize čtyři hvězdy, nejsem toho však schopen. Podle mě bude ideální zůstat u tří a to sice kvůli hlavnímu hrdinovi. Je mi dilematem, zda právě kvůli tomu, jak moc mě hlavní hrdina uráží, nemám dát knize Červený a černý plný počet bodů. Ale nikoliv. Tak objektivní se mi být nechce.... celý text

Podivný regiment 2004, Terry Pratchett

S panem Pratchettem mám dlouhodobě jeden problém. Aby bylo jasno, miluji ho, ale jeden problémek s ním přeci jenom mám. Přehání. Sir Terry Pratchett to musí vždycky přehnat, snad ani jednou se nestalo, že by nepřeháněl. Vždy vezme nějaký jev v knize, nějakou problematiku, či událost a znásobí ji do neuvěřitelných rozměrů. Udělal to i v knize Podivný Regiment, není to zde sice tolik šílené a nepředstavitelné, ale zase to musel udělat. A pozor, tady si dovolím spoiler: nejdříve Apoléna, kolem které se celý děj točí. To je v pořádku. A pak už jsou dvě. A tři. Hele, ony jsou čtyři. Áha… on to je celý regiment… dobře. Ale jinak? Geniální! Možná, že je tato kniha o něco málo vážnější, nežli je zvykem, mě osobně se ale zdá, že to je jev, který se u pozdější tvorby pana Pratchetta objevuje celkem běžně. A i když je možná trochu vážnější, je stále neuvěřitelně vtipná. Nejméně dvakrát jsem se u té knihy smíchem rozbrečel a hrozně hloupě jsem musel vypadat v průběhu čtení neustále. A kromě toho, že je vtipná podle mě také problematiku, kterou rozebírá, rozebírá skvěle. Válka je hrozný zločin, to už tu bylo a tato kniha jenom potvrzuje, že měl Elánius pravdu. A ano, důležitou věcí na této knize je, že v ní jistou roli hraje Elánius, což zaručuje kvalitu. Není sice hlavní postavou, ale každý jeho vstup stojí za to. No prostě je to zase jednou vynikající kniha, kterou jsem si celou (což není pravidlem) užil. A už teď se těším na dalšího Pratchetta.... celý text

Muž, který se směje 2014, Victor Hugo

Muž, který se směje, je druhá kniha od Victora Huga, kterou jsem četl a musím uznat, že je skvělá. Jejím problémem – pro mě – není ani toliko délka knihy, nebo dlouhé popisy – pro Huga typické -, ale spíše větší snaha o seznámení čtenáře s prostředím knihy, než bych si přál. Někdy je těch dobových informací prostě moc. Autor je skvělý v popisu a tvorbě citů mezi postavami a vůbec se mu daří skvěle popisovat charaktery ve svých knihách. Úžasně popisuje zlomové okamžiky v duševním vývoji postav a nebojí se tyto okamžiky popsat velice surově, skoro až brutálně, za což si autora tolik vážím. Hugo je také schopen do svého díla včlenit jakousi „heroickost“, či „dojímavost“… nejsem si jist jak ten pocit pojmenovat, řekněme prostě, že jsou v knize části, ze kterých vám naskakuje husí kůže. Pro mě jsou hlavní dvě části této knihy, kvůli kterým dávám plný počet bodů: Prvním je Kniha druhá – Loď na moři, které má pro mě celá velikou sílu, hlavně pak konec, u kterého jsem cítil, že bych neměl být dojat a přes to jsem byl. Ten zápas několika zlých, opravdu zlých duší s mořem, je podle mě prostě úžasný. Druhým okamžikem je samozřejmě konec. Konec velice silný, dojímavý, nekompromisní a absolutní. Nechci zde cokoliv z knihy prozrazovat, proto napíši jen toto. Jednoduše se jedná o skvělou knihu, která se – a byl jsem z toho překvapen – celkem dobře čte a těžko se od ní odchází.... celý text

Úžasný Mauric a jeho vzdělaní hlodavci 2013, Terry Pratchett

Byl jednou jeden Krysař. A ten Krysař přišel do Hammeln se svou píšťalou. A vybíjel hlodavce. A nebo… Co kdyby Krysař měl IQ o nějakých čtyřicet bodů níže, nežli oni hlodavci, a kocour, který putuje s ním, má IQ zase o dvacet bodů výše, než ti hlodavci? No, skoro se stydím to říct, ale ta druhá varianta je lepší. Krysař je velice staré a plošně užívané téma, na které narazíte velice často. Nejznámější variantou Krysaře, je samozřejmě ta Dykova a to celosvětově. Mauric se však více líbí mě osobně, sic postrádá ono lyrické kouzlo, ve kterém byl Dyk výborný. Kouzlo Pratchetta je však stejně dobré, ne-li lepší. Ne, opravdu, geniální krysy s mazaným kocourem, zblblí měšťané, krysí král… No co ta kniha nemá? Vtipná je rozhodně, několikrát jsem smíchem nezadržel slzy. Kupodivu je také místy strašidelná, což doposud nechápu, vždyť to je o mluvících krysách!!! Jak se vám to povede udělat strašidelné? No, já si tu knihu neuvěřitelně užil. Je to krásná, jednoduchá oddechovka, která jde naprosto mimo běžné příběhy Zeměplochy. Pokud máte rádi Pratchetta, budete mít rádi i tuto knihu.... celý text

Frankenstein 2015, Mary Wollstonecraft Shelley

Nejsem si vůbec jist jak se na tuto knihu dívat, Líbilo se mi to, ale současně… taky ne. Jedná se o velice krátkou knihu, která má celkem rychlý děj. V dnešní době to samozřejmě není „horor“, málo koho tato kniha podle mě dokáže opravdu vyděsit, ale to neznamená, že nemá cenu si toto dílo přečíst, to vůbec ne. Poskytuje totiž zajímavý dobový náhled do vědění a chápání, což není k zahození. Jak jsem již napsal, děj je rychlý, ale nikoliv toliko zajímavý, Rychle mi vypadl z hlavy, snad jednou ze zajímavějších částí je popis prvního kontaktu Monstra s lidskou rasou, ale jinak nic poutavého. Konec pro mě byl také takový nemastný neslaný a co mě trápilo asi nejvíce, byla přemrštěná afektovanost v dialozích, které se mi zdály poněkud příliš přeslazené. Krásné byly popisy krajin, to přiznávám. Celkově nemohu tvrdit, že by to byla špatná kniha, ale mě nijak nezaujala a obávám se, že ji již znovu číst nebudu.... celý text

Zločin a trest 2014, Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Toto dílo je geniální, o tom není sporu. Dostojevskij je neuvěřitelným psychologem (ano, vím, že je to objevná myšlenka z mé strany, ale některé věci je dobré opakovat) a postavu Raskolnikova popsal naprosto úchvatně. A jaký Raskolnikov je? Odporný. Vůbec celá ta kniha na mě působí poněkud… odporně. Aby bylo jasno, snažím se tím říct, že Dostojevskij je opravdu geniálním spisovatelem, který dokázal přesně to, co chtěl – vykreslit pocity jednoho mimořádně odpudivého člověka, který spáchá vraždu. Raskolnikov spáchal vraždu, je to však špatné? Bylo špatné zavraždit parazitující osobu, bez většího významu pro společnost? Těžko říct, o tom lze vést polemiku, důvody mladého Raskolnikova však špatné jsou, stejně jako je špatný jeho nadmíru egocentrický charakter. Toto dílo velice důkladně rozebírá myšlení psychopata a otevírá několik velice zajímavých filozofických otázek. No a tato filozofie, která stojí za činy mladého studenta, spolu s Dostojevského schopností dokonalé psychoanalýzy, jsou důvodem slávy této knihy a kdybych se měl dívat pouze na tyto dvě objektivní skutečnosti, musel bych knize udělit pět hvězd. Dávám však pouze čtyři. Proč? Protože se mi u čtení této knihy dělalo špatně, protože na mě působila depresivně – kvůli chorobnosti mysli hlavního charakteru, o nechutném prostředí ani nemluvě – a protože jsem málem bouchal šampaňské, když jsem to dočetl. Jedná se o fantastické dílo a objektivně je to na pět hvězd (právě proto, že se mi u toho dělalo nevolno), ale z mého soukromého pohledu je to na čtyři.... celý text

Tři vyvolení 2020, Stephen King

Druhý díl na cestě k Věži už je zajímavější. Svět Rolanda je stále neobjeven, pomalu se nám již ale rýsuje charakter jak samotného pistolníka, tak skupinky jeho ka-tet. Nečekal jsem to, ale motiv prolínání s „našim“ světem se panu Kingovi podařilo velice dobře zpracovat, takže to nejen dává smysl, ale plyne z toho spousta zábavných příhod. Čekal jsem, že na potřetí se vstup do našeho světa bude opakovat, ale mýlil jsem se, autor vždy vymyslel něco nového, co ozvláštnilo každou stránku. Tempo začalo být o něco pomalejší, příběh začíná nabírat na otáčkách a celá ta kniha je vůbec tak nějak… lepší?. Nežli první díl. A sic jsme stále nepoznali svět pistolníků, začíná se nám zde rýsovat něco opravdu zajímavého. King používá svůj obvyklý sloh, jednoduchý, bez zbytečných okras, jediné co mi způsobuje lehké obtíže, je v tomto případě překlad – sem tam ne zcela šťastný. Knihu jsem přečetl během víkendu, takže se opravdu musí číst dobře. Tuto sérii si začínám velice užívat.... celý text

Pistolník 2019, Stephen King

Dlouho jsem slýchal o Temné věži a žel bohu byla vyprodaná! Jakou radost jsem cítil, když Beta Dobrovský začala celou sérii znovu vydávat. A s jakými pocity jsem do čtení první knihy šel? Inu, byl jsem poněkud rozpačitý, protože jsem slýchal, že je to nejhorší díl série, není to úplně ono, dál to bude lepší. Teď zpětně musím uznat, že je to asi opravdu „nejhorší“ díl série. Ale ona to asi není pravda. On je tento díl prostě jiný. Prostředí, styl slohu, i vyprávění a tempo knihy je prostě zcela odlišné od nadcházejících dílů. Nemohu říci, že by to bylo špatné, naopak, je to skvělé, jenom na tuto knihu prostě musíte mít náladu a trpělivost. Hlavní postavu – Rolanda – jsem si zde neoblíbil, ale byl zajímavý. Hlavní antagonista – Muž v černém – se nestal mým oblíbeným, ale je zajímavý. Celý svět se nestal mým univerzem, ale je zajímavý. Tak se mi zdá, že tato kraťoučká kniha je vlastně prolog ke krásnému vesmíru – který se prolíná mnoha knihami – a rozhodně stojí za přečtení. Člověk se jenom nesmí nechat odradit.... celý text

Proces 2016, Franz Kafka

Komentář k Procesu píši s jistým časovým odstupem od přečtení a zjišťuji, že u této knihy to není takový problém, jaký jsem očekával. Je vidět, že kniha ve mně nějakou tu stopu zanechala. Jedná se o skvělé dílo, ve kterém se autorovi podařilo s nepříjemnou dokonalostí vykreslit tísnivou atmosféru, které se kolem procesu Josefa K. a oné doby vůbec, vznáší. Je podivné, jak se panu Kafkovi daří čtenáře deprimovat a frustrovat, přes to, že tento sedí doma v pohodlném křesle. Ohromný problém (osobního, vnitřního charakteru), který s Kafkou mám, je jeho schopnost iracionalizace postav a jejich chování. Takové postavy, bez logického odůvodnění jejich činnosti, jsou na každé straně a mě z toho bolí hlava. Taktéž je pro mě občas utrpením pan Josef. K., se svým agresivně afektovaným chováním a pro mě nepříjemnou nestálostí. Myšlenky knihy jsou různé a spletité, dá se nad nimi dlouze dumat a polemizovat, považuji však za naprosto zbytečné a hloupé (budu-li tak smělý), snažení se o pochopení toho, co se svým dílem autor snažil říct. To není podstatou beletrie vůbec a dívat se takto na Kafkovo dílo, je vysloveně barbarské. Člověk má uvažovat nad tím, co dílo říká jemu, ne nad tím, co autor chtěl dílem říci. Navíc u této knihy, která nabízí tolik interpretací (plus mínus přesně tolik., kolik si najde čtenářů), to kazí požitek. Další věcí, která mě fascinuje, je srovnávání Procesu s moderním světem. Byrokracie je kolem nás samozřejmě ohromující – a znechucující – množství, ale opravdu je validní srovnání soudního jednání, či vztahu stát – občan v současné době oproti době, ve které se Proces odehrává? Ne. Osobně si myslím, že dnešní svět se lidem natolik poddal, že jakákoliv paranoia (říká člověk velice paranoidní) z tohoto díla je naprosto zbytečná. Konec knihy, kde se odhaluje zakončení procesu, nedozvíme se však - stejně jako Josef K. -, proč byl vlastně souzen, je pro mě vrcholem depresivnosti. Z nějakého důvodu se mi však zdál být i podivně krásný, melancholický a vlastně až uklidňující. Byl to opravdu konec, konec osvobozující. Dovolím si zakončit lehce z kontextu vytrženou citací z Ortenových Elegií: "... a řekl zvolna: Počítám tu něco. A nevím proč a nevím ani kterak. Ale já musím. Slyšíš? Musíš také!"... celý text

Božská komedie 2014, Dante Alighieri

Sem tam, když se s někým seznamuji, padne mým směrem otázka, zda čtu poesii. (Z úst slečny tato otázka vždy zní líbezně, ne že ne.) Mou obvyklou odpovědí je, že ne, že se poesie bojím a tak s ní občas bojuji. Co nezmiňuji je, že s ní bojuji rád. Mou nejoblíbenější je jednoznačně Miltonův Ztracený Ráj. Za něj se řadí Goetheho Faust. A za nimi? Mno, Božská Komedie je zkrátka úžasná věc. (O pozici se s Komedií pere Havran a jiné básně od Poea, ale to je sbírka, takže ji řadím spíše na jiný list.) Zároveň je však – nutno si přiznati – knihou poesie, se kterou jsem bojoval v nejkrutějším boji. Zde v komentářích to tak nevypadá, připadám si až trapně, ale je to tak. Pro mě se jedná o nejsložitější knihu, jakou jsem kdy četl (Četl jsem Bibli Kralickou - Šestidílku, aby bylo jasno.). Většinou složitost knihy hodnotím podle množství otevřených složek ve Wikipedii (odrazové můstky pro další bádání) a Božská komedie (sic se jí blíží i Faust), je jediná kniha, u které jsem to vzdal. A to už v Pekle, prosím. Možná je to nějaká moje obsesivní porucha, ale když pan Alighieri zmíní, že v zástupu šel ten a ten a ten, a už se o nich třeba dále nezmíní, ale já stejně musím vědět – alespoň okrajově – kdo onen „ten“ je. O to větší však byla radost, když jsem věděl. To prostě potěšilo… Jinak se jedná o naprosto úžasnou poesii. Pravda, Peklo bylo popsáno nejfantastičtěji a bavilo mě nejvíce, ale ani Očistec (ve kterém se mi některé části zdály brutálnější, nežli ty v Pekle) a Nebe nebyly o nic méně působivé. Kniha je protknuta názory Alighieriho až do neuvěřitelných rozměrů a člověk tak má možnost poznat neuvěřitelně vzdělaného a citlivého člověka, který se účastnil tvorby moderní literatury – konec konců ta jeho se dosud odráží v nejednom moderním díle. Několik pasáží knihy se řadí k těm nejúžasnějším, jaké jsem kdy četl. Budu zcela neoriginální, ale musím doznat, že Brána je mým zcela nejoblíbenějším – málo co ve mně dokáže vzbudit tolik úzkosti. Knihu nad mnohé jiné doporučuji, každý člověk, který si říká milovník literatury, by si ji měl přečíst. P.s.: Četl jsem v překladu pana Jaroslava Vrchlického, což možná poněkud ztížilo možnost rychlého chápání, zato verše znějí – smím-li soudit – naprosto skvěle… Vedle toho jsem slyšel audioknihu překladu od Vladimíra Mikeše, která je jasná a jazykově mile jednoduchá, ale jedná se jenom o jakousi kostru knihy, smrsklou na jednu hodinu a kousek, takže jako náhrada knihy samé rozhodně nestačí.... celý text

Eldest 2009, Christopher Paolini

Eldest je o trošičku horší knihou nežli Eragon, obávám se. Upřímně, pokud jsem u Eragona psal, že se mi okamžitě po dočtení odpařil z hlavy, Eldest to vzal na úplně jinou úroveň. Co si pamatuji knihu jsem četl začátkem roku dělí se vyprávění hlavně na dvě části. Eragona a jeho bratra. Bratrovo jméno si nepamatuji. Proč? Protože byly až neuvěřitelně nudné a poprvé u knihy vůbec jsem velice často přeskakoval stránky. (Ani Hugo mě k tomu nedonutil!) Jediné co si z příběhu pamatuji je jeho konec a to věru není mnoho. Sám Eragon se stává dračím jezdcem a prochází výcvikem. Je nám odhaleno jedno veeeelice nečekané tajemství to nikdo nečekal (opravdu, zcela vážně!) a konec s jeho druhým tajemstvím a odhalením je už podle názvu kniha strašlivě nepředvídatelný Jo a milostná linka Eragona je taky požitek Ale dosti sarkasmu. Kniha se mi zdála kolem a kolem naprosto zbytečná a bez reálného obsahu, ALE! Ale je pravda, že děti, pro které je kniha určena, je to ideální literatura. Pěkná pohádka, nijak extra zlá a temná, která rychle odsýpá a není v ní žádných složitostí. Být já malé dítě a tohle se mi dostat do rukou, byl bych šťastný. Knihu z literárního hlediska hodnotím nedobře, ale za to může můj zbytečně rýpavý pohled. Bylo mi řečeno, že Brisingr je nejlepší z Odkazu, tak mi třeba zlepší pohled na celou sérii. P.s.: Veškeré problémy mnou zmíněné u Eragona přetrvávají i v této knize. P.p.s. A není to bratr, já už to vím!... celý text

Máj / Kytice 2012, Karel Jaromír Erben

Obě dvě díla hodnotím v samostatných komentářích (https://www.databazeknih.cz/knihy/maj-1151 ; https://www.databazeknih.cz/knihy/kytice-588), k této knížečce, kterou jsem nedávno četl – krom jiných vydání Kytice – napíši pouze toliko, že jsem rád, že existuje takovéto pěkné, levné vydání těchto dvou geniálních děl, která se tak stávají levně dostupnými pro kohokoliv. Obě díla velice doporučuji, Máj potom asi poněkud starším čtenářům, Kytici bez problému i dětem. Každým dalším přečtením Kytice získáte nový náhled na toto krásné dílo.... celý text

Divadlo krutosti 2004, Terry Pratchett

Caledorův meč 2019, William King

Knihu jsem před dvěma roky nějak zapomněl okomentovat (respektive jsem v tu dobu vlastně ještě komentáře nepsal) a čekal jsem, že se k ní vrátím, znovu ji přečtu a okomentuji s čerstvým zážitkem. A ne, neudělám to, mě se nechce. Už jsem samozřejmě dočetl i Malekithovu zhoubu a užil jsem si ji, to je vynikající kniha. Tohle… ne tak moc, jak vidno. Já si z té knihy nepamatuji opravdu vůbec, ale vůbec nic. U Aenarionovy krve jsem si pamatoval alespoň zda se mi kniha líbila. Tady ne, prostě prázdno, vakuum. Matně tuším, že se kniha odehrávala v Lustrii. To, že v knize již také byl Malektiht, to jsem zapomněl, natož, že se tam dělo něco s Věčnou královnou – což mi patrně mohlo dojít vzhledem k celkem těsné návaznosti další knihy. Rovněž si pamatuji, že byl velký časový laps mezi touto a předchozí knihou. Tu, takže co mi zbývá? Pro zážitek z Lustrie je lepší Chrám hada, pro zážitek s Malekithem Malekithova zhouba, pro zážitek s královnou dvojíce Obránci Ulthuanu a Synové Elyrionu. A pro tuto knihu opravdu nemám nic. Jistě se dobře četla (skvěle!) a strávil jsem s ní několik málo hodin. Pak z mého života odešla. Nu, budiž. Ale na druhou stranu, to je účel Warhammerů a zrovna tato kniha je prostě nejslabším dílem trilogie a pro poslední, bravurní, díl je nutná, takže… jo, přečtěte si to.... celý text