Sisssi
přečtené 716
Home Body: Mé tělo, můj chrám
2021,
Rupi Kaur
Byly opravdu některé básně už v předchozích sbírkách, nebo se mi to jen zdá proto, že jsou všechny stejné? Ufňukané nebo naopak rádoby přehnaně sebevědomé, tuctové a velmi mainstreamové. Na wiki píší, že autorka studovala rétoriku a odborné psaní - udivující. Sice je to bestseller, ale to nic nemění na tom, že je to škvár.... celý text
Princ básník
2012,
Kathleen McGowan
S historií to má společného jen máloco. Špatné vykreslení doby rensance, lidských vztahů i náboženství. Pozitivum je snad jen to, ža autorka již trochu opustila ten dětsky zatvrzelý přístup "všechno, co napsali akademici, jsou lži". Je opravdu úsměvné, jak je Maureen líčena jako milovnice umění, která ráda tráví čas po galeriích - a pak ani ona ani nikdo další z jejich skupinky (Tammy, Roland, Peter) nepoznají Zvěstování od da Vinciho... Rozesmálo mě, když jsem četla o tom, jak chřipková epidemie vyvolala nepokoje v Římě, protože za noc zemřelo 5 (ano, 5!) lidí :-D.... celý text
Kniha lásky
2009,
Kathleen McGowan
Vtipné je, jak autorka tvrdí, že hledá pravdu, boří mýty o ubohých, utlačovných ženách - a přitom jen sama posiluje ty staré a vytváří spoustu dalších, dosti nechutných zkreslení. Považovat Matyldu za bojovnici za práva žen je nepochopení společenského uspořádání raného středověku, ona byla vnímána spíš jako vládce než jako vládkyně. Matylda je líčena jako geniální panovnice a bojovnice - ale přitom její chování a výroky místy ukazují spíš na nevyzrálou puberťačku. Charaktery jsou ploché a černobílé, příběh nezalidněný, žádný dvůr, žádné služebnictvo, prostě vzduchoprázdno, oba si spolu žijí pod dohledem Řádu, takže papežovi lidé byli asi všichni nahrazeni "kacíři". Řehoř a Matylda jsou dva dokonalí lidé - ani zmínka o druhém Matyldině sňatku, ani zmínka o Dictatus papae, o prohlášení o papežské vševědoucnosti a neomylnosti, o nároku papeže rozhodovat o všech křesťanských záležitostech... většina těchto věcí by se fanouškům podobných slátanin asi moc nelíbila, že? Zkrátka nevidíme v knize nic, než zkreslený pohled na boj hodného papeže a jeho Matyldy proti zlému Jindřichovi. Autorčino užívání slova kacíř svědčí o tom, že bohužel vůbec nepochopila jeho význam, svým pokusem o vysvětlení v závěru se jen zamotává hloub do svého nepochopení. Zkreslené líčení Matyldy vlastně pokračuje na oslavné vlně, která se zrodila už v 19. století, zmínky o ní najdete nejen v Kosmově kronice, ale i v knize Muži a ženy středověku, Žena v době katedrál od Regine Pernoudové, Královny válečnice Antonie Fraserové nebo v článku Terezie Pilarové Návrat římského práva do středověké soudní praxe (dostupné na internetu). Zajímá-li se někdo o labyrinty, daleko přínosnější bude četba knihy Craia Wrighta (Labyrint a bojovník : symboly v architektuře, náboženství a hudbě). Jaké štěstí, že autorka nezná třeba Pasionál abatyše Kunhuty s vyobrazením Marie a Krista v objetí, to by byl "nádherný" námět na další díl.... celý text
Anna In v hrobech světa
2008,
Olga Tokarczuk
Olga Tokarczuková - Anna In v hrobech světa (str. 41): Rozumné jednání se rovná pořádku jazyka. To je gramatika bytí. Olga Tokarczuková - Anna In v hrobech světa (str. 43): Zápisník omdlévá rozkoší, rozevírá doširoka listy. Olga Tokarczuková - Anna In v hrobech světa (str. 45): Dal bych jí nejepší nebe, byla by tam bohyní, čistou a nevinnou. Procházela by se mezi k ní se modlícími lidičkami, nosila by modré roucho, tenkými podpatky by drtila hlavy hadů. Olga Tokarczuková - Anna In v hrobech světa (str. 49): Jak si můžeš nepamatovat, že všichni máme matku, a jen někteří otce. Olga Tokarczuková - Anna In v hrobech světa (str. 64): lepší by bylo nic netvořit, ničeho se nedotýkat, neměnit. Olga Tokarczuková - Anna In v hrobech světa (str. 69): Je to blbec, zavřeštěl účetní. Ach, ten bude úředníkem za stolem, přiváže se k židli, aby neutekl. Dá se mu počítadlo, bude sčítat sloupce čísel. Olga Tokarczuková - Anna In v hrobech světa (str. 70): Potom byla žena, drobná a hubená, bez břicha. Nemohla by rodit, a tak nejstaší konstatoval, že se bude zabývat tkaním a prostitucí, když z ní stejně nebude jiný požitek. Olga Tokarczuková - Anna In v hrobech světa (str. 79): Tak jsem si ji nepředstavovala - měla být ta dobrý, ta mocná a silná, a tohle je příšerný útulek, a ona je čarodějnicí mezi monstry. Olga Tokarczuková - Anna In v hrobech světa (str. 110): ...koho jsi prosila o pomoc a jak dlouhoza mě drželi smutek...A můj Zahradník, ubohý, jak to nesl on, museli jste ho držet násilím, aby se nevrhl za mnou do hrobů? Tabulky o sestudu Inanny do podsvětí vznikly kol r. 1750 př. Kr., 30 hliněných tabulek obsahovalo asi 400 veršů, navíc tabulky nezůstaly v kompletu, ale dostaly se do různých institucí, jsou však přístupné v The Electronic Text Corpus of Sumerian Literature. První nov po jarní rovnodennosti nejspíš odpovídat, jakožto čas smrti a sestupu do podzemního světa, začátku období sucha, kdy příroda v tamních zeměpisných šířkách odumírala. Bůh zmizel na půl roku, aby se "narodil" na začátku zimy - kdy začínalo období dešťů a úrody. Inanna před sestupem instruuje Ninšubur, aby se vydala za trojicí jejích otců, kdyby se do tří dnů nevrátila. cestou překoná 7 bran, u nichž odkládá své božské atributy a nahá se octne před sestrou Ereškigal, přichází na pohřeb sestřina muže. Inanna se sestru pokouší svrhnout, ale je potrestána smrtí. Dva z otců (Enlil, Nanna) pomoc odmítají, jen Enki uhněte z hlíny dva fantomy (Kurgarra a Gallatura), kteří dík své bezpohlavnosti nepodléhají smrti a mohou se vydat do podzemí, aby zbavili Ereškigal tělesných útrap. Za to jim vydá sestřino tělo. Dík bylině života a živé vodě ji vzkřísí, ale je třeba najít někoho, kdo Inannu v podzemí nahradí. Inanna nakonec zvolí svého muže Dumuziho, který se pomocí proměn ve zvířata snaží uniknout. Sestra Geštinanna se ho snaží ukrýt, nabízí se za něj, nakonec je uzavřen komrpomis a Dumuzi se vrací na zem. Autorka přiznává, že jí dílo vůbec nepřipadá staré skoro 4 tisíce let, přesto nechápe tu a tam psychologickou motivaci a nedovede si vysvětlit jejich chování. Myslím, že by jí pomohlo, kdyby celý příběh brala spíše jako personifikaci střídání přírodního cyklu než jako příběh bohů jakožto individualit a zasvěcenců mystérií. Bohužel, stejně jako mnozí jiní, i Tokarczuková ještě stále věří v teorii matriarchátu, která však je již půl století ve vědeckých kruzích passé. V kruzích mainstreamových se však drží jako hovínko košile a bohužel se i čím dál více rozmazává a zapáchá :-). Na textu to však naštěstí není téměř znát. Kniha je dostatečně kvalitní, doporučuji ji, jen si k četbě vezměte i pokrokovější literaturu než je Graves a jeho trojperspektivní bohyně nebo Kerényi. V závěru si autorka klade otázku "Kým je Bohyně?" Každá doba si vykládá a přetváří entity dle svého obrazu a proto zde dnes máme kult pseudobohyně, který s historickými obrazy různých bohyní nemají mnoho společného.... celý text
Zrcadlo a světlo
2021,
Hilary Mantel
Úchvatné, skvělé, velkolepé! Ačkoli si celou četbu kladu otázku, jak moc autorka uplatňuje spisovatelskou licenci a jak moc se drží pramenů, má můj obdiv. Nikdy by mě nenapadlo, že román o člověku, který tvořil vrcholnou anglickou politiku může být tak zajímavý a čtivý. Člověk očekává, že to bude nuda, ale Mantelová dovede i politická handrkování podat s jiskrou a přitom tak lidsky (se vší září i bídou toho slova). A stejně jako v předchozích dílech umí zdařile dávkovat nečekaná překvapení (například vražda kluka úhoříka, podaná v mlhách horečky, takže stále trochu tápete, jetsli k ní skutečně došlo), zajímavá odhalení, vhledy do nitra hlavního hrdiny. Ve chvíli, kdy si říkáte, že už jste uvěřili tomu, že mu srdce opravdu ztvrdlo na kámen, zjistíte, že pláče pro mrtvou královnu Janou, že se ho do nejhlubších zákoutí srdce dotýká obvinění ze zrady jeho někdejšího (a přece stále tak "živého", ač mlčícího) pána z úst Wolseyovy dcery Dorothey. Čím víc stoupá na vrchol, tím víc se skrytě, jakoby mimochodem, děsí toho, z jaké výšky bude padat. A ve chvíli, kdy si uvědomí, že nejde na zasedání, ale do Toweru, vzpomene si na otce a napadne ho, že kdyby tam teď Walter byl, neměl by se čeho bát. Je to jen iluze, ale tak autentická, že máte dojem, jako by Mantelové opravdu bylo dovoleno nahlížet do Cromwellova nejhlubšího nitra.... celý text
Marie Magdalena - Očekávaná
2007,
Kathleen McGowan
Kniha se veze na staré známé (a vlastně už dost stereotypní a vyčpělé) vlně Mariemagdalénské senzace. Velmi úsměvný je doslov, kde zjistíte, že autorka se vlastně skutečně považuje za hlavní hrdinku a je pevně přesvědčena o pravdivosti teorie, kterou v románu popsala. Je kuriózní, že autorka pracovala na knize 20 let, z takového přiznání má čtenář opravdu pocit marnosti. Promrhat tolik času a vyprodukovat tak průmerný (nebo možná i podprůměrný?) román je dost smutné. Vtipné naproti tomu je, jak autorka považuje za své životní krédo údajné Boudičino heslo "Pravda proti světu" . Výrok bývá připisován mnoha ostrovním hrdinům, ale dost možná je jeho autorem až Morganwg na konci 18. století. Zkrátka, politicky zprofanované heslo, vkládané do úst kdekomu, podle toho, jak se to zrovna hodí. A v tomto duchu pokračuje celé autorčino odhalování "pravdy". Sama se nechává šidit a mást, doslova tahat na vařené nudli (například když nekriticky věří v pravost údajných dopisů manželky Piláta Pontského od Issana Press - a kde byla v tu chvíli její "víra v nemožnost věřit psaným dokumentům"? Asi usnula, jako pokaždé, když se v těch ošklivých, psaných dokumentech objevilo něco, co se jí zrovna hodilo do krámu). Nezdravě přeceňuje folklor a nezdravě podceňuje historiografii - přitom spojení obou by jí odhalilo daleko zajímavější obraz minulosti než to nekritické obdivování neexistujících ideálů. Člověk, který nechápe, že vlastní vidění události se přece vždy bude lišit od toho, co se píše v novinách nebo v knihách, asi těžko může pochopit, že historiografie je něco zcela jiného, než jen slepé důvěřování tomu, co kdo kdy v průběhu historie napsal. Ne, pastýři opravdu nechodí v tógách a ten slavný náhrobek, kde Maureen text objevila byl postaven až v 19. či 20. století. Autorčina víra v to, že několik tisíciletí starý text se dá přeložit vpodstatě hned, během pár hodin či dnů (navíc jedním člověkem) je dost zcestná. Vyvrácení nejkřiklavějších nesmyslů naleznete v Dějinách legendárních zemí a míst od Umberta Eca, doporučuji rovněž články Zuzany Vítkové v časopisu Religio (Nově objevený koptský zlomek tzv. "Evangelia Ježíšovy ženy" z roku 2013 a Konec příběhu zlomku o Ježíšově ženě z roku 2019, oba běžně dostupné na internetu), kde můžete rovněž nahlédnout pod pokličku lovců senzací.... celý text
Historická antropologie
2002,
Richard van Dülmen
To nejdůležitější o HA a odkazy na spoustu další zajímavé literatury. Škoda, že některé důležité tituly nebyly do češtiny nikdy přeloženy.
Od Elišky k Alence - Čtyři české překlady Alenky v říši divů Lewise Carrolla
2021,
Jiří Rambousek
Perfektní, doufám, že autor připraví podobným způsobem i Za zrcadlem.
Cesta nespoutané ženy
2013,
David Deida
Láska je prý (podle knihy) málokdy předmětem karikatur. Tak se autor asi pokouší tento deficit vyrovnat. Žasnu nad tím, jak nudně a vyprázdněně může někdo psát o něčem tak krásném, jako je láska. Souhlasím s jedním z předchozích komentářů, který říká, že text vypadá, jako by ho autor vyplodil jako vedlejší produkt masturbace. Velká reklama a oslavný humbuk skrývá další knihu o ničem. Jeho knihy se stávají doporučenou literaturou na univerzitách? Vážně? Pak asi jako odstrašující příklad omezené slovní zásoby, ne? No, uznávám, že popsat přes 200 stran a nic přitom neříct vlastně je výkon. Užvaněná pseudospiritualita o ničem, místo slibovaného duchovního a sexuálního růstu nabízí jen prázdné plkání. Co nejdál od podobných "odborníků".... celý text
Pád Říma: Podíl klimatických změn a epidemií na zániku římské říše
2021,
Kyle Harper
Pecičkózní kniha! A přitom je přes všechna ta čísla a statistiky velice čtivá. Doporučuji.
Předveďte mrtvé
2013,
Hilary Mantel
Oddechovější než předchozí díl, ale stejně tak promyšlené a propracované. Hilary Mantel - Předveďte mrtvé (str. 24): V tom srpnovém vedru stál s odkrytou hlavou u kamenných hrobek předků, mužů oděných od hlavy k patě v plátech a kroužkové zbroji, ruce v rukavicích sepjaté a strnule položené na kabátci, opancéřovaná chodidla opřená o kamenné lvy, gryfy, chrty: kamenní a oceloví muži, jejichž jemné ženy leží ve svých schránách vedle nich jako hlemýždi v ulitách. Myslíme si, že na mrtvé čas nedosáhne; dosáhne však na jejich pomníky, nehody a opotřebení je připravují o nosy a o prsty. Z drapérie vykukuje drobná, od těla tržená nožka (zřejmě náležející klečícímu cherubovi), na tesané podušce leží useknutá špička palce. "Napřesrok musíme dát naše předky vyspravit,"... Hilary Mantel - Předveďte mrtvé (str. 56): (Když se probírá, zda je Cromwell Žid) "Až budete příště u dvora," poradí mu Thurston, "vytáhněte ptáka, položte ho na stůl a schválně, co budou říkat." "To dělám stejně," poznamená. "Vždycky, když začne váznout rozhovor." Hilary Mantel - Předveďte mrtvé (str. 162): Ať to berete z kterého konce chcete, zasedání parlamentu je cvičení v marnosti, je to lekce trpělivosti: poslanci rozmlouvají o válce a míru, o nepokojích, svárech, debatách, různých fámách, křivdách, bohatství, chudobě, pravdě, falši, spravedlnosti, rovnosti, útlaku, zradě vraždě, vzdělávání a dalším rozvoji země; konají stejně jako jejich předchůdci - to jest tak dobře, jak svedou - a rozejdou se na tom, na čem se sešli. Hilary Mantel - Předveďte mrtvé (str. 225): Atmosféra u dvora mu tohoto dubnového pátečního večera připomíná veřejné lázně, jaké mají v Římě. Je tam dusno a kolem vás kloužou plovoucí postavy jiných mužů - možná jsou to známí, ale bez šatů je nepoznáte. Kůži máte hned studenou, hned horkou. Pod nohama kluzké dlaždice. Po obou stranách dveře pootevřené jen na pár coulů a mimo dohled, ale velice blízko, se odehrávají oplzlosti všeho druhu, nepřirozeně tu obcují muži se ženami i muži mezi sebou. Z toho lepkavého vedra a z toho, co víte o lidské povaze, se vám dělá mdlo a přemítáte, proč jste vlastně tady. Jenže vám někdo řekl, že muž musí do lázní aspoň jendou v životě zavítat, jinak neuvěří, až mu budou ostatní vykládat, co se tam všechno děje.... celý text
Wolf Hall
2010,
Hilary Mantel
Už dlouho se mi nestalo, že bych si při čtení beletrie říkala: tohle si ráda za pár let přečtu znovu. Není to červená knihovna, na jakou jsme u románů o Tudorovcích zvyklí, naopak, je to do detailu propracovaný, spletitý příběh, plný skutečných historických postav, dobře vykreslených, byť ne zcela v souladu s tím, na co jsme zvyklí z naučné literatury. Autorka si vyhrála se spletitým provázáním různých časových rovin. Dobře se jí podařilo i zakomponovat do povětšinou politického příběhu kusy Cromwellova soukromého života včetně občasných vhledů do nejtajnějších zákoutů jeho srdce. I náklonnost k Janě Seymourové, která se ve zkratce jeví jako vlastně velmi banální zápletka, je popsána přirozeně a uvěřitelně. Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 50): Jeho (Tyndaleův) Nový zákon je osmerkového formátu, na umolousaném laciném papíře; na titulní straně, kde by měl být tiskařův kolofón a adresa, jsou jen slova "VYTIŠTĚNO V UTOPII". Doufám, že Thomas More některý exemplář viděl. Je v pokušení mu tu knihu ukázat, jen aby viděl, jak se bude tvářit. Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 51): "Tak si zapiš za uši tohle: žádný divný holandský chlast. Žádné ženské. Žádné zakázané sklepní mše. Já dobře vím, co vyvádíš." "Nevím, jestli to bez těch sklepů vydržím." "Dobře, dohodneme se. Když ho nezatáhneš do bordelu, můžeš ho vzít na bohoslužbu." Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 103): Tenhle zvyk citovat je neklamným znamením zmatků v hlavách. Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 104): "Smlouva o věčném míru? Počkejte, kdypak jsme to měli poslední věčný mír? Dávám tomu tři měsíce." Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 285): Vroucně doufám, dodal Norris, že každý z nás alespoň jednou za život tento zvuk z ženy vyloudí. Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 290): A mimoto král není zrovna odborník na posuzování panenství. Sám to přiznává. S Kateřinou mu trvalo dvacet let, než zjistil, že tam jeho bratr byl první. Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 403): Poslední zákon o velezradě se tvořil v dobách, kdy nikdo nemohl svá slova šířit prostřednictvím knih a pamfletů, neboť o knihtisku nebylo ještě ani zdání. Zahlodá v něm závist k mrtvým, k těm, kteří sloužili králi v době pomalejší, než je tato; dnes se plody koupených či otrávených mozků mohou po Evropě rozšířit během měsíce. Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 407): Alice není žádné neviňátko. Ale na tom nesejde. Jen se podívejte, jak končí nevinní; ti, kdo jsou skrznaskrz hříšní a cyničtí, je využijí, vytlučou z nich to, co potřebují, a zadupou je do země. Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 422): Všichni jsme plody téže díry, pomyslí si, a téhož pokoutního vyjednávání: miláčku, vzdej se mi. Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 490): ...od Cranacha každý vypadá jako vepř. To je pravda. Dokonce i ty stříbřité akty, které maluje, mají něžné prasečí tváře, nohy nádeníků a chrupavčité uši. Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 501): Všímáte si, pane sekretáři, té smutné pravdy, že čím je člověk starší, tím pěknější jsou děvčata?... celý text
