Sidonka3
přečtené 740
Milenky královské
1993,
Maryša R. Šárecká (p)
Jedna z mých nejoblíbenějších knih o milenkách vládců. Velice dobře a lehce se čte, každá osobnost zde má svojí ilustrovanou podobenku, obraz. Kniha je přehledná a plná pozoruhodných příběhů. Má i přímou řeč, která usnadňuje již tak pěkné čtení. Mám vydání z roku 1993 a nevím, kolikrát vyšla, každopádně jí doporučuji všem, kteří se o milostné životy velkých vladařů zajímají. Pokud však nemáte hlubší historické znalosti, je těžké, čemu věřit a co jsou jen fámy. Přečetla jsem několik knih o královských metresách a snad v žádné knize se údaje neshodují a objevená fakta si navzájem v mnohém odporují. To však není vinou jen této knihy, ale nešvarem snad všech historických románů a bohužel někdy i naučné literatury, která by měla být spolehlivější a důvěryhodnější. Kniha Milenky královské stojí na pomezí beletrie a literatury faktu, při níž si odpočinete jako u lepšího textu určenému čtenářkám, kterým případné mírné odchylky od reality nevadí. Ale takové (více či méně mírně nepřesné) už bývají knihy o ziskuchtivých ženách, toužících po moci a po výhodách či naopak o milenkách vladaře skutečně upřímně milujících. Jen tak mimochodem, jak píše sama Šárecká: "Je smutná pravda, že skutečná láska nedovede vítězit v boji s vypočítavostí."... celý text
Květ pouště
2000,
Waris Dirie
Kniha mě zpočátku sthnula, je to čtivější průměr ze zajímavého prostředí a s nevšední hrdinkou. Pak jsem začínala mít potíže s tím, čemu věřit a čemu ne, příval dobrých náhod a to jak z každé svízele ta náctiletá brzo a snadno vyvázla..., příběh přestával být pozoruhodný. Nevěřím, že vše popsala tak, jak bylo, že nic nepřibarvila, že se nedělala lepší a kniha mi přestávala zajímat. Musela jsem se nutit jí dočíst, chvilkami mi to přišlo jako trochu komplikovanější pohádka o Popelce. Vím, že výjimečně krásné a k tomu mladé, zdravé ženy to mají v životě lehčí (snáze najdou zaměstnání i získají na první pohled více sympatií, působí schopně a důvěryhodně, jsou jim přisuzovány lepší schopnosti aniž by je člověk poznal atd.). Nicméně tím, jak se její život diametrálně změnil po přestěhování do Londýna a jak si snadno a rychle zvykla na jiný způsob života mě až zaráželo, vzhledem k předchozí výchově a totální absenci vzdělání. A těch náhod! Například po odjezdu strýce zpět do Afriky celej den chodila po obchoďáku, zkoušela si v něm oblečení a když si uvědomila, že budou obchod zavírat a ona nemá kde přespat, najednou jí během vteřiny oslovila milá studentka a nabídla jí zdarma ubytování mezi mladými lidmi v hezké koleji, dokonce s bazénem navrch? Někteří lidé mají sice štěstí, ale jí to hrálo nějak do karet skoro samo, i když snažit se musela taky. Fotograf jí přemlouvá a měsíce uhání pro focení, taky divné, to je v tom Londýně tak málo černošských dívek? Dočetla jsem, ale knihu jsem musela odkládat a přinutila mi jí konečně dočíst až náhoda, rezervace jiného čtenáře na tento titul v knihovně. Nezrazuju nikoho od čtení, čte se to snadno, místy dobrodružné, exotické a zajímavé, takže chápu, že je kniha mezi oblíbenými. U mě to polopohádkové vyprávění o tom, že stačí jenom chtít a snažit se a sláva spadne do klína, stačilo tak na 3 hvězdy.... celý text
Paměť mojí babičce
2002,
Petra Hůlová
Podle mého názoru nejlepší a nejsugestivnější literární počin Petry Hůlové, který dosud ničím jiným nepřekonala (alespoň z děl, které jsem od ní četla). Příběh zasazený do pro mě tak exotického Mongolska a několik výrazných scén, ke kterým se ráda vracím, i když je umím odříkat už skoro zpaměti. Skvělá forma vyprávění a úžasný jazyk. Zasloužená Magnesia Litera za debutový román pro tehdy teprve 22-letou autorku... Hmm, docela slušný výkon, že ano?... celý text
Umělohmotný třípokoj
2006,
Petra Hůlová
Tento román je u většiny lidí považován za nejslabší dílo jinak uznávané české autorky. Kdosi vnímavější než já kdysi řekl, že hlavní postavou v Umělohmotném třípokoji není člověk, ale jazyk. Když to budu brát po stylistické stránce, je to báječná kniha a hra s jazykem. Když to budu brát po příběhové stránce či jako zajímavou, autentickou zpověď prostitutky, musím jít s hodnocením dolů. Byť je tam třeba humor a nadsázka nebo je to třeba svébytná osobní odpověď intelektuálky na to, že je mezi čtenáři poptávka po erotickém románu.... celý text
Princezna Alžběta
2011,
Alison Weir
Další příklad pěkně, zdařile a poutavě napsaného historického románu. Kéž by všechny zbeletrizované historické knihy měly podobnou úroveň. Určitě se pustím do dalších knih od A. Weirové, protože její styl mi opravdu sedl. A jak tak čtu předešlé komentáře, nejenom mně. Slušné, že?... celý text
Habibi
2012,
Craig Thompson
Komiksu Habibi nemůžu upřít krásné grafické zpracování, zdobné, umělecké ilustrace od C.Thompsona jsou skutečně velkolepé a rozhodně pomáhají emociálněji vnímat text. Bavilo mi to číst, ovšem je to plné symboliky a alegorie, takže ne zcela jednoduché, čistě odpočinkové čtení. Četla jsem před lety a bohužel se mi už obsah ztrácí v mlze, v hlavě mně utkvěla hlavně erotická linka, tuším mezi dvěma otroky. Čtení mi na daný okamžik zabavilo, nyní s odstupem se mi to ovšem zdá skoro málo. Za mě zapomenutelný komiks, které se časem vytratí z mysli. Kniha se snaží o myšlenkový, náboženský, trochu filozofický přesah, pro někoho poněkud kontroverzní, s nímž se každý nedokáže ztotožnit.... celý text
Nezdařená terapie
2006,
Jeffrey Kottler
Knihu jsem četla asi před 15 lety a byla pro mě zjevením. Tato literatura faktu jako jediná s podobnou problematikou, která u nás vyšla, nebo o které alespoň vím, otevřeně přiznává, že si s některými pacienty lékaři (natož psychologové a terapeuti) neví rady, že něco pokazili nebo některé diagnózy a případy buď přímo odmítají nebo to s nimi časem vzdávají. Autoři Kottler a Carlson oslovili dvacet významných psychoterapeutů a vyzvali je, aby vyprávěli o svých největších chybách, kterých se dopustili během své terapeutické praxe. Dokonce jsem se zde, tuším, dočetla, že pacient lékaři tak lezl na nervy, že nebylo možné s ním z důvodu osobní zaujatosti pracovat, nebyla to chyba nemocného, že má neatraktivní diagnózu ani chyba terapeuta, že obtížnou práci nezvládal. Myslím si, že pokud něco podobného nastane, je osobní statečností a odvahou lékaře přiznat, ať si pacient hledá jiného psychiatra a že musí spolupráci ukončit. To, že nějakého jiného, lepšího doktora nemocný těžko sežene, už je věc jiná. Málo se zde věnují také nevhodné kombinaci léků nebo farmakorezistentním pacientům, kterým léky nezabírají a jiné druhy terapií jsou též bez účinku. Jsou tu i případy šťastné, kdy se pacienta ujal někdo jiný a pohli se kupředu. Trochu pohádkově zněl psychiatr, jehož jméno už si nepamatuju, který s nadšením přijímá ty, s nimiž si nikdo neví rady nebo se s nimi obtížně spolupracuje, protože tento lékař má rád velké výzvy. To mi přišlo trochu úsměvné, ruku na srdce, kolik takových doktorů je a jaká je jejich kapacita? Někteří psychiatři tak upřímní nebyli a za zpackanou terapii uvádí nějakou drobnou maličkost, nikoli průser, kdy pacienta hrubě poškodili. Zajímavé čtení, více méně upřímné a pochopitelně zredukované a korigované tak, jak jen lze veřejně přiznat a připustit. Důležité je vůbec sebekriticky uznat, že se nezdařená terapie občas přihodí a že si toho jsou pomáhací profese alespoň vědomi. V tom vidím největší přínos, včetně předávání zkušeností jiným kolegům.... celý text
Plebejská sekera
2008,
R. N. Morris
Jednou ze zajímavostí tohoto historického kriminálního románu je to, že si autor Morris vypůjčil literární postavu od samotného Dostojevského, a to sice policejního vyšetřovatele ze Zločinu a trestu Porfirije Petroviče, který se v Morrisově detektivce pouští do řešení dalšího případu. Líbilo se mi, že je v knize spousta skvělých postav a vykreslený svět zde vypadá realisticky. Příběh se odehrává v prosincových, tedy mrazivých dnech v 19.století, kdy v Petrohradu a vlastně celém Rusku byla ohromná bída, je to svět špinavých bytů a zoufalců hladovějících skoro až k smrti. Nejraději mám detektivky, kde vyšetřování je jen jednou z dějových linií a které mají přesah do dalších žánrů, tady v tom případě třeba do románu zabývajícího se obrovskými třídními rozdíly, autor zde vykresluje rigidní společnost a vidíme dobře i do psychologie postav. Petrovič naráží na byrokracii soudního systému, zdá se, že mocní muži chtějí rychle uzavřít případ neobvyklého úmrtí trpaslíka a myslím ještě jedné oběti. Petrovič se přesto případu nevzdává. Jeho vyšetřování ho zavádí do pochybných míst a opileckých doupat, při vyšetřování neustále naráží na jeden a tentýž nevěstinec. Detektivka má skvělou atmosféru a myslím, že je nedoceněná. Zde ji přečetlo jenom 20 lidí a hodnocení je podle mého nižší, než by si kniha zasloužila. Škoda, bylo to zajímavé, zima i hlad se mi dostávala přímo pod kůži. Možná si to znovu přečtu, vím, že se mi kniha líbila.... celý text