Sisssi
přečtené 715
Vlasy dryád
2018,
Renata Štulcová
Na tento díl jsem se velice těšila kvůli dryádám a stromům, ale bohužel příroda byla opět devalvována na ornament, místo přírody v knize figuruje zeleň jen jako doplněk luxusních interiérů a anglický park kolem zámku, dokonce i Dianin les je obehnaný mřížemi - něco tak nesvobodného a pseudopřírodního mi k autorkou proklamované životní filosofii nesedí. Stejně jako u Vlnění nymf i zde najdeme malé doprovodné obrázky u každé kapitolky, které velmi pěkně ilustrují děj kapitoly. Hned v úvodu je obrázek kola roku s keltským stromovým kalendářem. Jak kolo, tak i kalendář nemají se straými Kelty nic společného. Kolo roku je wiccanský vynález, vzniklo až ve 20. století a jeho inspirace předkřesťanskými svátky je někdy velmi volná (nedochovaly se informace, jak a kde všude byly vlastně slaveny), někdy jde i o zcela smyšlené, novodobé svátky. Stromový kalendář zase pro změnu má kořeny až raném novověku, Keltové nic takového nepoužívali. Pověst o Dianině vládě v Aricciu u jezera Nemi nevychází z ničeho menšího než z Frazerovy "Zlaté ratolesti", což je text, který bychom měli brát s velkou rezervou, stejně jako Frazerovy názory na archaické náboženství celkově. Marina je taková ufňukaná, rozmazlená, ano, prožila těžké chvíle, dětství bez matky, ale oprvdu je nutné, aby si místo spokojenosti, že konečně má matku i lásku, pořád stěžovala, jak je o hrozné, být dcerou vílí královny, když z toho přitom neustále těží (luxusní hadříky, kabelky, šperky, dobrůtky, extra zacházení a pobyt v Římě pro celou třídu,...) ? Ještě nepochopitelnější mi připadá nářek, že se musí schovávat. Vždyť to tak ve skutečnosti vůbec není, je přece často středem pozornosti, a to nejen ve třídě, ale především na různých akcích, jako bylo v minulých dílech divadlo, soutěže, v tomto díle je to ples. Právě tento ples ve stylu císařovny Sisi je značně postavený na hlavu. Nejen, že jsou Sisi a Franz líčeni jako kdovíjak zamilovaný pár (ala sladkobolné filmy s Romy Schneiderovou, o kterých víme, jak jsou na hony vzdálené realitě), ale především nesmyslná volby Mariny do role Sisi, kde si ji všichni mohou dobře prohlédnout a vidět, jak velice je podobní Aine. K čemu se královna víl schovává v Čechách (a nenavštíví Marinu ani ve chvíli zdranění, aby ji nedejbože něco neprozradilo), když ale přitom přijede na ples, kde jsou obě velmi dobře viditelné a srovnávatelné? Stejně tak bylo nesmyslné, když si Marina a matka vyměnily ony "maskovací brýle". Vždyť to naopak na jejich podobnost upozorňuje... Vítězství v shakespearovské slam poetry soutěži je dalším okamžikem, kdy je Marina ve středu pozornosti. Její myšlenka na to, že by si přála, aby jí někdo z poroty nadržoval, je více než úsměvná. Vždyť je jí nadržováno a těší se zvláštnímu zacházení již od počátku docházky a Rafaelovu školu! Jediný lék na Marininu melancholii či nepohodu je pro Aine i pro Dianu něco tak přízemního a konzumního, jako je nakupování kabelek, šatů a bot, zkrátka udržitelnost opět dostává na frak. To neustálé shoppování a vysedávání po kavárnách je otravné a stereotypní. A všechna ta snobárna s rádoby společenským chováním, protokolárním oblékáním a etiketou... no nevím, jestli tohle už se od předchozích dílů nezačíná vzdalovat až příliš a jestli si to autorka neměla nechat do nové, zcela jiné série. Údajně moudrý profesor historie Rabenschwarz krmí Marinu moudry typu "dějiny píší vítězové", jako kdyby nevěděl, že právě od toho je historie - snažit se proniknout do toho, proč autoři píší tak jak píší, proč některé věci zamlčují a jiné zdůrazňují... Zkrátka mluví, jako by vůbec nevěděl nic o historiografii a metodologii historikovy práce. Bydlení v obřích stromech asi vypadá pohádkově, ale takto upravený strom je vykutaný, dutý a tudíž mrtvý. Je to ale krásná ukázka zacházení s přírodou v celé této sérii, potažmo v neopohanských, new age a ezo hnutích, kde často najdeme právě podobný přístup, který na první pohled přírodu oslavuje, ale ve skutečnosti ji ničí nebo ignoruje, že jde o živý organismus, člověku nesloužící a nepodléhající.... celý text
Vlnění nymf
2017,
Renata Štulcová
Je vidět, že autorka se s dalšími díly vyvíjí. Opět si vyhrála s prostředím, především se zařízením interiérů, na rozdíl třeba od světa nág mi ale Rusalčina jezerní říše připadá poněkud méně promyšlená. Od dětských pohledů na svět, kde převažují základní potřeby (najít maminku,...) se děj začíná odklánět spíše k ezoternímu pohledu na svět a rádoby moudrostem o životě, přírodě a světě, nutno dodat, že moudra jsou to plytká a často dost mimo. Příběh už není tolik o Marině samotné. Bohužel se stále opakují stejné zápletky, např. několik útoků na Marinu, kdy jí nikdo nevěří, a rozhovory, např. Pan a Aine vlastně mluví již od třetího dílu z většiny stále o tomtéž, aniž by to k něčemu vedlo, chápu ale, že něteré čtenáře ono jiskření mezi nimi může bavit. Znovu mi ale vadí rozpor mezi proklamovanou ekologií, zdravým životním stylem, přírodností a tím, co pak postavy skutečně dělají. Opět brambůrky, spousty konzumních krásných hadříků a podpatků,... A když třídě hrozí, že půjde pěšky z Vrchlabí do Pece pod Sněžkou, vyděsí se. Přitom jde o cestu dlouhou cca 15-18 km, dobře, s převýšením asi 600-700 metrů, ale jsou to přece elementálové, nadlidé, takže podobná procházka by jim ani v červencovém počasí neměla vadit. Proč nikomu tak dlouho nedošlo, že Pan=Krakonoš, je mi záhadou. Autorka tu plácá dohromady vše, co se jí hodí. Krkonoše nepocházejí od jména boha, ale od výrazu pro kamenité úbočí či pole, Korkonto, jak říká i Encyklopedie Keltů v Čechách. Štulcová si neuvědomuje, že Klaudios Ptolemaios (doporučuji např. Řehák, Květ: Ptolemaiova Velká Germánie stále záhadou, časopis Pravěk, č. 1, 1993, str. 177-191) , který jako jediný zmiňuje ony Korkonty, žil až v době kdy u nás už se proháněli Germáni, stejně tak si neuvědomuje, že Ptolemaiovo učení bylo velmi populární za renesance. Renesanční mapy pak přináší první zobrazení "Krakonoše" - ať už jde o mapu Helwigovu či Hüttelovu (na obou je postavička Krakonoše jako přes kopírák). Možná by ji zaujalo i to, že o necelých sto let mladší mapa Scultetova ovsahuje přímo bůžka Pana a bohyni Deméter. Renesance antiku zkrátka milovala. Doporučuji Kuchařovy Mapy českých zemí do pol. 18. st. a texty Tomáše Grima o starých mapách. Zvážíme-li, že Martin Helwig působil ve škole u sv. Máří Magdalény ve Vratislavi, divím se, že autorka do svých košatých konspirací nezahrnula i Krista a Magdalénu :-). kdo se chce poučit více (a realističtěji) ohledně Krakonoše, doporučuji knihu Jaromíra Jecha Krakonoš. Je důležité si uvědomit, že původně byl Krakonoš duch či démon, jehož se obávali a zároveň si ho snažili naklonit hledači pokladů, kteří se snažili v horách něco vytěžit. Tedy žádná přírodní bytost, která chrání krkonošskou faunu a flóru, to z něj udělalo především 19. století, které bylo plné romantických příběhů. Velmi mě ale v této knize, primárně určené pro náctileté, překvapuje milostná linka Marina - Arthos. Sice je již od prvního dílu zřejmé, že on je jejím osudovým Lvem, ale když víte, že jí je 14 a půl a on se do ní zamiluje... no nevím, připadá mi to poněkud úchylné. Marina sice pořád naříká, jak to má chudinka těžké, že nechce být elementálkou, přitom nejvíc ze všeho nejvíc ale řeší hlouposti (např. velký zadek) a navíc je ze všech stran rozmazlovaná a učitelé jí nadržují, či spíše: posuzují ji zcela jinak, než její spolužáky. Nějak mi svými projevy (chování + některé dialogy) připadá pořád jako ta malá holčička z prvých dílů, jako by příliš nedospívala. Přitom jsem čekala, že autorka jako učitelka, která přichází denně do kontaktu s dětmi, bude mít právě tento aspekt dobře zvládnutý. Celkově mi připadá, že si autorka ráda vyhraje s líčením opuletního protředí, zařízení, oděvů, ale na úrovni prožívání a psychologie postav spíše jen klouže po povrchu. Rovněž jsem nepochopila, proč se dělaly takové tajnosti s tím, že Luna je Marinina babička, na tom přece není nic zas až tak šokujícího. Osobně jsem ve třetém díle hádala, že babičkou bude spíš nějaká personifikovaná Smrt, když Aine dělala takové tajnosti a tvrdila, jak by to pro Marinu bylo traumatizující, poznat druhou babičku. Kdo se chce skutečně seriózně poučit o Atlantidě a zjistit jak a především proč si tento bájný kontinent lidé vymysleli, tomu doporučuji Ecovy "Dějiny legendárních zemí a míst" a také knihu "Kosmické stromy a magické portály: náboženství a alternativní spiritualita v mayských studiích" od Zuzany Marie Kostićové. Scéna, kdy Arthos ukazuje Marině dílny, v nichž se uchovává a zaznamenává veškeré lidské vědění, je jako okpírovaná z Ecova Jména růže. Kdyby byli kentauři skutečně tak moudří, jak je Štulcová líčí, měli by vědět, že velkým požehnáním jak pro jedince, tak i pro společnost jako celek je schopnost zapomínat. Více k této tematice v knize "Krajina mezi pamětí a zapomínáním" od Karolíny Pauknerové, případně Martin Golec: "Fenomén Býčí skála" (ačkoli druhou knihu zas až tak moc nedoporučuji, některé texty v ní jsou dost pofidérní, ale autorova úvaha o důležitosti zapomínání a nedělání skanzenu z každého místa, kde se něco stalo nebo byl někdo pohřben, je velmi přínosná zvláště pro nás, kteří tak rádi bagrujeme, shromažďujeme a archivujeme spousty informací). V závěru opět narážíme na jeden z autorčiných rozporů - záškodnice chce Marinu zabít v sutinách Atlantidy, přitom v předchozím díle byla přesvědčena, že její smrt je k ničemu, protože by se narodila znovu a znovu získala jejího Lva, takže je nutné, aby pouze zešílela, ne však zemřela. Takže proč najednou tak otočila?... celý text
Porod je mimořádná událost
2024,
Libuše Koubská
Skvlé čtení, které umožní nahlédnour pod pokličku porodnictví a podívat se na ně očima lékaře, který se v oboru pohybuje již několik desetiletí. Doporučuji, myslím, že čtení bude zajímavé i pro kritiky dnešního nemocničního porodnictví.... celý text
Rohy faunů
2017,
Renata Štulcová
Opět je třeba vysoce ocenit autorčinu fantazii. Avšak, hned na úvod - onen král lesa, který ma na hlavě paroží, ten není odrazem nějakého dávného, predkřesťanského božstva, ale za jeho vznik vděčíme Margaret Murrayové a různým romantickým představám 19. století (doporučuji knihy Horák: Návrat starých bohů, Kreuz: Kouzelnické a čarodějnické procesy). I celé Lesní sídlo a zvířata v něm (sice nemluví, ale naprosto nejsou divoká a plachá, naopak jsou velmi nakloněna člověku a jakmile potkají studenty v lese, loudí od nich jejich svačiny - těžko najít něco méně přírodního a divokého, připomíná mi to normalizačně domestikovaný a v lati stojící les pana hajného z komedie Ať žijí duchové, kde je také živá příroda potlačena do velmi usměrněné a zkultivované podoby) nám neukazují přírodu jako takovou, ale pokřivenou, domestikovanou a modernímu pohodlnému člověku podřízenou pseudopřírodu, která v sobě vlastně nic přírodního a divokého nemá. Je to naopak její prznění, devalvování na pouhý krásný, kýčovitý ornament. Příznačná je třeba všudypřítomnost břečťanu v Lesním sídle. Sice krásně vypadá, ale bývá často nebezpečným invazivnim druhem, který poškozuje svého nositele (bortí zdi, přispívá k vývratu stromů,...). Jak se do té popisované přírody, lesa, divočiny hodí všechny ty rtěnky, řasenky, podpatky, fén...? A když má Štulcová tak ráda Shakespeara - je cosi shnilého v přírodě Rafaelky... Teprve cca na straně 45 mi došlo, že inspirací k tomuto dílu byly (mimo jiné) i Zvonící cedry Ruska od Megreho, ten tendenční škvár. K všudypřítomným řasenkám, rtěnkám, podpatkům a minisukním přibyl ještě fén, Marinin mindrák z tloušťky a přesný návod na líčení řas. Nějak mi nedochází, jak se tyto povrchní záležitosti shodují s přírodností, ekologickým a hlubokým, na správné hodnoty zaměřeným životním stylem? Když se po neshodě s Arthosem Marina zlobí i na matku, ta si ji usmiřuje (opět!) igelitkou dárečků. Takové přitakání vyprázdněnosti, mělkosti vztahů + materialismu mi k proklamovanému správnému a přírodnímu žití prostě nesedí. Panův žertík s Aine a její pobláznění do pejsků je zdlouhavý a zbytečně natahovaný, jako by se aurorka snažila nahnat své knize více stránek. Občas na mě text působil dojmem, jako by autorka psala na přeskáčku, s velkými prodlevami. Jak jinak si vysvětlit veletoče typu: miluju Plantefolieho, nemiluju Plantefolieho, smažu jeho číslo, chci s ním chodit, Lev mě nezajímá, Lev = Arthos, Arthos Lva hledá, záškodnice chce Marinu zabít, záškodnice chce, aby Marina zešílela, protože jinak by se narodila znovu, najednou ji záškodnice chce zase zlikvidovat... Některé části si zkrátka odporují, jako by si sama Štulcová nepamatovala, co píše.... celý text
Rané případy Hercula Poirota
2013,
Agatha Christie
Prostě Agatha. A v Bytě ve třetim patře nám Hercule Poirot dokonce sdělí perličku ze soukromého života - miloval kdysi mladou anglickou krasavici, která vsak neuměla vařit a vztah tudíž brzy ochladl :-).... celý text
Tance nág
2017,
Renata Štulcová
Autorka v každém díle poodhaluje nový a do značné míry svébytný fikční svět, tentokrát jde o Basileovu říši nág. Trochu mě překvapilo, jak zjednodušeně a neohrabaně se v knize mluví o šikaně, čekala bych, že autorka jako učitelka bude o podobném tématu pojednávat živěji a věrohodněji. I to jednoduché rozuzlení problému v duchu "stačí to přece nahlásit a vše se hned vyreší a bude to dobré" přece v praxi často neplatí. Pro ty, koho zaujala zápletka s Meluzínou doporučuji knihu "Středověký mýtus o Meluzíně a rodová pověst Lucemburků" od Martina Nejedlého, je totiž důležité si uvědomit, že pro středověk nešlo jen o nějakou kratochvilnou pověst, ale především o záležitost politiky a reprezentace. Konec knihy působí dost uspěchaně, stále jsme ještě někde v zimě po Hromnicích - a najednou posledních asi 20-30 stran a hrc prc je konec roku. Nějak jsem nepochopila, proč nejprv všichni považují za tragédii, že se sekundáni ještě neproměňují ve fauny, ale jakmile se Marina měnit začne, zas všichni vyšilují, že je to moc brzo. Co ale vůbec nechápu a je mi záhadou vzhledem k té proklamované ekologii, udržitelnosti a zdravému žití v souladu s přírodou: proč si děvčata přímo v Rafaelce kupují k svačině pizzu? Proč chodí zmalované (jiz od primy), s řasenkou, na podpatcích? Proč nemá Marina nějaké ekologičtější volnočasové aktivity než je multikino a nakupování s kamarádkami (v čemž ji podporuje i matka, když jí dává peníze, aby si na jaře nakoupila nové cetky, aby se líbila)? Asi proto, že ona nálepka eko je pro autorku jen líbivým prázdným štítkem, který zakrývá vyprázdněnost a konzumerismus pseudoekologického způsobu žití. Nač byla v knize mapka, když v té zahradě se nic neodehrávalo?... celý text
Vílí křídla
2017,
Renata Štulcová
Přestože jde do značné míry o vykrádačku starších titulů podobného rázu (Harry Potter a spol.), přesto má autorka i dostatek svých vlastnich, originálních nápadů. Ačkoli se však dovolává staré moudrosti a sepjetí s přírodou, jde o ryze moderní nazírání na tato témata. Z knihy přímo čouhají aluze na moderní wiccu (horoskopy, krystaly,...) a celkovou dnešní alternativní eko-ezo spiritualitu. Zároveň i kniha sama ukazuje, jak je ono eko-ezo falešné a konzumní - nejhezčí zážitky s matkou má Marina z něčeho tak přihlouplého, jako je nakupování hadříků. Nemluvě o tom, že se v knize zdůrazňuje zdravá výživa, ale pokud se skutečně něco konzumuje, pak jen samé nezdravé věci. Poněkud nadbytečné a stereotypní bylo, jak se Marině vždy stala nějaká nehoda a pokaždé ji zachránila náruč kentaura Arthose, stačilo by méněkrát, je to až moc nápadné.... celý text
Severská mytologie. Svazky II.-III.
2024,
Neil Gaiman
No já nevím. Autoři se dušují, jak se snaží (co se oděvu, výzbroje a výstroje týče) vycházet z historie a archeologie, ale když pak vidíte ty rohaté a okřídlené helmy, svaly, které vykouzlí spíš moderní posilovna než středověký způsob života, tak mi to připadá takové... nu, typicky komiksové - pohádka pro velké děti. A to nemluvím o ženských postavách, které jsou stejně tak moderně modelkovsky umělé. Totéž u zařízení interiérů, kde vidíme věci, které mají být starobylé, ale přitom jsou to spíš moderní záležitosti, viz židle.... celý text
Kolaps neznamená konec
2013,
Miroslav Bárta
Povrchnímu čtenáři se možná bude zdát, že Bárta má již v této knize z roku 2013 stejné názory, jako dnes. Čtenář pozornější však odhalí jemné, ale o to důležitější odlišnosti. V této knize Bárta ještě věřil, že naše civilizace je na omylu, pokud si myslí, že je ojedinělá a jediná pravá, naopak, je jednou z mnoha. Dnes mluví o naší výlučnosti, o tom, že ještě nikdy jsme neměli možnosti, jaké máme dnes. To je však realita člověka v jakékoli době, nikdo z nás nežil v budoucnosti, všichni známe jen svou současnost a nic novějšího ještě nemáme. V této knize Bárta ještě projevoval alespoň nějakou badatelskou pokoru, s níž se nepouštěl do témat, od nichž je svým zaměřením vskutku na hony vzdálen. V této knize Bárta ještě nemluví o potřebě lídrů, kterou dnes razí. V této knize Bárta mluví o zániku Staré říše v 23. století př. Kr. a cituje staroegyptské texty, kde se uvádí, ze "otroci se stali majiteli otroků". V nedávném příspěvku na sítích však tvrdí, že otroci ve starém Egyptě prakticky nebyli, až od 12. st. př Kr. Jak to tedy podle nejnovějších poznatků egyptologie je? V této knize Bárta ještě tolik nezjednodušuje a nezamlčuje negativní stránky fungování dřívějších civilizací, které třeba v Sedmi zákonech popisuje daleko růžověji a idealizovaněji. Dokonce (byť jen jedinkrát) explicitně vysloví, že onou ztrátou složitosti, která se s kolapsy snoubí, myslí propad životní úrovně. Myslet si, že ono zabývání se růsty a kolapsy civilizací, které nacházíme v jeho knihách posledních 15 let, je něco unikátního a světového je velký omyl, podobné pokusy podnikali již humanitní vědci 19. století, o století dřív třeba Edward Gibbon (Úpadek a pád Římské říše) a v antice by se rovněž něco našlo. Stejná však zůstává určitá naivita, s níž Bárta přistupuje paradoxně právě k starověkým civilizacím, které by měly být jeho nejsilnější parketou. Jeho mnohdy romantické nahlížení na Bretaň, Göbekli Tepe, ale i Egypt je poněkud zabředlé v iluzích o starých zlatých časech a o ušlechtilém divochovi (více viz Horák: Návrat starých bohů, Kostićová: Kosmické stromy... - na tuto knihu jsem si vzpomněla nad popiskem fotografie Tanečníci z Gebel Uvejnátu, v jejichž tanci Bárta vidí "jeden z prastarých a dodnes fungujících způsobů oproštění lidské mysli od těla", což může být spíš jen taková eliadovská fantazie). Rozhodně lepší než Bártovy novější knihy. A bod navíc za nepravé dveře hodnostáře Nefera jako pozadí na obálce.... celý text
Totožnost
2024,
Milan Kundera
Kundera. Ač někteří tvrdí, že tento text není typicky kunderovský (ano, většinou mu chybí přesah do společenského dění a do politiky, odpouští si i různé úvahy nad dějinami a zůstává většinu času v intimní sféře partnerského vztahu), já bych řekla, že je to stále typický Kundera - působí jako autentický, upřímný, na nic si nehrající, nepoplatný době či systému a hluboce lidský (včetně všech lidských chyb a nedostatků) individualista. Co mě nejvíc pobavilo? Odpor ke kolektivnímu volnočasovému juchání, neupřímné řeči o sexu, kdy každý vykládá jak rád a kolikrát denně to dělá (str. 40) - to vše je jako ze života. Celá kniha na mě působila jako vycizelovanější verze Falešného autostopu v subtilnějším podání a nakonec i se šťastným koncem, stejně jako v Nesnesitelsné lehkosti bytí poněkud kýčovitým, ale ruku na srdce, to je přece přesně ten druh kýče, po jakém všichni toužíme. Stejně tak se setkáváme s dalším Kunderovým oblíbeným tématem - problematikou silnějšího a slabšího v partnerském páru. Jean-Marc, který si vždy připadal silnější, se náhle cítí být tím slabším, a to i přesto, že Chantal právě prochází přechodem a její náhle pevné a nekompromisní jednání (vyhnání zvědavé švagrové, samostatnost při výletu do Londýna), nemusí být odrazem jejího stoupajícího sebevědomí, ale jen jednáním pod vlivem rozbouřených hormonů. Ale to vše je vlastně úplně jedno, protože nakonec se stejně ukáže, že všechno byl jenom sen. Nebo ne? Paní recenzentka Klíčová asi četla úplně jinou knihu než já, protože jinak si nedovedu vysvětlit, jak na ní mohla najít mouchy, které třeba konkrétně já ve většině případů nevidím, ale někdy si troufám tvrdit, že tam ani nejsou, pouze si je tam paní recenzentka projikuje. Přesto si její "Feministické čtení Totožnosti Milana Kundery" přečtěte, je to myslím krásná ukázka nesoudnosti pseudofeministického pohledu na svět.... celý text
Poirotova pátrání
2009,
Agatha Christie
Všimli jste si, že v povídkách je Hercule Poirot větší vtipálek než v delších detektivních románech? Třeba epizodka s látkovou kočkou, jíž straší inspektora, ho ukazuje v úplně jiném světle, než toho zákony dbajícího a vážného ochránce spravedlnosti, jakého známe z pozdějších textů.... celý text
Ostrov včerejšího dne
2001,
Umberto Eco
Je to balzám pro čtenářovu duši, když narazíte na historický román, který se drží dobových reálií, cituje dobové knihy, román, v němž sedí politické události i kulturní milieu a který je navíc psán stylem ala období, do něhož je zasazen. Ale když si autor dá tu práci a snaží se proniknout i do dobového myšlení včetně tehdejší pověrčivosti, fám, konspirací a slepých uliček tehdejší vědy (prášek, pes zraněn zbraní, s kterou je manipulováno na druhém konci světa), dostáváme se ještě o úroveň výš. Hlavní hrdina Roberto de la Grive z rodu Pozzů ze San Patrizia (jméno podle umbrijské studny? - asi mi něco důležitého uniká...) je opět Ecovým krajanem, autor v této knize zužitkoval svou vášeň pro dobrodružné romány, Tři mušketýři z textu místy škádlivě vystrkují růžky, zvláště v pasážích, Robertova domýšlení si Ferrantova působení v Paříži, Mazarin s Colbertem udělají z Ferranta "muže se železnou maskou" a nemohla jsem přehlédnout Angeliku (preciózka Lilie, vydávající se na moře v chlapeckých šatech). Škoda jen, že nejsem tak sečtělá jako Eco, abych pochopila jeho narážky a odkazy, ani tak zapálená do politiky a válek, abych dovedla docenit ty veletoče, k nimž docházelo při obléhání Casale - Francouzi, Španělé. Ale jako obrázek fungování (či spíše nefungování) válečné mašinérie je to skvělé, úplně mi to připomnělo text Zdeňka Vybírala z knihy "Symbolické jednání v kultuře raného novověku", kde jsou vylíčena rámcově podobná úskalí válečného tažení Jana Kociana do Osijeku, jaká líčí i Eco. V úvaze Robertova otce o tom, že je nutné jet do Casale a nechat se tam pozabíjet, jsem si zase připomněla knihu Karla Michala "Čest a sláva". Celá ta fantasmagorie se zeměpisnými šířkami (které uměli určit) a délkami (které určit neuměli), s ostrovem, na němž je ještě včerejšek a vy se k němu nemůžete dostat, působí ale ve výsledku spíš dojemně, v závěru je nám Roberta hluboce lidsky líto. Plave sice vstříc své oranžové holubici a své zkáze, která by ho však čekala i na lodi. Nevíte někdo, zda si současná italská spisovatelka, jejíž totožnost nebyla ještě odhalena, zvolila svůj pseudonym právě podle této knihy?... celý text
Pendragonův prapor
2006,
Sylvian Hamilton
Byla by to taková fajn oddychová kniha, až na to, že... Je vidět, že pohádky o někdejším uctívání Bohyně, o ženské moudrosti a léčitelských schopnostech zapustily v kultuře 20. století pevné kořeny, když se objevují i v historických detektivkách jako je tato. Vylíčení Straccanovy láska a vědmy u níž se učí je velmi silně inspirované díly Johanna Bachofena, Margaret Murrayové, Dion Fortuneové a jejich následovníků.... celý text
Sedm zákonů: Jak civilizace vznikají, dosahují vrcholu a upadají
2021,
Miroslav Bárta
Bárta v knize žíká Australcům Aboriginálové - v češtině se užívá spíše Aboriginci/Aboridžinci. Vskutku nevím, proč si je Bárta tak idealizuje (vychází z dnes již zastaralých prací etnologů a antropologů (ale i amatérů) - Chaloupka, Jelínek), když se posíváte na australské domorodce, potýkají se stejnými problémy, jako kterákoli jiná civilizace na světě. Myslím, že v dnešní době je už trochu passé hýčkat si ideál "ušlechtilého divocha". Do jaké míry je jejich 60 000 let trvající civilizace optický klam? Pokud bychom na ni nahlédli detailněji, našli bychom rovněž různé přeryvy, vzlety a pády, jen asi ne tak "výrazné" v západním smyslu. A o čem svědčí dnešní nízká doba dožití, vysoká dětská úmrtnost u těchto domorodců a jejich sklon k alkoholismu a užívání omamných látek? Někdo by řekl, že je zničila právě Západní civilizace, ale neměly bychom to právě brát jako neschopnost se přizpůsbit? Celkově je mi Bártův sedmý zákon adaptace značně proti srsti, protože ono to nám důvěrně známé přehazování kabátů podle toho, jak zrovna politicky fouká, je také svého druhu adaptace a přizpůsobení se podmínkám. Úsměvně působí zážitek se súdánským předákem (str. 285), který Bártu konfrontuje se světem lidí, co nemají potřebu za každou cenu vydělávat peníze. Pokud se tímto způsobem projeví saúdský předák, stává se v našich západních očích moudrým domorodcem, pokud by nám totéž řekl např. český traktorista, bude za hloupého joudu a lenocha. Udivuje mě, že Bártu překvapuje, že někdo prostě o peníze nestojí (zvlášť, když žije v africké vesnici daleko od civilizace, kde toho s penězi jako takovými opravdu moc nepořídí). K Defoeovu "Deníku morového roku" přistupuje Bárta poněkud naivně. Je třeba si uvědomit, že že Defoe byl ročník 1660 a v době epidemie byl malé dítě. Když knihu o mnoho desetiletí později psal, vycházel sice i z dobových dokumentů (patrně včetně záznamů svého strýce), ale ani tak přece nemůžeme jeho hodnocení chování tehdejších představitelů města brát vážně a srovnávat je s těmi dnešními, navíc uvážíme-li, že později přšel ještě velký požár Londýna, který opět zamával s vnímáním a hodnocením událostí předchozích (a pár let před morem byla zase občanská válka, lidé tak žili ve výjimečně vyhrocené situaci již léta). Přežijete-li druhou či třetí katastrofu, zdá se vám ta předchozí již ne tak strašná, navíc, když to popisujete s odstupem let či desetiletí. Navíc je třeba si uvědomit i to, že lidé tehdy měli zcela jiné požadavky na život než dnes a byly v tomto ohledu daleko skromnější, nechali si líbit i věci, proti kterým by se dnes okamžitě vykřikovalo a prstestovalo, zatímco oni byli často ještě vděčni, že to nedopadlo hůř. Bárta popisuje tehdejší situaci v Londýně poměrně idylicky, ale uvědomme si, že domy, v nichž se objevila nákaza, byly zatlučeny prkny a hlídány, aby z nich nikdo nevyšel ven. Hlídači byli prostředníky, kteří izolovaným zajišťovali potraviny a další nezvytné potřeby, ale je také třeba dodat, že zbytečně vymřel třeba celý dům, protože byl s ýjimkou této pomoci uvnitř odkázán často právě jen sám na sebe co se ošetřování týče a umírali v něm lidé, kteří by při zajištění pouze základní péče (uvařit, přinést vodu, nakrmit, vynést nočník,...) přežili. Co mi však vyrazilo dech asi nejvíc, bylo použití pětidílného obrazového cyklu Thomase Colea Cesta impéria (str. 36-46) a Bártovo přesvědčení, že dobře ilustruje vznik, vývoj, vrchol a pád civilizací. Vždyť Coleův cyklus je typickým produktem romantismu a oné idealizace, které se 19. století dopouštělo ve vztahu k minulosti. Navíc sám Cole vložil do tohoto cyklu svou kritiku tehdejšího prezidenta, na to bychom neměli zapomínat a vnímat cyklus obrazů v kontextu doby vzniku a záměrů autora. Značně mimoňsky na mě působí rovněž autorovo hodnocení dobrých a špatných lídrů za covidu. Vystoupení britského premiéra Borise Johnsona v březnu 2020 (str. 186) hodnotí Bárta kladně a shledává ho inspirativním, pro mě jsou však citovaná slova "lidé budou umírat, budeme ztrácet své bližní, ale Británie zítězí" pouze prázdnými, patetickými frázemi, srovnatelnými s tím, co zaznívalo tady u nás či jinde. A ironií osudu nedlouho po vydání této knihy vyplula na povrch agéra Partygate a Johnson se nakonec ukázal být stejně nedbalý opatření, jako například u nás Prymula. Takže, jaký je rozdíl mezi inspirativním západním a neschopným domácím lídrem? Možná ve schopnosti své prohřešky tutlat? Pokud jste prosím někdo zaznamenali, že by Bárta toto později nějak okomentoval, dejte mi vědět kde. Doporučuji recenzi Ondřeje Hudečka na Bártovu knihu "Kolapsy a regenerace" a recenzi Jakuba Homolky na "Něco překrásného se končí" v časopise Dějiny-Teorie-Kritika z roku 2014, protože Bártova argumentace a způsob psaní, příklady a rétorika jsou zdá se v jeho knihách velmi podobné a většina věcí v recenzích sedí i na "Sedm zákonů". Za zmínku stojí i články Ondřeje Císaře ("Kolapsy z jedné i druhé kapsy", dohledatelné na Academia.edu) či Ondřeje Slačálka "Historikové a úpadek" v Dějiny-teorie-kritika č. 1/2023, s. 163-183, kde se autor zabývá právě i Bártovými Sedmi zákony, a článek téhož autora "Budeme se mít jako v pyramidě" zveřejněný v Alarmu (s výhradami k závěru článku, kde se autor až příliš odchyluje od pokusů o objektivní kritiku a popouští uzdu svým subjektivním politickým názorům).... celý text
Návrat starých bohů: Od falešného náboženství k modernímu pohanství
2024,
Pavel Horák
Skvělé! Něco takového tu už dlouho chybělo. Snad bych jen celkově u současných autorů uvítala (ač chápu, že to není jejich záměr), kdyby více upozorňovali na rozdíly mezi starým pohanstvím a novopohanstvím, protože většina praktikujících novopohanů v tom má stále guláš a přitom spoustu z nich by skutečně zajímalo, co je staré a co novodobý nános.... celý text
Tesilová kavalérie
2010,
Petr A. Bílek
Bohužel, velké zklamání. Vzhledem k tomu, že se na vydání knihy podílel Ústav české literatury a literární vědy FF UK bych čekala, že půjde o práci odbornou. Opak je však pravdou, místo rozboru a interpretace normalizační popkultury se většina textů zvrhla v přezíravé vysmívání normalizačnímu období. Osobně si o té době může myslet každý co chce, ale publikuje-li článek, který se tváří odborně, měl by se držet zásad vědecké práce, což se zde bohužel příliš neděje, byť kniha obsahuje poznámková aparát a seznam literatury. Dalším problémem této knihy je fakt, že nedochází téměř k žádné komparaci ani s dobami předešlými, ani s dobami následujícími. Proto jsou pak na vrub normalizace přičítány i pozůstatky myšlení zakořeněného ještě před komunismem, ne-li v 19. století (např. některé aspekty sexuality a vztahů), stejně tak jsou vysmívány činnosti, které dnes naopak zažívají velký boom (např. domácí výroba, zavařování, šití, háčkování,...). Některé interpretace (či "interpretace") jsou dost na sílu a vycucané z prstu a mnohdy i záměrně vystavěné tak, aby za každou cenu nasadily normalizaci či tehdejšímu kladnému hrdinovi psí hlavu. Např. sňatek Oliny v Ženě za pultem s postarším seriózním profesorem je považován za výsledek blahodárného vlivy Anny Holubové, jejímž přičiněním Olina opustila uvolněnou morálku i maloburžoazní přežitky. Opravdu? Vdát se za zajištěného příslušníka inteligence má být přitakání novému, socialistickému způsobu života? Ani náhodou, naopak, pro mě jde jen o další typický znak Olininy rozevlátosti, nekonzistentnosti, se kterou ani Annin vliv nic nesvede, ba co víc, ani nemusí, vždyť naše normalizovaná společnost stojí již tak pevně v kramflecích, že i takový větroplach jako Olina v ní má své místo, aniž by ji svou nekonvenčností ohrožovala. Navíc tato svatba je v seriále ze zcela jiných důvodů - má poskytnout prostor Anninu exmanželu Jiřímu, aby opět potvrdil svou nespolehlivost a záletnost, když se zaplete s jednou ze svatebčanek. Připadají-li Ině Marešové dialogy v Ženě za pultem prefabrikované a vyprázdněné, doporučila bych jí současnou seriálovou produkci, kde nacházíme mnohomluvou, ale zcela prázdnou pseudokomunikaci v daleko větší míře. Autoři nejsou konzistentní ani v rámci této jedné knihy - viz Žena za pultem, o níž jedna ze studií tvrdí, že se v ní život veřejný rozšířil i do soukromí Anniny ložnice, zatímco další text hovoří o návratu soukromé sféry do normalizční tvorby právě v tomto seriálu. Mluvit o rytířsky asexuálním majoru Zemanovi a živočišně pudovém agentovi Pavlu Bláhovi (viz Blanka Činátlová "Dederon a stadion...") je myslím velmi zjednonušené a neodpovídá to skutečnosti. Bláha není živočišně pudový, ale naopak chladně kalkulující. Bere co je a ženy pouze využívá (v případě Inky Čadkové v Honu na lišku je románek jistě vítaným a příjemným bonusem, v případě Jiřiny Králové spíš nutností k odvrácení nejhoršího (odhalení). A Zeman? Jistě, že to není svůdník, kterému by ženy padaly k nohám, ale to od postavy v jeho funkci přece nemůžeme očekávat. V rámci normalizačních možností jde ale seriál do jeho soukormí víc než dost a myslím, že ve vztahu s oběma manželkami to mírně jiskří. A svůdcovskou roli si také střihnul - v Dámě s erbem, kde se dvořil "Kateřině Laubringenu". Bílkova kapitolka patří mezi ty lepší, přesto se však neubránil zvrhlému potěšení si bezúčelně kopnout - např. když na straně 63 mluví o otylých tělech členů Baletu ČT. Schválně, pusťte si pár normalizačních estrád, ale tlusté tanečníky tam skuetčně nenajdete (a jestli přece, pošlete mi prosím odkaz). Spojovat sedmdesátkové načančané a opulentní odívání Karla Gotta (frak, oblek, kravata, motýlek, rozhalenka, šerpa,...) s "ochotou vyjít vstříc", "dělat, co se dělat má" a podobnými (pseudo)významy je podle mě vedle. Když se podíváte na odívání operních pěvců (i na západě) v té době, najdete podobně zářivé barvy, lesk a flitry - protože právě s vážnou hudbou bychom měli tyto Gottovy koncerty srovnávat. Proč? Protože právě na jejich úroveň se tehdejší normalizátoři snažili povznést tato Gottova "všelidová" vystoupení. Už ne snobská vážná hudba, klasika, vymezená pro vysokou společnost, jako tomu bylo v 19. století, ale hudba pro všechny, jen ve stejně bohatém balení, protože teď už na to přece máme nárok všichni. Funerální kapitolka celkem potěšila, zvlášť mi vyrazily dech ocitované pohřební řeči z knih Petronelly Čarvášové a Josefa Gajduška, kterými by jistě vzali zavděk i dnešní moderní (alternativní) pohřebníci, kteří oplývají podobnou rétorikou (nekonečnost, věčnost, vesmír, splýváme se vším, do klína velké družky přírody, matky všeho lidstva,...).... celý text
