Sidonie
přečtené 371
Mezi světy
2020,
Andy Weir
Bylo to fajn. :-) Mám ráda tenhle žánr. A upřímně, od autora Marťana bych to nečekala! Hned mě tenhle autor začal zajímat víc. Příjemná jednohubka na jedno dopoledne. Jsem spokojená. (Z těch pohádek dobře znám vlastně jen Alenku, takže to pro mě byla trochu nevýhoda, ale i tak jsem si to užila.)... celý text
Má lady Jane
2017,
Cynthia Hand
Jé, tak tohle se mi hodně líbilo! Sedlo mi to po úplně všech stránkách. Hravé, milé, vtipné, příjemně romantické (TAKHLE se má psát romantika, ať se jdou bodnout upíři a vlkodlaci), plné zvířat, jemně feministické, se spoustou sympatických postav, kterým nemůžete než přát šťastně až na věky. Knížku jsem zhltla a pak se dostavil ten důvěrně známý pocit, který značí, že ta knížka byla fakt dobrá - smutek, že už je po všem, a že se už s Janou, Eduardem a G už nikdy nesetkám. Je to samozřejmě fantasy pohádka, tomuhle žánru odpustíte malinkaté nelogičnosti a nejasnosti ohledně magie (zvlášť když si i samy autorky z nich udělají legraci a dají tak najevo, že o nich ví, ale že se s nimi zkrátka musíme smířit). Já mám tenhle žánr obzvlášť ráda, a proto neváhám dát 5*. Spojení s historií jsem se trochu bála, ale nakonec mi tu ta historická stránka ani trochu nepřekážela, ba naopak, dokázala i pobavit. Poznámky autorek mi zprvu přišly trochu rušivé (snad jediná výtka), ale později mě naopak bavily jako takové poznámky pod čarou u Zeměplochy. Nu, napravování historie jde autorkám vskutku dobře, tak jen tak dál. Je toho ještě spoustu, co je třeba napravit! :)... celý text
Legendy v exilu
2008,
Bill Willingham
Nápad je poměrně originální, navíc mám přesně tenhle žánr, který pracuje s klasickými pohádkami, fakt ráda - takže jsem neodolala a dala tomu šanci. Ale nevím, možná komiksům zkrátka nikdy nepřijdu na chuť. Je mi až líto, že se to vlastně celou dobu soustředilo hlavně na tu triviální detektivní zápletku, když ten námět se dal podle mě využít mnohem zajímavěji. Asi bych se měla víc soustředit na vizuální stránku, ale to já prostě asi neumím, obsah je pro mě důležitější. Vlastně mi ze všeho nejlepší připadala ta povídka na konci. Ale je to asi zkrátka jen můj problém - někdo rád knihy, někdo filmy, někdo komiksy... Jsem ráda, že jsem to zkusila.... celý text
Pouta dědictví
2017,
Brandon Sanderson
"Vždycky ještě zbývá nějaké tajemství." Tahle věta je pro mě už neodmyslitelně spjata s Brandonem Sandersonem. Třetí díl mám za sebou a co říct? Prostě: Oooo ano, ano, ano! To, čím si mě Brandon získal v první sérii, je zpátky! Když jsem dočetla druhý díl a pustila se do třetího, měla jsem takový pocit jakože "jo, dobrý, líbí se mi to, ale už to není tak chytrý a promyšlený jako první série". A zase jsem se strašně spletla, zase jsem Brandona hrozně podcenila. V jeho světě se nic neděje jen tak na efekt, nevytváří nesmyslné problémy, které by pak měl sám problém vyřešit, jen aby třeba šokoval. V jeho světě má všechno smysl. Já tohle opravdu nesmírně obdivuju. A už se těším, až odhalím další z tajemství. Zatím toho vím o Kosmíru opravdu málo. Ale o to víc jsem napjatá a natěšená. (Ostatně, jak bych mohla být tak domýšlivá, abych chtěla vědět víc než Soulad?) Možná by se dalo najít pár drobností, které by se daly vytknout (některý vtípky už se trochu opakovaly a kdo to se slečnou T. nečekal, že?), ale celkový dojem je prostě naprosto fantastický a ten konec na mě zapůsobil docela silně (Wax a Wayne, že jo). Malý plus taky za pár chytrých myšlenek (nebo spíš situací, který člověka k těm myšlenkám nenásilně ponoukají). PS: Konečně si mě získala i Marasi, přišla mi tu mnohem lidštější a opravdovější než dřív. Vlastně teď mám ráda úplně všechny, Wayne byl super, ale MeLann mu tady docela šlapala na paty :) A bez Steris by to nebylo ono a řekla bych, že svou hodnotu v příběhu docela podceňuje. :)... celý text
Stíny minulosti
2016,
Brandon Sanderson
Zatímco první díl jsem zhltla za týden, do druhého se ne a ne začíst. Nakonec jsem ho dokonce na delší čas odložila, protože mě kniha začala nudit. Sanderson umí skvělý zvraty a přitom umí psát i s humorem, který dodává vážnýmu fantasy netradiční lehkost. Tady mi ale přišlo, že je humor trochu nucený a Wayne se svými hláškami mě moc nebavil (ale možná mi to jen nesedlo do aktuální nálady, nevím) a chvíli jsem si říkala, že i ty zvraty tu jsou takové prvoplánové... jakože jen na efekt a za každou cenu (to jsem ale v závěru vzala zpátky!). Knihy od Sandersona jsou typické tím, že se pořádně rozjedou až v druhé polovině, tady jsem nějak neměla tu trpělivost si na to počkat - ale nakonec to tradičně stálo za to! Za mě slabší než předchozí díl, ale závěr byl parádní. Chudák Wax ale... Brandon umí být na své postavy zatraceně krutej. :( PS: Mi to teď zní, že jsem v hodnocení až moc přísná. Ale člověk už prostě od BS čeká jen to nejlepší.... celý text
Život, jak ho neznáme: Pátrání NASA po jiném životě a úsilí o jeho vytvoření v laboratoři
2011,
Peter Ward
Proč se o těch nejvíce zajímavých knihách vždycky mluví tak málo? Život, jak ho neznáme jsem objevila náhodou v jedné benefiční aukci pro kočky. A vyklubala se z ní jedna z nejzajímavějších knih, které jsem v posledních letech četla. Do knihovny si ji ukládám na čestné místo hned vedle Věčné Treblinky. Kdybych tušila, že věda o vesmíru je i vedou o životě (a nejen o kamenech:D), zajímal by mě celý vesmír mnohem dříve. Život mě fascinoval snad od narození. Autor zprvu upozorňuje na to, že pátrání po životě ve vesmíru se dosud soustředilo na hledání planet podobných Zemi. Ale je to správný postup? Může život existovat i v úplně jiných podmínkách? Může být život založen na jiných základech než ten pozemský? A byli bychom vůbec schopni ten život rozpoznat jako život, pokud by se od nás velmi lišil? První část knihy je knihou zejména o biologii a o pozemském životě. Autor se zde snaží redefinovat život (a pozemský život), protože bez odpovědi na otázku "co je život, co život potřebuje a jak může vypadat" se těžko můžeme pouštět do řešení otázky, zda existuje život mimozemský. Zároveň přesvědčivě obhajuje, proč by i viry měly být považované za živé. Upravuje strom života a dokazuje, že na Zemi vedle sebe žijí přinejmenším dva typy života - náš známý DNA život, ke kterému patříme i my, živočichové, a druhý typ života, ke kterému patří dnes už převážně jen viry (ale v minulosti možná mnohem víc). Dokazuje také, že i život na Zemi může přežívat v extrémních podmínkách (například kolem černých kuřáků na dnech oceánu žije život i bez energie že Slunce), a dokonce, že náš život má původ v mikrobech žijících v extrémních podmínkách. Potřebujeme tedy ke vzniku života tak specifické podmínky, jak jsme si dlouho mysleli? Během argumentace se Peter Ward často opírá o jiné vědce, čímž jeho argumentace působí věrohodně. Nejde jen o teoretizování jednoho nadšence. (Sám autor patří navíc mezi skeptiky, co se týče víry v mimozemský život. K bádání tudíž nepřistupuje idealisticky a nezkresluje údaje "protože si to přeje".) Teprve když už máme definovaný náš život, můžeme se podívat i na jiné formy života. Byl by teoreticky možný život, který třeba nevyužívá stejných dvacet aminokyselin jako my, terraoané (jak nazval nás, pozemšťany)? Byl by možný život, který by jako stavební prvek nevyužíval uhlík a jako rozpouštědlo vodu? Velmi zajímavá myšlenka je, že místo slepého pátrání v nekonečném vesmíru je třeba soustředit se na výzkum tady na Zemi. Pokud by se nám podařilo VYTVOŘIT život odlišný od toho našeho, dokážeme, že takový život může existovat a pak po něm můžeme začít pátrat na planetách, které jsme dosud považovali za pro život nepříznivé. (Náhodou čtu knihu zrovna během pandemie covidu-19, je příhodné, že se kniha věnuje virům a vysvětluje, co jsou vlastně zač.) Astrobiologie rozhodně vypadá jako úžasný vědní obor, o kterém chci zjistit ještě víc. Jasně, není to odborná publikace, je to psáno pro veřejnost, ale to mi vyhovuje. I tak jsem si některé obtížnější pasáže musela číst dvakrát, abych jim plně porozuměla. Na druhou stranu, u jiných záležitostí bych se bývalá rada zastavila na delší čas a nechala si je podrobněji vysvětlit. Ale chápu, kniha by pak také mohla mít tisíc stran... Kniha je opravdu plná zajímavých informací. Třeba o prionech jsem nevěděla. Je zvláštní, jak málo pořád víme. Přesto máme tendenci si vždycky myslet, že teď už víme vše, už jsme vše objevili, a nejsme ochotní dosavadní teorie přehodnocovat a upravovat. Přitom právě otevřenost novým myšlenkám je to, co pohání vědecké poznání, ne? Btw. Osobně jsem k otázce možného života mimo Zemi přistupovala neutrálně. Neměla jsem na to žádný názor. Samozřejmě bych si přála, aby život nebyl vzácný, ale to neznamená, že v to budu věřit. (Prokázání existence života ve vesmíru by mi dodalo tolik naděje! Tady jsme si to dost podělali a představa, že jsme zničili jedinou planetu s životem mě dost trápí.) Každopádně jsem k tomu přistupovala s otevřenou myslí, troufám si tvrdit. A kniha mě ohromila a myšlenka mimozemského života mi teď nepřipadá nemožná. Není to kniha pro ty, kteří chtějí číst senzace a nepodložené, ale úžasné teorie či příběhy lidí údajně unesených mimozemšťany. Je to spíš kniha pro ty, které skutečně zajímá pravda (o životě, vesmíru a tak vůbec) a chtějí si ji logicky obhájit. Rozhodně ale doporučuju všem.... celý text
Skeldal
2021,
Jindřich Rohlík
Když čtete sérii, vždycky se trochu bojíte, aby vás závěr nezklamal. A přesně to se tady... ani náhodou nestalo! Sakra, to byla jízda! Nejlépe strávený víkend, jaký si umím představit. Ano, knížku jsem zhltla za víkend. To nešlo jinak. V závěrečném dílu Bran Skeldalu je úplně všechno, v co jsem doufala. A dokonce něco navíc - třeba jedna orgie a jeden porod uprostřed bitevní vřavy! Odložila jsem kvůli Skeldalu Mistborny, protože kam se hrabe Brandon Sanderson na Jindřicha Rohlíka! I když zase, musím říct, že na knížky od Brandona nemusí člověk tak dlouho čekat. :-D Určitě doporučuju si přečíst všechny čtyři díly hned za sebou, protože u mě ta pauza byla docela dlouhá a na začátku jsem pořád chodila listovat předchozími díly, abych si něco připomněla (ne že by to bylo vyloženě nutné, ale byla by škoda něco minout a nemít z toho čtení pak stoprocentní zážitek). Měla bych něco vytknout, ať zním objektivně? Ale nenapadá mě co. Bylo to naprosto boží. Jedna z nejlepších fantasy sérií, které jsem kdy četla. Doufám, že Jindřich Rohlík s psaním nekončí. PS: Děkuju za knížku s krásným věnováním. Tenhle pozitivní komentář teď rozhodně nepíšu jen proto, že vím, že to tu autor čte! :-D... celý text
Zrození mýtu aneb Další pěkná šlamastyka
1995,
Robert Asprin
I druhý díl se mi líbil a bavil mě. Celou dobu jsem zůstávala zvědavá, jak hrdiny z téhle šlamastyky autor nakonec vyseká. Jaké vtipné řešení to celé bude mít? Nu, výsledek nebyl až taková bomba, v jakou jsem doufala, ale bylo to fajn. Milé, čtivé, zábavné, oddechové. Tanda mi i tady malinko lezla na nervy, ale jinak všechny postavy super a snad je ještě někdy potkám. A hlavní hrdina začíná být fajn. :)... celý text
Další prima mýtus
1994,
Robert Asprin
Tak není to Kedrigern, ale líbilo se mi to. Mám tenhle humorný styl opravdu ráda. :) Je to zábavná jednohubka, která člověka asi nijak nepřiměje k zamyšlení, ale mně dala přesně to, co jsem očekávala. Odpočinula jsem si u zábavného a lehkého čtení. Jedinou výtku bych měla k Tandě, ta postava mi vadila (to je to vážně umění udělat z mocné čarodějky ztělesnění sexismu) a celkově se mi ta nehodila, přišla mi tam přebytečná, nevěřila jsem jí. Ale holt jiná doba. Zážitek mi to nezkazilo. (On se na to samozřejmě každý dívá trochu jinak, takže věřím, že někoho Tanda bavila.)... celý text
Vegetariánka
2017,
Han Kang
Co s člověkem udělá, když vyrůstá v radikálně karnistické a ultra patriarchální společnosti? Uzavře se do sebe, rezignuje, zcvokne se? První třetina je ještě nejlepší. Bohužel všechno, k čemu měla první část knihy našlápnuto, se v dalších dvou třetinách docela ztrácí. První třetina knihy je vyprávěná z pohledu manžela Jonghje, která byla vždycky "hodná holka", dělala, co po ní chtěl otec, později, co po ní chtěl manžel, ale uvnitř pomalu umírala. Až toho jednoho dne měla dost a něco se v ní zlomilo a ona se rozhodla k jedné malé rebelii. Přestat jíst maso. Jenže to je něco, co se moc nerespektuje ani v emancipované Evropě, natož ve společnosti, kde žena musí poslouchat. A kde navíc tvoří maso základ jídelníčku, včetně psů a živých chobotniček. (Třeba ta scénka se psem mi přišla skvělá. Když totiž lidi v Česku začnou číst o vegetariánství, budou se stavět do opozice, ale jakmile přijde na řadu pes? Možná tady někomu dojde, jakej je karnismus nesmysl, a že pokud soudíme jedno, ale ne druhé, jsme docela pokrytci.) Proč přesně přestala jíst maso a živočišné produkty, není nikde úplně vysvětlené. Neopírá se o žádná etická, zdravotní či ekologická fakta, jedná intuitivně na základně zlých snů, v nichž si uvědomí, že má na rukou krev, a cítí se, jakoby uvnitř jejího těla žily stovky duší, které pozřela. Je bohužel hodně znát, že to autorka psala jako 3 samostatné novelky, které se sice pokusila dát k sobě, jenže dohromady prostě vůbec nefungují. V první třetině vypadá Jonghje jako docela normální člověk, který se jen cítí strašně osaměle a chybí mu někdo, kdo by mu rozuměl. Jsou tu relativně dobře vykresleny některé problémy, s kterými se člověk musí potýkat, když přestane jíst maso (jako třeba to, že se vás na to každý ptá a že vám to každý vnucuje) a samozřejmě tu je i dobře vykresleno, jak člověka zničí toxický nerovnocenný vztah (ať už s otcem nebo manželem). Ano, některé scény byly z našeho pohledu přehnané, ale zase chápu, že tady hrál roli i život v patriarchátu, což vysvětluje i tu její rezignovanost a nemluvnost. (Díky bohu za svět, kde si můžu žít jak chci a nikdo mi to nemůže zakázat!) Jenže tohle se pak celé náhle zhroutí a hrdinka se začne chovat naprosto stupidně a mně to prostě vůbec nesedí k té Jonghje, kterou jsme poznali v první třetině. S knihou mám dva zásadní problémy: 1. Proč tam vůbec je nacpané to vegetariánství? Aby se to lépe prodávalo? Jonghje, jak se nakonec ukáže, není vegetariánka. A já mám vážně strach, že po přečtení téhle knihy začnou všechny babičky, jejichž děti se rozhodly žít eticky a ekologicky, strašně panikařit, že jejich dítě umře na podvýživu a začne sexovat se stromy. Lol. Prostě ne. :-D Autorka se sice snažila občas říct něco ve smyslu, že vegetariánství je normální, ale Jonghje je prostě zvláštní případ (a faktem je, že sama postava o sobě nikdy neřekla, že je vegetariánka - potažmo veganka, protože v 1. třetině nejí nic živočišného - to označení jí nalepili ostatní). Ale nevím, tohle podle mě opravdu jen rozšíří už tak dost rozšířené mýty o vegetariánech. Plus, dost mi vadila určitá nekonzistence v tom, jak to teda vlastně Jonghje má. V poslední třetině jí sestra nesla nějaké vaječné rolky. A taky mi dost vadilo, že se z knihy zdálo, že vegan/vegetarián jí jen zeleninu. Jako kdyby na světě byla jen zelenina a zvířata. :-D Autorka měla nejspíš zůstat u kritiky patriarchátu a do tohoto tématu se nepouštět. 2. Prostředí psychiatrické léčebny. Tohle je za mě hodně špatný. Ano, souhlasím, že to takhle dost podobně chodí někdy i v realitě, do nemocnic se dostávají lidi, kteří tam nemají co dělat, zatímco svět by byl mnohem krásnějším místem, kdyby se tam šli léčit lidi, kteří je tam dostali. (Jako když třeba na rok zavřou týrané dítě do nemocnice, zatímco otec si běhá na svobodě a plodí další děti. Protože kdo v naší zemi věří dětem?) Takže souhlasím, že je opravdu možné, aby někoho zavřeli do blázince proto, že nejí maso a neposlouchá manžela. Problém spočívá v tom, že ten text nevyznívá jasně jako kritika. K*rva, dřív se lidi, kteří nám dokonale nezapadají do naší dokonalé tuctové společnosti, léčili elektrošoky, lobotomií či kastrací, dnes se do nich cpou prášky na vygumování mozku. Když v knize chodil lékař a blahosklonně mluvil na lidi s vygumovanými mozky, měla jsem fakt vztek. Protože v tom nebyla kritika! Ve skutečnosti tu jsou všichni, včetně Jonghje, nakonec popsáni jako šílenci (a nějaký soucit a pochopení, které nakonec pocítila sestra, to fakt nezměnilo). Celé to prostředí bylo popsáno strašně naivně. A závěr, který z toho měl vyplynout, z toho prostě nějak nevyplynul - tedy to, že Jonghje by stačilo, aby ji někdo objal a řekl jí, že ji respektuje a že si může žít po svém. Škoda, že to holka nezvládla sama, ale musí to být těžké, když netušila, že jsou na zemi lidi, kteří by ji pochopili. Když se cítila na vše tak sama, tak odvrženě. Co se týče druhé třetiny, ta mi přišla nejzbytečnější. Pro celý děj měla jen ten význam, aby nám ukázala, že možná mohlo všechno dopadnout jinak, jen kdyby Jonghje někoho měla, kdo ji má rád. No ale proboha, o čem to jako bylo? Tohle byl fakt bizár. Pochopila jsem, že celá kniha má být asi jako jedno z těch uměleckých videí, ale v tomhle se přikláním na stranu Inhje, která tohle umění zkrátka nechápe. Já ho asi taky nechápu. Taky musím říct, že na to, jak je knížka tenoučká, jsem se až moc často nudila a musela jsem odolávat pokušení přeskakovat dlouhé odstavce. Ano, já chápu, že to má být celé takové imaginativní, jenže já nevím, možná to v originálu či v oceňovaném anglickém překladu vyznívá jinak, na mě to ale v češtině nepůsobilo. Jediné plus této knihy nakonec vidím v tom, že nám aspoň trochu přiblížila jihokorejskou společnost, v níž je patriarchát stále hodně silný. Jak se za maskami klidných a spokojených lidí skrývají duše na pokraji zhroucení. Jak každý za svou maskou vyrovnanosti ukrývá své vlastní démony. Jako nenásilná a upřímná kritika patriarchátu super.... celý text
Finální říše
2008,
Brandon Sanderson
Jsem v Kosmíru nová, takže můj komentář bude možná trochu naivní. A taky asi dost dlouhý, ale nemůžu jinak. Předem chci říct, že tohle píše někdo, kdo ke knize přistupovala se skepsí. Dostala jsem ji jako dárek a popravdě si nebyla ani úplně jistá, že ji dočtu. Měla jsem totiž dojem, že jsem hrdinského fantasy už přesycená, že už mě nebaví, že už mi nemá co dát. Nakonec nemůžu jinak než dát 5*, zařadit Brandona Sandersona mezi své nejoblíbenější autory a honem si jít objednat další díly! A hořím zvědavostí, jaká další překvapení pro nás BS má přichystaná, co vše se ještě dozvíme. Ono tady totiž nikdy není nic takové, jak si na začátku myslíte. :) Mé obavy, že se budu nudit, se rozplynuly velmi rychle. Mé obavy, že děj bude mít nelogické trhliny, se rozplynuly vzápětí - všechno je nakonec vysvětleno, vše má svůj smysl. Mé obavy, že zajímavost knihy bude stát jen na originálním systému magie, byly úplně mimo. Tohle je přesně to, co od fantasy chci a očekávám - skrytá tajemství (BS má vždycky ještě nějaké tajemství!), zvraty, chytré nápady, sympatické postavy. Jsem z Vin opravdu nadšená, konečně dobře napsaná ženská postava ve fantasy, jo! (Většinou jsou ženy ve fantasy buď převlečení muži anebo sexuální objekty, které tam jsou jen proto, aby měl hrdina koho milovat, a jejichž charakteristika spočívá v detailně popsané barvě vlasů.) Vin je tak skvělá, až si říkám, jak může dospělej chlap napsat tak dobrou šestnáctiletou holku? :-D Asi nemá smysl mluvit tu o tom, jak jsem nadšená z děje, ostatně nechci spoilerovat. Je to rozhodně něco, co mě dokázalo překvapit. A takových knih není moc (teda vlastně asi je, když koukám na to, kolik má BS už vydaných knih:). Hodně cením i dialogy, které dodávají celé knize určitou lehkost a díky nimž se dokážeme spřátelit s postavami. Popisy soubojů, které mě obvykle nijak moc nebaví, jsem tady hltala a obdivovala jsem skvělé nápady, které postavy měly. Poslední čtvrtina knihy nabrala neuvěřitelný spád, plný (očekávaných i neočekávaných) zvratů a fakt silných okamžiků. A já se prostě od poslední čtvrtiny už nemohla odstrhnout. Na Vin jsem se teda občas zlobila, že jí něco ještě pořád nedocvaklo, jindy mě ale ohromovala její bystrost a její chytré nápady. Celkově myslím hodně vyrovnané a uvěřitelné. (Jedná výtka vůči Vin by přece byla: Přijde mi trochu hloupé a vlastně bych to do té postavy ani neřekla, že se bude tak ošklivé chovat ke kandrám. Je mi jasné, že později svůj názor na ne nejspíš poupraví. Ale zrovna skaatka z ulice by asi nebyla člověk, který by takhle někým pohrdal, ne?) Líbí se mi, že to není černobílé a prvoplánové (jdi se bodnout, G. R. R. Martine) a zároveň ani naivní (že by hrdinové nepochopitelné všechno přežívali). Jako jo, nerada vidím dobré postavy umírat, ale tady to má smysl. Ať jen nechválím, musím zmínit i nějaké mínusy: 1. Ta obálka je tak špatná, že bych po téhle knize nikdy sama nesáhla. Ačkoli mám radši paperbacky, jestli knihy někdy vyjdou v pevné vazbě, asi si je do knihovničky koupím, protože tohle je ostuda. 2. Překlad není špatný, ale mrzí mě řada překlepů a chyb. Zvlášť nepříjemné to je v nějaké napínavé chvíli, kdy se najednou musíte vrátit na začátek věty a zjišťovat, co má vlastě říkat. (Skalpovat místo stáhnout z kůže to završuje.) Za mě nejen super čtení, ale i hrozně inspirativní. BS mi právě ukázal, že vážný fantasy neumřelo. Díky! (A toho kluka, co mi dal první díl, asi zabiju, když koukám na ceny dalších.:D)... celý text
