Skip přečtené 338

Nepravý Nero 1966, Lion Feuchtwanger

Autor literárně ztvárnil jisté události, o nichž byla zmínka v několika historických pramenech a které se odehrály v době vlády Fláviovců po pádu císaře Nerona. Pří čtení mě hned napadla paralela s nacistickým Německem. Námět jistě zajímavý, ovšem zpracování teda nic moc. Po předchozích skvělých Feuchtwangerových knihách, které jsem četl, bylo tohle docela zklamání. Přišlo mi to spíš jako takový nepříliš povedený dobrodružný román pro mládež, až na to, že pro mládež to primárně psáno nebylo.... celý text

Král básník Václav II. 2013, Vlastimil Vondruška

Poslední díl, v němž zpočátku odstrčený malý Václav II. vyrůstá ve velkého a mocného krále, kterému bohužel bylo vyměřeno málo času na pozemské pouti. Kdo ví, jak by to vypadalo, kdyby mohl ještě víc upevnit moc Přemyslovců. Jeho následník sedmnáctiletý Václav III. byl v Olomouci roku 1306 zavražděn a tím skončila jediná česká královská dynastie. Pak už nám vládli kromě Jiřího z Poděbrad jen cizáci a šlo to s námi z kopce, s výjimkou vlády Karla IV., který byl vlastně napůl Přemyslovec po matce. Vondruška stvořil velmi dobré dílo, které je čtivé a mnohé možná přivede k tomu, aby se dál o Přemyslovce zajímali z jiných pramenů, tak jako se to stalo mně. Škoda jen, že se s tímto posledním dílem zřejmě chvátalo do tisku, takže je tam hodně chyb. Nějaké ty překlepy by se daly odpustit, ale když se dcera uherské královny Alžběty Kumánky jmenovala Alžběta a změnila se na Anežku, aby byla na chvíli zase Alžběta a nakonec skončila opět jako Anežka, tak to nesvědčí o dobře odvedené práci. Nebo milenka Václava II. byla Anežka a v jednu chvíli se změnila na Elišku. A do třetice, prostá dívka Alžběta, jejíž vesnici vydrancovali Kumáni, jimiž byla zajata, se jim dokázala vytrhnout a než aby se nechala znásilňovat, vrhla se do hořícího domu, kde skonala jako Anežka.... celý text

Král rytíř Přemysl Otakar II. 2013, Vlastimil Vondruška

I přes jisté neshody s otcem Václavem I. převzal Přemysl II. Otakar vládu a za jeho panování dosáhlo České království největšího územního rozmachu. Jenže něco jiného je území dobýt (diplomaticky nebo silou) a něco jiného udržet si vliv, zvlášť když přízeň mocných šlechtických rodů u nás i za hranicemi byla velmi vrtkavá. Více než obratným diplomatem byl Přemysl II. Otakar rytíř. Tak žil a tak také skonal, jak každý ví z dějepisu.... celý text

Jednooký král Václav I. 2012, Vlastimil Vondruška

Václav I. převzal vládu po svém otci. Dokázal mnohé spíš diplomatickou cestou. Ne že by nebyl schopný coby válečník (dokázal třeba odrazit vpád Mongolů na Moravu, i když mu nemalou měrou pomohla i jistá shoda okolností), nicméně tehdejší doba se trochu změnila a kdo se vyznal v tlačenici a dokázal z politické situace v okolních zemích získat nejvíc pro sebe a své království, ten byl mocným vladařem. Václav I. to dokázal.... celý text

Velký král Přemysl Otakar I. 2011, Vlastimil Vondruška

Na podkladě historických událostí napsaný román, který čtenáři velmi přístupnou formou předkládá tehdejší události. Mnohé je samozřejmě fabulace, ale to každému aspoň trochu inteligentnímu člověku dojde. Mě osobně teda kniha hodně chytla. Přemysl I. Otakar byl král, který se vyznal v tlačenici, jak se říká, a dokázal svou moc upevňovat nejen silou, ale i diplomaticky, a to nejen známou Zlatou bulou sicilskou z roku 1212.... celý text

Rytíř naděje: Život Luise Carlose Prestese 1951, Jorge Amado

Tato kniha je literární biografií Luíse Carlose Prestese, brazilského revolucionáře, levičáka, později komunisty, který povstal v roce 1924 proti vládě a vedl tzv. Prestesovu kolonu, s níž svedl po celé Brazílii boje proti vládním jednotkám. V roce 1936 byl jakožto vůdce Národně osvobozenecké aliance za diktatury Getúlia Vargase (1930 – 1945) uvězněn a spolu s dalšími brutálně mučen, přičemž mnozí byli zavražděni. Jeho žena, německá Židovka, byla poslána ve vysokém stupni těhotenství v podpalubí nákladní lodi do Německa, kde ji nacisté zatkli a později poslali do koncentráku a popravili. Amadova kniha je velkou adorací a glorifikací Prestese. Napsané je to sice dobře, ale všechna ta slova o boji brazilského lidu za svobodu, vynášení Prestese, jeho hrdinství a charakteru až do nebes začnou být brzy dost otravná. Samozřejmě se tihle latinskoameričtí levicoví vůdci přikláněli k SSSR a Stalinovi, a ono se není co divit, když poznali diktátorský teror, o to horší pro ně bylo, když zjistili, že Stalin byl to samé a ještě horší. Rytíř naděje je tedy knihou jednostranně zaměřenou a patří spíš k tomu horšímu v Amadově bibliografii. Ovšem dost by mě zajímala nějaká seriózní Prestesova biografie, abych věděl, jaký opravdu byl, protože mi nepřišel jako vyložený komunistický fanatik, ale kdo ví.... celý text

Top 10 - Kniha první 2003, Alan Moore

Komiks se hemží superhrdiny, kteří musí být ve městě Neopolis pod konrolou Desátého policejního okrsku, kde jsou policajti také superhrdinové, protože jak jinak by to všechno zvládli, že?:-) Celé je to velmi pestré a u mnoha oken jsem musel chvíli spočinout, abych pobral vše, co v nich je. Slušná akce, řízné dialogy. Ač na komiksové superhrdiny moc nejsem, tak tohle jsem si docela užil.... celý text

Byla kdysi válka 2008, John Steinbeck

Soubor válečných reportáží, které psal jako válečný korespondent z Anglie, Afriky a Itálie. Velmi zajímavé čtení.

Stařec a moře 1957, Ernest Hemingway

Myslím, že všechna ta velká slova o této novele, která napsali různí kritikové a literární teoretici, jsou poněkud přehnaná a vůbec bych se nedivil, kdyby se jim Hem usmíval pod vousy. Prostě napsal jednoduchý příběh o starém kubánském rybáři, který už dlouho neměl štěstí na pořádný úlovek. A napsal ho opravdu skvěle, ale to je všechno. No a mě to ke spokojenosti bohatě stačilo.... celý text

U jezera blaženosti 1973, Heinrich Harrer

Harrer vyrazil za brazilskými Indiány žijícími v povodí řeky Xingù. Ovšem tato kniha není cestopis, protože o tom, jak tamní Indiáni žijí, se nás rozhodl zpravit formou jakéhosi dobrodružného románu, v němž použil to, co tam u řeky viděl, různé zvyky, způsob života apod. Nevím, jak by to dopadlo, kdyby napsal klasický cestopis, ale forma, pro kterou se rozhodl, dopadla dosti bídně. Je to nudné a často až nechtěně směšné. Škoda, protože autor měl jistě na víc.... celý text

Flanďákova koupel 2002, Boris Vian

Výborné povídky. Člověk jen žasne, kam na ty "hovadiny" chodil.

Motolice a plankton 1995, Boris Vian

Vian se zřejmě opět dost dobře bavil při psaní této z dlouhé řady jeho absurdností. I když to sem tam i na můj vkus trochu přehnal, přesto jsem se dost dobře bavil. V literatuře prostě není nic zakázané a je jen na čtenáři, jestli přistoupí na autorovu hru nebo ho pošle do háje.... celý text

Budovatelé říše 2007, Boris Vian

Nevím, jak by tahle divadelní hra vypadala na jevišti, ale četlo se to velmi dobře. Neskutečná absurdita a důkaz, že v literatuře je všechno možné :-)

U mrtvých na barvě kůže nesejde 1996, Vernon Sullivan (p)

¨ Lehce a svižně napsané ve stylu černého románu s úmyslem provokovat, což se povedlo. Vian byl možná nějak fascinován "bílými negry", proč by jinak psal tuto knihu a před ní ještě provokativnější a drsnější Naplivu na vaše hroby. Velmi dobrý je i doslov, v němž se obrací ke kritikům a suše konstatuje: "Kritikové, vy jste krávy."... celý text

2666 2012, Roberto Bolaño

Posmrtně vydaný román obřích rozměrů, který chtěl autor vydat postupně po částech, ale nakonec bylo rozhodnuto jinak. Já jsem radši, že to je všechno komplet v jednom. Opět je čtenář chycen do hry, kterou Bolaño rozehrál, ale tentokrát tak nějak srozumitelněji, než tomu bylo v Divokých detektivech. Alespoň já jsem měl ten pocit. Nebojím se říct, že až mistrným způsobem rozhodil jednotlivé díly skládačky, aby je pak postupně spojil do smysluplného celku. Skvěle rozvrhl svůj text, podařilo se mu v tom neztratit a já před ním smekám. Styl psaní je podobný jako v Divokých detektivech, ale tentokrát jako by byl ke čtenářům vstřícnější. Nenechával tolik tápat, neměl jsem pocit, že bloudím, nebo že je mi cosi nadhozeno a potom skryto. Pokud někdo vzdal Divoké detektivy nebo si po dočtení řekl, že Bolaña už ne, je to škoda, protože 2666 je určitě nevšedním čtenářským zážitkem. Proč má román tak zvláštní název, to se mi odhalit nepodařilo a vůbec by mě nenapadlo to, co jsem se dočetl v doslovu. Podle mě ale ten název snad ani nějaký zvláštní smysl nemá. Snad jen pro autora.... celý text

Divocí detektivové 2008, Roberto Bolaño

Když jsem tuto knihu dočetl, bylo mi jasné, že jsem právě měl v ruce něco...no, něco jiného. Něco, s čím jsem se doposud nesetkal. Už během čtení jsem jaksi tápal, co to vlastně má být. Ne že by to bylo nějak těžko čitelné nebo nějaká fantasmagorie. Naopak, je to čtivě napsané, vše drží pohromadě, a přesto jsem měl pocit, jako bych bloudil v jakémsi labyrintu nebo bludišti, ale v takovém, kde moc dobře víte, kudy vede cesta, a přitom z nějakého těžko definovatelného důvodu stejně bloudíte. Autor si vyloženě hraje nejen se slovy a svými postavami, ale také se čtenářem. Jako když někoho učíte plavat metodou, že neplavce hodíte do vody a poraď si. Stejně tak Bolaño dovede čtenáře na určité místo a nechá ho tam být. Neustále jsem měl pocit, že je mi nabízena pouze slupka a pod povrchem se skrývalo, nebo jsem měl pocit, že se skrývalo, něco víc, něco temného anebo autorův smích. Časté střídání rytmu udržuje čtenáře stále pozorného, protože kdyby tolik stran popsal jen monotónně, brzy by byla kniha zavřena a odložena. Těžko v krátkosti říct, o čem kniha je. Možná bych mohl říct, že je o hledání...koho? čeho? Snad zdánlivé hlouposti, snad něčeho velkého. Záleží na úhlu pohledu. Kdo knihu dočte, bude mít nejspíš rozporuplné pocity. Já si říkám, že jeden velmi nadaný chilský autor předčasně zemřel, zřejmě zbytečně, když oddaloval transplantaci jater, která by mu zachránila život, kvůli práci na textech. Mohli jsme jich mít víc, mohli jsme hrát hru s autorem, nebo se na něj vykašlat, ale každopádně by se někteří z nás mohli stát divokými detektivy...radši ale pátrajícími jen v textech, kde nakonec možná není vůbec nic k vypátrání. Je zmatené, co jsem napsal? A proč ne?... celý text

Na dně v Paříži a Londýně 1996, George Orwell (p)

Tato kniha je něco jako román esej. Orwell v ní popsal své zkušenosti ze 30. let minulého století, kdy se pohyboval na samém dně společnosti. V Paříži žil v těch nejhorších hotelech, kterým se "hotel" ani říkat nedalo, s minimem peněz, často i bez nich, poznal, co je to hlad a dny, kdy jde jen o to sehnat někde kousek chleba. Když dostal práci, tak dělal umývače nádobí a velmi sugestivně popsal, jak to chodí v zákulisí luxusních hotelů, kde umývač nádobí je na nejnižším stupni v zaměstnanecké hierarchii. V Londýně se pak pohyboval mezi tuláky, přespával v odporných noclehárnách, zase hladověl a poznával nejrůznější typy lidí. Nedělal to jako nějaký salonní levičák, který si na čas odskočil mezi lidi s tím, že až bude nejhůř, vždycky se má kam vrátit a zase si spokojeně žít a kasat se, že poznal, co je to bída. On na dně opravdu byl a proto je tato jeho kniha upřímná.... celý text

Čas se zastavil nad Amazonkou 1969, Yves Manciet

Francouzský novinář napsal takový zcela jednoduchý cestopis. Na nic si nehraje, nedělá ze sebe bůhví jakého odborníka na Amazonii, prostě si jen tak po svém a pro radost napsal knížku o své cestě. Autor je především fotograf, a tak docela zamrzí, že je v knize tak málo fotografií. Text je napsán svižně až rutinně, a i když obsah rozhodně není nějakým velkým obohacením, přesto je to příjemné čtení.... celý text

Samatarí, lidé-opice 1970, Alfonso Vinci

Autor podnikl cesty v hlubinách venezuelského pralesa a dostal se až k nejprimitivnějším kmenům Samatarí. Na cestě překonává množství řek, jejichž jména začnou za chvíli splývat jako názvy všech těch indiánských kmenů a klanů, se kterými se setkal. I přes jistý zmatek jde o docela zajímavou knihu, která podává svědectví o lidech, kteří žijí na té nejprimitivnější úrovni, přičemž možná už i je civilizace pohltila, protože kniha byla vydána v 50. letech minulého století. Celkově tedy docela dobré, ale hlavně jako svědectví o těch kmenech. Coby cestopis to moc nefunguje.... celý text

Lichožrouti 2008, Pavel Šrut

Tak jsem si ve svých 39 letech řekl, jestli dokážu pobrat nějakou knihu pro děti. Mám tím na mysli, jestli se nebudu nudit, jen tak ji nepřelétnu a hotovo. Volba padla na mnohokrát vychvalované Lichožrouty a byla to volba velmi dobrá. Kniha je to asi pro trošku odrostlejší děti, to nevím, nedokážu posoudit. Já jsem se ale docela dobře bavil tím příběhem, který má hlavu a patu a nejde tam jen o to, jak dobro zvítězí nad zlem. Takže ještě nějaký ten kus dítěte ve mně je a směle mířím do středního věku:-) A samozřejmě si pořídím i pokračování Lichožroutů.... celý text