Sidonka3
přečtené 740
Osvětimská knihovnice
2013,
Antonio G. Iturbe
Na začátek musím říct, že popularita Osvětimské knihovnice a vysoká procenta mě osobně navnadily na četbu a pak zklamaly moje vysoká očekávání. Román by chtělo zvláště ze začátku proškrtat, zvolit jiný styl vyprávění, okořenit něčím, neopakovat některé situace, takže dávám jenom dvě hvězdy. Je to závažné téma, nerada dávám tak nízký počet, ale podle mého subjektivního názoru to je prostě hůře napsáno než jiné knihy o koncentračních táborech. Jsou silnější a záživnější knihy a tato si můj zájem nedokázala udržet. Osvětimská knihovnice je příběhem české čtrnáctileté dívky Dity, která se v Osvětimi, v dětském bloku, tajně starala o 8 zakázaných knih, z nichž se děti například učili číst abecedu a poznávat písmena. Byl to úkol složitý a podle údajů v románu nebezpečný, neboť četba se prý v táboře trestala smrtí. Děti nevlastní slabikáře, jen geometrii, neaktuální roztrhaný atlas s chybějícími stranami a například francouzsky psanou knihu. Přesto je to pro učitele poklad, byla to alespoň nějaká pomůcka k zakázané výuce bez tabulí a sešitů. Spojenectví s knihami a vzdělání je důležité, nutí člověka přemýšlet, dělat rozhodnutí, přenáší do jiných světů, osvobozuje. Následují popisy, jak se žilo v rodinném, dětském bloku, v čele s vedoucím Alfredem Hirschlem, který je další z důležitých postav románu. Kniha několikrát nadhodí dramatickou udici, například všudypřítomnost doktora Mengeleho s nejasnými plány, na něhož Dita naráží, jehož se obává a který jí dokonce vyhrožuje, že si jí vezme na pokusy, ale kniha většinou přesto nemá příliš bohatý ani košatý děj ani spád, který by nadhozené motivy více využil. Dlouho jsem čekala co se stane a dlouho se nedělo skoro nic, příběh plyne dost pomalu a dozvídám se to, co už znám z jiných publikací. Dita si vyměňuje s jinými vězni pár vět a příhodiček, odskočí si na barák k rodičům, objeví udavače atd., aniž by to rozsekla nějaká zásadní událost a vše je podáno většinou strohou, sušší, věcnou formou.Domnívala jsem se, že půjde o román bohatší na informace, ale jsou tam i dávno známá klišé. Dita se občas vrací ve vzpomínkách k životě před válkou, ale ani to text dostatečně neoživilo. Vydržela jsem zhruba do poloviny knihy a pak už jsem ztratila trpělivost a musela přeskakovat.... celý text
Milenec mé matky
2006,
Urs Widmer
Kniha je velice dojemná. Nejedná se o opětovanou lásku, "fanynka" se z jednostranné zamilovanosti ke slavnému dirigentovi Edwinovi doslova pomine. Vidí svého pseudomilence zkresleně, staví si kolem něho vzdušné zámky, snaží se být v jeho blízkosti a přitom žije v hrozném bludu. Příběh vypráví její syn. Když jsem na jednom literárním kurzu, kterého jsem se zúčastnila, z knihy předčítala, hodně lidí si pak knížečku také chtělo přečíst, celou, na základě krátkých ukázek z textu (měli jsme si přinést zajímavou knížku a představit jí druhým). Má moc hezký sloh a opírá se o skutečný příběh. Udivuje mě zdejší nízké hodnocení, které si vysvětluju prostě tím, že čtenáři neradi čtou o nehezkých věcech a pod pojmem milenec si představují oboustrannou náklonost. Je pravdou, že příběh je teskný svojí marností až trapností a matky je vám prostě líto. Já mám radši knížky ze života, kterým můžu uvěřit. Ne všechny naše náklonosti jsou opětované a jednání druhého člověka může být někdy špatně interpretováno a pochopeno. Kromě jiného je tento životní příběh apelem na to, že snít je hezké, ale nic se nemá přehánět.... celý text
Znásilnění: Milostný příběh
2007,
Joyce Carol Oates
Takové těžké téma a přitom přečteno jedním dechem! Velice čtivě napsáno. Tenoučké, ale hutné čtení.
Vášeň a jiné povídky
1977,
Guy de Maupassant
Mistr vztahových, lehce eroticky zabarvených a psychologických povídek opět nezklamal. Prosím, nezapomínejme na něho, nedostižného Guy de Maupassanta. Bezvadná stylistika, srozumitelnost, znalost lidských povah a slabostí, pěkně naservírovaný realismus i prostor pro lásku. Takovou lásku, která osloví čtenáře, aniž by musela být laciným kýčem. Co si víc přát?... celý text
Sokyně z Versailles
2019,
Sally Christie
Historické romány mám ráda. Kniha však nesmí být bezobsažná. Pokud hojně zmiňuje historické osobnosti, měla bych se o nich něco košatějšího dozvědět, případně si doplnit již získané informace. Zde jsou fakta zavádějící a nepřesná, jen aby to bylo stravitelné pro co nejširší publikum. Pokud už je kniha historicky nepřesná, mohla by tento nedostatek alespoň nahrazovat bravurním stylem vyprávění, dobrodružstvím, spádem, vtipem atd., jenž zde chybí. Není ani přesvědčivě romantická, udržuje si od čtenáře odstup. Madame de Pompadour, která se ve skutečném životě dokázala tvrdě a nelítostně vypořádat s nepřáteli a například když krále přestala jako milenka bavit, vedla pro panovníka chladnokrevně harém, kde byly zneužívány nezletilé dívky, je zde dlouze a primárně líčena jako milující naivka, která chce vycházet s královnou a prospívat jí, dělat radost králi apod., což neodpovídá jejímu charakteru. Pokud chtěla někomu prospívat, pak jen za účelem vlastního zisku a protislužeb, aby se udržela u moci. Velká část románu povrchně a ledabile popisuje její ošacení (dnes si vzala šaty pastelové barvy se stříbrnou výšivkou a půvabnou růžovou stužkou umístěnou "už nevím kde přesně") a neustále je nám předkládáno, co kdo jedl (král si dal zajíce v aspiku s brusinkami a lahodnou omáčkou, další z pokrmů byly cukrovinky v barvě milenčiných žlutých šatů...). K ději, duchaplnějším myšlenkám, faktům, důmyslným dialogům, politickým a kulturním souvislostem (podporovala vědu a umění) a ději se prostoru nedostává. I o povrchních věcech se dá navíc psát duchaplněji. Kniha nemá silný příběh, snaží se "šokovat" sexem, kterému ovšem též schází šťáva a věčné popisy toho, co měl kdo na sobě (navíc často poměrně neurčité), nahrazují vypravěčský um. Průměrný povrchní románek pro čtenářky, co o milence nevědí takřka vůbec nic a nevadí jim tento způsob vyprávění. Mně toho moc nedal, takové plácání prázdné slámy, povídačky nic moc o ničem, nicméně na oddech se to přečíst dá. P.S. Přikláním se k názoru, že 1. díl Sestry z Versailles byl trochu povedenější a příběh byl méně vlažný.... celý text
Polednice
2008,
Julia Franck
Trochu se divím tomu zdejšímu nízkému hodnocení. Jazykově výborné, dobře srozumitelná artová beletrie. Příběh upoutá dlouho nezodpovězenou otázkou:" jak se něco takového mohlo stát... A jak ta rodinná tragédie dopadne?" Z některých popisovaných scén opravdu doslova mrazí (scény s Péťou mě poměrně hluboce zasáhly) a i když byl motiv úmyslného opuštění dítěte na vlakovém nádraží vysvětlen, nemohla jsem s matkou ani přesto sympatizovat. Ztráta citu válkou poznamenané ženy je zde popsána zdařile a s nepatetickým odstupem. Po čase jsem sice pozapomněla, ale ty nejsilnější scény ve čtenáři zůstávají i po letech. Kniha je mírně nevyvážená, jsou tam slabší i silnější pasáže, každopádně doporučuji k přečtení.... celý text
Necestou slečny H. a dnešní Afrikou
2010,
Eda Kriseová
Rozhodně by bylo zajímavější se více ponořit do života a osobnosti poněkud tajemné, neznámé a zvláštní slečny Hlaváčkové, případně osobnosti a práci toho, koho tolik obdivovala - slavného cestovatele Emila Holuba. Slečna, o níž se toho mnoho neví, zaujatě a okouzleně chodila na jeho přednášky, pak se vydala po stopách cestovatele na nebezpečnou pouť Afrikou, aniž by na ní sama něco sbírala či aniž by potřebovala též něco vytvářet. Cestu zaplatila vlastním životem... Bezvadný námět na román, v němž se mohlo i trochu, více či méně zafabulovat. Eda Kriseová se naopak vydala, podle mého názoru, méně náročnou cestou a námět zpracovala formou cestopisné eseje. Já bych byla spíše pro zbeletrizované dobrodružství o oddané obdivovatelce, která se svým idolem nechala inspirovat k odvážné výpravě, ale budiž, i tak jsem ráda, že text o této osobnosti vznikl. Některé osudy a motivace jsou opravdu nevšední a pozoruhodné. Nakonec černý kontinent navštívila i samotná spisovatelka této knihy, paní Kriseová a během svého vlastního cestování se pokusila vyhledat i pravděpodobné místo posledního odpočinku ztracené Hlaváčkové. Kruh se tím uzavírá a já jsem poměrně potěšená misemi všech tří lidí, z nichž každá měla jinou motivaci i jiné zakončení výpravy za poznáním. :)... celý text
V tomto domě straší
2016,
John Boyne
Prvních pár stránek velice nadějných, přesně podle mého gusta... ale na zbytek knihy se mi raději neptejte. Škoda, že měl text sestupnou tendenci, včetně slabší pointy. Pár pasáží bylo ovšem opravdu kouzelných. Začátek s gotickým nádechem navnadil, nicméně neudržel moje sympatie.... celý text
Salon dvou století
2003,
Robert Sak
Škoda, že doba literárních salónů je už nenávratně pryč. Prostřednictvím této poutavě napsané knihy můžeme alespoň částečně nahlédnout do tehdejšího kulturního života a představovat si, jaké by to bylo přimíchat se do tak vybrané a zajímavé společnosti. Trochu jsem se přitom bezva čtení nostalgicky zasnila i poučila. :)... celý text
Zkrocení zlé ženy
2011,
William Shakespeare
Nemá to chybu. Četla jsem to. Viděla jsem i na divadle se Špalkovou, viděla jsem i v TV s mírně přehrávající E. Taylor a nemá to chybu. :) (Zkrocení zlé ženy je třeba brát s nadsázkou a vidět i jeho skrytější poselství. S výhradami feministek nesouhlasím).... celý text
Volání netvora
2012,
Patrick Ness
Kniha je špičková. Filmové zpracování se mi už tolik nelíbilo. Napsal P.Ness na námět umírající autorky S.Dowdové. Síla osobního prožitku je tam znát a přenáší se na čtenáře. Je to sice přednostně hororová fantasy pro -náctileté, může ovšem oslovit i dospělé. Klade mnoho otázek, až filozofických, které jsou úměrné věku cílových čtenářů a oslovují i některé dospělé, kteří se musí vyrovnat se ztrátou někoho či něčeho. Je to příběh o třináctiletém chlapci a o jeho těžce nemocné matce. Příběh o nespravedlnosti, sobectví, milosrdných lžích, o potřebě přiznat si nepohodlnou pravdu, nepřipouštění si nepohodlných skutečností, o vyrovnávání se s nejtěžšími situacemi, aniž by přitom čtenáře zdeptal a nedal mu žádné východisko. Čtenář naopak dostane povzbuzení: "Snažte se snášet zkoušky, jak nejlíp dovedete. Tento příběh nekončí, neste jeho štafetu dál."... celý text
Lekce tvůrčího psaní
2005,
Michal Viewegh
Kniha, údajně s autobiografickými prvky, pro mě byla zajímavá jen tím, že se odehrává na Literární akademii, kde jsem svého času chtěla studovat a dozvědět se něco o způsobu výuky tvůrčího psaní pod vedením známých spisovatelů. Příliš obohacující ani zábavná mi však nepřišla, ale zase lepší než nic, že ano. :)... celý text