Sisssi
přečtené 728
Labuť a lovec
2024,
Jiří Březina
Labuť a lovec - Pěkné, oddehcové čtivo, měla jsem pocit, že se znovu nořím do knih Eduarda Štorcha, jen mi (stejně jako u Štorchových románů) některé věci připadaly přitažené za vlasy. Je sympatické, že Březina v doslovu bere všechny faktické chyby na svou hlavu a je si vědom torzovitosti pramenů, které máme k dispozici. Stejně tak je sympatické i to, že se pokusil ukázat rozdíl mezi mezolitickým a neolitickým způsobem života, ale obávám se, že změny byly postupnější, pomalejší, tudíž hůře zaznamanetalené z hlediska jedince, který má na tomto světe vyměřeno jen pár desetiletí. Udělat rovnítko mezolit = lov, sběr x neolit = zemědělství + pastevectví, kde se náhle zcela naplno pěstuje obilí, chovají ovce, tkají látky a vyrábí keramika, je myslím příliš zjednodušené. K přechodu patrně docházelo postupně. Ostrý střet dvou zcela odlišných kultur je dnešnímu člověku asi bližší, protože ho lépe známe (z objevení Ameriky či z výprav mezi civilizací - téměř- nedotčené domorodce v 19. a počátkem 20. století). Knihou se navíc vine nostalgie nad ztrátou onoho staršího, dle autora až indiánského a poklidného způsobu života, který je nahrazen agresí, válkami, neustálou prací. Myslím, že jde z velké části o iluzi, o tak časté vzdychání nad ztraceným rájem a o klamnou představu, že "dřív bylo líp" - lidé by nepřešli k zemědělskopasteveckému způsobu života, kdyby k tomu neměli důvod, kdyby jim to neskýtalo výhody, rovněž války či střety mezi lidskými skupinami probíhaly i v pravěku, pouze je díky použitému materiálu tehdejších "zbraní" a nízké hustotě obyvatelstva daleko těžší takové střety odhalit. Uvědomme si, že zemědělství a pastevectví dává člověku daleko větší jistotu potravy, není již tak závislý na stádech zvěře, jejichž výskyt se navíc po poslední době ledové změnil, není již nucen neustále migrovat a také nemusí být tak fyzicky zdatný, jako lovec. Ohlídat stádo či okopávat pole a sít obilí zvládne i člověk, který by se lovem již uživit nemohl z důvodu vyššího věku či opotřebování těla, fyzického postižení, utržených zranění apod. Poněkud pochybuji, že by pravěcí lovci měli značky na stromech, které by ohraničovaly jejich území, uvážíme-li, jak nepevné byly třeba ve středověku hranice států, stejně tak na mě nepůsobily zrovna věrohodně některé detaily ze života neolitců (= Labutino původní prostředí), např. vůdčí role otce stavěná do kontrastu k "demokracií" Říčních lidí, monogamie nebo zakrývání vlasů u vdaných žen - existuje vůbec tehdy něco jako pojem "vdaná žena"? Navíc se zdá, že neolitické domy sloužily spíše matrilineárním velkorodinám. Mnohé z těchto domněnek z archeologických nálezů asi nikdy nezjistíme. Směsi podobné pemikanu tehdejší obyvatelstvo mohlo vyrábět, ale není užití tohoto termínu poněkud zavádějící? Pro poznámí dějinné epochy, kdy se má Labuť a lovec odehrávat, doporučuji 2. a 3. díl Archeologie pravěkých Čech (vydáno AVČR) K Labuti a prostředí, z něhož pochází, doporučuji Benešův článek "Dehtáře, druhé neolitické sídliště v jižních Čechách", který najdeme v časopise Výběr - z prací členů historického spolku při Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích, 1979, ročník 16, číslo 2), k Lovci například "Výzkum jihočeských neolitických lokalit v roce 2021" (Václav Vondrovský, Roman Křivánek, Jiří Bumerl, Martin Pták, Jan John, Erika Průchová, Jaroslav Krejčí, Vladimír Prokop, Daniel Hláse), najdeme v časopise Archeologické výzkumy v jižních Čechách, sv. 35, 2022, s. 27-39 a celkově doporučuji knihu "To nejlepší z archeologické sbírky Františka Vildomce" (Alena Humplová, Vladimír Podborský). Zajímal by mě názor nějakého odborníka, archeologa na tuto knihu.... celý text
Nástrahy zubařského křesla
2001,
Agatha Christie
Není nad to si občas oddechnout u pořádné Agathy. Občas si říkám, co asi na její texty říkají dnešní (pseudo)feministky - hloupými, ošklivými a "slepičími" ženami se to třeba právě v "Nástrahách" jen hemží. Párkrát jsem pochybovala o správnosti překladu. Originál vyšel v roce 1940, ale jsou zmíněny seriály, nejsem si jista, zda v té době skutečně již byl seriálový žánr tak rozšířen a zajímalo by mne, zda autorka neměla na mysli spíš různé kulturní pořady na pokračovaní, např. rádiové relace či třeba dokonce starou dobrou četbu na pokračování v novinách. Ještě daleko víc mě však udivilo nepřeložené citoslovce "blimey". Považoval je snad překladatel za vlastní jméno? Zmínka o Poirotově dávné lásce Věře Rosakoffové je příjemnou perličkou tohoto dílu, stejně jako senzační odhalení Barnese jako Chapmana, které Herculovi zcela uniklo. str. 81 - Jasně, spousta žen se ztratí, ale my je většinou zase najdeme. V devíti případech z deseti v tom má prsty starý dobrý sex. Jsou zašité s nějakým chlapem. str. 82 - My vám tu vaši stracenou krásku vypátráme - i s vlněným spodním prádlem. str. 89 - "To je skoro jako nějaký seriál, ne? Co vzrušujícího nás čeká v dalším díle?" str. 99 - "...Blimey, byla to ona - slečna Něco Sealová!" str. 123 - Poirota napadlo, že mu připomíná slepici. Velkou vypasenou slepici! paní Oliverová, nepřestávajíc brebentit, následovala majestátně své poprosí směrem ke dvěřím. str. 158 - Jejich postavy však shledal zoufale nedostačujícími. Kam se poděly plné křivky, ty vnadné tvary, které dříve dokázaly potěšit oko obdivovatele? On, Hercule Poirot, poznal velké ženy. Především jednu z nich - skvostné, okázalé stvoření - rajku - Venuši...... celý text
Kdysi tady hořel oheň
2024,
Anna Winterová
Skvělá oddechovka, vřele doporučuji. Celou dobu si říkáte, kdy si asi konečně autorka přihřeje svou religionistick-mytologickouou polívčičku a vida, ona si ji hřála od první zmínky o Dagmar. Rozšířila jsem si obzory ohledně moderního umění (Basquirat), skřípala jsem zuby u obratu Chodorovské tvorba, Chodorovské statek,..., ale nakonec jsem si zvykla :-). Příběh se odehrává patrně v létě 2018, čtyřiatřicetiletá Viktoie Minářová přijíždí do rodné vsi, kde společně žije její matka Eva s tetou Věrou a jejími dvěma dcerami, dvacetiletou Alenou a osmiletou Brigitou. Viktoriin otec se zabil na motorce, když byla ještě maličká, Věřin manžel Pepa Winkelbauer utekl již téměř před dvaceti lety. Nebo to bylo jinak? Nyní totiž zmizela i Alena a akurátní Eva po ní coby po nevědčném spratkovi odmítá pátrat. Slečna se domnívala, že bude spisovatelkou ale stroj, který její matka někdy v dvaaosmedesátém dostala k narozeninám, byl většinu času němý a Alena se spíš těšila ze svého rádoby statusu spisovatelky než ze psaní jako takového (přitom má v pokoji vylepené osmibodové dějové křivky románu, fáze cesty hrdiny od Campbella a poznámky k Jungovým archetypům). Stejně tak nezvěstná je i Viktoriina kamarádka a velká láska Káťa. Musím říct, že ten nevynesený páchnoucí koš v Kátině domě jsem považovala za ukrytou mrtvolu. V rámci pátrání se Viktorie dostává až do místní umělecké skupinky, kterou kolem sebe vytvořila Helga Choorovská, bohatá bohémka, která si čas krátí studiem lucidního snění a iniciačních rituálů primitivních společností. Některé z nich začala uplatňovat i na své ovečky (nahota, izolace v přírodě, mlčení, pomalovnání těla, hlad, znemožnění spánku, absence pocitu bezpečí, který otupuje a přehlušuje přirozené instinkty a dělá z lidí ovce - škoda, že si paní "umělkyně" neuvědomila, že sama dělá ze svých mladých přátel jen otroky, především z ubohé a naivní Aleny). Slibovala si od těchto pokusů skutečnou svobodu a umělecké vzepětí, které by jinak její mladé přátele minulo. Milovník mytologie, hrdinských cest a magického realismus zaplesá nad popisem knihovny Helgy Chodorovské (Lovecraft, Adorno, Castaneda, Boudrillard, "Simulacra", Borges, Heidegger, Foucault, "Otranto", Deleuze, Blavatská, "Sociální konstrukce reality", teorie rituálu, Turner, Ajvaz, 1000 tváří hrdiny,...). Viktorie postupně rozjíždí celou řadu dedukcí i domněnek, na jejichž konci (nebo spíš jednom z konců) je její vlastní matka vražedkyní nejen Aleny, ale i strýce Pepy. Nakonec se ukáže, že pod slupkou tvrdé a nekompromisní ženy je matka hlavní hrdinky vlastně uzlíčkem nervů, stíhaným výčitkami za to, že milovala sestřina manžela a pokusí se o sebevraždu - a žádnou vraždu na kontě nemá. Alenino napravení je jako z pohádky, kde pyšná princezna přičichne k práci a uvědomí si, co je to život, nádavkem si vyzkoušela i roli Bestie; stejně tak pohádkové je rozloučení Viktorie s Dagmar, která se po požáru zdá být jen přízrakem, nikdo ji nezná a zdá se, že nikdo takový Na Kavkách vůbec nebyl. Bíba považovala za směšné, když hrinové pohádek nemohli poznat své vyvolené - a ono se to kupodivu stalo i Viktorii ve zcela reálném světě. A tak si nakonec odbydeme i naruby-popelkovské "Tváře umouněné od popela, ale kominík to není," když Viktorie zjistí, že David, ten subtilní umělec, od nějž jako od muže nemohla odtrhnout pohled, byl Egypťakou Na Kavkách, Bestií v kempu i Dagmarou ve svatebních šatech. Konec je tak akorát, žádný přeslazený happy end se nekoná, matka s tetou se vrátí prakticky do starých kolejí, alespoň Viktrorie zakotví v poklidném manželství s Davidem Tamlinem/Doubravou) v Olbramově a narodí se jim dcera. Velké plus za vytvoření uměleckého prostředí ve statku Na Kavkách, umělé stromy a skladiště/skleník s bludištěm z týchž materiálů, to bylo fascinující. Citáty: 103 - Váží víc Kátiny oči, nebo Mirkův penis? 348 - Pravda o Aleně i pravda o mé seuální orientaci - dva obětní oltáře, na jednom hoří má stará rodina, na druhém vyhlídky na rodinu novou. pravd aneosvobozuje, pomyslela jsem si. Pravdaboří, ničí a pálí, nemilosrdně drancuje to, v co jsme věřili, i to, po čem jsme toužili. 409 - Kristepane Aleno, vždyť já myslela, že jsi mrtvá, a nejen to, ale dokonce jsem zjistila, kdo tě zabil! A ty jsi zatím byla celou dobu tady a nosila jsi Chodorovské pití.... celý text
Pokladnice kentaurů
2020,
Renata Štulcová
Autorka nakousává spoustu zajímavých témat - Keltové (více viz Stefan Zimmer: Keltové - mýtus a realita), ley lines (více viz Pavel Horák: Návrat starých bohů), různá božstva, pověsti, ale bohužel vychází jen z jejich populárě naučného či spíše konspiračního a alterntivního obrazu, přitom zakomponovat do této opuletní série skutečné výsledky vědeckého bádání by knihám jen prospělo a v mnohém přidalo na kvalitě. Výrok "pravda proti světu", který autorka zmiňuje, bývá připisován hned několika ostrovním hrdinům (např. Boudice), ale s největší pravděpodobností je až výplodem Iola Morganwga. Maiden Castle není žádný hrad či hradiště nebo pevnost, viz MacKillop: Keltské bájesloví. Co se týče krásné mapy v podobě růžového květu (Bohemiae Rosa), doporučuji si povšimnout, že její stonek vyrůstá z Vídně. Proč Marině stále nedochází, že ony vzpomínky na minulý život jsou vzpomínky zemřelé sestry Mani? Mimochodem, vyklidila nakonec Marina ten kumbál u učebny břišních tanců?... celý text
Tajný život císařovny Sisi
2024,
Katrin Unterreiner
Asi nejlepší, co letos o Sisi vyšlo (konkurence není veliká, ostatní letošní tituly jsou poměrně triviální romány). Pár nových perliček se v knize najde, bohužel však autorka právě u nich zpravidla necituje, odkud je vzala. Některými věcmi je si však až přehnaně jistá a vidí je až příliš jednoznačně a občas "vyvrací" mýty, které však nelze úplně zavrhnout, spíš obsáhleji vysvětlit okolnosti a detaily (např. Alžbětino stravování). Velmi přínosné mi připadá zdůraznění finanční nákladnosti Alžbětina zdánlivě nenáročného života "v ústraní", což je fakt, který většinou v publikacích zapadne nebo mu není věnována pozornost.... celý text
Chci
2024,
Gillian Anderson
Chci? No asi nechci. Myslela jsem, že by to mohlo být zajímavé, začíst se do milostných fantazií jiných žen, ale v průběhu čtení jsem zjistila, že nechci. Nechci znát nudné a v podstatně dost stereotypní milostné představy. Je úsměvné, kolik žen se cítí být svazováno tím, že jsou feministky. Neměla jim emancipace naopak otevřít cestu ke svobodě? A tady se najednou spousty žen cítí provinile, protože ony jsou přece ty feministky - a přitom v milostné rovině touží být podrobené, submisivní, ovládané mužem. Docela mě překvapilo, jak prasácké představy ženy mají, spoustu v knize zmíněných fantazií bych čekala u mužů, holdujícím pornu, nad nímž ženy ohrnují nos pro přemíru tupého přirážení a absenci citové složky. Po celou dobu čtení mě zaráželo, jak malé množství žen zahrnuje do fantazií svého skutečného partnera. Neurazí, nenadchne, průměr a šeď.... celý text
Ty moje skvostné zvířátko
2024,
Marieke Lucas Rijneveld
Lolita z farmy Hulst, Lolita pro 21. století. A proto je v příběhu nejen nejen starší muž (49, v dětství sexuálně zneužívaný vlastní matkou) a nedospělá dívka (14), ale navíc i sebepoškozování, poruchy příjmu potravy, zneužívání, incest, rozvrácená rodina, úchylnosti s čůráním, holuby z nosu, topením a flaškou s dudlíkem, kuřba v nemocnici, rozmyté hranice mezi pohlavími (hlavní hrdinka touží mít pindíka=parůžek), milostný troj či vlastně čtyřúhelník (veterinář + hlavní hrdinka, veterinář + manželka Camila, veterinářův syn + hlavní hrdinka) do toho Bible (Lukáš 12, 1-3 + rozbory pindíků na obrazech Madon) a opravdu dobré veterinární narážky (kůže hebká jako vemínko). I manželka Camila je značně podivná, protože chvíli vyšiluje, donutí muže vyhodit matraci z auta, chvíli vše kryje nebo se spíš tváří, že se nic neděje, pak hlavní hrdince nadává do ku... a vzápětí se udobřuje nanuky. Není tu někde nějaký veterinář? Zajímalo by mě, jak dobře si autor (?ka?) nastudoval veterinu, protože na mě, jako na laika, to působilo dobře. Hlavní hrdinka je stejně divná jako jejeí amant, přesto se u ní najdou i velice realistiské rysy, třeba jí připadá divné slavit první menstruaci jablečným koláčem. Proč? Proč slavit "zranění", když jí nikdo nic nevysvětlil... Příběhem se mihnou i skutečné osobnosti, třeba Grotius uvězněný na Loevesteinu, Abildgaard a jeho obraz Noční můra, obrazy Pierra Bonnarda, Vazněcovův obraz Návštěva a v nose si vrtající dítko, či blasfemicky zmíněná královna - to bylo docela šokující. Vtipná svačinová krabička s pářícími se prasaty a nápisem Makin´ Bacon pobavila. Doporučuji. str. 31 - ...žena, kterou mám, mi leží u nohou, a žena, kterou chci, poletuje nedosažitelná v mé potem zbrocené hlavě;... str. 101 - ...a umyl jsem ti vlasy, namasíroval ramena a záda tak, jak jsem se jednou naučil od jednoho sedláka masírovat masný skot,... str. 147 - ...dojatě jsem se usmál a pověděl ti, že všechny dívky v tvém věku jednoho dne začnou krvácet, že zralost neznamená, že si tě může kažnou chvíli někdo utrhnout, že vždycky můžeš říct ne, musíš říct ne, když něco nechceš, a hlásal jsem tu největší báchorku století, poněvadž jsem moc dobře věděl, že na švestky budu chodit já, já je budu zavařovat,...... celý text
Zelený muž
2024,
Michal Sirotek
Typický horor. Tedy přitažený za vlasy a odtržený od reality, ale to se od tohoto žánru očekává. Knihu jsem četla především kvůli tematice zeleného muže, nenechte se však mýlit, zelený muž tohoto příběhu je na hony vzdálený zeleným mužům na konzolách a svornících středověké architektury a vlastně by byla chyba očekávat, že se v podobném příběhu objeví. Sirotkův zelený muž je spíš příšera komiksového typu - postava nadlidské velikosti, s nepřirozeně namakanými svaly na ramenou, s obrovskými zuby a nějakým tím mechem a kůrou na povrchu těla. Průměr, kterému nahání body hlavně regionálnost (kdo nemiluje Šumavu, že?). Trochu mi to připomnělo "Rituál" Adama Nevilla, tam byl jakýsi pradávný bůh rovněž zredukován na nadpřirozeného vetřelce, který však na rozdíl od toho Sirotkova zabíjel ze své vlastní vůle, zde se ho autor snaží spíše ředstavit jako oběť. Dialogy postav byly nepřirozené, se spoustou frází, které češtině nejsou vlastní, jakoby přeložené z angličtiny, celou dobu čtení o Nikolině rodině jsem měla dojem, že autor ve skrytu doufá, že se podaří knihu vydat i v zahraničí a proto zcela opomíjí vývoj před rokem 89 (v celém příběhu to vypadá, jako by Nikolina rodina byla stále majitelem všech těch domů a šumavského průmyslu), jména se do doby po válce moc nehodí (Filip, Linda) a našly by se i další nelogičnosti. Například zelený muž je sice postavami v příběhu ztotožňván jakoby s keltským dávnověkem, ale sešit návodů na jeho magické ovládnutí pochází od Razvana Obretina, jakéhosi rumunského mnicha (jakého vyznání vlastně? v Rumunsku je to co se víry týče celkem mišmaš). Souvislost mi nějak uniká, pokud tedy souvislost nemá být založena na tom, že své zápisky ukryl v šumavské jeskyni. Nezaujalo.... celý text
Písně sirén
2019,
Renata Štulcová
Ač jsem u předchozích dílů vždy oceňovala, že každý má svůj fikční svět, s postupujícími díly mi to začíná už připadat poněkud nadbytečné. Navíc u sirén jde o děsný mišmaš všeho možného od druhého rokoka až po první desetiletí 20. století, což netvoří úplně dobrý celek, zvlášť, když se do toho přimíchají ještě roboti s umělou inteligencí, lapače prachu, pardon, snů, krystaly a ezoobchody se tam rovněž nehodí. V textu několikrát narazíme na nějaký velký problém či záhadu, které jsou líčeny jako téměř nepřekonatelné - ale najednou místo vyřešení vyšumí do ztracena a už nikoho nezajímají. Viz Fialkovo pátrání po zmizelé Fany (proč až po tolika letech? a proč pak najednou zase vše nechá být?), Rowanovo vyšilování, že jsou všichni proti nim a nedovolí jim trénovat přímo u cyklóny, dělá kvůli tomu psí kusy, jako je třeba pátrání po tunelech, cesta do Kentaurionu - a náhle to jde a vlastně už to nikomu nevadí. Stejně tak je nejprve zdůrazňováno, aby Marina šla pro klenot právě v určitý termín, ale náhle je to jen na jejím rozhodnutí. A já se ptám: proč, když jsou všichni nesmrtelní, se najednou tak strašně chvátá s tím, aby Marina honem, honem už letos pro ten klenot šla? A jakou má logiku, že má vyzvednout nějaký meč, který má udržet na zemi lásku - meč, láska... kde je tam jaká spojitost. Navíc je meč hned zase vrácen na místo v moři, takže k čemu celý ten humbuk vlastně byl? Zkrátka taková nafouklá bublina o ničem. Proč Rowan chce, aby Marina tvrdila, že ho do Kentaurionu poslala ona? Poněkud alibistické, jako budoucí maršál by měl být ochoten nést sám zodpovědnost za své činy. Nápověda s oktagonální komnatou byla úplný nesmysl, Shakespearovo dílo je přece lehko dosažitelné na každém rohu. Domnívám se, že Fialkovo pátrání je v knize jen proto, aby se autorka mohla blýsknout svými pošmodrchanými pověstmi (Keltům připisuje i věci, které s nimi nemají nic společného) a konspiračními teoriemi nebo dnešní dobou notně zidealizovanými a upravenými pověstmi, např. o Godivě a Kotys. Tyto dvě postavy spolu nemají nic společného, vrch Kotýz se jmenuje po jakémsi Kotyzovi, který tam vlastnil půdu, navíc se tento název používá až od 19. století (viz kniha Vladimíra Stárky "Český kras", 1984) a thrácká bohyně je do celého příběhu naroubována přes Kelty, kteří údajně měli toto božstvo od Thráků převzít a přenést do střední Evropy. Více než fakta však z tého historky mluví romantický duch 19. století. Rovněž příběh Lady Godivy byl poněkud odlišný, než jak ho líčí novodobá romatická pověst (kterou pak známe především díky výtvarnému umění 19. století), stačí mrknout na anglickou Wiki a zjistíte, že ona nahá jízda se buďto vůbec nekonala, nebo byla alespoň docela jiná, než se nám kniha snaží podsunout. O nějakém smyslu pro humor, s nímž obě postavy údajně uhání (polo)nahé na koni krajinou, tak nemůže být řeči. Proč Rowan pátrá po spojenci Lady Meduny (a proč se o ní dozvídáme až v šestém díle, je-li to tak důležitá záporná postava ve světě elementálů?), když přece slyšel v Chordickém pavilonu věštbu pro Alfa? I když Rowan nesměl ostatním o věštbě nic říct, sám přece mohl zaměřit pozornost jen na Alfa a nezdržovat se s dalšími podezřelými. Alf a Viktor mají být Edison a Tesla? Zaráží mě rovněž ty úchylné zoofilní praktiky (Rowan slintající nad Marinou-labutí i Marinou-kočkou, Marina v regulérní milostné scéně s kočkou), asi nějaká osobní milostná fantazie autorky, ale... v sérii pro děti? Nač Aine tak strašlivě tajně a navíc s Rowanovou pomocí podstrčila Marině ty tarotové karty (asi Maniny)?) Proč se k tématu menstruace dostáváme až v tomto díle, když Marina menstruuje již několik let? To v předchozích dílech nebylo zmíněno, dokonce ani to,že dívkám perioda vynechává v souvislosti s metamorfózou. Marina přejmenovává jednotlivé fáze cyklu a dává jim jména podle květin - prý, aby to lépe vysvětlila i Rowanovi. No nevím, ale obávám se, že kytičková pojmenování mužům příliš neříkají. Ohledně údajných charakteristik fází - vždy mne dojme, jak moderně dnes uvažujeme, ale zároveň se to snažíme odít do hávu starobylosti. Ženy v dávných dobách menstruovaly daleko méně než my dnes, kdy máme v průměru dva potomky za život, byly těhotné či kojící po značnou část svého plodného života (velmi často se také vůbec nedožívaly přechodu), a proto těžko mohly pozorovat svůj cyklus jako my nyní. A dnešní ezo kruhy si z toho udělaly výnosný bussines. Celkově mi není příjemná představa, že je někdo natolik otrokem svého cyklu, aby mu podřizoval některé zásadní životní okamžiky (viz Marinino rozhodnutí, kdy jít pro klenot). Text si opět na některých místech odporuje. Např. paní Hajánková říká cestou Fialkovi a Patrikovi, že synovec odešel z univerzity, jakmile k němu však dorazí, omlouvá se, že o jeho odchodu z univerzity oběma mužím říct nestihla. Všichni se snaží o straaašnou nenápadnost, ale pak se celá třída žene netypicky večer přes vílí bránu do české Rafaelky, hm, to opravdu není vůbec podezřelé. Marinina cesta pro klenot je záležitost prvořadé důležitosti, ale její matka se vůbec neobtěžuje přijít, protože musí hlídat Rozárku - to nemůže nikdo jiný? Co je to za přírodu, je-li uvězněna ve skleníku? Příroda je v tomto díle opět stejně nepřírodní, umělá a ornamentální jako v předchozích dílech (viz skleník s labutím jezírkem, odkud vede dlouhý tunel až na venkovní rybník, les kolem chordického pavilonu, který není ničím jiným než městským parkem, takže o nějaké divokosti skutečného lesa nelze mluvit). Krom toho je nám ale v tomto díle nově příroda předkládána jako nespolehlivá, tajemná, zlověstná (vílí brána na kopci nedaleko Fialkova bydliště, kterou dřív nezanamenal, Kounovské řady, odkud s večerem téměř prchají, protože je tam tísnivá atmosféra a mizí tam lidé) a nebezpečná (umožní průchod do jiné dimeze, kde dojde ke zranění). Kde je ona proklamovaná láska k přírodě coby základnímu životnímu prostoru? Spíše se z ní stává nebezpečný strašák jako v béčkových hororech.... celý text
Vlasy dryád
2018,
Renata Štulcová
Na tento díl jsem se velice těšila kvůli dryádám a stromům, ale bohužel příroda byla opět devalvována na ornament, místo přírody v knize figuruje zeleň jen jako doplněk luxusních interiérů a anglický park kolem zámku, dokonce i Dianin les je obehnaný mřížemi - něco tak nesvobodného a pseudopřírodního mi k autorkou proklamované životní filosofii nesedí. Stejně jako u Vlnění nymf i zde najdeme malé doprovodné obrázky u každé kapitolky, které velmi pěkně ilustrují děj kapitoly. Hned v úvodu je obrázek kola roku s keltským stromovým kalendářem. Jak kolo, tak i kalendář nemají se straými Kelty nic společného. Kolo roku je wiccanský vynález, vzniklo až ve 20. století a jeho inspirace předkřesťanskými svátky je někdy velmi volná (nedochovaly se informace, jak a kde všude byly vlastně slaveny), někdy jde i o zcela smyšlené, novodobé svátky. Stromový kalendář zase pro změnu má kořeny až raném novověku, Keltové nic takového nepoužívali. Pověst o Dianině vládě v Aricciu u jezera Nemi nevychází z ničeho menšího než z Frazerovy "Zlaté ratolesti", což je text, který bychom měli brát s velkou rezervou, stejně jako Frazerovy názory na archaické náboženství celkově. Marina je taková ufňukaná, rozmazlená, ano, prožila těžké chvíle, dětství bez matky, ale oprvdu je nutné, aby si místo spokojenosti, že konečně má matku i lásku, pořád stěžovala, jak je o hrozné, být dcerou vílí královny, když z toho přitom neustále těží (luxusní hadříky, kabelky, šperky, dobrůtky, extra zacházení a pobyt v Římě pro celou třídu,...) ? Ještě nepochopitelnější mi připadá nářek, že se musí schovávat. Vždyť to tak ve skutečnosti vůbec není, je přece často středem pozornosti, a to nejen ve třídě, ale především na různých akcích, jako bylo v minulých dílech divadlo, soutěže, v tomto díle je to ples. Právě tento ples ve stylu císařovny Sisi je značně postavený na hlavu. Nejen, že jsou Sisi a Franz líčeni jako kdovíjak zamilovaný pár (ala sladkobolné filmy s Romy Schneiderovou, o kterých víme, jak jsou na hony vzdálené realitě), ale především nesmyslná volby Mariny do role Sisi, kde si ji všichni mohou dobře prohlédnout a vidět, jak velice je podobní Aine. K čemu se královna víl schovává v Čechách (a nenavštíví Marinu ani ve chvíli zdranění, aby ji nedejbože něco neprozradilo), když ale přitom přijede na ples, kde jsou obě velmi dobře viditelné a srovnávatelné? Stejně tak bylo nesmyslné, když si Marina a matka vyměnily ony "maskovací brýle". Vždyť to naopak na jejich podobnost upozorňuje... Vítězství v shakespearovské slam poetry soutěži je dalším okamžikem, kdy je Marina ve středu pozornosti. Její myšlenka na to, že by si přála, aby jí někdo z poroty nadržoval, je více než úsměvná. Vždyť je jí nadržováno a těší se zvláštnímu zacházení již od počátku docházky a Rafaelovu školu! Jediný lék na Marininu melancholii či nepohodu je pro Aine i pro Dianu něco tak přízemního a konzumního, jako je nakupování kabelek, šatů a bot, zkrátka udržitelnost opět dostává na frak. To neustálé shoppování a vysedávání po kavárnách je otravné a stereotypní. A všechna ta snobárna s rádoby společenským chováním, protokolárním oblékáním a etiketou... no nevím, jestli tohle už se od předchozích dílů nezačíná vzdalovat až příliš a jestli si to autorka neměla nechat do nové, zcela jiné série. Údajně moudrý profesor historie Rabenschwarz krmí Marinu moudry typu "dějiny píší vítězové", jako kdyby nevěděl, že právě od toho je historie - snažit se proniknout do toho, proč autoři píší tak jak píší, proč některé věci zamlčují a jiné zdůrazňují... Zkrátka mluví, jako by vůbec nevěděl nic o historiografii a metodologii historikovy práce. Bydlení v obřích stromech asi vypadá pohádkově, ale takto upravený strom je vykutaný, dutý a tudíž mrtvý. Je to ale krásná ukázka zacházení s přírodou v celé této sérii, potažmo v neopohanských, new age a ezo hnutích, kde často najdeme právě podobný přístup, který na první pohled přírodu oslavuje, ale ve skutečnosti ji ničí nebo ignoruje, že jde o živý organismus, člověku nesloužící a nepodléhající.... celý text
Vlnění nymf
2017,
Renata Štulcová
Je vidět, že autorka se s dalšími díly vyvíjí. Opět si vyhrála s prostředím, především se zařízením interiérů, na rozdíl třeba od světa nág mi ale Rusalčina jezerní říše připadá poněkud méně promyšlená. Od dětských pohledů na svět, kde převažují základní potřeby (najít maminku,...) se děj začíná odklánět spíše k ezoternímu pohledu na svět a rádoby moudrostem o životě, přírodě a světě, nutno dodat, že moudra jsou to plytká a často dost mimo. Příběh už není tolik o Marině samotné. Bohužel se stále opakují stejné zápletky, např. několik útoků na Marinu, kdy jí nikdo nevěří, a rozhovory, např. Pan a Aine vlastně mluví již od třetího dílu z většiny stále o tomtéž, aniž by to k něčemu vedlo, chápu ale, že něteré čtenáře ono jiskření mezi nimi může bavit. Znovu mi ale vadí rozpor mezi proklamovanou ekologií, zdravým životním stylem, přírodností a tím, co pak postavy skutečně dělají. Opět brambůrky, spousty konzumních krásných hadříků a podpatků,... A když třídě hrozí, že půjde pěšky z Vrchlabí do Pece pod Sněžkou, vyděsí se. Přitom jde o cestu dlouhou cca 15-18 km, dobře, s převýšením asi 600-700 metrů, ale jsou to přece elementálové, nadlidé, takže podobná procházka by jim ani v červencovém počasí neměla vadit. Proč nikomu tak dlouho nedošlo, že Pan=Krakonoš, je mi záhadou. Autorka tu plácá dohromady vše, co se jí hodí. Krkonoše nepocházejí od jména boha, ale od výrazu pro kamenité úbočí či pole, Korkonto, jak říká i Encyklopedie Keltů v Čechách. Štulcová si neuvědomuje, že Klaudios Ptolemaios (doporučuji např. Řehák, Květ: Ptolemaiova Velká Germánie stále záhadou, časopis Pravěk, č. 1, 1993, str. 177-191) , který jako jediný zmiňuje ony Korkonty, žil až v době kdy u nás už se proháněli Germáni, stejně tak si neuvědomuje, že Ptolemaiovo učení bylo velmi populární za renesance. Renesanční mapy pak přináší první zobrazení "Krakonoše" - ať už jde o mapu Helwigovu či Hüttelovu (na obou je postavička Krakonoše jako přes kopírák). Možná by ji zaujalo i to, že o necelých sto let mladší mapa Scultetova ovsahuje přímo bůžka Pana a bohyni Deméter. Renesance antiku zkrátka milovala. Doporučuji Kuchařovy Mapy českých zemí do pol. 18. st. a texty Tomáše Grima o starých mapách. Zvážíme-li, že Martin Helwig působil ve škole u sv. Máří Magdalény ve Vratislavi, divím se, že autorka do svých košatých konspirací nezahrnula i Krista a Magdalénu :-). kdo se chce poučit více (a realističtěji) ohledně Krakonoše, doporučuji knihu Jaromíra Jecha Krakonoš. Je důležité si uvědomit, že původně byl Krakonoš duch či démon, jehož se obávali a zároveň si ho snažili naklonit hledači pokladů, kteří se snažili v horách něco vytěžit. Tedy žádná přírodní bytost, která chrání krkonošskou faunu a flóru, to z něj udělalo především 19. století, které bylo plné romantických příběhů. Velmi mě ale v této knize, primárně určené pro náctileté, překvapuje milostná linka Marina - Arthos. Sice je již od prvního dílu zřejmé, že on je jejím osudovým Lvem, ale když víte, že jí je 14 a půl a on se do ní zamiluje... no nevím, připadá mi to poněkud úchylné. Marina sice pořád naříká, jak to má chudinka těžké, že nechce být elementálkou, přitom nejvíc ze všeho nejvíc ale řeší hlouposti (např. velký zadek) a navíc je ze všech stran rozmazlovaná a učitelé jí nadržují, či spíše: posuzují ji zcela jinak, než její spolužáky. Nějak mi svými projevy (chování + některé dialogy) připadá pořád jako ta malá holčička z prvých dílů, jako by příliš nedospívala. Přitom jsem čekala, že autorka jako učitelka, která přichází denně do kontaktu s dětmi, bude mít právě tento aspekt dobře zvládnutý. Celkově mi připadá, že si autorka ráda vyhraje s líčením opuletního protředí, zařízení, oděvů, ale na úrovni prožívání a psychologie postav spíše jen klouže po povrchu. Rovněž jsem nepochopila, proč se dělaly takové tajnosti s tím, že Luna je Marinina babička, na tom přece není nic zas až tak šokujícího. Osobně jsem ve třetém díle hádala, že babičkou bude spíš nějaká personifikovaná Smrt, když Aine dělala takové tajnosti a tvrdila, jak by to pro Marinu bylo traumatizující, poznat druhou babičku. Kdo se chce skutečně seriózně poučit o Atlantidě a zjistit jak a především proč si tento bájný kontinent lidé vymysleli, tomu doporučuji Ecovy "Dějiny legendárních zemí a míst" a také knihu "Kosmické stromy a magické portály: náboženství a alternativní spiritualita v mayských studiích" od Zuzany Marie Kostićové. Scéna, kdy Arthos ukazuje Marině dílny, v nichž se uchovává a zaznamenává veškeré lidské vědění, je jako okpírovaná z Ecova Jména růže. Kdyby byli kentauři skutečně tak moudří, jak je Štulcová líčí, měli by vědět, že velkým požehnáním jak pro jedince, tak i pro společnost jako celek je schopnost zapomínat. Více k této tematice v knize "Krajina mezi pamětí a zapomínáním" od Karolíny Pauknerové, případně Martin Golec: "Fenomén Býčí skála" (ačkoli druhou knihu zas až tak moc nedoporučuji, některé texty v ní jsou dost pofidérní, ale autorova úvaha o důležitosti zapomínání a nedělání skanzenu z každého místa, kde se něco stalo nebo byl někdo pohřben, je velmi přínosná zvláště pro nás, kteří tak rádi bagrujeme, shromažďujeme a archivujeme spousty informací). V závěru opět narážíme na jeden z autorčiných rozporů - záškodnice chce Marinu zabít v sutinách Atlantidy, přitom v předchozím díle byla přesvědčena, že její smrt je k ničemu, protože by se narodila znovu a znovu získala jejího Lva, takže je nutné, aby pouze zešílela, ne však zemřela. Takže proč najednou tak otočila?... celý text
Porod je mimořádná událost
2024,
Libuše Koubská
Skvlé čtení, které umožní nahlédnout pod pokličku porodnictví a podívat se na ně očima lékaře, který se v oboru pohybuje již několik desetiletí. Doporučuji, myslím, že čtení bude zajímavé i pro kritiky dnešního nemocničního porodnictví.... celý text
Rohy faunů
2017,
Renata Štulcová
Opět je třeba vysoce ocenit autorčinu fantazii. Avšak, hned na úvod - onen král lesa, který ma na hlavě paroží, ten není odrazem nějakého dávného, predkřesťanského božstva, ale za jeho vznik vděčíme Margaret Murrayové a různým romantickým představám 19. století (doporučuji knihy Horák: Návrat starých bohů, Kreuz: Kouzelnické a čarodějnické procesy). I celé Lesní sídlo a zvířata v něm (sice nemluví, ale naprosto nejsou divoká a plachá, naopak jsou velmi nakloněna člověku a jakmile potkají studenty v lese, loudí od nich jejich svačiny - těžko najít něco méně přírodního a divokého, připomíná mi to normalizačně domestikovaný a v lati stojící les pana hajného z komedie Ať žijí duchové, kde je také živá příroda potlačena do velmi usměrněné a zkultivované podoby) nám neukazují přírodu jako takovou, ale pokřivenou, domestikovanou a modernímu pohodlnému člověku podřízenou pseudopřírodu, která v sobě vlastně nic přírodního a divokého nemá. Je to naopak její prznění, devalvování na pouhý krásný, kýčovitý ornament. Příznačná je třeba všudypřítomnost břečťanu v Lesním sídle. Sice krásně vypadá, ale bývá často nebezpečným invazivnim druhem, který poškozuje svého nositele (bortí zdi, přispívá k vývratu stromů,...). Jak se do té popisované přírody, lesa, divočiny hodí všechny ty rtěnky, řasenky, podpatky, fén...? A když má Štulcová tak ráda Shakespeara - je cosi shnilého v přírodě Rafaelky... Teprve cca na straně 45 mi došlo, že inspirací k tomuto dílu byly (mimo jiné) i Zvonící cedry Ruska od Megreho, ten tendenční škvár. K všudypřítomným řasenkám, rtěnkám, podpatkům a minisukním přibyl ještě fén, Marinin mindrák z tloušťky a přesný návod na líčení řas. Nějak mi nedochází, jak se tyto povrchní záležitosti shodují s přírodností, ekologickým a hlubokým, na správné hodnoty zaměřeným životním stylem? Když se po neshodě s Arthosem Marina zlobí i na matku, ta si ji usmiřuje (opět!) igelitkou dárečků. Takové přitakání vyprázdněnosti, mělkosti vztahů + materialismu mi k proklamovanému správnému a přírodnímu žití prostě nesedí. Panův žertík s Aine a její pobláznění do pejsků je zdlouhavý a zbytečně natahovaný, jako by se aurorka snažila nahnat své knize více stránek. Občas na mě text působil dojmem, jako by autorka psala na přeskáčku, s velkými prodlevami. Jak jinak si vysvětlit veletoče typu: miluju Plantefolieho, nemiluju Plantefolieho, smažu jeho číslo, chci s ním chodit, Lev mě nezajímá, Lev = Arthos, Arthos Lva hledá, záškodnice chce Marinu zabít, záškodnice chce, aby Marina zešílela, protože jinak by se narodila znovu, najednou ji záškodnice chce zase zlikvidovat... Některé části si zkrátka odporují, jako by si sama Štulcová nepamatovala, co píše.... celý text
Rané případy Hercula Poirota
2013,
Agatha Christie
Prostě Agatha. A v Bytě ve třetim patře nám Hercule Poirot dokonce sdělí perličku ze soukromého života - miloval kdysi mladou anglickou krasavici, která vsak neuměla vařit a vztah tudíž brzy ochladl :-).... celý text
Tance nág
2017,
Renata Štulcová
Autorka v každém díle poodhaluje nový a do značné míry svébytný fikční svět, tentokrát jde o Basileovu říši nág. Trochu mě překvapilo, jak zjednodušeně a neohrabaně se v knize mluví o šikaně, čekala bych, že autorka jako učitelka bude o podobném tématu pojednávat živěji a věrohodněji. I to jednoduché rozuzlení problému v duchu "stačí to přece nahlásit a vše se hned vyreší a bude to dobré" přece v praxi často neplatí. Pro ty, koho zaujala zápletka s Meluzínou doporučuji knihu "Středověký mýtus o Meluzíně a rodová pověst Lucemburků" od Martina Nejedlého, je totiž důležité si uvědomit, že pro středověk nešlo jen o nějakou kratochvilnou pověst, ale především o záležitost politiky a reprezentace. Konec knihy působí dost uspěchaně, stále jsme ještě někde v zimě po Hromnicích - a najednou posledních asi 20-30 stran a hrc prc je konec roku. Nějak jsem nepochopila, proč nejprv všichni považují za tragédii, že se sekundáni ještě neproměňují ve fauny, ale jakmile se Marina měnit začne, zas všichni vyšilují, že je to moc brzo. Co ale vůbec nechápu a je mi záhadou vzhledem k té proklamované ekologii, udržitelnosti a zdravému žití v souladu s přírodou: proč si děvčata přímo v Rafaelce kupují k svačině pizzu? Proč chodí zmalované (jiz od primy), s řasenkou, na podpatcích? Proč nemá Marina nějaké ekologičtější volnočasové aktivity než je multikino a nakupování s kamarádkami (v čemž ji podporuje i matka, když jí dává peníze, aby si na jaře nakoupila nové cetky, aby se líbila)? Asi proto, že ona nálepka eko je pro autorku jen líbivým prázdným štítkem, který zakrývá vyprázdněnost a konzumerismus pseudoekologického způsobu žití. Nač byla v knize mapka, když v té zahradě se nic neodehrávalo?... celý text