Sisssi
přečtené 715
Wicca: váš osobní průvodce
2023,
Tracie Long
Především je třeba upozornit na to, že wiccanské čarodějnictví, ač tvrdí pravý opak, je velmi moderní záležitost, založená na romantických představách 19. století a na fantaziích M. Murrayové, M. Summerse a dalších (více viz Petr Kreuz: Kouzelnické a čarodějnické procesy...). Trojná bohyně a Rohatý bůh jsou smyšlenky právě Margaret Murrayové. Rovněž provádění kouzel je ve wiccanském podání pravým opakem kouzlení v lidové magii, kde velmi záleží na přesném provedení a dodržení všech magických úkonů v přesném pořadí (např. kniha Dagmar Dobšovičové Pintířové o lidové magii na Moravských Kopanicích). Naproti tomu podle wiccanů nemá kouzlení žádní pevná pravidla a nejdůležitelší jsou pocity provádějícího.... celý text
Příběh cesty na Sever III
2006,
Jana Heffernanová
Je velice zajímavé pozorovat, jak se autorka v průběhu psaní vyvíjela. Ačkoli v prvním díle pracovala se sny poněkud neohrabaně, nepostrádalo to autenticitu a opravdovost. Ve třetím díle se sice dopracovala k opuletně fantastickým popisům prostředí a podobenství, ale je to jako přes kopírák se všemi pseudofeministickými a jungiánkými výtvory. Škoda. První díl byl jako obrázek od někoho, kdo se nikdy neučil kreslit a malovat, ale pokouší se o to svým vlastním, svébytným způsobem. Třetí díl naopak ukázal, jak to dopadne, když člověk projde kurzem kreslení a malování, získá dobrou řemeslnnou zručnost, ale ztratí tím svůj osobitý projev a začne vytvářet dílka jako přes kopírák s tím, co už tu bylo. Spouty zdánlivě hlubokých myšlenek, symbolů, archetypů, prostě nafouknuté parnasistní nic, zaobalené do krásného obalu. A nad tím vším vévodí snaha uniknout od reality a žít jen svými fantaziemi, viz slova krásné stařeny v Říši žen, která mluví o tom, jak těžké je za Zdí být ženou a nevracet se do Říše žen, přišla by tam o lásku i o sebe sama.... celý text
Příběh cesty na Sever II
2006,
Jana Heffernanová
Autorka vidí v putování na Sever jistou inovaci, s výjimkou krále Gorma nezná nikoho, kdo by na Sever putoval - což je s podivem, když původně hledala svou cestu v Bibli. Tam najdeme sever rovněž (Iz 14, 13). A co třeba Ultima Thule? Toto bájné území se má rovněž nacházet na severu a jistě by se našly i další bájné severské mety.... celý text
Dějiny pohanské Evropy
2023,
Nigel Pennick
Jde o značně zastaralou a z nevěrohodných zdrojů vycházející publikaci. K poučení o dějinách předkřesťanské Evropy kniha není vhodná, jde spíše o idealizovaný pohled novpohanů na jejich domnělou minulost. Doporučuji čtenářům recenzi Jiřího Dyndy v časopise Dějiny a současnost, který poukazuje na hlavní nedostatky knihy. Obrázek na obalu mi připadá velmi výmluvný - lidé bez tváří vzhlížejí k nafouknutému, načančanému nic. Taková alegorie dnešní doby (nebo všech dob obecně?).... celý text
Mlhy Avalonu
2001,
Marion Zimmer Bradley
Pokaždé, když jsem kolem téhle knihy prošla, mi v první vteřince blesklo hlavou: proč má proboha na obálce ten dalekohled? než mi došlo, že to je helma. Musím říct, že z pohanských fantasy, které jsem letos přečetla, je tahle asi opravdu nejrománovější a nejlepší (dodávám však: na tu bídu). Těšila jsem se na líčení Avalonu, ale měla jsem (na rozdíl od Gweniny agorafobie) dost klaustrofobní pocity, protože Avalon mi připadal strašlivě malý a okleštěný, vlastně jsem z něj mnoho "neviděla", jen mohylu a Vivienin dům, jinak nic, právě ta opěvovaná příroda mi chyběla, protože se v příběhu téměř neobjevovala. Celé to bylo poněkud natahované, obsáhlé knihy mám ráda, ale téhle bych, být redaktorem, doporučila razantní zkrácení, protože díky všeobecné známosti artušovské látky víte, co bude, jen je vám cestička k příslušné události záměrně dál a dál natahována, což není zrovna záživné. Raný středověk ještě nebyl dobou ustálených pravidel nástupnictví, v tehdejší turbulentní době záleželo spíše na schopnosti (či všehoschopnosti) člověka, než na jeho příbuzenském vztahu s předchozím králem. V textu tolik zdůrazňovaná nutnost mít následníka je tak poněkud mimo, být synem krále nezaručilo synovi do budoucna trůn ani větší podporu. Co mi však chybělo úplně nejvíc, bylo tehdejší náboženství. Bradleyová se inspirovala smyšleným konceptem Bohyně Margaret Murrayové, který však neodpovídá dnešním vědeckým závěrům. Dostáváme tak obraz podivně bizarní Británie, kde v 5. století lidé (byť menšinově) ještě věří v Bohyni a jejího partnera "paroháče" (což samo o sobě má v češtině úplně jiné konotace než anglický Horned God) - jelena - ale proč jelena? Proč ne domestikovaného samce, býka? Jelen evokuje předneolitické, lovecké společnosti, jako by hlavním zdojem obživy byl lov. Ale nic takového se v knize neobjevuje, Avalon se zdá být v tomto ohledu stejně moderní = středověký, jako okolní zbytek Británie. Další dílek náboženské skládanky, který mi v Mlhách Avalonu chybí, je britsko-římský synkretismus, to, jak se ostrovní náboženství změnilo vlivem příchodu Římanů. Nic takového v textu vůbec nevidíme, ba dokonce se zdá, jako by s Římany přicházelo pouze křesťanství a žilo zcela odděleně od "druidského" náboženství, což je do značné míry také moderní konstrukt. Po celou dobu čtení žasnu nad tím, proč je kniha tak oslavována feministkami určitého druhu a přírodními ženami, když hrdinky se chovají značně bezohledně a využívají slabosti druhých (což bývá těmito kruhy zpravidla vytýkáno mužům a jakési zkaženosti "patriarchátem"). Igraine začne nenávidět Gorloise a pohrdat jím teprve tehdy, když jí začne projevovat svou lásku a slabost. Podobně vnímá Morgaine svého manžela Uriense. "Jaká se ze mne stala děvka" si říká nikoli proto, že spí s nevlastním synem, ale proto, že je ochotna se pro domácí klid vyspat se starým, ale laskavým a vlídným manželem, který jí navíc nechává ve všem volnou ruku. Morgaine se cítí zhrzena, že ji Artuš provdal za staříka a udělal z ní královnu v zapadákově. Co víc by si žena mohla přát, vysmívá se. Přitom necouvla, dokud ještě mohla a sama dokonce nemá nejmenší pochopení pro podobné pocity u Elaine. Podobný dvojí metr postavy uplatňují často.... celý text
Nežádoucí svědek
2019,
Markéta Brousková
Moc zábavné čtení. A bavila bych se jistě ještě víc, kdybych jednotlivé postavy lépe znala. O českých emigrantech bez servítků a iluzí. Vřele doporučuji. Markéta Brousková - Nežádoucí svědek (str. 7): Ty krávy tam určitě pracovaly v horizontální poloze. Jenomže po padesátce to jde ztuha. Za středověku by se potloukaly před kostelem, bily v prsa a obtěžovaly poutníky. Tady si hrajou na báby kořenářky a prodávaj indiánský čajíčky. Markéta Brousková - Nežádoucí svědek (str. 10 - o Krylovi): Muže považoval buď za dočasné hospodské kumpány a kámoše anebo nepřejícné a závistivé hajzlíky. Markéta Brousková - Nežádoucí svědek (str. 31): Němečtí a rakouští básníci prý již od konce padesátých let s obdivem a jistou závistí sledují, že Češi překládají jen nejlepší z nejlepšího a nic jim neujde. I takové doby prosím bývaly! Markéta Brousková - Nežádoucí svědek (str. 58): Co mi do prkánka v Praze chybělo? Dohromady nic moc. Rajtoval jsem děvky, sbíral starožitnosti a chlastal. Na mne byl českej bolševik krátkej. Markéta Brousková - Nežádoucí svědek (str. 77): ...tím více jsem oceňovala úsloví berlínského proletariátu, že nejvyšším stupněm uznání je závist. Markéta Brousková - Nežádoucí svědek (str. 109): To by nám přece doma nikdo nevěřil, jak to tady flikujem. Markéta Brousková - Nežádoucí svědek (str. 112): Ideály přicházejí a odcházejí. Jen spros%tárna je věčná. Dycinky lez ten prevít někomu do... Dycinky, dycinky! O čem se nesmí mluvit, o tom se může lhát.... celý text
Kořeny ženské spirituality
2018,
Terezie Dubinová
Kniha by se měla jmenovat spíše "Kořeny ženské spirituality tak, jak by se nám zamlouvaly" nebo "Kořeny ženské spirituality jak si je představujeme/jak jsme si je vysnily, aby odpovídaly našemu ideálu a zvedaly nám sebevědomí". Musím říct, že když jsem do ní před pár lety nahlížela poprvé, musela jsem si ji dávkovat, protože mě velmi odpuzovalo množství zkreslení a dezinterpretací, které autorka přebírá ze svých velmi jednostranně zaměřených zdrojů. Ačkoli Dubinová přiznává, že nejde o žádný odborný text, přesto často manipuluje s fakty a tvrdí, že někdejší převaha ženského živlu je vědecky doložená věc. Není. Naopak, daleko víc důkazů či alespoň náznaků hovoří proti ní. Přesto se určité feministické kruhy nehodlají své iluze vzdát (jak z podobných knih vidíme) a odmítají práce, které jsou k někdejšímu výlučnému postavení ženy ve společnosti kritičtější, jako je například (autorkou nelibě vnímaná) kniha Cynthie Ellerové "The Myth of Matriarchal Prehistory: Why an Invented Past Won´t Give Women a Future". Žasnu nad tím, jak autorka (hebraistka!) může uvádět tak hrubé chyby, jako například, že v době Ježíšova ukřižování byl císařem Augustus. O vylíčení počátků křesťanství nemluvě, to se v jejím podání scvrklo na obvyklá klišé o zlé církvi, která potřela všechny výdobytky prvotního křesťanství. O široké škále herezí a skutečném vývoji počátků církve není v knize ani zmínka. Tvrdí, že Marii Magdalenu uctívali "kataři a albigenští", jenže kataři je alternativní označení pro albigenské, Dubinová se tedy neorientuje ani v základních pojmech. A to už vůbec nemluvím o tom, že přisuzovat katarům víru v blízký, až manželský vztah Magdaleny a Ježíše, je rovněž nepodložená domněnka, která pochází z pera vyšetřovatelů. O tom, co si o vztahu Magdalena a Ježíše mysleli sami kataři, žádné zprávy nemáme (např. kniha "Pokřtěni ohněm" od Davida Zírala). Všimněte si, jak často dnes ženy autorčina typu používají raději výraz "joni" než pochva a podobně. Před čím utíkají, proč se před těmito slovy schovávají? Raději nějaký cizí, vzdálený název než otevřít ústa a čelit svému strachu z českého slova? Občas je text opravdu absurdní. Dubinová třeba popisuje "nepatriarchální" verzi mýtu o Gaie, aby čtenářkám přiblížila onu starou ženskou historii - a vzápětí v poznámkách přizná, že tato verze mýtu je novodobá smyšlenka! Dokazovat cokoli něčím smyšleným to chce opravdu hodně velkou absenci soudnosti. "Proč si myslíte, že je tahle osobnost/událost důležitá?" - "Protože jsem si to tak vymyslela a teď věřím, že to tak opravdu bylo." Budeme podobný přístup uplatňovat třeba i na současné osobnosti a události? Plastičtější představu o labyrintech si udělejte spíše z knih Umberta Eca nebo Craiga Wrighta (třeba přechod bludišť do středověké architektury vypadal dost odlišně od toho, jak si to představuje Dubinová). V jedné části textu autorka doporučuje jiným začít studovat a probrat se z myšlenkové zakrslosti. Já bych totéž doporučila jak jí samotné, tak lidem, co jejímu textu věří. Když Gilgameš neposlechne Inannu a místo postele vyřeže paličky a bubínek, je to solárně orientovaný ignorant, který nectí bohyni, škodlivě oddělený od ženského živlu (ale podívejte se schálně do českého překladu Eposu o Gilgamešovi od Matouše - není tam, že by buben a paličky vyřezával Gilgameš, ale ona - Inanna, to docela zásadně mění situaci! Překlady jsou však ošidné, není jasné ani to, zda v básni zmíněný strom je vrba, dub či něco jiného, stejně tak vyřezané předměty nemusí být buben a paličky, ale třeba palice a koule, schválně se podívejte do vícera překladů, nejen českých, Gilgameš navíc není v básni obyčejným smrtelníkem, člověkem Inanně podřízeným ale je nazýván jejím bratrem, dále pak bohyně není o svůj trůn a lože ošizena, Gilgameš jí dřevo dá, dokonce z kmene, zatímco své předměty si vyřeže z kořene, tedy vlastně ze zbytků, někdy je to podáno dokonce tak, jako by oba předměty dala přímo Inanna Gilgamešovi za odměnu - a tohle všechno nám Dubinová a její pseudofeministické zdroje zamlčují. Jen tak mimochodem, ona divoženka Lilit v kořenech posvátného sromu vůbec není Lilit, v originále je na tabulce výraz "ki-sikil-lil-la-ke", což může být jakýsi duch (i vodní), sova a podobně, s Lilit tohoto tvora spojil Samuel Kramer, jak známo velký lilitofil, který viděl Lilit i na onom známém Burneyově reliéfu, ač má jít spíš o bohyni Inannu samotnou). Když neposlechnou Boha Adam s Evou a ochutnají zakázané ovoce, je to považováno za jejich "první odvážný a samostatný čin". Proč? K čemu ten dvojí metr, jiný na Gilgameše a jiný na Adama a Evu? V podobném duchu je koncipována celá kniha. Neobjektivní agitka, která má posílit ženské sebevědomí. Ale k čemu? To už opravdu nemáme zapotřebí. Je to, jako když si v 19. století nacionalistické kruhy potřebovaly dokazovat slavný původ svého národa a vymýšleli si slavnou historii prostřednictvím falz (Ossian, Rukopisy,...). Pokud chcete hlouběji nahlédnout do problematiky mužů a žen v pravěku, sáhněte raději po knize Kamily Remišové-Věšínové (mimochodem, také velké feministky) "Gender a pravěká společnost". V závěru autorka říká, že končí doba Bible, jíž je třeba poděkovat, přijmout ji jako svou minulost a propustit. Nevím, zda se smráká nad Biblí, ale mám spíš dojem, že bychom takto měli naložit s Velkou bohyní. Nač zakládat svou hrdost a sebevědomí na uměle a účelově vytvořeném konceptu?... celý text
Příběh cesty na Sever I
2005,
Jana Heffernanová
První díl je ještě takový ani ryba, ani rak. Většinou značně realistický děj je sem tam ozvláštněný snovostí. Vypravěčka je typický "hledající" člověk, který se rychle pro něco nadchne, u ničeho dlouho nevydrží a stále potřebuje někoho, kdo ho bude řídit, ke komu bude vzhlížet a pak se cítí podvedený, když zjistí, že se mu toto dětinské a nevyzrálé chování vymstilo.... celý text
Jméno růže
2014,
Umberto Eco
Jedna z knih, ke kterým má člověk chuť se vracet. Miluji Ecovu moudrost, miluji Ecův humor! A také labyrinty, ať už je to labyrint Théseův, manýristický či labyrint/síť/rizoma. Umberto Eco - Jméno růže (str. 498): Když autor dopíše, měl by zemřít. Umberto Eco - Jméno růže (str. 499): Tvrdí-li autor, že byl stržen insparcí, pak lže. Genius is twenty per cent inspiration and eighty per cent perspiration. Umberto Eco - Jméno růže (str. 501): Přítomnost znám jenom z televizní obrazovky, zatímco středověk znám bezprostředně. Umberto Eco - Jméno růže (str. 504): Prní rok práce na románu jsem věnoval budování světa. Umberto Eco - Jméno růže (str. 510): Tady hrozí nebezpečí "salgarismu". Salgariho postavy utíkají, štvány nepřáteli, do pralesa a zakopnou o kořen baobabu. A ejhle, spisovatel přeruší děj a podá nám botanický výklad o baobabech. Umberto Eco - Jméno růže (str. 512): Vejít do románu, to je jako jít na výlet do hor_ člověk se musí naučit správně dýchat, zvolit správný rytmus chůze, jinak daleko nedojde. Umberto Eco - Jméno růže (str. 512): ...erotická scéna v kuchyni je vytvořena z citátů náboženských textů, od Písně písní před svatého Bernarda a Jeana de Fécamp až po svatou Hildegardu z Bingenu. Umberto Eco - Jméno růže (str. 516): ...na smlouvě s ďáblem je nejkrásnější právě to, že ji člověk podepíše, i když velice dobře ví, s kým má co dělat. Proč by taky jinak byl odměněn peklem? Umberto Eco - Jméno růže (str. 518): Chtěl jsem, aby se čtenář bavil. Alespoň tak, jako jsem se bavil já. Umberto Eco - Jméno růže (str. 522): Postoj postmoderního umění mi připadá jako postoj někoho, kdo miluje velice vzdělanou ženu a ví, že jí nesmí říci: "Zoufale tě miluji," protože ví, že ona ví (a že ona ví, že on ví), že takové věci napsala už Liala. Umberto Eco - Jméno růže (str. 524): Se kterou ze svých postav se ztotožňuješ? Panebože, s kým by se tak mohl autor ztotožňovat? Samozřejmě s příslovci.... celý text
Da Vinciho kód
2005,
Dan Brown
Knihu jsem přečetla letos znovu po více jak deseti letech spolu s Ecovým Jménem růže a shledala Browna ještě naivnějším než kdysi. Oněch více jak deset let, kterých uběhlo od mého prvního čtení, se projevilo víc, než bych sama čekala. Zatímco tehdy mě bavily obě knihy, ač už tehdy se mi Brown zdál moc senzacechtivý, dnes se rozdíl mezi mým vnímáním těchto dvou textů neobyčejně prohloubil. Zatímco Eco na mém žebříčku postoupil nahoru, Brown prudce klesl dolů. Ztímco u Eca jsem nacházela mnoho nového a překvapujícího, Brown mě unavoval svou naivitou, senzacechtivým honem za nafouklými bublinami, které se nakonec ukáží být prázdné a bez hlubšího významu. Brownův naivní přístup k historii a její nechutné ohýbání mě nudily a myslela jsem přitom na Ecovy poznámky ke Jménu růže, kde se vyznává z toho, jak rok vymýšlel, vzhled a reálie opatství a Budovy, jak musel znát i jména mnichů, kteří v knize ani nevystupují, jakou práci si musel dát při nastudování podrobných dobových reálií a tehdejší nepřehledné náboženské situace. Jak šokující musí pro mnoho lidí být, že ve Jménu růže vystupují kláštery, které straní císaři proti papeži, řády, které mají různé názory na teologické otázky (např. Kristovu chudobu) a podobné složitosti, když z pokleslých knih (jako je např. Šifra) znají jen jednoduchou, jednotnou, černobílou a skrz naskrz zlem prolezlou církev. Oč se ochuzujeme, když čteme raději knihy typu Šifry, než knihy, jako je Jméno růže.... celý text
Jak cestovat s lososem
2017,
Umberto Eco
Jedna z knih, u kterých se buď smějete nahlas (jako zrovna teď já), nebo zmateně koukáte, co že to vlastně ten Eco píše? Ačkoli mnohé věci již zastaraly (diskety, fax, drobné přístroje, nabízené v osmdesátkových katalozích a staré mobily,...), princip zůstává stejný. V eseji o spiknutí se dotkne Fucoultova kyvadla i Dana Browna a ukazuje, jak jsou nám obecně známé věci prezentovány jako senzační historické objevy a teorie o světovém spiknutí obsahují "z 90% brak omílající stále totéž dokola". V eseji o snaze uniknout každodennímu karnevalu přibližuje, jak byl karneval kdysi pro běžné obyvatelstvo nevšedním zážitkem, vytrhujícím je z celoročně zajetých kolejí, kdežto dnes nám nemá moc co nabídnout, protože všechna lákadla karnevalu jsou pohodlně dostupná celoročně. Trefně popisuje, jak jsme zahlcováni zbytečnou mnohomluvností zbytečných textů o ničem. Ukazuje, jak kloužme z extrému do extrému, od vyznávání ideologie pokroku (dějiny postupují stále k lepšímu a dokonalejšímu) ke klanění se tradici (skutečnou pravdu pochopily už dávné civilizace, k jejichž moudrosti se máme pokorně vrátit) a nakonec naznačuje jakousi střední cestu "zkoušení znovu", kterou by chtěl vidět jako téma k vyučování na školách. Jak napsat úvodní slovo: Tento sloupek by nebyl možný bez stálé pomoci mé ženy, která, vždy připravená s uklidňujícím ujištěním o zbytečnosti všeho, snášela a snáší nálady a rozmary vědce, jenž je nepřetržitě posedlý největšími problémy bytí. ... Velkou oporou mi byly mé děti, které mi poskytly lásku, energii a víru v dokončení mého úkolu. Díky jejich naprostému a neutuchajícímu nezájmu o moji práci, po každodenním boji s definicí role intelektuála v postmoderní společnosti, jsem získal sílu tento sloupek dokončit. Jak trávit čas: ... dostaneme výsledek 666 hodin, což znamená jednu hodinu a čtyřicet devět minut denně, kterou jsem věnoval: sexu, konverzaci s přáteli a rodinou, pohřbům, lékařské péči, nakupování, sportu a divadlu. Jak používat web, když se snažíte na něco si vzpomenout: Scalfari si všiml, že je to právě zploštění způsobené umělou on-line pamětí, jež způsobilo, že celá jedna generace trpí zapomnětlivostí. ... Scalfari ale necituje tu pasáž z Platonova Faidra, kde faraon spílá bohu Thovtovi, vynálezci písma, že vynalezl technologii, kvůli které lidé zapomenou na dobrý zvyk používat paměť. Jak přežít mediální chaos: Kdyby se mě někdo zeptal na moudrou radu, moudrost by mě přinutila říct, že žádnou nemám.... celý text
