Sidonka3
přečtené 736
Nahá pionýrka
2002,
Michail Kononov
Tak, dámy a pánové, tohle je nářez. Krutý. Depresivní. Artovej. Obscénní. Z anotace víte, že: „Děj syrové románové balady od zajímavého ruského autora se odehrává během 2. světové války na ruské frontě a toto téma nazírá ze zcela originálního pohledu.“ Já vím trošičku víc, protože jsem knížku už kdysi četla a navíc jsem se kdysi dávno přimíchala na besedu o ruské literatuře, primárně určené knihovníkům, knihkupcům a jiným lidem z literární branže a o tomhle válečném románu byla řeč v tom smyslu, že by neměl uniknout naší pozornosti. Tehdy ještě žijícího Michaila Kononova nám přednášející profesor doporučoval jako jednoho z mála ruských současných autorů, který stojí za zmínku (z nedostatku času se bohužel dostalo jen na někoho). O co ve „skandálním“ románu jde? 14-letá Máša (Mucha), pionýrka, bojovnice a kulometnice Rudé armády ve dne statečně bojuje a v noci, místo odpočinku, poskytuje vystresovaným vojákům potěšení. Přitom Mucha není žádná prostopášnice, alespoň v tom smyslu, že nymfomanka má ze sexu radost, prostitutka výdělek, ale vlastenecká hrdinka našeho románu z toho nemá zhola nic, jen věčně potrhané spodní oblečení a pocit, že Rusku a jeho bojovníkům dala naprosto vše, co mohla. Naivní, systémem zneužívané děcko je stalinistkou, čistou duší, které decentně řečeno nedochází politické přehmaty a nedostatky toho, čemu tak věří. Jak si tak matně pamatuju, je myslím sirotkem, v knize je trochu nastíněn hladomor v její rodné vesnici a to, jak se pak dala na frontu a co se odehrávalo tam. Je to čtení pro silné nátury. Muše se dějou fakt hnusný věci a – nakonec jde statečně, hrdě, bez doprovodu a pěšky i na svou vlastní popravu. Jestli jsem uvedla nějaké nepřesnosti, to se omlouvám, nemám už sílu se do knížky znovu podívat, i když jí mám doma. Popisuje hodně kruté věci a toho zneužívání a zároveň síla té nedospělé bojovnice, toho na mě bylo prostě moc. Nepřecitlivělejším mužům ale doporučuju. Jenom varuju, že příběh nejde čtenáři úplně na ruku, autor si hraje s neobvyklejším až experimentálním jazykem a ten každému sednout nemusí. Silná knížka, která vzdává hold, poctu všem statečným vojákům a hlavně obětavějším vojačkám, které samy byly oběti své vlastní armády. Čest všem padlým bez ohledu na národnost, válka a politika je prostě svin..vo!... celý text
Mengeleho děvče
2017,
Viola Stern Fischerová
Kniha je velice dobře napsána a ačkoli je o tak těžkém tématu, má v sobě něco, co nedovolí čtenáři upadnout do úplné melancholie. Snad je to správně nadávkovaný odstup, Violin přístup k životu a autorský přístup k látce? Kniha se nedá odložit a čte se jedním dechem. Možná budu znít trochu nemístně, ale myslím si, že ty nejtěžší osudy si nikdy nepřečteme. Viola měla ještě svým způsobem štěstí, přežila a nebyla tolik zmrzačena jako někteří jiní. Neklesla na duchu a vybojovala si své místo na slunci i po válce, navzdory předchozím útrapám. Ti "pacienti", co neměli takové štěstí a sadistické pokusy doktora Mengela, nad nimiž zůstává rozum stát, nepřežili, už o nich nemohou vyprávět. Na druhou stranu, asi by to ani nebylo pro čtenáře stravitelné, takže tento příběh je nadávkovaný tak, aby šel ještě přečíst, něco vypověděl a čtenáře nezdrtil bezmocí. V pár větách se o těch nejhorších případech dozvídáme, zběžně a oklikou a vlastně stačilo. Silně na mě zapůsobil poměrně podrobně sepsaný příběh toho malého chlapečka a nesmyslný pokus, který na něm doktor absolvoval. Zkoumat tak divnými a absurdními cestami, jak je možné, že krásná, zdravá žena porodí krásného, zdravého chlapce, je opravdu až zarážející. Nechápu, jak mohla vůbec existovat taková cynická zrůda, jako byl tenhle až chorobně morbidní doktor. A chápu, že i jeho kolegové z něho měli strach. Snad si ho nakonec spravedlivá karma našla, snad existuje něco, co nás převyšuje a napravuje nespravedlivosti tohoto někdy tak krutého světa.... celý text
My děti ze stanice ZOO
2005,
Christiane Vera Felscherinow
Zručně a čtivě napsaný příběh o náctileté narkomance, prý autentický. Do jaké míry je psaný skutečně podle reálných událostí a v jakých pasážích se realita upravovala, toť otázka. Dodnes vycházejí novinové články o tom, že vztah Christiany s jejím vrstevníkem měl ve skutečnosti jinou podobu apod. Svého času velká móda, nyní již kult, Christiana se stala díky knize celebritou, doteď je to povinná četba na mnohých školách. Já mám jisté výhrady, i když se to četlo samo. Osobně nesouhlasím s tím, že se na tom strašném sídlišti nedalo dělat vůbec nic, ani chodit do zájm.kroužků, prostě jen fetovat, jak je nám podsouváno. Když jsem to asi před třemi lety četla, přišlo mi, že to ani tak není názor puberťačky, ale trochu tendenčních, senzacechtivých novinářů, kteří se nás čtenáře o tom snaží přesvědčit. Viděla jsem pár dokumentů i filmů o dětské prostituci i si něco přečetla a to jsou teprve šokující, brutální příběhy. My děti ze stanice ZOO je klasika, která je dobře vystavěná, ale nemůžu se ubránit dojmu, že je s námi, čtenáři, trochu manipulováno. Dávám slušné čtyři hvězdy, k obecnému nadšení nebo zděšení nad dobou a situací se ale nepřikláním, byly a jsou ještě horší místa k životu než bývalé Západní Německo. Přitom mám dojem, že kritičtější názor na knihu mám snad jen já sama, když čtu zdejší kladná hodnocení. Možná bych měla do knihy zase nyní, po čase nahlédnout a upřesnit nyní už mlhavější vzpomínky. (Každopádně budu už raději příště psát veškeré další komentáře jen bezprostředně po přečtení knížky, abych ve svém příspěvku neuvedla nějaké nepřesnosti).... celý text
Pokojík
2009,
Marie Stryjová
Autorka, zkoušená osudem i vlastní slabostí (horší zdravotní stav, byla tehdy bez přítele, pořádného bydlení i bez dobré práce) se v novele utápí sebelítostí a je v textu trochu ufňukaná. Byť oprávněně. Stryjová zde popisuje autobiograficky své dojmy a vzpomínky na období, kdy se jí prostě nedařilo. V recenzi na konci knihy se píše, že kniha je bilancí vlastního ztroskotání, což se mi zdá nejvýstižnější. Na druhé straně je sympatické, že se nechce mermomocí zalíbit nebo přikrášlit. Je to výpověď mladé ženy, která se snaží po svém vypořádat se životem. Novela osloví jen některé čtenáře, není moc dějová a to časté líčení všemožných potíží může někoho iritovat. Nebo někomu ztrápenému naopak nastavit zrcadlo. Vzhledem k tomu, jak se to v jiných knihách až otravně hemží krásnými superhrdinkami, jsem jedině uvítala realistické líčení životních cest obyčejnější, ač vzdělané dívky.... celý text
Lovec draků
2007,
Khaled Hosseini
Román se mi četl nesmírně dobře, nemohla jsem se od něho odtrhnout. Bohužel, po pár letech už nevím, o čem že to bylo, akorát že se příběh odehrává v Afghánistánu, a to je zatraceně málo. Z mého pohledu je to vždy znamením, že kniha mě emočně příliš nezasáhla. Během čtení sice na chvilku ano, ale za pár let je kouzlo pryč a v hlavě nezůstane dokonce ani jedna jediná vzpomínka, ani na děj, nějakou postavu, jazyk, způsob vyprávění... prostě nic. Nesouhlasím s anotací, že příběh je psán bez sentimentu, i když cit je zde ukrytý a nevnucuje se čtenáři na první pohled a prvoplánově. Čtivá kniha z exotičtějšího prostředí, která v mém případě zmizela v propadlišti zapomnění.... celý text